0
0

Rád čtu cestopisy jiných, čerpám z nich především inspiraci a informace pro naše cesty. Proto jsem považoval za určitou povinnost na oplátku také něco napsat. Nebude to krásná literatura (pro tu prosím zajděte do knihovny či knihkupectví), ani opěvování krás Řecka, je to prostě souhrn našich poznatků, pocitů, zkušeností, dojmů a prožitků, který snad poslouží pro inspiraci zase jiným…

V květnu jsem přemýšlel co s letošní dovolenou. Mezi jiným jsem kliknul na stránku Student Agency, kde na mne vyskočila reklama na levné letenky na řecké ostrovy, mj. i do Heraklionu. Otevřel jsem a byly tam opravdu za velmi přijatelné ceny. Asi za dva dny jsem se o tom náhodně zmínil doma při večerní debatě u vína M. Chvíle diskuse, pak pár kliků na počítači a je objednáno. Jak snadné. V druhé polovině září tedy poletíme. Potřetí na Krétu, poprvé bez CK.

Cestování bez CK má kromě spousty výhod i určité nevýhody. Všechno je třeba si zařídit, vyřídit, vymyslet a pohlídat či přeorganizovat sám (např. nám posunuli odlet na dovolenou z odpoledne na brzké ráno a vůbec si nejsem jistý, jestli bych se to včas dozvěděl, kdybych se o to sám nezajímal). Ale svoboda má holt svá úskalí…

V týdnu před cestou kupodivu M. nepřepadla obvyklá cestovní horečka. V klidu se balíme až večer před ranním odletem a před půlnocí vyrážíme po dálnici směr letiště Brno. V Heraklionu přistáváme na čas v 8 hodin ráno. Vše probíhá hladce, předem zamluvené auto už nás čeká na letišti.

Jelikož jsem předpokládal únavu po probdělém nočním cestování a také vzhledem k poměrně brzkému rannímu odletu poslední den, na tyto jediné dva dny jsem již předem zamluvil po internetu ubytování (každé jinde). Vše mezi pak zůstalo otevřené.

Protože máme dost času, rozhodujeme se najít hotel zamluvený na poslední noc. Přiznávám, že také proto, abych ho shlédl, protože cena byla podezřele nízká. Jedeme tedy do Kato Gouves poblíž letiště. Špatně odbočujeme a bloudíme. Ptáme se na cestu a posílají nás podél pobřeží zpět. Z googlu mám vyjetu satelitní mapu oblasti s polohou hotelu. V realitě to je však nějaká oplocená vojenská oblast s ošuntělými kasárnami. Hned vedle je nějaký kemp podobného kasárenského vzezření. Zděšeně na to koukáme a říkám si, že teď už chápu tu cenu. Přes oplocení se dostáváme bránou do kempu. Tady mi paní na recepci říká (k mé úlevě), že náš hotel je ještě dále po pobřeží vedle Café Filoxenia. Café posléze nacházíme, hotel nikoli. Utahaní bloudíme podél pobřeží, až zastavuji opět u Café Filoxenia. Téměř rezignovaně vystoupím z auta, otočím se a hle, hned za ní vidím nápis našeho hotelu. Sláva. Je zastrčený v druhé řadě. Pro jistotu se jdu podívat, je to slušný menší aparthotel. Oddychneme si.

Teď už spokojeni pokračujeme směrem na Agios Nikolaos do Milatosu, který bude našim nejbližším domovem. Na první noc jsem zde zamluvil Apartmány A. Byla na ně vynikající recenze a pěkné fotografie. Takže jsem zvědav. Nacházíme je celkem bez problémů. Vítá nás ochotný recepční a přiděluje nám rozlehlé apartmá v 1.patře (původně bylo zamluveno snížené přízemí jen na první přespání). Ubytování je nad očekávání, nejsou zde žádní jiní hosté. Nádherný klid a pohoda, celý bazén máme jen pro sebe. Dáváme si první Mythos a koupeme se. Později odpoledne se jdeme projít do městečka. Milatos (vlastně Milatos Beach, protože sama původní vesnice je kousek ve vnitrozemí). Je to malé, milé, ospalé a v tuto dobu již téměř prázdné letovisko. Dýchá na nás neuvěřitelná pohoda. Jdeme podél pláže až na divoký východní konec , kde se opět koupeme (plavky zde nejsou potřeba).

Pozdě odpoledne při návratu zpět nás přepadl hlad. Vybíráme si náhodně jednu tavernu a usedáme ke stolku doslova hned nad mořem. Přichází číšník, ptá se odkud jsme. Když odpovíme, že z Česka, vypadne z něho „Ó můj bóže“. Nechápeme, ale objednáváme si jídlo. Posléze ho přináší a my spontánně vyhrkneme „Ó můj bóže“. Teď už chápeme. Porce jsou tak obrovské, že se dovolání boží pomoci nelze ubránit. Zcela přecpaní a vyčerpání se vlečeme k apartmánům, kde brzy večer jdeme spát.

Druhý den se probouzíme do nádherného rána. Jdeme si zaplavat do bazénu. Pak na balkónu snídáme a rozjímáme co dál. Líbí se nám tady tak moc, že se rozhoduje zůstat ještě jednu noc. Vzhledem k „obsazenosti“ hotelu to není žádný problém. Dnes máme v plánu jeskyni Milatos (nebyla v původním itineráři, objevena náhodně až při cestě sem), možná antický Driros, určitě dórské Lató a kostel Panagia Kera.

Proplétáme se úzkými uličkami starého Milatosu. Podle šipek nacházíme cestu k jeskyni. Údajně se v ní v r,1823 ukrývalo na 2700 žen a dětí několik týdnů před Turky. Stezka od parkoviště k jeskyni vede nádhernou roklí. Jeskyně sama je nízká, je v ní docela tma. Jak se tady všichni vešli zůstává pro mne záhadou. Na konci ve výklenku v jeskyni s výhledem ven stojí pěkná kaplička . Celkově mohu říci, že jeskyně mne mile překvapila.

Od jeskyně pokračujeme klikatými horskými silničkami směr Neápolis. Cesta je velmi úzká, akorát na jedno auto. Najednou proti nám jede náklaďák! Naštěstí ze zkušenosti vím, že se to vždy nějak udělá. A opravdu, po centimetrech se nějak mezi propastí vlevo a úbočím hory vpravo míjíme. Je již horko. Rozhodujeme se vynechat Driros a jedeme na Lató. Zamýšlenou odbočku z místní „dálnice“ samozřejmě míjíme (je to v podstatě jakási mizerně označená uzounká cestička). Takže se vracíme a chytáme správný směr. Následně sem tam ještě lehce bloudíme. Cestička vede čarokrásným údolím a nakonec se šplhá po úbočí příkrého kopce nahoru. Toto na Krétě miluji.

Dojíždíme až bráně. Je po sezóně, vstup je volný. Lató byla významná dórská osada v 7.-2.století př.n.l., umístěná na kopci . Dnes z ní zbyly působivé, docela zachovalé ruiny. Procházím jimi, v ruce mám průvodce (Baedeker) s poměrně detailním popisem. Vnímám tu atmosféru, představuji si, jaké to muselo být v oněch dobách. Tady byly obchody, zde agora, kde probíhaly kultovní obřady, svatyně, prostor pro radu starších, zbytky dochované mozaikové podlahy z oblázků. Jsou odsud nádherné výhledy na okolní hory, Agios Nikolaos v dálce s čarokrásným zálivem Mirambelou. Nechce se mi odejít.

Pokračujeme dále přes Kritsá ke kostelu Panagia Kera. Je to byzantský kostelík ze 13.století. Kostel je významný svými původními freskami, které jsou nejvýznamnější na celé Krétě. Vstupné je 3€. Fresky jsou opravdu nádherné, byť odpovídající svému věku. Kousek od kostela je v zeleni ukrytý kafenion. Mají zde ratanová křesla s polstrováním. Strašně dobře se zde sedí. Dáváme si frapé a odpočíváme. Je odpoledne a jsme horkem schvácení. Odjíždíme a vybíráme si nějakou pláž pod Ammoudi. Lidí je zde poskrovnu, jsou to vesměs všechno Rusové.

Domů se vracíme vpodvečer. Ptáme se recepčního, kde se dá dobře najíst. Doporučuje nám tavernu s příhodným názvem No Stress, zejména ryby zde. Chvíli korzujeme za tmy osvětleným nábřežím, pak zapadneme do doporučeného No Stressu. Je zde prakticky plno, nemůže to tedy být špatné. Hned se nás ujímá postarší majitel. Chceme rybu a co že nám může doporučit. Nabízí bass fish a red mullet. Tahá nás dovnitř, ať se přesvědčíme, že jsou opravdu čerstvé. Říkám, že není třeba, že mu věřím. Kvituje to s potěšením. Za chvíli přináší ugrilované oba druhy. Je to požitek pro chuťové buňky, ryby byly naprosto dokonalé. Na závěr jako pozornost přináší postupně ne jednu, ale hned několik raki a připíjí si s námi. Hluboko v noci se lehce ovíněni vracíme zpět. V tichu na balkóně při měsíčku dopíjíme ještě lahev vynikajícího Imiglikos. Život je krásný. Spát jdeme vlastně až další den.

Ráno vstáváme v klidu a dopoledne si užíváme osamoceni bazénu. Pak balíme, se slzou v oku (opravdu se nám zde moc líbilo) se loučíme a pokračujeme dál. Dalším bodem v itineráři je Kato Zakros na samém východě. M. si ho zamilovala při naší první návštěvě Kréty před šesti lety.

Cestou ještě navštěvujeme včera vynechaný Driros. Jsou to ruiny bývalého antického města. Musí se vyšplhat do vysokého kopce. K vidění jsou opravdu jen naprosté ruiny, či spíše hromady kamenů. Slabý odvar proti včerejšímu Lató. Odměněni jsme alespoň nádhernými výhledy na všechny strany do údolí , na okolní hory a Neápolis.

Pak už pokračujeme směr Sitia do Kato Zakrosu. Cesta je klikatá a zdlouhavá. Vede však nádhernými scenériemi. Rozhoduji se ještě pro „zkratku“ mimo Sitii. Odbočujeme a jedeme tedy horami ve vnitrozemí kolem Achladie, přes Piskokefalo, Stavromenos, Sitanos, Karidi. Žádný provoz, sem tam domorodec. Krajina, hory a údolí naprosto uchvacující. Zejména závěrečný úsek ze Sitanos je pastva pro oči. Ujeli jsme asi jen 140 km, nicméně trvalo nám to 4 hodiny. Už řádně uondaní přijíždíme nad Kato Zakros. Znovu ta nádherná scenerie a pohled na záliv mezi horami, jak si pamatuji z krátké návštěvy před lety .

V Kato Zakrosu obcházíme místní taverny, ptáme se na ubytování. Není jich tady mnoho a je plno. V taverně Akrogiali nás majitel vede do jakési tmavé špeluňky s vchodem přímo mezi hosty taverny. Říká, že jinak je vše naprosto obsazené. Chce za to 40€. O unavenou M. se na chvíli pokouší mírně hysterický záchvat a chce okamžitě pryč (i když Kato Zakros byl vždycky její sen a sama sem chtěla). Vím z netu, že kousek ve vnitrozemí za ruinami paláce je ještě další ubytování. Je to sice asi 800m na pláž a na webu to vypadalo až moc luxusně. Přesvědčuji M., a jedeme tam po polní cestě to zkusit. Po chvilce kodrcání vjíždíme do vstupní brány apartmánů Y. R. Nádherné kamenné domky v oáze palem, cypřišů, oleandrů a já nevím čeho ještě. Na „recepci“ u sympatických domorodců říkám, že hledám volný pokoj. Odpověď zní, že jsem na správném místě, jsou sice taky plní, ale náhodou jeden pokoj k mání zrovna je. Ukazují nám ho – je poněkud menší, ale jinak prostě úplná nádhera. Cena je o něco vyšší než jsme si vnitřně dali jako limit. Ptám se M. jestli tedy zůstaneme (i když odpověď znám předem). Jen tak ze cviku zkouším smlouvat , ale nemá to tady význam. Hned se nás ujímá mladá majitelka Katarína a vše vysvětluje. Vzápětí přináší koš plný ovoce, lahev domácího biovína, lahev raki, jogurty, oříšky a další pochutiny. Ptá se v kolik nám má ráno přinést čerstvý chleba. Nevěřím svým uším a připadáme si jako v pohádce. Před apartmánkem je veranda s dřevěným stolem, židlí a lavicí. Nikde žádné plasty, v celém areálu pouze kámen a dřevo. Vše s citem až umělecky naaranžované. Z verandy je nádherný výhled na olivový háj a moře v pozadí . Takto nějak si představuji ráj. K posezení patří i petrolejová lampa k večernímu rozjímání .

Když spořádáme část ovoce a nabažíme se výhledu, bereme si plavky a jedeme na pláž. Je už podvečer, moře je klidné, voda teplá. Po návratu se dáme do gala a vyrážíme tentokráte pěšky na večeři. Pozdní večer pak zakončujeme rozjímáním při petrolejce a koukáním do dáli na moře, ve kterém se odráží záře vycházejícího rudého měsíce. V tu chvíli se svět zdá být neskonale krásným.

Ráno nám Katarina v přesně domluvenou dobu přináší chléb. Dnes máme v plánu pochod přes Údolí mrtvých. Při snídani se dohadujeme, zda je lepší jít shora dolů či naopak, ev. jak se pak dopravíme zpět. Nakonec se rozhodujeme jít zdola (vstup do údolí je kousek od našich apartmánů), pak se uvidí.

Údolí mrtvých mě hned zcela pohlcuje svojí divostí a nádherou. Šli jsme před lety „povinnou“ Samarii i o rok později soutěsku Imbros. Toto je však trochu něco jiného a za sebe bych řekl, že i hezčího. Procházíme poměrně nenáročnou stezkou vinoucí se zeleným porostem v údolí hluboce zařezaném do okolních skal . Slunce svítí (a pálí) za námi a zbarvuje skály do mnoha odstínů od tmavě šedých přes okrové až téměř po úplně žluté. Čarokrásná kombinace barev a divokosti. Procházíme tichem sami, nad námi jen kozy na skalách. Ostatní turisty potkáváme opravdu zcela výjimečně. Docházíme až k odbočce na parkoviště (strmá stezka vlevo nahoru). Kousek po ní vyšplháme, pohled do rokle je odsud doslova dechberoucí . Nakonec se rozhodujeme vrátit stejnou cestou zpět . A opět ta nádhera. Celá cesta je nenáročná, tam i zpět nám to zabralo asi tři hodiny pomalé chůze. Rozhodně to stojí za to.

Po návratu, zpoceni si na pláži bereme lehátka a až do večera se koupeme v moři. Večer si v taverně Akrogiali dáváme králíka. Byl úplně božský. K tomu noční procházka zpět do apartmánů pod neskutečně (pro nás městské lidi) zářící hvězdnou oblohou s mléčnou dráhou. Co víc si přát. Líbí se nám tady tak, že si pobyt prodlužujeme ještě o jednu noc.

Další den je úterý. Dnes máme „den volna“. Jedeme do Xerokambosu. Xerokambos je v tuto dobu úplně ospalý zapadákov, kde je jen pár lidí. To nám zcela vyhovuje. Na jedné z místních písečných pláží si bereme lehátka, koupeme se v čisté vodě, čteme knihy, lenošíme až do pozdního večera. Cestou zpět ještě v Zakrosu nakupujeme v místním Marketu (pokud se to tak dá vůbec nazvat) pochutiny na ráno. Večer zapadneme do jedné doporučované taverny (jméno jsem si bohužel nezapamatoval) a dáváme si poslední jedinou porci místní speciality – kohouta na víně. Přestože je jen jedna, jsme plní a spokojení oba.

Následující den balíme, neradi (určitě budeme vzpomínat) se loučíme s Kato Zakrosem a vyrážíme dál. První plánovanou zastávkou jsou ruiny antického Pressosu. Jedeme opět do Xerokambosu a pak dále na Ziros. Cesta se šplhá po úbočí hor do velkých výšek a sama o sobě je zážitkem. Skýtá přímo neuvěřitelné výhledy. Přes Chandras dorážíme do Nea Pressosu odkud vede asi 2km betonová stezička zarostlou džunglí k ruinám starověkého Pressosu. Nakonec tam dorážíme. Šplháme do kopce. Je zde opravdu jen pár naprostých ruin či spíše jejich náznaků . Celkově to není nic moc. Odměnou jsou jen krásné výhledy do okolí. Vymotáme se tedy zpět a přes Ziros jedeme na jih k Moni Kapsa.

Moni Kapsa je malý mužský klášter na útesu nad pobřežím . Přijíždíme v jednu hodinu. Bohužel klášter je otevřen do 12:00, pak až od 15:30. Nedá se nic dělat. Hned za zatáčkou pod klášterem je vstup do soutěsky Perivolaka. M.se moc jít nechce. Domlouváme se tedy na kompromisu – zůstane u moře, já půjdu asi hodinu nahoru a pak se vrátím zpět. Dychtivě, protože už samo ústí je impozantní, vstupuji dovnitř. Stoupání je místy docela prudké, chvilkami se jde po velkých balvanech či šplhá po skále . Je to poměrně náročné (alespoň pro mne, pro zdatnějšího turistu to bude hračka). Odměnou je zato přímo uchvacující okolí, úžasné okrově-hnědé divoce rozeklané skály tyčící se až k nebi . Srdce mi buší, ale plesá. Chybí mi dech i slova. Fantastické. Po asi hodině šplhání docházím odhadem někam za polovinu soutěsky a s lítostí se vracím zpět. Dole jsem zpocený, ale šťastný.

Dále už pokračujeme přes Ierapetru do našeho dalšího pobytového cíle – Mirtosu . Přijíždíme pozdě odpoledne a začínáme shánět ubytování. Strašně fučí od moře, proto zkoušíme něco dále od něj. Ale ouha, všude, kde se ptáme, mají plno. Prý je ještě sezóna. Pokud už náhodou volno je, pak je to taková špeluňka, že odmítáme. Co teď. Procházíme městečkem. Až u hlavní cesty nacházím poměrně luxusní apartmánový komplex ve stylu jakoby hradu. Zrovna přesně toto sice nehledáme, avšak jdu to zkusit. Co kdyby. Ptám se sympatické recepční, jestli by neměla pro nás něco skromnějšího. Říká, že studia jsou všechna obsazena. Má volné jen dva apartmány. Na ceně se prý domluvíme. O tom sice v tuto chvíli pochybuji, nicméně jdeme se podívat. Vcházíme do prvního a zírám. Je to vybavený mezonet s obývákem a kuchyní dole, ložnicí v patře a dvěma koupelnami. S obavami se ptám na cenu. Paní říká, že nám dá 30% slevu a vyslovuje sumu i tak daleko za naším limitem. Opáčím, že je to moc. Ptá se, kolik si tedy představuji. Nadhazuji cenu na horní hranici našich představ. Opáčí, ať chvilku počkáme. Proč ne. Odbíhá telefonovat, po chvíli se vrací. Navrhuje sumu někde uprostřed. Neříkám nic. Dívám se na ni. Znejistí a vyslovuje sumu velmi blízkou naší představě. Hurá, bereme. Utahaní vybalujeme a dáváme si Amstel, který se mezitím vychladil v mražáku.

Večer, už za tmy, si jdeme prohlédnout Mirtos. Je to krásné pobřežní městečko, které má svého ducha. Dýchá zde na nás uvolněná atmosféra. Je zde sice poměrně hodně turistů, ti jsou však individuální, ne hromadní, takže to tu vůbec nevadí. Spíš naopak. Patří to sem a dotváří to místní genius loci. Od moře stále fouká, pobřežní taverny pomíjíme a uchylujeme se do jedné přitažlivé (Katarina) uprostřed městečka. Majitelka (blonďatá seveřanka) v uličce mezi domy dokázala vykouzlit nádhernou oázu klidu a pohody. Vynikající večeře jen atmosféru podtrhla.

Brzy ráno – tedy je 8 hodin, všichni však ještě spí – si jdeme zaplavat do bazénu. Po snídani vyrážíme na výlet. Nejdříve hledáme stará minojská osídlení, která zde v okolí mají být dvě. První se nám nepodaří nalézt, to druhé už nacházíme. Na pahorku nad mořem jsou zde zbytky zdí, místností a vydlážděného prostranství s nádhernými výhledy do širého okolí a na samotný Mirtos. Představuji si, jak zde probíhal život, jak se konaly dávné slavnosti slunovratu (tedy nevím jestli je mínojci slavili, ale představovat si to můžu). Je mi krásně. Jak říká M. hromady šutrů, jak říkám já historie civilizace staré 3500 let, kdy my jsme se ještě třepali v jeskyních.

Pak vyrážíme (autem) do okolních hor. Cestičkami vyšplháme do Malés – vesnice na úbočí hor shlížející do čarokrásného údolí. Zastavujeme se zde, procházíme ztichlou vesnicí. Zdravíme místní a oni zdraví nás. Jsou to vesměs stařečkové a stařenky v požehnaném věku. Nacházíme místní hřbitov . Svítí do dáli, působí jako zářivá perla na zeleném úbočí. Všechny hroby jsou z bílého mramoru. M. provede krátký demografický průzkum a zjišťuje, že věk úmrtí drtivé většiny obyvatel je mezi 87-95 lety. Jo jo, jasný důkaz, že řecký způsob života má své nesporné klady. (Něco podobného jsme pak provedli o dušičkách na hřbitově u nás, z výsledku nás zamrazilo).

Projíždíme dále po úbočí úžasného, obrovského údolí s božskými výhledy. Fotím ostošest. Zajíždíme ke klášteru Moni Panaghia Exakoustis. U zvonku vedle dveří je napsáno „ ženám je zakázán vstup v kraťasech a kalhotách“ (anglicky samozřejmě). M.bohužel nic jiného nemá, tak ani nezvoníme. Obcházíme ho zvenčí. Klášter působí omšelým, civilním dojmem, vzadu má však schovánu neskutečně nádhernou zahradu s kaplí . Pokračujeme přes další horské vesničky (Anatoli, Kalamafka, Prina, Meseleri) až do Ierapetry. Zde parkujeme u nábřeží. Jdeme hledat starou část. Ierapetra je rušné město celkem bez větších zajímavostí. Při procházce po nábřeží začíná padat pár kapek. Schováváme se v nějaké taverně, kde si dáme pivo a salát. Všímáme si posléze, že je plná Francouzů. Také majitelka-rázná velitelka vypadá úplně jako francouzská profesorka.

Hledáme dům Napoleona. Údajně zde přespal, když táhl do Egypta. Ale kde nic, tu nic. Až nám jedna místní domorodkyně ukazuje, že toto je on. Ukazuje na polorozpadající se domek (č.9 pro ty, kdo by ho hledali) bez jakéhokoli označení. Pak jdeme ještě uličkami na staré náměstí s tureckou kašnou a obnoveným minaretem . To je v podstatě vše, co je zde k vidění.

Vracíme se do Mirtosu. Jedeme se vykoupat na jednu z rozlehlých pláží za ním. Na písečné pláži jsme v širokém dalekém okolí sami . Jsou poměrně velké vlny a ve vodě velké kameny. Navíc je zamračeno, proto to brzy balíme. Večer dle plánu vyrážíme do (v průvodci) vychvalované taverny Mirtos. Je zde sice plno, ale číšník není Řek (nejspíš Ind), je příliš familiérní a zmatený. Vše strašně dlouho trvá. Nelíbilo se nám tady.

Ráno balíme a přesouváme se o štaci dál. Je zamračeno. Jedeme přes Ano Vianos, Pirgos, Vagionia směrem do Lentasu. Cestou v horách začíná řádně pršet a je mlha. Po výjezdu z hor déšť naštěstí ustává. Po chvilkách hledání a nacházení té správné cesty, se nakonec spouštíme serpentinami z úbočí hory dolů k moři do Lentasu. Lentas je malá osada v zátoce, řeklo by se na konci světa. Při domácím plánování jsem si nebyl vůbec jistý, jestli jsem zvolil dobře. Nakonec jsem zjistil, že nic lepšího mne nemohlo napadnout. Okamžitě nás to tady chytne za srdce. Lentas vás buď osloví hned nebo zde nikdy nebude spokojeni. Nás postihlo to první. Okamžitě se rozhodujeme, že zde zůstaneme zbývající volné tři noci. Lentas je malá ospalá osada u moře na úpatí hor s vyjímečně kouzelnou atmosférou .

Hned při příjezdu na parkoviště na kraji osady nás odchytla postarší paní a nabízí ubytování. Měli jsme v úmyslu se nejdříve trochu porozhlédnout. Paní nás však hned táhne do nějakého podlouhlého domu s dlouhou společnou terasou s asi 6 pokoji. Jeden nám ukazuje. Není špatný, ale přeci jen hledáme něco jiného. Zdvořile odmítáme s tím, že se ještě porozhlédneme. Paní je však neodbytná. Brebentí, že dcera má hned vedle apartmánový dům a že nám apartmán ukáže. Tak dobře, jdeme. Apartmán se nám líbí už mnohem více – velká kuchyň, samostatná ložnice, balkon s výhledem na moře a zelená zahrada. Ani moc se nerozmýšlíme, říkáme, že ano. Ještě nezbytné usmlouvání ceny a už vybalujeme. Bylo to mnohem rychlejší, než jsem zamýšlel. Nicméně oboustranná spokojenost. Splavení se jdeme opláchnout na místní pláž. Moc se mi líbí. Taverny jsou doslova až k moři, na pláži lehátka gratis. Vládne zde taková nepopsatelně příjemná pohodová atmosféra . Není zde moc lidí, všichni se na sebe usmívají a zdraví se. Je mi příjemně na duši.

Večer před soumrakem se vypravujeme na stezku vedoucí podél moře východním směrem. Znovu jsme překvapeni – úchvatně divoké pobřeží s dalšími plážemi a pohledem na daleký mys. Zapadající slunce barví vyprahlou krajinu do tajemně oranžového odstínu s kontrastem k blankytnému moři a kreslí dlouhé stíny skal .

Po setmění navštěvujeme tavernu El Greko. Překvapením není konec. Nádherná stylová taverna, vše ze dřeva, úžasně citlivě nasvětlená. Po ní nasvícená romantická „zahrada“ s dominující palmou, vše zarámováno dole šumícím mořem. Dobrá obsluha a vynikající jídlo nádavkem. Dnes jsme objevili další ráj na zemi.

Po včerejším podmračeném dni se probouzíme do modrého rána. V místním minimarketu (velmi dobře zásobeném) kupujeme čerstvý chleba Vydatně na balkóně snídáme se zasněným pohledem na moře. Společnost nám dělají dva malí kocourci. Ti zde vlastně byli přítomni pořád, jaksi samozřejmě patří k apartmánu. Dnes máme v plánu vyrazit po pobřežní cestě do Kali Limni. Cesta je prašná, kamenitá, pomalou jízdou se však dá zvládnout . Sem tam se dohadujeme, kterou stezkou se dát, nakonec vždy najdeme tu správnou. 19 km podél moře do Kali Limni nám trvá necelou hodinu. V Kali Limni je rozsáhlá široká oblázková pláž téměř bez lidí a za ní východním směrem ještě jedna menší . Jdeme na ni. Usazujeme se ve stínu za velkým balvanem a jak nás pánbůh stvořil se koupeme až do odpoledne. Výhled trošku kazí jen pohled na jakýsi ropný terminál v dáli.

Pak se rozhodujeme co dál. Jedna z možností je pokračovat po prašné cestě k soutěsce Agiofarango a dále ke klášteru Odigitrias. Rozhodujeme se to zkusit. Kodrcáme se po vzhůru a zase dolů se šplhající polní cestě (zde je opět občas potřeba najít správnou cestu citem ve spolupráci s dobrou mapou) až k odbočce k soutěsce Agiofarango. Odbočujeme, tato cesta je o poznání horší než „hlavní“ polní. Nevydržíme to skákání po kamenech, dole odstavujeme auto, pokračujeme pěšky. Ke vstupu do soutěsky se jde asi 1,5-2km po polní cestě . Není to nijak náročné. Cesta vede pěkným údolím mezi do žluta zbarvenými skálami.

Sama soutěska Agiofarango je asi 1-1,5 km dlouhá. Vede jí pěkná široká stezka lemovaná kolmými skalami . Agiofarango znamená Soutěska Svatých. Před jejím koncem je zachovalý byzantský kostel Agios Antonios ze 14.-15. stolet í. Poblíž se nachází jeskyně ve které údajně žil nějaký mnich. Na konci soutěsky je třešnička na dortu – soutěska ústí do široké oblázkové pláže mezi skalam i. Opravdu nádherné místo, které stojí za návštěvu. Nám cesta od auta až k moři a zpět trvala i s krátkým koupáním asi dvě a půl hodiny.

Po prašné cestě pokračujeme ke klášteru Odigitriani. Je vystavěn ve stylu pevnosti. Sám o sobě se nám moc zvláštní nejeví. Jsou zde ukázky starých strojů a zařízení na výrobu olivového oleje . Je už pozdě k večeru, klášterní kaple je bohužel zavřená. Jedeme tedy přes nádhernou Messarskou nížinu a následně přes hory zpět do Lentasu. Večer jdeme na náměstí do taverny, kde jsme si včera všimli, že bylo zcela plno. Vybíráme si u paní domácí u pultu podle očí co má právě navařeno. Já masové kuličky v rajčatové omáčce, M.vepřové s citrónovou omáčkou. Je to úplná mana . Shodujeme se, že spolu s rybou v Milatosu asi to nejlepší, co jsme zde jedli.

Následující den volíme odpočinkový program (nechce se nám autem zdolávat hory). Jedeme kousek na východ od Lentasu s úmyslem sejít pak na pláž Trachoulas. Když však vyjedeme autem nahoru na mys nad pláží a hledíme hluboko dolů do úzké soutěsky, kterou se musí na pláž projít, vzdáváme to . Vracíme se kousek zpět. Zastavujeme u dlouhé oblázkové pláže, kde téměř nikdo není . Nacházíme místo ve stínu pod cypřišem. Koupeme se až do odpoledne bez plavek.

V podvečer se ještě rozhodujeme vylézt na skálu-útes, který se tyčí nad Lentasem. Vypadá to hrozivě, ale tak zlé to není. Shora pak obdivujeme pohled na Lentas v zátoce, hory nad ním, divoké pobřeží v dálce . To vše v oranžovém až hnědém nádechu zapadajícího slunce. Opravdu těžce se nám bude loučit s tímto místem.

Poslední den je úžasné ráno. Modro, klid, ani vítr nefouká. Jdu si zaplavat do moře, pak chvíli ležím pod cypřišem, koukám do moře, na útesy a rozjímám. Co nejvíc oddaluji chvíli, kdy se budu muset s tímto kouzelným místem rozloučit. Bohužel, balíme a dáváme sbohem Lentasu. Z paměti a srdce však určitě nevymizí.

Cestou na sever se ještě stavujeme v Gortysu. Gortys byl založen v 6 st.př.n.l za Dórů a později patřil Římanům. Byl hlavním městem římské provincie Créta&Kyrenaika. V dobách největšího rozkvětu zde údajně žilo na 300 000 obyvatel. Hlavní památky jsme již absolvovali před několika lety. Teď se soustředíme na ty zbylé jižně od hlavní silnice. Měly být volně přístupné, bohužel jsou neprostupně oplocené. Obcházíme je, i zpoza plotu si lze učinit jasnou představu, jak toto město muselo být ve své době rozlehlé a významné .

Pak už pokračujeme na sever. Je pondělí a tak, jak upozorňuje průvodce, jsou zamýšlená nekropole u Archanes i minojská vila u Vathipetra dnes bohužel zavřené. Jedeme tedy rovnou do Kato Gouves. Zde máme ( jak jsem se již zmiňoval) zamluvený poslední nocleh. Dojíždíme na místo, padá na nás téměř deprese. Je to dokonalý kontrast oproti pohodovému Lentasu. Obrovské turistické letovisko, hotel vedle hotelu, pláže a pobřeží nic moc. Toto je úplně jiná Kréta než jsme ji poznali my. Vlastně se chce říct, že to ani není Kréta. V našem hotelu je kolem bazénu naskládána řada postarších anglických masových turistů. V pool baru si dáváme Mythos. Po sklenici piva a následném fernetu to už nevypadá tak hrozně. Je pozdě odpoledne, k pěknější pláži daleko, objevují se mraky. Oželíme tedy poslední koupel v moři a jdeme se na chvíli zařadit mezi Angličany k bazénu. Večer korzujeme po pobřežní cestě – místní promenádě. Na večeři zkoušíme jednu z mála zdejších taveren, která se nám jevila jakž, takž. Jídlo nebylo nic moc. Vzpomínáme na rodinnou kuchyni v Milatosu či Lentasu. Zabalíme kufry a jdeme spát.

Ráno za rozbřesku dobalíme a jedeme na letiště. Tady odevzdáváme auto – prostě se jen zaparkuje na určeném místě, klíček se odevzdá v bílé budce u vjezdu na parkoviště. Nic víc. Absolvujeme všechny letištní procedury. Odlétáme na čas v 9:45. Během letu se snažím identifikovat jednotlivé ostrovy pod námi a už přemýšlím na který příště.

Závěrem:

Na Krétě jsme již byli potřetí. Tentokrát bez CK. Chtěli jsme se blíže podívat na některá místa, která se nám líbila při předchozích návštěvách a poznat i ty, na které nezbyl čas. Měli jsme předem rámcový plán (trochu ambiciózní). Samozřejmě, že nakonec to bylo poněkud jinak. Příjezdem na Krétu do nás vstoupil řecký duch, vše se nám radikálně zpomalilo. Plány co všechno chceme vidět, navštívit, stihnout vzaly za své. Ale o tom je přece dovolená, odpočinout si, nehonit se. Stihli jsme tedy projet jen východ a jihovýchod Kréty. Na západ zase někdy příště a samozřejmě bez CK.

Z pobytových míst nás velmi mile překvapil Milatos a za srdce chytil Lentas. Líbilo se nám i v Kato Zakrosu, kde na tom mělo svůj podíl i kouzelné ubytování. Mirtos nás zaujal poněkud méně i když má také své čaro. Uchvacující byly pro mne procházky Údolím mrtvých a soutěskou Perivolaka. Kdo toužíte po klidu a samotě, maličké Kali Limenes s kempem a velkou pláží či Xerokambos mimo sezonu by mohlo být to pravé místo. Milovníky antiky určitě nezklame dórské Lató. Cesty ze Sitanosu na Kato Zakros, dále přes Xerokambos na Ziros či cesta z Mirtosu přes Males do Anatoli pak skýtají doslova pastvu pro oči (i když to asi většina cest na Krétě mimo hlavní dálnici).

Něco praktického – kolik to všechno stálo:

Letenky – 5980,- Kč za oba; parkování na letišti 900,-Kč

Auto – 368€ na 11dnů; od Autoway, vzhledem k častým přesunům jsem zvolil kategorii C (Opel Corsa ), osvědčilo se – vše se do něj pohodlně vešlo, i řidička M.si ho pochvalovala

Benzín – najeli jsme 900km za 98€

Ubytování – Milatos, 2noci, celkem 70€

– Kato Zakros, 3 noci, celkem 150€

– Mirtos, 2 noci, celkem 94€

– Lentas, 3 noci, celkem 110€

– Kato Gouves, 1 noc, 19.50€

Večeře – běžně komplet večeře pro dva vč.vína, vody, salátu či tzatziků 22-25€, ryby kolem 35-37€ za dva.

Další drobné nákupy (chleba, marmelády, máslo, salám, sýr, ovoce, voda, pivo, víno atd.) cca 60-70€ (nevím nepočítal jsem).

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .