…o páté hodině ranní vycházíme před příletovou halu mezinárodního letiště nedaleko Kuala Lumpur. Je tma, teplota přesahuje třicet stupňů Celsia a relativní vlhkost téměř třikrát tolik. Několikrát se zhluboka nadechujeme, abychom vyrovnali kyslíkový dluh způsobený náhlou změnou klimatu.
Ihned na nás utočí několik dopravců s cílem zavézt nás na určené místo a potom od nás vyinkasovat vytoužený příjem. Marně. Zkušeně odcházíme opodál, kde smlouváme pouze s několika nejlevnějšími řidiči. Naše vzájemné nabídky se ale bohužel po dlouhou dobu diametrálně liší. Ke konečné ceně se tentokrát nedostáváme tolik očekávaným smlouváním, ale prostým přijetím nejlevnější drahé nabídky. Pomalu poznáváme novou tvář jednoho z Asijských tygrů – státu s rychle se rozvíjející ekonomikou.
Bez zjevných emocí nastupujeme do moderního automobilu a necháváme se odvézt do centra hlavního města, vzdáleného nějakých 45 kilometrů severním směrem. Taxikář se spokojeně usmívá a zhruba každých pět kilometrů kdesi ve svých útrobách za hlasitého chrchlání připraví výměšek, který pak nadšeně otevřeným oknem pošle do pomalejšího pruhu dálnice. Pak se pro kontrolu otáčí na nás, jestli je vše v pořádku a opět se usměvavě věnuje řízení. Zákazník sedící hned za ním, se již tolik neusmívá. Ještě několikrát si bude muset osušit svůj obličej, než dorazíme do srdce metropole.
Útočiště nacházíme v hostelu Pudu nedaleko Čínské čtvrti. Dvanáct ringgitů za nocleh se nám zdá v dané situaci přijatelných, i když pokoj tvoří pouze malá místnost bez oken, se dvěmi železnými palandami a plechovou skříňkou. Na přespání dostačující, na delší dobu vhodné jako tréninkové středisko pro pobyt v ponorce. Vydáváme se proto blíže poznat Kualu Lumpur, která nás ihned zaujala svou zdánlivě chaotickou výstavbou. Vysoké moderní administrativní budovy, honosné banky, obchodní centra s obřími neonovými nápisy a mezi nimi lokality s chatrčemi chudých obyvatel. Kolorit města dokresluje betonová nadzemní dráha a hustá dopravní síť, která je plně využívána. Jezdí se vlevo jako ve většině zemí jihovýchodní Asie. Situaci navíc komplikují bezohlední řidiči, jichž je zde naprostá většina. Zpočátku je člověk zaskočen, když vstoupí do vozovky poté, co se zleva neblížilo žádné vozidlo, a to nečekaně projede vysokou rychlostí zprava.
I přes všechny nástrahy velkoměsta se dostáváme až k druhé největší budově světa – Petronas Twin Towers. Při pohledu zdola obří věže ze skla a oceli příliš majestátně nevypadají. Jejich výška je zkreslena vysokými okolními budovami a zužujícími se vrchními částmi věží, které nejsou při pohledu zdola téměř vidět. Ve výšce 177 metrů nad zemí jsou věže spojeny proskleným mostem, kam jsme zanedlouho dopraveni rychlovýtahem, a to dokonce zdarma. O majestátnosti věží již nepochybujeme a litujeme, že zbývajících 275 metrů je pro nás tabu, neboť veřejnost do vyšších pater nemá přístup. Jsme překvapeni množstvím zeleně, která prostupuje celým městem. Ulice jsou ješte prázdné a ospalé město se začíná teprve pomalu probouzet. Pouze turisté nespí. Průvodce nás po chvíli upozorňuje na novou dávku náruživců a posílá nás taktně zpět k rychlovýtahu, který oněch 177 metrů hravě zdolává za necelých třicet vteřin.
Potulujeme se ulicemi a začínáme se úspěšně v dvoumilionovém městě aklimatizovat. Jenom náš biorytmus se ještě nepřizpůsobil a očekávaná únava se stále nedostavuje. Zato žaludek funguje spolehlivě a vyžaduje přísun teplého jídla. Čeho se u prvního pouličního stánku zdráháme, to si zpravidla objednáváme u některého z mnoha následných. V hliníkových hrncích se ohřívají pálivé polévky, na pánvích se smaží pálivé nudle i různé speciality vypadající zprvu nepoživatelně. Zatímco si vychutnáváme asijské pokrmy, sluneční světlo pomalu nahrazují lampy pouličního osvětlení a obří neonové nápisy. K vyhlídce na noční město nás láká Menara, čtvrtá nejvyšší telekomunikační věž světa postavená roku 1996 na malém kopci Bukit Nanas. Svým tvarem připomíná ananasovník, jehož plodem je několikapodlažní prosklená kopule. Na dopravu rychlovýtahem jsme nuceni přispět patnáct ringgitů, ale výhled na noční město stojí za to. Barevnou změť světel obydlených oblastí střídají černé plochy chudinských čtvrtí. Všechny dopravní tepny jsou vykresleny reflektory automobilů a celé famózní divadlo dokreslují sloupy světel z výškových budov stoupající k nebi, kde se v určité výšce rozptylují a ozařují velkou část noční oblohy.
Plni dojmů z prvního dne se vracíme do hostelu, když nečekaně přichází monzun a s ním prudký liják, který čistí vzduch a smývá všudypřítomný prach. Spěchající řidiči projíždějí hlubokými kalužemi, z nichž špinavá voda stříká daleko na chodník a znejisťuje chodcův krok. Musíme sledovat pouliční provoz a v dostatečném předstihu uskakovat na podezdívku, u které planě rostou mramornatky (Dieffenbachia species), tchýnin jazyk (Sansevieria species), různobarevné ibišky (Hibiscus species) a epifytické kapradiny parožnatky (Platycerium bifurcatum), jejichž listy ohýbají proudy deště.
Na pořad dalšího dne zařazujeme botanicko-zoologickou zahradu Lakes Garden. V obchůdku řetězce 7-eleven nakupujeme nejlevnější pitnou vodu (1,5 litru za 1,5 ringgitu) a vyrážíme procházkovým tempem vstříc novému poznání. Cestou procházíme rozlehlými parky s rozmanitou flórou a obdivujeme udržované příkopy kolem komunikací lemovanych keři a vysázenými květinami. Pečlivě udržovaná komunikace pozvolna přechází v labyrint botanické zahrady. Objevujeme největší Motýlí park v celé jihovýchodní Asii. U pokladny vyžadujeme studentské lístky, ovšem k našemu překvapení jsou v Malajsii podporováni pouze domorodí študáci a za děti už nás nepovažují. Co se dá dělat, náš společný bank opouští padesát malajských ringittů. Mladá pokladní nás doprovází do obří klece, ve které volně poletují motýli mnoha čeledí a rodů. Tedy pouze jedna část, ti druzí leží bez známek života všude a na všem. Uprostřed zahrady je jezírko se zlatými kapry a altán, ke kterému vede dřevěný mostek. Hustá vegetace roste podél betonových chodníčků, po kterých pomalu procházíme a obdivujeme tu krásu. U zdi budovy stojí prosklená skříňka, ve které se motýli postupně líhnou z kukel. Bez velkého otálení je obří hnědomodrý The Tufted Jungle King (Thauria aliris) „odborně“ vyjmut ze zajetí a naaranžován na dlaň, kde je připraven k exponování fotoaparátem. Motýlí jedinec ale nespolupracuje a mizí v bujném porostu parku. Budeme muset odchytit méně vitálního jedince. Naše počínání ale zřejmě urazilo malajského boha, protože během chvíle zahaluje oblohu velký černý mrak, z kterého skrz stropní síť jemně ale hustě prší. Odcházíme se schovat do budovy muzea, ve které jsou na zdech vystaveny rozsáhlé sbírky hmyzu a pavouků. Nejvíce nás zaujali chlupatí pavouci velikosti otevřené dlaně, jejichž domovinou je nejrozlehlejší malajská vrchovina Cameron Highlands, objevená roku 1885 britským zeměměřičem Williamem Cameronem. Tam zamíříme hned zítra.
Když se ubíráme na základnu, zastavuje nám taxikář a nabízí nám svezení na trh v Čínské čtvrti. Po krátkém smlouvání souhlasíme. Čím více se přibližujeme cílové zastávce, tím ubírá liják na intenzitě. Když vystupujeme na pokraji populární čtvrtě, prodavači již začínají oprošťovat své stánky od plachet a igelitů. Postupně se nám odkrývá výhled na zboží renomovaných značek a rozsáhlý výběr ilegálního softwaru, jehož prodej je precizně organizován. „Vietnamskou“ část tržnice raději vynecháváme a pokračujeme kolem pojízdných kotlů s praženými kaštany až ke stánkům s tropickým ovocem. Na pultech jsou v několika vrstvách úhledně vyrovnány rambutany, barevná manga, ananasy, papájy, líčí, karamboly, čerimoji, ale výjimkou nejsou ani jablka a hrušky. Ceny jsou u všech trhovců srovnatelné a při pokusu usmlouvat nižší cenu se tváří značně ukřivděně. „Kartelové“ dohody podložené jistým turistickým příjmem pomalu vytlačují tradiční asijské smlouvání. Objednáváme si smažené pálivé nudle a zítra tuto „zkaženou“ civilizaci opustíme.
Brzy ráno se balíme a čekáme v podzemním terminálu na autobus. Motory stojících autobusů stále běží a výfukové plyny jsou odváděny kapající klimatizací u stropu. Tedy měly by být, stejně jako silná vrstva oleje na betonové podlaze jaksi nikam neodtéká. Místenka do městečka Tanah Rata v Cameron Highlands stojí třináct ringgitů a kapacita autobusu byla údajně naplněna. Divíme se tedy, že s námi na odjezdovém ostrůvku postává pouze jedna domorodá rodina se dvěmi malými dětmi. Plánovaná doba odjezdu již dávno uplynula, a tak si jdeme stěžovat k pokladně, kde jsme zakoupili lístky. Odtud jsme urychleně vysláni k benzínové pumpě na ulici. Přibíháme pozdě, ale přesto včas. Dozvídáme se od dalších turistů, že autobus uvězněný v silné dopravní zácpě ještě nedorazil. A to bohužel další dvě a půl hodiny. Dvě a půl hodiny čekání na rušné ulici před benzínovou pumpou v klimatických podmínkách typu „prádelna“. Jestliže jsme si v podzemím terminálu stěžovali, tak tady nám již nezbývají síly.
Unavení, zpocení, s umouněnými obličeji, špinaví a mastní od sazí z výfukových plynů projíždějících vozidel jsme konečně umístěni do klimatizovaného autobusu, kterým pomalu opouštíme Kuala Lumpur. Po udržované dálnici (Nort-South Expressway) lemované plantážemi tropických plodin pokračujeme na sever. Doléhá na nás únava, přesto ale ještě sledujeme měnící se krajinu. Po dvou hodinách sjíždíme z dálnice na úzkou silničku. Políčka rolníků pozvolna nahrazuje velmi členitý terén se strmými srázy porostlými bujnou vegetací. Hlubokým údolím stoupají sloupy vysokého napětí. Malajci již považují elektrifikaci za určitou samozřejmost. Časy se mění, ale styl jízdy asijských řidičů nám připadá stále stejný. Poklidný průjezd rovného úseku, rychlejší nájezd do zatáčky a když je autobus již značně nakloněn nad strmým srázem, je plynový pedál došlápnut až na podlahu za „podivného“ kvílení motoru a pneumatik. Prudké stoupání po úzkých silničkách je výhodnější pro terénní automobily, a ty nás také neustále předjíždějí. Náš řidič se srdcem závodníka si tento fakt nepřipouští a snaží se předjet alespoň nějaké autobusy. Ty ovšem byly vyrobeny značně později a jejich technický stav je nepoměrně lepší. Přesto následuje dravé podřazení a po několika dlouhých vteřinách se dostáváme na úroveň sokova povozu. Přichází chvíle na modlitby: „Vyjede ze zatáčky náklaďák nebo nevyjede?“. Na motocyklisty se žádný ohled nebere, ale už v případě menších automobilů se za skučení brzd vracíme zpět do řady. V momentě, kdy to vypadá, že se nálada našeho psychopatického řidiče lepší, přichází překážka v podobě sesuvu půdy. Popadané stromy a masy bahna s kamením zavalily více jak polovinu silnice. Přesto se pokoušíme za odmítavých posunků silničního dělníka pomalu projet. Po kluzkém povrchu je autobus pomalu ale jistě strháván ke hraně srázu, kde naštěstí zastavujeme. Všichni hluboce vydechujeme. Pracně nabranou nadmořskou výšku bychom v případě nehody ztratili během několika krátkých ale krušných chvil. Řidič našeho autobusu si jde zatím vylít zlost alespoň na řidiči čekajícího bagru, který dostane za chvíli prostor vyniknout.
Po ujetých třistašedesáti kilometrech a téměř pěti hodinách strávených v autobuse vystupujeme na náměstí v Tanah Rata. Nadmořská výška letoviska se pohybuje zhruba na úrovni našich nejvyšších hor, ale okolní kopce přesahují dva tisíce metrů. Klima je tu příjemné a na turisty jsou zde všichni připraveni – možná až příliš. Náměstí obklopují obchůdky a restaurace, od těch tradičních až po ty připravující různé speciality. Po několikeré volbě se rozhodujeme strávit následující noc v Orient hotelu přímo na náměstí. Za jednu noc ve čtyřlůžkovém pokoji s koupelnou platíme čtyřicet ringgitů. Dáváme přednost i kuchyni našeho hotelu a objednáváme si pálivou polévku a rýži s kuřetem. Na každém stole je připravena směs chilli koření v různých skleničkách, pražená nebo v kyselém nálevu, prostě dostatek prostředků k přípravě lahodného pokrmu. Dávka koření se bohužel nedá přesně odhadnout. I když člověku již pokrm chutná, stejně v procesu ochucování pokračuje, až je jídlo k nejídlu. Potom následuje slzení a spouštění rýmy, čímž se, jak doufáme, zbavujeme neznámých choroboplodných zárodků. Večer svoje vystoupení zahajují ohromné cikády, které na hotelových zdech vyluzují hlasité zvuky.
Ke snídani si vybíráme pálivé nudle a silný čaj. Poté nastupujeme do polorozpadlého autobusu jedoucího směrem čajovníkové plantáže BOH. Po půlhodinové jízdě jsme vyloženi u stánků s ovocem a zeleninou, odkud již prý musíme pokračovat pěšky. Úzká silnice se klikatí po úbočí rozsáhlých svahů porostlých metrovými keři čajovníků až do údolí vesnice Sungai, kde je továrna na zpracování čaje. Zpracovaný čaj je odvážen v krabicích vysoko naskládaných na korbách terénních vozů. Silnice je ovšem příliš úzká na to, aby se zde vešla dvě auta vedle sebe, a proto se navzájem hlasitým troubením před každou zatáčkou upozorňují. Jenom zdejší hadi nestačí tak rychle reagovat a část jejich těla je pak nápadně placatá.
Cestou do vesnice Sungai pozorujeme na svazích sběrače čajových lístečků. Čajové lístky jsou z košů na zádech sběračů sesypávány do žoků a sváženy ke zpracování do továrny nacházející se uprostřed rozlehlých plantáží. Celé toto království je ve vlastnictví jedné anglické rodiny, a to i po téměř padesáti letech, kdy byla tato britská kolonie prohlášena nezávislým státem. V továrně pracují zejména ženy, které dohlížejí na proces sušení, rolování, fermentace, ožehávání a třídění. Správnou atmosféru umocňuje klapot elegantních starých strojů a jemný prach unášený horkým vzduchem. Naladěni exkurzí v továrně jdeme ochutnat čaj do přilehlé čajovny. Procházíme podél dlouhých polic, ve kterých jsou pečlivě naskládány různobarevné dřevěné i plechové krabice a krabičky, ve kterých se skrývá voňavý keňský, čínský a indický čaj různých sort. My jsme ale přece na plantážích BOH v Malajsii, a proto je naše volba jasná. Opatrně bereme do rukou celé balení deseti stogramových stříbrnočervených balíčků údajně kvalitního místního černého čaje a u pokladny za něj odevzdáváme dvacet ringgitů. Když ho pro kontrolu rozbalujeme, zdá se, že jde o specifickou kvalitu „propad pod sítem“ a nebo „zametená podlaha“. Ale nevadí, tradiční způsob zpracování a lokalita původu mu v Evropě dodá prestiž a několikanásobně zvýší jeho hodnotu…
- Guest napsal(a) před 13 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
