0
0

Letošní plánování rodinné dovolené nebylo úplně jednoznačné. Nejprve jsme sice plánovali jet na ostrov Lefkáda, ale nakonec to byly moje děti, které projevily přání jet na ostrov Korfu, kde jsme již pobývali v létech 1999 a 2004. Letos to ale bylo poprvé, kdy jsme si vše, včetně trajektu zařizovali sami.

Naše cestování začíná ještě za tmy v sobotu 14.Června. Ne že bychom byli pověrčiví, to ne, ale po předchozí noční směně jsem se na cestu chtěl pořádně vyspat. To se však stejně moc nepodařilo. Právě tu noc probíhala pod našimi okny každoroční městská událost – Inkubátor, soutěž hudebních a zvláště rockových kapel, takže se nám podařilo v tom rachotu hudby usnout snad k půlnoci. Bylo 2 hodiny po půlnoci a já už otevřel oči. Tělo by asi ještě spalo, ale hlava už naplno byla na cestách a tak jsem uvažoval, kde je už asi tak Pavel ( admin webu R-A ). Po chvíli se už probrala i moje manželka a tak jsme se rychle rozhodli, že to natahovat nebudeme. Vstali jsme a do 15-i minut bylo auto nabalené věcmi na 3 týdny pobytu. Probrali jsme kluky, ti se jen přemístili do auta a vyjíždíme k Beskydským horám, kudy mám v plánu jet směrem na Slovensko. Je 3 hodiny ráno, když vyjíždíme z domu. Čeká nás cesta dlouhá 1850 km do Igoumenitsy a potom ještě přesun trajektem na ostrov Korfu.

Vyjíždíme tedy za tmy a po hodině jízdy přejížíme hraniční přechod mezi Českou a Slovenskou republikou ( Bílá – Makov ). Hranice vlastně jako by už ani neexistovala, projíždíme jen bývalou hraniční celnicí a sjíždíme k obci. Po chvilce mě však čeká překvapení v podobě mihotajícího se červeného světýlka. Srdce se mi skoro sevře, oči se upřeně zadívají na tachometr tápajíc kolik že jsem to vlastně v tu chvíli asi jel. Zastavuji hlídce Policie a ta po mě žádá doklady mé i od vozidla. Podávám jim vše co chtějí a ve skrytu mysli si říkám, jestli to bude vše co po mně ještě budou chtít. Uf, byla to opravdu jen kontrola, nic jsem neudělal a tak mi podávají doklady zpět a přejí šťastnou cestu. Pomalu začíná svítat a mé první kilometry cest na Slovensku míří k jejich dálnici. Cesta je kvalitní, prázdná, téměř bez provozu, takže mě nic nebrzdí a svůj plán cesty plním dle předpokladu. Je šestá hodina ranní když přejíždím Slovensko-Maďarskou hranici. Přímo proti mě je budka kde se dá zaplatit poplatek za užití Maďarské dálnice. ( Budka je zřízena přímo z pracoviště bývalé celnice, takže k ní dojete přímo, bez odbočení ze směru.) Střídáme se a další kilometry už po dálnici směrem na Budapest jede moje manželka. Jede svižně, v limitu a cesta je toto sobotní ráno téměř prázdná. Bez komplikací projíždíme po obchvatu hlavního města a míříme směrem k Srbsku. Necelých 20 km před Srbskem mi Barča říká, že se jí rozsvítila kontrolka stavu paliva. Kouknu na budík, vytřeštím oči a hned se rozhoduji, že musíme nabrat ještě něco málo benzínu tady v Maďarsku. Zde se mi trochu vymstilo to, že jsem doma nenabral opravdu až po hrdlo, a tak začínám s pomocí navigace hledat v bodech zájmu nejbližší benzínku v dosahu. Do 5-ti minut sjíždíme k snad poslední maďarské benzínce. Zastavujeme a beru benzín za 10 €. V dohledu je už vidět Srbská hranice. Výborně, jsme už blízko.

Je okolo deváté hodiny, když vjíždíme bez jakýchkoliv komplikací do Srbska a dostávám sms zprávu od Pavla, že stojí na benzínce ÖMV v Bačka Topole. Říkám si pro sebe, že ho možná snad tam dojedu a poprvé se tak uvidíme na vlastní oči. Doposud jsme si jen buď psali nebo volali v souvislosti s provozem stránek Řecko-autem. A přání, které jsme měli je po chvilce splněno. Přijíždím na benzínku, stavím auto ke stojanu a už vidím před sebou odstaveného vedle budovy čerpací stanice „Ferdu“ a v něm Pavla. Tak hned mu klepu na okýnko, vytrhávám ho z jeho snění a když se otočí, poznává mě a vyjde z auta ven… A odsud také začíná naše společná cesta, kterou nemá smysl už nijak popisovat, protože ji moc hezky před pár dny napsal Pavel. A mohu jen říci z pozice dalšího účastníka, že ji napsal poutavě a hlavně přesně a pravdivě. Zde na Bačka Topole nabírám nádrž do plna. Tankuji téměř 58 l benzínu, za které platím přes VISA kartu 6249 DIN – z účtu se mi stáhlo potom 1953 kč. 1L benzínu tedy stál v přepočtu 33,79 Kč. ( Později v řecku na Korfě beru opět plnou nádrž benzínu na Shellce blízko Kerkiry . 59 l benzínu mě stálo 80 euro, placeno přes VISA kartu v přepočtu 1 litr za 33,27 kč. )

Na dalších řádcích se zaměřím na to, jak pokračovala naše noční cesta v Řecku po společném rozloučení s Pavlem a jeho rodinou u Evzoni.

Za hranicemi jsem si posunul čas o hodinu dopředu. Bylo tedy už po desáté večerní. Už od Makedonie ( F.Y.R.O.M. ) jsme si říkali, že ta obloha, která je před námi nevěstí nic příjemného. Blýskalo se a hřmělo. Bylo jasné, že tam , před námi je bouřka. V té tmě protkávané jen světlem blesků jsme ukrajovali první kilometry v Řecku. Cesta nám klidně ubíhala a jediné, co jsme si pomalu začali uvědomovat bylo to, že zase budeme muset tankovat. ( Naposledy jsem bral plnou na Bačka Topole v Srbsku ). Z Evzoni do vnitrozemí to bylo směrem k Tessalonice z mírného kopce, takže jsem moc šlapat po plynu nemusel, auto jelo téměř samo. Od Pavla jsem věděl, že by po cestě měla být benzínka Shell, ale nějak se mi ji nepodařilo spatřit. Najíždím na dálnici a odbočuji na Egnatia Odos směrem na Veroiu. Platím mýtné 2€ a jedu dál. Kontrolka stavu paliva mi zlověstně signalizuje oranžovým světlem, že jestli nenaberu benzín, tak na dálnici zůstanu viset. Po dálnici jedu už celkem dost dlouhou cestu, ale žádnou benzínku zde vidět není. ( Nejsou zde přímo na dálnici vybudovány ). Nezbývá mi nic jiného, než odbočit z dálnice a mířím ke křižovatce, kde v protisměru blikáním zastavuji jiné auto a ptám se na to, kde najdu čerpací stanici. Dozvídám se že když pojedu v levo, tak po dvou kilometrech dojedu do městečka, kde benzínku najdu, ale neví zda bude otevřená. Je sobota, po 23 hodině v noci, když do městečka vjížím. Jedu hlavní ulicí sám, jen sem tam posedávají venku u stolů místní lidé.

Dojíždím k benzínce, která je zavřená. Přes cestu je natáhnutý řetízek, který dává najevo, že asi budu muset tady přespat do rána. No nic, stejně bych se dál asi nedostal. S autem jsem už bez tak jel jen na výpary. Vypínám motor a vystupuji z auta, abych se protáhl. Mezitím venku v blízkosti benzínky, kde byl také zároveň dům a v patře se svítilo, jde pomalu ke mně starší pán a dívá se na mne proč stojím. Vím, že je zavřeno, ale přesto se ho ptám, zda-li by se dalo natankovat . Pán je přímo majitelem a tak sundává řetízek dolů a kyne mi ať přistavím auto ke stojanu. Je to pro mě neuvěřitelné, ale stává se pro mě malý zázrak, že je mi natankováno na malé benzínce v noci blízko půlnoci ze soboty na neděli. Je to pro mě nepředstavitelná radost, něco o čem si myslím, že by se mi nejspíše doma v česku asi nestalo. Do nádrže se mi vlezlo 59 litrů benzínu. Jestli opravdu mám nádrž na 60 litrů, tak v tom okamžiku, jsem opravdu už jel na „výpary“. Platím za benzín 76€ to je tedy 1 litr benzínu za 1,29 €. Jsem majiteli moc vděčný za jeho ochotu a pomoc a tak otevírám v kufru chladící box a vytahuji mu jako malou pozornost vychlazenou velkou plechovku piva Radegast. Navzájem se loučíme a vydáváme se zase zpět na dálnici Egnatia Odos, kde ve tmě podél cesty jen trochu tuším, že míjíme města Veroiu a míříme ke Greveně. Za tímto městem končí tento úsek dálnice, a tak už po půlnoci se vydáváme podle ukazatele směrem na Metsovo a Ioanninu v naprosté tmě. Jedu prvních asi 50 km v úseku, který vede horami a cítím, že jedu samými kopci a sem tam i úplnými serpentínami.

V té tmě nic není vidět a tak se plně soustředím na cestu před sebou, abych nezabloudil, nebo ještě lépe, aby se nám nic nestalo. Navigaci mám chuť raději vypnout, protože mi začíná říkat a ukazovat nesmysly. Jedu do 180° prudké zatáčky, otáčíme se vpravo a navigace mi říká a ukazuje, že mám jet rovně – ze srázu spadnout do rokle. Nejspíše tady v budoucnu bude krásný nový most a dálnice, ale zatím je to jen v mapových podkladech. No nic, vypínám hlas navigace a používám jen svou hlavu. Za nějaký čas jsem ale stejně už unavený a vyčerpaný, a tak další část přebírá řízení moje manželka. Nějaký čas společně sledujeme cestu a projíždíme Metsovem do Ioanniny. Zde dojíždíme ještě po staré cestě, a tak vidíme v té tmě po naší levé straně odlesk vody jezera. Proplétáme se ulicemi města a nacházíme nakonec správný výjezd na Igoumenitsu. Po chvíli se radujeme, že zase najedeme na hotový úsek dálnice, ale nic, tato část není pro nás ještě otevřená a tak míříme o 200 metrů dál, kde nás ukazatel navádí ještě na starou cestu plnou zatáček a kopců.

Je mezi jednou, druhou hodinou v noci a já pomalu začínám na sedačce spolujezdce usínat. No usínat. Spal bych, ale na to potřebuji narovnat své dlouhé nohy, takže bych svůj spánek nazval spíše „odpadnutím“. Barča však bezpečně řídí ten těžký úsek cesty dobře a já mezi tím opravdu spím. Procitám v okamžiku, kdy otevřu oči a já vidím před sebou jen prudkou pravotočivou zatáčku o 180° a svodidla, manželka brzdí motorem na dvojku rychlost, i normální brzdou – jede v klidu normálně a bezpečně, kdežto já v tom šoku, kdy jsem se probral vyboulím oči a brzdím nohama v podlaze na neexistující pedály. Nic, uklidním se vzpamatuji se a začínáme spolu si vykládat. Spal jsem asi hodinu, je po třetí hodině a za chvíli už snad budeme v Igoumenitse. Mezitím se přibližujeme ke zvláštnímu kruhovému objezdu v prudké zatáčce a v kopci. Na Igoumenitsu se jede prudce do prava z kopce, ale právě proto musíme najet do kruhového objezdu, celý jej objet a potom až zatočit na Igoumenitsu. Za chvíli už najíždíme na dálniční úsek a sjíždíme z kopců do Igoumenitsy. Jsou 4 hodiny ráno, řeckého času, když sjíždím z dálnice, která končí přímo naproti přístavu pro trajekty na Itálii . Odbočuji vpravo na cestu podél pobřeží moře v Igoumenitse a míjím na hlavní třídě města kanceláře společností zajišťujících dopravu lodními linkami do Itálie. Za chvíli po asi kilometru cesty se po mé levé ruce objevuje přístav a kanceláře pro plavbu trajekty na Korfu. Zastavuji mezi dalšími auty. Začíná se pomalu rozednívat. Několik lidí zde postává, jiní spí v autech. Všichni čekají až se otevře okno pokladny začnou se prodávat lístky na první trajekt na ostrov. A protože to bude až za asi 3 hodiny, sladce po prožité cestě usínáme v autě. Jsme v Igoumenitse po 24-hodinové jízdě. Naše nádherná dovolená začíná…….

Při ní jsme navštívili mnoho nádherných míst ostrova Korfu. Některé z nich už po druhé, nebo dokonce po třetí. Měli jsme tak možnost po čtyřech, nebo dokonce devíti letech porovnat jak tato místa vypadala a vypadají nyní. Navštívili jsme zámek císařovny „Sisi“ Achillion, hrady Angelokastro a Gardiki, starou byzantskou pevnost v Kerkyře, starou část města Kerkyra, postavenou v Benátském stylu, protože benátčané zde ve středověku měli svůj velký vliv. Navštívili jsme snad největší evropský Aqualand v Agios Ioannis ( jeden z důvodů, proč naše děti chtěli jet právě na Korfu ), loďkou jsme navštívili jeskyně a zálivy v Paleokastritse, „Myší“ ostrůvek – Pontikonisi, Vlachernu a mnoho dalších míst. Tyto všechny a další nádherná místa Vám všem přiblížím ve spolupráci s tvůrci tohoto webu v průběhu celého zbytku roku 2008 a jara 2009. Máte se na co těšit, bude toho opravdu dost.

Na další vyprávění z těchto míst se spolu s Vámi těší JIRKA.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .