0
0

Po třech letech jsme opět zavítali do Řecka. Po ostrově Kos to tentokrát vyhrál Lesbos, městečko Petra, penzion Cavo Christo (mrkněte do sekce recenze hotelů). Při pobytu na ostrově nám významně sekundovaly uživatelské cestopisy z let minulých, tak jsem se rozhodl, že zkusím něco „vyplodit“ taky.

Lesbos je ostrov, který se pozvolna otevírá turismu a v jeho vnitrozemí tak není žádný problém seznámit se s opravdovým řeckým životem. Lidé jsou zde vstřícní a všechno se tady odehrává příjemně nenuceně a zvolna. Na pomoc jsme si koupili průvodce ostrovem od Freytag&Berndt, vyd. 2009, kde je i relativně podrobná mapa ostrova, která, pokud nechcete prozkoumávat kdejakou šotolinovou „okresku“, pro projížďku ostrovem stačí.

O Lesbosu také kolují zvěsti o drahém místě se studenou vodou. Podle mých aktuálních zkušeností jsou tady ceny srovnatelné s jinými ostrovy, a to jak v obchodech, tak v tavernách. Pokud si nastudujete řecké názvy jídel a vypozorujete, kam chodí nakupovat a jíst místní, ušetříte víc. Vodu tady nečekejte teplou jako na Kypru (přece jen se pohybujete v jiné zeměpisné šířce), drkotat zuby ale určitě nebudete. Pláže jsou vesměs čisté, lehátka a slunečníky stojí 5 €, pokud patří taverně, stačí si objednat a máte je zdarma. Některé zdroje uvádí, že si musíte objednat alespoň za 4 €, nám se 2x stalo, že jsme si koupili jen velkou vodu za 1,5 € a nikdo po nás už nic nechtěl.

Tentokrát jsme na dovču vzali i mrňouse (5 let), takže se nekonaly cestovatelské hody jako na Kosu a užívali jsme si více našeho hostitelského místa.

Do hotelu nás autobus z letiště přivezl v neděli kolem půl sedmé ráno. Sedli jsme si na terasu a za chvilku se objevila šéfová Elektra s úsměvem a pozdravem Dobré ráno! Dala nám snídani a postupně odváděla do hotelových pokojů, které se postupně uklízeli (předchozí hosté je, stejně jako později my, opustili ve 2 ráno). Po nudném nutném vybalení jsme se vydali obhlídnout okolí. Našli jsme kromě jiného 4 bankomaty, 5 půjčoven moto (z toho 4 i auto). Znalí zkušeností návštěvníků tohoto serveru jsme šli najisto k Tondovi, tedy Anthony Car Rental, vysondovat ceny. Bohužel hlavní sezóna udělala své, takže nejlevnější vozítka byla beznadějně rozpůjčována až do příští neděle. Výraznou slevu (z 90 na 55 €/den) na Suzuki Jimmy k dispozici za 2 dny jsme odmítli a objednali Hyundai i10 na 3 dny za 115 € (+ 15 € za pojištění s nulovou spoluúčastí). Měli jsme tedy týden na to, obhlídnout pláž, mořské dno (ze 4 míst, kde jsem šnorchloval bylo právě tady nejvíc škeblí, platýzů a hvězdic) a taky Petru (tu kamennou :-).

Petra je přímořské malé městečko ležící na severním pobřeží ve východní části ostrova. Dominantou je kostel zasvěcený Panně Marii Sladcelíbající postavený na skále nad městem . Pro jeho návštěvu je nutné zdolat 114 schodů (a držet si čepici, abyste pro ni nemuseli přelézat zábradlí jako já). Zdolat schody se vyplatí za světla i za tmy, protože výhled je vskutku nádherný . Kostelík je kousek od náměstí, které tvoří taverny a cukrárna se skvělými zákusky a zmrzlinou a molem, které je dobrým orientačním bodem. Naproti cukrárny je také pekárna, kde pořídíte kromě běžného pečiva např. záviny s kozím sýrem. Večer se uličky v centru zaplní místními i turisty a zvuky hlasitého hovoru a hudby vytvoří tu pravou atmosféru dovolené. A taky tu jsou nádherné západy slunce .

Po týdenním lenošení a nasbíraném množství škeblí a slunečního svitu, přišla neděle a já šel konečně pro přibližovadlo. Čekaly nás nádherné 3 dny toulání po ostrově.

Den první, západní půlka ostrova od severu k jihu, 110 km

Kolem půl desáté jsem zaťal ostruhy do slabin našeho oře a vyrazili jsme směr Vatoussa. První dvě vesnice Skoutaros a Skalohori jsme projeli, ve Vatousse jsme akorát trefili konec bohoslužby a bohužel taky místo k zaparkování, takže jsme z auta pozorovali, jak muži spěchají z kostela rovnou do taverny na ranní kávu a ženy se pomalu jednotlivě či v malých skupinkách šourají po úzkých uličkách k domovu. Vše bylo tak nějak krásně neskutečné, jako ve zpomaleném filmu. Jakmile se v úzké uličce objevil prostor pro průjezd, vyrazili jsme dál. Další zastávka Andissa. Na rozdíl od Vatoussy působí modernějším dojmem a po předchozím zážitku nás nijak zvlášť nezaujala. Někde za městem jsou vykopávky starého osídlení, ale tam jsme nechtěli. Původní záměr kousek se vrátit a zatočit na sever na pláž Gavathas jsme zamítli (na koupání bylo brzy) a vyrazili do kláštera Ypsilou. Ten se nachází kousek za křižovatkou Kalloni x Sigri a rozhodně nejde přehlédnout. Na vrchol vede jedna asfaltka a dolů druhá. Výhled do okolí je vskutku impozantní, na jedné straně vyprahlý západ zvolna přecházející do zeleného koberce na východě. Je zde taky vojenská základna, a při pozorném vnímání okolí najdete i zbytky kulometných hnízd. Takže dofotit a hurá do Sigri, kde končí svět. Sigri je malá vesnička, které vévodí zbytky byzantské pevnosti a muzeum zkamenělého lesa. Zatímco z pevnosti už mnoho nezbylo, budova muzea je pýchou vesnice . Na návštěvu za 5 € jsme nešli, měl jsem v plánu vidět zkameněliny „naživo“ v rezervaci.

Po obhlídce uliček a hlavně focení vyrážíme do Skala Kalloni na oběd. Tato vesnička je i přes protesty některých místních obyvatel zaslíbená komunitě gayů a hlavně lesbiček. Rozhodně doporučuji nechat auto hned na kraji na odstavném parkovišti. Dál už prakticky nejde zaparkovat a díky nepřehledné změti jednosměrek a úzkých uliček plných lidí je těžké se i vrátit. Městečko je zachvácené turismem, pláž je plná komerčních aktivit, které můžete sledovat z taveren, které jsou vedle sebe naskládány přímo u pláže. Říká se, že nejlepší taverna je ta, kde visí mořské plody na šňůře a číšník vypadá jako vyznavač undergroundu bojující za komerční prodej marihuany. Něco takového jsme našli U Modré Sardinky. Číšník mi nápadně připomínal jednoho ostravského bezdomovce říznutého poctivě uleželým mnichem, který za celou dobu nepromluvil ani slovo, a na šňůře u stolků visely chobotnice . Bohužel jídlo odpovídalo vizáži číšníka a rozhodně nedosahovalo kvalit ostatních našich řeckých obědů (jak jsme později ohodnotili). Poslední tečkou pak byl řecký salát bez oliv. Zklamaní obědem, přeplněnou hlučnou pláží a bez chuti na hledání tichého zákoutí v nedalekém zálivu, jsme oprášili původní plán, okoupat se na pláži Gavathas na severním pobřeží. Takže šup do auta jedem zpátky.

Odbočku na Gavathas najdete kousek za Andissou a zhruba po 6 kilometrech narazíte na minivesničku se dvěma tavernami. Koupili jsme vodu a vrhli se do moře. Voda byla krásně teplá, avšak ne díky mořským proudům, ale protože i 20 metrů od pláže bylo stále mělko, vody bylo tak cca 1,5 metru. Trošku zklamání, protože šnorchlit se dalo až u přístavu, ale aspoň jsem se pokusil učit mrňouse plavat. No a když se slunce začalo sklánět k obzoru, osprchovali jsme se (na každé pláži je sprcha se sladkou vodou) a vyrazili zpátky do Petry.

Den druhý, severovýchod, 78 km

Se zjištěním, že zdejší silnice jsou hodně pomalé a 40 km je dobrá hodina jízdy, vyrážíme směr horská vesnička Petri a dále na východ. Petri je malá vesnička položená nad větší Petrou . Přes den je krásná, při západu slunce nejnádhernější. Hned na kraji u parkoviště je tavernička Achilles Well, kam vřele doporučujeme zavítat před západem slunce. Kolem půl osmé už si totiž nesednete. Obsluha je velmi příjemná a jakmile vytáhnete foťák, hned se nabídne, že Vás se zapadajícím sluncem vyfotí. Dá se sem z Petry dojít pohodlně i pěšky, stezka má nějakých 5 km.

Po prohlídce Petri a občerstvení se fíky ze stromu rostoucího na druhém konci vesnice jsme vyrazili do Stipsi. Bohužel jsme narazili na nějaký festival a průjezd obcí se tak nekonal. Při návratu na obchvat obce jsme si povšimli nějakého kostelíku na skále. Zastavili jsme a vypravili se na průzkum, byť s vědomím, že je pondělí – zavírací den. Ten však skončil dřív než začal, protože náš malý frajírek se rozhodl, že z kopce po hrbolatém betonovém chodníku půjde sám a pustil se mé ruky. Jak už asi tušíte, po 10 sekundách se rozplácl a rozbil si obě kolena. A procházky byl konec. Ještě jsem si povšiml, že kolem kostelíka je malý lesík obehnaný plotem. Uvnitř byly lavičky, takže si sem místní asi chodí odpočinout od slunce. Branka byla sice zavřená, ale připadalo mi, že jen kvůli v okolí se pasoucím ovcím.

Za vesnicí Stipsi se nachází malá vesnice Ypsilometopo. Na příjezdu jsme se pokochali množstvím kvetoucích keřů, za vesnicí si povšimli zajímavého skalního útvaru. Další vesničky Pelopi a Kapi jsme projeli a zamířili směr Mandamados a klášter Moni Taxiarchis. Hned u vchodu do areálu kláštera jsme si nemohli nepovšimnout vysloužilé stíhačky shlížející na nás z pětimetrového stojanu . Po krátkém bezvýsledném hledání smyslu nástroje na zabíjení v domě Páně jsme přistoupili k samotné prohlídce. Kostel vystavuje na odiv kromě spousty zlatých předmětů a vzácných rouch a ikon také sochu archanděla Michaela uplácanou z bláta a krve mnichů, které před staletími povraždili piráti. Legenda praví, že řádění hrdlořezů jeden mnich přežil a tuto sochu uplácal vlastníma rukama. To nejlepší nás čekalo při východu z kostela. Všiml jsem si ženy držící mimino a čtoucí z velké knihy. Za pár minut spolu s dalšími vešli do kostela a začal křest. Pop předčítal, pomocník zpíval, a to vše za přihlížejících turistů. Vešli jsme zpátky a pozorovali tuto velmi emotivní scénu. Hlavně moment, kdy pop dočetl do místa, kdy měl pokropit dítě, které matka teprve svlékala a z výrazným poklepáním na hodinky ji popoháněl. (Popové jsou na Lesbu vůbec zajímaví, další den jsem v hlavním městě potkal jednoho, který důstojným krokem kráčel ulicí a pak ladnou otočkou zapadl do prodejny Benettonu.)

Z Moni Taxiarchis jsme popojeli do Mandamadosu. Po krátké procházce jsme začali hledat nějaké místo k jídlu a zůstali jsme docela nemile překvapení, že v centru byla spousta kaváren, taverny ale jen 2 a obě byly zavřené. No nic, vyrážíme do vesnice Klio, snad tam něco k snědku najdem. Klio je (nebo alespoň v době našeho příjezdu byla) nudná vesnice, jejíž jedinou atrakcí byl odpadkový koš pověšený na zobáku kovového čápa asi 1,5 metru vysokého. Úsměv nás však přešel, když jsme si všimli, že prostor za čápem není dětské hřiště, ale zavřená taverna. Pokračujeme tedy dál, na plánované koupání na pláži Tsonia. Náš knižní průvodce sice silnici do Tsonie zaznamenává pouze slabou čárou a moje polovička si představovala jak poskakujeme po šotolině, silnice je však pokryta krásným asfaltem a netřeba se báti. Klioský smysl pro humor nás neopustil ani zde, v jednom místě asfalt končí a následuje cca 100metrové poskakování po šotolině, aby pak asfaltka bez varování pokračovala dál. Průjezd vesnicí Tsonia na pláž (Paralia Tsonia) byl také humorný, přesně na hranici obce totiž asfaltka opět končí, a to v dost nepřehledném úseku, kdy jsme si to z kopce fičeli asi sedmdesátkou. Brzdy iDesítky nezklamaly a tak jsme se nerozbili. Po pár desítkách metrů jsme dorazili na pláž – s otevřenou tavernou. Zaparkovali na VIP místě ve stínu a posadili se ke stolu, hned vedle visící chobotnice. Tady jsem zjistil, že chobotnice v tavernách nevisí jen pro vosy a sršně, které se jí věnovaly a neobtěžovaly hosty, ale že tady čeká na snědení. Vedle sedící chlapík zavolal na servírku, ta zavolala na jiného chlapíka, ten přiběhl, odtrhnul dvě chapadla a za chvíli už je měl host smažené na talíři. Voda byla příjemná, s přímým výhledem na Turecko, bohužel však škeblíprostá.

Po dostatečném pokoupání a odpočinku jsme se vrátili do Klia a odbočili na Sikamineu Lepethimnos a Vafios. Pláž Skala Sikaminea jsme vynechali, jezdí sem prý ve velkém turisti na lodích a užívají si výletu, což jsme nemuseli. Před davy jsme spíš utíkali. Zastavili jsme se až ve Vafiosu. Je to vesnice umístěná na kopci nad Molyvosem s nádhernou vyhlídkou. Autem však nedoporučuju vjíždět do centra. Zkusili jsme to podle dopravního značení, po dlážděné silnici, nakonec jsme museli za dost nepříjemné situace otáčet a jet zpátky. Že jsou ulice zdejších vesnic úzké jsem už věděl a rád se jimi projížděl za neustálých více či méně vyděšených poznámek mé polovičky. Tady ale zamrznul úsměv i mě, protože jsme museli sklopit nejprve jedno, pak i druhé zrcátko a ulička byla pořád užší a strmější, občas se protočila kola a hrozilo, že nás kamenný podklad odhodí na dům. Couvat jsem si netroufl, takže jsme pokračovali, trnuli a modlili se, ať už jsme venku. V nejužším místě se přidala zatáčka, po obou stranách domy tak 10 cm od sklopených zrcátek. Konečně jsme uviděli minikřižovatku s malým prostorem. Tady se otočíme, i kdyby to mělo trvat půl hodiny. Zastavili jsme a já prohlídl obě uličky, zda náhodou za rohem už není normální silnice. Nebyla. Po návratu k autu mě čekalo další nemilé překvapení. K autu kráčel kůň. Už jsem si v duchu přehrával, jak Tondovi vysvětluju otisk podkovy na kapotě, když z jednoho dvora vyšel chlapík a koně chytil. Nechali jsme ho projít a na patnáctkrát jsme se otočili. Cesta dolů byla ještě horší. Obavu z proklouznutí kol na hladkých kamenech přebila ona už zmíněná zatáčka, která byla neopisovala hladký oblouk, ale měla z našeho nynějšího směru jízdy trochu ostřejší nájezd. Navíc jsme dojeli toho chlapíka z koněm. Konečně jsme se došourali na hlavní silnici. Nad vesnici vede ještě jedna cesta, tam nás už ale nikdo nedostane a tak jsme zaparkovali v taverně na spodním konci vesnice, dali si frapé a s úsměvem litovali, že jsme se v té úzké uličce nevyfotili.

Z Vafiosu jsme dojeli do Molyvosu. Je to nádherné historické kamenné město s velkým hradem dominujícím skalnatému kopci . Už se blížila sedmá hodina, takže nám bylo jasné, že dovnitř se nedostaneme. Obešli jsme alespoň hradby, udělali pár fotek a jeli domů. Vrátili jsme se sem ještě dvakrát v noci na mopedu a užívali si noční atmosféry .

Den třetí, Mytilini, 126 km

Přes Kalloni jsme zamířili přímo do centra hlavního města. Bylo hlučné, přeplněné a divoké. Po předchozích klidných vesničkách nás to táhlo pryč. Přesto jsme si prošli přístav , vystoupali k pevnosti na kopci a prošli historickou ulicí Ermou, která je přeplněná obchody a lidmi všech národností. Ačkoli jsme před davy utíkali, tady nám to nějak nevadilo. Vedle řeznictví bylo zlatnictví, vedle prodejny sýrů se prodávalo značkové oblečení a boty . Ačkoli je ulice Ermou jedna z hlavních turistických atrakcí města, nebyli jsme schopní v jednom obchodě koupit tričko, protože majitel neuměl anglicky ani německy. Toto příjemné zjištění nás uklidnilo, že někteří Řekové ani v hlavním městě nepodléhají turistickému mamonu a žijí si svým životem .

Mytilénský přístav je lemován tavernami. Jedná se však o podniky masové produkce, která nás odpuzovala. Jako v každém velkém městě však stačí zajít dva bloky mezi domy a objevíte klidnou, prázdnou tavernu s velmi příjemnou obsluhou. Po dobrém a sytém jídle jsme jej asi urazili, když jsme odmítli nabízený meloun, ale po upřímném ujištění, že jsme se fakt nacpali až do bolesti a že jestli nás k autu nechce vézt na trakaři, ať nám meloun nenabízí, se s námi s vřelým úsměvem rozloučil.

Jen pro úplnost, onu tavernu (název jsem bohužel zapomněl) najdete podle těchto orientačních bodů – najdete prodejnu Vodafone (je blízko kotvících vojenských lodí – pozor neplést s černomodrými loděmi pobřežní stráže); postavíte se zády ke vchodu a půjdete rovnoběžně s vodou až narazíte na tavernu s koženými sedačkami. Obejdete ji zleva a po pár metrech narazíte na dřevěné stolky. A jste tu.

Odkulili jsme se tedy k autu a jeli k letišti, na pláž Kohilia. Je to taková kosmopolitní pláž s prima barem a podivnými číšníky (jako když si Turek zamiluje reggae na Jamajce). Koupili jsme vodu, poplatek za lehátka nikdo nechtěl. Voda byla asi nejteplejší z celého ostrova, díky tomu ale byla plná trav. Zajímavý byl červený písek u vstupu do vody, ale hlavně postele (se záclonkami). Po koupání jsme vyrazili domů. V Kalloni jsme se chtěli podívat na plameňáky, solná jezera však byla naplněná vodou a ptáky jsme nenašli.

Následoval den odpočinku, večer jsem z půjčovny Billy´s dotáhl skútr (150cc za 20 €/den) a vyrazili jsme do Molyvosu. Další den jsem si udělal radost a vyrazil do zkamenělého lesa. Rezervace má rozlohu 23 hektarů a prohlídka všech exponátů zabere dobré 2,5 hodiny pomalé plynulé chůze. Je tu však nádherně. Celou scenérii a báječný klid umocníte, když přijedete hned po otevření (otevírá se v 8:30). Nikdo tu není a slunce ještě tak moc nepálí. Vstupné je 2 €., dovnitř vás nepustí s kamerou (foťáky povoleny) ani batohem, takže vodu táhnete v ruce. Minimálně hodinu jsem tu byl úplně sám. Vyprahlé údolí s monumentálními zkamenělými pařezy a kmeny , vyschlými koryty řek , gekony a miliardou mravenců neustále něco přemisťujícími sem a tam. Ta atmosféra se nedá popsat, je to něco, s čím se prostě běžně nesetkáte . Jediné mínus je nedostatek záchodů. Jakmile sejdete do údolí najdete jenom jednu dvojbudku a ta je zavřená (což nám chlapům nevadí, že ne :-).

Po krásných téměř 3 hodinách procházení se v této přenádherné krajině, jsem osedlal svou stopadesátku a vyrazil do Hidiry. Tuto vesnici najdete asi 6 kilometrů od Vatoussy a jediný důvod, proč sem jezdit je výtečné víno. Firma Methymneos sídlí hned na kraji vesnice, majitel je mladík kolem třicítky a ochotně vám anglicky povypráví, v čem je jeho víno zvláštní. Kromě toho, že prý bílé víno dělá z červených hroznů je důležité to, že vinice jsou v sopečné půdě bohaté na síru a síran měďnatý (chuťově to poznáte hlavně na červeném víně), což jsou přírodní desinfekční prostředky a proto nejsou hrozny nijak chemicky otravovány. Na lahvích tak najdete poznámku o organickém pěstování. Lahev stojí 10 €, já vzal 3 a jel zpátky. Při odletu jsem si všiml, že oba druhy vína jsou i v Duty Free, a to o Euro dražší.

Po návratu do Petry jsem nabalil rodinku a vyrazili jsme ochutnat pláž Anaxosu. Obsadili jsme slunečník na vzdálenějším konci pláže blízko skály a očekávali, že přijde číšník, nabídne frapé a vymění je za nájemné za lehátka. Tak tady to nefunguje, přišel děda, nepřinesl nic a odnesl si 5 €. Náladu mi nespravilo ani šnorchlování, protože voda byla studená, vlny velké a dno plné ježků. Jediné plus oproti Petře bylo míň kamenů v písku, o co míň kamenů, o to víc odpadků. Nedopalky cigaret bych ještě přežil, ty byly v Petře taky, tady jsme ale nacházeli plastová víčka od vod a kovová od piva či retsiny, která se s velkou oblibou zařezávala do chodidel (mrňous měl naštěstí boty do vody). Anaxos mi tedy neučaroval. Skútr jsem mohl vrátit až další den ráno, takže jsme si večer užili v Achilles Well v Petri u černé kávy a jogurtu s medem.

A to byl poslední zážitek z cest. Následovala lenivá sobota korunovaná večerním balením a nočním odjezdem. Tak někdy nashledanou milý ostrove. Ádío, chérete.

Canis Lupus Pambasileus Martin, druhá půlka srpna 2009

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .