0
0

Upozornění: tento cestopis je poněkud obsáhlý:-).

Bylo mi líto, když se jiní autoři podělili o své zážitky příliš skromně, tak snad proto…

V únoru jsme zaplatili s přítelkyní Alčou a dalšími třemi páry (Martin s Broňkou,Tomáš s Lidkou a Roman s Mirkou) zálohu na zájezd v září. Bylo to poprvé, co jsem měl first minute a popravdě nevím jestli to ještě někdy udělám, protože vědět,že na dovču pojedu až za tak dlouho je vhodné jen pro zkušené samotryznitele!!! Pro mne to znamenalo 201 dnů těšení střídaného s hroznou představou těch dalších nekonečných dnů do odjezdu. Utrpení jsem se snažil částečně mírnit návštěvami netových stránek o Řecku a samostudiem řečtiny dle slovníčku sestaveného z několika turistických průvodců:-). Divím se, ale přežil jsem to a tak jsme

v neděli – DEN 0

vyrazili na bývalé brněnské autobusové nádraží u hotelu Grand, odkud měl být ve 23.30 odjezd.Jestli si někdo stěžuje, že Řekové jsou nepořádní a mají všude binec, vřele mu doporučuji návštěvu zmiňovaného nádraží.Autobus (patrový neoplan) dojel načas a po zrobení prezenčky jsme vyrazili směr Mikulov. Hodiny se překulily přes půlnoc a bylo tu

pondělí – DEN 1

Před hraničním přechodem jsme měli první zastávku, takové malé poslední užití domova, co kdyby si to někdo rozmyslel a chtěl se ještě vrátit:-), další byla na rakouském odpočívadle (rozespalý jsem ani nezaregistroval kdeže to přesně bylo) a poslední zastávka (30min) byla už na italské půdě. Během cesty se s námi delegát, který nás měl jen vysadit v Benátkách a poté se vrátit s jiným turnusem zpět do ČR, podělil o několik mouder pro cestovaní lodí, jako pořádně se najíst, protože těžký žaludek se tak nehoupe, atd.:-)

V 10.30 nás pomačkané, ale stále natěšené, vyplivnul autobus v benátském přístavu. Dostali jsme palubní lístky, ukázali nám, kterou lodí poplujeme (EUROPA PALACE společnosti Minoan lines) a jelikož povolení vjezdu autobusu do přístavu dle delegáta platí jen na dvě hoďky, pomalu se s námi rozloučil a odfrčel.

Ve 12.15 jsme se nalodili a po zdolání dvou funkčních eskalátorů a jednoho pěšího schodiště jsme se dostali do místnosti s polohovacími lehátky, která se stala naším dočasným domovem. Následoval průzkum lodi a ve 14.00 hodin za mírného třepání nás trajekt odrazil od břehu.

Jelikož to byla moje první plavba po moři, neustále jsem čekal, kdy se loď začne houpat a já začnu zvracet. V kapse jsem dlachnil (ten výraz jsem někde pochytil) Kinedril. Vzpomínal jsem na příbalový leták a zvláště pak na pasáž, že Kinedril znásobuje účinky alkoholu. Byl čas na úvahu, zda pár panáků na šťastnou dovolenou vypitých v busu byla dobrá volba. Naštěstí se loď ani po vyplutí z Benátek na širé moře houpat nezačala a my jsme zažili opravdu klidnou cestu. Vybavení trajektu bylo fajn. Zneužili jsme bar jak na palubě tak i ten v podpalubí stejně jako bufet na přídi (ceny jsou vyšší o cca20-30% než na ostrově). Kaváren tam bylo víc, dále různé obchody, internet koutek, kasino,kino. Na naší palubě byla pěkná velká obrazovka, která ukazovala (než ji stihla statná Němka přeladit), kde se právě nalézáme. Bazény bohužel napouštěli až po vyplutí,takže voda byla studená a vlezli tam jen otužilí odvážlivci. Jinak na otevřené palubě dost foukalo po celou cestu. Západ slunce v moři sledovala nejméně půlka lodi a stálo to za to (ráno na pozorování svítání se nás na zadní palubě sešlo celkem 6:-).Spali jsme vedle křesel na koberci a plážových lehátkách,bylo to pohodlnější, protože křesla šla sklopit pouze částečně a ještě ne všechna. Díky klimatizaci byla celkem zima a něco na zakrytí přišlo vhod.

úterý – DEN 2

Ráno jsme už mohli pozorovat albánské pobřeží a něco málo před 13 hodinou řeckého času jsme po 22hodinách plavby vstoupili na pevnou zem řeckého ostrova Korfu.

V přístavu nás čekal delegát František.Oznámil nám čísla studií a apartmánů s tím,že se máme v Acharavském Miltosu ubytovat sami, jelikož on je zaneprázdněn ubytováním (rozvozem) dalších turistů a že se za námi do hodiny staví. Nasedli jsme tedy do busu a jeho klasicky řecký (rádio, cigaretky, troubení a vybavovaní:-)) řidič nás v pořádku dovezl na místo určení.

Samotný Miltos se mi osobně líbil. Je to vlastně oplocený komplex (čekal jsem jednu budovu a proto mne mátlo,když jsem na jaře sháněl fotky a dostal jsem několik fotek různých budov a u všech byl popis Miltos:-), skládající se ze tří jednoposchoďových a jedné přízemní budovy s celkem asi 15 studii a apartmány v udržované zeleni s dvěma protilehlými vchody.Jen co jsme si navzájem okoukli ubytování a vybalili, dostavil se delegát František, aby nám sdělil čas a místo zítřejší informační schůzky a následně nám nabídl zprostředkovaní pronájmu nějakého toho přibližovadla. Jelikož jsem byl „zkušenými“ cestovateli varován o výši jeho provize, tuto nabídku jsme nevyužili a vyrazili jsme si něco obstarat sami.Tedy jenom panové. Dámy šly odzkoušet moře s tím,že za nimi přijedeme už na strojích.

Z nejbližší půjčovny jsme po půl hodině smlouvání (zkoušel jsem pro navození uvolněnější atmosféry uplatnit několik řeckých slovíček, ale po několika nechápajících pohledech to stejně skončilo u angličtiny:-)) odjížděli na třech skútrech a jednom enduru, díky přilbám podobni francouzským vojákům za 2.světové války. Odvezli jsme si dva skútry 100ccm po 100e na 9 dnů a silnější skútr 125ccm stejně jako enduro 125ccm po 120e na stejnou dobu. Po krátké zkušební jízdě jsme se rozdělili. Já s Romanem jsme jeli nakoupit na přežití do zítřejšího dne a Tomáš s Martinem jeli za holkama na pláž. Nakoupili jsme v jedné z místních samoobsluh, mimo jiné, pěkný meloun (taktak se vlezl do skútru místo helmy) a po vyložení nákupu v Miltosu jsme konečně i my vyrazili k moři.

Místní písečná pláž, kterou dělí od moře asi metr úzký pás nepříjemných oblázků,byla téměř prázdná.Vstup do vody je pozvolný, dno písčité, moře čisté tak akorát. Podél pláže samá taverna nebo bar.Po řádném vyráchání v moři jsem utíkal za ostatními do nejbližší taverny zahnat hlad -(první gyros,hranolky) a žízeň – (éna mikro bíra parakaló), prostě pohodička:-).

Následoval hromadný odjezd do Miltosu. Zaparkovali jsme uvnitř areálu, odkud nás ale zanedlouho vyhnal brunátný František s tím, že si to majitel nepřeje kvůli bezpečnosti dětí (v celém areálu nebylo dítě ani jedno) a znečišťování olejem.Vytlačili jsme tedy skútříky za branku. Radost ze smyti slané vody (kde je na pláži sprcha, jsme zjistili až za par dnů poté) nám pokazila netekoucí voda.Upozornili jsme na to Františka, který do hoďky zajistil nápravu. Odsoleni jsme vyrazili na čumendu do obchůdků lemující rušnou hlavní třídu. Mírně zmoženi jsme na závěr našeho tažení narazili na tavernu, kde se měla následující den uskutečnit infoschůzka. Objednali jsme si pití u obsluhující usměvavé češky a když se začalo hromadně zívat, zvedli jsme se k cestě směrem našemu dočasnému domovu. Jediné, co jsme ještě zvládli bylo popřát si „kali nychta“.

středa – DEN 3

Díky zakoupenému protikomářáku jsem spal jako dudek a se vstáváním (plánovaná ranní procházka po pláži samozřejmě odpadla:-)) byl dost problém. Nicméně blížila se doba infoschůzky. Přesunuli jsme se tedy do taverny, odkud jsme po půl hodině vstřebávání „informací“ neslušně předčasně utekli. V Miltosu proběhlo naložení ploutví a jiných nezbytných věcí na pláž a vyrazilo se směr Kassiopi, kde nám znalec Martin (na Korfu –severovýchodě – byl s Broňkou vloni) slíbil pěknou malou „soukromou“ pláž. Stroje šlapali jak měli, do Kassiopi je to kousek a tak jsme zanedlouho sjížděli po cestě necestě (byl jsem rád, že jsem si vybral enduro:-)) ke krásně čistému moři. Plážička, ke které se muselo jít kousek mořem, se skládala ze skalních ploten promíchaných s ostrůvky jemného písku. Celé to bylo přilepené na menším svahu z jehož vrcholku nám místy dělaly stín vzrostle stromy (asi duby, protože se tam všude válely žaludy a takové pichlavé listy). Stín jsem ocenil nejvíc já, protože se sluníčkem nejsem zrovna kamarád. Když nás hlad vyhnal od moře, zajeli jsme si přímo do přístavu, kde jsme v jedné taverně ochutnali zase něco málo (někteří víc:-)) řecké kuchyně. Po jídle a krátkém focení jsme zatoulali (opět díky znalcům Martinovi a Broňce) k jednomu free bazénu, kde jsme za plavání a popíjení ledové kávy vydrželi do pozdních odpoledních hodin. Následovalo nedorozumění ohledně placení, které se během chvíle vyřešilo. Po návratu do Acharavi jsme vyrazili opět po obchodech a tu se ke mě otočilo štěstí a já našel to, co jsem tu stále marně hledal – pita gyros DO RUKY a s cenou 1,5euro. Vnutil jsem ho i Alči, ta gyros sice moc nemusí, ale přemluvil jsem ji. To přece nejde, být v Řecku a nedát si pita gyros.

Hm, co se nestalo, po chvíli jsme zjistili,ze jsme si olejem protékajícím z kornoutu pokapali já košili a Alča sukni. Tak jsme jako dva čuníci zamířili k Miltosu.

Po převleknutí následovalo balkónové sezení s dobrým pitím doplněným kouskem zaručeně čerstvé pomerančomandarince (rostlo to hned pod balkonem) a pak už jen spánek.

čtvrtek – DEN 4

Dnes nás čeká Sidari.Jedeme v šesti, protože Martin s Broňkou mají vlastní program.

Během cesty s Tomem zjišťujeme (v kopci, kde Roman se svoji 100ccm nestíhal), že dát 20 euro navíc za 125ccm byla dobra investice:-), v Sidari jsme si našli zastrčené parkoviště a po svých vyrazili na slavné útesy. Když začalo sluníčko pěkně sálat, byli jsme rádi, že jsme došli ke kanálu lásky (náš hlavní cíl v Sidari:-)) a mohli se zchladit v moři. Proplavaní kanálem ruku v ruce s přítelkyní (k naplnění pověsti) proběhlo samozřejmě taky:-).Po nějaké době se malá plážička začala nebezpečně plnit. To a nastupující žízeň nás donutila zvednout kotvy a přesunout se do jedné nedaleké taverny s bazénem,u kterého jsme vydrželi další 2 hoďky. Osvěžení plaváním a chlazenými nápoji jsme se vydali na prohlídku zbytku městečka a hlavně spousty jeho obchůdků. Nakonec jsme skončili v jedné pěkné taverně (kam nás „mírně“ vmanévroval jeden z číšníků). Samotnou tavernou se dalo projít na zahrádku a dále na písečnou pláž, kde mimo lehátek a slunečníků byla i půjčovna motorových člunů. Ze zvědavosti jsem mrknul na nabídku a cena 25euro za hodinu jízdy člunem pro 6 lidí mi přišla jako slušná. A tak jsme se při jídle domluvili a po zaplaceni bašty jsme natěšení vyrazili na loď. Majitel půjčovny nejdřív nechtěl ani slyšet o psech (Pražský krysařík 2ks – zkušení cestovatelé) na palubě,ale Lidka ho přesvědčila. Dostalo se nám školení, jak loď obsluhovat, kam volat z přiloženého mobilu v případě nutnosti, dále pak výklad mapy odkud kam se může a mohli jsme vyrazit.

Hodina není moc času a tak jsme se hlavně rozhodli podívat na Sidarske útesy z moře. U řízení jsme se vystřídali všichni až na Lidku, ta si hlavně užívala sluníčka. Minuty běžely jak o závod, ale stejně jsme toho stihli spoustu vidět a nafotit. Následovala otočka a rychle zpátky do půjčovny. Loď jsme vrátili v pořádku, nasedli jsme na stroje a vyrazili „domů“. Po opláchnutí následovala procházka zakončena večeří (utkvěl mi v paměti název ryby, kterou si k večeři vybral Tomáš – Cecilka) opět v taverně s obsluhující češkou. Závěr večera pak proběhl v Miltosu na balkone se sklenkou dobrého vína. PS: Miltos je klidný areál, žádný hluk z nějakých diskoték nehrozil.Jediný rušivý element jsme tam byli my (teda až na poslední 2 večery, to se nás snažily předstihnout 3 slečny ze sousedství).

pátek – DEN 5

Dopoledne, po vydatné snídáni, jsme vyrazili !pěšky! na místní pláž. Jestli se nepletu,tak to dopoledne bylo moře pěkně kalné, nejvíc co jsme tam zažili, ale odpoledne se to spravilo. Po koupání, sprše (nalezena na rohu taverny) a jednom malém pivku pro osvěžení jsme se vydali zpátky do Miltosu na poradu. Dámy se rozhodly pro odpočinkové odpoledne na pláži a já s Romanem a Tomem jsme vyrazili omrknout otevřené moře a hlavně vlny na západní pobřeží. Plavky, peníze, foťák, mapu a vyrazili jsme. Nejdříve ale na domluvenou průběžnou kontrolu do půjčovny. Zřejmě majitel (podle mého to byl Holanďan a Řek mu tam jen pomáhal) nám zkontroloval brzdy, tlak v gumách, hadrem utřel olej kolem nalévací zátky a pak tím stejným hadrem nám leštil zrcátka:-). Vše bylo OK a tak se mohlo pokračovat. Cestou jsme si užili klasické řecké serpentiny (plyn – brzda – noha na zem, co kdyby – otočka – plyn…:-)) Roman pěkně chytal stojanem. Po malém bloudění jsme dorazili do Agios Georgios. Jeho písečná, středně široká, dlouhá pláž se slunečníky, lehátky a pěkným výhledem na otevřené moře byla na řecké poměry celkem dost plná. Na vlny jsem se těšil bohužel zbytečně, moře bylo klidné, vítr žádný. Nějak nás to do vody nelákalo, tak jsme vyrazili dál. Po zdolání několika pěkných, po sobě jdoucích stoupáních jsme vyšplhali do Afionas, kde jsme našli pěknou vyhlídku na celou pláž a Porto Timoni. Po kochání 🙂 jsme jeli uhasit žízeň do nedalekého, červeně zbarveného, penzionu s tavernou. Měl pěkné parkoviště s pergolou porostlou velkými sladkými hrozny. Taverna prázdná, jen dvě usměvavé řecké slečny – číšnice.Dali jsme si malé pivka (hroznům to nevadilo) a nechávajíc odpočinout naše otlačené zadnice jsme si užívali té pohody spojené s opravdu nádherným (na Korfu snad ani jiné než nádherné nejsou:-)) výhledem na moře a ostrůvky pod námi. Pomalu se začínal ozývat hlad a tak jsme vyrazili na zpáteční cestu, kde se stal MŮJ SILNÝ ČICHOVÝ ZÁŽITEK: V zatáčce jedné vesničky (na název si nevzpomenu) jsme míjeli, za plotem porostlým zelení zastrčenou, tavernu.Vůbec by jsme si ji nevšimli, nebýt úžasné vůně, která nás naprosto ovládla, donutila zastavit a vrátit se :-)), uvnitř prázdno, od příjemné paní jsme se dozvěděli, že první maso (ukázala nám velký rožeň plný otáčejícího se masa několika druhů) bude hotové až za hodinu. To by pro nás znamenalo velké zdržení, tudíž jsme slintající museli sednout na stroje a pokračovat dál.

V Miltosu jsme po příjezdu poprvé vařili večeři, hm, nebyla špatná, ale ta zastrčená taverna voněla mnohem líp:-) .

Před setměním jsme ještě hromadně vyrazili do Kassiopi na večerní projížďku. Projít si městečko,obchůdky (koupil jsem si malou udičku:-)), sednout si na drink do taverny. Všude byla spousta lidiček. Tohle mi normálně dost vadí, nemusím to, ale tady úplně v pohodě. Nevím proč,snad pro celkovou pohodu:-).

Noční Kassiopi bylo fajn, ale únava se ohlásila a my studenou (na motorce to pěkně profouklo) nocí odfrčeli zpět do připravených postýlek Miltosu.

sobota – DEN 6

Po snídani a klasickém zdržení jsme dnes v plném počtu pod taktovkou „průvodce“ Martina vyrazili na koupání a potápění směrem na Agios Stefanos.Dámy jsme vysadily na téměř prázdné oblázkové pláži (úplně čisťounké moře – víc jak kde jinde:-)) kousíček od Cape Varvano a sami pokračovali do Agios Stefanos.V přístavu ve stínu stromu jsme nechali stroje. Na cestu se moudře osvěžili megalo bira v blízké taverně a vyrazili přes skalnatý kopec na pláž, po cestičce vedoucí pichlavými keříky. Sluníčko skály pěkně rozpálilo,vzduch se ani nehnul a tak jsme byli za chvíli pěkně zpoceni. Koukal jsem se obezřetně pod nohy, očekávajíc nějakého místního plaza, naštěstí se žádný neukázal:-). Došli jsme na skalní plotny a bez zbytečného zdržování se vrhli do moře. Pod hladinou spousta malých a větších rybek, na skalkách přisáté mušle (takové ty nevýrazné hnědozelené) a něco ,co připomínalo kulaté gumové přísavky (což by měly být snad schované sasanky?). Následovalo chytaní ryb, nejdřív na udici ze břehu. Když jsme vytáhli několik malých čudlí, rozhodli jsme se pro změnu. Popadli jsme brýle, šnorch, z cívky se odmotalo kus silonu, cívka se strčila za plavky, na háček kus rohlíku a roztaženi na hladině jak žaby jsme pozorovali jaká ryba nám zobe návnadu. Snažili jsme se upřednostnit ty vetší,ale mršky malé byly vždy rychlejší. Martina s Tomem to nebavilo, tak šli napřed s tím, že na nás počkají v taverně u motorek. Když jsme se dostatečně vyblbli (nechytli jsme žádnou rybu větší 10cm), sbalili jsme se také.Vyprahlí jsme si dali v taverně mikro bira a spěchali za holkama. Našli jsme je v taverně nedaleko pláže, kam se vydaly utišit hlad a žízeň. Sami hladový, objednali jsme si též. Jídlo roznášel poněkud unavený, zmatený číšník. Zapomínal, věci mu padaly z ruky…. Ke složitému rozpočítání společného účtu holek si musel povolat posilu z kuchyně (nevěděl co kolik stojí a v jídelním lístku to nebylo). To nám trošku zkazilo celkový dojem z jinak pěkného odpoledne. Vrátili jsme se na pláž, holky si tam sbalily věci (hlavně spoustu kamínků) a jelo se zpátky do Acharavi.

Zatím co Tomáš s Lidkou si šli odpočinout do stínu stromů na zahrádku vedlejšího penzionu a Martin s Broňkou zmizeli nevím kde, já s Alčou, Mirkou a Romanem jsme vyrazili pěšky podél pláže (řádně nastříkáni sprejem proti moskytům, protože na pláži jich bylo nechutně moc a otravní byli až běda) s cílem najít na netu Byrou vychvalovanou tavernu Navigator. Procházka byla sice dlouhá (našli jsme ji až na opačném konci pláže), ale příjemná a rozhodně stála za to, protože samotná taverna opravdu byla tak skvělá, jak je popisovaná:-) milý, rychlý, ale nevtíravý personál (odhadovali jsme to na rodinný podnik) , přátelská atmosféra podbarvená tlumenou řeckou hudbou, dobré suché víno a šuměním oznamovaná blízkost moře, prostě taková pohoda, klídek, cigáro:-). K opuštění tohoto ostrůvku klidu nás ale donutil čas, museli jsme ještě nakoupit na slíbenou domácí večeři pro všechny. Po jejím uvaření a částečné konzumaci nám zbyla síla už jen k uložení se do „peřin“.

neděle – DEN 7

Dnes jsme se po snídani rozhodli zdolat nejvyšší vrchol ostrova –Pantokrator.

Díky zkušené průvodcovské dvojici jsme po několika zastávkách ve výškových táborech, ale absolutně bez bloudění, zdárně dorazili na dvojvrcholek hory. První, vyšší vrcholek s klášterem, obchůdkem se suvenýry, bistrem a opravdu vysokým vysílačem, druhý, osázený různými anténami jako ježek bodlinami, vše navzájem pospojované, ukotvené, bzučící. Po prozkoumání všech zákoutí, odfocení spousty fotek, zapálení svíček, vhození dobrovolného příspěvku a osvěžení malým pivkem jsme si jen tak sedli a koukali. A bylo fajn:-). V dálce jsem na cestě viděl čtyřkolky, ty malé, pomalé neohrabané želvy a ještě dvě tečky – jediné dva odvážné pěší turisty, které jsme potkali cestou na vrchol.

Když jsme se do sytosti vynadívali do vzdáleného kraje, Albánii nevyjímaje, rozhodli jsme se zpáteční sjezd absolvovat nikoliv po asfaltové cestě, po které jsme na vrcholek přijeli,ale po nezpevněné, před kterou nás varoval majitel půjčovny:-). Opět jsem ocenil výhody endura před skútry. Obavy jsem měl pouze z defektu, protože některé kameny byly opravdu ostré a gumy jsem mel pěkně sjeté, vzorek minimální. Ale všichni jsme to zvládli bez problémů a nakonec jsme vyjeli kousek od Kassiopi, kde jsme si v přístavním rychlém občerstvení daly malý oběd do ruky – gyros, souvlaki. Potom jsme se vydali přes kopeček koupat na velké skalní plotny. Nevýhoda byla, že do vody byl pouze malý oblázkový vstup. Samotné oblázky byly celkem velké, tak velikosti mužské pěsti, ale pěkně mořem obroušené. Četná hustota proplouvajících velkých lodí nám zajistila ty největší vlny co jsme tady zažili za celý pobyt, pokud nepočítám umělé vlnobití v aqualandu:-).Díky vlnám se do vody špatně lezlo, ale když už tam člověk jednou byl, stálo to za to.Voda si s kameny pohrávala jak s tenisovými míčky, rachotilo to jak v popelářském voze. Cesta zpátky na břeh vypadala z dálky pro nezasvěceného komicky. Muselo se čekat, až odejde vlna a pak rychle ven nebo vám další vlna oblázky omlátí kotníky. Samozřejmě boty do vody neměl nikdo z nás. Po řádném vyrachtání ve vlnách jsme se s Alčou oddělili a jeli napřed do Miltosu.

Po naší včerejší zkušenosti s personálem a dobrým vínem jsme se dohodli, že den zakončíme společnou večeří v Navigatoru. Ač jsem si objednal steak (neměl chybu), dobrovolně jsem také poprvé ochutnal ústřice, kalamáry, krevety, sardinky komplet (i s očičkama) a jinou mořskou havěť :-).

A chutnalo mi to! Ostatně spokojení jsme byli všichni a účet kolem 110 euro za to, co jsme všechno snědli a vypili opravdu nebyl vysoký. Zpáteční cesta po pláži s hvězdami nad hlavou byla ta třešnička na dortu.

pondělí – DEN 8

Dnes jedeme do aqualandu. Ale v šesti, protože Martin s Broňkou tohle nemusí. V Acharavském infocentru jsme hned ráno zakoupili zlevněné vstupenky (18e/ks) a vyrazili. Jelikož jsme se již „aklimatizovali“, tak se přilby nechaly ve schránkách skútru a jelo se „naostro“. Já na enduru schránku ani kufřík neměl, tak naše zůstaly pověšené na věšáku ve studiu (18 už nám není a motorky máme na pohodu a ne pro závodění).

Jeli jsme přes kopečky a Romanův 100ccm skútřík ve dvou moc nestíhal a tak jsme s Alčou na něj před horizontem čekali.Tom s Lidkou zatím jeli napřed. Když nás Roman s Mirkou dojeli, vyrazili jsme dál a na horizontu za zatáčkou jsme spatřili – v Řecku nevídanou – silniční kontrolu! Dva policisté právě „dusili“ Tomáše a Lidka nám naznačovala, ať zmizíme. S pohledy upřenými na druhou stranu jsme projeli okolo. Po nějakých 100m a dvou zatáčkách jsme to střihli na kraj olivového háje. Půjčil jsem si od Romana helmu a jel zjistit, co se děje. Policisty jsem míjel v první a Toma s Lidkou v druhé zatáčce. Následovala porada. Jak jsme se dozvěděli, samozřejmě šlo o helmy. Pod pohrůžkou pokuty 83 euro (tu nezaokrouhlenou částku jsem moc nechápal) si nasadili helmy a bylo to řešeno domluvou. Následovalo dilema, bylo nás 6 a měli jen 4 helmy. Mé 2 helmy byly doma na věšáku, Acharavi daleko,vracet se nám nechtělo, tak mi Mirka půjčila svou a zbytek cesty tedy měli helmy řidiči a spolujezdkyně bez helem se nenápadně krčily za nimi. Další story jsme zažili, když jsme začali bloudit. Na jedné křižovatce nedaleko Liapades jsme narazili na řeckého 70-letého dědečka. Tušil jsem zradu:-), ale Tom se nedal,slušně strčil dědečkovi do ruky mapu a anglicko-česky se ho ptal kudy že do aqualandu. Dědeček se na nás usmál, koukl do mapy, řekl eééeéé a ukázal doleva. Poděkovali jsme mu, ale on najednou začal další eeééeéé a ukázal doprava. To nás zarazilo, ale dědu ne, protože se znovu usmál, vydal další eeééeéé a ukázal rovně.No nic, zkusíme to doleva. Znovu jsme poděkovali, vzali si mapu (děda se jí nechtěl jen tak vzdát:-) a vyrazili. Asi po 20 minutách se zadařilo a před námi se otevřelo velké parkoviště patřící aqualandu. U vchodu nám vstupenky vyměnili za tenké červené papírové pásky (byl a nebyl to papír – tento pásek jsem si sundal až za 14 dní), které jsme si měli dát na zápěstí – zřejmě taková viditelná kontrola zaplacení vstupného. Po pronajmutí velké bezpečnostní schránky (5euro) jsme si na námi vybraná lehátka dali věci a spěchali na vodní atrakce. Je jich tam opravdu hodně. Spousta toboganů od malých dětských až po tobogany pro šílence:-), divoká i líná řeka, několik bazénů z toho jeden velký s umělým vlnobitím. Fronty max. 3 – 5 lidí, pohodička. Byli jsme tam téměř do zavíračky. Dvakrát jsem se bouchl do hlavy a jednou si vyrazil dech, Alča si odřela na vystupujících spojích záda – to všechno na toboganech, ale stálo to za to:-). Na zpáteční cestě jsme se ještě jeli podívat jen tak na čumendu do Paleokastritsi, ale protože jsme byli z aqualandu pěkně vysílení, zůstalo to jen u focení na pláži. V Acharavi proběhl rychlý nákup a po návratu do Miltosu holky udělaly jídlo. Závěr dne jsme poté strávili na verandě se sklenkou dobrého pití.

úterý – DEN 9

Dnešní den byl odpočinkový. Po společné snídani jsme vyrazili na skalnatou plážičku do Kassiopi, kde jsme strávili celé dopoledne. Co a kde jsme obědvali si už nepamatuji (asi to nebyl tak silný zážitek). Co vím ale jistě, že odpoledne jsme strávili vylepení u bazénu Navigátora, kde jsme střídali plavání v moři a u bazénu, popíjelo se bílé suché víno zakusujíc u toho krevetový koktejl. Naprostá pohoda, nemělo to chybu, snad jen ten pštros scházel…Večer jsme opět vyrazili na obhlídku obchůdků. Odjezd se blížil a nastal čas vybírání dárků pro nejbližší doma. Závěr večera byl klasicky na verandě se sklenkou:-).

středa – DEN 10

Středu jsme zasvětili pátrání po půjčovně vodních skútrů. Nejdřív jsme zajeli do nedalekého Agios Spiridonas, kde měla být nejbližší půjčovna. Bohužel nebyla. Zato tam u pláže byla nádherná palma (máme hodně fotek:-)), chovný záliv se spoustou žravých ryb a obchod, kde jsem objevil dárek pro společného kamaráda – pravé mexické sombrero z Řecka.V prázdné taverně jsme si dali malé pivko, Martin s Broňkou se rozhodli zajet podívat do nedaleké jeskyně (kde mimochodem našli zachovalou kostru berana), Romana začal bolet zub, tak se s Mirkou trhli. Do Rody (další avizovaná půjčovna) jsme nakonec jeli jen s Tomášem a Lidkou. Hm, ani v Rodě půjčovna nebyla. Jen spousta obchůdků a taveren. Následoval nákup a osvěžení v podobě frapé. Dostali jsme tip na další půjčovnu, tentokrát níž na východním pobřeží, v Dasii, ale protože jsme toho měli už dost, rozhodli jsme se vrátit a zbytek dne strávit opět u Navigátora. Až večer jsme si vyšli na obvyklou procházku po hlavní třídě spojenou s nákupy. Na večeři nakonec byla gulášová polévka ze sáčku:-).

čtvrtek – DEN 11

Tak už je to tady, poslední celý den na Korfu.Večer budeme muset vrátit motorky a tak jsme se rozhodli, že naposledy zkusíme najít půjčovnu vodních skútrů. Holky nenašly to správné nadšení a tak jsme vyjeli jen v pánské sestavě. Protože Lidka byla pověřená nákupem sombrera v Agios Spiridonas, nechal ji Roman svůj skútřík a sám jel se mnou na enduru. Po příjezdu do Dasie jsme skůtry hledali opět marně, našli jsme pouze info středisko, kde nás poslali dál na jih, do Gouvie. Dojeli jsme na konec jedné pobřežní cesty a na druhé straně zálivu jsme přes vodu viděli molo půjčovny loděk a na něm 3 vodní skůtry. Záliv jsme museli objet a za průchod na pláž jsme použili recepci hodně hvězdičkového hotelového komplexu. Pěkné vybavení, spousta atrakcí jako třeba golfové hřiště, jemný trávníček, živý plot podle pravítka, všude okolo bylo cítit spoustu peněz. Dole na pláži bylo taky cítit, ale špinavé, stojaté a zakalené moře. Nedaleko byl přístav, v něm vetší nákladní lodě. Špinavější (znečištěnou) vodu jsem na Korfu neviděl. S vidinou možného pádu ze skútru do takové stoky nás chuť na projížďku přešla. Zklamaní jsme si sedli k jednomu baru na malé pivo a přemýšleli, co dál. Vzpomněl jsem si, že před 4 roky byla ještě jedna půjčovna kousek pod Benitses, což by ovšem znamenalo ještě minimálně hoďku cesty. Martinovi se do toho moc nechtělo a rozhodl se vrátit k holkám. Já s Romanem a Tomem jsme vyrazili směr hlavní město. Po špatném odbočení jsme místo do přístavu zabloudili do středu města, kde jsme se dostali do nekonečně dlouhé kolony. Pokud jsme v ní nechtěli hodiny tvrdnout, nezbývalo nám, než napodobit domorodce.A tady jsem zažil MŮJ SILNÝ DOPRAVNÍ ZÁŽITEK:jelo se stylem zrcátko na zrcátko, všude kolem auta popojíždějící, auta stojící, troubení, tůrování motorů. Obklopení mopedy, skútry, silnými mašinami, tady dědeček na starém skůtru Vespa, zprava ho bere slečna v kostýmku krotící novou silniční Hondu, okolo vůně spáleného benzínu, proplétání se navzájem, na semafor žádný ohled, svítil si sám pro sebe. Obrovská koncentrace dvoukolových strojů na malém místě. Takhle si představuji třeba Peking. Byli jsme tím úplně uneseni, málem jsme řvali nadšením! Když nás tento živý had zanedlouho vyplivl, skoro jsme litovali, že už je konec:-). Čekalo nás však ještě další bloudění, kolem malého přístavu u Staré Pevnosti jsme jeli dvakrát a potom jsme najeli do dlouhé jednosměrky, která vyústila v Kanoni, blízko konce přistávací plochy letiště. Tady už jsem to poznával, přes záliv vede hráz (snad 200m dlouhá,široká 1-1,2m, s betonovým rantlem na jedné straně coby zábradlím), která též slouží pěším jako spojnice přes záliv s možností sledování přistávajících a startujících letadel. Turistů čekajících na nějaké to letadlo bylo asi 15. Potřebovali jsme se dostat na druhou stranu a tak jsme sedli na stroje, opatrně objeli malý zátaras a s poděkováním efcharisto všem, kteří nám uhnuli, jsme přejeli na správnou stranu zálivu. Začínal nás tlačit čas a tak jsme se nezdržovali a jeli dál na Benitses (kde jsem byl ubytovaný v 2002). Při projíždění mi letovisko přišlo zpustlé, opuštěné (otevřena snad jen třetina oproti roku 2002). Pokračovali jsme a před Moraitikou jsme se konečně dočkali. Na břehu nádherně čistého moře na nás čekali 3 vodní bílomodrožluté Yamahy 700ccm. Obsluhu zajišťoval sympatický blonďák. Šup do plavek, k tomu povinnou vestu, rychlá instruktáž a už nás hnal na moře. Nikdy jsem na vodním skútru nejel a tak mi chvíli trvalo než jsem zjistil, jak se s ním zatáčí (pouhé natočení řídítek opravdu nestačí, je potřeba tomu pomoci náklonem a plynem). A pak už jsem si užíval dovádění a poskakování po vlnách. Rozhodně to stálo za tu cestu, snad jen to nemuselo být tak drahé (40e/15min). Po skončení jsme si vytřepaní sedli v nedaleké taverně na jedno mikro bira. Když se nám uklidnily roztřesené ruce, s pocitem splněného přání jsme vyrazili na zpáteční cestu. Než jsme se dostali na hráz,nad hlavou nám přeletěli 3 letadla (jedno dopravní a dvě sportovní). Přímo na hrázi jsme na další čekali marně. Vyjeli jsme tedy k vyhlídkové restauraci, vyfotili Myší ostrůvek, Pontikonissi i betonovou hráz a pokračovali směrem ke Staré Pevnosti. Po projetí kolem ní jsme se dostali do přístavu pro trajekty, ale nijak jsme se nezdržovali a pokračovali dál na sever směr Acharavi, kam jsme dojeli něco před 16h. S Alčou jsme si ještě zajeli do Agios Spiridonas a potom už byl čas vrátit enduro zpět do půjčovny. Následovalo poslední koupání, procházka po pláži, nakoupení materiálu pro svačinu na cestu a rychle balit. Večer proběhl tak trošku ve smutku s blížícím se koncem pobytu.

pátek – DEN 12

Budíček v 4:00 – radost sama o sobě:-). Poté co jsme se ujistili, že nikdo nezaspal, proběhlo ještě rychlé dobalení .Ve 4:45 jsme již u brány všichni s kufry čekali na bus, který přijel s menším zpožděním. Řidič -klasicky vysmátý Řek kouřící jednu za druhou:-).Vyzvedávali jsme ještě pár lidí z nedalekého Tsiliosu a pak už delegát František zavelel k odjezdu do přístavu. Řidič během celé cesty cca 1h, mimo přestávky na potáhnutí z cigarety, nezavřel pusu. Stále mluvil na Františka a ten k odpovědi mimo spoustu českých slov používal 4 řecké slova (dekapende, tsilios, chrystos, ne) a stále dokola. Po 20 minutách mne to už nutilo přemýšlet, jestli to snad nebudou jediná řecké slova, které František zná (trošku mě v tom utvrdilo to, že lodní lístky nám vyřizovala delegátka jiné cestovky, která s námi nakonec i čekala na trajekt ). Když jsme v 6.15 dojeli do přístavu a vystoupili, z veselého řidiče se rázem stal řidič naštvaný. Zjistil, že vzadu v uličce autobusu totiž někoho žaludek nevydržel klikaté řecké cesty. Po chvíli zjišťování viníka s nasupeným výrazem nastartoval a odjel i s Františkem. Snad na Čechy nezanevřel:-(. Čas běžel, pomalu se blížila 7hodina (čas odplutí) a trajekt nikde. Začal se šířit černý humor, ale nakonec jsme se dočkali. Něco málo po 7h se začal ozývat vzdálený hukot, který stále sílil a po chvíli se za zakotvenou nákladní lodí objevil náš trajekt pro cestu zpět – IKARUS PALACE (opět od společnosti Minoan Line). Přiražení ke břehu byla otázka chvilky, z trajektu vyjelo pár aut, vystoupilo něco málo lidiček a už nás hrnuli dovnitř. Za 10 minut jsme odrazili,takový to byl fofr. IKARUS je pravým opakem EVROPY. Je starší,menší a rozhodně špinavější. Při příchodu do místnosti se sedačkami jsme zjistili, že jsou z větší části obsazené cestujícími, kteří nastoupili v předchozí zastávce. Až na lodi jsme zjistili, že z Korfu se nepluje přímo do Benátek, ale že bude ještě jedno přistání v IGOUMENITSI na řecké pevnině – malá pozornost podniku:-). Tam už to taková rychlost s nakládkou a vykládkou nebyla. Nevím přesně jak dlouho jsme se zdrželi, ale jelikož jsem si stihl i zdřímnout a po probuzení jsme stále ještě kotvili, odhaduji to na cca 2 hoďky.

Po odražení následovala otočka, opětovné proplutí kolem Korfu a vzhůru na širé moře. Sluníčko začalo pražit, holky zneužily napuštěnou vířivku, Tomáš bazén a jinak jsme hromadně likvidovali skromné zásoby řecké Metaxi. Posléze se však zatáhlo, začalo pršet a ozvalo se i to dnešní brzké vstávání. Zkrátka nastala doba polehávání, která trvala až do večera. To nás hlad vyhnal do jídelny na večeři. Moře už rozhodně nebylo tak klidné a v jídelně, která byla blízko přídě, bylo boční houpání mnohem výraznější než na zádi.Jídlo jsme doslova zhltli a rychle uvolnili pozice u stolu, protože hrozilo potupné krmení rybiček a to by byla věčná škoda, jelikož jídlo bylo velice dobré. Opět následovalo polehávání, které se zvrtlo v nefalšovaný spánek.

sobota – DEN 13

Budíček proběhl před 6 hodinou. Od ostatních jsem se dozvěděl, že byla v noci bouřka, kterou jsem naštěstí prospal. Po sbalení spacích pelíšků jsme nedočkavě poslouchali, kdy nám lodní rozhlas ohlásí otevření samoobslužné jídelny. Žaludek byl v pohodě a tak se dožadoval přísunu něčeho dobrého. Kolem 6.45 jsem se konečně dočkal. Šli jsme tedy na příď, houpání lodi už nebylo tak hrozné, oproti včerejší večeři jsme nemuseli nikam spěchat a jídlo jsme si vychutnali. Asi se z nás stali mořští vlci:-). Po chvíli číšník rozhrnul velké závěsy a my jsme přes popršené okno viděli naváděcí světla do benátského koridoru. Po jídle jsme si šli na otevřenou palubu vychutnávat poslední chvíle na trajektu, okukovat Benátky a nakrmit křiklouny racky. Když jsme se později blížili k přístavu, uviděl jsem tam největší loď jakou jsem doposud viděl, velký bílý trajekt. Na zjištění jména byl dost daleko, zvládl jsem jen napočítat 8 viditelných palub (kolik měl dalších nákladních,nevím). Přiráželi jsme ke stejnému molu, od kterého jsme v úterý odplouvali. Přístavní dělníci uvázali lana kolem zapuštěných železných úchytů a loď se sama přitáhla k molu. Popadli jsme kufry, sešli vypnuté schody (Řekům stále ještě nikdo neřekl, že se eskalátory dají pustit i opačně) a po 25hodinách plavby stanuli na pevné zemi. Začali jsme se rozhlížet po patrovém neoplanu, ale asi by jsme byli moc rozmlsaní, proto nám cestovka přistavila dvě dálkové karosy. Po naložení kufrů následoval letošní poslední pohled na moře.Řidič zrobil prezenčku, naše karosa zabafala z výfuku a už jsme vyrazili na poslední díl cesty domů, která až na dvě zapomenuté paní na italské benzince (neujeli jsme daleko,couvali jsme jen z dálničního výjezdu zpátky na parkoviště:-)), proběhla v klidu. Pan řidič nám, snad jako přípravu na jiné klima, pustil na videu Sněženky a machry. Hranice jsme projeli téměř bez zastavení a pas (ani občanku) po nás vlastně za celou dovolenou nechtěl vůbec nikdo (jen řidičák v půjčovně motorek). Poklidným tempem jsme v 18,30 dorazili do Brna.

Takto skončila moje zatím nejlepší dovolená s Alčou a přáteli, dovolená, ze které jsem si dovezl spoustou krásných zážitků a vzpomínek, do červena opálené břicho z aqualandu (Daylong 50 nějak nestíhal) a 3 kg velkých zelených oliv:-).

A proč jsme neletěli letadlem?

K cestě autobusem a lodí jsem vlastně ostatní přesvědčil já. Nějak jsem ještě nenašel chuť sednout do letadla po zkušenosti z roku 2002, kdy jsme museli při zpáteční cestě z Korfu pro poruchu motoru nouzově přistát na řecké pevnině. Cesta trajektem byla nová, zajímavá zkušenost a zároveň i splnění klukovského snu – vždy jsem chtěl plout na VELKÉ LODI. A ani úspora cca 4000kč/os nebyla k zahození. Přesto musím napsat, že příště určitě LETADLEM, protože cesta busem (na těch 10 h nic moc pohodlí) a 22 h resp. 25 h na trajektu je zase strašně dlouhých. Loď máte za 2h prolezlou celou, se všemi obchody, kavárnami, kluby i kasínem:-).

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .