0
0

Den první: přílet a první rozkoukání

Odlet v rozumný čas 7:45 a navíc veškeré potřebné doklady předem od cestovky mi dávají už od první chvíle pocit pohody a klidu, kdy se nemusím nikam hnát a hned po ránu něco řešit a vlastně si začínám dovolenou užívat už od příjezdu na letiště na Ruzyni. Z klídku mne nevyvádí ani postarší manželský pár, který naprosto suverénně ignoruje seřadivší se frontu před odbavovací přepážkou a zvesela předbíhá asi 8 lidí jako by jim to letadlo mělo uletět. Samozřejmě neuletělo, naopak máme pár minutek zpoždění. Po nástupu do letadla vzniká trochu zmatek kdy pár lidí, včetně mně, nějak postrádá viditelné označení sedadel (ten malý osvícený čudlík s číslem fakt moc viditelný není), ale letušky nás profesionálně nasměrují na ty správná místa. Pak už následuje téměř nesrozumitelné uvodní hlášení vedoucí kabiny, tradiční instruktáž co dělat v případě havárie letadla a za chvíli už stoupáme nad mraky a po necelých dvou hodinách se snášíme nad Kerkyrským letištěm. První pokus o přistání se ovšem kapitánovi nějak nezadařil, údajně kvůli špatně odhadnutému počasí, a tak prudčeji opět vystoupáme výš, obletíme Kerkyru a přistáváme tentokráte již bez problémů z opačné strany.

Vypadá to, že jsme na letišti sami, žádné davy cestujících, které jsou běžným jevem v plné sezóně, žádný spěch a shon. Celní úředníci jen tak ležérně postávají kolem odbavovací přepážky a na ukazované doklady jen sem tam mírně znuděně mávnou rukou ve smyslu „běžte dál“. Letištní obsluha už asi absolvovala všechny nezbytné ranní přípravy stylu porada, ranní káva a prolistování novin a tak se za chvíli už v příletové hale rozjíždí „kolotoč“ na kterém po krátkém čase začínají příletovou halou kroužit naše zavazadla. Mám štěstí, moje tmavomodrá spolucestující vyplavala do kolotoče mezi prvními a kupodivu tentokráte zdárně doputovala až ke mně a neskončila v rukou nějakého netrpělivého roztržitého spolucestujícího, jako před třemi lety :-). A protože jinak cestuji sám a na žádné jiné opožděné zavazadlo čekat nemusím, tak se vzápětí jako jeden z prvních zdravím s první známou tváří z Korfu – naší delegátkou Jitkou. Však už se také setkáváme na ostrově počtvrté. U autobusu do Georgiosu přistávám jako první, takže mám dostatek času na obvyklý rituál před nástupem – oblíbenou cigaretku před odjezdem. Silnice je trochu mokrá, zjevně k ránu sprchlo, ale je příjemně teplo a sluníčko začíná sympaticky hřát. Po chvíli se přidávají další šťastlivci kterým už jejich zavazadlo dorazilo a autobusy se postupně plní nedočkavci na odvoz k jednotlivým ubytováním. Jitka je tu sama na dva autobusy, takže si nás před odjezdem jen přijde přepočítat, pokusí se sdělit nám pár základních informací stávkujícím mikrofonem a odbíhá k druhému autobusu se kterým absolvuje první část cesty a nás přenechává v rukách místního řidiče.

Ten se bravurně vymotává z letištního parkoviště a za chvíli už míjíme přistávací dráhu, oddělenou od silnice jen úzkým pruhem trávy a plotem z ostnatého drátu. Původní závory, které pamatuji ještě z první návštěvy ostrova a které šly dolů vždy když startovalo nebo přistávalo nějaké letadlo, jsou již minulostí a dnes je v místě jejich původního usazení jen obyčejný semafor. Tentokát je na letišti stále klid, jen naše letadlo čeká na ploše na ty, které střídáme a tak již za pár okamžiků projíždíme známými uličkami Kerkyry a já pomalu vstřebávám tu důvěrně známou atmosféru mého oblíbeného ostrova. A hele, tady přeci je ta naše oblíbená pekárnička kde jsme si loni pochutnávali na výborném domácím pečivu k snídani. A jen si to domyslím, prožene se autobusem lehounká vůně čerstvě upečených dobrot. Po chvíli míjíme odbočku na Achilleion a stáčíme se k moři. A už na nás vykukuje zpod pár palem a olivovníků vyhlídka na Vlachernu a ostrůvek Pontikonisi s malým klášterem a my podél pobřeží jedeme až do Messonghi. Tam na chvíli zastavujeme a čekáme na Jitku, která se k nám připojuje z druhého autobusu. Sakra ten mobil už zas vrní, vždyť už mně jednou místní operátor přivítal, že by ještě nějaká reklamní SMSka? Houby, jsem pár hodin na dovolené a už první problém. Kolega se potřebuje dostat vzdáleně do sítě na náš vnitřní web a nejde mu to….to nám ta dovolená pěkně začíná. Ještě jsem se tu ani nerozkoukal a už abych zas pracoval. Naštěstí si uvědomuju kde by mohl být zádrhel a tak než druhý autobus dorazí, je vyřešeno. Jen doufám, že to tak nebude celou dovolenou.

Už s Jitkou vyjíždíme směrem do vnitrozemí po hlavním tahu vedoucím až na jih ostrova a Jitka nás mezitím krátce informuje o tom jak dále pojedeme, kde kdo bude vystupovat a připomíná dvě základní pravidla platná pro nás na ostrově – posun času +1 hodina a nevhazování toaletního papíru do toalet. Než se stačíme vzpamatovat, je tu odbočka na Agios Georgios, autobus sjíždí z mírného kopečka a po chvilce už jsme na západním pobřeží. Jen tak v rychlosti obhlížím známá místa, moc se toho tu za ten rok nezměnilo, na první pohled vlastně nic. To už zastavujeme před hotelem Golden Sands, za nímž je umístěn náš baráček. První část našeho autobusu včetně mne je na místě. Další pak pokračuje na konec Georgiosu a třetí, která míří na Paxos se projede ještě do přístavu v Lefkimmi.

Před vstupem nám ještě Jitka řekne kde a kdy je úvodní schůzka a už zas uhání do autobusu. Ubytování nemá chybu, jsem v patře, přesně v místě které jsem odhadoval. Z balkónku je výhled na moře, takže rychlé vybalení a fofrem na nákup do nejbližšího „supermárketu“. Mám totiž žízeň jak trám. Jen tak zběžně zkontroluju ceny, trochu podražilo, ale pořád je to vcelku únosné, později bude čas to projít pořádně a porovnat ceny ve všech místních obchůdcích nesoucích honosné označení supermárket. Házím nákup „domů“, rychlý převlek do plavek a šup na pláž. Beru to na malou pláž pod kapličkou, jenže ouvej. Letos z ní nějak moc nezbylo. Písek je skoro pryč, ve vodě jsou vidět útesy, navíc jsou trochu větší vlnky, tady to na koupání moc není. Nevadí, přelézám přes kameny které kdysi moje dcerka pojmenovala krabí útesy (podle pár krabíků které jsme tu vždycky sledovali) a mířím směrem k vedlejší pláži. Ta se také trochu změnila, je o dost užší než loni. Nakonec zůstanu pod silnicí u půjčovny vodních skůtrů a šlapadel. Je tam jen pár lidí, téměř celá pláž je vylidněná. Moře je krásně vyhřáté a tak si na hodinku zablbnu ve vlnách a beru to zpátky. Jednak pro foťák jednak pro CDčka s průvodcem po Korfu, jednak pro malý tekutý pozdrav z Čech pro Jitku a Gábinu z Malibu, kde se ve čtyři hodiny koná úvodní schůzka. Z pozdravů mají obě radost a já zas mám radost z toho, že nezapomněly. Ani šef taverničky Malibu nezapomněl a hned se ptá kde je moje malá Míša s babičkou. A když se dozví, že Míša už bohužel ve škole a babi že znovu pracuje, takže ani jedna se mnou přijet nemohla, tak je alespoň pozdravuje. U Gábiny si objednám frapé a v klidu si odposlechnu obvyklé informace o okolí, o výletech a půjčování aut a motorek. Tedy ani je nějak zvlášť už nevnímám, spíš vnímám tu příjemnou známou atmosféru která v Malibu panuje, podmalovaná řeckou hudbou a hučením moře pod námi. Nakonec výlety už mám zhruba naplánované sám a z těch organizovaných počítám jen s tím, že se z odpoledního výletu do Kerkyry, který máme v ceně zájezdu, s nimi vrátím zpět autobusem. Po schůzce to seběhnu dolů na pláž a zamířím na oblíbené místo za kameny, kam jsme se chodívali koupat loni.

I kolem Malibu je vidět, že si letos moře ukouslo pěkný kus pláže a tam kde loni byly lehátka se slunečníky je dneska voda. Ovšem nejvíc je to poznat u pramínku za kameny. Tam je vymleto na výšku téměř dva metry písku a z vody vystupují útesy a kameny, které jsou obvykle pod pískem skryty. Kousek místa na uložení tam přecijen zbývá, okolo ani noha, takže hurá plavky dolů a šup do vody. Mno moc rychle to do té vody nejde, vlny jsou trochu větší a ty oblázky po okraji jsou docela nepříjemné, zvlášť když přijde větší vlna a snaží se je házet proti nohám. Ale dá se to, jen se musí najít to správné místo kde nejsou. Jak se dostanu přes ten nepříjemný kousek, už je to pohoda, pod nohama zase písek, takže ideální místo na blbnutí ve vlnách. Na delší plavání to až tak moc dneska není a tak se jen příjemně unavím půlhodkou skákání ve vlnách. Zjevně nejsem sám, kdo si z Čechů tohle místečko oblíbil, protože po chvilce nacházím v písku nápis z malých kamínků „Ahoj moře!“. Kdo mne zná, tak ví, že na nějaké polehávání na pláži moc nejsem a nikde moc dlouho nevydržím, spíš raději courám po pobřeží a vychutnávám si tu pohodovou atmosféru sluníčka a šumění nebo burácení vln, při které si člověk nádherně psychicky odpočine od všeho. Takže se mezi cachtáním trochu projdu dlouhou pláží a zkoumám změny. Někdy kolem sedmé to balím a vracím se zpět, tentokráte po cestě nad mořem a ne přes kameny.

Po rychlé večeři ještě zapnu do zásuvky strojek proti komárům, stříknu trochu Offu na závěsy a kolem postele, aby mně ty mrchy krvežíznivý v noci neotravovaly a vydávám se na obhlídku cen v místních obchůdcích. Je jich v okolí dost. Dva směrem k Malibu, dva zhruba uprostřed letoviska a tři v okolí přístavu. A to nepočítám ještě vzdálenější obchůdek Pipina a 2 obchody za křižovatkou směrem ven z městečka. Cenové rozpětí je docela velké, od pár centů až po několik €. Snad akorát chleba je všude za stejnou cenu – 60 centů. U přístavu zůstali věrni tradici a jsou vesměs ve všem nejdražší, nealko mají nejlevnější „U děduly“, jak jsme kdysi tenhle krámek překřtili s Míšou. Ten už sice vypadá, že pomalu vyprazdňuje regály s končící sezónou, ale pořád cola za 1,50 € je u něj o nějakých 23-30 centů levnější než všude jinde. A při mojí spotřebě kolem dvou l denně je to jedna z největších položek v nákupech. Ještě u něj doplňuji zapomenutou pastu, lahvinku Ouza a nezbytné oříšky na chroupání k podvečernímu posezení na balkónku a zbytek jako jar, houbičku, fetu, mléko, vajíčka donáším z obchůdku, který mám nejblíž bydlení. Po srovnání cen mi to nakonec vychází na úsporu přibližně 4€. To už docela jde. Kolem půl jedenácté si pak nalévám oblíbený večerní drink – Ouzo s colou a užívám si večerní klid na balkónku. Je krásně teplo, v pohodě se dá sedět jen v tričku a kraťasech. Vydržím do půl jedné, pak už se začínají klížit oči. Přecijen předchozí noc jsem toho moc nenaspal. Takže mám za sebou první den a zapadám do pelíšku.

Den druhý: výlet po pobřeží na sever

Ráno vstávám někdy kolem půl desáté, koneckonců mám dovolenou a potřebuju si taky trošku odpočinout. Nebe je jako vymetené, takže po načerpání energie formou čínské polévky vyrážím na první menší výlet – směr jezero Korission a dál, kam až to půjde po pobřeží. Procházím přes Agios Georgios Argiradon až k přístavu po silnici, pak už to stáčím na pláž a jdu podél moře po písčité pláži. Moře je v této části poměrně klidné, díky tomu, že celá pláž je v takové zátoce, kterou uzavírají písečné duny malé pouště. Cestou k ní míjím pláž Isos, kde je i malý oblíbený jacht klub. Zde se dají půjčit buď surfová prkna nebo malé sportovní jachty. Tady se v roce 1981 natáčela jedna z akčních scén Jamese Bonda ve filmu Jen pro tvé oči. Tehdy ovšem na okraji Georgiosu nestál velký hotelový komplex Palm Beach a pro většinu z nás byl ostrov Korfu neznámým.

V těchto místech zároveň i končí lehátka a slunečníky a začíná „volná pláž“, kde většina lidí co sem přijdou odkládá i poslední zbytky oblečení. V dunách nad pláží je občas možné zahlédnout nějaký ten terénní skůtřík, čtyřkolku nebo i jeep. V jednom z porostů ve svahu nad pláží při pozornějším pohledu pak obvykle najdete i schovaný stan nějakého šetřivého turisty. Ani letos to není vyjímkou, i když jeho letošní obyvatele se mi zahlédnout nepodařilo. Za severním výběžkem pláže potom je ještě další menší pláž, která však je letos oddělená díky „větší vodě“. Projít dál by se dalo, ale nechci riskovat foťák a tak vyšplhám nahoru na duny, a o pár desítek metrů dál kloužu nánosem písku zase zpět dolů k moři. To je tady víc otevřené, takže i vlnky jsou o trochu větší. Letos spíš více a i tady je pláž užší než obvykle. Udělám kratší zastávku na vykoupání a přes kameny mířím až k útesům. Loni jsme se tu s Míšou potápěli pro mušličky, ale letos bych si tak akorát vysloužil pěkný pohlavek od nějaké vlnky a nejspíš i pár nepříjemných odřenin o kameny a útesy. Zkouším hledat i na souši abych alespoň Míše přivezl nějaký ten pozdrav od moře, tentokrát však mám smůlu. Jediným úlovkem jsou dvě trochu hezčí mušličky, jinak jen samé úlomky. A to jsme jich odsud loni vezli spoustu. Nacházím ještě tři krásné, zkamenělé, ale tahat se s minimálně pětikilovým šutrem nebudu.:-) Za útesy je potom další minipláž, ani ta však letos není na koupání a tak pokračuji přes poslední část útesů až ke kanálu spojujícím jezero Korission s mořem. Lávka přes kanál ještě stále stojí jako i domeček na břehu jezera. Jen se v krátkosti pozdravím s místními usedlíky, kteří lelkují na zápraží a pokračuji na další dlouhou pláž podél jezera. I tady je oblíbené místečko vyznavačů nudismu. Cestou se ještě zastavím na Halikoúnas Bechach v malé taverničče u pláže na frapé a vykoupání a posléze končím na místě nazvaném Garziki point. Zdejší malá pláž je těsně pod silnicí (nebo spíš lepší cestou), to však nebrání párku angličanů a jednomu postaršímu řekovi aby se tu koupali jen tak. A když to nevadí jim, mně taky ne. Z klidu nás nevyvedou ani místní cestáři, kteří upravují pomocí dlouhých tyčí vymletý sráz nad pláží tak, aby se s nějakým zvědavcem nezřítil dolů. Mno upravují. …poté co zjistili, že dole se sluní docela pěkná mladá slečna jen tak, si dávají záležet na tom, aby jim práce ještě chvíli vydržela. Ten mladší se tak zakouká, že při jednom z úderů pod kterým se sesune kus země málem letí za ním. :-)

Protože je už kolem třetí hodiny a mám v nohách odhadem kolem 10-12km, vzdávám další pokračování, udělám půlhodinkovou pauzu na oddech a vykoupání a pomalu to otáčím zpět. To už pomalu totiž začínám zjišťovat, že pantofle od Ting-Ťongů za 60Kč nebyly na tenhle výlet tím pravým vořechovým. Mám od písku, soli a od té látky kterou jsou zevnitř potažené pěkně odřený levý nárt. Kdepak, zlatý starý pantofle co dělávali dřív. Ty nikde netlačily a nachodil jsem v nich mnohdy mnohem víc. Bohužel už jsem je dva roky nikde neviděl a staré už dosloužily. No co se dá dělat, nějak to překoušu a zítra už zas vyrazím v normálních teniskách. Cestou zpátky ještě párkrát udělám pauzu na vykoupání a pár fotek, před Georgiosem stihnu ještě zapadající sluníčko do mraků a kolem osmé jsem zpět doma. V rychlosti se osprchnu a zamířím na večeři do Malibu.

Docela mi za ten den vyhládlo. Výběr je veliký a protože v Malibu vaří výborně, docela těžko se vybírá. Nakonec vyhrává oblíbená Korfuská specialita Sofrito (hovězí na česneku) s rýží. K tomu jedno pěkně vychlazené točené a už mi ke štěstí nic nechybí. Po večeři následuje „zákusek“ v podobě sklenky metaxy, coby pozornosti podniku. Tu dostávají k objednné večeři všichni hosté, pro děti je připraven buď zmrzlinový pohár, nebo nakrájené kousky žlutého a červeného melounu. Gábina si najde chvilku času na popovídání a tak vyprávěním o mém průvodci po ostrově a o tom co je nového na Korfu příjemně strávím večer. Pak ještě donabíjím baterky ve foťáku a databance, znepříjemním život těm pár krvežíznivým komárům, co mají tu drzost vyčkávat až půjdu spát (taktika má úspěch, žádný štípanec) a tradičně chvilku posedím na balkónku s Ouzem smíchaným s colou. Přečtu pár stránek z rozečtené knížky a kolem jedné usínám.

Den třetí: výlet po pobřeží na jih

Následující den se vydávám na druhou „zajížděcí“ vycházku, tentokráte opačným směrem, tedy na jih. Start kolem půl jedenácté, nebe je opět jako vymetené a mne čeká jeden z nejteplejších dnů. Procházím kolem Malibu na jižní okraj Georgiosu. Tentokrát se vyhýbám kamenům, obcházím je horem po cestě a kousek za nimi scházím dolů na pláž. Procházím kolem Agia Varvary a mířím dál na jih. Sem tam udělám menší zastávku na vykoupání nebo pár fotek a kolem půl jedné dorážím na konec pláže. Letos to tady moc dobře dál nepůjde, vlny zaplavují i tu uzounkou cestičku k maličkému přístavu kterému jsem kdysi dal jméno Pohřebiště lodí. (Oficiálně se to tu jmenuje mys Megahoro a místní sem chodí na lov mušlí a malých rybek, které po upražení chutnají výborně). Na pláži tu totiž najdete pár zpola pískem zasypaných člunů v různém stádiu rozpadu. Ta poté ještě pokračuje pár set metrů dál a končí útesy a kamením. Dnes je úplně liduprázdná. Na chvilku zase zastavím na vykoupání a udělám první pokus o překonání těch útesů a zkouším pokračovat dál.

Zpočátku to docela jde. Je i vidět podle stop v písku mezi kameny, že tudy nedávno někdo procházel. Postupem času je to ale čím dál obtížnější, až narazím na místo, kudy už to dál nejde. Nemít foťák, nebo nebýt rozbouřené moře, asi bych to zkusil dál vodou, nebo se protáhnout tou škvírou co je pod tím obrovským šikmým kamenným blokem který brání v další cestě. Takhle nezbývá než to vzdát. Tudy to prostě dnes nepůjde. Vracím se tedy zpět na pláž a zkouším to cestičkou vedoucí vzhůru. A přitom hledám, jestli tu někde nevede pěšinka nad útesy. Sem tam jsou nějaké náznaky, ale ty vždy po pár metrech končí. A prodírat se tím křovím, kterým je svah porostlý, to by chtělo minimálně dlouhé džínové kalhoty. Bez nich bych byl za chvilku jak jehelníček a krev by ze mne crčela jak z vodotrysku. Ty křoviska mají totiž většinou pěkně ostré a dlouhé trny.

Tak tedy stoupám pomalu vzhůru po cestě do nádherného, zjevně mladého, olivového háje. Kruci proč je ta cesta tak příkrá, vždyť ten kopec nemá mít víc jak 135m. Sluníčko pěkně pálí a ja za chvilku odfukuju jak parní lokomotiva. Hlavní cestička vypadá, že je i docela používaná, jsou tu stopy od nějakého čtyřkolového přibližovadla. A každých pár metrů odbočka. Tedy to je ale bludiště. Cesta se víceméně stáčí podél pobřeží, dokonce jde i chvíli po vrstevnici a po pár stech metrů začíná i klesat dolů. Pak ale prudce uhýbá opět k vrcholu a míří do vnitrozemí. Tak tam se teda štrachat nebudu. Zatáčím na jedné z odboček která se však posléze téměř ztrácí mezi olivovníky. Dávám pozor abych nešlapal po sítích a pro jistotu trošku dupu. Mezi stromy se na slunečných místech občas totiž vyhřívají hadi. A opravdu se mi podaří jednoho z nich vyplašit. Srdíčko se rozbuší, oči se zalesknou a lovecké pudy, byť lovce beze zbraní, se hlásí o slovo. Bohužel dupu až moc, takže než stačím vytáhnout foťák, had je dávno v trapu. Chvilku po něm v okolí opatrně pátrám, ale kdepak. Už je fuč. Tak se ještě vracím zpět na poslední křižovatku a zkouším to vedlejší cestičkou. Končí stejně, mezi stromy. Pokud tudy vede nějaká stezka na další pláž, znají ji pouze místní. Dnes už to prostě dál nepůjde.

Trochu zklamaně se vracím zpět dolů na pobřeží. Dole shodím věci a hurá do vody. Chvilku se jen tak povaluju ve vlnách pak se nechám osušit sluníčkem a vydávám se na cestu zpět. Za „Pohřebištěm“ mi jedna hravá vlnka lehce smáčí boty.No co, však to uschne. Na pláži pod Varvarou si ještě najdu vesměs opuštěné místo a chvilku se nechám ošplouchávat mořem. Mezitím botky oschnou a tak před pátou hodinou zamířím k Agia Varvaře. Tam ještě udělám pár obrázků a poklidnou procházkou se přesunu na své oblíbené místečko k pramínku. Tady se mi podaří udělat pár docela pěkných záběrů sluníčka mezi mraky a po překročení kamenů i docela hezký západ. Trochu si hraju s expozicí, takže z toho vycházejí zajímavé fotky i když samozřejmě neodpovídají skutečnosti.

Jak tak zjišťuju, tak jsem jeden z posledních kteří odcházejí z pláže. Trochu to nechápu, proč většina lidí odchází mezi čtvrtou a pátou, když ještě teď je nádherně teplo. Vždyť přeci máme dovolenou a není kam spěchat. V 19:48 slunko definitivně mizí a já něco po osmé dorážím do svého ubytování. Udělám si večeři, tradičním rituálem vyženu komáry a jdu se ještě na chvilku cournout po Georgisu. Po návratu si připravím věci na zítřejší den „D“, první větší plánovaný výlet, chvilku posedím na balkónku a po půlnoci zapadám do postele.

Osm hodin ráno, budík na mobilu lehce zadrnčí. Ještě se chvilku povaluji v posteli, vždyť je neděle. Moc dlouho mi to ale nevydrží a za chvíli se už rozespale rozhlížím z balkónku jak je venku. Jasno, teplo, vypadá to na další pěkný den. Než se uvaří gulášovka k snídani, cvaknu pár záběrů z balkónku, posnídám a před půl desátou opouštím svůj pokojík. Vydávám se směrem k jihu a na křižovatce před tavernou Yanis to stáčím do vnitrozemí. Po chvilce míjím obchůdek Pipina, za nímž jsme s Miškou bydleli při naší první dovolené v Georgiosu. Trochu zavzpomínám a podél hotelu Brouskos opouštím Agios Georgios a mířím k první vesničce na trase – Argirades.

Možná bych spíše měl říkat městečku, protože ve zdejší oblasti je to vlastně největší obec. Cesta vede kolem olivového háje a zdejší olivovníky už rozhodně nejsou těmi malými a mladými stromky, které jsem míjel včera kousek dál na jihu. Naopak to jsou prastaré stromy, které se důstojně tyčí nad zemí a lehký větřík si pohrává s jejich listy. Je docela příjemný, protože teplota pomalu stoupá a cesta také. Za necelou půlhodinku už procházím okrajem Argirades. Je to kratší než jsem myslel. Domečky tu jsou nalepeny jeden na druhém, mezi nimi jsou jen úzké uličky, místy sotva na projetí motorkou, auto by se sem nevešlo. Po chvilce se dostávám na miniaturní náměstíčko s kostelíkem. Tady posedává skupinka staříků a živě o něčem debatují. Kostelík je otevřený, tak nakouknu dovnitř. Maličký, vyzdobený několika ikonami, lustry a svícny. A mezi nimi vykukují moderní mikrofony. Je to tu podle mne trochu přeplácané, ale to už tak v malých řeckých kostelech je. Jako by chtěli místní dát najevo – nemusíme mít nejkrásnější domy, ale náš kostelík, ten musí být tím nejhonosněji vyzdobeným stavením.

Po prohlídce kostela pak pokračuji dál k hlavní silnici. A už jsem na ní. Tudy vede hlavní tepna propojující jih ostrova s hlavním městem. Projdu ještě na jižní okraj městečka a pak se vracím zpět a vydávám se odbočkou dál do vnitrozemí. Cestou míjím na zápraží jednoho domu překrásnou místní obyvatelku. Tahle zrzečka na mne kouká sice trochu nedůvěřivě, ale zjevně se mě, ani foťáku nebojí. Ovšem její dva potomci, co na mne vykukují kousek dál za plotem, už tolik odvahy nemají a i když zvědavost nezapřou, přecijen honem k mámě, ta je jistě ochrání před tímhle zvláštním dvounožcem, co pořád schovává obličej za něco černého v čem tak divně cvaká.

Silnice pak pokračuje skrz vesničku Neohoraki a poměrně prudce spadá dolů. Severním směrem na vzdálenějším kopci na mne probleskuje další známá vesnička – Hlomos. Tam jsme loni při ranním výletu za východem slunce chvilku bloudili, než se nám podařilo přijít na to, že průjezd vesnicí je díky hodně úzkým uličkám pouze jednosměrný. Kolem jedenácté se dostávám na křižovatku, odkud se dá buď doprava uhnout k vesničkám Notos, Agios Nikolaos a Petriti, nebo vlevo, pro změnu zase vzhůru do kopce, přes Kouspades k rybářské vesničče Boukari. Tam je můj první cíl a tak po konzultaci s mapkou na křižovatce už zas funím vzhůru do kopce. Předemnou tím směrem stoupá nějaký stařík obtěžkaný nákupem, tak si říkám že bych mu pomohl, ale než se stačím rozkoukat, on už je nahoře. Páni, takovou vitalitu bych v jeho věku chtěl mít. Já tu funím jak lokomotiva a on nese těžkej nákup a ani se nezadejchá…teda klobouk dolu. Uff, už jsem nahoře. Je tu malé náměstíčko a na něm tradičně ve stínu posedává místní důchodcovská elita. Naproti nim ženské natáčejí vodu do kanystrů. No jo, vážně voda a asi pitná, jinak by jí ty ženské nenatáčely. Tak se stavím do fronty a staříci z toho mají strašnou srandu jak ze mne leje. Trochu se opláchnu, napiju, opravdu je to studená pramenitá voda a po tomhle osvěžení s nimi takovou tou ostrovní hatmatilkou (trochu angličtiny, trochu řečtiny, trochu ruce) prohodím pár vět a pokračuju dál v cestě. A za zatáčkou už se zase cesta snáší dolů a už vidím moře. Nad hlavou mi zaburácí letadlo co před chvilkou odstartovalo z Kerkyrského letiště a už jsem v malém přístavu. Tady kotví pár lodiček místních rybářů, kteří dodávají své úlovky do těch pár vyhlášených rybích taverniček. Že jsou vyhlášené právem, o tom jsme se přesvědčili loni, když jsme si sem zajeli na výbornou večeři poskládanou z ryb a plněné kalamáry. Pokud se tu zastavíte na jídlo, nečekejte běžné jídelní lístky. Přijde číšník, odvede vás do kuchyně a tam vám v mrazících boxech nabídne dnešní úlovek i s patřičným komentářem a převážením a vy si vyberete to, na co máte chuť.

Jsou tu sice tři nebo čtyři menší hotely, ale asi tu moc lidí nebude, pláž je skoro prázdná, zato tu je nějaký zájezd autobusem. Zdejší minipláž není nic moc, oblázky a kamínky, žádný písek. A moře je tu klidné jak na rybníku, jen takové minivlnky. Je odsud vidět pěkně na Hlomos nahoře na kopci, i se v dálce dají rozeznat domečky největšího jihovýchodního letoviska Messonghi. Koupat se mi tu moc nechce, tak jen chvilku posedím na molu, udělám pár fotek okolí a natahám nafocené obrázky do databanky. A pak zamířím podél pobřeží směrem na jih. Cesta vede pár metrů od moře a je od něj většinou oddělena hustým vysokým rákosem nebo poměrně hustým ostružiním. Za necelou půlhodinku docházím do Petriti.

Tady je opět malý přístav, zdejší lodě co tu kotví však už patří k těm větším. Za přístavem je potom několik taverniček a menší písčitá pláž. A před ní několik útesů a ostrůvků. Sluníčko si zrovna chvilku vybírá oddech a schovává se za mráčky, to mi ale nebrání v tom abych se tu alespoň na chvilku nesmočil. Tedy až po té co udělám pár fotek a co se větším obloukem snažím vyhnout dvěma hafanům, které tu s sebou má jedna místní rodinka. To vyhýbání mi sice není moc platné, ono není moc kam se vyhýbat, naštěstí pejsánkové vypadají, že je nějaký turista z Čech nezajímá a že už svůj denní příděl potravy (podle mého odhadu tak půlka prasete by je mohla uspokojit) mají za sebou. Pak to ještě zkusím projít dál po pláži, ta však po pár metrech končí skalisky a hlubší vodou. A s foťákem se mi brodit okolo nechce. Takže nezbývá než se vydat zpět a opět se napojit na místní silnici. Cestou míjím zdejší škvárové hřiště, kde právě končí zápas místní fotbalové ligy. Tribuny tu nemají, diváci většinou sledují zápas přímo ze sedaček svých približovadel ať už je to motocykl, nebo auto. Teda v tomhle vedru ještě hrát fotbal, to musí být tedy zážitek. :-) Mají tu však dobrou organizaci, hned po odpískání se na hřiště řítí asi desetiletý klučina, v každé ruce sadu šesti lahví s vodou z místního marketu. Asi dárek od sponzora za vyvěšený reklamní bilboard:-)

Pár desítek metrů za hřištěm začínají pozemky místní farnosti a na nich „Malej“ a „Velkej“. Malej je maličkej moderní kostelík. Velkej se teprve staví, ale až bude hotov, bude to spíš chrám než kostel. Odtud pak pokračuji kolem vesničky Agios Nikolaos k oblázkové pláži pojmenované Notos Beach. Tady je malá taverna přímo nad mořem s pár lehátky. Zrovna sem zajíždí i jedna z výletních lodí, která zastaví pár metrů od břehu a její cestující se jdou vykoupat a zaskákat si z paluby. Po krátké zastávce pak procházím podél kamenitého pobřeží až k místu nazvaném Kalivioti Beach. Je tu podobný minipřístav jako v Boukari, jinak krom pár stavení nic zajímavého, na koupání to tu taky moc není. A protože to dál podél pobřeží nijak zajímavě nevypadá, stáčím se silnicí do vnitrozemí směrem k Perivoli.

Přes Perivoli opět vede hlavní tah mezi Kerkyrou a jižní částí ostrova, městečko jako takové však vypadá jako po vymření. Nikde ani živáčka. Tak scházím přes nově vybudovanou silnici a mířím směrem k Maltas Perivoli. Cestou potkávám přecijen pár lidí, Čechů, kteří míří na procházku do Perivoli. Z taverničky s miniobchůdkem Maltas už zdálky ke mně doléhá český rozhovor. Zastavím se v obchůdku dopnit tekutiny jednou malou vychlazenou colou a za pár minut už scházím na známou pláž v Agia Varvaře. Kousek dál po pláži ještě potkávám dvojici z našeho zájezdu co bydlí tady ve Varvaře, tak chvilku poklábosíme a já pak kolem páté zakončím první delší výlet na svém oblíbeném místě u pramínku. Tady odpočívám asi do půl osmé. Oproti východnímu pobřeží jsou tu pěkné vlnky, takže si zas parádně zablbnu a zaskáču ve vlnách a přes kameny se pak vracím zpět do Georgiosu a do svého ubytování. Rychlá sprcha a hurá na dobrou večeři do Malibu. Tentokrát končím u oblíbené grilované chobotničky s hranolkama a k tomu Teramosalata s místním chlebíkem a na závěr opět „zákusek“ v podobě sklenky metaxy coby pozornosti podniku. Chvilku ještě popovídáme s Gábinou a pak už jen tradiční večerní rituály – vyhnat komáry, dobít baterky do foťáku, přesypat fotky do databanky a hodinkové posezení s ouzem a colou na balkónku. A kolem jedné spokojeně a příjemně unavený usínám.

Osm hodin ráno, budík na mobilu lehce zadrnčí. Ještě se chvilku povaluji v posteli, vždyť je neděle. Moc dlouho mi to ale nevydrží a za chvíli se už rozespale rozhlížím z balkónku jak je venku. Jasno, teplo, vypadá to na další pěkný den. Než se uvaří gulášovka k snídani, cvaknu pár záběrů z balkónku, posnídám a před půl desátou opouštím svůj pokojík. Vydávám se směrem k jihu a na křižovatce před tavernou Yanis to stáčím do vnitrozemí. Po chvilce míjím obchůdek Pipina, za nímž jsme s Miškou bydleli při naší první dovolené v Georgiosu. Trochu zavzpomínám a podél hotelu Brouskos opouštím Agios Georgios a mířím k první vesničce na trase – Argirades.

Možná bych spíše měl říkat městečku, protože ve zdejší oblasti je to vlastně největší obec. Cesta vede kolem olivového háje a zdejší olivovníky už rozhodně nejsou těmi malými a mladými stromky, které jsem míjel včera kousek dál na jihu. Naopak to jsou prastaré stromy, které se důstojně tyčí nad zemí a lehký větřík si pohrává s jejich listy. Je docela příjemný, protože teplota pomalu stoupá a cesta také. Za necelou půlhodinku už procházím okrajem Argirades. Je to kratší než jsem myslel. Domečky tu jsou nalepeny jeden na druhém, mezi nimi jsou jen úzké uličky, místy sotva na projetí motorkou, auto by se sem nevešlo. Po chvilce se dostávám na miniaturní náměstíčko s kostelíkem. Tady posedává skupinka staříků a živě o něčem debatují. Kostelík je otevřený, tak nakouknu dovnitř. Maličký, vyzdobený několika ikonami, lustry a svícny. A mezi nimi vykukují moderní mikrofony. Je to tu podle mne trochu přeplácané, ale to už tak v malých řeckých kostelech je. Jako by chtěli místní dát najevo – nemusíme mít nejkrásnější domy, ale náš kostelík, ten musí být tím nejhonosněji vyzdobeným stavením.

Po prohlídce kostela pak pokračuji dál k hlavní silnici. A už jsem na ní. Tudy vede hlavní tepna propojující jih ostrova s hlavním městem. Projdu ještě na jižní okraj městečka a pak se vracím zpět a vydávám se odbočkou dál do vnitrozemí. Cestou míjím na zápraží jednoho domu překrásnou místní obyvatelku. Tahle zrzečka na mne kouká sice trochu nedůvěřivě, ale zjevně se mě, ani foťáku nebojí. Ovšem její dva potomci, co na mne vykukují kousek dál za plotem, už tolik odvahy nemají a i když zvědavost nezapřou, přecijen honem k mámě, ta je jistě ochrání před tímhle zvláštním dvounožcem, co pořád schovává obličej za něco černého v čem tak divně cvaká.

Silnice pak pokračuje skrz vesničku Neohoraki a poměrně prudce spadá dolů. Severním směrem na vzdálenějším kopci na mne probleskuje další známá vesnička – Hlomos. Tam jsme loni při ranním výletu za východem slunce chvilku bloudili, než se nám podařilo přijít na to, že průjezd vesnicí je díky hodně úzkým uličkám pouze jednosměrný. Kolem jedenácté se dostávám na křižovatku, odkud se dá buď doprava uhnout k vesničkám Notos, Agios Nikolaos a Petriti, nebo vlevo, pro změnu zase vzhůru do kopce, přes Kouspades k rybářské vesničče Boukari. Tam je můj první cíl a tak po konzultaci s mapkou na křižovatce už zas funím vzhůru do kopce. Předemnou tím směrem stoupá nějaký stařík obtěžkaný nákupem, tak si říkám že bych mu pomohl, ale než se stačím rozkoukat, on už je nahoře. Páni, takovou vitalitu bych v jeho věku chtěl mít. Já tu funím jak lokomotiva a on nese těžkej nákup a ani se nezadejchá…teda klobouk dolu. Uff, už jsem nahoře. Je tu malé náměstíčko a na něm tradičně ve stínu posedává místní důchodcovská elita. Naproti nim ženské natáčejí vodu do kanystrů. No jo, vážně voda a asi pitná, jinak by jí ty ženské nenatáčely. Tak se stavím do fronty a staříci z toho mají strašnou srandu jak ze mne leje. Trochu se opláchnu, napiju, opravdu je to studená pramenitá voda a po tomhle osvěžení s nimi takovou tou ostrovní hatmatilkou (trochu angličtiny, trochu řečtiny, trochu ruce) prohodím pár vět a pokračuju dál v cestě. A za zatáčkou už se zase cesta snáší dolů a už vidím moře. Nad hlavou mi zaburácí letadlo co před chvilkou odstartovalo z Kerkyrského letiště a už jsem v malém přístavu. Tady kotví pár lodiček místních rybářů, kteří dodávají své úlovky do těch pár vyhlášených rybích taverniček. Že jsou vyhlášené právem, o tom jsme se přesvědčili loni, když jsme si sem zajeli na výbornou večeři poskládanou z ryb a plněné kalamáry. Pokud se tu zastavíte na jídlo, nečekejte běžné jídelní lístky. Přijde číšník, odvede vás do kuchyně a tam vám v mrazících boxech nabídne dnešní úlovek i s patřičným komentářem a převážením a vy si vyberete to, na co máte chuť.

Jsou tu sice tři nebo čtyři menší hotely, ale asi tu moc lidí nebude, pláž je skoro prázdná, zato tu je nějaký zájezd autobusem. Zdejší minipláž není nic moc, oblázky a kamínky, žádný písek. A moře je tu klidné jak na rybníku, jen takové minivlnky. Je odsud vidět pěkně na Hlomos nahoře na kopci, i se v dálce dají rozeznat domečky největšího jihovýchodního letoviska Messonghi. Koupat se mi tu moc nechce, tak jen chvilku posedím na molu, udělám pár fotek okolí a natahám nafocené obrázky do databanky. A pak zamířím podél pobřeží směrem na jih. Cesta vede pár metrů od moře a je od něj většinou oddělena hustým vysokým rákosem nebo poměrně hustým ostružiním. Za necelou půlhodinku docházím do Petriti.

Tady je opět malý přístav, zdejší lodě co tu kotví však už patří k těm větším. Za přístavem je potom několik taverniček a menší písčitá pláž. A před ní několik útesů a ostrůvků. Sluníčko si zrovna chvilku vybírá oddech a schovává se za mráčky, to mi ale nebrání v tom abych se tu alespoň na chvilku nesmočil. Tedy až po té co udělám pár fotek a co se větším obloukem snažím vyhnout dvěma hafanům, které tu s sebou má jedna místní rodinka. To vyhýbání mi sice není moc platné, ono není moc kam se vyhýbat, naštěstí pejsánkové vypadají, že je nějaký turista z Čech nezajímá a že už svůj denní příděl potravy (podle mého odhadu tak půlka prasete by je mohla uspokojit) mají za sebou. Pak to ještě zkusím projít dál po pláži, ta však po pár metrech končí skalisky a hlubší vodou. A s foťákem se mi brodit okolo nechce. Takže nezbývá než se vydat zpět a opět se napojit na místní silnici. Cestou míjím zdejší škvárové hřiště, kde právě končí zápas místní fotbalové ligy. Tribuny tu nemají, diváci většinou sledují zápas přímo ze sedaček svých približovadel ať už je to motocykl, nebo auto. Teda v tomhle vedru ještě hrát fotbal, to musí být tedy zážitek. :-) Mají tu však dobrou organizaci, hned po odpískání se na hřiště řítí asi desetiletý klučina, v každé ruce sadu šesti lahví s vodou z místního marketu. Asi dárek od sponzora za vyvěšený reklamní bilboard:-)

Pár desítek metrů za hřištěm začínají pozemky místní farnosti a na nich „Malej“ a „Velkej“. Malej je maličkej moderní kostelík. Velkej se teprve staví, ale až bude hotov, bude to spíš chrám než kostel. Odtud pak pokračuji kolem vesničky Agios Nikolaos k oblázkové pláži pojmenované Notos Beach. Tady je malá taverna přímo nad mořem s pár lehátky. Zrovna sem zajíždí i jedna z výletních lodí, která zastaví pár metrů od břehu a její cestující se jdou vykoupat a zaskákat si z paluby. Po krátké zastávce pak procházím podél kamenitého pobřeží až k místu nazvaném Kalivioti Beach. Je tu podobný minipřístav jako v Boukari, jinak krom pár stavení nic zajímavého, na koupání to tu taky moc není. A protože to dál podél pobřeží nijak zajímavě nevypadá, stáčím se silnicí do vnitrozemí směrem k Perivoli.

Přes Perivoli opět vede hlavní tah mezi Kerkyrou a jižní částí ostrova, městečko jako takové však vypadá jako po vymření. Nikde ani živáčka. Tak scházím přes nově vybudovanou silnici a mířím směrem k Maltas Perivoli. Cestou potkávám přecijen pár lidí, Čechů, kteří míří na procházku do Perivoli. Z taverničky s miniobchůdkem Maltas už zdálky ke mně doléhá český rozhovor. Zastavím se v obchůdku dopnit tekutiny jednou malou vychlazenou colou a za pár minut už scházím na známou pláž v Agia Varvaře. Kousek dál po pláži ještě potkávám dvojici z našeho zájezdu co bydlí tady ve Varvaře, tak chvilku poklábosíme a já pak kolem páté zakončím první delší výlet na svém oblíbeném místě u pramínku. Tady odpočívám asi do půl osmé. Oproti východnímu pobřeží jsou tu pěkné vlnky, takže si zas parádně zablbnu a zaskáču ve vlnách a přes kameny se pak vracím zpět do Georgiosu a do svého ubytování. Rychlá sprcha a hurá na dobrou večeři do Malibu. Tentokrát končím u oblíbené grilované chobotničky s hranolkama a k tomu Teramosalata s místním chlebíkem a na závěr opět „zákusek“ v podobě sklenky metaxy coby pozornosti podniku. Chvilku ještě popovídáme s Gábinou a pak už jen tradiční večerní rituály – vyhnat komáry, dobít baterky do foťáku, přesypat fotky do databanky a hodinkové posezení s ouzem a colou na balkónku. A kolem jedné spokojeně a příjemně unavený usínám.

Den pátý: výlet na jih do Kavosu

Ta včerejší okružní vycházka mne docela zmohla, takže si dnes trošku přispím a vstávám až po deváté. Chvilku zvažuju dnešní program a nakonec se rozhoduji pro trochu poklidnější výlet na jih do Kavosu. Autobus z Kerkyry vyjíždí v 10 hod, předpokládám, že do Argirades mu to bude trvat zhruba 45 minut, s mírným zpožděním by tam mohl být řekněme asi v 11. Takže vyrazím zhruba ve stejný čas jako autobus, to by mělo stačit na to abych ho v pohodě chytil. Nechce se mi tentokrát se plahočit do kopce a tak zamířím na opačnou stranu, kolem hotelu Golden Sands, kapličky a místní turistické centrály Star Travel na křižovatku, na které hlásí cedule, že do Kerkyry je to odsud 32km. Sem to mám od ubytování necelých 7 minut a odsud na zastávku autobusu na hlavním tahu do Kavosu to jsou údajně 3km. Alespoň dle delegátky jisté nejmenované cestovky, se kterou jsme byli v Georgiosu loni. Schválně zapínám stopky na mobilu a mírně přidám do kroku. Silnice se točí podél ještě několika obchůdků a pár novějších ubytování až tradičně zástavba končí a cesta protíná jeden z mnoha olivových hájů. Za 24 minut jsem na hlavní. Tak buď mám v pozadí vrtuli, nebo to rozhodně nejsou 3km :-) Cestou mne míjí lehce opožděný autobus Kerkyra – Agios Georgios a zpět, který má v Georgiosu nejdůležitější zastávky u Kapličky, u Hotelu Brouskos a na křižovatce s odbočkou na Kerkyru.

Můj autobus si dnes dává na čas, je 11:15 a nikde nic, až jsem si začínal myslet, že ten propočet byl nějaký mylný a že mi stihl ujet před nosem. Čekám tu na něj totiž sám. 11:22 přecijen přisvištěl. Mimochodem – zastávky tu jsou místy dost mizerně označené, dost často je cedulka jen v jednom směru a jízdní řády buď chybí úplně, nebo obsahují jen úvodní a konečnou zastávku a čas odjezdu z místa startu. Pokud chcete nastoupit někde po trase, musíte tedy čas odhadovat. A pokud je zastávka jen na druhé straně silnice, prostě si na ten který jede vaším směrem mávněte, on vám zastaví. Místní autobusy jsou poměrně rozmanitých typů, od těch nejmodernějších až po už trochu omšelé co mají něco za sebou. Všechny jsou v kombinaci barev bílá nebo krémová a zelená (proto se jim také říká Green bus), obvykle se zřetelným označením cílové stanice na předním skle. Ty modernější mají označení cílové stanice elektronicky, ostatní jen papírovou cedulkou jako u nás. V každém z nich spolu s řidičem cestuje i prodavač jízdenek. Pokud máte objemnější zavazadlo, i třeba trochu větší batoh, „průvodčí“ vystoupí a otevře vám bez debat zavazadlový prostor i když je jinak vůz prázdný.

Na rozdíl od nás se většinou nastupuje zadními dveřmi, které jsou zhruba uprostřed autobusu. Zajímavé na těchto prodavačích jízdenek je, že si vždy dobře pamatují komu už jízdenku prodali a komu ještě ne a to bez ohledu na to, jak moc je autobus zaplněný. Bravurně se dokáží proplést mezi hroznem stojících cestujících a vždy neomylně zamíří k tomu, kdo ještě jízdenku nemá. Každý průvodčí má pak v ruce malé desky v nichž má zastrkané bločky jízdenek podle jejich předtištěné hodnoty a z kterých vám vždy odtrhne ty, co dají dohromady celkovou sumu požadovanou za přepravu. Cena se pohybuje od 1,20€ do 3,30€ za celou cestu podle délky trasy mezi výchozí a cílovou stanicí. Pokud pak nastoupíte někde v průběhu cesty jako já, určí se cena zjevně odhadem:-) Takže se vám může stát, že za stejnou cestu zaplatíte pokaždé jinou částku.

Cestou na jih projíždíme přes Argirades, Perivoli, Lefkimi a zhruba s dvacetiminutovým zpožděním (nic neobvyklého) dorážíme v cca 11:50 do Kavosu. Na malém náměstíčku už netrpělivě přešlapuje hrozen dopravychtivých Angličanů, kteří se houfně vrhají k autobusu jen co přijede, málem by ho ani nenechali otočit a nás co jsme právě přijeli vystoupit. Že je Kavos městečkem převážně mladých angličanů, poznáte hned. Všude anglické nápisy, sem tam hlouček rozveselených teenagerů, mnohdy už v tuto dobu značně posilněných alkoholem…tady Řecko nenajdete. A tak se moc nezdržuju a vyrážím ven z městečka směrem k jihu, k asi 3km vzdálenému mysu Asprokavos a k troskám kláštera Panagia Arkoudilas nebo jak říká anglicky psaná směrovka „Monastery of The Blesed Virgin Mary“ z roku 1700.

Olivovníky, zpočátku lemující neasfaltovou cestu, postupně mizí a nahrazují je husté macchie a cypřiše. Cesta chvilku stoupá vzhůru, pak zase klesá dolů aby nakonec vystoupala nad útesy, pod nimiž se otevírá volné moře. Po trase mne míjí několik aut, která nakonec zase míjím já, odstavená na menších parkovacích plochách podél cesty. Minu odbočku v pravo k pláži a pokračuji dál, směrem ke klášteru. Pokud sem náhodou vyrazíte autem, vřele doporučuji odstavit auto na prvním možném místě a zbytek dojít pěšky, protože povrch je docela hrbolatý a při pokračování dost riskujete podvozek svého zapůjčeného přibližovadla. To ale zjevně netrápí Polskou dvojici, která si sem vyjela na výlet zapůjčeným jeepem. Nejprve je potkávám znovu u trosek kláštera, kde to jen tak prolétnou a už zas mizí cestou dál. Já se ale nejprve trochu zdržím a prolejzám troskami. Vypadá to tu jak po výbuchu, nebo jako po větším zemětřesení. Povalené rozpraskané zdi, zbytky střechy v sutinách, jen zvonice, vstupní brána a kousek schodiště zůstaly jakž takž zachované. Nedbám moc na výstražné cedulky varující před nebezpečím a přelézajíc přes sutiny, zkouším udělat pár záběrů. Zpoza jedné hromady na mne vykoukne ještěrka, krátce zapózuje pro objektiv a hned zase mizí mezi kameny. Před bývalou vstupní branou si pak udělám chvilku přestávku na cigárko a mezitím než dokouřím pozoruju chvilku mravenčí dálnici. Je na ní provoz jak mezi Prahou a Brnem. Spořádaně jeden za druhým, v jednom pruhu ti co něco nesou do mraveniště, v druhém ti co se vydávají pro nový náklad.

Teplota opět vesele vystoupala ke třicítce, takže by to chtělo skutálet se někudy šikovně k vodě a trochu se osvěžit. Údajně to tudy má jít projít dál, k menší, téměř liduprázdné pláži. Tak to zkusím, protože vracet zpět do Kavosu se mi ještě nechce. Vydávám se tedy po mírně se zužující úvozové cestě. Tudy před chvíli projeli ti Poláci s jeepem, opravdu docela odvaha. A za chvíli je i potkávám jak se vracejí. Na chvilku se zastavíme, popovídáme a oba mne přesvědčují, že dál to nevede, že nemá cenu abych šel dál. Říkám, že nevadí, že to zkusím projít až kam to půjde a když to nepůjde, tak se vrátím. Cestička se dál zužuje až je z ní úzká pěšinka. Autem to tudy opravdu dál nejde, ale po svých…naprosto bez problémů. A za chvilku už vylézám na široké cestě, padající poměrně prudce dolů k moři. Pár minut a jsem na pláži. Opravdu je tu téměř liduprázdno, jen asi 8 lidí se tu opaluje nebo koupe. Moře je tu klidnější než na západě, ale vlnky jsou přecijen větší než na východním pobřeží. Tak hurá do vody, pláž je písčitá, voda příjemně teplá. Po vykoupání ještě projdu celou pláž na obě strany kam až to jde. Na západním okraji ji ukončuje osamocené skalisko, za kterým pokračuje další pláž, na východním potom je ukončena ostrými kameny. Ještě jednou se vykoupu a zhruba po druhé hodině se vydám zpět do Kavosu.

Trochu si projdu centrum letoviska, ale žádné velké zajímavosti tu nenacházím. Zabrousím i do jednoho z větších obchůdků pro pití a trochu porovnám ceny s Georgiosem. Není to tu nijak výrazně dražší, spíš mi připadá že se tu drží na té spodnější hranici cenového rozpětí. A pak že prý se tu ceny přizpůsobují Angličanům a vše je tím pádem dražší. Houby s voctem, prostě někde jsou „podnikavci“ co chtějí vydělat víc a někde opravdoví obchodníci co vědí, že pokud mají rozumné ceny, přijdou jim tam lidi víckrát než ke konkurenci.

V ulicích moc živo není, zato je živo v různých pubech, hospůdkách a klubech kde jede buď živé vysílání nebo alespoň nějaký ten film na velkých obrazovkách. Tedy živo….spíš plno, než živo, mnozí z teenagerů jen tak posedávají před obrazovkami, po ruce oblíbený alkoholický nápoj a skelnýma očima se snaží alespoň občas zaostřit na děj na obrazovce. Večery tady asi opravdu musí být veselé. Tohle prostředí mne nijak zvlášť neláká a tak zamířím raději na pláž.

Ta je tu oproti restauracím podstatně prázdnější, písčitá, sem tam olemovaná chaluhami. Písek je spíš tmavší a vstup do vody vypadá hodně pozvolný. Na hladině se v mírných rybníkových vlnkách pohupuje několik desítek různých lodiček a plavidel. Projdu téměř celou zhruba čtyřkilometrovou pláž, udělám pár fotek, cestou pak poklábosím se zvědavou rodinkou Yanis, která na zdejší pláži provozuje školu vodního lyžování a paraglaiding nad mořem.

V jedné taverničce se zastavím na frapé (cena 1,70€ je přijatelná) a protože už mne tu nic moc nedrží, před pátou zamířím zpátky k autobusu. Ten má naštěstí opět asi 10 minut zpoždění. Kdyby jel přesně, mohl bych mu akorát zamávat. Takhle jsem v 17:45 zpět na křižovatce na Georgios a v poklidu dojdu i s nákupem v půl sedmé „domů“. Osprchnu se, připravím si věci na zítřek, udělám si rychlou včeři a zajdu na chvilkový pokec s Jitkou do Star Travelu, kde má „úřední hodiny“. Chvilku si popovídáme, pak se s ní ještě domluvím, aby na mne případně zítra, kdy je naplánovaný polodenní výlet do hlavního města (je v ceně zájezdu), v Kerkyře nečekali, pokud bych to nestíhal, že se nějak dopravím. Na závěr se ještě zajdu trochu projít po Georgiosu a kolem půl jedenácté se vracím zpět na oblíbený večerní drink a posezení s knížkou na balkónku. A kolem půlnoci usínám.

Den šestý: východní pobřeží, putování z Moraitiky až do Kerkyry

Dnešní den začínám asi ve čtvrt na osm ranní kávou na balkónku. Věci na další z výletů mám připravené už od večera, jen jako obvykle pár minut zabere příprava pití a posbírání dobitých baterií do foťáku. A před osmou vycházím opět k zastávce autobusu na hlavní silnici, tentokráte však směřuji na opačnou stranu než včera, směrem k Messonghi. Sluníčku se dnes moc ven nechce, oblohou putuje víc mráčků, ale postupně se přeci jen vyjasňuje. Autobus z Kavosu má zpoždění jen pár minutek, a tak po deváté vystupuji v Messonghi. Tady mne trochu zmátlo, že autobus minul zastávku na hlavní křižovatce a zabočil vpravo. Následně se pak chvíli proplétal Messonghskými uličkami aby se po pár minutách opět na křižovatku vrátil a průvodčí vítězoslavně začal hlaholit na půl obce „Messonghiiii, Moraitikaaaaa, bus to Corfu!“

Jsem tedy u cíle, respektive u startu, dnešní zhruba 25 km dlouhé cesty. Nechávám autobus za zády a vydávám se nejprve k jihu, prohlédnout si nejprve alespoň kousek Messonghi, než se vydám dále. Asi největší zajímavostí je zde stejnojmenná říčka, která rozděluje obě přilehlá letoviska. Druhou zajímavostí na kterou narazím je místní veřejný vodovod hned u silnice, ztvárněný v napodobenině antického stylu, kde se zrovna osvěžuje jeden z místních řidičů. Počkám dokud nenasedne do svého náklaďáčku a pak zkouším pár fotek. Není to moc jednoduché. Z té lepší strany mi do objektivu nakukuje slunko, z druhé pro změnu překáží sloup a nezbytné dráty elektrického vedení. Už si pomalu začínám zvykat, že u každého objektu který chci fotit v místě civilizace alespoň jeden drát prostě musí být. Nakonec cvaknu pár obrázků a v duchu si mumlám, že to v nejhorším zkusím pak doma vyretušovat. Ale jak se znám, dopadne to ve finále tak, že dráty na fotkách zůstanou, protože bych nedělal po zbytek roku nic jiného než retušoval. Nakonec nesnažím se dělat uměleckou fotografii, ale spíš dokumentární, tedy přiblížit ostatním co mohou na ostrově vidět.:-)

Pak se ještě chvilku toulám křivolakými uličkami a na jižním okraji letoviska zamířím k moři. Na pobřeží udělám malou zastávku na doplnění kalorií v podobě malé čokolády, tekutin v podobě Tangu rozpuštěného v místní balené vodě a nikotinu, a po písčito štěrkovo kamenitém břehu se vydám zpět do centra letoviska. To je sice poměrně moderní upravené a čisté, ale koupání tady asi nebude nic moc. Mezitím se letovisko pomalu probouzí, někteří z jeho dočasných obyvatel teprve snídají v taverničkách u pobřeží, jiní už vstřebávají paprsky dopoledního slunka. Propletu se mezi připravenými lehátky a slunečníky a po pár desítkách metrů se ocitám u ústí říčky Messonghi. Most poblíž žádný není, takže nezbývá než se vydat proti proudu, až na hlavní silnici. Říčka je opravdu maličká, druhý břeh je coby člověk kamenem dohodil a to doslova. Oba břehy lemuje několik desítek menších plavidel, od rybářských člunů až po turistické lodičky. Při přechodu přes silnici mi bleskne hlavou název jedné z cestopisných knížek našich slavných cestovatelů, Hanzelky a Zikmunda, „Tam za řekou je Argentina“. Za touto říčkou samozřejmě není Argentina, ale Moraitika, na což vás upozorní i cedulka na okraji mostu.

Počítám s tím, že dnes si ještě cesty po silnici užiju dost a dost, proto se při nejbližší příležitosti stáčím opět vpravo k pobřeží, skrz dva asi největší hotelové komplexy v Moraitice. Ten nižší má název MORAITIKA INN KORFU, ten vyšší MESSONGHI BEACH CORFU. Geograficky sice leží opačně než by turista očekával, ale jsou v jednom společném areálu plném zeleně a rozkvetlých záhonů. Za hlavními budovami je pěkně upravený park s desítkami malých bungalovů. Ty jsou šikovně popropojované vydlážděnými cestičkami, na nichž se prohánějí pod dohledem dospělých malí caparti v elektromobilech. Pláž je tu poměrně úzká, štěrkopísčitá, zastavěná slunečníky s rákosovými střechami. Vstup do vody je hodně pozvolný, pod vodou se však místy skrývají kameny a menší útesy. Vlny tu nejsou vlastně žádné. Postupně se místy pláž úplně ztrácí o kousek dál se mění na oblázkovou. Ta u dalšího hotelového komplexu končí trávníkem s vybetonovaným okrajem a polorozpadlými schodišti do moře nebo několika dřevěnými moly z nichž vedou schůdky do vody. Na samotném konci tohoto komplexu je pak malá tavernička s vyhlídkou na moře. Bohužel je oplocená, takže nezbývá než se kousek vrátit zpět, projít na hlavní silnici skrz recepci a dál pokračovat po asfaltce.

Cesta mezi Moraitikou a Kerkyrou není nijak zvlášť zajímavá. Obyčejná hlavní silnice spojující jih ostrova s hlavním městem se vine téměř po celou dobu podél pobřeží a zároveň pod úpatími okolních kopců. Sem tam vystoupá o pár metrů výš, místy zase klesá až téměř na úroveň moře. Pobřeží je zde téměř všude stejné jako v Moraitice. Štěrkovitý písek se prolíná s oblázky a sem tam vykoukne z vody nebo trčí ze břehu shluk větších kamenů a útesů. Místy je i malá plážička, ale na koupání to tu zrovna příjemně nevypadá. Zhruba po čtyřech km se dostávám do malé obce Agios Ioannis Peristeron. Malá vesnička s poměrně novou zástavbou pro ubytování, dvěma obchůdky a jinak nic zajímavého. Místní zvláštností je umělá písčitá pláž s vybetonovaným okrajem, aby se navezený písek na pláži udržel a neodneslo jej moře. Vypadá trochu jako obří pískoviště. Z jižní a východní strany je ještě rozšiřena o dřevěné molo se schůdky pro vstup do vody. Podle stavu betonu na severní straně to odhaduji, že moře a zub času už udělal na tomto uměle rozšířeném poloostrůvku své a než rozbitý beton opravovat, bylo jednodušší vybudovat kolem toto dřevěné molo, aby si na poškozeném betonu někdo neublížil. Udělám krátkou přestávku na nákup vychlazeného pití a mířím dále k severu. Cestou ještě míjím odbočku, kterou je možné překročit pahorky a dostat se do údolí říčky Messonghi, jenž teče zhruba rovnoběžně s trasou cesty. Rovnoběžně s touto trasou vede tímto údolím i vedlejší silnice na hlavní město. Já ale pokračuji dále podél pobřeží a tedy po hlavní silnici, na které je však provoz v tuto dobu docela malý.

Dalších zhruba 7km, což je odhadovaná vzdálenost do Benitses míjím jen několik hotelů od těch honosnějších, až po ty spíše rodinného typu. Některé mají před sebou docela pěkně upravené malé oblázkové pláže a kupodivu i dost hostů. U některých je vidět, že sezóna pro ně v minulých dnech již skončila a domácí provádějí finální úklid před zazimováním. Na jedné z menších neupravených pláží udělám krátkou zastávku na osvěžení v poklidném moři a kolem půl třetí dorážím do Benitses.

Benitses je asi největší obcí na jihovýchodním pobřeží Korfu. Asi 1400 stálých obyvatel zde žije převážně z turistického ruchu. Tato bývalá rybářská víska láká převážně mladší generaci holdující hlasité hudbě a nočnímu životu. V polovině září však ani zde moc živo není a uličky, obchůdky, taverny i úzká pláž jsou téměř vylidněné. V místním přístavu probíhají stavební úpravy a tak i zde kotví jen pár menších člunů. Na severním okraji pak míjím Muzeum mušlí. Chvilku propočítávám čas a pak s trochou lítosti pokračuji dál. Přecijen už jsou tři a do Kerkyry ještě daleko. Zhruba za hodinku zaznamenám první letadlo, mířící na přistání na letišti v Kerkyře. A o chvíli později se ocitám pod spodní bránou zámečku Achilleion a u zrenovovaného pozůstatku dřívějšího císařského přístavního mola s názvem Kaizers Bridge jemuž o pár metrů dále konkuruje taverna stejného názvu vystavěná na takové dost hrůzostrašně vypadající železné konstrukci. O pár set metrů dále v malé zátočině je pak další zajímavost, která by potěšila hlavně děti. Malý tobogán, kterým se dá sjet rovnou do moře. Já už dneska na koupání nemám nějak moc chuť. Jednak toho pomaličku začínám mít docela dost, jednak sluníčko si dnes vybírá oddechový čas a schovalo se za mráčky, které postupně pokrývají celé nebe.

Udělám ještě jednu krátkou zastávku před vystoupáním do menšího kopečku, za nímž se přede mnou otevírá poloostrov Perama a výhled na Myší ostrůvek a stařičký klášter Vlacherna. Nafotím pár záběrů a stejnou cestou jako loni se vydávám podél malé pláže přes hráz oddělující lagunu Halikopoulou od otevřeného moře. Usadím se na hrázi a vychutnávám si vyhlídku jak na letištní dráhu tak na oba ostrůvky. Strávím tu téměř hodinu a za tu dobu stihnu i pár přistávajících a startujících letadel. Je to docela zajímavý pocit, sedět na místě, kde pár desítek metrů přímo nad vámi burácí letecké motory a klesá nebo startuje letadlo. Mám docela štěstí, protože mezi těmi co právě startují je i naše ČSA a vojenský speciál.

Čas ale neúprosně utíká a tak nezbývá než zase hodit batoh na záda a vyrazit dál. Nejprve vystoupám vzhůru na vyhlídku Kanoni, jejíž název se traduje od kanónu umístěného sem kolem roku 1800 za napoleonských válek. Zkusím ještě v rychlosti pár záběrů na Vlachernu a ostrůvek Pontikonissi a na jedno startující letadlo a vydám se napříč Kerkyrou k přístavu na autobus. Cestou ještě zvažuji posečkat na nejbližší zastávce na městskou dopravu, ale nakonec si říkám, že to přeci nevzdám těsně před cílem. A tak díky své tvrdohlavosti alespoň ještě stihnu shlédnout část archeologického naleziště v Paleopolis. Po pravé straně zahlédnu základy strarých římských lázní a po levé pozůstatky ranně křesťanské baziliky z pátého století. Zbytky mozaik z podlahy této baziliky jsou uloženy v pravé výstavní síni u vstupu do Staré pevnosti. Bohužel čas příliš rychle uhání a tak nezbývá čas na bližší průzkum. Ten tedy odkládám na některou z příštích návštěv Kerkyry a tak nechávám po pravé ruce ženský klášter Agias Efthimias i nádherný park s malým zámečkem Mon Repos. Ten si zde nechal vystavět za své vlády lord vysoký komisař, sir Frederick Adam. Od roku 1864, po připojení Jónských ostrovů k Řecku, jej příležitosně využívala řecká královská rodina jako své druhé sídlo na Korfu. Roku 1921 se právě zde narodil budoucí choť anglické královny Alžběty II., princ Filip. V roce 1994 byl pak zámeček vyvlastněn díky vysokému daňovému zadlužení řecké královské rodiny, která žije od roku 1969 v exilu. A od roku 2001 je v zámečku umístěno Muzeum of Paleopolis, které shromažďuje historické prameny okolních antických pamětihodností spolu s historií tohoto zámku.

Po pár desítkách metrů jsem opět na pobřeží a míjím malou umělou pláž pojmenovanou stejně jako zámeček, tedy Mon Repos. Je to asi jediná oficiální a volně dostupná pláž přímo v Kerkyře. Tady už to dobře znám, minulý rok jsme se sem s Míšou zatoulali při hledání místa na vykoupání. Za zatáčkou už na mne z dálky vykukuje Stará pevnost a Staré město. Po pobřežní komunikaci projdu ke Spinádě, kde ještě ve fofru vyblejsknu Maitlandovu rotundu a pak už jen ukládám foťák do b

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .