0
0

řed cestou

Dovolená na Seychelách pro nás znamenala splnění jednoho snu, protože s manželkou oba milujeme krásné korálové pláže s nakloněnými palmami a tyrkysovou mořskou vodou. S dvěma malými dětmi jsme toho navíc v posledních letech moc exotického nenacestovali. Plánování cesty začalo dlouho před odletem a nejprve probíhalo surfování po netu, prohlížením Google Earth a hledáním nejvhodnějšího spojení. Celou dobu nám bylo jasné, že chceme jet na ostrov La Digue, který nám byl nejsympatičtější a který komerce ještě příliš nezasáhla (alespoň ne v takové míře jako Mahé a Praslin).

Jako jednoznačně nejvhodnější spojení se ukázal přímý let s leteckou společností Condor z Frankfurtu. Byla zde jak nejnižší cena, tak oba lety tam i zpět probíhaly přes noc (let trvá cca 10 hodin). Vysledovali jsme, že volná místa v letadle jsou zpravidla až do okamžiku odletu a nejnižší cena je cca 2-3 týdny před odletem (poslední týden před odletem se často i zvyšuje). Šli jsme proto trochu do rizika a domluvil jsem si nejprve dovolenou v práci, hlídání dětí u babiček (pro Báru i Péťu by to byla dovolená příliš náročná) a ubytování na ostrově La Digue (bez nutnosti platit zálohu předem). Samotnou letenku jsme pak kupovali necelé tři týdny před odletem za cenu 631 EUR na osobu (zpáteční let vč. všech poplatků). Oproti standardní ceně 800-850 EUR to byla příjemná sleva.

Předem jsme si ještě zajistili parkování ve Frankfurtu, a to v Airpark Griesheim Süd za cenu 52 EUR na 8 dnů. Je to cca 10 minut jízdy od letiště, doprava tam a zpět je mikrobusem zdarma. Taky jsme se ještě nechali naočkovat proti bříšnímu tyfu, protože předchozí očkování již bylo propadlé.

17.9. cesta do Frankfurtu a odlet

Odlet z Frankfurtu byl sice až ve 20.25 hod. a cesta by měla trvat cca 5 hodin (bez přestávek), ale raději jsme vyrazili s dostatečnou rezervou už v 10 hod. ráno. Cestou jsme se tak mohli stavit na oběd, na kávu a protáhnout se na parkovišti, když už byla cesta moc únavná. Samotná cesta byla bez problémů, jen kousek před cílem nám navigace na jedné složitější křižovatce neukázala přehledně odbočku, tak jsme si kousek zajeli. Na parkovišti v Airparku vše proběhlo bez problémů. Přihlásili jsme se a prokázali rezervaci a zaplacení předem, zaparkovali na jednom z mála volných místo (konkrétní místo rezervováno není), převlékli se do slušnějšího oblečení a nechali se odvést minibusem na letiště.

Cesta na letiště trvala cca 10 minut a zastávka minibusu (označená a vyhrazená) je kousek od vstupu do příletové haly. Byli jsme zde více než 3 hodiny před plánovaným odletem, takže jsme měli spoustu času si v klidu zabalit batohy do fólie a odbavit se. Slečna u odbavení se divila, že oba naše batohy nemají dohromady ani 20 kilo a chtěla po nás i další zavazadla. Asi není u Němců na takové cestování nalehko zvyklá. J Protože jsme byli na letišti brzy, měli jsme místa v řadě u okna, jak jsme chtěli.

Nakonec jsme si frankfurtského letiště užili víc než jsme chtěli, protože letadlo mělo zpoždění cca 1,5 hod. To už nám trochu bouralo plány, protože katamarán z ostrova Mahé na Praslin měl odjezd v 9 hod. (není pravidelný, mění se s ročním obdobím i dny), tj. necelou hodinu po našem plánovaném příletu, a pak až pozdě odpoledne. Druhá dopravní společnost provozující katamarán mezi oběma ostrovy měla toho času svoji loď v opravě. Pomalu jsme se tak smiřovali s tím, že ztratíme většinu dne čekáním na katamarán a na La Digue se dostaneme až někdy pozdě odpoledne.

Samotný let probíhal bez problémů a nočního letu jsme se snažili využít ke spánku. Celkem překvapivě nám letecká společnost dala i večeři, i když jsme s tím nepočítali a najedli se na letišti. Sice byla v okamžiku servírování už téměř půlnoc, ale hecli jsme se.

18.9. přílet na Mahé

plavba na La Digue

ubytování se v Pension Hibiscus a první koupání

Pilot cestou ušetřil více než půl hodiny oproti letovému plánu 9 hod. 40 min., ale i tak jsme na Mahé přiletěli s téměř hodinovým zpožděním. Letadlo tak přiletělo jen krátce před plánovaným odjezdem katamaránu, takže bylo jasné, že pokud loď nepočká, strávíme náš první na Seychelách čekáním. Ve skrytu duše jsme ale doufali, že loď počká, protože v letadle bude určitě řada cestujících pokračujících na Praslin nebo na La Digue. A naše naděje se vyplnily! U východu z letiště stál člověk s cedulkou CatCocos, což je lodní společnost provozující katamarán a sbíral klienty. Po nahlášení nás poslal k mikrobusu, kde jsme ale čekali ještě dalších cca 20 minut, než se odbaví všichni cestující z letadla. Mikrobus nás pak zdarma zavezl až do přístavu ke kanceláři, kde se prodávají lístky. Cesta z letiště trvala cca 15 minut a loď nakonec odplula se zpožděním 1 hodiny. Chudáci ostatní cestující.

Katamarán byl 26 metrů dlouhá a velmi rychlá loď, která pojme až 350 cestujících a vzdálenost mezi přístavy na Mahé a Praslinu urazí za cca 1 hodinu. I když jsme měli celkem klidné moře, daní za rychlost je velké houpání. To se velmi brzy projevilo na našich suchozemských žaludcích a museli jsme brzy vyhledat místo, kde trochu profukovalo. I tak byla hlavně Jana hodně zelená a celou cestu se protrápila. A nebyla sama. Posádka lodi je připravena a brzy po odjezdu už rozdávala blicí pytlíky.

Příjezd na Praslin tak byl smilováním. Moc jme si ale neoddychli, protože trajekt z Praslinu na La Digue (menší katamarán pro cca 100 osob) už byl připraven k odjedu. Tento trajekt má sice také nějaký předem stanovený jízdní řád, ale vždy čeká na loď z Mahé, pokud má přijet. Jinak jezdí celkem často, minimálně jednou za hodinu (ale může se lišit podle ročního období a konkrétního dne v týdnu).

Přejezd z Praslinu na La Digue trvá jen cca 15 minut, takže to už jsme zvládli, i když Jana v sedě na zemi s hlavou v dlaních. Přišla tak o první úchvatný pohled na přístav na La Digue, ke kterému se přijíždí okolo oblých granitových skal trčících z tyrkysové vody. Z toho pohledu jsem úplně sedl na zadek. Tak, že jsem i zapomněl fotit a jen jsem koukal.

Přístavní molo je relativně malé, takže se tu tlačilo několik málo aut (snad téměř všechna co na tomto malém ostrově jezdí) a spousta lidí. S Jennitou jsme sice byli domluveni, že na nás někdo bude v přístavu čekat a odveze nás do guesthousu, ale forma byla trochu jiná, než jsme čekali. Odchytil nás člověk, zeptal se kam jedeme, zavolal Jennitě, domluvil se s ní, naložil nás do mikrobusu a s několika dalšími dvojicemi, které ale vysadil cestou, nás dovezl do Penzionu Hibiscus. Jennita mu pak za nás zaplatila. Jinak se z přístavu samozřejmě dá jít i pěšky, protože je to cca 15 minut volné chůze po jediné hlavní dlážděné cestě a odbočka ke guesthousu vzdálenému cca 100 metrů od této cesty je hezky označena.

Protože celá doprava klapla výborně, byli jsme už před polednem v guesthousu a měli tak celou druhou polovinu dne na seznámení se s okolím a místními plážemi. Při shánění ubytování jsme si Penzion Hibiscus vybrali díky dobré kombinaci ceny, polohy a kvality ubytování. Navíc měl nejlepší rating, což bylo pro nás hodně důležité. Jeho majitelka Jennita dříve pracovala pro nadnárodní hotelové sítě a při emailové korespondenci byla velmi komunikativní, reagovala rychle a celkově byla bezproblémová. Linku neuvádím, protože penzion nemá vlastní webové stránky a jediná linka na jeho fotografie už při psaní tohoto cestopisu nefunguje. Cena byla 70 EUR/noc za pokoj (nejnižší co jsme na La Digue našli), který má vlastní sociální zařízení (koupelna se sprchou), klimatizaci, větrák a k dispozici je obývací pokoj s televizí a plně vybavená kuchyňka. Stravování sice guesthouse nenabízí, a to ani snídani, ale může jakékoliv stravování zajistit v některém z okolních guesthousů. Penzion Hibiscus tvoří dvě budovy, novější a starší. Nejprve jsme sice byli trochu zklamáni, že jsme v tom starším, nicméně se to nakonec ukázalo jako výhoda. Kvalitativně žádný zásadní rozdíl nebyl a většinu času jsme byli jedinými hosty. Ze tří pokojů v budově mají jen dva vlastní koupelnu se záchodem, takže třetí pokoj není vůbec pronajímán. A v tom druhém pokoji byl pouze po dobu tří dnů člověk, který měl celou rodinu ve druhé budově, takže se sem chodil jen vyspat. Poloha guesthousu byla velmi dobrá – k moři na nejbližší pláž to bylo cca 3 minuty chůze, za rohem byly 2 malé supermarkety a byl přímo ve směru ke všem hlavním plážím (jižní polovina ostrova). Ocenili jsme i to, že před příjezdem nevyžadovala Jennita žádnou zálohu a platba proběhla až druhý den po příjezdu. Pro případ většího výběru doporučuji podívat se i na jiné ubytování.

Po ubytování jsme se moc nezdržovali a hned jsme vyrazili na pláž. Na tu nejbližší, protože jsme se nemohli dočkat moře. Byla zde krásně klidná voda (jako po celou dobu našeho pobytu), jen na větší plavání moc nebyla. To ale nebyla v podstatě žádná pláž na La Digue, s výjimkou jedné zátoky na Source d´Argent, protože buď zde byli korály nebo kameny nebo vlny. Tato pláž se nám hodně líbila z toho důvodu, že obrovské stromy poskytovaly spoustu stínu a větvemi sahaly až daleko na moře, takže se dalo krásně válet v mělké vodě u břehu bez obav ze spálení se.

Protože jsme ještě byli tento první den plni objevovatelské a poznávací vášně, vydrželi jsme na této pláži přibližně 3 hodiny a pak jsme se chtěli jít podívat na jednu z nejznámnějších a nekrásnějších pláží na světě Source d´Argent. Tato pláž je ale majetkem soukromé plantáže a platí se zde vstupné (buď 10 EUR na osobu nebo 100 seychelských rupií), takže jsme se nakonec vrátili zpět na naši „městskou“ pláž. Podle Lonely Planet se sice dá plantáž obejít a dojít na Source d´Argent po břehu moře, ale není to úplně tak, protože plot sahal až k moři a muselo by se asi kousek brodit nebo dokonce plavat.

Po návratu z pláže jsme se trochu zcivilizovali a šli se podívat na západ slunce nad ostrovem Praslin. Slunce tu zapadá krátce po šesté hodině a západy jsou zpravidla krásné a vyplatí se na ně jít podívat. Pak jsme se chtěli jít projít, ale narazili jsme. Jednak není moc kam, protože na tomto ostrově celkem dávají lišky dobrou noc, a jednak se udělá taková tma, že když je pod mrakem, není téměř vidět na krok. Veřejné osvětlení tu není a místní jezdí na kole celkem intenzivně. Sice zpravidla nesvítí, ale pouští z mobilu písničky, takže jsou alespoň slyšet, když ne vidět. Cestou jsme si koupili nějaké jídlo a velmi brzy byly zpátky na pokoji. Večer jsme si pustili televizi, ale protože zde byly jen místní kanály, moc jsme z toho neměli. Jedině počasí jsme sledovali pravidelně.

19.9. Source d´Argent

Další den jsme se probudili s novým poznatkem: naše ubytování má přece jen jedno mínus. Tvrdou matraci na posteli. Já mám rád měkčí matrace, Jana tvrdší, ale to co jsme měli na pokoji bylo i na ni moc. Sice jsme si během pobytu trochu zvykli, ale i tak jsem se pravidelně probouzel s přeleženými a odkrvenými částmi těla. V očekávání polehávání na překrásných plážích nás ale tato drobnost způsobená naší vlastní pohodlností trápila pouze prvních pár minut po probuzení.

Pro první den jsme si vybrali hned tu údajně nejhezčí pláž: Source d´Argent. Tato pláž se pravidelně umísťuje mezi deseti nejkrásnějšími plážemi světa a v některých anketách je dokonce na prvním místě. A nyní můžeme potvrdit, že nádherná opravdu je.

Na pláž jsme se vypravili pěšky, protože není příliš daleko (cca 20 minut pohodlné chůze) a cestou jsme si chtěli ještě prohlédnout plantáž, přes kterou se prochází. Půjčení kol jsme tedy nechali na další den. U brány na plantáž (L’Union Estate) jsme zaplatili vstupné 100 rupií na osobu (vychází to výrazně lépe než 10 EUR na osobu) a pokračovali dále. Plantáž je primárně kokosová, ale u nás by se to nejspíše nazvalo statek. Jsou zde budovy pro zaměstnance, zpracovávají tu kokosové ořechy, pěstuje se vanilka, je tu i ubytování pro turisty (kteří asi mají vstup na Source d´Argent zdarma) a chovají tu skupinu velkých želv.

Nejdříve jsme se zastavili u stánku, kde prodávali vanilkové čaje. Koupili bychom si asi samotnou vanilku, kromě čajů tu ale téměř nic neměli. Hned o kousek dál ale měli ukázku, jak kráva chodí do kola a táhne trám, pomocí kterého dochází k mlecímu procesu. A hned vedle nám paní oloupala a otevřela kokosový ořech. Po vypití mléka nám pak z ořechu vyloupala kokos, na kterém jsme si pak celý den pochutnávali. O dalších 100 metrů dál je výběh s želvami, které ale vypadají přesně jako v zoo a nejsou chovány volně jako jinde na ostrově. Cestou na pláž jsme se ještě zastavili na plantáži vanilky, ta ale byla ještě zelená a nevoněla.

No a pak jsme přišli na Pláž. Je to opravdu Pláž s velkým P, protože menší a větší omleté granitové skály rozházené po pláži, kokosové a jiné palmy poskytující stín a skalnaté pozadí pláže vytvářejí neopakovatelnou atmosféru a kouzlo. Když se k tomu ještě přičte tyrkysová voda a bělostný korálový písek, myslíte si, že jste v ráji. Nejdříve jsme prošli podél celé pláže, která se táhne v délce několika stovek metrů a je oddělena granitovými bloky na větší a menší plážičky až k její závěrečné části. Pak jsme si vybrali klidné místečko bez turistů ve stínu palem a keřů zhruba ve střední části, kde nefoukalo tolik jako v otevřenějších místech. A po zbytek dne jsme si užívali koupání, polehávání, focení, toulání se po pláži a poznávání skrytých zákoutí.

Večer jsme šli na večeři do jedné z mála restaurací v okolí (celkem byly blízko 3, z toho jedna hodně zaměřená na místní kuchyni a jedna pizzerie). Šli jsme už za tmy, a i když jsme šli jen kousek, museli jsme dávat dobrý pozor na cestu a zejména na místní kolaře, kteří vůbec nebyli v té tmě vidět. Díky mobilům byli alespoň slyšet. Jana zkusila místní specialitu, a to grilovanou rybu připravenou po kreolsku. Nicméně jí moc nechutnala, protože ryba nevypadala grilovaná a ani kreolská omáčka nebyla to pravé.

20.9. Pláže Grand Anse a Petit Anse

Pro tento den jsme se rozhodli vyzkoušet pláže na jihovýchodní straně ostrova, a to Grand Anse a Petit Anse. Pro tuto cestu jsme již potřebovali kolo, cesta trvá cca 15 minut pohodovým tempem. Po ostrově se turisté dopravují téměř výhradně na kolech, a proto je zde řada půjčoven. Kvalita kol je nevalná, ale jezdit se na nich dá. Navíc všechny mají nosič, takže se nemusí vozit batohy na zádech. Nám kola obstarala Jennita a byly to kola po předchozích hostech. Zřejmě z nějaké spřátelené půjčovny. Jakmile jsme ale vyrazili, moje zadní kolo splasklo a musel jsem se vrátit. Kolo jsem si pro tento den půjčil v půjčovně za rohem, večer jsem pak měl připravené u guesthousu jiné kolo. Nové kolo půjčené na tento den bylo asi to nejlepší, co jsem za celý pobyt na ostrově měl, protože jsem si sám vybral z několika desítek kusů (na české poměry to ale pořád byl celkem šrot).

Cesta uběhla celkem rychle, a i když se překonává menší převýšení, jede se po betonové cestě a dá se koukat kolem. Ztratit se nedá, protože v místě jediné křižovatky je velká směrovka a cesta končí až téměř u pláže. Samotná pláž je velmi dlouhá (od toho její název) a celkem široká. Stín tu ale není téměř žádný. Nejdřív jsme si celou pláž prošli a nejvíc nás zaujaly želví stopy v její jižní části. Zklamalo nás, že v moři se téměř nedá plavat. Byly celkem velké vlny a cedule hlásily trvalý zákaz plavání z důvodu silných spodních proudů. Podle oficiálních informací se zde každý rok utopí několik plavců, protože i při klidné vodě mají spodní proudy velkou sílu.

Zhruba 2 hodiny jsme tak střídavě skákali v moři v blízkosti břehu a posedávali v řídkém stínu jediného většího stromu na pláži. Stín je obecně velký problém na téměř všech plážích na ostrově. Jen na několika místech jsou šikovně rostlé palmy a stromy, pod kterými se dá ležet. Aby se udržela fotogeničnost a krása pláži, nejsou nikde lehátka ani slunečníky a i obě restaurace (1 u Source d´Argent a 1 u Grand Anse) jsou zpravidla trochu schované před pláží. Kola se samozřejmě na pláž brát nesmí.

Zhruba okolo poledne jsme se rozhodli přejit na sousední pláž Petit Anse. V restauraci jsme se sice zeptali na cestu (je to chodníček džunglí přes skály) a vyrazili jsme. Už na kraji pláže jsme se ale vydali vpravo místo vlevo a cca 20 minut jsme šli po menším chodníčku zdejší džunglí. Když jsme přišli zezadu k Petit Anse, byla před námi nepřekonatelná bažina. Cestou zpět jsme pak chvíli bloudili. Této procházky špatným směrem jsme ale nikdy nelitovali, naopak. Jde se pravou tropickou džunglí, kde se člověk proplétá mezi liánami a běžnými českými pokojovými rostlinami avšak gigantických rozměrů. Prostě obrovská botanická zahrada. Ještě že jsme věděli, že na ostrově nejsou žádní jedovatí hadi ani pavouci a malé nebezpečí hrozí pouze v moři na korálech od některých druhů ryb. V opačném případě bychom tak klidní asi nebyli.

Cestou zpět jsme potkali mladý francouzský pár, který rovněž špatně odbočil. Nasměrovali jsme je tedy zpět a ukázali směr, o kterém jsme doufali, že bude správný. Nejprve jsme měli ze skal přes palmy nádherný výhled na pláž Grand Anse, ze které jsme odcházeli, a za chvíli se ukázal ještě hezčí výhled na pláž Petit Anse. Tato cca 300 metrů dlouhá pláž s bělostným pískem a tyrkysovou vodou obklopená skalním masivem a džunglí byla naprosto liduprázdná, s výjimkou zmiňovaného francouzského páru. Prostě pravá exotická romantika.

Zatímco Francouzi se usadili hned na začátku pláže, my jsme si našli kousek řídkého stínu na opačné straně. Jinak v tuto denní dobu nebyl na celé pláži jediný stín, protože vzdálené stromy jej začínají vrhat až v pozdějších odpoledních hodinách. I zde byli velké vlny a zákaz plavání z důvodu spodních proudů. Opět jsme proto dováděli pouze u břehu, ale lezli po mořem úžasně tvarovaných skalách. Vlny byly tak velké, že i když jsme stáli pouze po pás ve vodě, museli jsme občas hodně vyskočit, aby se přes nás vlny nepřevalili. Párkrát nás taky pěkně semlely, naštěstí jen v pobřežní mělčině.

Když jsme se poprvé vrátili z moře, našli jsme naše prostěradlo, které jsme si brávali na pláž, obsazené. Bylo zde asi 10 ještěrek a další se blížily. Zřejmě cítili jídlo a chtěli prozkoumat vetřelce. A potvory vůbec se nebáli, takže jsme je zaháněli je s obtížemi. Další zhruba půlhodinu se nám proháněli po prostěradle (bez ohledu na to, že na něm ležíme), a to i přes to, že jsme batohy pověsili na keř. Z člověka evidentně strach neměli. Až zhruba po hodině ukojili svoji zvědavost a přestali obtěžovat, i když se některé příliš nevzdalovali. Asi jsme jim zabrali jejich oblíbené místo.

V průběhu odpoledne sice pár dalších turistů ještě přišlo, ale nikdy jich nebylo více jak 15. Líbilo se nám tu tak, že jsme se domluvili, že se sem musíme ještě někdy během pobytu vrátit. Cesta zpět k našemu penzionu pak proběhla bez problémů.

Večer jsme šli opět na večeři ven, tentokrát do blízké pizzerie. Celkem jsme si pochutnali, byla to taková evropská klasika. Venkovní posezení bylo příjemné a u jídla jsme pozorovali poletující kaloně (takový větší netopýr, jehož obrysy na večerní obloze vypadají přesně jako Batman). Zpět jsme šli až za úplné tmy (= okolo půl osmé večer) a po zbytek večera jsme hráli karty.

21.9. Source d´Argent

Další den jsme se opět vypravili poznávat pláž Source d´Argent a její okolí. Cestu na pláž jsme vzali přes přístav a stánek s ovocem, kde jsme si koupili zdejší malé banány. U vstupu do areálu kokosové plantáže jsme opět zaplatili vstupné 100 rupií na osobu a pak pokračovali přímo na pláž.

Rozložili jsme se tentokrát v jižní části pláže (nejvzdálenější od vstupu) a hned jsme se běželi vykoupat do moře. Od naší domácí Jennity jsme věděli, že na pláže jižně od Source d´Argent se dá dostat pouze při odlivu, a to mořem. Šli jsme to tedy zkusit s tím, že když to nepůjde nebo to bude složité, vrátíme se. Nejvyšší odliv jsme měli v době našeho pobytu brzy dopoledne (příliv a odliv se mění celkem svižně, přesnou dobu hlásí každý večer v televizi), takže při příchodu na pláž se voda již začínala pomalu vracet.

Cesta vede většinu času mořem, obchází se pobřežní skály, přechází po kratších plážičkách a dá se tak jít až na nejjižnější pláže. Boty do vody jsou nezbytné. Protože ale hned u prvního výběžku sahá voda přibližně po pás a byli trochu vlny rozstřikující se o skály, necítila se Jana úplně ve své kůži a raději se vrátila zpátky na pláž. Já jsem pokračoval cca 30 minut dále, většinu času broděním se vodou po kolena. Prošel jsem několik plážiček, zpravidla v délce několik desítek metrů, a došel až na výběžek, ze kterého byl výhled na dalších několik set metrů pobřeží. Pak jsem se otočil, protože až na jižní výběžek se mi jít nechtělo – Jana už by měla o mě strach a taky bych při větším vlnobití a přílivu mohl celkem zmáčet zrcadlovku. Celkově mohu říct, že udělat si tuto procházku rozhodně stojí zato, i když plážičky jsou malé, většinou bez stínu a bez možností většího plavání. Pokud je ale moře klidné a někomu nevadí cestou zpět si trochu zaplavat, může na vzdálenějších plážích prožít robinzonovský den pouze s několika málo turisty v době odlivu.

Po mém výletu jsme se ještě chvíli koupali u pláže a mě se úspěšně podařilo ztratit přední kryt od objektivu – šel jsem fotit pláž z moře, při focení jsem si jej dal do plavek, po návratu na pláž tam už ale kryt nebyl. Pak ale vítr trochu zesílil, a tak jsme se přesunuli do severní části pláže, kde se jednak dá hezky plavat v mělké zátoce a kde téměř vůbec nefoukalo. Do vody zde není potřeba chodit v botách, pláž zde vede okolo plantáže a už zde nejsou skály. Je zde spousta stínu poskytovaného palmami, stromy a křovinami a navíc odtud byla fantastická vyhlídka na nejkrásnější skalní útvar tyčící se nad pláží. Okolo nás pobíhala spousta malých písečných krabů, kteří nám zpestřovali válení se na dece. Krabi jsou zde na každé pláži, ale zde se jich okolo rojily desítky, když byl člověk chvíli v klidu. Oběd jsme si dali v restauraci, která je od tohoto místa velmi blízko, a vrátili se zpět. Ale aby idylka nebyla dokonalá, oblíbili si zdejší pláž komáři. Asi se jim tu líbí hustější křoviny sahající při přílivu až do moře. Komáři sice nejsou tak velcí jako u nás, koušou ale úplně stejně. Ještě že nepřenášejí nemoci, to si na Seychelách hlídají (každý turista musí mít očkování proti žluté zimnice, pokud se přijíždí z endemické oblasti nebo se v ní nedávno nacházel, protože přenašeč – komár Aedes aegypti – se zde rovněž vyskytuje).

Pokousaní ale příjemně vykoupaní jsme se pak vrátili zpět na pokoj trochu zrelaxovat po náročném dnu. J Po šesté hodině jsme zašli na večeři do pizzerie, kde jsme si oba dali špagety. Oběma nám chutnali – taková evropská klasika. Večer jsme strávili tím, že jsme v obývacím pokoji u televize mastili karty.

22.9. Severní pláže

Source d´Argent

Pro tento den jsme si naplánovali cestu okolo severní poloviny ostrova, kde jsou roztroušeny různé pláže a kolem kterých vede více či méně udržovaná cesta. Chtěli jsme se vždy na některé hezké a romantické pláži zastavit, poležet, vykoupat a pak pokračovat dál. Tak, abychom se před setměním dostali zpátky.

Ráno se po nebi honily mraky a vypadalo to, že by mohlo sprchnout. Ve zdejších cca 30 stupních by nám to ale až tak nevadilo, navíc určitě bude možnost se cestou někde schovat. Vyrazili jsme standardně okolo deváté a cestou si u oblíbené zelinářky koupily 2 trsy banánů. Tentokrát už byly přebraný, takže nebyly tak dobrý jako minule, ale stejně jsme si přes den pochutnávali.

Od přístavu směrem na sever se až po severní výběžek ostrova táhne větší či menší souvislá zástavba, která je pak na výběžku zakončena hotelovým komplexem Patatran. Je to jeden ze dvou nebo tří luxusnějších resortů, má bazén, ale i tento komplex je ale tvořen menšími domky a jednou hlavní budovou. Vláda se snaží co nejvíce zachovat klid a relativní nedotčenost tohoto ostrova, takže jakákoliv větší výstavba není povolena. Na druhou stranu jsme nejen cestou na sever viděli celkem velkou rozestavěnost větších domků pro turisty, takže počet ubytovacích kapacit (a tím i turistů) se v příštích letech bude zvyšovat.

Až po výběžek a hotelový komplex Patatran je cesta betonová a jede se po ní krásně. Severovýchodní část cesty až na její konec je pak kombinací betonové cesty (v horším stavu) a polní cesty (v celkem dobrém stavu). Jede se po ní krásně a celkem nás překvapilo, jak rychle jsme se dostali na její konec. I s krátkými přestávkami na focení a pomalým výletním tempem jsme byly na konci zhruba za hodinu. Dál se už na kolech pokračovat nedalo, jen skákáním po pobřežních skalách by šlo dostat se na cca 100 metrů vzdálenou pláž. To se nám ale nechtělo, protože nebyla moc dobrá ani na ležení a ani na koupání. Ostatně téměř všechny pláže na této severní části ostrova nás trošku zklamaly. Všude jinde by to samozřejmě byly nádherné pláže s nakloněnými palmami, běloučkým pískem a tyrkysovým mořem, tady ale trochu zaostávaly za ještě hezčími plážemi na jižní polovině ostrova. Jejich největší nevýhodou je, že od samého břehu je moře kamenité, takže se tu nedá plavat ani nijak moc dovádět ve vodě a vždy se musí chodit do vody v botách. Když by se ale chtěl člověk pouze opalovat a mít hezkou pláž skoro celou pro sebe, bylo by to téměř ideální místo.

V místech, kde cyklostezka končí, byla hezká pláž s nakloněnými palmami, takže pod jednou z nich jsme se usadili. Nejdříve jsme se fotili a pak jsme se v jejich stínu rozložili. Moc dlouho nám to ale nevydrželo, protože začalo pršet. Na tropické poměry to byl zřejmě pouze mírnější deštík a trval cca 10-15 minut, takže když jsme se schovali pod stromy tak jsme ani nijak zásadně nepromokli.

Cestou zpět jsme si fotili želvy – jedna stála přímo na cestě kudy jsme projížděli a neměla zadní nohu, druhá (zdravá) odpočívala kousek od cesty v zahradě u jednoho domku. Taky jsme se zastavili na fresh juice u stánku u cesty. Zaujalo nás, že ve stánku byly vystaveny velké mušle a v kleci chovala majitelka mladého kaloně (měl prý 9 měsíců). Během popíjení džusu ho vyndala z klece a chovala ho, byl to její mazlíček. Protože byl mladý, neumí ještě létat, tak ho majitelka dala i nám – Jana ho opatrně pohladila, já jsem si ho usadil na rameno a nechal ho po sobě trochu lézt. Drápky už měl ale celkem ostrý.

Cestou zpět jsme se zastavovali na téměř každé pláži a fotili si je. Na pohled to byla krása, na koupání už méně. U hotelu Patatran bylo sice místo na koupání, bylo ale zřejmě pouze pro hotelové hosty, protože dolů na břeh se dalo dostat jen přes hlavní budovu hotelu. Voda okolo pláže byla nádherně tyrkysová a ve vykukujícím sluníčku to byl úžasný pohled.

Cestou zpět jsme se domluvili, že odpoledne strávíme opět na pláži Source d´Argent. Každý třetí vstup na pláž je zdarma, takže jsme dnes ani nemuseli nic platit. Nikde ale tato informace není napsaná, pouze ji prodavačka lístku u vstupu na plantáž říkala první den páru před námi (nám to první ani druhý den nikdo neřekl). Ještě že jsme to slyšeli hned poprvé a mohli si schovávat vstupenky.

Na Source d´Argent jsme se opět rozložili u zátoky, kde se dalo plavat a kde bylo relativní bezvětří. Nešli jsem na vzdálenější část zátoky mezi komáry, ale zůstali jsme blízko vstupu. Chodilo zde více turistů, ale bylo to nádherné místo u skal, kde se bez problémů chodilo do moře bez bot (celá zátoka má písečné dno, je relativně mělká a kameny a korály začínají až značný kus od břehu). Užili jsme si zde i přítomnosti toulavých psů, kteří jsou zřejmě zvyklí na dobrůtky od turistů. Byli ale klidní a ani ne moc dotěrní, takže i od nás něco malého nakonec dostali. Celé odpoledne jsme tak trávili koupáním se a procházkami po pláži, spojenými s focením. Já jsem se vydal na focení i dále okolo zátoky severním směrem, protože zde byly hezké pohledy na naši pláž a zajímavá místa na focení.

Cestou zpět začínalo opět trochu pršet, tak jsme zhruba desetiminutovou mírnou přeháňku strávili pod stříškou u vstupu na plantáž. Další déšť přišel až poté, co jsme přijeli do guesthousu. Toto byl jediný den za celou dobu našeho pobytu, kdy pršelo přes den. Kromě toho sprchlo i párkrát v noci nebo ráno, pouze jednou to ale byl silnější a trvalejší déšť.

Večer jsme pak šli na večeři do trochu vzdálenější restaurace (cca 15 minut, většinou po neosvětlené betonové cestě), která se specializovala na místní kreolskou kuchyni. Já jsem se nechával nabídkou překvapit, Jana se opět těšila na pořádnou grilovanou rybu. Oba jsme ale byli zklamaní. Nejdříve se nám provozovatelka snažila vnutit celé menu, vč. polívky a jídel co jsme nechtěli s tím, že nic jiného nemají a samostatně pro nás dělat nebudou. Když jsme se ale otočili k odchodu, otočila a řekla, že si můžeme dát i něco z jídel, co dělají přes poledne (nabídka byla normálně na ceduli venku stále vystavena). Já jsem si objednal kuřecí maso s rýží a dostal jsem chrupavky, kosti a pařáty, které byly z větší části nepoživatelné a ta trocha masa, co tam byla, mi moc nechutnala. K večeři jsem tak měl suchou rýži. Janina „grilled fish“ byla opět po kreolsku a byla jako blato s kostmi. O grilování, tak jak si ho představujeme my, ryba zřejmě vůbec neslyšela. Jediné, na čem jsme si pochutnali, byl rajčatový salát. Kromě nás v celé venkovní restauraci pro asi 100 osob byla už jen jedna dvojice. Byl to mladý rusky mluvící pár, který zde byl ubytován a večeře zřejmě měli jako součást polopenze. Chudáci, taky jim moc nechutnalo. Ani atmosféra restaurace nás nijak neoslovila, což ale bylo dáno obsluhou. Kreolka se tvářila uraženě, že jsme si nedali celé menu, a hrála si na hogo fogo. Obsluhovala nás striktně po evropsku (zásadně ze správné strany, velké malé vidličky, správná sklenice na pití, apod.), kvůli tomu jsme sem ale nepřišli. Odcházeli jsme celkově neuspokojeni a na pokoji jsme se museli dorazit něčím sladkým.

23.9. Výlet na ostrov Grand Soer

šnorchlování na Kokosovém ostrově a na Felicité

Už před dovolenou jsme plánovali, že podnikneme nějaký výlet na okolní ostrovy. Nabízí se hned několik variant a my jsme si nakonec vybrali kombinaci pobytu na ostrově Grand Soer (v angličtině Big Sister) a následné šnorchlování na dvou blízkých lokalitách, u břehu Kokosového ostrova a u ostrova Felicité. Byl to jeden z mála nabízených celodenních výletů a byl směrem od Praslinu, kde jsme měli obavy z davů turistů.

V podkladech, co jsme měli v guesthousu, bylo uvedeno, že výlety můžeme řešit přes Jennitu. Výletní loď provozuje zřejmě její syn, takže se snaží touto cestou získat klienty. Hned počátkem týdne jsme tedy Jennitu požádali o zajištění výletu na tento den a předpokládali jsme, že s tím nebude problém. Bylo nám ale následně řečeno, že tento výlet jde uskutečnit až o víkendu, protože ostrov Grand Soer je uzavřen. To se nám ale s ohledem na odlet nehodilo a byli jsme přesvědčeni, že to je z důvodu malého počtu klientů na daný termín. Tak jsme ještě chvíli tlačili a výsledkem bylo, že to údajně syn Jennity vytelefonoval se správou ostrova a že nás na ostrov vezmou. Cena pro oba byla 3000 rupií, což je přibližně 4,5 tis. Kč, ale rozhodně se to vyplatilo, protože tento den byl jedním z nejhezčích z celého pobytu.

Ráno jsme tedy před devátou postávali v přístavu a přemýšleli, jestli odjedeme načas nebo – jak bývá v těchto končinách zvykem – se zpožděním. Celkem překvapivě ale zpoždění nebylo téměř žádné, takže hned první pocity byly příjemné. Loď byla menší a celkem rychlá, pro zhruba 10 lidí, a i když asi nebyla úplně nová, vypadala naprosto důvěryhodně. Kromě průvodce a nás jel ještě místní rybář, jehož úkolem bylo chytit nám k obědu rybu. Cestou bylo moře celkem klidné, takže problémy jako při cestě z Mahé na Praslin se nedostavili.

Před ostrovem jsme zastavili celkem daleko, cca 200 metrů. Rybář se ponořil do moře a zmizel, i když měl jen šnorchl. Z ostrova Grand Soer pro nás přijel člun se správcem ostrova, který nás s vytaženým motorem převezl průrvou v korálové bariéře. Když jsme se blížili ke břehu, viděli jsme, že po pláži chodí dvě osoby v bílých pláštích a s kuklou a stříkají písek. Správce nám vysvětlil, že se všechny pláže stříkají proti písečným mouchám (sandflies), takže ostrov je v těchto dnech skutečně uzavřen pro veřejnost. Protože ale jsme jen dva a domlouval to syn Jennity, udělali v našem případě výjimku. Paráda!

Ostrov Grand Soer je v soukromém vlastnictví a patří nějaké švýcarské společnosti, která vlastní a provozuje jeden hotelový komplex na Praslinu. Na ostrově jsou dvě velké pláže s bělostným pískem – na západní straně, kam jsme přijeli, a na východní straně. Obě mají cca 100-200 metrů. Každá pláž je naprosto jiná a jsou spojeny udržovaným kokosovým hájem, co vypadá jako zahrada nějakého hotelového komplexu.

Obvykle zde bývá každý den cca 50-100 lidí, tento den jsme ale byli z turistů na celém ostrově jen my dva. S námi zde byli ještě další čtyři lidé, dva z naší lodi a správce s manželkou. Obě pláže jsme tak měli zcela pro sebe a jen jsme doufali, že postřik proti písečným mouchám nemá na lidi nějaké škodlivé účinky. J

Na pláži, na kterou jsme přijeli, jsme se rozložili ve stínu velké nakloněné palmy a vychutnávali si samotu a krásu ostrova. Tato pláž není moc vhodná na koupání, protože již u břehu začínají kameny a korály, do vody se musí v botách a plavat se téměř vůbec nedá. Zato jsou zde ale spousty rybek, krabů a dalších mořských živočichů, takže procházka po pláži byla úchvatná. A z této pláže máme jedny z nejhezčích fotek z celé dovolené.

Po asi hodině a půl jsme vzali část věcí a přešli přes ostrov (cca 5 minut chůze) na protější pláž. Ta je úplně jiná – nádherný písek je i v moři a dá se koupat bez bot. Plavat se moc nedalo, protože byly hodně velké vlny. Spodní proudy jako na La Digue tu ale prý nejsou, takže se dá jít i víc do moře a dovádět ve vlnách. Byla to úplná romantika, protože celou pláž lemovanou skalními bloky a palmami jsme měli sami pro sebe. Jedinou nevýhodnou je, že na pláži samotné není téměř žádný stín.

Po zhruba hodině jsme se vrátili zpátky na první pláž, kde už se linula kouzelná vůně grilované ryby. Té pravé grilované, ne připravované po kreolsku s omáčkou. Na stole bylo luxusně prostřeno pro dva – talíře s příborem, rajčatový salát a další různé ovoce, opečený toustový chléb servírovaný na palmových listech, chlazené pití. Takovýto servis na opuštěné pláži jsme si nepředstavovali ani ve snu. A ryba byla skvělá. Jak jindy vůbec nejím seafood, tentokrát jsem si poprvé pochutnal. Nevadily nám ani mouchy, kterých tu byly spousty, protože náš průvodce téměř celou dobu mával palmovým listem a mouchy odháněl.

Po obědě jsme zbytky chleba šli krmit korálové rybky. Zřejmě jsou na to zvyklé, protože už u břehu čekalo celé hejno. Nejčastější byly placaté rybky velikosti lidské hlavy, ale byly tu i jiné druhy. Nejdřív jsme je krmili ve stoje, pak jsem si mezi ně sedl a krmil je rovnou z ruky. Vůbec se nebály a vířili okolo ve snaze dostat z těch pouhých dvou turistů alespoň něco. Trochu jsme zavzpomínali na Thajsko, kde to bylo podobné, jen rybky byly jiné a byly jich ještě větší hejna.

Pak už jsme se sbalili a vrátili zpět na loď, kterou jsme pokračovali na šnorchlování na Kokosový ostrov. Viděli jsme, že rybář, který jel s námi, nezahálel a během cca 1 hodiny ulovil nejen dvě ryby k obědu, ale i solidní pytlík chobotnic pro restaurace na La Digue. Je vidět, že lovit ve zdejších vodách umí.

Kokosový ostrov je malý skalnatý ostrůvek 250×100 metrů s palmovým porostem a jednou menší pláží. Šnorchluje se mezi pláží skálou trčící z vody cca 100 metrů od ostrova, protože zde nejsou téměř žádné vlny je tu spousta korálových rybek. Samotný korál není příliš zbarvený, je celkem jednotvárný (nejsou to různé druhy resp. je jich málo) a v některých místech je hodně mrtvé korálové drtě. Hejna rybiček ale byly moc pěkná. Pokud můžeme srovnávat, tak na Thajsko zdejší korály zdaleka nemají (pestrostí, barevností, druhovou různorodostí, množstvím ryb, atd.) a i šnorchlování v Rudém moři bylo zajímavější. Naopak je to zde lepší, než jsme měli možnost vyzkoušet v Dominikánské republice.

Po zhruba hodině jsme pokračovali kousek dál, k pobřeží ostrova Felicité. Tato lokalita je vyhlášená množstvím velkým mořských želv, které se zde pohybují. Po překonání korálové bariéry, která byla podobná jako na Kokosovém ostrově, jsme u břehu skutečně začali potkávat velké želvy a nebyl problém co chvíli na nějakou narazit. Chtěl jsem si na jednu sáhnout, ale otočila se a výhružné otevřela tlamu, tak jsem raději vycouval. Když se nám želvy omrzely, vrátili jsme se zpět ke korálovému valu. Rybek tu bylo méně než na Kokosovém ostrově, ale zato byly větší.

Cesta zpět pak proběhla bez problémů a okolo čtvrté hodiny jsme byli zpět. Platili jsme až po návratu a překvapivě chtěli o cca 100 rupií méně, než jsme byli domluveni. Za krásný zážitek a příjemnou společnost jsme jim ale nechali původní částku, zasloužili si to.

Cestou z přístavu jsme se v jedné hotelové restauraci stavili na ledovou tříšť, a to jsme asi neměli dělat. Po příchodu na pokoj už měla Jana zažívací potíže a ty ji trápily celý večer a noc. Večer jsme tak strávili odpočinkem, spánkem a četbou.

24.9. Pláže Coco Anse a Petit Anse

Poslední celý den na La Digue jsme chtěli věnovat návštěvě poslední velké pláže na ostrově, na které jsme ještě nebyli: Coco Anse. Podle názvu jsme očekávali spoustu nakloněných palem okolo pláže a s ohledem na obtížnější přístupnost (jde se z Grand Anse přes Petit Anse a dále cca 15 minut džunglí) i hodně málo turistů.

Vstali jsme trochu dřív, protože ráno jsem chtěl nejprve koupit lístky na zítřejší trajekt z Praslinu na Mahé, stavit se v obchodě a také koupit na poště několik kalendářů, které jsme chtěli přivézt do ČR jako dárek. I tak jsme ale vyrazili poměrně brzy a na Grand Anse i na Petit Anse téměř nikdo nebyl. K našemu překvapení ale na Coco Anse už několik dvojic a skupin turistů bylo a další přicházely. Ještě jsme si stihli vyfotit nejhezčí pláže bez turistů, i když světlo nebylo ideální, a za chvíli byla všechna lepší místa ve stínu zaplněna. Dokonce si jedna dvojice starších francouzsky mluvících turistek lehla hned vedle nás do stínu jednoho z mála větších stromů na pláži. Palmy, v jejichž stínu by se dalo ležet, zde nebyly, když nepočítáme jednu polosuchou ve vzdálenější části pláže. Koupat se taky dalo až o cca 100 metrů dále, protože jinde nebyl v moři písek ale skály. Vzdálenější část pláže byla sice téměř bez turistů, ale taky úplně bez stínu. Shodli jsme se, že na sousední Petit Anse je to výrazně lepší, a tak jsem se tam i odpoledne přesunuli, opět na námi již jednou okupované místo. Turistů zde bylo opět poskrovnu, nejbližší dvojice se rozložila ve vzdálenosti cca 50 metrů od nás. Ještěrky si nás už pamatovaly, takže už ani příliš neotravovaly. Zde jsme relaxovali až do pozdního odpoledne, kdy jsme se pak přes Grand Anse přesunuli zpět.

Janiny zažívací potíže přes den sice odezněly, s ohledem na přísnou dietu ale byla unavená, takže večeři jsme si dali opět na pokoji a celý večer věnovali odpočinku.

25.9. Vallee de Mai

odlet

Z La Digue jsme sice mohli odjíždět až odpoledne, protože lístky na katamarán z Praslinu na Mahé jsme měli až na 18 hod., ale rozhodli jsme se strávit poslední den na ostrově Praslin a navštívit rezervaci Vallee de Mer chráněnou UNESCO jako World Heritage Site. Většinu věcí jsme si proto sbalili už předchozí den večer, takže ráno jsme jen dobalili a rozloučili se s Jennitou. Sice jsme se už strašně těšili na děti, ale vůbec se nám odtud nechtělo.

Do přístavu jsme došli pěšky, a protože jsme do odjezdu katamaránu na Praslin měli ještě dost času, dali jsme si v kavárně u přístavu ještě ranní kávu. Katamarán přijel včas a i odjezd byl podle plánu, takže o půl desáté jsme už vystupovali v přístavu na Praslinu. Batohy jsme si nechali v kanceláři společnosti CatCoco, která provozuje katamarán na Mahé, a vydali se na zastávku autobusu. U přístavu mají autobusy konečnou, takže nebyl problém zastávku najít a zvolit správný směr. Nabízeli se nám sice taxikáři (za mnohonásobně vyšší cenu, než kolik stojí bus), ale chtěli jsme vyzkoušet místní veřejnou dopravu.

Na autobus jedoucí přes Vallee de Mai jsme čekali cca 15 minut a samotná cesta přes městečko pak trvala 15-20 minut. Valee de Mai leží v podstatě v srdci ostrova a vyznačuje se džunglí různých druhů palem obrovských rozměrů. Přes rezervaci jsou vedeny značené chodníčky a sejít se z nich v podstatě nedá, ztratit už vůbec ne. Roste zde několik endemických palem, největší atrakcí jsou ale obrovské kokosové ořechy Coco-de-Mer, které vypadají jako dvojitý kokosový ořech. Tyto ořechy by se sice doma vyjímali jako krásný suvenýr, pokud by se s ním chtěl někdo tahat, bohužel se ale nesmí vyvážet.

Velikost palem je opravdu úžasná a bylo velmi zajímavé vidět živě růst zdejší zvláštní kokosové ořechy a další velké plody (jackfruit, apod.) v přírodě. Palmy společně s jinými stromy tvoří nad hlavami téměř souvislou střechu, kterou se jen obtížně prodírá slunce. Nejzajímavější byla místa okolo potůčku, který protéká středem rezervace.

Návštěva rezervace byl krásný zážitek, když si ale odmyslíme zdejší velikost palem, coco-de-mere a několik druhů endemických palem, běžná džungle na La Digue byla mnohem pestřejší a zajímavější. Ve Vallee de Mai nebyly téměř žádné liány a veškerý ten hustý podrost, který známe z domácích květináčů a který na La Digue dělal chůzi mimo stezku takřka nemožnou. Podrost v rezervaci tvořily téměř výhradně kmeny stromů a suché listy palem, takže zatímco dojem z džungle na La Digue byl zelený, z Vallee de Mai byl hnědý.

Návštěvu Vallee de Mai jsme plánovali až na La Digue, takže jsme měli trochu zkreslenou představu o velikosti rezervace (má celkem jen 19,5 ha). Původně jsme zde plánovali zůstat až do pozdního odpoledne a pak jet rovnou do přístavu, ale za dvě a půl hodiny jsme už měli všechny chodníčky prochozené a neměli co dělat. Šli jsme proto zpět na autobus a jeli zpět do městečka u přístavu.

Toto městečko ale překvapivě není turistickou záležitostí. Zřejmě proto, že v okolí není žádná hezká pláž na koupání a ani žádné hotelové komplexy. Navíc byla sobota a téměř všechny obchody byly zavřeny. Městečko je roztahané, není moc kam jít a kde si sednou a nic zajímavého jsme zde nenašli. Na loď jsme se rozhodli čekat v přístavu, kde je čekárna, záchody a kde se dá i něco malého koupit. Když jsme tam ale přišli, bylo teprve 14.45 hod. a viděli jsme, že ještě neodjela loď na Mahé, co odjíždí v celou. Rychle jsme proto přebukovali jízdenky, vyzvedli si batohy odjeli na Mahé o tři hodiny dříve, než jsme plánovali.

Cesta tentokrát byla příjemnější než cesta z Mahé na Praslin, ale i tak Janě všechno jedno asi nebylo. J Já jsem využil času a trochu si pospal. Přece jen budeme cestovat celou noc a hned ráno budu řídit 500 km z Frankfurtu do Prahy, tak až jsme alespoň trochu odpočnutý.

Na Mahé jsme přijeli krátce po 16 hod. a rozhodli se jet taxíkem rovnou na letiště. Byli jsme zde tedy už před pátou a letadlo odlétalo až před půlnocí, takže jsme měli spoustu času a čekalo nás dlouhých šest hodin na letišti. Chvíli jsme sice zvažovali vzít si taxíka na hlavního města, ale letiště bylo v podstatě zavřené a nebyla možnost kam dát naše těžko batohy. Navíc zdejší taxíky nejsou levná záležitost a my jsme vůbec nevěděli kam jet a co v hlavním městě podniknout, na to jsme nebyli z domu připraveni (původně jsme měli přijet až před osmou pozdější lodí z Praslinu). Možnost úschovy byla až později v nějaké malé kanceláři, to už se nám ale nikam nechtělo. Až do přibližně 20 hod. bylo letiště naprosto mrtvé a jediná možnost sehnat si v okolí něco k jídlu byly sušenky v automatu. Čas jsme proto trávili hraním karet a četbou. Až teprve okolo osmé večer se začaly otevírat obchody se suvenýry a otevřela se i letištní jídelna, takže najednou bylo všude živo a plno lidí.

Samotné odbavení pak bylo bez problémů, jen jsme pak museli stát delší frontu na check-in (okupovali jsme lavečku a ti co přišli později a neměli si kam sednout, tak si stoupli rovnou do fronty). Jinak standardní letištní procedury.

26.9. přílet do Frankfurtu

cesta do Prahy

Samotný let taky byl bezproblémový, opět nám dávali večeři po půlnoci a do Frankfurtu jsme přiletěli dle letového plánu (v 7 hod.). Na letišti jsme si stoupli na zastávku, odkud jezdí minibus na parkoviště a zavolali jsme na Airparks. Asi jsme volat nemuseli, letadlem přiletělo více lidí, co parkovali na stejném místě, ale byli jsme tak domluveni. Cesta do Prahy pak taky byla dobrá a překvapivě jsem ani nebyl unavený a nechtělo se mi při řízení spát. Asi jsme byli z La Digue kvalitně zrelaxovaní. Snad nám to dlouho vydrží i po zapojení se do pracovního procesu resp. mateřských povinností.

http://cenkovi.webnode.cz/blog/la-digue-9-2010-cestopis/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .