POTÁPĚNÍ NA MALEDIVÁCH
(Maledivy, čtvrtek 8. 12. 2011, Charlieho deník)
Cesta k našemu prvnímu Atolu
Život je fascinující jedno velké poznání, obdivuji ho, zbožňuji ho, chytám ho, dávám dohromady, převazuji stuhou s nápisem KRÁSA.
Mimochodem, krása si tě najde kdekoli, daleko od domova, pod vodou, i kdesi v Indickém oceánu. Očekávání jsou nesmírná, podmořská podívaná neutuchajíce-nedozírná, fascinující a nekonečná. S těmito myšlenkami a touhami začíná naše SAFARI na lodi Triton někde uprostřed Indického oceánu v ráji zvaném Maledivy.
Při hektickém opojení, balíme všechny potřebné věci jako šnorchl, ploutve, brýle, masku, jaket, automatiku, háky, bojky, počítač, asi 20 věcí na podvodní focení a k tomu pár drobností, jejž obecně nazýváme potřebně-nepotřebnými, pokusivše se vše vměstnat do limitujících 30 kilogramů. A to máme ještě štěstí, že letíme s Emirates, normální je jen kilo 20. To ale nechápu, jak se tam může někdo vměstnat, vždyť jen moje potápěčská výbava má sama o sobě kilo 20 🙂 .
Zvládáme shon, na poslední chvíli tisknu i pojištění a se 40 minutovým zpožděním skáčeme do taxi. Vnitřně obdivuji klid mého kamaráda Marka, který nejen zachovává stoický postoj k nastalé situaci, ale i bryskně balí vše do kufrů a je mi při odletu výraznou podporou.
Na letišti se odbavíme rychle a dokonce s předstihem nastupujeme do letadla. Je nás 11, starý Klabzuba, by z nás měl radost. Jsme sourodá skupina nadšenců, kteří propadli podmořskému světu.
Obligatorní věta, během letu se nic zvláštního nestalo, nás spolu s letadlem během ca. 12hodin přenesla do snů. Vítá nás sice déšť, který, ale atmosféře vůbec neubírá, spíše přidává. Venku je parno, kolem 28 stupňů.
Máme 2 lodě, 5 pomocníků, bangladéšského kuchaře, dobrou náladu a odhodlání.
Den první, pátek, 9. 12. 2011
ponor č. 1., délka ponoru 28 min., maximální hloubka 15,8m, typ ponoru ve velmi silném proudu, atol Gaafu
Společně s Martinem montujeme asi 2 hodiny vybavení na focení pod vodou, dělat to doma, řekl bych otrava, ale tady to tak nějak patří ke koloritu výpravy a baví nás to. Sice jsem si šroubem málem propíchl podvodní pouzdro, ale nakonec vše dobře dopadlo.
Pomalu se přesouváme na Atol Gaafu, kde je pozorován velký výskyt Mant. Oblékáme se a vrháme do našeho prvního ponoru. Teplota vody 29st. Souhrnné poznatky jsou následovné: při seskoku do vody mi prdí jaket, což naštěstí znamená jen, že je přefouklý, nikoli prdlý 🙂 , z teamu ve třech se mi podařilo odtrhnout už na začátku, takže jsem v hloubce kolem 15 metrů odplul sám někam do dáli. Trošku zmatkuji, dýchám jak prvnička u porodu, troubím troubítkem (výborně nastavené na signál na suchu 🙂 , kdo by ho také přepínal pod vodu:-), že?), signalizuji ukazováky buddy team k sobě, mlží se mi brýle a mám pocit, že mě to vystřeluje bez dekomprese na hladinu. Stále nikdo nikde. Jedním slovem začátečnická panika a strach. Po pár minutách se částečně zklidňuji, klesám na dno, chytám se v silném proudu skály a čekám na ostatní. Cosi mi říkalo, že když se zastavím, proud je musí přinést za mnou. Úleva, když připlouvají je nesmírná. Teď už se jich nepustím, hlídám si manometr a začínám již trošku uklidněn i koukat kolem sebe. Pozitivní je, že sice nevidím mého buddiho, ale připlouvá můj kamarád Marek, snaží se mě zachytit a daří se. Když budeme o 9 hodin později při ranních červánkách rozjímat, bude mi říkat, že mě celou dobu hledal, koukal, kde jsem, měl o mě strach a mě bude zaplavovat pocit štěstí, že v tomto světě plném dravých lidských ryb, existují ještě pojmy, jako je empatie a přátelství. Pokud měl tento ponor sloužit jen pro poznání, že lepší horší potápěč, který se zajímá, kde jste, než profík, co Vás nechá unést proudem, pak naplnil vše a jednou pro vždy. Toto se však dozvím až později. Momentálně koukám kolem na ryby, které jsou famózní, vidíme kanice, stone fish (sice prudce jedovatá, ale proč do ní nedloubat jako Amhed náš místní průvodce a nevyhnat ji z úkrytu), parot fish, emparior fish a napoleona. Po dvaceti osmi minutách, v doprovodu svého, nově již opět nalezeného buddiho s jednou dekompresní zastávkou v pěti metrech končím svůj první Maledivský ponor. Jedním slovem mazec. Jdu si dát kafe a gumákem odjíždím na pevninu na mochito, myslím, že si jej zasloužím 🙂 . Dole řidič naší potápěčské lodi, který nám za pár dnů zachrání, život, o tom, ale později.
Mochito se nekonalo, jen jsme odjeli na pevninu, kde jsme prošli několik malých krámů se suvenýry, jako např. čelisti mako mako žraloka a různé dřevěné napodobeniny čehokoli podmořského. Domorodci byli přívětiví, hodně mi to připomínalo Dominikánskou Republiku a Haiti. Nebyl to klasický turistický resort, spíše rozvojová část Malediv se všemi svými aspekty třetího světa. Jedna věc je pro tyto státy, ale všude stejná, je to pocit štěstí, který mi většinou jen předstíráme, ale uvnitř se pereme s vnitřními problémy, zatímco tady, když domorodci sedí pod kokosovou palmou a děti si hrají v blátě o jejich vnitřní rovnováze a štěstí nikdo nepochybuje. Večer sedíme a probíráme zážitky z prvního dne, ten západ slunce je jak z jiné planety. Nálada je výborná. Kolem nás opuštěné ostrovy s bungalovy za 1.000,-dolarů noc, nasvícené s nádechem tajemna. Jdeme spát do našich pohodlných kajut.
Den druhý, sobota, 10. 12. 2011
Vstávám ve 3 hodiny ráno a odcházím na palubu. Sedím sám na zádi lodě, rozjímám o životě, pozoruji červánky a po chvíli přistupuji k nočnímu focení. Moc mi to nejde, stále se peru s nastavením ISO, rychlostí závěrky a také jak docílit nehybného obrazu (ze stativu 🙂 , když se loď pořád kýve. Co Vás ale tohle focení naučí, je trpělivost. Začínám chápat, že vše se vlastně děje pro něco a zdánlivě nesmyslné věci mají hlubší smysl.
Asi po 20ti minutách přichází Marek. Teprve tady nad ránem v klidu rozmlouváme o životě samotném, láskách, pocitech z potápění, životních postojích a všeobecných názorech na cokoli. Usínám okolo půl páté ráno. Po probuzení vítáme již první posádku, která si přivstala, aby stihla ranní ponor. S údivem v očích nám hlásí, že viděli první Manty. Přejeme jim tu radost.
Moje radost však mizí při zjištění, že nabíječka na můj podmořský foťák zůstala v Čechách v obýváku. Tam se jí určitě nic nestane, vrčím. S Martinem půl hodiny rozjímáme, jak tu potvoru dobít. Zkoušíme propojit snad 15kabelů, ale proud a napětí si říká své, potřebujeme 7 voltů a ty nemáme, k čemu je nám mikro USB, když dává jen 5 voltů atd….Hlava mi říká, no tak kluku, přeci není možné, abys jsi táhl přes půl světa 5kilo světel, držáků a pouzdro, aby ti došla baterka ve foťáku. Je to možné.
S pocitem marnosti, jdu pozorovat přilehlé ostrovy a pokusit se zanechat jejich krásu, alespoň jako otisk v paměti.
Přeplouváme asi 40km kamsi na nový atol, nový ostrov, někam pro nová poznání. Sedím na přídi a hledím na moře do dáli, všude je již blankytně modro a je mi trošku líto, že čeština nemá jako každý průměrný indiánský jazyk 50 výrazů pro odstíny modré. Takže hlásím, moře je modré ve všech svých odstínech. V poklidnu doplouváme ke druhému atolu jménem Ari Atol.
ponor č. 2., délka ponoru 29 min., maximální hloubka 30,7m, typ ponoru ve středním proudu, atol Lankan Reef
Naše potápěčská loď a oblékání do výstroje:
Nádherný ponor podél Ari Atolu, kde se nachází tolik krásného, že je to téměř nepopsatelné. Do vody vstupuji už klidně, dokonce mi nepadají ploutve a nemlží se maska, trošku zázrak. Toto ale nemůže říci Marek, po skoku do vody mu padá maska kamsi do hlubin, jenže Jarda je potápěč zkušený a než se všichni nadějeme z 9,5 metru ladně vyplouvá a masku drží. Soudržnost a kolegialita, skvělá nálada, jedním slovem fantazie. Potápím se s Ahmedem, oddělujeme se od skupiny a začíná hra na nervy, míjíme první malé (okolo metru) žraloky bělocípé, hejno tuňáků, kaniců, kipek, napoleona a stovky druhů ryb, které nepoznáváme. Následně přeplouváme útes a hlavou dolů padáme do hloubky 30ti metrů. Po chvíli připlouvají žraloci šedí útesoví, jsou 2, oba mají přes 2 metry. Krouží kolem nás.
Ahmed, který se napotápěl víc hodin, než já nachodil na souši je v klidu a tím uklidňuji i mě. Takže místo paniky, když mě ta potvora těsně míjí si to celkem užívám, jak říkám, celkem 🙂 . Zůstáváme s nimi asi 10minut. Hájí si své teritorium, ale neútočí, raději však odplouváme. Následuje stoupání podél skály a v různých děrách vidíme murény a perutýna. Pak už jen dekomprese ve 4 metrech, kdy už dýchám od Ahmeda z lahve náhradním oktopusem, mně zbylo v lahvi pouhých 30barů, Ahmedovi snad 170barů, končíme druhý ponor.
Relaxujeme a vytváříme s Martinem speciální drátové propojení, abychom konečně nějak dobili tu baterku, zatím to vypadá stále beznadějně, uvidíme.
Je kolem osmé večer, Ahmed nás volá na záď lodi, to co vidíme se ještě nikomu nestalo, nikdo neviděl a to máme mezi sebou potápěče, kteří procestovali celý svět, potápí se 20 let a mají 5000 ponorů. Z hlubin se vynořují a střídavě až úplně na hladinu vyplouvají dvě 3 metrové manty a to na dotek. Koncert trvá asi 30 min. Jsou tak zvědavé, že se vrací stále znovu. Nakonec to nevydržíme, kluci skáčí se šnorchly do vody, já bleskurychle zapojuji podvodní světla, konečně k užitku a natáčíme záběry, které můžeme prodat do National Geographic. Myslím, že na tento moment, nezapomenu hodně dlouho, téměř na 100 procent jej také nikdy už neuvidím. Těším se, až Vám ty záběry budu doma ukazovat.
Den třetí, neděle, 11. 12. 2011
ponor č. 3., délka ponoru 28 min., maximální hloubka 29,7m, typ ponoru ve středním proudu, atol Maya Thila
Že by vstávání byl můj koníček se říci nedá, a tak když mě Marek budí, že je instruktáž k dalšímu ponoru, leze se mi z postele těžko. V noci jsme si zapli větrák, jsme tedy alespoň částečně vyspalí. Než se naději, dav mě tlačí na loď, v polospánku si oblékám všechny věci a najednou jsem na lodi téměř poslední. Skáči do vody, tisknu inflátor a padám do hlubiny.
Z rána si pamatuji, že první zastávka je ve 30ti metrech, což při podhledu na ty tečky pode mnou bude nejspíš pravda. Koukám na počítač na ruce, ukazuje pohodových 123 minut do dekomprese, 9 hodin úplnou desaturaci a symbol letadla. Né, že bych v následujících 9 hodinách plánoval odlet, ale oživit si teorii o vysycování dusíku do krevního řečiště není nikdy na škodu. Ve 30m nacházím pár kluků a Ahmeda.
Na dnešní představení Maledivského Imaxu ve 4D nám Maledivský herecký soubor nachystal hejno tuňáků na úvod. Pro oživení scény vidíme dva velké šedé útesové žraloky, kolem 2,5metru, jak kolem nás proplouvají tak ladně, že si jich ani nevšimneme. Napadá mě asociace, jako kapsáři v pražských tramvajích, asi už mám halucinace z hloubkového opojení. Nad námi proplouvá Eagleray (taková rádoby Manta) a vplouvám do hejna modrých cca 20 cm velkých ryb. Několik se jich o mě tře, zvláštní pocit, jsou jich stovky.
Vzpomínám na zážitek ze včera, který jsem nepopsal. Pepík náš kámoš se tak asi ve 20ti metrech jal ladit podvodní kameru. V klídku si klesl na dno a šteloval a šteloval. Udiveně hledíme, co to Laky signalizuje a proč tak mává rukama.
Ejhle, Pepík sedí na Muréně. Nevidět to, neuvěřím tomu. To se snad nedá vymyslet, ale ano, je to možné, mezi nohama kouká Pepovi hlava Murény. Nejhorší je, že jí vůbec nevidí, takže jí ani nevyplaší, zvedá se a jako by nic, odplave. Když mu pak na lodi ukazujeme video s černou bestií mezi jeho nohama, drží se za hlavu a se slovy to snad proboha néééé, odchází dát si Absinth.
Míjíme obrovské kanice okolo 70ti cm a hákujeme se za skálu, aby nás neunesl proud. Ve skále před sebou vidíme otvor, že kterého na nás kouká žraločí hlava, je asi metr od nás. Docela jsem lekl. Žralok spí, jsme mu volní. Koukám na Ahmeda, to není člověk, ale ryba, pluje tak klidně, že je to neskutečné.
Asi po půl hodině se vynořujeme. Všichni jásají, že takovou nádheru ještě neviděli, já mlčím a potutelně se usmívám, začínám mít pocit, že mě voda přijímá, procházím se po palubě velmi pozvolna a bez stresu se odstrojuji. Začínám to chápat, potápění je jak golf, čím pomaleji věci děláte, tím jste lepší a tím déle vydržíte pod vodou. Zatímco mi začátečníci jsem za 30minut nahoře, ti nejlepší z nás tam jsou v proudech až 70 min. Jako vtip nás chlácholí, že dali domorodcům 10 dolarů navíc za to, aby jim nafoukali víc lahve, ale víme, že je to jen o zkušenostech.
Odcházíme na snídani, kde probíráme teorii napadaní žralokem. Několikrát si opakujeme, že žralok útočí vždy zespodu, takže kdyby cokoli, musíme dělat mrtvou rybu a klesat na dno. Nikdy ne nahoru, říká náš instruktor Vlkouš, nikdy! Přichází vtipná poznámka, co by dělal, kdyby viděl velkého bílého žraloka. Tu nejnebezpečnější potvoru světa, která má svědomí většinu zabití všech potápěčů. Slova, vystřelím na hladinu a prchám, nás rozesmála tak, že všechny teorie a gesta o tom, jak mu dá pěstí, až připlave, vzali za své. Máme vážně skvělou partu a moc si to užíváme.
ponor č. 4., délka ponoru 35 min., maximální hloubka 23,5m, typ ponoru v mírném proudu, atol Hoholha Thila
Zatím s odstupem nejhezčí potápění. Vše spočívá v jediné věci, čím déle a častěji se potápím, tím klidnější jsem. Se stejnou lahví zůstávám o 7 minut déle, což svědčí o věci jediné, že dýchám pomaleji a úsporněji. Ponor bych nazval egyptský a to především díky svému charakteru, korálům i rybám, připomíná Rudé moře. Z nových živočichů vidíme 3 velké langusty a konečně první tak půlmetrovou karetu. Slovo žralok, nám již přijde jako ryba fádní, o to horší, abychom ji nepodceňovali. Po výstupu promlouvám s Vlkem na téma, abych se držel blíže Ahmeda, probíráme teorii bezpečnosti a historky na téma zamrzlá lahev, aneb co dělat ve 20 m bez vzduchu. Při představě, že za pár hodin půjdu, dnes už potřetí mezi žraloky, mi dovolená začíná připadat jak pracovní tábor. Naštěstí když se rozhlédnu kolem a vidím tu panenskou přírodu, ostrovy, kdy mnohdy pouze uprostřed stojí jedna palma, chápu ve vteřině, že je to dovolená, žádná práce.
Jídlo je čím dál pálivější, únava roste, zbytkový dusík se hromadí a dekompresní časy rostou. Pokud to tak půjde dál, tak po návratu nevylezu z postele. Znát to ale na sobě nedám. Čemu, ale stále nerozumím, je ta pohoda mezi všemi na lodi. Máme vážně šílené štěstí na partu a lidi. Asi to bude tím, že se nikdo nesnaží převzít roli alfa samce.
ponor č. 5., délka ponoru 30 min., maximální hloubka 20,5m, typ ponoru ve středním proudu, atol Ranfaru Out Side
Odpolední krátký ponor na pohodu, trénink a zaplavání. Korály poměrně špatné, málo ryb, vidíme však asi 6 čtverzubců, dýchám stále úsporněji, vyvažování stabilní. Trénujeme plavání s buddym, měníme hlouby ponoru, trénujeme rychlé sestupy a těšíme se na zítra na krásné atoly.
Den čtvrtý, pondělí, 12.12.2011
ponor č. 6., délka ponoru 27 min., maximální hloubka 23,5m, typ ponoru ve středním až silném proudu, atol
Dnešní ráno bych nazval tím horším, z postele se opravdu nemůžu dostat, sice na hodinkách svítí 7.15, ale tělo mám stále nastavené na Českou Republiku. Vím, že pro někoho je 4.15 normální životní denní cyklus, pro mě to je smrt. Tento odstavec, bych mohl klidně kopírovat do každého ranního ponoru a moc by se nelišil. Ponor to byl náročný, jednak to nebylo žádné propagační potápění, protože proud nás nesl neustále podél rifu a jednak mi není nejlépe. Začíná se mi hromadit dusík v těle, doba desaturace se prodlužuje a únava roste exponenciální řadou. Proč to ale dát znát 🙂
Navíc Fandovi při seskoku do vody praskl ó kroužek, který těsní přechod z lahve do prvního stupně automatiky, čekali jsme, že než to zavřeme, unikne jen trochu vzduchu, opak byl pravdou. Ještě, že se to stalo na hladině a ne třeba ve 40ti metrech. Fanda si mění lahev a pokračujeme v ponoru. Vlkovi padá z opasku vynořovací bóje někam do hlubin. Jak to tak bývá, štěstí chodí dokola, až si sedne na Charlieho. Takže když se ponoříme do 25ti metů, při silném proudu který nás odnesl několik stovek metrů, kdo nepřistane půl metru od bojky, no já 🙂 . S pocitem zkušeného potápěče, který si propočítal rychlost pádu bojky, hustotu vody, rychlost proudu a do toho kalkuloval matematickou proměnou zvanou změna proudění v různých hloubkách, připlouvám k Vlkovi s jeho bójí. Ten výraz ohromení, jak jsem ji mohl najít zrovna já, je boží. Vlkouš valí oči jak nafouklý čtverzubec a uctivě děkuje. Nahoře Vám to přijde jako banalita, ale tady je to jiné, tady jen jedna ztracená ploutev, může znamenat velký problém.
Viděli jsme jako již standardně plnohodnotný mořský svět. Za zmínku stojí spící rejnok na dně a napoleon magnifikantních rozměrů. Co ale potěšilo mě, byla pouhá malinká podmořská oblast velikosti hlavy tenisové rakety. Jedna krásná sasanka a v ní dva drobní klauni. Kdo viděl malovaného Nema, musel by zajásat. Jeden klaun byl schovaný uvnitř a druhý vyplouval i proti větším rybám a chránil svojí sasanku, včetně družky. Když pak vypluli a začali se „jakoby“ pusinkovat, pravděpodobně šlo o předání potravy, či jiný rybí akt, který nechápu, připadal jsem si jako v pohádce. Svět kolem zmizel a nebýt skutečnosti, že mě strhl proud, který mi mimochodem strhl i ploutev, vydržel bych tam, dokud by mi nedošel vzduch. Jedním slovem krása. Škoda, že neřekli „ahoj Charlie“, kde se tu bereš 🙂 Vracíme se na loď touto lagunou:
Dny se mi začínají slívat v jeden dlouhý časový interval. Přemýšlím o mé cestě kolem světa, kterou vyplouvám počátkem května příštího roku. Jaké to asi bude ve třech na lodi? Co to bude dělat s psychikou? Jsem opravdu takový mořský vlk, co to zvládne, nebo budu v každém přístavu už po pár týdnech hledat letiště, abych odletěl domů? Nevím, nikdy jsem cestu kolem světa na dva roky neplánoval, dříve jsem na to neměl čas, peníze a nebyla, jak všichni obligatorně, či pejorativně říkají, vhodná doba. Dnes mám snad všechny předpoklady k tomu, abych odplul. Tak hurá za dobrodružstvím, uvidíme, co nám zítřek přinese. Až jednou budu sedět na zápraží mé vilky někde u moře, či v nějaké hospůdce v přístavu s kamarády a můj životní tachometr bude ukazovat třeba 85 let, přál bych si být šťastný, zamilovaný a mít o čem vyprávět a na co vzpomínat. Zdraví je určitě nejvíce, proč si tedy přeji více být šťastný? Duševní pohoda uzdraví mnohokrát silněji, než prášky. Žádnou Ameriku tím neobjevuji, pokud snad zemi, tak jedině Čínu, která je pramenem všech kultovních zvyklostí, kolébkou léčitelství a matkou uzdravení psychiky v klášterech Tibetu. Kolem mě moře a moje myšlenky v Nepálu, přijde mi to úsměvné. Snad to není tou žvýkačkou, co mi potutelně strčil do pusy Laky, která mě uvádí do zvláštního stavu. Necítím pusu. Nesmějte se, není koka, ani betel, je to jen pouhý zázvor, tvrdil, budu mu to věřit. Koukám z okna lodi a přemýšlím.
Když už jsem narazil na téma drog, popíši stav na Maledivách. O tvrdých drogách tu neslyšíte, bude to buď nedostatkem pevniny, velkými vzdálenostmi, nebo vírou. Jedinou drogou zůstává alkohol. Většinou, lépe řečeno vždy, je zde pašovaný, protože pro celou zemi platí prohibice. Zákaz se netýká turistických resortů. Místní ale nepijí. My na lodi máme vše, na co si vzpomeneme, pečlivě však schované pod schody vedle motoru, mezi motouzem a kýblem s motorovým olejem. Všeobecně se říká, že se na lodích pije. Po poznání našich jachtařských závodů přiznávám, že je to velká pravda, ale neplatí to pro potápěče, nebo alespoň pro naši skupinu. Plátí totiž následující pravidla. Hodinu po ponoru přísný zákaz, dvě hodiny maximálně pivo a teprve 3 hodiny po ponoru, řekněme ok. Dusík ani hliník se neodstěhovali do Humpolce, jsou všudy přítomní. Při kalkulaci 3 ponorů denně, to prostě nevychází. Kdybych však řekl, že jsme loď plná abstinentů, dost bych si vymýšlel. Je třeba vždy, stejně jako v životě volit mezi akceptovatelnou kravinou, bezohledným hazardem a poměrnou blbostí. Tak tam někde se nacházejí obecně potápěči s Alkoholem. Na naší lodi se ale nepije.
ponor č. 7., délka ponoru 28 min., maximální hloubka 36,6m, typ ponoru ve slabém proudu, atol dega thila
Právě nastal zlom v potápění, jednou to přijít muselo. Nepanikařím, nebojím se, dýchám klidně, a jak sud s rumem padám téměř do 40 ti metrů. Počítač mi ukazuje pouhých 8 min. do dekompresního ponoru. Martin, plavající vedle mě ukazuje nahoru a oba z té hlouby padáme do normálních ca. 23m. Kolem 40m už bychom měli pomalu upravovat poměr kyslíku a dusíku v lahvi na Nitrox. Martin s Fandou si jak 2 malí kluci posílají mezi sebou karetu po dobu snad deseti minut, my ostatní pozorujeme, co se dá, převážně hejna desítek druhů ryb. Novým zážitkem je proplutí úzkou jeskyní z jedné strany rifu na druhý.
Nad námi je vysoký sloupec vody a slunce prosvítá do neuvěřitelné hloubky. Viditelnost neskutečná. Obráceně řečeno, z lodi je vidět hejna ryb plujících v hloubce okolo 25metrů.
Ahmend náš Maledivský průvodce a můj buddy onemocněl. Má horečku a polehává, sice byl dnes na jednom ponoru, ale je vidět, že toho má dost. S Vlkem to vidíme jasně. Má tolik opakovaných ponorů, že tělo nestíhá vysytit dusík. Dáváme mu prášky na bolest zad, slabost i horečku a posíláme ho spát.
ponor č. 8., délka ponoru 40 min., maximální hloubka 20,3 m, typ ponoru ve slabém proudu, atol Raidiga Faru
Potápění u opuštěného ostrova, jak na konci světa. Ahmed leží, tak se potápím s Vlčákem, rozdíl nevidím, oba mají 5000 ponorů a pořád mají vždy dost kyslíku, i když už ostatním dochází. I já na stejné množství vzduchu vydržím pod vodou o 12 minut déle, než dříve. Kolem atolu není moc ryb, je to čistě korálový atol. Valíme oči na les korálů a děkujeme za to, že kromě malých Antil, ještě existují nedotčená místa na této planetě. Ponor si s Vlčákem vyloženě užíváme. Těším se na zítra.
Připravujeme věci na večerní grilování a těšíme se. Pokud snad znáte film Modrá laguna s Leonardem di Capriem, tak se musel točit tady na Maledivách. Zbytky kulis nenacházíme, asi to byl jiný ostrov. Všichni až na Lakyho jsou nadšení. Brmlá, že tu nikdo není a zda nevyrazíme večer do nějakého rezortu.
Marně se mu snažíme vysvětlit, že rezorty jsou převážně uzavřené, může se tam jen na pozvání, a i kdyby nás tam pustili, najde tam jen zamilované páry. Trvá si na svém a navrhuje dát našim průvodcům nějaké dolary, aby ho tam na gumáku odvezli. Zatím podporu nezískal, všichni se spíše radují z místních krás, než pochybného seznámení v nějakém rezortu, jenže kdo ví, jsme tu teprve 4tý den.
Večerní grilování bylo tak překrásné, že by si spíše zasloužilo tam být se svojí životní láskou, než s partou potápěčů. Na gumáku jsme přijeli na malý ostrůvek, kde byli již v písku udělané 3 sochy představující 4metrového velrybího žraloka.
Teď, když to píši, právě jedeme lodí na místa jejich výskytu, věřím, že budeme mít štěstí a nějakého potkáme, nebo alespoň zahlédneme. Je to sen všech potápěčů. Tento žralok je neškodný, živí se planktonem. Máme nachystaný stůl pro 11 na pláži, zapálené svíčky, velký raut a pozorujeme západ slunce. Objednávám láhev poctivě propašovaného francouzského šampaňského a pronáším společně s Vlčákem proslov o přátelství, pohodě a dobré náladě.
Připíjíme si na skutečnost, že jsme tu nádheru viděli dříve, než se nenávratně zvedne hladina světového oceánu a krása jménem Maledivy nenávratně zmizí pod hladinou. Na pláži sedíme dlouho do noci, vyprávíme příběhy a rozjímáme, také několikrát obejdeme ostrov dohola, což nám zabere kolem 15 ti minut jedno kolo.
Den pátý, úterý, 13.12.2011
ponor č. 9., délka ponoru 51 min., maximální hloubka 17,5m, typ ponoru ve slabém proudu, atol Ari
Jak to tak bývá, ne všechny dny jsou krásné a ne vše dopadá dobře. Probouzíme se do krásného počasí a přicházíme na loď. Šroubuji automatiku, odchází mi těsnění na prvním stupni, jako předzvěst něčeho zlého. Přemýšlím, co je jinak, co je špatně. Zatím to nevím. Na ponor jdu s Vlčákem. Je nejzkušenější, což mě uklidňuje. Plaveme celou dobu vedle sebe, stojí mě to dost sil, vlastně se permanentně dovažuji na jeho hloubku. I při tomto namáhavém plavání zůstávám pod vodou se stejným množstvím vzduchu již 2xdéle, než na začátku. Ponor je krásný, ale něco je jinak, cítím to. První nás vítá žralok, pak krásné ryby včetně metrových kaniců, roztomilá kareta a na závěr ponoru zase žralok. Vystupujeme na hladinu a je to tady. Ahmed kašle krev a člun ho odváží na první ostrov, odkud se letadlem dostane snad rychle do hlavního města Male. Zatím nevíme, co mu je, pouze odhadujeme, co se mohlo stát. S Vlkem to vidíme pořád stejně, nezvládnutá desaturace, moc ponorů, moc dusíku, nebo demineralizace organizmu, hlavně ať to není embolie. S napětím v hlase snídáme a nerozesmějí nás ani historky Lakiho, který tvrdí, že pod vodou nepotřebuje brýle, že to rozmrká a přivykne si. Je to úsměvné, ale pachuť ze skutečnosti, že náš úžasný mladý průvodce Ahmend někde leží v nemocnici, prosycuje celou loď. Se slovy odpoledne budeme volat a zjistíme, jak na tom je, se rozcházíme po lodi, každý do svého kouta.
I tak se po pár hodinách odhodláme a vyrážíme hledat největšího žraloka planety.
ponor č. 10., délka ponoru přerušovaně s výstupem nad hladinu 60 min., maximální hloubka 6,5m, typ ponoru ve slabém proudu, atol maamigili out side
To co přichází teď je z jiné planety, z jiného filmu a nikomu z nás to už hlava nebere. Takové štěstí jako z mantami za lodí u večeře se stává 1x za život, ale že skočím z potápěčské lodi před 1,5metru velkou hlavu 7mi metrového velrybího žraloka, tak to už je trochu moc. Napsat, že jsem se lekl je myslím zbytečné, důležité je, že mě asi o 50cm minul a pluje dál. Nepřemýšlím, odpouštím jaket, klesám 1metr nad něj a plavu pár centimetrů nad jeho ocasní ploutví. Pokud vidíte v pohádkách létat někoho na drakovi, tak ten pocit co zažívá, je stejný jako můj. Po pár minutách mi slabé ploutve nestačí a proti proudu mi uplave. S Vlčákem vyplouváme na hladinu a voláme si loď. Nastoupíme, dojedeme ho lodí a tentokrát již cíleně skáčeme zase k němu. Před jeho tlamu jsem spadl 3x záměrně a 1x omylem 🙂 , nevědět, že žere jen plankton, nedal bych to se suchým neoprénem. Kdo říká, že když neútočí na lidi proč se bát 🙂 , nezažil nikdy pocit, jak na něj jede potvora s hlavou jak auto, tělem jak náklaďák a nehodlá uhnout. Strach a respekt je na místě. Na lodi není nikdo, kdo není z toho pocitu vzrušený. Radost nám kazí jen podvědomí, že Ahmed je v nemocnici.
ponor č. 11., délka ponoru 50 min., maximální hloubka 17,8m, typ ponoru ve slabém proudu, atol
Večerní odpočinkový ponor, zaměřený na trénink plavání a výdrže. Potápíme se už tradičně s Vlkem. Je paráda učit se od těch nejlepších. Moc ryb nevidíme, kromě již tradičních murén a velkých kaniců.
Co vidíme je jedním slovem Krakonošova zahrádka korálů. Je to s odstupem nejhezčí atol na korály. Vidíme stupňovité korály, vějířovité, trnovité a stovky dalších nepopsatelných druhů, odstíny barev střídají se od žluté, červené, fialové, oranžové, bílé, černé a další a další. Plaveme klidně a odpočíváme.
Polovina posádky už se nepotápí, všichni toho mají dost, únava roste.
Těšíme se podvečerní kávu a návštěvu přilehlého, výjimečně obydleného ostrova velikosti 400x300m, tedy na to, co jsme vídali celý týden obrovského ostrova.
Ještě před večeří sedáme do gumáku a míříme k pevnině. Jako již tradičně, po vstupu na pevninu na nás dýchne pohoda a klid. Nikdo nekřičí, nikdo nikam nespěchá a máte pocit absolutního bezpečí, i když procházíte chudinské čtvrti na úrovni slamů v JARU. Rozdíl je ten, že v JARU vejít do takové části města, jste do hodiny okradeni, přepadeni a s vysokou pravděpodobností zavražděni. Tady se na Vás lidé smějí, uctivě Vás zdraví a neřeší Vás. Všechny domy ve městě mají otevřené dveře, což samozřejmě má důvod větrání domu, ale na straně druhé svědčí o nulové kriminalitě. Na ostrově je hodně fíkovníků a k našemu úžasu je nejčastější pták, nějaký druh kaloně, či netopýra. Létá nám nad hlavou každou minutu, rozpětí křídel směle odhadujeme až na 70cm. Nezvyklý zážitek. Z města odjíždíme s dobrou náladou a pocitem pohody.
Den šestý, středa, 14.12.2011
ponor č. 12., délka ponoru 18 min., maximální hloubka 16,6m, typ ponoru ve slabém proudu, atol broken rock
Klasické těžké ráno nepopisuji, nasedáme na loď a odjíždíme na lokalitu, kde je rifová skála rozdělena ve dví což působí jako 10m hluboká, 2metry široká jeskyně, nahoře však otevřená. Sestupujeme s Vlčákem do 14 metrů. Vlčák však najednou ukazuje na ucho a rukama signalizuje, něco není v pořádku. Okamžitě zahajujeme výstup na hladinu, dodržujeme dekompresní zastávku v 5ti metrech a jsme zpátky nahoře. Říká, že má obrovské bolesti ucha a pod 14metrů to nejde. Chvíli plaveme na hladině a pak to zkoušíme znovu, na podruhé se to sice s obtížemi daří, ale oba víme, že to není optimální. Proplouváme soutěskou a Vlkovi se začíná točit hlava. Chytá se mě za opasek, držíme se a oba společně poklidně vystupujeme nahoru. Vše končí dobře. Lépe ukončit ponor dříve, než později a to naposledy. Vracíme se na loď a usmíváme se. Nic se nestalo.
Zbývají nám poslední dva ponory a tak se pokoušíme najít ty nejkrásnější lokality, volba je vždy následující, nádherné korály, žraloci, nebo manty. Co vybrat? Kam pojedeme? Náhle zvoní telefon, volá z nemocnice Ahmed a hlásí, že vše dopadlo dobře, nebyla do Embolie, ale pravděpodobně jen Kesonova nemoc, moc mu nerozumíme, ale jedno víme jistě, je a bude, v pořádku. Padá z nás ta divná deka, co nás dva dny svírala. Často jsem na něj myslel, když mě doprovázel při prvních ponorech a jak na mě vždy téměř ve 40ti metrech pod hladinou ukazoval to jeho zvláštní, Charlie, hallo, jsi v pořádku? Jak jsem se mu motal pod ploutvemi a nemotorně vydýchal lahev dříve, než on pětinu své, nebo jak mi došel vzduch, drželi jsme se v prudkém proudu lana a já na něm přisátý jak pijavice jsem dýchal z jeho záložní automatiky. Neumím si představit odletět zítra z Malediv s pocitem, že není, nebo se mu něco stalo. Ted pocit, že je v pořádku, je osvobozující. Jak Vlčák, tak Ahmed mě provázeli prvními ponory a každý svým stylem mi předávali své zkušenosti. Přál bych vše potápěčům, kteří začínají, aby měli tak skvělé učitele, kteří myslí místo na sebe na Vás a Vaši bezpečnost. Ten první den, kdy mě nechali hajzlíci odplout proudem do prčic, už jsem jim odpustil. Ono, co Vás nezabije, to Vás posílí. Při představě, že bych ale ten první den doplul do hejna 20ti kladivounů, bych je asi na hladině zabil. Nic takového se však nestalo a tak se již jen potutelně usmívám. Samozřejmě si dělám srandu, Vlk tenkrát hlídal Marka a Ahmed Pepíka a já prostě vyšel v tom proudu na licháčka 🙂 .
Právě míjíme hejno 6ti delfínů na pravoboku. Je to vlastně jediný přirozený tvor v oceánu se schopností zaútočit a zabít žraloka. Působí tak mile a vznešeně, do doby, než zasednete ke kávě posloucháte první historky o delfínech. Správně bych sem teď měl vložit fotku delfína, že? Ale no tak, to je snad jasné jak vypadá delfín, tak místo toho vkládám fotografii Maledivský dětí.
ponor č. 13., délka ponoru nevím asi hodinu a půl, maximální hloubka asi 23m, typ ponoru ve smrtelně silném proudu, atol Guraindhoo Corner
Něco Vám řeknu, toto je první ponor, který začínám psát dříve, než začal. Nejsem pověrčivý, ale ponor č. 13, to zní vážně hrozně. No nic, jdeme na to, doufám, že toto nejsou má poslední slova na epitaf.
Když jsem psal ráno slova popsaná výše, ani jsem netušil, že se za pár hodin na to, se budu topit. Jsem zpátky na lodi, začíná mi padat adrenalin, což způsobuje třes rukou, zalézám do své kajuty, jediné co si přeji, je být sám. Už jste někdy bojovali o život, já právě před hodinou a řeknu Vám nic moc, pokusím se popsat, co se stalo.
Na ponor odjíždíme bez Ahmeda a Vlka, Ahmed stále v nemocnici, Vlka bolí uši. Jdeme 2 teamy po třech a jeden po dvou. Začátek ponoru celkem v pořádku, sice trošku zmatečně, ale docela v klidu klesáme do 23 metrů, plavu s Markem a Pepou.
Plaveme poklidně, asi 15 minut. Fotím ryby, natáčím Marka a Pepu a dávám na ně celou dobu pozor. Po chvíli Marek ukazuje, že má v lahvi 100barů a nastoupá do 10 metrů. A celé to začíná. Proud nás snáší na plato za reefem, kde začínají podmořské vlny, které nás melou i v hloubce kolem 5 ti metrů, sem a tam. Ačkoli máme dost vzduchu, navrhuji ukončení ponoru, což, ale udělala příroda za mě.
Proud nás svrhl na horní plato reefu, kde je hloubka okolo 1,2 m až 70 cm vody a 3metrové vlny. To co následovalo poté, je zlý sen. Vlny s námi mlátí o dno, o korály, rotují nás vodou a melou nás jak v automatické pračce.
Pepa totálně panikaří a plave pryč, nemám mu to za zlé, bojujeme bez přehánění o holý život. My s Markem se snažíme držet u sebe, moc to nejde, ale bojujeme. Vlny nám vyrážejí automatiku s pusy, Markovi to strhává ploutev, bez které nevím, nevím. Ploutev mu chytám a on si ji znovu nasazuje. Každých 5 sekund nás drtí další a další vlna a nese nás po korálovém platě. Nemít neoprén tloušky 7mm jsme všichni potrhaní do masa. Po cca 15 minutách, které Vám připadají, jak hodina se dostáváme s Markem do relativně klidné oblasti. Což přeneseno do deníku znamená, že se přestáváme topit.
Vytahuji hák a s hákem připevněným na žaketu se hákuji se za nějaký korál. Ten proud je strašný. Marek plave na mě, chytám ho a za opasek ho držím. Plavu u dna, dýchám z automatiky a čekáme na záchranu. Nevíme, jaké proudy jsou za platem, a oba máme již téměř vydýchané lahve, kdyby nás to nahnalo na dno za platem, nějakým podmořským proudem, došel by nám vzduch a sbohem šáteček.
Nad námi plavou naše 2 nafouklé bojky, které jsme i v záchvatu největší paniky dokázali s Markem společně nafouknout. Nemít je sebou, nikdy nás nenajdou a pravděpodobně se utopíme. Společně je to slovo, ano společně dokážete nemožné. Pepu vidíme v dáli, nemůžeme mu pomoci. FUJ. UF. Z lodi, která je vzdálena min 300 metrů nás zahlédne, jak se později dozvídáme náš řidič potápěčské lodi, volá pro záchranný gumák, který do deseti minut připlouvá. Totálně na pokraji psychického i fyzického zhroucení nalézáme na gumák a odplouváme.
Nemám sílu dál psát, ale jedno Vám řeknu, příroda je silnější a my jsme tu jen hosté. Pokud jsem psal výše, že nezapomenu na setkání se žralokem, či mantou, ubezpečuji Vás, že nechat se mlet 3metrovými vlnami 200metrů korálovým platem je zážitek 1000xhorší.
Ležím v kajutě a přemýšlím o životě. Co dodat, číslo mého nejhoršího ponoru si budu pamatovat navždy, je to číslo 13.
Tak tenhle kluk mně, Markovi a Pepovi zachránil život, viděl nás na 300 metrů daleko, jak nás to jako malé tečky mele na platě a zavolal pro pomoc. Díky je málo za to co udělal. Až sem za rok přijedeme, připravíme pro něj něco speciálního.
ponor č. 14., délka ponoru 27minut, maximální hloubka asi 29,8, typ ponoru ve smrtelně silném proudu, atol Guraindhoo Corner, nazýváme ho Ferrari Reef
Možná Vám budu připadat jako šílenec, když vidíte řádek, který označuje další ponor na naprosto stejném místě. Hodinu po té co naprosto na pokraji sil vystupuji na gumák, po té, co jsem bojoval o holý život, mě ta banda těch nejodvážnějších, nebo lépe řečeno těch nejšílenějších, ukecá a já se vracím na to samé místo, kde se před chvílí událo výše popsané. Se slovy, přeci se nepřestaneš potápět, nasedám na loď a vlečen davem 7 statečných, odjíždím na místo činu. Naštěstí je s námi Ahmed. Jeho pokyny znějící takto: „jak skočíte do vody, musíte okamžitě, bleskurychle na dno do 30 ti metrů, jinak Vás proud odvleče na to plato nahoře“. Musíme se schovat za reef. Slovo PLATO ve mně způsobuje paniku. Myslím, že ze všech přítomných vím nejlépe, co se stane, když Vás to zavleče na plato. Tak to už opravdu v životě zažít nehodlám. Skáči do vody a nejrychleji ze všech těsně vedle Ahmeda padám na dno. Uši, neuši, tlak, netlak, proud neproud, hlavně ne na plato. Jsme tam s Ahmedem první, divné že? To co, zažíváme dole se dá nejvýstižněji nazvat slovem tobogán. Ten proud je fakt mazec, strhává nás to a nese podél reefu. Jako jediní se s Ahmedem držíme na dně a vplouváme do hejna šedých reefových žraloků. Ahmed, ukazuje, ať se chytnu skály, přitisknu na dno a dělám mrtvou rybu, že jsou na lovu. Věřte mi, že teď už toho mám vážně dost. Proč ještě toto proboha? Už stačí, honí se mi hlavou. Ležím na dně jako mrtvola a když mi ty potvory velikosti okolo 2 metrů plují 3 metry za zády, je mi fakt zima. 6 je hodně, vážně hodně žraloků na jednom místě. UF. Asi po 5 ti minutách odplouvají.
Pak už jen zažíváme ferrari ponor, letíme vodou neskutečnou rychlostí, hlídám si jaket a dofukuji tak, aby neočesal korály, i když už s tím nemalé zkušenosti již mám.
Při těchto ponorech je třeba záchytný hák, ano, ale někteří ho měli vzorně zabalený na palubě potápěčské lodi. Marku, Marku 🙂 . To červené, co drží Pepa je bojka s navijákem, ta a náš řidič nám v minulém ponoru zachránila život. Nemít ji, nikdy nás z lodě nespatří.
Míjíme 120cm velkého Napoleona a koukáme kde je Pepa. Vidíme s Ahmedem, jak ho Tomáš táhne z hloubky nahoru. Po návratu se všichni smějeme, jak Ahmed řekl, tak Pepa udělal, vyfoukl si jaket a padal dolů jak šutr, jen si trošku neohlídal hloubku. Tím, že ho Tomáš zachytil před 40ti metry hloubky mu zabránil pěkné ráně. Tam by Pepa dostal solidně nakoupíno, jak se říká v naší hantýrce (alias dusíkové opojení). Po návratu dostává indiánské jméno „ten co padá dolů“.
Ačkoli jsme všichni po 27minutách s prázdnými lahvemi zpátky na lodi, vydýchali jsme je nesmírně rychle s ohledem na proud, všichni se smějí a padají hlášky jako “ ty joooo, to byl hukot, fičák, hustýýýý, masakr, tobogán, ferrari ponor, atd…“. Pro všechny až na naši trojici to byl s odstupem nejnáročnější ponor, pro nás zůstane naše 13ka a naše “PLATO“ nadlouho a doufejme snad navždy tím nejhorším ponorem. Usmíváme se a v moc dobré náladě odjíždíme na naši velkou loď.
Poznámka: náš drahý Pepík si ještě při výstupu přefoukl jaket, takže se vystřelil ze 16,5 metru rychleji než bojka (smrtelně nebezpečné). Dostává vynadáno, acylpyrin a zákaz alkoholu na pár hodin. Eufemismus je v tom, že je to majitel velké likérky, takže ho to trošku bolí.
Tím končí naše ponory, naše potápění. Byl to týden zkušeností, zvratů, poznání, strachu, radosti, štěstí, i boje o holý život. Nikdo kdo tu je, by ale nikdy neřekl, že to nestálo za to. Všichni se shodujeme na faktu, že život je od slova žít, poznání nás všechny naplňuje a uspokojuje. Život je boj, život je láska, život je výzva a proto stojí za to žít.
Zítřek máme den desaturace, musí z nás vyprchat všechen dusík, kontrolujeme jednotlivě hodinky, zda se stíháme vysytit do odletu. Mělo by to vyjít. Plánujeme jen koupání, relax a pohodu, eventuelně návštěvu nějakého „nudného“ turistického resortu a hlavního města Malé.
A to je definitivní konec naší výpravy s heslem:
POTÁPĚNÍ PRO DRSONĚ!!!
A věta na závěr, doma to raději nezkoušejte 🙂
Těším se na Vás s mým dalším deníkem z mé cesty kolem světa. Odplouváme 1.5.2012.
Ahój Váš Charlie
Věnováno: svým vzpomínkám, přátelům, kamarádům a mé rodině
16.12.2011, sepsáno během plavby na Maledivách
- Guest napsal(a) před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.