Je nedokončený a přesto patří k evropským architektonickým unikátům. Krypta v Güellově kolonii – tak se dnes svatostánku říká – stojí v obci Santa Coloma de Cervelló, asi 20 km od Barcelony. Když katalánský průmyslník Eusebi Güell zadal svému „dvornímu“ architektovi a příteli Antoni Gaudímu někdy kolem roku 1898 zakázku na projekt kostela pro svou neustále se rozšiřující textilní kolonii, věděl, že na něj nesmí spěchat. Netušil ovšem, že na to, než bude položen základní kámen, si bude muset počkat celých deset let.
Ne že by byl Gaudí líný člověk. Právě naopak. Už tehdy intenzivně pracoval na monumentálním chrámu Svaté rodiny v Barceloně a neodmítal ani další náročné zakázky, které později Barcelonu proslavily. Přesto si nepřestával v hlavě promýšlet podobu nového kostela. Provizorní ateliér v Santa Coloma de Cervelló se proměnil v jakousi architektonickou laboratoř.
Metoda pokusu a omylu
Gaudího architektonická řešení nesla v sobě vždy něco originálního. V případě tohoto kostela zvolil složitý půdorys a neméně složitou strukturu, kde byl zakladním konstrukčním i dekorativním prvkem parabolický oblouk. Odborníci hovoří s uznáním o „hyperbolických paraboloidách použitých pro fasády, hyperboloidách pro vedení světla dovnitř, šroubovitých helikoidách pro vedení pohybu, konkávních a konvexních trojúhelnících vytvářejících vnitřní prostory“ a dalších složitých geometrických tvarech, které si Gaudí usmyslel použít. Ne ovšem náhodně. Všechno tu mělo svůj účel a muselo do sebe přesně zapadat.
Když jsem si v novém naučném centru Güellovy kolonie v Santa Coloma de Cervelló prohlížela staré fotografie, maně mi vytanula na mysli ona podivná „provázková“ maketa krypty, kterou jsem viděla poprvé v muzeu chrámu Svaté rodiny v Barceloně. Tvarem mi tak trochu připomínala ohromný křišťálový ověskový lustr vyrobený těmi nejlepšími českými sklářskými mistry. Visela od stropu a tvořily ji vrstvy provazových oblouků navazujících na sebe a prověšených více či méně pomocí systému závažíček. Byly to vlastně pytlíčky postupně naplňované broky, takhle si tehdy Gaudí ověřoval správné zatížení oblouků, kupolí, kleneb. Prostě metoda pokusu a omylu, za níž byly tisíce hodin titěrné práce. Hotová kostra se potáhla papírem, pořídily se fotografie, otočily se vzhůru nohama a kresliči mohli konečně začít se skicami návrhu.
Elegantně nakřivo
Kostel stojí ve svahu, tedy torzo kostela, abychom byli přesní. Původní projekt počítal s dvěma loděmi, horní a dolní, a několika bočními věžemi. Gaudí však stihl dostavět jen dolní loď – kryptu. Když vypukla 1. světová válka, Güellova rodina se rozhodla investovat do rozšíření výroby, aby vyhověla zvyšující se poptávce po textilu, a na kostel už nezbývaly peníze. O rok později byla krypta vysvěcena a začaly se v ní sloužit mše.
Kostel je tak nějak elegantně nakřivo, ale na to jsme už u Gaudího zvyklí. Pohled se dlouze zastaví na hrubé cihlové fasádě, která jako by ronila ohromné barevné slzy. Právě tak vám mohou připadat okna lemovaná trencadis, jak se říká barevným keramickým střípkům, které zdobí mnohé Gaudího stavby. Barevnost ještě zvýrazňují nádherné vitráže chráněné jemnými mřížemi, údajně vyrobenými ze starých tkalcovských jehel. Když jsem pak stála mezi nakloněnými sloupy pod oblouky předsíně, neubránila jsem se dojmu, že se strop může každou chvilku zřítit. Raději nepátrat po detailech a rychle dovnitř. Nade mnou se zvedá důmyslná žebrová klenba spočívající na kamenných sloupech, opět nakloněných, jak taky jinak. Ty že mají být podpůrné? Nevěřím vlastním očím. To opravdu dokázal spočítat tíhu stavby pomocí oněch provázků a pytlíčků s broky?
Sedám si na originálně zprohýbanou lavici, přímo přede mnou jen oltář, nad nímž se vznáší prostý kříž s Kristem visící od stropu. Pak už oči opět těkají z místa na místo. Na boční stěně úplně nahoře je pootevřené okno. Zvláštní systém. Jako by rozevřel svá křídla barevný motýl a chystal se uletět. A mnohé další bláznivé detaily. Vzpomenu si slova jednoho z profesorů architektury, která vyslovil, když Gaudí ukončil studium: Tak nevím, komu jsme dnes ten titul vlastně dali. Bláznovi, nebo géniovi?
Nostalgie starých časů
Santa Coloma de Cervelló vám tak trochu připomene domov. Ne že by to byla zrovna kopie Baťovy kolonie, měla však mnoho společného. Když se Eusebi Güell rozhodl v roce 1890 přesunout svou textilní výrobu z Barcelony na periferii, aby se vyhnul sociálním nepokojům, potřeboval výkonnou pracovní sílu, kterou by nerozptylovaly městské radovánky. Věděl, že aby dělníci neměli důvod jezdit do města, muselo být v kolonii vše, co potřebovali k životu: domy pohodlné k bydlení, obchody, škola, nemocnice, hřiště, kulturní klub s divadlem, kostel…
Realizací projektu byli pověřeni Gaudího blízcí spolupracovníci Francesc Berenguer a Joan Rubio, jímž se podařilo vytvořit harmonický celek, který se v podstatě zachoval dodnes. Velká většina z tisícovky lidí, kteří bydlí v původních dvoupatrových cihlových domcích, pochází z rodin dělníků, kteří pracovali v Güellově továrně. Ani někdejší tovární haly nezahálejí. V současné době stále ještě probíhají rekonstrukce, které je mají přetvořit v jakýsi moderní podnikatelský komplex především v oblasti služeb, ale při zachování původního exteriéru.
Areál Güellovy kolonie je svým rozsahem považován za jednu z nejvýznamnějších industriálních památek v Evropě, samotná krypta byla v roce 2005 zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO. Nostalgie starých časů tu na vás dýchne nejen při toulkách městečkem, ale i vždy v říjnu během slavností modernismu, jak říkají Španělé secesi, která se prosadila v nejvyšší míře v Katalánii a jejím nejznámějším představitelem je právě Antoni Gaudí.
- Guest napsal(a) před 14 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.