0
0

18.9.2010 Sobota

Brno – Praha – Milano – Agadir

Ve 3:30 ráno jsme vstávali, abychom ve 4 vyjeli do Prahy, kde jsme po šesté nechali auto u http://www.zaparkujteuletiste.cz za 1275 Kč na 18 dní a nechali se odvézt na letiště. Podle Lídy mám napsat, že jsme měli den BLBEC. Vystáli jsme dlouhou frontu na check-in, a čekáme tak u gejtu na letadlo, když nás 20min před odletem vyhlásí rozhlasem, že máme něco se zavazadlem. Tak se ženeme ke kontrole, kde nám vysvětlí, že plynová bomba nesmí ani do zavazadlového prostoru. Jenže na ní je napíchlej vařič, se kterým tak trochu počítáme a odděláním vařiče by se vypustil plyn, což na letišti nejde. Co ale vymýšlet 15min před odletem, tak tam vařič i se 2ma bombama necháváme a zřízenec nám batoh doveze k chobotu letadla a doufáme, že nám ho naloží taky, protože dobíháme jako poslední do letadla a tak ani nesedíme vedle sebe.

V Miláně na letišti Malpensa nakonec před 11h získáváme naštěstí i toto zavazadlo, se spoustou jídla těšícího se na tepelnou úpravu. Nojo, kdo by četl ty nudný manuály co nebrat do letadla…

Protože nám cca před dvěma týdny easyJet posunul čas následujícího letu do Agadiru na 17tou hodinu, zjistili jsme si, že z letiště jezdí do centra Milana vlak, tak jsme si koupili zpáteční jízdenky po 14,50€. Předtím jsme ale ještě museli přejet na terminál 1, kde jsme nechali velké batohy po 3,50€, což se taky neobešlo bez komplikací – k uskladnění batohů nás posílali na 2. terminál, pak nám ujel před nosem bus mezi terminály a ještě i ten vlak do centra, ale na Milano nám zbyly 2 h čistého času, což se dalo, protože vlak zastavoval hned v centru u hradu. Od něho jsme pěšky přešli k Duomu, kam jsme šli i dovnitř a zašli se podívat i na La Scalu, která nás trochu zklamala vizáží běžné nezajímavé budovy. Odtud už zpět kolem hradu na nádraží a zpátky na letiště. Tam jsme při check-inu nečekali, ale zato jsme čekali jak trubky hodinu vestoje na zpožděné letadlo.

Čtyřhodinový let probíhal za přerušovaného spánku až do Agadiru, kam jsme díky dvouhodinovému časovému posunu zpět dorazili v 19h, tedy už potmě. Při výstupu z letadla nás nic nenechalo na pochybách, že jsme v muslimské zemi – svou architekturou i spoustou bíle oděných mužů s čepičkami na hlavě. Protože nám letušky už na palubě rozdaly formulář pro víza, tak odbavení proběhlo až nečekaně hladce oproti tomu, co jsme slyšeli a četli. Po půlhodinové frontě a zběžné prohlídce zavazadel (policistka na nás mrkla, že máme jít, takže jsme ani batohy nevybalovali) jsme vyšli ven, kde spousta lidí už potmě čekala asi na své dorazivší příbuzenstvo.

Před letištěm jsme nenašli žádný autobus, přestože podle Lonely planet měl jezdit do 20:30, a podle policajtů už ten den ani žádný jet nemá a musí se taxíkem (byla sobota). Nenašli jsme žádný grand taxi a neujaly se ani pokusy o smlouvání. Všichni ukazovali na ceduli s pevnou taxou Agadir za 200 dirhamů (dále jen DH – 1 DH odpovídal cca 2,4 Kč) nebo 20€, tak nám nezbylo, než se svézt takto. Lída podle průvodce vybrala hotelík Tamri se sprchou a WC na chodbě, ale příjemným recepčním s angličtinou za 100 dh pokoj.

19.9.2010 Neděle

Agadir

Už den předem jsme se rozhodli, že v Agadiru zůstaneme i další noc, abychom se aklimatizovali na Maroko, vyzkoušeli smlouvání a vůbec zjistili, jak to tady chodí. Vstávali jsme v 7, což by u nás bylo v 9, nasnídali se ještě ze zásob – namazaný chleba a před osmou se vydali směr pláž. Tam spousta kluků hrála fotbal, někteří se i koupali, ale nám se voda moc teplá nezdála a hlavně bylo zataženo, což bylo ideální spíš na prozkoumávání.

Prošli jsme se tedy mořem po pláži podél břehu a vydali se zkusit domluvit taxík, který by nás dovezl na Kasbu (hrad) nad městem. Mávl jsem na jeden, řekl že nás sveze za stovku, já že za 15, on že za 18. Na to jsem kývnul, ale nahoře na nás vyrukoval, že jsme se domluvili na 80ti (eighteen vs. eighty) a že nerozumí tolik anglicky. Tak jsem ho uklidnil, že mu musí dvacka stačit a vystoupili jsme – z průvodce jsme věděli, že je to i tak velmi slušná cena. Stejně se usmíval.

Tip – smlouvání:

Ten den jsme nabyli dojmu, že všichni Maročani jsou podfukáři a snaží se turistu ošulit, když se nechá. Ve skutečnosti když se na něčem člověk přesně domluví, tak to u Maročanů platí. Při nakupování ale standardně dávají mnohem vyšší ceny na zboží, než za jaké by nakupovali sami Maročané. Zatímco Maročan tak přijde, ukáže na to, co chce koupit a zaplatí, tak turista musí ukázat na jednu věc, usmlouvat ji na rozumnou částku, ukázat na další věc a zase smlouvat. To je pro našince trochu únavné, protože při nákupu kdejaké blbiny, jako třeba vody, musí přijít, že ji chce za 5 DH, jinak by mu ji prodali za 7-8 DH. Případně se předem zeptat na cenu a domluvit se na snížení.

Na kasbě jsme se zdrželi 10 min, a to ještě spíš kvůli záchodu, protože zdi, které jsou vidět zezdola jsou všechno, co tam je, pak už jen kamení, otravovači turistů nabízející focení s velbloudama, s kůzletem a i jen tak bez ničeho. Dolů jsme chtěli jít pěší cestou, ale přítomní policajti nás vypískali, tak jsme museli jít po silnici, míjejíc běžce nahoru. Přitom Maročani po chodníku chodit mohli. No aspoň jsme zblízka viděli nápis vyskládaný z bílých kachlí (viz foto), jinak je prohlídka kasbahu úplně zbytečná – možná snad ještě kvůli výhledu, ale ne kvůli hradu..

Po sestupu dolů jsme se vydali prakticky na opačný konec města na místní súk (trh), a to pěšky, jednak proto, že jsme měli dost času a taky jsme po cestě chtěli navštívit obchody s pevnou cenou potravin, abychom si udělali představu. Do prvního Uniprixu nás nepustili s batůžky, do druhého ano, tak jsme si prohlídli spoustu padělaného značkového oblečení a podívali se na ceny potravin. Odteď víme, že voda stojí tak 5dh, takže už ve stáncích nakupuju tak, že se zeptám, jestli je voda za 5 a prodejce kývne. Když jsem předtím vodu kupoval bez ptaní, tak si řekli o 7,50.

Súkem jsme jen prošli na nádraží o 1km dál, kde jsme si koupili jízdenky do Savíry na 8h ráno po 65dh. Vrátili jsme se do súku, kde jsme prošli kolem nábytkářů a oblečků ve stylu našich Vietnamců a koupili si okurku a granátové jablko za 4dh a asi 10 bonbonů z oříšků s medem. Po cestě na hotel jsme se ještě podle průvodce Lonely Planet snažili najít obchod s tradičním zbožím s pevnými cenami Ensamble Artissanal, ale asi ho zrušili. Před hotelem už jsme jen dokoupili pečivo v pekárně a 2 h si odpočali při plánování zítřejší Savíry a psaní deníku. Jakmile trochu přestalo pršet, tak jsme vyrazili ochutnat thé ala ménthe – marocký čaj (aneb berberská whisky – zelený čínský čaj v konvičce, do které se přidá několik rostlin čerstvé máty a přesladí se spoustou cukru a následně se pije z decových skleniček), poblíž hotelu. I přes jeho sladkost byl výborný, jen pinkl se nás zase snažil natáhnout a vrátil nám o 4dh míň než měl, ale nedali jsme se. Tak se omluvil, že ta mince vypadá úplně stejně jak ta druhá…, takže jsme za 2 čaje platili 12dh. Ještě jsme se prošli rušnými uličkami kolem hotelu, koupili snídani na další den, zaplatili hotel a se základní představou o tom, jak to v Maroku funguje, šli na kutě.

20.9.2010 Pondělí

Agadir – Essaouira

Vstali jsme v 6:30 a v 7 vylezli před hotel, hned chytli oranžové petit taxi (malé taxi operující pouze po městě). Protože jsme od recepčního hotelu věděli, že to na nádraží má stát pod 15 dh, tak jsem taxikáři řekl, že za deset, on že za 15, na což jsme kývli, takže vše proběhlo rychle a bez handrkování. Jízda byla lehce zábavná, protože taxi bylo na rozpadnutí. Řidič mně zakázal se připoutat, během jízdy mu vypadl klíček ze zapalování, ale auto jelo dál a dveře nešly dovřít. Nicméně po 10 min jsme na nádru, jíme snídani a čekáme na autobus CTM. Po příjezdu nás ještě pošlou na registraci zavazadel za 5dh obě a vyrážíme na čtyřhodinovou cestu klikatou silnicí se zajímavým výhledem na přírodu a poloopuštěné vesničky, se zastávkou na WC v polovině.

Do Savíry jsme dorazili dřív, než jsme čekali (po 3h) na ryze arabské špinavé nádraží s nadháněči ubytování a jízdenek, takže jsme si při vystupování říkali, že tady asi zažijeme pravé Maroko. Nakonec to ale nebylo tak divoké – v medíně (staré město) u moře se vyskytovalo snad ještě více turistů, než v Agadiru. Z nádraží je to kousek do medíny, nejdříve pravá arabská pro Maročany s masnami s masem pověšeným na hácích venku před stánky a s nižšími cenami. Čím víc jsme se blížili k části medíny u moře, tím víc turistů jsme potkávali a naráželi na vyšší ceny.

Tip – města:

Původní marocké město (medina) dnes tvoří obvykle hradbami obehnaný střed města, kde dnes žijí spíše chudší obyvatelé a je v nich spousta obchůdků. Jedná se o jakési historické centrum, mnohdy bez přístupu dopravním prostředkům a se spletí úzkých uliček bez jakéhokoli systému, ve kterých není těžké se ztratit. Francouzští kolonizátoři tato stará města ponechávali a kolem nich stavěli nová města (Ville nouvelle), která jsou moderní a architektonicky se přibližují evropským městům.

Po dvou neúspěšných pokusech v hotelech z průvodce jsme usmlouvali pokoj v hotelu Majestic ze 150 na 100 dh s umyvadlem na pokoji a ostatním na chodbě. První naše kroky vedly do přístavu, kde bylo rušno, protože dorazili rybáři a prodávali svoje úlovky. Tam jsme vydrželi koukat snad hodinu na šrumec kolem: rybáře, lodě, racky apod. Vrátili jsme se do medíny pro něco k snědku a v méně turistické části jsme koupili mix smažených rybek (sardinky, krevety a 2 další druhy), 2 druhy placek a 2 koblihy v cukru a vydali jsme se to sníst na pláž. Voda byla studená, takže jsme nedostali odvahu se vykoupat a místo toho se vydali do novější části města Ville nouvelle, kde jsme narazili na všední život Maročanů s pro Savíru typickými atributy: drožky tažené osly, modré taxíky a kde jsme nenarazili na žádného turistu.

Kolem autobusového nádraží jsme se vrátili k medíně, před kterou jsme si dali marocký čaj po 10 dh s výhledem na hlavní vchod medíny a hradby a jali jsme se plánovat následující den v Marakkéši. Vlivem mořského větru začala být trochu zima, tak jsme se vydali přes medínu na hradby, kde už jsme nestihli západ slunce a zašli na hotel, vysprchovat se a přioblíct. Po setmění jsme se šli ještě projít medínou, kde už trhovci balili a kolem pláže a přístavu zpět na hotel, protože jsme zjistili, že jsme v Savíře už všechno viděli. Po večeři pomeranče a okurky (zatím nemáme důvěru v nic, co se nedá oloupat), chvíli ještě plánujeme a vyčerpaní usínáme.

21.9.2010 Úterý

Essaouira – Marakkéš

Vstáváme v 7, protože to je našich 9 a vydáváme se pro snídani. Nezdají se nám mléčné výrobky, protože máme pochyby o jejich chladících zařízeních (mnohdy jsou jogurty jen tak v policích), tak chvíli tápeme, ale nalézáme obchůdek, ve kterém domorodkyně připravuje čerstvé placky, vevnitř vymazané medem, které jdeme sníst k pláži.

Kolem přístavu, kde chvíli pokukujeme, dorazíme k hradbám, kde na pirátském děle čteme o Marakkéši. Protože se oteplilo a místní slibně vypadající muzeum má v úterý zavřeno, rozhodujeme se, že se stavíme na hotel pro plavky a zajdeme se vykoupat do moře, abychom mohli machrovat, že jsme se koupali v Atlantiku. Přesto, že je voda studená, tak do ní na 5 min vlezeme. Předpokládáme, že se Maročani budou po nás (hlavně Lídě) koukat, co tam dělá v plavkách, ale vůbec je to nezajímalo. Poté už jen návrat na hotel, sprcha, balení a v 11:30 se v plné polní vydáváme na nádraží, kde registrujeme zavazedla a nastupujeme s dalšími, převážně turisty do autobusu CTM směr Marakkéš. Ještě těsně předtím však pouličnímu prodavači dáváme dirham za výbornou slepeninu oříšků s medem, které nosí na podnosu po nádraží a v autobusech.

Cesta proběhla s obligátní 20timinutovou zastávkou na pauzu na záchod v řidičově spřáteleném podniku (zastavuje se vždy u nějaké restaurace) a velmi neúrodnou kamenito-písčitou krajinou jsme po cca třech a půl hodinách dorazili do Marakkéše. Trochu nás ale překvapilo, že nás CTM vysadilo na jejich novém nádraží (na rozdíl od toho popsaného v průvodci) u nádru vlakového, které je ale mnohem dál od medíny než standardní nádraží. Zeptali jsme se tedy moc ochotného mladého Maročana, který cestoval s námi, kde vůbec jsme a jak se dostaneme do centra. Ten nám poradil, že si máme vzít taxík a že nás bude stát kolem 15 dh (do té doby jsme předpokládali, že by taxi ve velkém městě bylo finančně neúnosné). První nádražácký taxikář (zde žlutohnědá auta) na tuto cenu nekývnul, tak jsme mávli na 2., který po smlouvání kývnul. Zvláštní bylo, že vezl ještě jinou pasažérku, ale vešli jsme se. Zvláštní je, že podle našich zkušeností se zde na rozdíl od ostatních větších měst nepoužívají taxametry. Pro jistotu už ukazuju mince v domluvené výši, aby potom nebyl prostor pro dohadování, jako předtím v Agadiru.

Nechali jsme se dovézt k bráně nejbližší k ulici, ve které jsme chtěli hledat hotel a ještě jsme šli kus pěšky, přestože tady v medíně jezdí auta, což jsme nevěděli. Ve velkém horku jsme se vydali hledat hotel, ale dost jsme se ztráceli v místních uličkách a hotely, které jsme zkoušeli byly příšerné. Je nepříjemné se ptát někoho na cestu, protože by nás dovedl a chtěl by od hoteliéra provizi, takže by se nám ubytování prodražilo. Nakonec jsme asi po čtyřech neúspěšných pokusech našli hotel Essaouira v boční uličce, do které bychom to nikdy neřekli a ubytovali se v nádherném pokoji s oknem za 100 na noc, a to hned na 2 noci. Hotel má navíc pěknou střešní terasu na posezení a za tuto cenu je to oproti dřívějším zkoušeným hotelům luxus.

Po sprše a chvíli odreagování jsme se vrhli do prozkoumávání Marakkéše, tedy hlavně náměstí Džema el Fna, což je prý snad nějživější náměstí na světě s vypravěči, prodavači apod. (viz dále). Protože už jsme byli hladoví, tak jsme si sedli do jedné z vývařoven na náměstí a ochutnali kuskus s masem a pastillu, což je sladký koláček s (obvykle holubím) masem a ořechy. Potom se nám ještě zalíbilo něco mixovaného u vedlejšího stolu, což jsme odhadli na Salat Marocanaise, tak jsme to přiobjednali, ale donesli nám rajčatový salát. To nás trochu vyděsilo, protože jsme si dosud na jídlo dávali celkem pozor a u stánkařů jsme si moc s hygienou jistí nebyli. Ale snědli jsme to a nic nám z toho nebylo. Dojedli jsme, zaplatili 80 dh vč. 10 dh dýška a šli zkoumat dál náměstí a přilehlé uličky, mj. s kvanty vietnamského oblečení.

Náměstí neuvěřitelně žije, od prodavačů pomerančové šťávy za 4 dh, přes prodavače šneků, tažínů, kuskusu, špízů a jiného všemožného jídla až po různé umělce, krotitele hadů a opiček, předváděče, bubínkáře a vypravěče. Jedny bubínkáře jsem bez blesku vyfotil a za smíchu celé přihlížející skupiny se za mnou vrhnul jejich komplic, že musím zaplatit. S tím jsem ale počítal. Průvodce Lonely planet doporučoval sednout na čaj na terasu pro pozorování náměstí. Čaj tady mívají za 15 dh, ale výhled stojí za to (bez toho, aniž by si člověk něco pořídil k pití, ho na terasu nepustí). Protože poprchávalo, tak jsme si vybrali jednu krajní restauraci se střechou, ale horký čaj v teple nebyl nic extra, i když pršelo. U čaje jsme částečně koukali a částečně plánovali další dny. Protože vrchní neměl na vrácení, tak nám nechal 2 čaje za 20 dh. Ještě jsme obešli náměstí a vrátili se na pokoj a před půlnocí do postele.

22.9.2010 Středa

Marakkéš

Chtěli jsme vstávat v 7, ale vzbudili jsme se ještě o chvíli dřív, protože jsme spali nerušeně, na rozdíl od minulých nocí. Snídani jsme našli hned před hotelem – čerstvě udělané „palačinky“ z kynutého těsta – spíš placky – galletes s medem a sýrem. Na Džema el Fna nás překvapilo, že všechny stánky s jídlem ze včerejška zmizely a zbyla po nich jen čistá dlažba. Mačkači pomerančů už měli někteří otevřeno. Vyrazili jsme ale po památkách, nejdříve k hrobkám Saadů – dřívější královské rodiny (vstup za 10 dh), kde jsme potkali spoustu turistů a zbytky budov s vyřezávanými ornamenty. Skoro za rohem je už Palác el Badi, ze kterého zbylo pár zdí a půdorys (vstup 10 dh).

Po cestě k informačnímu centru jsme pořídili placky a ovocný mlíko a najedli se před ním. Infocentrum bylo kvůli polední přestávce zavřeno – dostali jsme jen velmi nepodrobnou reklamní mapu, tak jsme se vydali kolem Kotubijské mešity (největší mešita v Marakkéši) k Medrese (škole islámu) Aliho ben Jusúfa přes súky – trhy klikatými uličkami. Samozřejmě jsme se ztratili a museli se zeptat nějakýho kluka na cestu. To ale není v Maroku jen tak, kluka jsme se nemohli zbavit skoro celou cestu k cíli, takže jsme mu zaplatili, že už trefíme, protože už vidíme minaret vedlejší mešity. Kluk teda že jo, ale samozřejmě jsme netrefili – najednou mně popadá někdo za rameno a on to zase ten kluk a s úsměvem ukazuje správnou cestu.

Do medersy je jednotný vstup s marakéšským muzeem za 60 dh. Medersa je zajímavá vyřezávanými zdmi a pokoji žáků, muzeum fotkami staré Marakéše a pár starými předměty a pěknou hlavní místností. (Medersa je obecně škola koránu, která se obvykle stavěla v okolí mešity a bývá velmi architektonicky zdobná. Byl to takový internát pro chlapce, ve kterém bydleli v malých pokojích. Na rozdíl od mešit, do kterých se v Maroku nesmí, tyto medersy bývají přístupné po zaplacení vstupného.) Nutno ale říct, že Maročané pro dělání muzeí moc smysl nemají. Nejen, že ignorují nefrancouzsky hovořící návštěvníky, ale muzea jsou trochu odfláklá, neupravená, neosvětlená a malá. Muzeum Marakéše máme tedy prohlídnuté za chvíli a v ceně vstupenky je ještě Vodárna, která je taky jen na chvíli. Zpátky se vracíme bez bloudění a jsme překvapení, jak je to blízko. Po cestě si ještě na Džemě dáváme džus z pomerančů za 4 dh, ale dávají do něj led, což nás dost znepokojuje, protože jsme schválně hledali džusaře s kelímkama, abychom nedostali jen sklenici vypláchlou kohoutkovou vodou (zatím se snažíme být opatrní s čímkoli, co se má dostat do žaludku). Nakonec to ale vypijeme bez následků.

Na Džemě ještě vidíme i zaříkávače hadů, ke kterým se není vhodné přibližovat, jinak má člověk kobru za krkem, ani nemrkne. Tito zaklínači se totiž živí tím, že člověka nechají vyfotit se s hadem kolem krku a toto je jedna z metod, jak někoho přimět, aby zaplatil. Zaříkávač taky umí nechat kobru tancovat podle toho, jak píská na píšťalku, jak to známe z pohádek. Něco podobného se tu dělá i s opičkami – můžete se nechat vyfotit s opičkou na rameni. Obecně se to však nedoporučuje, protože tito “krotitelé” se ke zvířatům nechovají zrovna ukázkově a pokud jim zaplatíte, tak je v tom podporujete.

Lída je unavená horkem, tak se nabízím, že zajdu pro vstupenky na autobus, protože nám recepční tvrdí, že se prodávají jen na dalekém nádraží, ale v hotelu CTM dostávám informaci, že se dají sehnat i v internetové kavárně za rohem, tak pořizuji dvě do Ouarzazatu po 90 dh. Po cestě na hotel pozoruju stavění stánků s jídlem na náměstí, kupuju sladkost s cukrovou polevou od prodavače s károu místo stánku a jdu nahoru na terasu datlit deník. Po šesté hodině jdu budit na pokoj Lídu, která nespí a po setmění vyrážíme na náměstí do Hassanova stánku č. 32, který jsme si minulý večer vyhlídli, protože u něj sedělo nejvíc místních a snad žádný turista. Protože je plno, tak chvíli čekáme, ale podaří se nám vecpat. Automaticky dostáváme salad mixte (velmi jemně nakrájená zelenina s rajčaty ve vodě) s plackou a objednáváme si brouchette simple (masový špíz) a Lída masové kefte (jakési karbanátky) po 30 dh. Kefte je lepší. Hodně lidí si tady dává párečky, ale na ty už jsme přejedení. U dalšího stánku si ještě dávám výbornou sladkost z koření se zázvorem, takže z pochoutek na náměstí jsme vynechali snad jen šneky.

Chvíli jsme ještě korzovali po náměstí a včas se vrátili na hotel balit, protože další den vstáváme v 6.

23.9.2010 Čtvrtek

Marakéš – Ouarzazat [čti Varzázat]

Ráno jsme vstali už v 6, v 6:30 jsme vyráželi hledat petit taxi (městský taxík) k celkem vzdálenému nádraží. Na naši cenu 20 dh po smlouvání kývnul druhý taxikář hned na Džema el Fna, v což jsme ani nedoufali. V 7:30 v odjíždějícím autobusu jsme se nasnídali buchtama. Cesta do Ourzazatu vedla fotogenickými vysokými horami, ve kterých se mikrospánek řidiče nevyplácí. Za nízkým zábradlím se od silnice svažují prudké hluboké strže do údolí. Občas nám dost zatrnulo při předjíždění kamionů s tanky benzínu. Mimochodem nafta tu stojí cca 7,50 a benzín 10,50 po přepočtu na Kč. Kvůli ušmudlaným sklům asi fotky nebudou nic moc.

Po 5ti h jízdy horami a hammadem (kamenitou pouští) jsme ve Varzázatu, což je klidné, úhledné město s patrným vlivem evropské architektury, známé filmovým průmyslem. Nedaleko je totiž malebná vesnička Ait BehHaddou, ve které se natáčelo několik filmů, např. Gladiátor a v samotném Varzázatu jsou dvě velká filmová studia s vystavěnými kulisami známých filmů, jako např. Asterix a Obelix, Kundun apod.. Ubytováváme se v poloprázdném hotelu El Salam kousek od nádraží za 90 dh oba. CTM tady má naštěstí nádraží v centru. V podstatě hned vycházíme, abychom ještě před polední přestávkou stihli turistické informace, ale nacházíme jen francouzsky mluvící ženu, která na angličtinu vůbec nereaguje, což je pech, protože recepční hotelu taky ne. Nakonec z ní dostáváme, že do Ait Ben Haddou nejezdí autobus a musíme si vzít taxi za 40 dh na osobu na vzdálenějším autobusáku.

Následně jdeme do CTM zjistit jízdenku na další den a potvrzujeme si cenu taxíku. Asi půlhodinu jdeme k nádraží (je tu cca 33°C ve stínu), vedle něhož stojí taxíky a po dlouhém handrkování (prý levnější grand taxi pro turisty není, protože tam právě nikdo nechce jet a že tarifní cena je 300 dh), domlouváme cenu 160 dh dokonce s tím, že tam na nás taxikář 2 h počká a platí se až nakonec. Výhodu to má v tom, že nám po cestě 3x zastavuje na prohlídku a focení. Taxikář je celkem sympaťák, ale o angličtině neslyšel, takže je s ním těžká domluva. V meziměstských taxících – z 90% starých mercedesech – klasicky nebývají pásy, přední okna stažená, zadní vytažená bez kliček. Jízda probíhá tak, že kdykoli někoho známého uvidí, tak troubí a zdraví, mj. i na každý taxík, což je dost často. Dále se potom obecně troubí, když někoho předjíždí, tak aby o tom věděl. Mimochodem: na přechodech rozhodně nemá přenost chodec a probliknutí chodce dálkovýma rozhodně neznamená pouštění, jak jsme si naivně mysleli, ale „pozor jedu!“.

Ait Benhaddou je nádherná kasba (starověká vesnice) se ksarem (hradem) na vrcholu a pro mě zároveň s Džema el Fna zatím největší zážitek z Maroka. Ozvláštněním bylo i to, že se zde rekonstruoval most a do kasby se nedalo dostat jinak, než broděním v řece. Toho se hned chytli místní podnikavci a nabízeli převoz na oslech suchou nohou se slovy „very cold, not very clean“. My jsme měli sandály, takže jsme 10 m v hnědé, ale snad celkem čisté vodě překonali, stejně jako většina dalších turistů. Procházení kasbou je bez vstupného a prochází se i kolem amfiteátru, kde se točil Gladiátor. Ta díra v zemi už ale bojovou arénu vůbec nepřipomíná. Projít Ait Benhaddou jsme stihli asi za hodinu a půl, dokoupili trochu předraženou vodu, a to už nás zaregistroval taxikář, který nám přijíždí vstříc se svým Mercedesem.

Po cestě zpátky si necháváme zastavit u filmových studií Atlas, kde začíná v 16:30 prohlídka, takže platím taxikáři a loučím se s ním – ten je rád a vděčně mně tiskne ruku. Asi půl hodiny čekáme na průvodce, který někam odjel a prodavačka vstupenek kvůli němu zuří a všemožně ho nahání. Ten po příjezdu dostane pojeb, takže mu není moc do řeči. Vzhledem k tomu, že se mu zatím nahromadili návštěvníci a musí komentovat ve třech jazycích, tak se omezuje na: “Toto jste viděli ve filmu XY, kde hrál herec AB s herečkou CD”. Prohlídka trvala necelou hodinku venkovními ateliéry (50dh na osobu) – typicky marocky odfláklé muzeum bez jakýchkoli vysvětlivek. Ke konci ještě průvodci spadl foťák nějaké Italky, takže mu přestal fungovat zoom – prostě neměl svůj den.

Od studií do Varzázatu to bylo 7 km, tak jsme se vzhledem k horku začali ohlížet po městské hromadné, ale najednou na nás troubí onen průvodce v malém fiatu, že jede do města a jestli nechceme svézt na okraj, tak jsme si ušetřili hledání. Dal nám jako suvenýr nějaký leták ze studií, my jemu na oplátku pohlednici Brna, nad kterou se se svým spolujezdcem rozplýval a celou dobu jízdu ji studovali. Z okraje města jsme už došli pěšky. Večer jsme prošli město a hladoví jsme usedli na náměstíčku ve shluku restaurací a dali jsme si tažíny: já kefte s kuličkami z mletého masa a Lída “mixte” s různými druhy masa. Asi už je měli předpřipravené, protože nám je donesli za 15 min. Jako předkrm jsme dostali olivy, ale vyrušilo nás od nich pár kapek, takže nás přemístili pod přístřešek. Žádný déšť se ale bohužel nakonec nekonal. Oba tažíny byly výborné, s vejcem, které se dopékalo ještě během jídla, uprostřed. Poté jsme si ještě prošli místní malý súk a tady se dostavily první žaludeční potíže, takže jsme se přemístili do hotelu. Asi po hodince jsme se šli ještě projít do města, objevili jsme pattiserii (cukrárnu) s dobrými buchtami a večer jsem ještě klasicky dopisoval deník a plánovali jsme příští dny.

24.9.2010 Pátek

Ouarzazat – Tinenghir

Tak jsme už týden v Maroku a zatím živi a celkem zdrávi. Dnes máme v plánu přejezd do Tineghiru, což je malé městečko blízko přírodní památky – soutěsek Todra. Vstávali jsme v 7, kdy ještě není tak horko a že zkusíme kolem kasbahu (hradu) procházku k přehradě. Zjišťujeme ale, že ta je daleko, tak se necháme vlákat na prohlídku kasbahu (po 20 dh), který je v UNESCO. Ovšem prohlídka je zase marocky odfláklá a bez průvodce (kterých tady je ale požehnaně) snad ani nemá smysl – jen spletité chodby s prázdnými místnostmi bez jediného popisku čehokoli.

Zase začíná být horko, tak se jdeme sbalit na hotel a ještě si dát sprchu. Pak už jen nákup jídla na oběd (Lída zůstává u suché placky) a zákusku a jdeme na nádraží CTM, kde čekáme na autobus do Tinerhíru – ještě s pár turisty a několika místními. Okolí cesty je ze začátku zajímavé s kasbami, později se hammad (kamenitá poušť) omrzí. Zde se poprvé stává, že autobus CTM zastavuje i v některých menších městečkách, je jich ale do pěti za celou cestu, takže to nevadí.

Tineghir na nás nezapůsobil nejlepším dojmem. Okamžitě po výstupu z autobusu jsme se stali štvanou zvěří nadháněčů. Pasažéři CTM jsou asi obvykle dobrým zdrojem příjmů a vzhledem k tomu, že už je po sezóně a z autobusu jsme vystoupili jediní turisté, tak se na nás sesypali a jakmile jsme někoho setřásli, tak se objevil nějaký nový. Někteří se nenechali setřást ani opakovaným ujišťováním, že o jejich služby nestojíme, takže jsme už byli opravdu protivní. Navíc jsme nemohli najít pořádný hotel – prošli jsme 3 pod psa, ale když jsme se už začali vzdávat, tak jsme natrefili na (asi už poslední v Tineghiru) příjemný hotel s názvem Imlněco Oasis – s milou a anglicky mluvící obsluhou, takže nám spadl kámen ze srdce.

Recepční nám poradil, že na soutěsky Todra (17 km odtud) se dá jet ráno levněji hromadným taxíkem, nebo i odpoledne, ale dráž samostatným taxíkem. Další den jsme měli namířeno k poušti, kam jel bus v 8:30, nebo pak až odpoledne. Nechtěli jsme v poušti bloudit za tmy, tak jsme se rozhodli zajet do soutěsek ještě teď odpoledne, protože bylo kolem 16 h. Vyzbrojeni radou recepčního, že po nás budou chtít 100-120 dh jsme přišli na stanoviště grand taxi a začali smlouvat s místním kápem – chtěli jsme zpáteční jízdu s dvouhodinovou návštěvou a začali jsme na 70ti dh, on že pod 200 rozhodně nejde. Po chvíli dohadování jsme skončili na 100 dh s jeho komentářem, že jsme asi chudí studenti. Myšlenka, že mně někdo tipuje na studenta se mně zalíbila a při dalších smlouváních jsem tento argument hojně používal. Dostal nás na starosti taxikář – obrovský černoch, jak z filmu Zelná míle. Neuměl anglicky, ale po cestě po rozbořené silnici jsme se nakonec domluvili, že 18:30 si dáme sraz u vstupu. Tedy aspoň jsme doufali, že jsme se pochopili – nebyli jsme si jistí, jestli vůbec uměl hodiny, ale ukázali jsme mu na ciferníku jeho hodinek, kde má být velká a kde malá rafička.

Soutěsky jsou krásné přírodní úkazy, prý až 100 m hluboké, přičemž se prochází korytem říčky. Ta se nedávno rozvodnila a strhla mosty, takže se právě opravovaly. Protože jsme neměli moc času – v 18:30 už je slušná tma, tak jsme šli odhadem 2-3 km soutěskou po cestě, zpátky potom částečně korytem říčky. Výhodou byla absence skoro jakýchkoli turistů, nevýhodou, že už bylo trochu šero a skály nevrhaly ty správné fotogenické stíny jako dopoledne, ale stejně bylo zataženo. V 18:30 jsme se vrátili ke vstupu, kde jsme už po tmě čekali na našeho domluveného taxikáře za nabízení drahých taxíků od místních. Taxík přijel s 20timinutovou sekerou a ještě s jiným taxikářem, který pro jistotu taky neuměl anglicky, takže to byl zážitek. Naštěstí nám rukama a nohama popsal, že přijel místo obrovského černocha a poté ještě pro jistotu odlovil nějakého domorodce, který trochu mluvil anglicky a ujistil nás přes něj, že je to opravdu správné taxi. Ještě že je v Maroku zvykem platit celkovou cenu až na konci, jinak bychom ve strašidelné soutěsce po tmě, daleko od civilizace začali být nervóznější.

Po návratu jsme si chtěli dát k večeři společně kuskus, protože Lídě ještě nebylo úplně nejlíp, ale vzhledem k dvouhodinové přípravě jsem si dal prvotřídní velký kefta tadžín (s mletým masem) a mátový čaj. Ještě jsme si prošli teď už klidné městečko a po plánování šli na kutě.

0
0

Pokud nekoho zajima, co to znamena Ksar:

Slovo Ksar („QSAR“) pochazi z arabstiny a znamena to „opevnena vesnice“.
Sklada se z obytnych domu, sypek a jinych staveb (mesity, hamam, pece, obchody). Slouzily jako centra obchodu na Sahare, ale take i jako centra islamskeho uceni.

  • Guest odpověděl(a) před 6 roky
  • naposledy upraveno před 6 roky
0
0

Bezva vysvětlení Michaelo, určitě spoustu lidí bude zajímat, co to znamená a my to nikde nevysvětlili, takže díky za prima doplnění! :-)

Zobrazuji 2 výsledky
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .