0
0

Madeira mě nadchla jakmile jsem se o její existenci dověděl :-) Čím víc jsem se o ní dovídal, tím se můj zájem o ní zvětšoval. Když se naskytla příležitost (čas, peníze…), tak jsme se tam vypravili. Psal se rok 2006.

Byli jsme na Madeiře celkem 14 dní. Od cestovní kanceláře jsme koupili letenku a hotel se snídaní, zbytek jsme si organizovali sami. Bydleli jsme v hotelu a po ostrově jezdili půjčeným autem. Ze začátku jsme zkusili cestovat autobusy, ale to bylo časově hodně náročné. Do některých lokalit autobusy ani nejezdí resp. ne ráno tam a odpoledne zpět, jak jsme potřebovali.

Doplněno červenec 2010: Mimo klasickou nabídku leteckých společností je možné na Madeiru sehnat i nízkonákladové nebo charterové lety z Německa, které se dají najít například přes Student Agency (viděl jsem tam i last minute letenky pod 3 tis. Kč). Relativně levný je také easyJet přímo z Prahy s přestupem v Londýně (mimo sezónu i okolo 5 tis. Kč). Další možností je letět přes Lisabon – letenka z Lisabonu do Funchalu už je levná (také třeba s easyJet).

Souostroví Madeira se nachází zhruba 1000 km jihozápadně od Portugalka a přibližně 660 km severně od Kanárských ostrovů. Madeirské souostroví se skládá ze čtyř ostrovů – Madeiry, Porto Santo, Desertas a Selvagens. Poslední dva jsou neobydlené a jsou přírodní rezervací (Desertas je poblíž Madeiry, Selvagens je zhruba na půlce vzdálenosti mezi Madeirou a Kanárskými ostrovy). Hlavním ostrovem souostroví je největší Maderia, hlavním městem je na Madeiře Funchal. Politicky patří Madeira k Portugalsku, které je součástí Evropské unise a platí se zde tedy eurem.

Madeira je ostrov veliký zhruba 50 km na šířku (západ – východ) a 20 km na výšku (sever – jih). Je sopečného původu, proto je i poměrně hornatý. Celý ostrov je protkaný sítí silnic a levad. Levady jsou zavlažovací kanály, které svádí vodu z hor, kde je jí díky dešťům a vlhkosti z mraků hodně, do nížin na políčka, kde je třeba. Aby místní rolníci mohli kanály udržovat, udělali kolem nich cestičky, které se dnes používají také jako turistické trasy. Levad je na Madeiře více než 1500 kilometrů. Počasí je tu teplé a přívětivé po celý rok (průměrná teplota se pohybuje mezi 18,5 stupni v lednu po 24,5 stupňů v srpnu a září).

Informace o Madeiře včetně brožur a map ke stažení najdete stránkách madeirské cestovní centrály (anglicky, německy, francouzsky, španělsky a samozřejmě portugalsky). Obecné informace o Madeiře je možné získat i na Wikipedii (česky). Na stránce těchto angličanů (anglicky) lze koupit podrobné tištěné mapy Madeiry (prodávají se i na Madeiře, používali jsme jednu z nich).

Den první (čtvrtek 16.11.2006) – Praha -> Funchal (Madeira)

Odlet z Prahy, přes Lisabon (přestup) do Funchalu. Přílet v noci. Přesun do hotelu, spánek.

Den druhý (pátek 17.11.2006) – Funchal

Prozkoumáváme hotel. Koupeme se v bazénu.

Večer vyrážíme na návštevu Funchalu, kde se před katedrálou Sé konala slavnost rozsvěcení vánoční výzdoby. Hrál místní orchestr a tanečníci tančili madeirské tance. Ulice byly plné lidí. V jednu chvíli vše utichlo a rozsvěcela se výzdoba postupně ve všech čtyřech ulicích vybíhající z náměstíčka před katedrálou. Bylo to fajn – příjemné, neokázalé. Vánoční výzdoba se nám líbí, hlavně modří andílci před katedrálou :-)

Pokračujeme do přístavu. Kupujeme si u stánku pečené kaštany a ještě se trochu procházíme než se vrátíme busem do hotelu.

Den třetí (sobota 18.11.2006) – Porto Da Cruz

Dnes podnikáme výlet autobusem do vesničky Porto Da Cruz na severní straně ostrova. Chceme jít pocházkou přes Boca do Risco do městečka Machico. Nakonec ale zabloudíme a když se vrátíme na správnou cestu zjišťujeme, že už nestíháme dojít do Machica na autobus včas. Vracíme se tedy zpět do Porto Da Cruz, čekáme na bus a jedeme zpět. První výlet se příliš nezdařil :-( Snad to je naposled.

Okolí Porto da Cruz i samotné městečko jsou krásné, jsou odtud skvělé výhledy na ostrov.

Den čtvrtý (neděle 19.11.2006) – Ribeiro Frio -> severní pobřeží ostrova

Původní plán na tento den byl přechod hor z Pico Areeiro přes Pico Ruivo do sedla Encumeada (byli jsme domluveni s kolegy z hotelu na výměně aut, jít to tam a zpět bylo nad naše síly i časové možnosti). Tenhle plán se nezdařil kvůli počasí – bylo ošklivě, tak jsme to vzdali. Špatné je, že stav počasí nezjistíte při pohledu z hotelu (tam je slunečno, teplota nad 20 stupňů), ale až po půlhodině jízdy nahoře na třetí nejvyšší hoře ostrova (tam je vítr, mlha, 5 stupňů). Záložní plán je využít již půjčené auto na maximum. Vyrážíme tedy od Pico Areeiro na sever.

Zastávka první – Ribeiro Frio – chovná stanice pstruhů. Vidíme několik propojených nádrží s rybkami různých velikostí. Vypadá to jako oblíbená zastávka cestovek – soudě podle toho, že tu autobusy chrlí a zase polykají skupiny lidí v poměrně svižném tempu.

Zastávka druhá – vyhlídka Balcoes. Asi 100 metrů pod Ribeiro Frio začíná levada, která nás po krátké procházce dovede až k vyhlídce. Přestože jsou mraky nízko je docela pěkný výhled (občas je hodně dobrý výhled). Můžeme si tak prohlédnout rozeklaná údolí pod námi, v dálce i vesničky a moře. Přidala se k nám kočka. Je s námi po celou dobu na vyhlídce.

Zastávka třetí – Santana. Cestou do Santany jedeme blízko Porto Da Cruz – vidíme z druhé strany místa, která jsme včera navštívili. V Santaně je skanzen. Tam jsme nebyli (podle letáků je to spíše zábavní centrum). Cestou lze ale vidět místní typické domky a podívat se do nich. Jinde na ostrově jsme je neviděli (tedy viděli, ale jen jako rozpadlé ruiny nebo jako jako příbytky pro domácí zvířectvo). Jedeme po severním pobřeží. Jsou tu úžasné vyhlídky. Občas na nich místní prodávají ovoce.

Zastávka čtvrtá – růžová zahrada v Arco de Sao Jorge. Opravdu spousta růží, příjemná zahrada, oáza kytek. Na pozadí madeirská příroda s vysoko se vypínajícími útesy. Fajn zastavení.

Zastávka pátá – jeskyně u Sao Vincente. Jeskyně je sopečného původu. Je to zase něco jiného než známe od nás a okolí.

Vracíme se středem ostrova (tunelem pod sedlem Encumeada) zpět do hotelu. Je to rychlé, většinou po dálnici.

Den pátý (pondělí 20.11.2006) – Funchal

Ráno vracíme auto (měli jsme ho půjčené jen na jeden den – na ten plánovaný přechod hor) a vyrážíme autobusem do Funchalu. Začínáme na vrchu Monte, kam jsme dojeli městským autobusem (dá se sem jet také přímo od moře lanovkou). Monte je název pro návrší nad městem. Na něm se nachází kostelík, kde je pohřeben jeden z Habsburků (poslední panovník – Karel I., tuším) – němečtí a rakouští turisté proto kostel hojně navštěvují.

Pod kostelíkem začíná snad nejznámější atrakce Funchalu/Madeiry – jízda na saních. Koukáme na startovní prostor. Autobus turistů čeká ve frontě. Saně pouštějí dolů postupně v intervalu asi 50 metrů. Místní mají zvládnutou logistiku na jedničku. Dolů jezdí jedny saně za druhýma, nahoru je vozí náklaďáky po desítkách i s jejich posádkami-řidiči (ti jezdí vždy dva na jedněch saních). My nejedeme, zdá se mi to předražené. Pokračujeme do botanických zahrad Monte Palace Tropical Garden, jsou hned vedle. Nahoře v zahradě jsou pavilony. První je o Africe, dole jsou minerály. Zahrada je v různých stylech – čínská, japonská, mix všeho, jezírka, výjevy z madeirské historie atp… Je tam i hezký skleník orchidejí. Zvenku podél zdi zahrady dolů sviští sáňkaři – chvíli je přes zeď pozorujeme. Není to zřejmě jednoduché řídit – je to hodně s kopce a ještě se mezi nimi motají auta. Večer se koupu v hotelovém bazénu. Je tma, nahoře svítí jen hotel, dole šumí moře. Prima věc.

Den šestý (úterý 21.11.2006) – poloostrov Sao Lourenco

Dnes máme na programu výlet na poloostrov Sao Lourenco. Jedeme autobusem do Funchalu a potom až na konečnou linky k poloostrovu. Sao Lourenco je úzký výběžek země na východě ostrova. Proti zbytku ostrova je toto místo trochu jiné – je holé, bez stromů. Zajímavé je i tím, že jsou zde skály/útesy a na nich je vidět sopečný původ ostrova – barevné vrstvy hornin jsou poskládané všemi směry a jsou nádherně vidět.

Jdeme po pěšině. Cesta se klikatí jak po vrstevnici tak i přes ní. Místy jdeme tak blízko srázů do moře až nám mrazí. Cílem našeho výletu je výstup na kopec na nejvýchodnějším cípu polostrova. Míjíme skupinu palem u menšího domku. Zajímavé místo – pěkně odlehlé a klidné. Od něho vystoupáme na kopec. Je z něho rozhled jak na ostrůvky dále na východě (na posledním je maják), tak i zpátky na ostrov. Zpět jdeme stejnou pěšinou až k zastávce autobusu, kde čekáme na spoj do Funchalu. Cestou se kocháme výhledem na Madeiru s jejími horami jejichž špičky jsou v mracích.

Den sedmý (středa 22.11.2006) – koupání -> Funchal

Dopoledne trávíme u moře. Jsou velké vlny, koupání není úplně bezpečné. Smočíme se proto i v hotelovém bazénu.

Odpoledne jedeme do Funchalu. Navštěvujeme tržnici. Zajímavé místo plné barevného ovoce, zeleniny a všemožných květin. Nakupujeme pár drobností. Potom se jdeme podívat do muzea elektřiny. Je tu mapa elektrifikace ostrova, pár historických strojů a spoustu fyzikálních modelů na něž se dá sáhnout a vyzkoušet (škoda, že takhle nevypadají muzea u nás). Po dávce techniky se přesouváme na kytičky – do botanické zahrady Jardim Botanico. Nejvíc nás asi uchvátili strelície, které potom už vždycky máme spojené s Madeirou. Pod nimi potom přecházíme do Jardim dos Louro (papouškové) a o něco níže s kopce i do Jardim Orquidea (orchideje). Zvlášť z orchidejí jsme byli unešeni. Mají tam spoustu ocenění – některé i z Československa. Odtud koukáme na město při západu slunce. Pěkné, romantické.

Tyto tři zahrady (botanická, papoušková a orchidejová) se nachází relativně blízko sebe asi na půlce cesty mezi centrem Funchalu a vrchem Monte (z Monte tam, myslím, vede také lanovka). Večer procházíme město. Opět obdivujeme vánoční výzdobu.

Den osmý (čtvrtek 23.11.2006) – Cabo Girao -> Encumeada -> levada das Rabacas

Půjčujeme si opět auto, tentokrát na týden. První zastávka je na útese Cabo Girao (prý druhý nejvyšší útes na světě). Koukáme těch 580 metrů dolů na moře a je to opravdu hloubka. Když se vykláním přes zábradlí dolů, kvůli focení, mám strach. Dole je pás políček, téměř všechny jsou bezvadně upravené. Nahoře je strom s posezením, kde místní prodávají šály, rukavice, čepice a podobné pletené výrobky.

Vyrážíme k sedlu Encumeada. Trochu se tu rozhlížíme a parkujeme auto. Naším cílem je Levada das Rabacas. Nejdříve je levada takové nepříliš zajímavé betonové koryto, ale postupně se alespoň trochu zmenší do velikosti „klasické“ levady. Míjíme odbočku (tunel) k Levada do Norte a pokračujeme směrem k našemu cíli – Levada das Rabacas.

Cestou jsou fajn výhledy do údolí i na protější hory, takže se nenudíme. Problémem je najít správný poměr mezi koukáním po okolí a koukáním pod nohy aby člověk tu nádheru přežil 😉

Po asi třech kilometrech podél levady, která se klikatí v příkrém srázu, přicházíme k chajdě. Je u ní pár lidí a odpočívají. Ti co odchází vyráží zpět. Chvíli pobydeme a pokračujeme. Kousek za chajdou přicházíme k delšímu tunelu. Rozhodujeme se jestli jej projdeme (víme o něm a jsme připraveni). Máme čas a chuť takže jdeme. Zatímco se připravujeme (oblečení do chladna, světla) přijde německy hovořící kolega turista a ptá se zda jdeme. Říkáme, že ano. On si klepe na čelo, snaží se nám chvíli ukázat cosi v průvodci a pak to otáčí zpět :-)

Začátek tunelu je trochu vlhký, prší na nás svrchu, pod nohama máme 10 cm vody a bahna. Už po takovém „chodníčku“ nemůžeme jít a vylézáme na betonovou zídku, která odděluje koryto levady od cestičky. Po asi deseti metrech se situace lepší – neprší a bahno mizí. Dál už je cesta dobrá a na mojí postavu (177 cm) normálně průchozí. Rada – mimo kvalitních bot je dobré mít i něco na hlavě – obyčejná kšiltovka mě v madeirských tunelech několikrát zachránila od nehezké tržné rány na hlavě, když jsem narazil do sníženého stropu tunelu. Baterka nebo čelovka je v tunelech nutností (a to i v mnohem kratších). Tunel, kterým jdeme, je ražen v rovině – vidíme na jeho oba konce (z poloviny vypadají oba konce tunelu jako malá bílá tečka :-) Po dvou kilometrech vzdálenosti – asi půlhodině chůze – vylézáme na světlo a otvírá se nám pohled na nádherné údolí.

Levada za tunelem pokračuje dál, jdeme po ní ještě zhruba kilometr. Úžasné výhledy také pokračují. Vzhledem k pokročilému času si asi po kilometru dáváme krátkou pauzu a otáčíme to. Jdeme stejnou cestou zpět. Za tunelem nás čeká mlha. Po návratu na Encumeadu vyrážíme ještě na projížďku nahoru k náhorní planině Paúl Da Serra. Vyjíždíme nad mraky. Zastavujeme, večeříme, kocháme se. Nasyceni jedeme zpět do Funchalu.

Den devátý (pátek 24.11.2006) – Porto Moniz

Vyrážíme na severozápad. Cílem je městečko Porto Moniz. Cestou zastavujeme na severním pobřeží. Jsou velké vlny, sledujeme moře. V Porto Moniz jsou dvě mořská koupaliště (část lávového pobřeží s mnoha malými zátočinami je ohrazeno pro koupání). Bohužel, kvůli velkým vlnám ani jedno nefunguje. Procházíme se alespoň novým přístavem, je v něm pár rybářských loděk. Navštěvujeme také akvárium (celkem drahé). Vyrážíme zpět.

Chceme Madeiru objet po jižním pobřeží. Počasí nám to ale nedovoluje a díky větrné smršti, která nahoře nad Porto Moniz zuří, se vracíme zpět na sever a jedeme kratší a bezpečnější cestou napříč ostrovem až do Funchalu.

Den desátý (sobota 25.11.2006) – Pico Areeiro -> Curral das Freiras -> Cabo Girao -> jižní pobřeží

Dnešním plánem je přechod z Pico Areeiro na Pico Ruivo a zpět. Vyrážíme tedy na výchozí bod – Pico Areeiro. Tady nacházíme ještě horší počasí než před pár dny. Je krupobití, schováváme se do zdejší hospody a dáváme si čaj. Venku je souvislá vrstva krup a teplota 1 stupeň celsia. Na přechod to zase nevypadá…

Přes Funchal se vracíme zpět a vyrážíme do údolí jeptišek (Curral das Freiras). Nejedeme tunelem a odbočujeme doleva na vyhlídku Eira do Serrado. Od prodejny suvenýrů jdeme cca 5 minut na vyhlídku. Tam mě dochází slova a asi půl hodiny se nemohu odtrnout od foťáku. Jsme na vysokém skalním ostrohu a koukáme do uzavřeného zeleného údolí na jehož dně je vesnička. Spolu s nízkými mraky a probleskujícím sluncem je to skvělá podívaná. Úžasné místo.

Když dostatečne vymrznu (fouká chladnější vítr) a ofotím vše dokola, sjíždíme dolů do vesnice. Dole ale není nic, čemu bychom se chtěli věnovat a tak projíždíme Curral das Freiras a vracíme se. Cestou ještě fotím.

Protože je to kousek ke Cabo Girao, stavujeme se i tam. Je hezčí počasí takže se fotky daří lépe než před dvěma dny.

Z Cabo Girao pokračujeme po jižním pobřeží na západ. Dojíždíme až do Calhety, kde je umělá písečná pláž. Tam jsme do západu slunce, večeříme, kocháme se a potom se vracíme.

Den jedenáctý (neděle 26.11.2006) – přechod Pico Areeiro Pico Ruivo

Dnešní den je dnem třetího pokusu o zdolání Pico Ruivo :-) Přijíždíme do výchozího bodu – Pico Areeiro (1818 m.n.m.) – a počasí je – světe div se – ucházející. Vyrážíme. V dálce, zhruba někde nad sedlem Encumeada, je vidět náhorní plošinu Paúl da Serra se svými větrníky. Tam máme v plánu zajet až další dny.

Přestože to na fotkách vypadá báječně, fouká vítr a je chladno. Po pár stech metrech schodů nahoru a dolů se ale rozehříváme, a navíc jsme již schovaní za hřebenem. Jde se celkem dobře, až na místa ve stínu – tam je led a musíme dávat pozor abychom neuklouzli. Cestou jsou krásné výhledy. Přicházíme k tunelu a procházíme horou. Venku další skvělé výhledy. Nestačím se koukat okolo, fotit a koukat zároveň i pod nohy. Je tu dost schodů, část ve skále, část v takové drolivé hornině, kde schody musí obnovovat. Přicházíme na „křižovatku“ a dáváme se vpravo, protože cesta vlevo je uzavřená kvůli rekonstrukci. Cestou procházíme pod spadlými balvany, za malým vodopáden, vavřínovým lesíkem.

Míjíme malou chatu – občerstvovnu – u které se napojuje pěšina plná lidí. Ta vede od zhruba pět set metrů vzdáleného parkoviště. Ještě vybíháme pár desítek schodů a jsme na Pico Ruivo – nejvyšší hoře Madeiry (1862 m.n.m.). Jsou zde mraky, takže se žádné očekávané kruhové výhledy nekonají. Po chvíli se obracíme zpět.

Dáváme si pauzu u chajdy. Z vlastních zásob se občerstvujeme a vyrážíme po stejné stezce, kterou jsme přišli, zpět. V místě, kde se připojuje pěšina, kterou jsme nešli, je také zákaz vstupu. Vidíme, ale otevřené pletivo a o kus dál i lidi takže jdeme tudy. Cesta vede téměř po vrstevnici, procházíme opět několika tunely. Je mnohem kratší a méně namáhavá, ale tím že je v rekonstrukci tak i trochu nebezpečnější – dáváme si pozor. V tunelech mají dělníci schovaná kolečka a cement. Když zrovna nejsme v tunelu vidíme na druhou stranu ostrova, kterou jsme, z druhé straně kopce neviděli. Zdárně dorážíme na Pico Areeiro. Odtud se vracíme zpět do hotelu.

Večer jedeme na trochu jinou poznávačku – vyrážíme se podívat do místního nákupního centra (Madeira Shopping). Je podobné jako naše nákupní centra. Cestou zpět koukáme na noční Funchal. Pár dní už také jezdíme okolo sil na cement poblíž Camara de Lobos. Mají na sobě neónový nápis, který mě přitahuje :-) Zkouším ho fotit v noci rozsvícený.

Den dvanáctý (pondělí 27.11.2006) – levada Queimadas Caldeirao do Verde Caldeirao do Inferno

Plánem dne je projít zřejmě nejhezčí zdejší levadu – levadu z Queimadas do Caldeirao do Verde a pak dál do Caldeirao do Inferno. Cestou autem do osady Queimadas obdivujeme místní osady rozeseté po kopcích a také květinový hřbitůvek.

Osada Queimadas jsou zhruba dva domy v kopcích, z toho jeden historický (skanzen?). Za tím starším začíná levada. Je letitá – zarostlá a kamenná (novější levady jsou v podstatě betonová koryta).

Levada občas přes mostky překonává údolíčka vyhloubená potoky, občas přes ní zase přepadává vodopád. Po chvíli vcházíme na římsu s výhledem do kraje. Koukáme do údolí , které se tahne nahoru ke kopcům (tam někde nahoře jsme včera šli k Pico Ruivo). Asi v polovině je vidět vodopád. Později jdeme přímo kolem něho. Škoda, že nesvítí slunce…

Naše dnešní levada vede vavřínovým lesem. Podle průvodce je to Laurisilva – třetihorní prales, který přežil poslední dobu ledovou. Je součástí světového přírodního dědictví UNESCO. Občas je levada tak zarostlá, že jdeme v podstatě temným pralesem. Už se začínají objevovat tunely. Nejsou tentokrát rovné, ale různě se klikatí. Jeden tunel má dokonce skalní otvor – takové okno ven, které je kolem dokola obrostlé zelení. Přestože jsem pořád v Evropě, tak si připadám jako v džungli kdesi v tropech.

Postupně se údolí, kterým levada vede prohlubuje a my už nejdeme lesíkem, ale po sklaní římse. Vlevo máme skálu nahoru, u nohou levadu a úzký chodníček, vedle něho zábradlí a potom už jen sráz několik desítek metrů dolů. S dětmi bych se sem skoro bál (nebo je alespoň v kritických místech držel za ruku).

Dorazili jsme do Caldeirao do Verde. Je to velký skalní kotel, který je otevřený pouze na jednu stranu, kterou vytéká potok. Voda se do kotle dostává dlouhým vodopádem, pod kterým je malé jezírko s modrou ledovou vodou. Vychutnáváme si místo, vychutnáváme si svačinku, fotím.

Přemýšlíme jestli jít dál. Protože jsme vyrazili okolo poledne a je asi půl třetí tak spočítáme, že zpět budeme zhruba v půl páté (zpět to bude trvat méně – nebudeme tolik okukovat kde co lítá). Stmívá se po šesté. Máme tedy ještě chvíli času a rozhodneme se pokračovat ke Caldeirao do Inferno. A nelitujeme. Hned za zatáčkou je levada zasekaná do skalní stěny, uprostřed záhybu je vidět slehlá tráva od vodopádu, který tu zřejmě bývá po deštích. Pěšina podél levady je stržená, musíme slézt asi o deset metrů níže a místo obejít. Dále už chybí zábradlí, jsou tu jen rezavé tyčky a cesta už není také úplně udržovaná. Levada se po pár desítkách metrů téměř ztrácí. Říkám si, že je tu něco špatně. Vracíme se a nacházíme nenápadné schody nahoru – to je správná cesta. Jdeme po nich. Je to fuška, jsou prudké. Nahoře objevujeme fascinující svět tunelů, bazénů, vodopádů a lávek, které tvoří okolo „naší“ levady celou soustavu na jímání vody. Vše je o to zajímavější, že je to vybudované v téměř kolmých skalních stěnách.

Tady se obracíme, je čas se vrátit. Lituju, že jsme nevyrazili dřív, moc rád bych to tu ještě prozkoumal. Podle mapy tu začíná i zhruba tříkilometrový tunel pod masivem Pico Ruivo směrem k Ribeiro Frio, našli jsme jeho začátek. Tak snad někdy příště… Cestou zpět už nic zajímavého. Docházíme ještě za světla do osady Queimadas a vracíme se do hotelu.

Den třináctý (úterý 28.11.2006) – planina Paúl da Serra -> levada 25 fontes -> maják u Ponta do Pargo -> jižní pobřeží -> Camara de Lobos

Jsme předposlední den na Madeiře. Z mnoha možných cílů vybíráme tři levady za náhorní planinou Paúl da Serra – jsou to levady Rabacal, Risco a 25 fontes. Cestou jedeme opět přes sedlo Encumeada, k němuž vede cesta zarostlým údolím.

Planina Paúl da Serra leží 1500 metrů nad mořem. Je to snad největší zdejší rovina. Na její východní straně jsou větrné elektrárny. Odtud stéká do údolí řada potoků, které se později vlévají do levad. Některé levady tu i začínají a vinou se ostrovem mnoho desítek kilometrů.

Uvítáním nám je plné parkoviště aut, které je zhruba 2 km od levad a placený mikrobus mezi parkovištěm a začátkem levad. Tam tedy jdeme pěšky (je to z kopce, po asfaltce a je na co koukat takže je to taková polední rozcvička). Přicházíme k levadám. Začátek je po schodech a potom už následuje asi 2 metry široká dálnice podél levady. Je vidět, že je to tu hojně navštěvované.

Vybíráme si levadu 25 fontes a jdeme po ní. Je to taková poklidná levada v kopcovitém terénu. Jsou tu úseky natolik obrostlé keři, že tvoří přírodní tunel. Levada tu překonává několik koryt potoků, které jí napájí a které musí překonat po mostě.

Zákoutí podél levady 25 fontes (levada teče po mostě)

Dál míjíme vodopád padající do jezírka. Okolo barevné skály. Levada pokračuje přes most dále. Celkem fotogenické místo.

Jdeme ještě kousek až k půlkulatému skalnímu kotli, do kterého padá další vodopád. Je vysoký – hodně ho je nad námi a padá ještě tak 20 metrů pod nás do propasti. Chůze podél levady tady končí. Pod vodopádem je sice tunel a vidíme, že levada pokračuje dál, ale na vstupu do tunelu je mříž. Ještě chvíli tu zůstáváme a potom to otáčíme zpět. Nahoru vyjíždíme mikrobusem. Od parkoviště se jdu ještě podívat k horní nádrži elektrárny, kam se pár levad stéká a pak odjíždíme na severní pobřeží.

Chceme to ještě jednou zkusit v Porto Moniz na koupání, snad nebudou takové vlny. Bohužel jsou. Z Porto Moniz pokračujeme na jih až k majáku u Ponta do Pargo. Podle mapy by to mělo být nejzápadnější místo ostrova. U majáku nic moc výhled, jedeme asi sto metrů jižněji – je tam vyhlídka. Už je večer takže pozorujeme západ slunce.

Máme dokonce i společnost :-)

Do Funchalu se vracíme po jižním pobřeží. Cestou, a už je tma, míjíme několik krásně nasvětlených městeček. Dále se ještě zastavujeme v Jardim do Mar, kde se procházíme po pobřežní promenádě a nahoře v městečku pozorujeme místní úžasnou fontánu na náměstí (proč nemáme takovou u nás?).

Další naše zastávka na Madeiře je v Camara de Lobos. Parkujeme auto a procházíme se. Přestože jsme 14 dní bydleli prakticky za rohem, tak jsme tu ještě nebyli. Centrum je pěkné. Zvláštností je parčík, který se nachází nahoře na skále mezi městem a mořem. I večer je osvětlený takže jdeme nahoru. Vychutnáváme si výhled na město a potom se vracíme k autu a do hotelu.

Den čtrnáctý (středa 29.11.2006) – koupání -> Funchal

Poslední den si užíváme u hotelu. Koupeme se v bazénu a v moři.

Odpoledne jedeme do Funchalu. Jdeme na večeři. Potom ještě naposledy procházíme město a kocháme se zdejší výzdobo

Den patnáctý (čtvrtek 30.11.2006) – Funchal -> Lisabon -> Praha

Brzy ráno odlétáme z Funchalu, přes Lisabon a (bohužel) i Budapešť do Prahy. Přesun domů.

Tipy co na Madeiře vidět a zažít

Madeira je dobrá destinace. Hodně dobrá. Hlavně v poměru cena/výkon – je kousek od Evropy a naleznete na ní prvky exotiky, se kterou se běžně setkáte až na mnohem vzdálenějších místech. Ideální na ní je, že je tam od každého trochu – vycházky podél levad, tunely pro pěší vytesané ve skále, horské túry, koupání (občas i v moři :-), historické město, úžasná příroda, parádní výhledy…

Z toho, co jsme na Madeiře viděli, doporučujeme následující místa a zážitky:

levada z Queimadas do Caldeirao do Verde a Caldeirao do Inferno (úžasná)

túra z Pico Areeiro na Pico Ruivo a zpět

pohledy do údolí jeptišek Curral das Freiras

výšlap na poloostrov Sao Lourenco na východě ostrova

vánoční výzdoba a atmosféra Funchalu

levada das Rabacas vedoucí ze sedla Encumeada (s dvoukilometrovým tunelem a skvělými výhledy)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .