Kuejlin a okolí

V úterý 29. května je budíček nezvykle brzy, již v 05:15 hodin. o tři ho­diny pozdě­ji totiž odlétáme ze Sianu do Kuejlinu.

Cestujeme opět čínskými Severozápadními aeroliniemi. K pře­ko­ná­ní vzdá­le­nosti asi 1200 km je třeba pouhých 75 minut letu, kro­mě občerstvení má letecká společnost pro každého pasažéra drobný dárek – čínský masážní strojek hlavy.

Město Kuejlin, jehož název lze přeložit jako „Skořicový háj“, se na­chází jenom pár stovek kilometrů od Vietnamu a Laosu. Leží již v subtropickém pásmu – v severovýchodním cípu zhuangské autonomní oblas­ti.

Město je nejmenší z navštívených – ale počet obyvatel, 600 tisíc, je pro nás Čechy i tak hodně velký. v Regionu, který tvoří 12 krajů, žije téměř 1,5 milionu číňanů především národnosti Zhuang.

Dosedáme na skromnější, ale přesto velmi rozlehlé letiště. Při vystupování z letadla pociťujeme větší vlhkost. navíc začíná drob­ně mžít. Pokud by stejné počasí mělo být i zítra, kdy je plá­no­ván výlet lodí… – lepší na to nemyslet.

Během cesty autobusem se rovněž v tomto místě přesvědčujeme o vel­­ké, bouřlivě probíhající přeměně číny. Míjíme velké já­my sta­venišť, brázděné obřími buldozery, kolem silnice se tyčí vysoké jeřáby, přejíždějí nákladní auta vrchovatě naložená zeminou, a vprostřed toho ruchu hemžení stavebních dělníků. město, včetně středu, je v době naší návštěvy hodně rozestavěno.

To však neubírá nic na tvrzení, že Kuejlin je nejmalebnějším místě v Číně. při pohledu na každou světovou stranu vidíme, nedaleko od města typické kopce, bizarního homolovitého tvaru. Je jich prý celkem kolem čtyř tisícovek.

V ulicích města, založeného za dynastie Qin, v roce 314 před naším letopočtem, se nešetří zelení. Říká se rovněž že kuejlin je městem banyánů (stromů druhu fíkus dorůstajících velkých rozměrů; mohutné vzdušné kořeny vytvářejí jakési další kmeny).

Tříhvězdičkový Hotel Osmanthus, kde budeme po dva dny uby­to­vá­ni, je novou stavbou. Na prostranství před vstupem ještě probí­ha­jí dokončovací práce, ale uvnitř vše funguje bez nedostatků. Dal­ší luxusní ubytování (cena ve stejné relaci jako v Pekingu a Sianu – 80 až 100 dolarů za den/noc včetně snídaně).

Z pokoje máme dosud nejhezčí výhled. Zčásti sice vidíme, hned pod balkonovým výklenkem, do dvou-tří dvorů obytných domů, kde podle nás zřejmě bydlí hlavně personál hotelu, za dvory je vidět zčásti na hlavní třídu, v pozadí je krásný výhled na typické strmé kopce dodávající okouzlující romantický ráz kraji kolem Kuejlinu.

Po obědě, který se od dosavadních podávaných jídel dost odli­šuje (použitím většího množství ostřejšího koření – o „laťjo“ na stůl však stejně žádám) máme na programu návštěvu jedné z něko­li­­ka krasových jeskyní nacházejících se nedaleko města.

Námi navštívená jeskyně je pojmenovaná jeskyně rákosové píšťal­ky. Název odvozený od v oblasti odedávna pěstovaného rákosu, používaného mimojiné k výrobě fléten a píšťal.

Venku je veliké dusno a chvílemi znovu drobně mží. Podzemní prohlídka jeskyně je proto příjemnou procházkou. Před vstupem jsme odchyceni, tak jako všude v místě větší frekvence turistů, prodejci různých suvenýrů, a především rákosových píšťalek.

Počáteční, „testovací“ cena: píšťalka = 1 dolar, je při východu podstatně nižší – dolar střídá yuan, za který si lze těsně před odjezdem autobusu dokonce koupit píšťalky dvě.

Všechny části jeskyně jsou nádherně nasvíceny. jako snad na ce­lém světě jsou i zde stěžejní vápencové rozmanitosti přirov­návány k různým zvířatům, váží se k nim lidové pověsti apod. také vlastní Fantazii se meze nekladou.

Jeskyně vystupuje na povrch v krásné zahradě. Všude kolem nás zá­plava bohaté zeleně, rozléhá se zpěv ptáků – botanici a ornito­lo­gové si zde určitě přijdou na své.

Přestává mžít a my se po přejezdu zpět do města vydáváme poprvé k řece Li Jiang. Nedaleko od centra Kuejlinu jí vévodí Skála sloního chobotu.

Podle pověsti slon, patřící císaři Nebes kdysi onemocněl. Místní obyvatelé ho uzdravili a on se jim za to chtěl odvděčit pomocí. Když se to císař dozvěděl rozhněval se na slona a probodl ho dýkou, ve chvíli, kdy slon pil z řeky.

Část Skály má skutečně podobu obrovské slonní s chobotem po­no­řeným do řeky. pagoda na vrcholu skály připomíná (svým zvláštním tvarem) část zbraně zabodnuté do hřbetu zvířete.

Do vyprávění lidové pověsti Začíná znovu pršet (oblast je prý jedna z nej­deštivějších v celé zemi). Déšť je nyní již docela hustý, fotoaparát nechávám odpočinout.

Ještě chvíli se díváme na přírodní scénérii, která inspirovala řadu básníků a spisovatelů k napsání děl opěvujících toto bájné místo.

Procházíme se po krásné, před rokem zprovozněné dlouhé, mra­mo­rovými dlaždicemi vyložené, kolonádě podél řeky. Všude je opět vzorně čisto, už se tomu ani moc nedivíme.

Z informací, které jsme si sháněli ještě doma víme, že zdejší kuchyně je vyhledávaným rájem extra labužníků. dobře také vím, že Ivan již řadu let sní možnost ochutnat exotickou krmi při­pra­vovanou zde na jihu Číny.

Obracím se proto na průvodkyni Še ri, (přidala se k naší skupině na kuejlinském letišti – bude zde nápomocna Li Li Pa) s dotazem na „ restauraci, ve které připravují ona exotická jídla…“

„Restauraci – jenom jednu?“, diví se Še Ri, a ukazuje nám směrem k uli­ci, kde je restaurací hned několik. od té chvíle skoro již na nic jiného nemyslíme.

Zničeho nic déšť úplně ustává, A hned je vzduch velice svěží. Následná nenáročná návštěva rozlehlého městského parku – pojmeno­va­ného Park sedmi hvězd je proto příjemnou záležitostí.

Obdivujeme se letitým bonzajím, udržovaným a jak později na vlastní oči vidíme i ručně, nůžkami stříhaným hustým kobercům svěže zelené trávy, slyšíme spoustu ptačího zpěvu.

Park je hojně navštěvovaným místem oddechu, proto je využíván i k různým výstavním a reklamním účelům. Jsme trochu zděšeni z celoevropské výstavy velkomaket větrných mlýnů. Pro Číňany jsou ale asi větrné mlýny stejně velkou atrakcí jako pro nás typické čínské stavby.

Míjíme altán u umělého jezírka, kde před třemi lety na chvíli pobyl i prezident Clinton s dcerou a manželkou – nás dva ale tato skutečnost nijak moc nebere.

Na obloze poletují velcí, krásní papíroví draci. Před chvílí šedivé nebe už je zase čisté, bez mráčku. Součástí parku je i malá zoologická zahrada. Vidíme zde mimo jiné 36tiletou pandu vel­kou. V nedalekých bambusových hájích bychom prý mohli pandy – čínský poklad, při větším štěstí, vidět i volně.

My však uvažujeme o tom, že bychom se raději jeli podívat na pověstná terasovitá rýžová políčka. Uvidíme…

Po návštěvě parku končí programová část dne a po osvěžení v hotelu se vydáváme sami na prohlídku města.

Naším hlavním cílem je především nahlédnout do zmíněných originálních restaurací. Ivan je rozhodnut – v tomto městě dojde k naplnění jeho velkého přání – pes, kočka, had, krysa, želva, zvláštní druh ryby nebo něčeho jiného exotického servírovaného v pikantní úpravě.

Ulice jsou v podvečer více zaplněny lidmi. Obyvatelé žijící v této autonomní oblasti jsou postavou menší – vizáží blíže Viet­nam­cům. I oni jsou, jako většina Číňanů s nimiž jsme se dosud potkávali, převážně velice milí a přátelští.

Nejde nevšimnout si, že nás – neasiatů není v ulicích mnoho. Ně­kte­ří mladí lidé se zajímají (anglicky) odkud jsme, zareagují na Czechoslovakia, vysvětlováním vzniku České republiky se proto příliš nezatěžujeme. Při jednom pozdějším krátkém rozhovoru do­stáváme otázku, proč se naše malá země rozdělila na dvě ještě men­ší. Odpovídám dvěma známými, nelichotivými anglickými slo­víč­ky.

A jsme na kraji oné ulice. Tak tady jsou pověstné kruté restau­ra­ce, kde dle přání zákazníků připravují speciality možná ze všech zde dostupných, v době objednávání jídla ještě živých tvorů.

Hned u vchodu před první restaurací vidíme na chodníku origi­nální jídelníček: veliké klece a na vyvýšených místech akvária, plastové nádoby.

S nachystanou kamerou Če­káme před restaurací (přesněji spíš jakýmsi bistrem se dvěma třemi stolky uvnitř) kdy se nějaký gurmán objeví. Nemáme ale štěstí.

Za to si nás všímá personál a jsme přátelsky zváni dovnitř. Né, né, nyní ne. naše odmítnutí není ale rezolutní, slibujeme návštěvu zítra.

Nejde o výmluvu, o návštěvě jsme opravdu dost přesvědčeni. Jedna servírka (možná i kuchařka v jedné osobě) nám odpovídá, že jeden kilogram hada stojí kolem 80 dolarů. Potvrzujeme tak informaci, které se nám dostalo od Še ri.

Před odchodem si ještě zvědavě prohlížíme, filmujeme obrovské (nepohledné) hady.

Podobná přehlídka „zvířat čakjících na svého strávníka“ se opakuje i před několika dalšími malými restauracemi. Vášnivě debatíme o tom co nás asi zítra čeká… pokud jde o druh zvířete vypadá to na plaza.

Rozhodujeme se do které z restaurací půjdeme, a v tom jsme veli­ce srdečně anglicky osloveni mladým, usmívajícím se Číňanem vedoucím jízdní kolo.

Představuje se – jeho jméno je Mink (nebo snad potomek velkých Mingů?), je učitelem angličtiny a zeměpisu na jedné z místních škol.

S ohledem na svou profesi toho zná docela dost o České repub­lice. Je velice příjemné v dalekém zahraničí hovořit s domo­rod­cem o naší malé zemi.

Po zbytek večera, si povídáme o všem možném – o historii, rozdíl­ných podmínkách života v číně dříve a nyní, samozřejmě porov­ná­váme i s životem v čechách, dotazy se týkají i našich změn po li­s­to­padu. necháváme si vysvětlit jak je to se znáným přísným omezeními po­kud jde o růst populace – jenom jedno dítě na rodinu. dvě děti = vysoká pokuta + event. ztráta zaměstnání obou rodičů. poté je možná lepší odstěhovat se na jiné a vzdá­le­né místo. – Anebo druhé dítě vůbec nepřiznat, připravit ho o veš­kerou anonymitu (a tím pádem o možnost chodit do školy, lé­čit se atd.) a samozřejmě žít (všichni) v trvalém strachu z pro­zrazení…

Máme si stále co vyprávět, nechávat vysvětlovat. Ani na chvíli pro­to nelitujeme, že jsme z večerního „Zájezdového programu“ vy­pusti­li nabízené masáže v provedení čínských lékařů (přímo v našem hotelu – relace od 20 do 80 Y).

Milý a stále rozesmátý Mink je nám průvodcem po zbytek celého večera. Samozřejmě se mu nemůžeme nepochlubit námi na zítra chystanou návštěvou exotické restaurace.

Mink se našemu plánu směje – asi moc nevěří. když ale naše neskrývané nadšení neutuchá, radí, že bychom měli jídlo ochutnat v nějaké lepší restauraci. Doporučuje hotel, který je prý přípravou zmíněných lahůdek v Kuejlinu pověstný. Vítáme tuto radu, a Ivan zve Minka, aby se společně s námi zúčastnil večeře.

Mink je nám velice sympatický, a navíc pro nás bude lepší když se od našince dozvíme co a jak. Mink je viditelně hodně potěšen, děkuje za pozvání, později zjišťujeme, že ani v tomto kraji totiž není pojídání hada častou záležitostí. kdo ví kolikrát v životě si náš přítel hada dovolil.

Je už tma, Venku je však stále veliké dusno. utíráme si co chvíli pot. Lépe se nám v takovém vedru povídá při pivu byť konzumovaném z plechovek.

Mink nám ještě splní jednu prosbu – s jeho pomocí se ocitáme v menším supermarketu, který nabízí mimo jiné i místní potra­vi­nář­ské speciality. Po poradě si kupujeme na pokoj doporučené lehké červené víno, Ivan tofu v nálevu, a já asi kilo extra pálivých past a omáček do jídel. Díky delší procházce se mezitím ná­­břeží zaplňuje stánky nabízejícími všelijaké, i starožitné zbo­ží. před rozloučením s Minkem ještě nakupujeme, s jeho pomocí, ně­­ja­ké drobnosti.

Nadšeni z neočekávaného a srdečného seznámení, s hlavou plnou všelijakých informací se vracíme na hotel.

Nechceme se nám jít ještě spát a tak Ivan otevírá tofu. Je pi­kantní, ale zároveň tak aromatické, a doslova vláčné, že se musí po­jídat s přílohou. Tu nemáme, a tak lahůdka (z jediného důvodu: oba­vy o zdárné absolvování zítřejšího dopoledního programu) kon­čí z velké části v toaletní míse.

Tofu se nám do odjezdu z hotelu nepodaří úplně spláchnout. Musí to být opravdu pochoutka.

Do rána, středy 30. května, se probouzíme trochu s obavami o po­časí. po návratu ze snídane ranní mlha zmízela, a nebe je přesně podle Minkových slov: „Když v Kuejlinu jeden den prší, potom ten následující je jako vymalovaný“.

Dnešní, již desátý den čínského pobytu je vyhražen půldenní ro­man­tické projížďce po řece Li.

Cestou do přístavu, kde plavbu zahájíme (je vzdálen asi půl ho­diny od města), nedokážeme se nepo­chlubit naplánovanou ve­če­ří a navíc s čínským přítelem. společně s námi je na dojmy z avizo­va­né­ho gurmánského zážitku zvědava od té chvíle snad celá (naše) zadní po­lo­vina mikrobusu.

Kouzelná krajinná scénerie s charakteristickými strmými homo­lovitými kopci a malými rýžovými políčky u jejich úpatí, kterou jsme znali dosud jenom z publikací, ubíhá nyní kolem nás. nezapomenutelné pohledy… A množství kopců stále víc houstne.

Autobus jede místy skoro krokem – musí se proplétat stády domá­cích vodních buvolů vyváděných na pastvu.

Jsme v přístavišti výletních lodí. Každá pojme asi kolem stovky pasažérů. Ve spodní části je prosklená, dlouhá jídelna, nad ní dvě vyhlídkové paluby. Dostáváme podrobné mapy trasy, kudy poplu­je­me. K tomu pár informací, v poledne bude v jídelně podáván oběd.

Horní paluby Ty jsou již z velké části obsazeny starými Japonci (a Japonkami) – jedná se pravděpodobně o výlet důchodců, téměř bez přestávky videodokumentovaný mladičkou čínskou kame­ra­man­­kou.

Z ničeho nic slyším němčinu. S našimi evropskými, a také tady ne­zaměnitelně halasnými, sousedy se v Číně potkáváme poprvé a na­posledy.

Kolem nás se odvíjí přenádherné přírodní představení.

Po čtyři hodiny absolvujeme nezapomenutelné putování 60ti ki­lo­­met­ro­vým úsekem zatím civilizací téměř nedotčené krajiny kolem řeky Li…

Bizarní, okouzlující, stále nové a další vápencové homole místy téměř kolmo vy­stu­pují z vody. Kopce jen dvacet třicet met­rů od lodi jsou zdravě sytě zelené barvy. Ty vzdálenější přecházejí od tmavozelené až po černomodrou. Paleta paní přírody je nepře­ber­ná…

Podél řeky sem tam zahlédneme uzoučké krkolomně se vinoucí ces­ty.

Na některých kopcích převládají nestejně vysoké stromy a vzrostlé keře. Přes jiné jakoby by byl přehozen stejně vysoký hustý zelený kobe­rec. – některé scény se dají slovy opravdu popsat jen těžko. Nedivíme se proč Číňané o pohádkovém kraji kolem řeky Li přesvědčivě tvrdí, že právě zde je pozemský ráj.

Křivky kopců se zrcadlí v průzračné, ne příliš hluboké řece, na bře­zích pasoucí se stáda buvolů, šumící větve u nás málo vídaných stromů, tvarů. Oživlé klasické čínské obrazy…

Romantické kompozice napravo – nalevo… málem zapomínáme na další, velice chutný oběd. Po kaloriích a chutném čaji (nabízený je také likér s vymáchaným hadem/ještěrkou – My s Ivanem nemusíme – známe již z Čech) rychle znovu na vrchní paluby, dále se kochat nádherou kolem odplouvající panenské krajiny.

Blížíme se k cíli plavby. Stále častěji potkáváme rybáře. Někteří pravděpodobně chytají raky či kraby do zvláštních pastí („otep“ svázaných, snad metr-dva dlouhých bambusových kmenů) v nichž je zřejmě návnada.

Jinde vidíme rybáře, kteří využívají k lovu kormorány. Velký pták, výborný lovec ryb, ale zde s podvázaným krkem, nemůže úlovek polknout. Člověk-rybář tedy vlastně jenom „sklízí“ .

Rybáří se odpichují ode dna dlouhými tyčemi, někteří přitom nestojí, ale posedávají na jednoduchých pramičkách ze svázaných, jenom několika bambusových kmenů. Přibývá skromných domků obývaných domorodci, nejblíže přístavu však (zdá se mi) již vyrůstají první nízké hotely.

Naše projížďka končí, loučíme se s posádkou, od které dostáváme milý suvenýr.

Z lodi vystupujeme v romantickém přístavu Yangshuo, viditelně žijícího z turistického ruchu.

Ookolí nevelikého městečka postaveného před více než tisíci roky, bě­hem dynastie Jin (265-420) je považováno za vrchol projížďky po řece Li.

Celá tato výletní atrakce je světu nabízena od roku 1973. byla jedním z prvních míst, kterým se čínská lidová republika naplno ote­vřela zahraniční turistice. uvádí se, že kouzelnou lokalitu na­vštívilo do konce minulého roku více než 10 milionů zahranič­ních turistů.

Znovu jsme v zajetí prodejců všech možných suvenýrů. výrobky z hedvábí jsou zde nabízeny za velice nízké ceny.

Na pro­dej jsou Mimojiné i originál pásky na rukávy, označující členy Maových gar­d z doby kulturní revoluce.

V autobusu, který na nás již čeká pod rozložitým staletým ba­nyánem, si ukládáme osobní věci a využíváme skoro dvou hodin vol­­na k pro­cház­ce městečkem. Je odpoledne – kolem 14 hodiny a na vlast­ní kůži znovu poznáváme co je subtropické teplo…

Pospícháme proto rychle dolů k řece, kde se chceme alespoň tro­chu osvěžit. Cestou jsme odchyceni prodejci ze stánků. Ivan ku­pu­je dračí kravatu, já kupuji dárek s typicky čínskými, ba­tiko­va­nými vzo­ry.

Zmoženi neustávajícím hicem scházíme k řece, blaženě si smáčíme nohy.

Jako vzpomínku na dopolední veliký zážitek z projížďky bychom si rádi přivezli nějaký osobní, přírodní suvenýr. poodcházíme kou­sek stra­nou turistického ruchu… nejsme (vzácně!) nikým ob­klo­peni. Vybíráme z plochého, tabulového dna řeky několik o­bláz­ků, a později si ulamujeme kousky z vápencového převisu těs­ně nad hlavou.

Ani bychom se nedivili, kdyby ze škvír ve skále vyrůstající z vody a vytvářející stinné tiché zákoutí, vylezlo nějaké ne­zná­mé tvor­stvo…

Naše klepání do skály, za účelem získání malého úlomku krás­ně vytvarovaného erozí, přece jenom ale nezůstalo bez po­všim­nutí.

I zde, stranou, nás objevil starý, v černém, dlouhém hábitu oble­čený rybář, s typickým rýžovým kloboukem na hlavě. jediným Způ­sobem jeho obživy je pravděpodobně pózování turistům. Ti „vle­zou všude“ a tak jsme objeveni i my.

Starý usměvavý muž není sám. na bambusové tyči položené přes zá­da sedí na každé straně velký kormorán. Za pět yuanů se stařík ne­­chává nafilmovat. jako přídavek ještě, otáčením ty­če, rozpo­hy­bu­je odpočívající kormorány. Další neplánovaný zážitek.

S kamínky v kapse, osvěženi brouzdáním na kraji pohádkové řeky, vracíme se spokojeni do autobusu…

Cestou zpět na chvíli zastavujeme u rýžových políček. ne­jsou sice terasovitá, museli bychom poodjet nějakých 50-100 km dál, ale i tak je zajímavé vidět na vlastní oči jak a kde se rýže pěstuje. také zde je příroda zatím téměř netknuta průmyslem.

Kolem sedmnácté hodiny jsme zpět v Kuejlinu. Na chvíli se ještě za­stavujeme v ateliéru místního předního malíře obrázků a ka­ligrafa.

Dozvídáme se, že v čínštině neexistuje protiklad malých a vel­kých písmen. tradičně se kdysi psalo ve sloupcích řazených zpra­va doleva, dnes se již ale píše a tiskne v řádcích zleva doprava.

Je zajímavé sledovat svižnou práci krasopisce se štětcem při psa­ní zna­ků, ale my s ivanem nedáme dopustit na dílka získaná v pe­king­ském studentském ateliéru.

Příjemně unaveni vracíme se do hotelu. Máme ještě téměř dvě hodiny času na odpočinek – večerní hostiny se ale již nemůžeme dočkat.

Proto jsme před hotelem již před sedmou. Také Mink se asi na setkání s námi, soudě dle předčasného příchodu, již hodně těší…

Předáváme mu suvenýry a drobné dárky (téměř vše co nám ještě zbývá). Mink je učitel, věříme, že se se svými žáky podělí o malič­kosti z daleké země..

Hotel s doporučenou restaurací je na hlavní třídě a patří prý mezi hodně uznávané ve městě…

Před nóblesnějším vstupem vidíme již známá velká akvária a kle­ce, ve kte­rých nás zaujímají zejména čtyřnohá chundelatá zví­řát­ka – tvaru a velikosti středně veliké koule. dozvídáme se, že jsou to bam­bu­so­vé krysy.

Nás ale víc zajímá dnešní nabídka hadů. Už je vidíme, stočené ve hned ve dvou klecích. ale konkrétního si nevybíráme, neboť jsme se již cestou dozvěděli, že gurmán by měl být účasten popravě vybraného zvířete.

Mink se na Ivanovo přání sám ujímá kamery a točí v naší nepří­tomnosti posled­ní sekundy života základu naší historické ve­čeře. My zatím v restauraci popíjíme osvěžující čaj.

Usměvavý Mink už je zpátky, a po chvíli číšnice přináší dvě decilitrové sklenky. Jedna obsahuje krev – odmítáme ochutnat přes vřelé veledoporučení. V té druhé je rýžové víno (destilát). ze zvědavosti trochu upíjím a na dně skleničky vidím cosi ku­latého. jsem zaskočen a To ještě netuším, že jsem málem vypil hadí srdce.

Do servírování zbývá snad dvacet minut a tak si Promítáme na kameře popravu, k níž došlo v naší nepřítomnosti.

Had, silný téměř jako slabší ruka, dlouhý kolem metru, Minkem označený jako „guan snake“, je dlouhými kleštěmi vytažen z kle­ce. poté nůžkami zbaven hlavy, krev přemístěna do skleničky, vyvrhnuty jsou srdce, žluč a další vnitřnosti. Nakonec je had, svíjející se stále ještě ve smrtelné křeči, zvážen na ramenné váze. tak Tohle jsme vidět – in natura – nemuseli.

Na naše přání je „guan“ upraven smažením.

Dozvídáme se, že setkání s plazem v přírodě a následné uštknutí dá­vá lidské oběti šanci ujít ještě čtyři, pět kroků a potom už ko­nec.

Maso, prý je ho nejvíc kolem páteře, je jemné. nám Ještě víc chut­ná upražená kůže (zpočátku ji považujeme spíše za dekoraci). chuťově cosi jako libové jemné škvarky. Jí se trochu „námáčené“ v soli a pepři. Přílohou je pikantní maso-zeleninový salát s rý­žo­vý­mi nudlemi.

V následně servírované polévce jsou špalíčky vařeného hadího ma­sa doplněny kousky kuřete. Také polévka je vynikající… neod­mí­­táme ani závěrečný melounový kompot. Opravdu pochoutka… a my věříme minkovi, že hadí speciality bývají často slavnostním za­vr­šením úspěšných obchodních jednání.

Popíjíme čaj i pivo, a probíráme další různá témata. je těžké hovořit v číně o průměrném platu – rozdíly jsou až neskutečně veliké. Mink dostává, coby učitel s nedlouhou praxí kolem 2000 Y. za nájemné v malém bytě platí měsíčně 500 Y. stravuje se doma, ale ta­ké v pouličních bistrech či malých restauracích, kde dostane jídlo za 3 – 5 Y. Mink má vážnou známost, zatím se ženit ale ne­bude. Dozvídáme se, že si musí nejprve našetřit peníze na kom­plet­ní vybavení do bytu – to je podle jeho slov, zde, před svatbou povinností ženicha.

Nemůže nedojít řeč na choulostivý Tibet. Mink se jenom usměje, mávne rukou, prohodí cosi o daleko větších problémech sou­časné číny, které je urychleně třeba vyřešit. Zmíní ještě, že mniši by­ly a je tomu tak i dnes považování širokou čínskou veřej­ností za lidi převážně lenivé.

Mink má rád děti, už se těší na své potomky. v kraji, kde žije, je možné dovolit si děti dvě, to v případě, že se jako první narodilo děvčátko.

Mink by rád cestoval, ale získat vízum není jednoduché a navíc stojí hodně peněz. tak se zatím věnuje objevování krás vlasti.

V době naší návštěvy se ještě dost hovoří o američany sestře­le­ném čínském letadle, mink akci odsuzuje.

Má také nějaké poznatky o naší někdejší bezbřehé lásce k Sssr a dnes pro změnu k Usa. Těžko mu vysvětlujeme pročobyvatelé malé země nejsou víc svoji. Tak jako Číňané – ve vztahu k rusku nebo americe.

Mink si moc přeje, i pro celkové změny v zemi, aby peking vyhrál kan­di­daturu na pořádání loh 2008. Rádi bychom zmínili nějakého slavného českého sportovce. o hokeji mink, žijící v subtropickém pásmu, ale pouze ví, že taková hra existuje. ve stolním tenisu či badmingtonu zrovna příliš nevynikáme… je také těžké hovořit o nějakých našich světoznámých výrobcích, když nejeden čínský pivovar stavěly české firmy… a čínské pivo není vůbec špatné. prezident Havel? mink asi jméno slyšel. dalajláma, lidská práva? úsměv na tváři. Mink věří, že současná čína již roky nemá nic společného s někdejším diktátorským komunistickým režimem.

Mink dost potvrzuje, že dnešní číňané se politickým tématům při de­ba­tách vyhýbají.

Po zaplacení, a byla to cena vskutku císařská, se s naším přítelem loučí­me.

Ráno budeme vstávat dřív než jindy, to proto, že se přesuneme do mí­sta poslední zastávky našeho putování Čínou… Ještě si otví­rá­me sedmičku dobrého čínského červeného vína a probíráme náš krát­ký pobyt zde na jihozápadě.

Kuejlin, je nejmenším místem pobytu našeho čínského putování.

Ale pokud jde o celkové moje – a myslím i Ivanovy pocity cítím/e zde nejvíc srdečnosti a otevřenosti…