0
0

23.8.2003

Dlouho očekávaný den začal v 8 hodin na pražském letišti, kam jsme dorazili zhruba dvě hodinky před odletem do Frankfurtu. Byli jsme celkem nervózní, protože to byla naše první cesta na vlastní pěst. Cesta s Lufthansou byla celkem příjemná, dostali jsme svačinku a než jsme se nadáli, ocitli jsme se v hale frankfurtského letiště. Tam nás čekalomírné uklidnění. Když jsme totiž hledali odlet do Mexico City na odletové obrazovce, oslovila nás postarší dáma – česky, která také letí do Mexika. Po krátkém rozhovoru jsme zjistili, že už delší dobu žije v Mexico City a velmi ochotně nám dala svoji adresu s telefonem pro případ nějakých problémů. Hned se rozpovídala o české komunitě, která se pravidelně schází, a velmi ochotně nás pozvala na návštěvu, budeme-li mít cestu kolem. Škoda, už nám nezbyl čas. Let Jumbem byl bez problémů, tak obrovské letadlo jsme dosud neviděli a musíme uznat, že je nádherné. V Mexico City jsme přistáli navečer do deštivého dne. Nezbývalo nic jiného než se za tmy vydat hledat nocleh. Po chvilce bloudění jsme našli metro, v kterém se za námi otáčel snad každý floutek i nefloutek. Asi jsme měli štěstí, protože se s námi dala do řeči mladá mexičanka. Měla kus cesty stejný, tak jsme si pěkně popovídali. Nakonec nám i ona napsala svoji adresu s telefonem, tentokrát je to Irazú z Chiapazu, a my tak měli malinkou jistotu i v tomto nejistém kraji. Ještě nám domlouvila cenu na první noc ve vytipovaném hotýlku Buenos Aires (Motolínia 21), kde jsme se jen svalili do postele, protože únava byla opravdu neskutečná.

24.8.2003

Již první noc se u nás objevily jisté střevní potíže, které naštěstí jen jednomu z nás nedovolily prospat celou noc. Proto všichni, kteří se chystáte na takovou cestu-pozor na jídlo v letadle. Pokud by snad někomu připadalo divné, je lepší ho nejíst než pak proběhat noc!!! Hned po ránu jsme vyrazili hledat internet, abychom mohli poslat domů, že jsme úspěšně dorazili. Bohužel byla neděle a žádná internetová kavárna uvedená v průvodci nebyla otevřená. Ale aspoň jsme objevili příjemnou pekárnu, kde jsme si koupili něco k snídani. Po malé procházce se nám podařilo najít Internet přímo v ulici Motolínia za 15M$/hod. Poté jsme ještě zamířili na Zócalo a okolí s trhy a snažili se nasát tu zvláštní atmosféru. Odpoledne nás čekal výlet do Antropologického muzea. Byla ale neděle, tak jsme si museli vystát pěknou frontu. Nutno zmínit, že ve všech dostupných materiálech o Mexiku, se uvádí, že vstupy jsou v neděli volné. My ale zjistili, že od února 03 zrušili volný vstup pro cizince.Zkusili jsem přesto projít, ale ostraha u vchodu nás vrátila zpět před pokladny, kde jsme rezignovaně koupili vstupenky (37M$/os). V té době jsme ještě pevně věřili, že se jedná o výjimku a že u ostatních památek bude vše tak, jak píšou v Lonely Planet. Zpět k Antropologickému muzeu. Po vstupu nás čekalo sedm obrovských sálů, které určitě stojí za prohlédnutí. Škoda, že jsme s sebou nevzali nějakou masážní emulzi – masáž by po všech expozicích určitě bodla. Veškeré popisky ve většině sálů byly pouze ve španělštině, ale podařilo se nám najít odkaz na Moravu – na Věstonickou Venuši. Celá prohlídka nám zabrala přibližně 3 hodiny, a tak se nám akorát podařilo stihnout výstup místních indiánů, tzv. valadores. Jedná se o čtyři muže přivázané za nohy k obrovskému stožáru. Ten zakončuje velikánský buben, kolem něhož se jednotlivá lana navinou a za rázného bubnování se pomalu otáčí. Tím se lana odmotávají a indiáni se pomalu spouští hlavou dolu na zem. Celá akce trvala tak 10 minut, ale nám se zdála jako věčnost. Ani jsme si nevšimli, že se valí obrovské černé mraky plné osvěžujícího deště. Tak nás po cestě zpět do hotelu zastihla pěkná průtrž mračen. Ale ještě za pochodu jsme opět oschli.Večer jsme se rozhodli trochu změnit plán cesty, a tak jsme již druhý den zamířili za sluníčkem k Pacifiku.

25.8.2003

Brzy ráno jsme odjeli se společností Estrella de Oro do Acapulca. Postupně přibylo sluníčka, ale v klimatizovaném autobuse nebyla změna teploty vůbec znát. Tu jsme postřehli až po vystoupení na rozehřáté autobusové nádraží v Acapulcu, bylo šílené vedro a dusno. Po cestě do centra (cca 3 km) bychom nejradši svlékli všechno, co jsme měli na sobě, ale mohli jsme pouze vyhrnout rukávy, odepnout části nohavic i množství knoflíčků na košilích. Ale marná sláva, byli jsme úplně propocení. Šťastní jsme našli podle průvodce hotýlek, ale zaskočila nás cena. Majitel chtěl 350M$ za noc! Šílenost! Chtěli jsme tedy odejít, ale majitel začal smlouvat. Smlouvali jsme nejprve španělsky, pak také anglicky a nakonec jsme se dohodli na ceně 280M$ za 2 noci. Naštěstí jsme se drželi rad a před placením si šli pokoj prohlédnout. Kromě pár broučků a mravenců vypadal celkem útulně, dokud jsme ovšem nezjistili, že na záchodě chybí prkénko, což bylo při současném stavu našich střev trochu problémem. Tudíž jsme vyměnili pokoj za jiný a bonusem nám byl malý šváb, který správně pochopil své místo a zdržoval se pouze v koupelně. Nemarnili jsme čas a vyrazili hned na pláž za přístavem, kde se koupali pouze místní a mladí hráli fotbal. Naše bílá těla mezi jejich kakaovými svítila tak, že nás ani nepřekvapilo, že nás všichni pozorovali. Se snahou se osvěžit po šílené cestě přes Acapulco jsme se vrhli do vln. Ale Pacifik nás překvapil, byl úžasně teplý a čistý! Koupání však bylo nezapomenutelné a příjemné. Dosud jsme se neodvažili jíst nějaké teplé místní jídlo (problémy jsme měli i bez něj), proto jsme na večer nakoupili v supermarketu U Pelikána nějaké pečivo a hlavně ovoce, které je daleko lepší a hlavně levnější než u nás doma. Po náročném dni jsme šli zase brzy spát, ale dlouho jsme nemohli usnout, neboť v takovém vedru nepomáhá ani ventilátor.

26.8.2003

Dopoledne, plní síly, jsme již připraveni na pláž, šli koupit lístek na zítřejší přesun do Puerto Escondido. Cesta bylo ovšem několikanásobně delší v porovnání s údaji v průvodci, a tak jsme na pláž dorazili opět úplně propocení. Tentokrát jsme však zamířili na pláž, která je určena bohatým Američanům. Rozprostírá se totiž nalevo od přístavu, kde stojí většina luxusních hotelů. Protože nebyla sezóna, byli jsme na obrovské pláži plné palem téměř sami. Koupání bylo úžasné jako včera, navíc obrovské vlny jsou na této straně mnohem znatelnější a tak jsme měli o zábavu postaráno. Po příjemném osvěžení jsme se odvážili okusit místní kuřecí tacos a zeleninovou polévku. Je důležité upozornit na to, že v Mexiku se ke všemu jídlu podává zelená, hnědá a červená omáčka. Hnědá omáčka má chuť i barvu rozmixované čočky, zatímco zelená má barvu čerstvého hrášku, ale jedná se o rozmixované avokádo. A ta červená je nejzrádnější, nedá se nijak popsat, ale stejně jako zelená pekelně pálí. Obě tyto omáčky jsou neuvěřitelné pikantní, jedna je však vždy ostřejší. Po výborném obědě jsme zamířili s hořícími ústy na druhou stranu Acapulca, kde se odehrává show „la Quebrada“. Jedná se o skoky do vody z útesů, které provozují tzv. Cliff Divers. Jde vždy o zhruba pět odvážlivců, kteří v poledne, při západu slunce a pak několikrát za večer skáčou mezi útesy. Po cestě na nás poprvé a naposled v Mexiku malé děti volali: „Gringo!!!“. Mimochodem, rádi bychom poznamenali, že zůstat na této straně Acapulca na západ slunce je něco překrásného a velmi romantického. Tato část je totiž obydlena převážně vyšší vrstvou, což je na první pohled poznat i na jednotlivých obydlích. Zbytek večera jsme strávili procházkou v zálivu a po příchodu do hotelu opět brzo zalehli.

27.8.2003

Brzy ráno jsme naším odchodem vzbudili majitele hotelu, který si spokojeně oddechoval na sedačce hned vedle dveří, a protože jsme si nechtěli zopakovat včerejší putování na autobusovou zastávku, radši jsme si stopli první taxi, kterých je v Acapulcu stejně jako písku na pláži. Byl to VW Beatle, zde na rozdíl od Mexico City v modrobílých barvách. Cestou na autobus jsme si užili i trochu zvýšeného adrenalinu, když při cestě kolem místní katedrály šofér pustil volant a začal se křižovat. V tom okamžiku se z boční ulice vyřítil vrak neurčitého stáří a značky a téměř nás sestřelil. Ale dojeli jsme včas. Tentokrát tranzitní den ubíhal pomalu, užili jsme si první pořádnou mexickou dopravní zácpu, a tak nabrali zpoždění. Bylo to pro nás velmi nepříjemné, protože jsme chtěli do Pochutly dorazit tak, abychom stihli nějaký busík nebo kamion do Zipolite. Samozřejmě vše je jinak. Dorazili jsme až za šera a zjistili, že dále nic nejede. Vůbec nic. Nechtěli jsme zde strávit noc, těšili jsme se opět na Pacifik, a tak jsme využili nabídky místních taxikářů. Nejprve se domnívali, že si je najmeme i za neúnosnou cenu! Ti lumpové nechtěli ustoupit ani o píď, pořád ať si seženeme ještě dvě osoby, a tak nám cesta vyjde levněji. Jenže to bychom tam nesměli být v okolí úplně sami. Zoufalí jsme zamířili k pohublému mladíkovi a ten kupodivu souhlasil s poloviční cenou (80 M$ ) . I ta pro nás bylo příliš vysoká, ale nějak jsme se dále museli dostat. Za tmy jsme projížděli silnicí mezi poli s kukuřicí a často přibrzďovali, protože cesta byla poseta nesmyslně umístěnými práhy. Mimochodem těch je v každé vesničce požehnaně, zajišťuje se tak pomalá jízda. Jenže většina řidičů stejně mezi jednotlivými práhy jede naplno a brzdí až na poslední chvíli. Tak nám občas ztuhla krev v žilách, když uprostřed kukuřičného pole za úplné tmy řidič na naprosto osamělé cestě prudce přibrzdil. Naštěstí nás dovezl bezpečně až do Zipolite, v kterém končí asfaltka, a tak nás tam vysadil, „ a že prý je to kousíček po téhle prašné cestě a pak doleva“. Mexičané mají zřejmě špatný odhad, protože po projití celé vesničky jsme námi požadový hotel nenašli. Navíc byla tma jako v pytli, ale pro místní jsme byli příjemným zpestřením večera. Nakonec cesta končila úplně. Rozhodli jsme se vrátit, ale tentokrát po pláži. Kvůli hrozitánské tmě jsme pořádně neviděli před sebe, a tak jsme se v každém druhém možném ubytování raději ptali na cabaňas Palapa Katy. Ten jsme si vybrali v průvodci pro jeho výbornou kuchyni – pizza, špagety atd. O tom ještě později. V jednom obydlí jsme se tedy zeptali na cabaňas Palapa Katy z Lonely Planet. Mladík, který cosi pokuřoval nám nabídl (vlastně se ani neptal), že nás tam dovede. Nakonec nás vedli dva a jedna dívčina. Jeden před námi a dva za námi. Měli jsme celkem nahnáno, protože jsme naši průvodci vybrali cestu kousek od pláže mezi hustším porostem palem, kde nebylo vidět ani na špičku nosu. Kdyby nás tu něčím praštili, tak se na nic nezmůžeme. Ale dopadlo to dobře, vyšli jsme poblíž touženého noclehu, v kterém jsme si domlouvili pro nás super cenu – 80M$ za noc a šupky hupky do postele!!! Cabaňas měl pouze betonovou podlážku, dřevěné stěny s dírami místo oken, jeden plastový stůl a dvě postele s moskytiérami, které byly stejně tak děravé a hlavně špinavé, že jsme je vůbec nepoužili. Ale byl alespoň vyvýšený a přímo na pláži. Ani nevíme, jak jsme v tom vedru usli. Zřejmě nás uspalo burácení obrovských vln a neustálá přítomnost všelijakého nenažraného hmyzu, který nezastaví žádný repelent.

28.8.2003

Ráno jsme se probudili šíleně zpocení a hlavně pokousaní. To nám ale nemohlo zabránit v užívání si Tichého oceánu. Pro koupání v Pacifiku se hodí pouze jediné slovo. Je to naprosto SKVĚLÉ!!! Výbornou zábavou je překonávání vln, které mohou být (zejména pro slabší pohlaví) i zrádné. Kdykoliv vás to může spláchnout i když to nečekáte. Na odpoledne jsme měli v plánu návštěvu želvího ZOO v sousední vesničce Mazunte, která je podle průvodce vzdálená cca 2 km. Vyrazili jsme tedy pěšky po asfaltce. Cesta vede z kopce do kopce pod ostrým žárem sluníčka, a tak jsme se těšili ze sebemenšího náznaku stínu nebo větříku, neboť cesta se ukázala nakonec 3x tak delší. V ZOO nás provádí zaměstnanec, který podává výklad – samozřejmě ve španělštině. Byl velmi zvídavý, ochotně s námi tedy prohodil pár vět anglicky. Snažil se blýsknout, když nám šťastně sděloval, že ví, že z Česka pochází Karol Vojtila – papež a my ho při tom nechali. Prohlídka končila amatérským videem o želvách, ale komentáři jsme vůbec nerozuměli, byl opět španělsky. Poté jsme okusili koupání na místní pláži, kde slovo o obrovských vlnách je slabé. Sotva zde člověk zamíří do vody, musí podskočit vlnu, aby nebyl vyvrhnut zpět na pláž. No prostě super. Na cestu zpět jsme už zvolili raději busík. A zbytek dne vyplnili sluněním a koupáním.

29.8.2003

Dnes jsme se rozloučili s Pacifikem koupáním a již odpoledne jsme se přesunuli do Pochutly, odkud jsme chtěli vyrazit nočním busíkem do San Cristóbalu. Protože jsme neměli dopředu koupené jízdenky a provázely nás obavy, že se přesun nepodaří, rozloučili jsme se s rybářskou vesničkou Zipolite již ve 14 hodin. V Pochutle stálo štěstí při nás, v autobuse bylo posledních pět volných sedadel na poslední dnešní spoj. Není na škodu si jízdenky vždy zajistit dopředu. Autobus vyjel až ve 22.45, tak jsme do té doby museli vydržet na autobusovém nádraží. Začlo slaboučce pršet a Honza vyrazil koupit něco k snědku. Příjemný déšť se změnil v dlouhotrvající průtrž mračen, takže se vrátil promoklý až na kost. Zbytek volna jsem strávili pozorováním okolí. Nic jiného se ani za deště nedá na autobusovém nádraží dělat. Čas utíkal velmi pomalu a bylo nám líto, že ho takhle promarníme. Odpoledne jsme mohli strávit jinak, ale naše hloupost! S přibývajícím časem se zde hromadili cestovatelé a v busíku s námi nakonec nejel jediný místní.

30.8.2003

Do San Cristóbalu jsme přijeli k ránu opět s mírným zpožděním, ale to nám nevadilo. Oproti Zipolite jsem pociťovali změnu v počasí i v lidech. Oproti dřívějším zastávkám je město i lidé mnohem chudší. Hned na třetí pokus jsme nalezli ubytování kousek od autobusové stanice i centra v příjemném pokoji hotelu Lucella za 140M$ na noc. Po ubytování jsme vyrazili na místní trhy, kde jsme koupili první suvenýry. Chtěli bychom poznamenat, že takové výrobky indiánů jako v San Cristóbalu již nikde v Mexiku neseženete, snad kromě okolních vesniček, do kterých jsme měli namířeno následující den. Ale z mailu od našich jsme se dozvěděli, že ve vesničce, kam jsme chtěli jet, před týdnem zbili nějakou Američanku. Protože jsme na takovéto cestě poprvé, nechtěli jsme pokoušet štěstí a návštěvu přenechali na naši další návštěvu Střední Ameriky. Ale místní trh, to je pastva pro oči! Prodávají zde úplně vše, od jídla až po to, co má čtyři nohy. Ve stáncích hned vedle mají pestrobarevné látky a tkaniny, nejrůznější korálky, oblečení, hamaky či malované kůže. Stříšky stánků jsou dělány na výšku místních, tak jsme šli oba (hlavně Honza) téměř pořád v úklonu a prodírali se mezi davy. Po nákupu jsme byli vyhladovělí, a tak jsme zašli na mexickou pizzu. Slovo pálivé je slabé, po druhém soustu jsme již nebyli schopni vnímat její chuť. Pálil nás celý trávící trakt. Po zbytek dne jsme se toulali městem a vstřebávali tu zvláštní atmosféru. San Cristóbal bylo naší nejkrásnější zastávkou. Domečky jsou různě barevné jen malé výšky, všechny místní katedrály mají světlounce modro-bílou barvu a místní lidé si váží každého vydělaného pesa a velmi rádi smlouvají. K večeru jsme opět uléhli velmi brzy, protože zítřejší přesun do Palenque byl v plánu již v 5.50.

31.8.2003

Ještě za tmy jsme opět probudili mladíka v recepci a vyrazili na autobus. Protože naše finanční zdroje byli omezené, jeli jsme 2. třídou. Brzkým příchodem jsme však překvapili i prodejce jízdenek na autobusové stanici, který byl celý zmatený a předvedl nám očistu zubů. Mezitím se na protější straně ulice o poměrně starý autobus opíral mexičan, který nám připadal silně podnapilý. Neustále naším směrem vyvolával: „Palenque, Ocosinco!“. Ale my tímto autobusem jet rozhodně nechtěli. Naneštěstí po šesté hodině žádný autobus nepřijel. A po chvilce nás již umytý prodavač poslal směrem k opilci! V šílené zimě jsme jen v sandálích čekali ještě asi půl hodiny v autobuse než jsme se dali vůbec do pohybu. Z opilce se rázem stal řidič, a než jsme vykličkovali z města, seděli jsme za vyřvávání naháněče vedle místních indiánů, kteří byli oblečeni ve zdejších teplých barevných oblecích. Cesta ubíhala závratně rychle, ale sluníčku se dlouho nechtělo vykouknout. Tak jsme se snažili aspoň dohnat deficit ve spánku. Probudili jsme se až při podivných zvucích, kdy naháněč doléval za jízdy do motoru olej. Ale co bychom za cenu 70 M$ chtěli, že? Do Palenque jsme dorazili samozřejmě se zpožděním – to je v Mexiku zcela normální. Byli jsme trochu v šoku, protože Palenque není oproti San Cristóbalu nijak zvlášť zajímavé městečko. Nepřišlo nám příliš hezké a navíc všude byla spousta turistů. To zřejmě vyhnalo ceny nahoru, protože jsme museli hodně dlouho chodit po městě než jsme našli pro nás cenově přijatelný hotel. Jmenoval se Posada Shalom a vypadal poměrně slušně (až na pár mrtvých švábů na schodech). Ale pokoj byl čistý, s televizí a příslušenstvím. Nejzajímavější zážitek jsme však měli s recepčním – při dohadování ceny začal snižovat on, a to nás velmi zaskočilo. Nabízel nám dokonce nižší cenu než jsme byli ochotni zaplatit. Byli jsme velmi překvapeni, ale rychle jsme zaplatili než si to rozmyslí. Na chvilku jsme si odpočinuli a vydali se na ruiny. Byly to první ruiny naší cesty a my byli velmi natěšeni. Colectiva na ruiny jezdí každou chvilku, a tak jsme se do 15 minut ocitli před ruinami. Tady jsme měli malou roztržku kvůli ceně, protože opět byla neděle a nám nechtěli dát ani slevu. Nakonec – po peprném českém vynadání – jsme koupili lístky a ocitli se v nádherném tropickém pralese. Naše dojmy nejsou ani popsat! Když jsme vstoupili dovnitř a přešli k prvním stavbám, zůstali jsme stát úžasem. Napravo se tyčil Chrám nápisu a přímo před námi zbytky Paláce. Sluníčko šíleně pálilo, a tak jsme se před ním rádi schovávali v jednotlivých stavbách a představovali si život, který zde kdysi určitě byl. Omráčeni krásou a dokonalostí jednotlivých staveb jsme pomalu procházeli celý areál, občas nás vyrušil indián, který se snažil prodat svoje zboží. Ale oproti dalším zážitkům s obchodníky v ruinách, musím přiznat, že nešlo o žádné dotěrné vnucování svého zboží. Naopak, člověk kolem procházel a oni trpělivě čekali, zda si něco nevybere. My tam nakoupili věci z kůže – mimochodem, jinde jsou poměrně drahé a navíc tak krásné jsme už nikde neviděli. V těchto mayských ruinách jsme strávili překrásné hodiny – na dlouho nejkrásnější ze všech námi navštívených ruin. Po cestě zpátky se nám podařilo v agentuře KUKULCAN sehnat za 100 M$ výlet na druhý den na Aqua Azul, Aqua Clara a vodopád Misol-ha. Důležitou roli pro nás hrál taky čas odjezdu a příjezdu, neboť jsme měli na večer nakoupeny lístky do Tulumu, a tak jsme vše chtěli s dostatečnou rezervou (známe již cestování v Mexiku) stihnout. Také jsme se stavili na výbornou večeři Dali jsme si menu za 50 M$, ze kterého jsme se v pohodě najedli oba. Dali jsme si Sopa de cebolla – cibulovou polévku, Frité (jednalo se o smaženou, krapet vysušenou rybu) a součástí byl i zákusek v podobě ovoce. S plnými žaludky jsme se velice těšili do hotelu, kde jsme se dojedli melounem a hurá spát!

1.9.2003

První školní den jsme si užili výletem na Misol – ha, Aqua Clara a Aqua Azul. Cestovka nás vyzvedla v 9:00 přímo před hotelem a po krátkém sbírání ostatních účastníku jsme vyrazili. Ještě před odjezdem jsme si zašli do pekárny a také do banky, kde jsme chtěli vyměnit další peníze. Bohužel před bankou stála již šílená fronta, kam jsme se zařadili, doufajíc, že u přepážek budou rychlejší než obvykle. Jenže chyba lávky. Stali jsme se jen zajímavou atrakcí pro ostatní mexičany, kteří byli neuvěřitelně udiveni tím, že stojíme ve frontě či co. Navíc jsme oba (i já se svými 168 cm) výrazně převyšovali i obyvatele mužského pohlaví. Nakonec jsme museli frontu předčasně opustit, abychom stihli výlet a nechali tak výměnu peněz na odpoledne. Cesta trvala zhruba hodinu, ale to nám v příjemně klimatizovaném busíku vůbec nevadilo. Dorazili jsme k vodopádu Misol-ha, kde jsme dostali na 30 minut rozchod. Upřímně, není třeba trávit tam delší čas, jedná se o jeden vodopád, který si lze prohlédnout snad ze všech stran. Další zastávkou byla Aqua Clara – zde jsme však nepochopili, proč vůbec zastavujeme. Před námi tekla pouze neuvěřitelně hnědá řeka, přes kterou vedl provazový žebřík, toť vše. Největší dojem však udělaly kaskáda Aqua Azul, které by měly být azurově modré, pokud ovšem den předem nepršelo, což se nám nepodařilo nijak ovlivnit. Na tomto místě jsme měli pauzu na 3 hodiny, čehož se dá využít také ke koupání. Nás ale nahnědlá voda příliš nelákala, takže jsme zbylý čas strávili pozorováním místních dětí. Přišly právě ze školy, sundaly tašky a trička a neuvěřitelně ve vodě řádily. Vozily se po proudu a pořád se roztomile hihňaly. Po příjezdu zpět do města jsme si opět zašli na polévku a již vystěhovalí, zpocení a unavení jsme čekali na autobus.

2.9.2003

Cesta byla poměrně příjemná – alespoň pro mě, protože jsem spala jako zabitá a probudila jsem se až v Tulumu. Bohužel Honzu trochu prohnala Aztécká polévka, kterou si dal večer a tak druhou polovinu cesty poctivě trénoval svalstvo! Po příjezdu mě nechal vyzvednout batohy a pádil na nejbližší baňos!!! Poté jsme vyrazili hledat ubytování. Podle průvodce jsme měli jít zhruba 1 km k nejbližším cabaňas, jenže cesta byla o dost delší. Navíc Tulum je zjevně velmi navštěvovaná rekreční oblast, takže pouhé dřevěné chýše se střechou z palmového listí stojí i 100 US $!!!! Takže jsme chodili tak dlouho, až jsme dorazili k ruinám. Museli jsme se tedy vrátit a rychle najít něco levnějšího, protože se začaly hnát obrovské černé mraky. Nakonec nám poradil jeden taxikář, že máme hledat Santa Fé. Z cesty k němu není přístup a není ani značené. Tak se nám podařilo ubytovat se v cabaňasu o rozměřech 2,5 x 3 m, v kterém byla pouze z betonu udělaná postel s tlustou matrací. Žádné světlo, žádné poličky, židle, stůl, prostě nic! Na první pohled však neuvěřitelná romantika. Z cabaňasu bylo vidět přímo na Karibik – směs nejrůznějších odstínů modré a překrásně bílým pískem. Jedinou nevýhodou je, že písek se dostane úplně všude. Byla ho plná i matrace, proto jsme hned zkoušeli natáhnout naše hamaky. Honza ji měl hned nahoře, takže jsme začli tou jeho. Upevnili jsme ji na kolíky, z kterých byly udělané stěny. Jenže kolíky byly příliš tenké a navíc často nahnilé, což jsme zjistili až poté, co jsem ozkoušela tvrdost podlahy!! Nezbývalo než se smířit s pískovou matrací. Ale na přespání nakonec bohatě stačila. Odpoledne vykouklo sluníčko, a tak jsme mohli okusit koupání. Pláž sice nebyla udržovaná, všude se povalovaly řasy a sem tam i nějaký ten igelit, ale to nám ani nepřišlo. Párkrát jsme se vyráchali ve vlnách a rychle, ještě za světla, zamířili do sprch a postele.

3.9.2003

Dnes jsme se probudili do příjemně teplého, lehce fučícího dne za společnosti 3 ještěrek. Ty s námi sdílely náš cabaňas, ale naštěstí psali ve střeše z palmového listí. Také krabík, který se včera vylezl podívat na nové hosty, si v noci udělal malý noční výlet a před chatičkou nám nechal pěknou dírku. Na dnešek jsme měli naplánovaný výlet do Cóby. Autobus odjížděl v 9:00 z centra, kam nás pohodlně zavezl taxík za 35 M$. Po příjezdu do stejnojmenné vesničky jsme si hned zjistili odjezdy autobusů, a tak jsme měli téměř 5 hodin času. Tyto ruiny jsou velmi podobné jak guatemalský Tikal, tak jsme byli velmi zvědaví. Po zakoupení vstupenek (opět za 37 M$) jsme se ocitli v hustém pralese plným nejrůznějších motýlů, brouků, pavouků a komárů. Cóba jsou velmi rozlehlé, proto je zde možnost zapůjčit si kolo (25 M$) či rikšu včetně řidiče (75 M$). My ale šlapali pěšky. Jednotlivé stavby na člověka vykukují z hustého porostu a často jsou samy zarostlé. Ale nejrůznější ornamenty a stély se zachovaly v celkem dobrém stavu. Občas jsme sice tupě zírali na prázdný kámen ve snaze něco najít, ale jinak se nám prohlídka líbila. Tropická vegetace byla tak bujná, že se vlhkost vzduchu nevyrovnala žádnému místu, které jsme dosud navštívili. Byli jsme propoceni na kost, a tak se nám velmi ulevilo při mírném větříku, kterého jsme se dočkali po výstupu na nejvyšší tamní pyramidu (42 m). Z ní bylo možné shlédnout celý areál, včetně okolních lagun. Připadali jsme si jako praotec Čech po výstupu na Říp – všude nedotčená příroda kromě pár vyčnívajících staveb. Po prohlídce jsme zavítali do vesničky, kde jsme ve stínu stromu, stojícího podél cesty, strávili zbytek času do příjezdu našeho autobusu. Večer nás čekala opět koupačka, slunění a nakonec předposlední noc.

4.9.2003

Ráno jsme si naivně mysleli, že vstaneme na východ slunce. Jenže osud nám zjevně nepřál. Ani jeden jsme nevstali. Tak jsme byli alespoň pořádně odpočatí na další ruiny – tentokrát přímo v Tulumu. Vyrazili jsme celkem brzy dopoledne, protože jinak jezdí přímo ke vchodu autobusy plné turistů (většinou důchodců či japonců). Ti si většinou stoupají jeden po druhém k jednotlivým stavbám a člověk tak nemůže pořádně nic vyfotit. Tulumské ruiny jsou oproti Palenque a Cobá jen malé, zato se však tyčí těsně nad mořem, čímž jsou od ostatních naprosto ojedinělé. Už po vstupu (opět za 37 M$) nám úplně vyrazily dech. Celý areál je oplocený zdí, která sloužila jako obranná a v každičkém rohu je alespoň jedna větší stavba. Největší dojem na nás však udělal El Castillo – vyhlídková věž, která stojí na samém kraji útesu. Nalevo od ní pak býval maják, který sloužil k navigaci lodí přes korálové útesy. Tulum byl totiž mayský přístav a tudíž je ohrazen pouze ze tří stran. Čtvrtou pak tvoří moře s téměř bílou pláží. Prostě úplná exotika – kam se člověk podívá, vidí palmy, leguány, nádherné staré stavby nebo moře. Krása! Ani popsat to pořádně nejde. Sluníčko se do nás už od časného rána pekelně opíralo, a tak z ruin vzdálených jen 500 m od naší chatrč, jsme pospíchali na pláž. Zde jsme strávili celý zbytek dne ve snaze trochu se opálit, doplnit záznamy a naplánovat další dny!

5.9.2003

Dnešní noc byla zatím nejhorší tady v Mexiku. Kromě nesnesitelného vedra nám ji znepříjemňovali zejména komáři a také krabíci, kteří šplhaje přes zídku cabaňosu strašně nahlas cvakali svými klepety a dřinu je dalo i zahnat. Když na ně člověk posvítil, dělali, že tam vůbec nejsou! Nereagovali ani na šprtání, tleskání, bouchání, prostě na nic! S komáry to však bylo ještě horší. Repelent nás úplně zklamal, a tak jsme se ráno probudili neuvěřitelně pokousaní. Ale ani to nám nemohlo zkazit překrásný sluneční den, v kterém nás čekala návštěva jedněch z nejznámějších ruin na Yacatánu – Chichen Itzá. Autobus odjížděl v 9 hodin, takže jsem se rychle rozloučili s Karibikem a vyrazili na autobus. Při nástupu jsme požádali řidiče, zda by nám nemohl zastavit ve vesničce Pisté, která je kousek před ruinami. Řidič velmi ochotně přikývl, ale zřejmě zapomněl, protože zastavil až před ruinami. Tak jsme uložili batohy do úschovny, která je překvapivě zdarma a koupili lístky – 87 M$. Už příchod na hlavní prostranství byl nezapomenutelný. Před námi se majestátně tyčila Kukulkánova pyramida – jedna z nejznámějších pyramid, která znázorňuje mayský kalendář. Každý schůdek, každý roh něco znamená. Uvnitř této pyramidy se nachází ještě jedna, která zde stála ještě před příchodem Mayů. Dostali jsme se do ní malinkou, uzoulinkou chodbičkou (dost nevhodné pro všechny, kteří mají klaustrofobii) po příkrých schodek, po kterých jsme šli téměř po tmě. Uvnitř je k vidění oltář, u kterého se ale nikdo příliš dlouho nezdržel, neboť celá cesta je velmi stísněná a vzduch je téměř nedýchatelný. Samozřejmě jsme vyšlapali i na 25 m vysokou pyramidu, odkud byl dobře vidět celý komplex – hřišť na míčové hry, které je v Mexiku největší – má délku poloviny fotbalového hřiště a šířku dobrých 25 m. Kamenné koše jsou dobrých 6 metrů vysoko a podél hřiště jsou vytesány výsledky jednotlivých zápasů, o kterých šlo často o život. Neboť součástí areálu je i obrovská vápencová prohlubeň vyplněná vodou, která sloužila jako obětní místo. Město je opravdu veliké a život v něm musel být nádherný. Strávili jsme zde 3 hodiny a nakonec jsme se rozhodli pokračovat ještě týž den do Méridy. (Vesničku Pisté jsme neviděli ani nikde po cestě). Přímo v areálu jsme si koupili lístky a vyrazili jsme se společností Oriente. V tomto místě je třeba upozornit všechny případné návštěvníky, že autobusy nemají žádné stanice – prostě někam nějaký přijede a čeká, jestli někdo nastoupí. Žádné vyvolávání, žádné upozornění. Prostě když přijede nějaký autobus, chce to se jít jednoduše zeptat! V Méridě jsme měli štěstí, hned v prvním vytipovaném hotýlku byly příznivé ceny, a tak jsme se ubytovali v Casa Becil za 120 M$/os. Hotel se nachází velmi blízko autobusového nádraží, takže hledání bylo opravdu jednoduché. Navečír jsme vyrazili obhlédnout město a hlavně nakoupit něco k jídlu.

6.9.2003

Po Honzově náročném vstávání jsme si zašli na snídani, koupili si lístky do Villahermosy a odtamtud do Oaxacy. Měli jsme štěstí, protože měli jen pár volných míst. Také jsme si zajistili výlet na ruiny Uxmal, Kabah a okruh Ruta Puuc. Vše i cestou zpět vyšlo na 107 M$/osobu. Odpoledne trochu sprchlo, což ale příjemně provonělo vzduch a my vyrazili na obědovečeři. Honza si chtěl dát fazole, ale dostal kotlekty s pálivým sosíkem s asi týdenní rýží a menší oblouhou. Já si objednala špagety, které se mi ovšem šeredně vymstily. Po jídle jsme totiž chtěli posedět na Plaza Grande a pozorovat lidičky kolem, ale místo toho jsme spěchali do hotelu! Špagety chtěly za každou cenu ven, tak se nedalo nic dělat. Z toho důvodu jsme strávili zbytek dne v hotelu a aspoň si pořádně odpočali.

7.9.2003

Dnešek byl jedním z nejnáročnějších dnů vůbec – stihli jsme v 40° C absolvovat čtvery ruiny. Odjezd byl v 8:00 z terminálu 2. třídy a návrat v 15:30. Nejdříve jsem vysadili cestující, kteří šli pouze do Uxmalu a pokračovali jsme na ruiny Labná. V nich bývalo cca 3000 Mayů, a tak se jedná zhruba o tři dochované stavby. Poté jsme měli zastávku v Xlapaku, kam jsme ale vůbec nešli, protože k vidění je toho opravdu jen velmi málo. Další zastávkou byl Sayil, kde nám bohatě stačilo poskytnutých 30 minut. Odtud jsme se těšili na Kabah, který má nově zrenovované dva sloupy v podobě válečníků. Bohužel jednomu chybí hlava, takže dojmy z nich byly o to menší. Přesto oproti dvěma předchozím ruinám je Kabah velmi zachovalý a má své kouzlo. Ale nejzajímavější z celého dne byly ruiny Uxmal. Vstup byl 87 M$, ale my z nějakého nám neznámého důvodu platili jen obvyklých 37 M$. Hned po vstupu každého jistě oslní Pyramida kouzelníků, která je neobvyklá zejména svým oválným tvarem. Hned za ní se nachází ohraničená plocha velikosti fotbalového hřiště, jejíž využití je zatím stále záhadou. Nalevo na kopečku se tyčí Casa de las Tortugas (Dům zasvěcený želvám) a hned vedle Palác guvernátora. I tyto ruiny jsou obývaným nesčetným množstvím ještěrů, ještěrek a dalších zástupců fauny, proto člověk musí dávat pozor, kam šlape. Největším zážitkem však byla Pyramida kouzelníků, škoda, že se nemohlo nahoru, byl by z ní překrásný rozhled. Po návratu jsme si zašli ještě něco koupit a nakonec se posadili na náměstí a pozorovali ruch kolem. Podařilo se nám být svědky šacování jednoho mladíka policií – to byl neobvyklý zážitek pro všechny mexičany!!!! Na náměstí jsme strávili zbytek času do našeho nočního přejezdu do Villahermosy.

8.9.2003

Na Villahermosu jsme se velice těšili – v plánu byl park La Venta, v kterém jsme chtěli strávit v podstatě celý den, protože večer jsme hned odjížděli do Oaxacy, takže ubytování jsme vůbec nehledali. Po příjezdu jsme se na záchůdcích autobusového nádraží převlékli a vyrazili s batohy hledat hotel, v kterém by nám je zdarma uschovali. Nejdříve se naše snažení zdálo bezvýsledné, přesto jsme nakonec uspěli. A tak mohli do La Venty vyrazit jen nalehko. Bohužel celé plány byly nakonec zcela změněny. Po nočních přejezdu jsme propocení došli pěšky do parku, který se kromě proslulých olméckých hlav válečníků vyznačuje zejména roji komárů. Protože bylo strašné horko, vyrazili jsme hodně nalehko – kraťasy, trička s krátkým rukávem a samozřejmě žádný repelent. Tak jsme po marném hledání místa, kde bychom si bez přítomnosti otravujícího hmyzu trochu odpočinuli, vyrazili přímo na olmécké sochy. Park La Venta se nachází v těsné blízkosti laguny a jeho součástí je kromě exponátů zoologická zahrada. Vlastně ani nevím, jestli jsme si mysleli, že tam bude situace lepší, ale komáři byli mnohonásobně otravnější. Proto jsme místo klidné, pomalé procházky, museli volit téměř běh mezi jednotlivými exponáty, neboť již druhý den nemytí a zpocení jsme byli tím pravým pro hejna komárů, kteří celou výstavu absolvovali s námi. A kdykoliv se člověk zastavil nebo trochu zpomalil, hejno usedlo a vychutnávalo si naši krev. Bylo jich tolik, že je člověk ani nestíhal zabíjet. Když jsme, nedej bože, chtěli něco vyfotit, musela jsem v dřepu u Honzových nohou mávat rukama jako zběsilá, aby mohl nehybně zmáčknout spoušť. Tak jsem se často stávali zajímavějšími pro ostatní turisty než samotné exponáty. Přes všechny překážky jsme svůj zběsilý úprk zakončili v obrovské ptačí voliéře, kterou právě opravovali a my si ji spletli s východem. Tím jsme potvrdili roli nových vystavovaných objektů pro opraváře i kolemjdoucí, kteří se velmi bavili. Nakonec jsme šťastně dorazili do chládku místního KFC, v kterém jsme čerpali síly na cestu zpátky na autobusové nádraží. Doufali jsme, že nic horšího nás už nemůže potkat, jenže chyba lávky. Další překvapní nás totiž čekalo na nádraží. Po téměř 5-ti hodinovém čekání na autobus stále žádný nepřijel. Naštěstí se nám podařilo zjistit, že prostě pojede až ten další a že si máme jít vyměnit lístky. Tak jsme učinili a čekali na další bus. Jenže ani ten nepřijel včas. To už bylo celé nástupiště úplně plné netrpělivých turistů i místních, na kterých byla nervozita značně vidět. Z ničeho nic se ale objevil autobus, do kterého nás pustili, ale odjezd se pořád oddaloval. Nakonec jsme vyjeli, ale vypadá to aspoň na 3 hodinové zpoždění.

9.9.2003

Do Oaxacy jsme nakonec dorazili až ve 12 hodin, protože nás po cestě zastihla neuvěřitelná bouře, a tudíž řidič musel jet velmi opatrně. Ale aspoň jsme si pořádně mohli prohlédnout okolí města a ta je v každé části Mexika vždy trochu odlišná. Tentokrát jsme míjeli udržovaná políčka s agáve, políčka kukuřice či palmy. V pozadí se tyčí vysoké hory, a tak jsme byli opravdu okouzleni. Hned na autobusovém nádraží jsme koupili jízdenky do Veracruzu – již víme, že vše je lepší kupovat s předstihem. A vydali se opět pěšky, abychom lépe poznali město, najít ubytování. Bohužel podle průvodce LP se nám žádný hotel nepodařilo najít. Ubytování zde bylo nejhorší ze všech – buď se jednalo o neuvěřitelně předražené pokoje, nebo šlo pouze o „cely“ bez oken, bez vybavení. Prošli jsme snad úplně všechny, a tak nakonec nezbývalo než se spokojit s celou, která měla ve dveřích prosklené tabulky, které dovnitř pouštěly aspoň část světla. Také jsme se velice těšili na vlastní sprchu (kdo by se netěšil po třech dnech!!!), ale sprcha byla společná pro celý hotel. Naštěstí byla poměrně čistá, a protože jsme si zvykli chodit spát velmi brzy, vždy jsme měli teplou vodu. Odpoledne jsme se vydali na prohlídku města s cílem konečně koupit něco domů. Tak jsme zamířili na zdejší tržiště – Mercado Juaréz (trh s jídlem), Mercado 20 de Noviembre (trh s rychlým občerstvením) a konečně k Central de Abastros. Toto obrovské tržiště je však zmatek nad zmatek. Prodávají se zde ryby vedle oblečení, ovoce vedle čerstvě zabitých kuřat… Po chvilce běhání jsme nákup suvenýrů vzdali a koupili pár banánů (pro případ nočního dobrodružství). Tak jsme se vydali do banky směnit šeky, ale i zde jsme tvrdě narazili! Nejprve jsme museli vystát pěknou frontu, a když jsme se dostali k okénku, poslali nás k vedlejší přepážce, kde se měly šeky autorizovat. Po vystání fronty i zde spočívalo autorizování v tom, že neuvěřitelně namalovaná mexičanka někomu zavolala a tak po půlhodince se dozvěděla, že na každý šek má napsat číslo 37. S takto označneými šeky jsme opět vystáli předchozí frontu a další 30 minut čekali než si pracovník banky šeky seřadí – nejdříve podle hodnoty, potom podle čísel, poté všechno několikrát opakoval. Nakonec odešel k vedlejší přepážce, kde si něco prohlížel na počítači, ale upřímně velmi pochybujeme, že to mělo souvislost s našimi šeky, neboť se s ostatními spolupracovníky před monitorem velice bavil. Když se dost nasmál, vrátil se k nám zpět a začal neuvěřitelně pomalu počítat peníze. To už ve mně všechno vřelo, a tak jsem si nahlas opakovala: „Es rápido!“ (To je rychlost). Ale peníze jsme nakonec od značně překvapeného mexičana dostali, a tak jsme vesele mohli vyrazit na jídlo. Podle průvodce jsme si zašli na kuře s rýží, ke kterému dávají navíc salát a nepostradatelné tortily.

10.9.2003

Druhý den jsme hned ráno vyrazili na ruiny Monte Albán, které jsou vybudovány na zploštělém kopci! Autobus odjíždí od hotelu Riviera, který jsme našli opravdu jednoduše. Měli jsme štěstí, a tak mohli vyrazit již prvním autobusem. Cesta byla velkým zážitkem, protože řidič musel zdolat mnoho ostrých zatáček, při kterých jsme často neviděli ani krajnici silnice. Navíc je cesta velmi úzká, a tak jsme při míjení se s dalšími autobusy radši zavírali oči. Vstupné bylo opět 37 M$ a první dojmy byly opravdu nepopsatelné a rozhodně nezapomenutelné. Ocitli jsme se na prvním Gran Plaza, které je celé ohraničené nejrůznějšími stavbami, paláci a pyramidami. Uprostřed jsou další stavby, před kterými stojí oltář. Nejzajímavější ruinou však byla observatoř, která je jako jediná otočená o 45° tak, aby směřovala jednou stranou přímo na sever a druhou na jih. Další část tvoří druhé náměstí Gran Plaza, ale i přes stejný název lze najít určité odlišnosti. Zejména nás zaujala cca 2 m stéla, která byla ojedinělá svou zachovalostí. Hieroglyfy a ornamenty byly patrné i z větší dálky. Oba jsme se shodli na tom, že tyto ruiny nám zůstanou živě ve vzpomínkách ještě dlouho. Byli jsme téměř jedinými, všude okolo byly vysoké hory, v údolí Oaxaca, tráva mokrá od rosy a sluníčko příjemně hřálo! Nádhera! Ten pocit bychom přáli všem zažít! Strávili jsme tam překrásné 2 hodinky a jen neradi jsme se vraceli zpět. Kvůli včerejšímu nepořízení s nákupem suvenýru, jsme totiž měli ještě v plánu nákup v nedaleké vesničce San Pedro y San Pablo Etla. Jenže trh tam spočíval pouze v prodeji ovoce, zeleniny a textilu „vietnamského“ původu. Tak jsme hned dalším autobusem jeli zpět a zbytek dne prochodili po městě. Při té příležitosti jsme na místním trhu koupili pražené kobylky – byla by ostuda místní specialitu neochutnat. Vzhledově teda nic moc, některé dokonce upřeně koukaly, ale přesto jsme ty menší okusily. V mnohých cestopisech jsme se dočetli, že chutnají jako burské oříšky. Nám však připomínaly chutí spíše čabajku, která křupala. Byly totiž pražené v takovém sosíku, který chutí nejvíce připomínal čabajku – nemůžeme si pomoct. Poté jsme si opět dopřáli klidný spánek a ráno hurá do Veracruzu!

11.9.2003

Autobus tentokrát vyjel jen s 15-ti minutovým zpožděním, zato to vzal skrz šílenou zácpu mezi Orizabou a Cordobou. Tak jsme využili starých silniček a viděli více z okolí. Jenže cesta nám tak zabrala téměř celý den. Nevím, co je to v Mexiku za zvyk, ale veškeré autobusové stranice jsou od centra neuvěřitelně vzdálené. To jsme opět pocítili při pochodu směrem k Zócalu, kde se soustřeďují levnější hotely. Cestou jsme se připletli do stávky, která dokonce byla v místních zprávách. Bohužel jsme se mezi novými televizními hvězdami nenašli. Tak nezbývalo než zajít na jídlo, projít nejbližší okolí a večer brzy ulehnout, abychom si Veracruz užili alespoň druhý den.

12.9.2003

Ráno jsme se probudili za kručení našich žaludků, a tak naše první cesta vedla do místní pekárny. Se snídaní v ruce jsme obešli místní trhy – ty se soustřeďují zejména podél přístavu. Jenže na trhovce je zřejmě ještě brzy, protože většina stánků se na ulicích objevuje až kolem poledne. Proto jsme se rozhodli přesunout nákupy na odpoledne a hned zavítat na pláž. Těšili jsme se, že si pořádně ještě užijeme sluníčka – chtěli jsme domů přijet aspoň trochu opálení. Pláže hned vedle přístavu jsou velice špinavé, proto jsme se collectivem svezli na pláž k hotelu Mocambo. Jenže dojmy byly v podstatě úplně stejné. Písek byl oproti Tulumu neuvěřitelně černý a v Mexickém zálivu plavaly kromě ryb i odpadky. Proto jsme ani nevytáhli věci a štrádovali si to zpátky do centra. Zdejší přístav, který založil Hernán Córtes, když se zde vylodil se svými vojsky a postupně dobyl zdejší indošské říše, má důsledky na celé okolí. Tentokrát jsme ale z collectiva vystoupili dříve a zamířili na autobusové nádraží koupit lístky do Puebly. Po cestě do hotelu, kterou jsme měli tu čest projít pěšky již podruhé, jsme v místním supermarketu nakoupili ovoce a zásoby na zítřejší cestu. Navečer jsme se těšili do pořádné restaurace, ale bohužel, ceny jsou neuvěřitelně přemrštěné. Tak jsme se nakonec rozhodli zajít do méně kvalitnější comidy. Jídlo sice tvarem odpovídalo objednanému řízku, chuť jsme se v něm snažili najít opravdu zbytečně. S očekáváním střevních potíží jsme se rozhodli zdržovat se zbytek večera poblíž hotelu, a tak jsme strávili překrásný západ slunce u přístavu a na Zócalu.

13.9.2003

Ráno jsme vyrazili (tentokrát taxíkem) na autobusové nádraží, odkud nám jel autobus do Puebly. Cesta i dnes byla ohromující, míjeli jsme hory, které nebyly ani plné kaktusů ani zeleně. Prostě něco mezi. Občas vyprahlé místečko, občas stromy a občas obrovské aloe. Nejkrásnějším zážitkem však byla objížďka sopky Citlaltépetl (Hvězdná hora), která je doposud činná, ale spící. jen tři měsíce v roce má bílou sněhovou čepičku a nám se poštěstilo ji takto i několikrát vyfotit. Jenže nám oběma došlo, že se náš pobyt v Mexiku blíží ke konci, a tak jsme celou cestu byli nemluvní a snažili se vnímat každou maličkost. Do Puebly jsme dorazili ve 13:00, našli si zítřejší spoj do Mexico City a vydali se stopovat collectivo. V LP je tentokrát poměrně dobře vysvětleno, kde je možné si tento dopravní prostředek chytit a kde vystoupit. Tak jsme se ocitli jen kousek od hotelu Catedral, který splňoval všechny námi požadované podmínky – postel, existence sprchy a WC. Protože jsme zde měli strávit jen jednu noc, stačil nám téměř holobyt. Těch bylo v jedné obrovské místnosti více a od sebe byly odděleny jen sádrokartonovou deskou, která zdaleka nedosahovala stropu. Tak se nám „poštěstilo“ slyše veškeré zvuky z okolních pokojů. Nejpřekvapivější však byl mladý mexický pár, který se zde ubytoval jen z jednoho důvodu, a vůbec mu nevadilo, že ostatní pokoje jsou také plně obsazeny! Ale ještě než jsme ulehli, opět jsme prošli centrum a zašli si na něco k jídlu. Hned podél Zócala je spousta nejrůznějších kavárniček, kde kromě výborného kafíčka lze dostat i velmi lákavé sendviče. Navečer jsme se usadili na Zócalu, protože se chystala nějaká akce. Nevěděli jsme ani důvod ani co se vlastně bude dít, a tak jsme byli velice zvědaví. Když se setmělo, začala z pódia tryskat voda barevně laděná reflektory. Vše bylo podníceno hudbou všech žánrů. Bylo to podobné jako v Praze Křižíkova fontána. Ale mnohem dojemnější. Možná to bylo tím, že jsme poslední dny byli otevřenější všem dojmům, a tak všechno vnímali vícenásobně.

14.9.2003

Ráno jsme si opět přivstali – což v podstatě nebyl problém, neboť celou noc jsme poslouchali naše mexické sousedy. A collectivem jsme se opět dostali na autobusové nádraží. Před námi byla poslední cesta do M.C. Hned po výjezdu z Puebly jsme měli překrásný výhled na Popocatépetl a Iztaccihuatl. Tyto názvy jsou v jazyce Náhnatla a znamenají Kouřící Hora a Bílá Žena. S oběma je spojena legenda, která se podobá Shakespearovskému Romeu a Julii. Iztaccihuatl byla žena, která se zamilovala do Popocatépetla, ale protože jejich láska nebyla ze strany jejich rodin žádoucí, Bílá Žena zemřela a tak jí Popocatépetl odnesl na nejvyšší horu a on sám ji svítil z vrcholku sousední hory. Za necelé dvě hodinky jízdy jsme se ubytovali opět v ulici Motolínia, tentokrát však v hotelu Lafayette, protože se blížil Den nezávislosti, a tak byly levnější hotely již plné. Po pozdní snídani jsme zamířili na Teotihuacán. Bohužel byla neděle, takže nás čekaly obrovské ruiny plné návštěvníků. Ovšem ruiny samotné si nás opět získaly. Všemu vévodila Cesta Mrtvých, podél níž se rozprostírají pyramidky, včetně Pyramidy Sluce a celá cesta je ukončena Pyramidou měsíce. Pyramida Slunce je třetí největší pyramida světa, je vysoká přes 70 metrů a délka její základen činí 222 metrů na každé straně. K jejímu pokoření je potřeba vyšplhat 248 schodů, které jsou poměrně vysoké a mají příkrý sklon. Pyramida Měsíce je sice menší, ale je z ní překrásný výhled na Cestu mrtvých a okolní ruiny. Toto vše doplňovaly chrámy, ve kterých se zachovaly nádherné kamenné fresky a místy i barva. No prostě úžasné!!!! Do hotelu jsme se vrátili kolem šesté hodiny a celí hladoví se vydáváme na další jídlo, které jsme měli vyhlédnuté už od dopoledne. Ale kuchař se tentokrát moc nevytáhl, tak jsme byli celkem zklamaní. Navíc jsme na cestě zpět pěkně zmokli. Těšili jsme se, že se po krátkém odpočinku vydáme ještě do ulic a nakoupíme něco domů. Ale protože se druhý den slavil Den nezávislosti, začaly se kolem Zócala shlukovat nejen prodavači se svým zbožím, ale také nejrůznější lidé. Takže jsme nakonec po krátkém nákupu rádi zavítali do postele!

15.9.2003

Dnes jsme již brzy ráno vyrazili na naše poslední ruiny – do Tuly. Za lístek jsme zaplatili 42 M$/osobu (je-li jsme ale omylem první třídou, takže je možné jet i levněji). Cesta trvá jen něco přes hodinu a my ji celou prospali. Po výstupu v čerstvě popršené Tule se nás velmi ochotně ujal mladík, který nám pomohl najít zastávku collectiva, tím jsme jeli zhruba 2 km a vystoupili jako jediní přibližně 20 m od vstupní brány. Již z dálky se nám zdálo, že něco není v pořádku, protože brána byla zavřená a okolo ani noha, kromě jednoho prodejce keramiky a pohledů. Na informační tabuli jsme se dočetli, že otvírací doba byla o hodinu posunuta – tzn. začátek měl být v 10:00. Jenže po pohledu na hodinky jsme zjistili, že je již něco po desáté. Ale již znaje poměry v Mexiku jsme doufali, že ještě otevřou. Po chvilce čekání nám prodavač nakonec sdělil, že se ruiny již 2 měsíce opravují a tudíž jsou zavřené. Doteď nemůžeme pochopit, proč nám tuto informaci zatajil jak řidič autobusu, tak taxikáři, kteří nám velmi ochotně nabízeli své služby. Nezbývalo nic jiného než se pomalu vrátit na autobus a po cestě projít alespoň vesničku. Do M.C. jsme se vrátili kolem 14:00, ale zde nás čekalo další překvapení – veškeré stanice metra kolem Zócala byly zavřené. Tak jsme museli vystoupit dříve a pěknou dálku dojít pěšky. To by nebyl ani takový problém, kdyby se však v hlavním městě nepohybovalo snad celé Mexiko – tolik lidí pohromadě jsme ještě neviděli. Navíc se všichni (mladí, staří, vzdělaní i nevzdělaní) vyžívali ve stříkaní takové zvláštní pěny nejen na cizince, ale i na sebe navzájem, a také házení nejrůznějších papírových flitrů jim dokázalo způsobit nevídanou radost. Tak jsme do hotelu dorazili celí od pěny a flitry jsme nacházeli v oblečení ještě na letišti!

16.9.2003

Den našeho odjezdu byl tu! Ale protože jsme odlétali až večer, rozhodli jsme se navštívit ještě plovoucí zahrady Xochimilco. Ráno jsme vše pořádně sbalili a uvolnili pokoj. Batohy nám ochotně schovali až do večera, a tak jsme mohli vyrazit jen s malým baťůžkem. Jak se dostat na Xochimilco je velmi dobře popsané v průvodci, tudíž jsme se nesetkali s žádným problémem. Narazili jsme však, co se týče ceny. Po velkolepých oslavách byli zřejmě všichni tak unavení, že jsme byli téměř jedinými návštěvníky, a tak se nás snažili pěkně ošidit. Hned po příchodu se k nám vrhli nejrůznější kormidelníci a lákali nás právě na svou loďku, bohužel všichni za nekřesťanské peníze – 200M$! S tím jsme samozřejmě nesouhlasili a nepodařilo se nám ani přidat se k jiné rodině. Nakonec se nad námi ale smiloval jeden mexičánek – tímto jsme mu velice vděčni – a slevil o 50%. Přesto nás plovoucí zahrady příliš nenadchly – kolem nás byl provoz jako na magistrále v Praze, když začnou prázdniny. Ale aspoň jsme poslední den neproflákali. Odpoledne jsme ještě zajeli potvrdit letenky a pak rychle zpátky pro batohy, které byly narvané k prasknutí, protože hodina našeho odletu se blížila. Celkem smutní jsme se naposledy svezli mexickým metrem, na letišti jsme si zašli na mexickou pizzu a pak nás již čekal let domů!

Na závěr celého našeho deníku bychom rádi doporučili všem případným návštěvníkům – VNÍMEJTE KAŽDOU MALIČKOST PLNÝMI DOUŠKY!!! Naší cestou jsme získali nezapomenutelné zážitky a po pár měsících se k nim velmi rádi vracíme!

23.8.2003

Dlouho očekávaný den začal v 8 hodin na pražském letišti, kam jsme dorazili zhruba dvě hodinky před odletem do Frankfurtu. Byli jsme celkem nervózní, protože to byla naše první cesta na vlastní pěst. Cesta s Lufthansou byla celkem příjemná, dostali jsme svačinku a než jsme se nadáli, ocitli jsme se v hale frankfurtského letiště. Tam nás čekalomírné uklidnění. Když jsme totiž hledali odlet do Mexico City na odletové obrazovce, oslovila nás postarší dáma – česky, která také letí do Mexika. Po krátkém rozhovoru jsme zjistili, že už delší dobu žije v Mexico City a velmi ochotně nám dala svoji adresu s telefonem pro případ nějakých problémů. Hned se rozpovídala o české komunitě, která se pravidelně schází, a velmi ochotně nás pozvala na návštěvu, budeme-li mít cestu kolem. Škoda, už nám nezbyl čas. Let Jumbem byl bez problémů, tak obrovské letadlo jsme dosud neviděli a musíme uznat, že je nádherné. V Mexico City jsme přistáli navečer do deštivého dne. Nezbývalo nic jiného než se za tmy vydat hledat nocleh. Po chvilce bloudění jsme našli metro, v kterém se za námi otáčel snad každý floutek i nefloutek. Asi jsme měli štěstí, protože se s námi dala do řeči mladá mexičanka. Měla kus cesty stejný, tak jsme si pěkně popovídali. Nakonec nám i ona napsala svoji adresu s telefonem, tentokrát je to Irazú z Chiapazu, a my tak měli malinkou jistotu i v tomto nejistém kraji. Ještě nám domlouvila cenu na první noc ve vytipovaném hotýlku Buenos Aires (Motolínia 21), kde jsme se jen svalili do postele, protože únava byla opravdu neskutečná.

24.8.2003

Již první noc se u nás objevily jisté střevní potíže, které naštěstí jen jednomu z nás nedovolily prospat celou noc. Proto všichni, kteří se chystáte na takovou cestu-pozor na jídlo v letadle. Pokud by snad někomu připadalo divné, je lepší ho nejíst než pak proběhat noc!!! Hned po ránu jsme vyrazili hledat internet, abychom mohli poslat domů, že jsme úspěšně dorazili. Bohužel byla neděle a žádná internetová kavárna uvedená v průvodci nebyla otevřená. Ale aspoň jsme objevili příjemnou pekárnu, kde jsme si koupili něco k snídani. Po malé procházce se nám podařilo najít Internet přímo v ulici Motolínia za 15M$/hod. Poté jsme ještě zamířili na Zócalo a okolí s trhy a snažili se nasát tu zvláštní atmosféru. Odpoledne nás čekal výlet do Antropologického muzea. Byla ale neděle, tak jsme si museli vystát pěknou frontu. Nutno zmínit, že ve všech dostupných materiálech o Mexiku, se uvádí, že vstupy jsou v neděli volné. My ale zjistili, že od února 03 zrušili volný vstup pro cizince.Zkusili jsem přesto projít, ale ostraha u vchodu nás vrátila zpět před pokladny, kde jsme rezignovaně koupili vstupenky (37M$/os). V té době jsme ještě pevně věřili, že se jedná o výjimku a že u ostatních památek bude vše tak, jak píšou v Lonely Planet. Zpět k Antropologickému muzeu. Po vstupu nás čekalo sedm obrovských sálů, které určitě stojí za prohlédnutí. Škoda, že jsme s sebou nevzali nějakou masážní emulzi – masáž by po všech expozicích určitě bodla. Veškeré popisky ve většině sálů byly pouze ve španělštině, ale podařilo se nám najít odkaz na Moravu – na Věstonickou Venuši. Celá prohlídka nám zabrala přibližně 3 hodiny, a tak se nám akorát podařilo stihnout výstup místních indiánů, tzv. valadores. Jedná se o čtyři muže přivázané za nohy k obrovskému stožáru. Ten zakončuje velikánský buben, kolem něhož se jednotlivá lana navinou a za rázného bubnování se pomalu otáčí. Tím se lana odmotávají a indiáni se pomalu spouští hlavou dolu na zem. Celá akce trvala tak 10 minut, ale nám se zdála jako věčnost. Ani jsme si nevšimli, že se valí obrovské černé mraky plné osvěžujícího deště. Tak nás po cestě zpět do hotelu zastihla pěkná průtrž mračen. Ale ještě za pochodu jsme opět oschli.Večer jsme se rozhodli trochu změnit plán cesty, a tak jsme již druhý den zamířili za sluníčkem k Pacifiku.

25.8.2003

Brzy ráno jsme odjeli se společností Estrella de Oro do Acapulca. Postupně přibylo sluníčka, ale v klimatizovaném autobuse nebyla změna teploty vůbec znát. Tu jsme postřehli až po vystoupení na rozehřáté autobusové nádraží v Acapulcu, bylo šílené vedro a dusno. Po cestě do centra (cca 3 km) bychom nejradši svlékli všechno, co jsme měli na sobě, ale mohli jsme pouze vyhrnout rukávy, odepnout části nohavic i množství knoflíčků na košilích. Ale marná sláva, byli jsme úplně propocení. Šťastní jsme našli podle průvodce hotýlek, ale zaskočila nás cena. Majitel chtěl 350M$ za noc! Šílenost! Chtěli jsme tedy odejít, ale majitel začal smlouvat. Smlouvali jsme nejprve španělsky, pak také anglicky a nakonec jsme se dohodli na ceně 280M$ za 2 noci. Naštěstí jsme se drželi rad a před placením si šli pokoj prohlédnout. Kromě pár broučků a mravenců vypadal celkem útulně, dokud jsme ovšem nezjistili, že na záchodě chybí prkénko, což bylo při současném stavu našich střev trochu problémem. Tudíž jsme vyměnili pokoj za jiný a bonusem nám byl malý šváb, který správně pochopil své místo a zdržoval se pouze v koupelně. Nemarnili jsme čas a vyrazili hned na pláž za přístavem, kde se koupali pouze místní a mladí hráli fotbal. Naše bílá těla mezi jejich kakaovými svítila tak, že nás ani nepřekvapilo, že nás všichni pozorovali. Se snahou se osvěžit po šílené cestě přes Acapulco jsme se vrhli do vln. Ale Pacifik nás překvapil, byl úžasně teplý a čistý! Koupání však bylo nezapomenutelné a příjemné. Dosud jsme se neodvažili jíst nějaké teplé místní jídlo (problémy jsme měli i bez něj), proto jsme na večer nakoupili v supermarketu U Pelikána nějaké pečivo a hlavně ovoce, které je daleko lepší a hlavně levnější než u nás doma. Po náročném dni jsme šli zase brzy spát, ale dlouho jsme nemohli usnout, neboť v takovém vedru nepomáhá ani ventilátor.

26.8.2003

Dopoledne, plní síly, jsme již připraveni na pláž, šli koupit lístek na zítřejší přesun do Puerto Escondido. Cesta bylo ovšem několikanásobně delší v porovnání s údaji v průvodci, a tak jsme na pláž dorazili opět úplně propocení. Tentokrát jsme však zamířili na pláž, která je určena bohatým Američanům. Rozprostírá se totiž nalevo od přístavu, kde stojí většina luxusních hotelů. Protože nebyla sezóna, byli jsme na obrovské pláži plné palem téměř sami. Koupání bylo úžasné jako včera, navíc obrovské vlny jsou na této straně mnohem znatelnější a tak jsme měli o zábavu postaráno. Po příjemném osvěžení jsme se odvážili okusit místní kuřecí tacos a zeleninovou polévku. Je důležité upozornit na to, že v Mexiku se ke všemu jídlu podává zelená, hnědá a červená omáčka. Hnědá omáčka má chuť i barvu rozmixované čočky, zatímco zelená má barvu čerstvého hrášku, ale jedná se o rozmixované avokádo. A ta červená je nejzrádnější, nedá se nijak popsat, ale stejně jako zelená pekelně pálí. Obě tyto omáčky jsou neuvěřitelné pikantní, jedna je však vždy ostřejší. Po výborném obědě jsme zamířili s hořícími ústy na druhou stranu Acapulca, kde se odehrává show „la Quebrada“. Jedná se o skoky do vody z útesů, které provozují tzv. Cliff Divers. Jde vždy o zhruba pět odvážlivců, kteří v poledne, při západu slunce a pak několikrát za večer skáčou mezi útesy. Po cestě na nás poprvé a naposled v Mexiku malé děti volali: „Gringo!!!“. Mimochodem, rádi bychom poznamenali, že zůstat na této straně Acapulca na západ slunce je něco překrásného a velmi romantického. Tato část je totiž obydlena převážně vyšší vrstvou, což je na první pohled poznat i na jednotlivých obydlích. Zbytek večera jsme strávili procházkou v zálivu a po příchodu do hotelu opět brzo zalehli.

27.8.2003

Brzy ráno jsme naším odchodem vzbudili majitele hotelu, který si spokojeně oddechoval na sedačce hned vedle dveří, a protože jsme si nechtěli zopakovat včerejší putování na autobusovou zastávku, radši jsme si stopli první taxi, kterých je v Acapulcu stejně jako písku na pláži. Byl to VW Beatle, zde na rozdíl od Mexico City v modrobílých barvách. Cestou na autobus jsme si užili i trochu zvýšeného adrenalinu, když při cestě kolem místní katedrály šofér pustil volant a začal se křižovat. V tom okamžiku se z boční ulice vyřítil vrak neurčitého stáří a značky a téměř nás sestřelil. Ale dojeli jsme včas. Tentokrát tranzitní den ubíhal pomalu, užili jsme si první pořádnou mexickou dopravní zácpu, a tak nabrali zpoždění. Bylo to pro nás velmi nepříjemné, protože jsme chtěli do Pochutly dorazit tak, abychom stihli nějaký busík nebo kamion do Zipolite. Samozřejmě vše je jinak. Dorazili jsme až za šera a zjistili, že dále nic nejede. Vůbec nic. Nechtěli jsme zde strávit noc, těšili jsme se opět na Pacifik, a tak jsme využili nabídky místních taxikářů. Nejprve se domnívali, že si je najmeme i za neúnosnou cenu! Ti lumpové nechtěli ustoupit ani o píď, pořád ať si seženeme ještě dvě osoby, a tak nám cesta vyjde levněji. Jenže to bychom tam nesměli být v okolí úplně sami. Zoufalí jsme zamířili k pohublému mladíkovi a ten kupodivu souhlasil s poloviční cenou (80 M$ ) . I ta pro nás bylo příliš vysoká, ale nějak jsme se dále museli dostat. Za tmy jsme projížděli silnicí mezi poli s kukuřicí a často přibrzďovali, pro

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .