Livigno: nejlepší italská lyžovačka

Panoramatická silnička ze švýcarského národního parku Engadin končí v tunelu. Na jeho druhém konci se otevírá těsné, 12 kilometrů dlouhé údolí italského Livigna. Skalnaté stěny padají až k vodě, zasněžené rokle lákají k tichým túrám a svahy pokryté lanovkami slibují veselou lyžovačku.

Za přehradou se údolí otevírá a my vjíždíme do rušného městečka Livigno. Už Napoleon udělil Livignu výsadu bezcelní zóny. A jeho obyvatelé mu mohou být vděční dodnes. Pro některé lidi je nákup „levného“ alkoholu a parfémů kupodivu stejně lákavý jako dobrá lyžovačka. Naštěstí tu ale kromě výkladních skříní plných typického bezcelního zboží najdete také množství nádherných dřevěných domků. Tesařská práce zdejších mistrů stojí za nejednu večerní procházku.

Hurá na lyže

Na obou horských svazích, které Livigno obklopují, je dohromady 115 kilometrů sjezdovek. Na své si přijdou především milovníci carvingu. Hlavní předností střediska jsou totiž široké červené sjezdovky upravované s téměř švýcarskou precizností. Ještě v deset hodin můžete zařezávat oblouky do vroubků od rolby!

Nejkrásnější scenérie se otevře, pokud se z Carosella vydáte na sjezdovku Federia. Zasněžené jezírko v ledovcovém karu může být také cílem nějaké odvážnější freeridové výpravy. Pokud chcete vyzkoušet své sjezdové schopnosti, můžete si vybrat jedno z esíček. Je tu modré, červené i černé. Neudělat ani jeden oblouk navíc, ustát obrovskou odstředivou sílu a zajet „to“ v rekordním čase je výzva, u které strávíte několik hodin. Protější svah Mottolino se může pochlubit jedinou opravdu černou sjezdovkou. Ta padá z Monte della Neve. Šlapeme s prknem v ruce k vrcholku. Stranou od ruchu sjezdovek a z téměř ptačí perspektivy prohlížíme terény na zítřejší skiaplovou túru. Lavinová jednička slibuje nespočet možností.

Livigno je i není Itálie

Do Itálie se jezdí za sluníčkem, což je ale na druhé straně často vykoupeno přemrzlým sněhem a nebezpečnými ledovkami. Jako by právě to lákalo ty nejhorší lyžaře celé Evropy, potkáváte v italských Dolomitech vyděšené plužící davy neschopné na plotnách zatočit, o to rychleji se však řítí dolů. V Livignu je to jiné, a to hlavně díky nadmořské výšce. Horní stanice lanovek jsou téměř ve 3.000 mnm, a tak prašan zůstává prašanem i v poledne, kdy se můžete slunit na terase jedné z mnoha hospůdek. Výhledy na okolní štíty a ledovce jsou srovnatelné s panaromaty švýcarských nebo francouzských hor.

A přece jsme také trochu v Itálii. Nezvyklé množství barů na sjezdovce, lehátka na terasách, bombardino teče proudem a odevšad slyšíme rytmy diskotéky, která si rozhodně nedělá vrásky z rušení kamzíků. Krátce po poledni na sjezdovkách lidí ubývá. Místo lyžování nastupuje jiný sport – tancování v lyžácích na stolech barů. O hodinu později už poskakuje celý chumel lidí povzbuzovaný roztleskávačkami a výkřiky diskžokeje. Ti, kteří zvládnou sjet dolů, mohou pokračovat v pití a tanci v některém z apres-ski barů ve městečku.