0
0

Je začátek ledna, mám před sebou cestu do New Yorku, ale už vymýšlím trip s celou rodinou někam do tepla a objevují se letenky s EasyJetem do Maroka. Nejlepší ceny jsou na konec května, ale Monika a Ondra budou už mít zkouškové období, tak kupujeme letenky na poslední týden v dubnu. Trasa PRG-MXP-RAK, CMN-MXP-PRG vychází na krásných 2.560 Kč.

Pavel, Monika, Martina a já z domova vyrážíme v půl sedmý večer. Jsme pražáci, s přestupy jsme na letišti za necelou hodinku. Tam už na nás čeká Ondra a společně míříme k bezpečnostní kontrole, kde je docela velká fronta, ale jde to rychle. U gate už je hromada lidí, vesměs italové, místo k sezení ale ještě nacházíme. Z kapsy vytáhnu mobil a čtu nejasnou zprávu s omluvou o zpoždění letu. Vzápětí o zpoždění mluví letištní zaměstnanec, ovšem pouze italsky. Zřejmě jsme jediní češi, kteří mají v úmyslu cestovat s touto linkou. Na požádání dostáváme i českou verzi s vysvětlením důvodů zpoždění, jeho předpokládané délky a voucher k občerstvení v hodnotě 90 Kč. Je půl devátý, odlet měl být v 21:05 a teď to vypadá, že bychom mohli odlétat kolem půl jedný. Kuriózní mi přijde zdůvodnění zpoždění….“nemáme posádku do letadla“

Jdeme se nadlábnout do mekáče. Po necelých třech hodinách míříme opět k bezpečnostní kontrole. Teď už jsme ale jediní cestující v dohledu a tak si nás kontrola vychutnává. Monice je vyndán a prohledán kompletní obsah příručního kufru a já a Martina přicházíme o pleťové vody v 200 ml lahvičkách, přestože obsah je menší než 100 ml. Přicházíme ke gate, italů je tady ještě víc než předtím, už zabírají všechny lavice, tak se usazujeme o gate dále. Čas si krátíme různými způsoby. Pavel si hraje s mobilem, já čtu časopis, Martina s Ondrou si kopou s hakysákema aMonika poslouchá MP3. Náhle se od italů ozývá velký hluk, řekla bych křik, možná řev. Jdu se tedy kouknout, co se děje, ale už je po všem. Nevím, jestli to byla jen strkanice, nebo i pleskanice, ale za chvilku se mezi italami objevuje hlídka policie, která už jen dohlíží na klid.

Nic dalšího se už do našeho nástupu do letadla nepřihodilo a v 00:35 odlétáme směr Miláno.

Pro „přespání“ vyhledáme na doporučení od marecek97 lavice v druhém patře v odletové hale T2. Je tady jen jeden mladý muž, jinak úplně prázdno. Rozložíme se celkem pohodlně a já asi na hoďku usínám. Martina s Ondrou taky, Monika a Pavel, jako obvykle, neusnou.

1. den

V pět máme budíčka, proběhne zkrácená hygiena a jdeme ke kontrole.

Tentokrát odlétáme na čas. Během našeho letu se nic zvláštního nestalo.

Jsme v Marakkéši. Nejsem odborník na architekturu, ale letištní hala je krásná. Je to směs moderní a tradiční marocké architektury a celkově působí velice příjemně. Ondra a já jdeme směnit eura na dirhamy a pak už vycházíme z haly ven a sháníme se po autobuse. Hned se k nám hrne řidič taxi a po chvilce dohadování nasedáme do béžového Mercedesu, kam se nás pět + řidič docela dobře vměstná. Na první noc máme udělanou rezervaci v riadu Rahba, který je jen pár metrů od náměstí Djemaa el Fna. Z taxíku vystupujeme na náměstí, které už teď, v devět ráno, žije pestrým životem. S velkým úsměvem procházíme kolem několika řad dalších taxíků a já si uvědomuju, že jsem nikdy neviděla takovou koncentraci starých Mercedesů na jednom místě.

Ubytujeme se, pokojíky jsou malé, ale zcela dostačující, teplá voda neteče, studená bude stačit :) a vyrážíme do města. Je krásně teplo, není vedro, je tak akorát. Zamíříme rovnou na náměstí, projdeme ho tam, zpět i napříč, dáváme si výborný fresh pomerančový džus za čtyři dirhamy a protože naše žaludky už se hlásí o svá práva, usedáme v jedné z restaurací. Dáváme si tajine, kebab a směs kuskusu, rýže, zeleniny a jehněčího. Všechno je chutné a zapíjíme to mátovým čajem. Po dobrém obědě se vydáváme na prohlídku souků. Prodávají se tady krásně zpracované věci…tradiční terakotové nádoby, čajové konvice a soupravy od nejmenších až po několikalitrové, kožené brašny, kabelky, šperky, koberce, ….taky různé koření, ořechy a jiné pamlsky. Podle Lonely Planet se snažíme dojít k fontáně, ale tentokrát se nám to nezdařilo. Zato jsme se ale podívali do uliček a koutů, kam už běžně turisti nechodí, a poznáváme opravdové Maroko.

V podvečer se vracíme do riádu. S majitelem, který je zároveň i recepčním, se domlouváme na prodloužení pobytu o další tři noci, na zapůjčení auta a Martina s Ondrou si kupují dvoudenní výlet do pouště.

Večer se jdeme podívat na střešní terasu, ale výhled z terasy není úplně nejlepší, navíc tady není extra příjemné posezení, tak jdeme ještě na krátkou procházku na náměstí. V restauraci s pěknou vyhlídkou na Djemaa el Fna si dáváme mátový čaj a asi za hodinu se vracíme, teď už rovnou do postelí.

2. den

V devět na nás na recepci čeká majitel autopůjčovny a společně míříme do jeho kanceláře. Sepíšeme smlouvu a za chvíli už odjíždíme Dacií Logan z města směr vodopády Ouzoud ležící v pohoří Středního Atlasu. Na místě jsme asi za hodinu a třičtvrtě, míjíme několik naháněčů a parkujeme na druhé straně vodopádů.

Ihned se nás ujímá samozvaný průvodce, zpočátku trochu protestujeme, ale asi po deseti minutách společné cesty, už si ho necháváme :) Je to mladý kluk, mluví dobře anglicky a dostáváme od něj celkem zajímavý výklad. K vodopádům přicházíme z opačné strany, než většina turistů, získáváme tím i moc pěkné pohledy. Asi za hodinu jsme dole pod vodopády. Je to parádní podívaná. Každý uděláme asi sto fotek a jdeme se najíst. Opět si dáváme tajine, tentokrát jako menu společně s předkrmem v podobě zeleninového salátu a melounem jako dezertem. Během jídla se loučíme s naším průvodcem, s kterým jsme cenu z původních 150 dirhamů usmlouvaly na dirhamů 100. Po obědě stoupáme po mnoha schodech vzhůru, občas se ještě zastavíme a děláme další fotky. Dojdeme k autu, za parkování platíme dohodnutých 10 dirhamů a odjíždíme k městečku Azilal a dále pokračujeme k vodní nádrži Ouidane.

Ondra, jediný odvážlivec, skokem do vody, testuje její teplotu. Je studená. Po zhruba půl hodině pokračujeme v cestě, teď už rovnou nejkratší cestou do Marakéše. Ještě se stavujeme v nákupním středisku podobnému našim hypermarketům a nakupujeme vodu a nějaké potraviny. Ujedeme dalších asi sto kilometrů a zjišťujeme, že nejedeme tou nekratší cestou, ale že jsme někde špatně odbočili a cestu jsme si prodloužili o zhruba 130 km. Je tma, silnice jsou špatně značené, cedulemi tady hodně šetří a v navigaci už je velmi slabá baterka, tak jí pouštím jen zřídkakdy. Držák navigace a kabel do zástrčky zapalovače zůstaly v garáži v Praze. Do Marakkéše přijíždíme v jedenáct. Auto dáváme na placené parkoviště, cestou k riádu si kupujeme plněné pšeničné placky a po půlnoci uleháme.

3.den

Martina s Ondrou nás dnes opouští a vydávají se na dvoudenní organizovaný výlet. V plánu výletu je přejezd hor, návštěva několika starých vesnic, jízda na velbloudech, nocování ve stanech v poušti.

My, tedy Pavel, Monika a já bereme auto a jedeme do malé vesnice Setti Fatma, která je výchozím bodem pro výšlap k sedmistupňovým vodopádům. Parkujeme téměř na konci cesty, hned se k nám přidává starší domorodec a nabízí nám průvodcovské služby. Opakovaně ho odmítáme, ale je neodbytný a stále jde s námi. V říčce dnes probíhá velké praní. Na několika místech jsou pradleny s hromadou prádla a starým, ale osvědčeným způsobem se zbavují špíny. Domorodec je nám stále v patách. Po dvaceti minutách mu velice důrazně sděluji, že o průvodce skutečně nemáme zájem a on dost nerad odchází.

Dostáváme se k třetímu vodopádu, Monika s Pavlem ještě pokračují, já ale už dál nejdu. Je tady lidí víc než v poledne na Václaváku, cesta je dost krkolomná. Turisti se bezohledně cpou nahoru i dolu a za chvíli to otáčí i Monika s Pavlem. Vracíme se k autu, cestou ještě okoukneme pár nádob s tajinem, ale cena se nám zdá dost vysoká a tak nasedáme do auta a domlouváme se, že se najíme někde po cestě. A to také uděláme. Zastavujeme u provazového mostu, který přecházíme. Je to sranda, tedy jen chvilku. Most se víc a víc rozhoupává, už se po něm skoro plazíme, pod námi se valí proudy vody, ale most přeci jen pokořen. Pavel se z dálky směje a tajně nás fotí. Pak přechází po vedlejším pevném mostě. K jídlu si již tradičně dáváme tajine, hned se ptám na cenu, ale číšník anglicky neumí slovo a tak se po ceně dál nepídíme a necháváme to osudu. Za pár okamžiků nám číšník začíná servírovat jednotlivé chody. Jako první přicházejí olivy, omáčky a pečivo, další v pořadí jsou misky zeleninového salátu, pak jsou na řadě opravdu velké nádoby s tajinem a mátový čaj. Pavel to statečně snědl všechno, mě zbyla víc než půlka, Monika na tom byla podobně jako já. Nastává čas placení. Účet píše kuchař, my jeho výpočty sledujeme a s přibývajícími čísly náš údiv roste. Číslice jsou v několika řadách a sloupcích a rozšiřují se do všech stran jako piškvorky. Na konci se objevuje suma 12600. Nechápeme. Kuchař nás ale uklidní, že se nejedná o dirhamy, ale berberskou měnu a přepočte částku na dirhamy. Platíme 310 dirhamů za tři osoby. Bylo to nejdražší, ale jednoznačně nejlepší a nejbohatší jídlo, které jsme v Maroku měli.

Jedeme dál a projíždíme krásnou krajinou. Na jedné straně hory, na druhé rozlehlé zelené lány, občas pár domků v kopcích, podél silnice se klikatí řeka. Odbočujeme na Imlil, odlehlé horské vesnice, která leží v nadmořské výšce 1740 m a je využívána jako základna pro výstup na Jebel Toubkal. Výstup na nejvyšší horu tentokrát nemáme v úmyslu, jdeme se tedy jen po vesnici kousek projít. Po půl hodině se vracíme k autu, platíme deset dirhamů za parkování a vracíme se do Marakkéše. Do devíti máme vrátit auto, v nádrži by mělo být stejné množství benzínu, jako před jeho zapůjčením. Včera ráno ukazatel plnosti nádrže ukazoval pět rozsvícených čárek, dvakrát jsme tankovali a kousek před Marakkéší pátá čárka zhasíná a svítí jen čtyři. Rozhodujeme se tedy koupit benzín jen za 30 MAD, to by mělo stačit. Nestačí. Stále svítí jen čtyři. Jedeme k další pumpě, opět tankujeme za 30 MAD a pátá čárka se nerozsvěcí. Dojedeme do Marakkéše a zastavujeme u první pumpy. Bereme benzín za dalších 30 MAD a opět žádná změna, čárky stále svítí jen čtyři. Tak si to ještě jednou zopákneme, opět se ale ukazatel nepohnul. Popojíždíme k další benzince a bereme za dalších 30 MAD. Pak ještě dvakrát a ještě jednou. Pumpař, který nás obsluhuje, už se jenom směje, mě naopak do smíchu vůbec není. Po posledním natankování a nastartování se náhle rozsvěcí osm čárek. Jsme v šoku. Dohromady jsme natankovali za 210 dirhamů. Vracíme auto s téměř plnou nádrží a jdeme si dát na náměstí pomerančový fresh. Kolem půlnoci uleháme.

4.den

Po dobré snídani se vydáváme na procházku medínou Marakkéše, trasu máme dle Lonely Planet, jen s několika úpravami. Procházíme uličkou Riad Zitoun el Kedim k paláci De la Bahia, který si prohlédneme zvenčí i zevnitř. K vidění tady toho moc není, zato je tady spousta dalších turistů. U východu se ptám ostrahy, zda je pro turisty otevřený také královský palác, ale dostávám zápornou odpověď. Naše další kroky směřují do muzea Dar Si Said, tady je lidí o poznání míň, už se můžeme pohybovat po muzeu, jak sami uznáme za vhodné a né tak, jak jsme unášeni davem. V prvním patře je svatební síň s nádherně zdobenou kupolí.

Poté se znovu vydáváme hledat Muasínskou kašnu. Už to vypadá, že to po hodině marného hledání vzdáme, když nám cestu ukáže prodejce koření, jemuž jsme udělali pěknou tržbu.

Čekali jsme ledacos….. fontánu, kašnu, studnu, ale skutečnost nás hodně překvapila. Fontána vůbec nevypadá jako fontána, ale připomíná žlab pro krmení dobytka, navíc je zčásti zaplněna odpadky a zamřížovaná. Tak tohle jsme dva dny hledali :)

Jdeme na čaj. Dáváme si i kafe a pak zamíříme do našeho riádu. V šest se objevují Martina s Ondrou a nadšeně vyprávějí zážitky z jejich výletu. Sice téměř polovinu celého času strávili v autě přejezdy mezi jednotlivými zajímavostmi, ale i tak si to moc užili. Martina navíc včera

s celou skupinou na poušti oslavila své osmnácté narozeniny.

Máme poslední večer v Marakkéši a rozhodujeme se, že se půjdeme najíst na náměstí. Vybíráme jeden z mnoha mobilních „bufetů“ a objednáváme si jak jinak, než tajine a kebab.

Obsluha ale značně vázne a na placení čekáme víc než půl hodiny, u kterého se pak ještě dost dohadujeme na účtované částce. Neodpovídá objednanému jídlu, ale vzdáváme to a platíme.

5. den

Balíme. Kolem jedenáctý bychom chtěli zahájit přesun z Marakkéše do Casablancy, ale předtím ještě jdeme nakoupit nějaké koření a tuhé parfémy k našemu oblíbenému stánkaři.

