Malý průvodce pobřežím Tyrhénského moře 2

Po pravé straně silnice z Vady do Ceciny jsou kempy v pořadí: Tri Pesce, Camping Rada Etrusca, Molino a Fuoco, Campeggio Mareblu, Delle Gorette a Camping Bocca di Cecina. Všechny tyto kempy mají přímý, byť různě vzdálený přístup na pláž a k moři. Tím není řečeno, že kempy na druhé straně – jmenujme alespoň dva největší Campeggio Campo dei Fiori a Camping village Baia del Marinaio – zejí prázdnotou! Ceny v kempech se liší jen málo, ty za silnicí snad mají i lepší vybavení – třeba bazén, tenisové kurty, ale co naplat – vzdálenost na pláž hraje při jejich výběru, alespoň pro nás, svojí podstatnou roli. Protože co si budeme povídat, k moře se jezdí především koupat a opalovat…

Volba kempu Molino a Fuoco (volně přeloženo jako požár mlýna nebo hořící mlýn) měla prozaický důvod. Byl to jeden z mála kempů, kde směli pobývat psi celou sezónu.

Kemp má průměrnou úroveň, je tady malá restaurace, krámek se základními potravinami, krámek s dovolenkovými potřebami a suvenýry, restaurační posezení venku v zahrádce, připojení na internet v prostoru recepce za 4 € na hodinu, čisté záchody a umývárny – pro nenáročného turistu dostačující.

Při minulém pobytu jsme si vybrali místo nedaleko sociálního zařízení u zadního plotu (další je kousek od recepce), takže jsme měli blízko na záchod, do sprchy a do umývárny nádobí. Podobné místo jsme si vyhlédli i na letošní rok.

Postup je prostý, ve všech kempech řekl bych že stejný. Po zaparkování před recepcí, jejíž personál mluví kromě rodného jazyka také anglicky a německy, dostane zájemce o pobyt jednoduchou mapku, na níž mu recepční podle počítače označí volná místa. Ta si člověk prohlédne, v recepci nahlásí vybrané, vyplní jednoduchý formulář (pakliže už v kempu někdy byl, najde si jeho údaje počítač a vyplňovat nemusí nic) a může jet dovnitř. Vybalí se, postaví karavan nebo stan a odveze auto na oplocené parkoviště vně kempu. Jezdit autem cestičkami kempu nepřipadá v úvahu!

Ze tří možností, kdy jedno stání (piazzola) bylo obsazené (chybička se vloudí i v době moderní techniky) jsme si vybrali předposlední místo vlevo na konci uličky k záchodům a umývárnám. Obdélníková stání o rozměru přibližně 10 x 15 metrů jsou od sebe oddělena metr vysokým živým plůtkem, všude je hodně stromů, takže i stínu se dostane, někde je dokonce nad stáním natažená zelená síť… nevypadá to zrovna špatně.

Kromě stání na karavany, obytná auta a stany má každý kemp bungalovy nebo casamobile – mobilní domky a také, což u nás moc neznáme, prostory obsazené celé léto jednou rodinou. A ty byli naši sousedi vpravo i za námi. Základem takového ležení je karavan, který v podstatě neopouští areál kempu (a myslím, že jeho technický stav už by to ani neumožnil). V něm je ložnice, kterou obývají většinou senioři, kteří zde přebývají od června a někdy i května do září.

Karavan je obestavěný stany a všelijakými přístřešky, takže se tam najde místo na další ložnice, kuchyňku s lednicí a sporákem, ba i koutek na umývání nádobí tam naši sousedi měli (na rozhraní jednotlivých stání je vyvedený kohoutek s pitnou vodou), zapomenout nesmíme ani na otevřenou část, kde je velký jídelní stůl. Samozřejmostí je televize.

V době letní dovolené se tady vystřídá celá rodina, děti zde bývají celé prázdniny. Alespoň tak to bylo u našich sousedů. Padre byl menší šedovlasý chlapík s vážnou tváří. Na pozdrav odpovídal pokynem ruky, třetí týden našeho pobytu už občas pozdravil první.

Babka byla trochu nepřístupné vizáže, tvářila se tak nicméně i v kruhu rodinném. Rodiče tří dětí ve věku přibližně 9 – 13 let už poslední týden v srpnu byli v práci a přijížděli jen na víkendy. Další část rodiny měla své ležení kus dál a všichni se pak houfovali na pláži.

Děda s kárkou naloženou potřebami k pobytu u vody přijel první, vyhloubil v písku tři jamky, zapíchl do nich slunečníky – pěkně šikmo, aby dávaly stín i později odpoledne, kdy se sluníčko klonilo k západu, rozložil lehátka a potom si spokojeně četl noviny. Zbytek rodiny se trousil později.

Tihle dlouhodobí obyvatelé se vesměs znali, paní na snímku po krátkém dešti bydlí ve Florencii a jak ona, tak i její muž (oba v seniorském věku) vypadli vzdělaně – ona by se ráda bavila, já se svými několika slovy italštiny jsem se zmohl pouze na otázku, kde bydlí a zápornou odpověď na její otázku, jestli mluvím anglicky… Taky za ní jezdila v září dcera.

Náš malý karavan je vybavený tím nejnutnějším. Uvnitř je stabilně rozložené dvojlůžko, vedle je zabudovaný plynový dvouvařič a umývadlo. Obojí nepoužíváme, vařit nebo ohřívat jídlo uvnitř karavanu při třiceti stupních venku je o zdraví. Pro tyhle účely máme pod stanovým přístřeškem plastový stůl na vařič a pár přihrádek nad sebou pro další kuchyňské potřeby, konev s vodou a lavor. Jako bonus tam letos stála stodvacítka lednička s mrazákem, zmiňovaná v úvodu. Lednička uvnitř karavanu – snad čtyřicítka – byla zapojená taky, takže o skladovací prostory pro zakonzervované jídlo připravené doma nebyla nouze, o vychlazeném pití nemluvě. Před stanovým přístřeškem máme další plastový stůl se slunečníkem a skládací židle, tady jsme jedli, seděli a pozorovali cvrkot kolem sebe. A že bylo na co koukat!

Život v kempu, to je jako by člověk sledoval jeho obyvatele v jejich domácím prostředí a někdy to byla docela zábava!

První týden měli v boxu naproti nám postavené stany tři rodiny středního věku se třemi kluky tak kolem deseti let. V jednom stanu (velkém, přesto by se tam člověk nepostavil) bydlela štíhlá Italka, díky svému vzezření nazvaná Manažerka. Jednou či dvakrát za ní přijel manžel, jednou také rodiče – u těch byl trochu problém přiřadit je k ní a manželovi. Vedle Manažerky měli stany patrně příbuzní.

Manželský pár, ona s dlouhými vlasy do ohonu, on s malou vadou chůze jakoby od plochých nohou. Podle stejné vady bych za jeho sestru považoval paní, která byla ve stanu sama, jen se synem. A tihle dva byli Italové jak se patří. Kluk se jmenoval Andreas – to se nám nepředstavil, ale takhle na něho pokřikovala jeho matka, protože Andreas byl z celé trojice nejdivočejší. Matka z něho byla občas docela na nervy, párkrát se při večeři neudržela a seřvala ho před všemi, jednou po něm dokonce hodila naběračku.

Režim jejich dne byl prostý. Vstávalo se mezi devátou, desátou hodinou, jako první vylezli kluci. Motali se kolem stanů, za chvíli měli v ruce elektronické hry a věnovali se své zábavě. Po nich vstávali dospělí, s roličkou toaletního papíru rozespale nakráčeli na záchod a do umývárny (vše v jednom vchodu), aby se už poněkud upravenější (dámy) vraceli ke stanu. Následovala snídaně u skládacího stolku a plátěných židliček, po úklidu se všichni odebrali na pláž. Tam bylo dobře najít si místo kousek dál, protože kluci, což dá rozum, při dovádění ve vodě docela řvali.

Pozoroval jsem jednoho rána rošťáka Andrease. Buď nemohl dospat, nebo se nepodíval na hodiny, prostě vymotal se hned po osmé. Chvíli hledal vietnamky na nohy (například Manažerka a její syn je měli pečlivě složené před stanem), potom šel na záchod a po návratu řešil dilema, co dál. Nikdo z kámošů se ke vstávání neměl, hry po roce taky neměl a tak si sedl na židličku. Vydržel pár minut a šel naslouchat, jestli někdo nevstává. Nedočkal se a tak si znovu sednul, tentokrát na jinou židličku. Poseděl o pár minut déle než minule, rozhlížel se rozmrzele kolem a potom zkusil zvednout plachtu stanu na jeho boku zvenku. To nemohlo mít šanci na úspěch, protože tyhle stany mají podlážky a tak šel zkusit druhý stan. Vydržel čekat skoro půl hodiny, než jeho kámoši vylezli taky… Z pláže se většina lidí vracela po páté hodině a většina také šla vzápětí na to s mýdlem a ručníkem pod teplou sprchu, kterých je v pánské i dámské sekci tuším osm. Při takovéto frekvenci se před vchodem dělaly fronty pěti, šesti lidí. Čekání netrvalo dlouho, pět, deset minut a člověk mohl jít do kabinky.

Jednoho dne jsem si vyčkal frontu a než jsem šel dovnitř, vraceli se kluci z pláže. Po osprchování jdu ven a ve dveřích jsem se srazil s celou trojicí. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, fronta se nemohla ani náhodou vyměnit tak rychle! Znamenalo to jediné – panáčkové předběhli!

Druhý den jsme shodou náhod dorazili z pláže ve stejný čas, kluci a jejich mámy o poznání později. Postavil jsem se s ručníkem kolem krku do fronty a byl jsem už druhý na řadě, když od svých stanů vyrazili a ručníky malí Taliáni. Sledoval jsem, jak to bude probíhat a moje domněnka se potvrdila. Hoši kráčeli v pohodě rovnou dovnitř. Zastoupil jsem jim cestu a když se zastavili a koukli na mně, ukázal jsem na konec fronty. A koukejte mazat, dodal jsem česky.

Kluci se beze slova otočili, postavili se na konec fronty a zaraženě si prohlíželi člověka, který mluví jinou řečí než oni a dovolil si odkázat je dozadu. Údiv je neopustil ještě vy chvíli, kdy jsem osprchovaný šel kolem nich k našemu karavanu a ještě několikrát se manažerky syn, který vypadal nejinteligentněji, podíval k našemu stolku, kde jsme pili kávu po večeři.

Nevím, jak hodně velký je v Itálii kult dětí, které si v některých zemích můžou dělat, co se jim zamane. Tady mi připadalo, jako by se hoši s nutností dodržovat nějaká pravidla setkali úplně prvně.