Pak už se loučíme s hoteliérem a míříme ke stanovišti autobusů, kousek od náměstí. Linka číslo deset, která nás doveze k vlakovému nádraží, přijíždí po půlhodině čekání. Lístek stojí 4 dirhamy a cesta trvá asi 20 minut. Zastávky nejsou většinou nijak značeny, v autobuse nic nehlásí, zbývá nám jen orientace pomocí GPS. Kupodivu vystupujeme správně. Zlatá navigace :) Jakmile se zavřou dveře autobusu, Monika zjišťuje, že jí z přední kapsy na kraťasech nějakej hajz vytáhnul mobil. Okamžitě buším na dveře, které řidič v zápětí otvírá, a Monika s Ondrou do autobusu vbíhají. Bohužel jediná identifikace zloděje, je jeho kostkovaná košile a nikdo takový, už v autobuse není. Buď vystoupil předními dveřmi, nebo sundal košili. Mobil je nenávratně pryč. Spolu se smartphonem Monika přišla i o mnoho marockých fotek včetně několika panoramatických, několik krátkých videí a další spoustu nenahraditelných věcí. Vztek se mísí s velkou lítostí, která se neobejde bez pláče. Špatní lidé jsou bohužel všude na světě. Asi po deseti minutách rozdejchávání vzteku se vydáváme na nádraží, kde kupujeme jízdenky do Casablancy za 90 dirhamů kus a jdeme si sednout do vlaku. Není to avízovaný vlak podobný Pendolinu, ale spíš staršímu typu rychlíku. Některé vozy mají kupé, ale ty už jsou obsazené, vybíráme tedy nedělený vůz a usedáme na dvě čtyřky vedle sebe.

Odjezd je v 13:00 a vlak se rozjíždí přesně na čas. Cesta je docela příjemná, není tady ani moc hluku a občas jedeme rychlostí 140 km/hod. Uličkou několikrát projde prodavač s občerstvením, Ondra kupuje sýrový sendvič, ale není nic moc. Za tři hodiny vystupujeme v Casablance a jsme nepříjemně překvapeni značnou zimou. Je tady nejmíň o deset stupňů míň. Čekali jsme, že tady bude chladněji, ale tahle zima nás fakt zaskočila. Navíc je zataženo, fouká studený vítr a my jsme jen v kraťasech a tričkách. Před nádražní halou bereme taxíka, s kterým jsme se chvíli diskutovali o ceně a jedeme do hotelu Central, ležící na okraji medíny.

Taxikář to chvíli hledá, zkouší nás vysadit u jiného hotelu, ale po chvíli už stojíme u toho našeho. Vyřizujeme formality a jdeme se ubytovat. Pokoje jsou menší, ale teče teplá voda J. Dokonce je tady i televize, ale má tak malinkatou obrazovku, že z postele na ní není téměř nic vidět. Dáváme si hodinku šlofíka a pak se jdeme kouknout do medíny a najít něco k snědku. Přicházíme k tržnici na boulevard Mohammed V, ale už je zavřená. Hledáme nějaký levnější podnik s jídlem a padne nám do oka bufet s grilovanými kuřaty. Každý si dáváme čtvrtku kuřete, hranolky a pití. Když odcházíme, všichni máme v bříšku, jako v pokojíčku J

Posilněni vydatným jídlem se dáváme na cestu do přístavu. Do přístavu ale není přístup. Už jsme šestý den v Maroku a ještě jsme neviděli moře. Snažíme se ho zahlídnout alespoň přes plot, ale je daleko, nic není vidět. Jdeme dál podél plotu vedoucího kolem pobřeží a dojdeme až k mešitě Hassana II. Už je tma, ale konečně vidíme moře. Mešita je moc pěkně nasvícena. Nachází se na umělém poloostrově zasahujícím do Atlantiku. Stavba je moderní dominantou města a byla dokončena v roce 1993.

6.den

Po snídani, která je tady opravdu dobrá, jdeme na prohlídku města. Nejdříve procházíme medínou, která není zdaleka tak pěkná, jako v Marakkéši, budovy jsou ve špatném stavu a všude je značný nepořádek. Jak později zjišťujeme, Casablanca trpí kritickým nedostatkem odpadkových košů a tak se odpadky všeho druhu povalují téměř všude. Proplétáme se mezi stánky se „značkovým“ oblečením a za chvíli jsme na tržišti s ovocem, zeleninou, kořením a dalšími potravinami. Po prohlídce medíny jdeme na náměstí Place 16 Novembere, kde se nachází celá řada budov art deco. Pokračujeme k zrekonstruovanému hotelu Transatlantique a dále k pěkným stavbám justičního paláce a kanceláře guvernéra, kde v minulosti bývalo policejní velitelství. Projdeme okolo kašny, kterou okupují tisíce holubů a dojdeme ke katedrále Sacre Coeur stavěné v maurském stylu s novogotickými prvky. Za chvíli pak dojdeme až k pobřeží. Je příliv a moře je dost rozbouřené. Vlny se tříští o kamenné hrazení a občas nás pěkně pokropí. Tříhodinová procházka nás trošku unavila a tak po chvíli usedáme v příjemné zahradní kavárně. Dneska je lepší počasí než včera, sice fouká studený vítr, ale svítí sluníčko a je o něco tepleji. Otáčíme směr a míříme zpět k hotelu, ale ještě se stavíme na obhlídku mešity Hassana II. Je neděle a nádvoří je plné místních obyvatel. Vnitřní prohlídku mešity si necháme ujít, vstupné je bohužel poměrně vysoké (130 MAD za osobu), ale i tak žasneme nad její velikostí a architekturou. Vracíme se do medíny a procházíme úzkými a ještě užšími uličkami, tržištěm a bleším trhem, kde se dá koupit skutečně cokoliv. Na večer se jdeme najíst do bufetu. Dáváme si burgery a něco jako panini za velmi přijatelné ceny.

7. den

Na dnešek jsme si naplánovali pěší výlet na casablanskou pláž. Na místo přicházíme zhruba po dvou hodinách volné chůze. Pláž je písčitá a dost široká, teď taky díky odlivu, bohužel i zde je spousta odpadků včetně rozbitých skleněných lahví a tak by tady i při lepším počasí nebylo koupání možné. Nikde v okolí není žádná občerstvovna, kromě McDonalda, není tedy zbytí a kupujeme hamburgery a hranolky. Pak už se pomalu vracíme do centra města. Dojdeme ke kavárně Rik’s cafe, která je věrnou replikou kavárny z filmu Casablanca. Nachází se v přízemí, v patře je restaurace U papuška. Obhlížíme ji pouze zvenčí a pak medínou přicházíme k našemu hotelu. Na recepci si domlouváme ranní odvoz taxíkem na letiště a balíme. Pak ještě skočíme do bufetu na rychlou, ale vydatnou večeři a kolem půlnoci jdeme na kutě.

8. den

Za pět sedm jsme s kuframa na recepci, recepční spí ve vedlejší místnosti, hned se ale probouzí a začíná se shánět po muži připravujícím snídaně. To se mu dlouho nedaří. Taxíka máme objednaného na čtvrt na osm a přesně ve čtvrt se taxikář objevuje ve dveřích. Už chceme jít, v tom ale sníďaňář začíná servírovat snídaně. Rychle to do sebe naházíme a nasedáme do taxíka. Je už skoro půl osmý a začíná dopravní špička. Kolony aut se jen pomalu sunou a my ztrácíme drahocenný čas. Uff, na letiště přijíždíme 40 minut před odletem. Máme jen příruční zavazadla a odbavení jsem dělala už v Praze, není tedy už žádný důvod k panice. Procházíme první bezpečnostní kontrolou, která je už u vstupu do budovy, pak rychle najít správnou odletovou halu a projít pasovou a bezpečnostní kontrolou. Na informační tabuli vidíme, že pro odbavení letu EasyJet do Milána jsou určeny check-in přepážky 14 a 15, které ale bez zájmu míjíme a míříme rovnou ke kontrolám. Všímám si malé směnárny a jdu rychle směnit zbývající dirhamy za eura. Bankovní úředník ale nepatří k nejrychlejším, neustále se mě na něco vyptává, peníze několikrát přepočítává, zkrátka zdržuje. Po dlouhých třech minutách dostávám eura a po pár krocích jsme u vstupu ke kontrolám. Zde stojí uniformovaný muž a kontroluje palubní vstupenky a k našemu údivu vyžaduje razítko od přepážky check-inu. Rozbíháme se k přepážkám umístěných téměř na opačném konci haly, ale tam jsou pouze uklízečky leštící pultíky. Zamíříme tedy k informacím, kde sedí paní s velmi špatnou angličtinou a posílá nás kamsi k modré vývěsní tabuli. Netušíme, co tam vlastně máme najít a tak tam ani nic nenacházíme. Teď už úprkem běžíme zpět k informacím, kde ale žádnou informaci nedostáváme a tak utíkáme zpět ke vstupu ke kontrolám. Teď už je tady víc zaměstnanců a trvají na razítku na palubní vstupence. Bez razítka se cestovat nedá. Nerozumíme tomu, jsme odbaveni, máme jen příručáky, jaké razítko, na co, proč? Začíná se schylovat k velkému průšvihu. Naléhavě prosím jednu z uniformovaných žen o pomoc, dostáváme ale jedinou odpověď…tomorrow. Pak se k nám žena otáčí zády a dává se do veselého hovoru se svými kolegy. Jsme v beznadějné situaci, tohle nikoho z nás nemohlo napadnout ani v těch nejčernějších představách. Do odletu zbývá čtvrt hodiny, do letadla se jistě ještě nastupuje a nám je v tom nesmyslně zabráněno. Rezignovaně, ale s obrovským vztekem jdeme vyhledat prázdnou lavičku. Asi deset minut jsme všichni jak opaření a pak se pouštíme do řešení svízelné situace. Zjišťujeme, zda neletí v nejbližší době nějaké jiná společnost do Milána, abychom stihli alespoň navazující let, ale bohužel letí až za tři hodiny a to už je pozdě. Další variantou je tedy letět někam poblíž ČR a pak se už dopravit třeba busem nebo vlakem. Nabízí se let s Royal Air Maroc do Frankfurtu, jedna letenka ale vychází na 3.500 MAD a to je nad naše možnosti. V celém areálu letiště navíc není wi-fi a to ani za poplatek. O kolik by to bylo jednodušší, mohli si bychom nějaké spojení najít. Posílám sms kamarádovi Honzovi, snad se mu podaří něco najít. Ondra volá domů, mamka ale nachází jen let s několika přestupy za astronomickou cenu. Bohužel ani Honzovi se nic přijatelného nepodařilo najít. Jdeme tedy znovu do kanceláře Royal Air Maroc s požadavkem na dnešní nejlevnější let kamkoliv do Evropy. Letět můžeme do Londýna za 2.500 MAD. To je bohužel stále nad naše finanční možnosti. Na pět letenek je to ranec peněz. Nezbývá tedy jiná možnost, než přebukování EasyJetu na zítra. Na poplatcích to pro všechny v přepočtu dá necelých sedmnáct tisíc korun, k tomu ještě představa celého dne a noci na letišti……tohle mě totálně zlomilo a i nějaká ta slza se objevuje. Co horšího jsme si ještě mohli představit?

Čas se pomalu vleče, zhruba každou půlhodinu až hodinu se jdu projít. Po deseti hodinách už znám každý kout letištní haly. Dvakrát zajdeme na kafe, kupujeme sendviče a panini a čekáme na ráno, jak na smilování. Kolem třetí hodiny v noci probíhá v hale velký úklid. Jeden chlapík rozlívá po dlažbě vodu, další dva špinavou vodu hrnou stěrkami před sebou a čtvrtý chlapík podlahu vysouší filcovou stěrkou. Špinavou vodu kluci vyhánějí dveřmi ven, jenže venku je fakt kosa a dveře jsou otevřené už asi hodinu. V hale je neskutečná zima.

I přes děsné podmínky se nám na chvíli podaří usnout.

9. den

V šest hodin jdeme na kafe a ve čtvrt na osm přistupujeme ke kontrolám s novými palubními vstupenkami. Pro opuštění Maroka je potřeba opět vyplnit celní prohlášení, tak tak činíme. Dostáváme razítka do pasu, pak procházíme bezpečnostní kontrolou a jdeme ke gate. V 08:20 přistává letadlo EasyJetu a za chvíli už se začíná do letadla nastupovat. My se nikam nehrneme, máme sedadla ve čtvrté řadě. Jenže po chvíli začínají již nastoupení cestující z letadla vystupovat. Jdu zjistit situaci a dozvídám se, že letadlo má technický problém a let bude zpožděn. Čekáme dvě hodiny a zatím jsme v klidu. Na přestup v Miláně máme šest hodin, je tedy jedno, jestli čekáme tady, nebo v Miláně. Teď se ale dozvídáme, že odlet bude zhruba v pět odpoledne, to ale znamená, že zmeškáme náš přebukovaný let z Milána a zase strávíme noc na letišti. Střídavě se o nás pokouší mdloby.

Opouštíme tranzitní prostor, ale protože vstupujeme na území Maroka, musíme opět vyplnit celní prohlášení. Službu mají jen dva celníci a před jejich budkami se tvoří obrovská fronta. Čekáme víc jak půl hodiny, dostáváme razítka do pasu pro vstup a škrtají nám razítka pro výstup. EasyJet nám pak zajišťuje transport do nedalekého hotelu, kde se můžeme osprchovat a dostáváme oběd. Je to příjemná chvilka po dlouhém nepříjemném dni a noci. Za dvě hodiny už jedeme zpět na letiště. Na přepážce EasyJetu se snažíme vyjednat přebukování letu z Milána do Prahy na další den, ale několikrát je náš požadavek odmítnut. Pak se ale stane zázrak, u okýnka sedí jiná paní a zcela bez řečí nám přebuk udělá. Na check-inu dostáváme další nové palubní vstupenky, již třetí v pořadí pro odlet do Milána, už si vůbec netroufám tipovat, zda tentokrát odletíme. Opět vyplňujeme celní prohlášení, dostáváme razítka do pasu a ve čtvrt na sedm večer z Casablancy odlétáme. Kapitán se omlouvá za zpoždění a vysvětluje jeho důvody. Při letu do Casablancy měl jeden cestující zdravotní potíže a personál spotřeboval nějakou část zdravotního vybavení, kterou je nezbytné mít na palubě. Že jeho doplnění trvalo devět hodin, mi hlava nebere. Od kapitána také dostáváme ujištění, že těm, kterým vinou zpoždění uletěl navazující let, bude zajištěno ubytování.

Nic zajištěno nebylo. V Miláně v kanceláři EasyJetu byl jen jeden chlapík, který neměl vůbec žádné pravomoci a možnosti. Společně s ještě jedním českým párem na vlastní náklady odjíždíme shuttle busem do hotelu Ascot Lodging. Další noc na letišti, už by pro mě i ostatní členy výpravy, byla naprosto devastující. V hotelu je trochu chladno, ale v pokojích jsou super obrovské postele, teplá voda a ráno dostaneme snídani. Já si po chvilce prohledávání kufru uvědomuju, že jsem v hotelu v Casablance, kam nás dovezl EasyJet, nechala taštičku s kosmetikou……když smůla, tak pořádná a se vším všudy.

10. den

Ráno výborně posnídáme, shuttle bus nás odváží na letiště a v 10:20 odlétáme do Prahy.

Maroko nás překvapilo. Příroda je tam krásná, pestrá a v mnoha směrech velmi zajímavá. Marrakéš je město s úchvatnou atmosférou, pěknými historickými budovami, výborným jídlem a přeplněnými souky.

Výlety do okolí byly také moc pěkné. Vodopády Ouzoud byly jedním z nejhezčích zážitků. Naopak Casablanca nás dost zklamala. Byli jsme tam dva a půl dne, a půl den by bohatě stačil. Kromě mešity Hasana II. tam není v podstatě nic k vidění.

Mentalita arabů v nás ale bohužel zanechala nepříjemné pocity. Za dobu našeho pobytu v Maroku jsme se setkali jen s pár lidmi, kteří neměli za svůj cíl, nás co nejvíc oškubat.

Epizoda s letištním personálem a zabránění nástupu do letadla, byla smutnou a drahou tečkou našeho výletu.

Přestože je Maroko krásná země, celkově tuto dovolenou hodnotím záporně, zkrátka, smůly jsme měli víc, než bylo únosné.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .