0
0

19. září 2007: středa

Odlet Praha

Severské země mají pro většinu z nás punc čistoty, neporušené přírody, měst s počtem obyvatel jako větší vesnice a hustotou osídlení rovnající se velmi nízkému číslu. Na druhou stranu když se řekne Skandinávie, vybaví si našinec vysoké ceny, nemožnost sehnat alkohol a také velmi vysoké daně odváděné státu ze svých platů. Jaká je realita? Kdo navštívil některou z těchto zemí, tak odpověď již zná, kdo ne, může ji zjistit přečtením mého dalšího deníku z cest – tentokrát do Norska…země zelené, s neporušenou přírodou, fjordy, houbami jako v pohádce Mrazík, ale také s nejnepředvídanějším počasím!

Z Otrokovic jsem odjížděl v 11:00 vlakem – Hradišťan, jedoucí z Luhačovic až do Chebu. Proto jsem se bál, že zde nebude místo k sezení, ale vlak byl prázdný. Dorazil s 10 minutovým zpožděním, naštěstí ještě minimálním oproti EC jedoucímu do Vídně – to mělo hodinu! Do Prahy jsem dorazil na čas – v 15:00 hod a po obvyklém přesunu skrze Hlavní nádraží, metro na Dejvickou a autobus č. 119 jsem se dostal na letiště, asi za hodinu. Při příjezdu na Hlavní nádraží se musí každému vybavit na mysli, že toto místo není zrovna reprezentativní, když cizinec přijede vlakem – chátrající budova, bezdomovci, špína atd. Ale chyba lávky – teda alespoň co se týče vnitřní haly – zde nyní probíhá rekonstrukce, spousta míst je zahrazených, oblepených plakáty s fotografiemi, jak to zde bude vypadat. Naprosto nechápu, jak se jim podařilo vyhnat bezdomovce! Po rekonstrukci bude nádraží vypadat jako letištní hala. Snad podobně dojde i na autobusové nádraží – Florenc.

Ale zpět k cestě na sever. Na letišti jsem byl okolo 16:00 hod, skočil jsem se do informací zeptat, která že to bude přepážka na odbavení – hlavně ze kterého terminálu, no a pak se vydal už připravit si svou „přepážku“ – rozlít „welcome“ drink, seřadit si složky s letenkami, vyvěsit logo a cirkus může začít! Bylo zajímavé, že i když jsme měli sraz až v 17:00, tak hned po otevření přepážky jsem měl odbavených polovinu lidí a další přicházeli. Úderem 17:00 hod jsem měl vše vyřízeno, byl jsem překvapený, jaké to byly fofry, protože někdy se lidičky courají a chodí i pozdě.

Jakmile jsem sbalil propriety, šel jsem si nechat zabalit kufr do folie, aby neutrpěl při přepravě, už je to pamětník, tak musí ještě vydržet. Nevím, jak s ním během cesty zacházejí, ale určitě nijak jemně, musí mít takových modřin! Po zabalení jsem si vystál frontičku u přepážky pro palubenku – ani se mne neptali, jestli chci sedět u okýnka či v uličce, prostě tady to máš a běž, a po RTG kontrole už byl v „čekacím“ prostoru. Nový terminál není nijak rozsáhlý, takže najít odletový gate nebyl problém. Měl jsem ještě více než hodinu času, tak jsem se prošel okolo restaurací a články v novinách ohledně cen nelhaly – utopenec 95Kč (asi už tam leží dlouho), nakládaný hermelín 130Kč, pivo malé 110Kč, velké 130Kč … no comment. Přitom ve spodním patře dostanete kafe s croissantem za 29Kč! Nebo nedaleký MacDonald drží stále své ceny. Taky stolky před těmito restauracemi zely prázdnotou, aby tam vůbec někdo seděl, tak majitelé zde posadily dvě figuríny, ale obávám se, že to nikoho neinspirovalo! Mimo jiné 0.5l coca coly zde také stojí 50Kč.

Do letadla nás pustili v plánovaných 18:50 hod a odlétali jsme také na čas. Dobu letu jsem si krátil čtením MF Dnes, jelikož jsme letěli s ČSA. Letadlo bylo úplně plné. Měl jsem sedadlo v 25. řadě a když jsem pořád šel a šel a nic a nic, tak jsem myslel, že tato řada zde ani není, ale byla – ta poslední!

V Oslu jsme přistáli v plánovaných 21:30. Po pasové kontrole jsme prošli dlouhatanááááááánskou chodbou až k pásům se zavazadly, kde jsme čekali na naše zavazadla … čekali a čekali a čekali … trvalo jim hodinu, než vyjeli ven a my mohli jít dále. Už jsem se bál, aby člověk, který nás měl čekat, tam vůbec ještě byl. Nezažil jsem tak dlouhé čekání na kufry, teda jednou ano – v Bratislavě, to bylo ještě krizovější.

V příletové hale nás naštěstí čekala paní průvodkyně – teda spíše doprovázetelka – Guro Rugstad Jenssen. Poznáte ze jména jestli je to muž či žena? No já to také nepoznal, ale jak jsem psal, byla to paní. Zavolala autobus, my naložili kufry i sebe a vydali se do hotelu – Thon Hotel Gardermoen. Mezinárodní letiště leží 50km severně od Osla a do hotelu jsme to měli z letiště cca 10 minut jízdy autobusem. Tento čas jsme vyplnili krátkými informacemi, protože na každém už bylo vidět, že i ty dvě hodiny letu ho zmohly.

V hotelu bylo ubytování velmi rychlé, jen byl trošku problém pochopit systém číslování pokojů. Hotel má dvě patra a čísla pokojů začínají 6.., 7.., 8.., ale všichni vše zdárně našli a mohli se v klidu uložit do postýlek. Hotel je zjevně nový, vybavený ve stylu Ikea nebo prostě takovým tím severským způsobem, který do nás Ikea hustí. Jednoduše a útulně. Nejlepší je vyhřívaná podlaha v koupelně, to má člověk tendenci se zde uložit a spát raději než v posteli!

Telefonické spojení s domovem zde také funguje krásně, jako bychom si telefonovali z pokoje do pokoje, spojení také hned navázáno – ne jako na Korsice, kdy trvalo minutu, než mi telefon začal zvonit.

20. září 2007: čtvrtek

Oslo – Lillehammer – Otta

Dnešní program začíná až v 10:00 hod, ale měl jsem budík nastavený na 06:30 hod. Jednak abych stihl napsat obsah minulého dne a taky si trošku prohlídnout hotel, protože včera při příjezdu mi připadal, jako jednotlivé budovy, ale není tomu tak. Nebo částečně je, ale tyto jsou propojeny spojovací chodbou.

Ptal jsem se včera paní průvodkyně, říkejme jí tak, jaká je předpověď počasí. Odpovědí mi bylo, že nelze určit, mění se prý z hodiny na hodinu. Je pravdou, že Norsko je první na ráně co se týče mraků z moře, takže se buď rozpustí nebo přeletí. Dneska je venku pod mrakem, ale neprší. Včera když jsme přistávali, tak bylo vidět, že je po dešti. Dneska ráno je zde teplota okolo 4 stupňů, včera když jsme přistávali, tak bylo 6…docela čerstvo!

Na snídani jsem byl asi první z naší skupiny – jinak zde seděli pouze Japonci a nějací místní. Mimo jiné dobroty se zde nabízel již známý sladký kozí sýr!

Ještě jsem v brožurce zjistil, že hotel je 7. největším v Norsku a byl otevřen v listopadu 2006 – čemuž také odpovídalo vybaveni.

Po snídani jsem se sbalil a v 9:30 hod už šel dolů do recepce. Jednak, abych si vyměnil nějaké peníze a taky abych se potkal s průvodcem – nebo jak jsem si do poslední chvíle myslel – s průvodkyní. Ale vše popořádku. V recepci už bylo několik lidiček od nás ze zájezdu, že si také chtěli vyměnit peníze, ale že jim je nevymění, pouze s vedoucím. Tak jsem se všeho ujal a peníze nám vyměnili beze slova. Teda ještě několika dalším lidem, ale pak už neměli místní měnu na výměnu. Ostatním jsem slíbil, že se domluvíme s průvodcem a zastavíme někde, kde se dají penízky vyměnit. Pak jsem se šel podívat před hotel, jestli tam náhodou nestojí nějaký autobus, označený jménem cestovky. Nějaký zde stál, ale bez označení. Okolo pobíhal nějaký „strýc“, tak jsem si říkal, že to asi nebude on, vždyť máme mít průvodkyni. Když po chvíli přišel k nám a zeptal se, jestli nejsme náhodou jeho skupina, tak se z toho vyklubalo, že Helge není ženské, ale chlapské jméno. Řidič se jmenuje Kurst. Sehnal jsem tedy všechny účastníky a v 10:00 hod jsme mohli vyrazit. Nejdříve tedy zpět na letiště, kde jsme udělali rychlou zastávku na výměnu peněz. Mezi tím jsem našemu průvodci popsal naše včerejší lapálie s kufry a říkal, že to je naprosto normální, že když se letiště v roce 1998 otevíralo, tak se na kufry běžně čekalo 3 – 4 hodiny a to ještě s velkými problémy! Takže, dá se říct, měli jsme velké štěstí!

A cestou z letiště již začal náš program poznávání Norska. Dnešní den neměl žádné velké vzdálenosti – bylo naplánováno cca 260 km, ve finále jsme ujeli 320 km, čili o něco více. Jelikož jsme měli dostatek času, program jsme trošku rozšířili, abychom do Otta nepřijeli ve 2 hodiny odpoledne a nečučeli zde v hotelu.

První zastávka byla ve městě Eidsvoll, kde byla 17. května 1814 podepsána norská ústava a skončila tak 400 letá nadvláda Dánů nad Norskem – tito však přešli pro změnu pod nadvládu Švédů, čili z deště pod okap.Místní obyvatelé toto místo považují za kolébku Norska a také toto datum patřičně každý rok oslavují – velkým festivalem, který se zde koná. A proč Dánové ztratili nadvládu nad Norskem? Jednoduše řečeno protože v napoleonských válkách byli na špatné straně, a tak po porážce Napoleona ztratili své državy. Bohužel Norsko získalo svou nezávislost až po dalších 90 letech – v roce 1905. Památník je velmi dobře udržovaný – dům, kde byla ústava podepsána je původní a pochází z počátku 19. století. Nedaleko památníku je jedna z mnoha vodních elektráren – tato s originální kaplanovou turbínou, která byla vynalezena v Česku. Vodní elektrárny jsou velmi důležitým a levným zdrojem elektrické energie – Norsko získává totiž 100% elektřiny pouze z hydroelektráren. Oproti tomu sousední Švédsko má 50% za atomových elektráren a zbytek také z hydroelektráren. Nedaleké Dánsko získává oproti tomu všechnu elektřinu z elektráren spalujících fosilní paliva.

Z Eidsvoll jsme po malé chvíli dorazili do městečka Hammer – jednoho z míst, kde se konaly zimní olympijské hry v roce 1994. Zde stojí hala, kde se odehrávala rychlobruslařská klání. Hala má tvar vikinské lodi, avšak obrácené vzhůru nohama. Současné využití je jako koncertní síň a bruslařská dráha. Před několika lety si šprýmaři na 1. dubna vystřelili – uspořádali akci, že na letní měsíce dojde k otočení haly a tato bude plout po jezeře Mjosa, jako plovoucí koncertní sál!

Už před městečkem Hammer, která má 16 tis. obyvatel, jsme se přiblížili k největšímu norskému jezeru – Mjosa. Toto má délku přes 100 km a hloubku 440 m. Po jezeře jezdí v letních měsících 130 let starý kolesový parník Skibladner.

Z Hammeru – v překladu „kladivo“ jsme pokračovali do Lillehammeru (kladívka), cca 50 km – centra olympijských her. Zde jsme nejdříve navštívili restauraci na oběd. Náš pan průvodce vše domluvil předem, aby už byl oběd nachystaný – vše formou švédských stolů za 135NOK (raději nepřepočítávat). Restaurace byla pěkná, taková typická skandinávská. Při procházce po pěší zóně jsem koupil dva pohledy – jeden zimní a druhý letní Lillehammer.

Po obědě jsme se prošli po pěší zóně v Lillehammeru – Storgata, měřící 600 m. Okolo této ulice jsou soustředěny obchody se vším možným a je jediným centrem městečka s více než 30 tis. obyvateli. Nebýt olympijských her, pak by Lillehammer byl ospalým městem, jako byl určitě i před tím. Díky olympiádě, byly do této oblasti napumpovány obrovské finanční dotace, které přispěly k rozvoji oblasti a její infrastruktury. Mezi další zajímavosti města patří skanzen Maihaugen, který byl založen zubařem a stavitelé skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm si sem jezdili na rady. Asi kilometr od centra leží olympijský areál – tedy místo se dvěma můstky, kde byl zahajovací a ukončovací ceremoniál. Odsud je překrásný výhled na údolí a město samotné. Zajímavostí je protější svah, na kterém v době pořádání her byly olympijské kruhy a hlavní kamera snímající skoky na lyžích.

Od můstků naše další cesta již vedla do cca 100 km vzdálené vesničky Otta, kde byl naplánován nocleh v hotelu Norlandia Otta Hotel. Silnice se vine údolím Gudbransdal jež se táhne v délce 160km až k městu Dombas. V minulosti toto byla jediná spojnice mezi Oslem a Trondheimem. Údolí je vtěsnáno mezi horský masiv a také se mu přezdívá „Královna údolí“. Okolí lemují farmy a typické severské domečky natřené na rezavou. Důvod, proč zrovna touto barvou, je nutno hledat v minulosti. Při těžbě mědi vznikala jako vedlejší produkt, či víceméně odpad směs, která když se naředila vodou, vytvořila rezavou barvu. Tato měla vynikající konzervační vlastnosti a dům po natření zůstal dlouho uchráněn vlivu drsného podnebí. Aby domy nebyly jen rezavé, tak si obyvatelé některé části natírají na bílo, vytváří to tak velmi pěkný kontrast.

Počasí nám dneska vcelku přálo. Nebylo zrovna nejtepleji, ale nepršelo. Tedy až na posledních cca 15 minut cesty. To nám ale nevadilo, jelikož nás déšť zastihl v autobuse. Při příjezdu do Otta dokonce i vykouklo sluníčko, které vydrželo až do večera.

Po ubytování jsem vyrazil do vesničky, projít se a udělat nějaké fotky, aby bylo zaznamenáno i slunné Norsko. Stíny se pomalu natahovaly a světlo začalo být velmi měkkým a krásným. Jakmile však sluníčko zapadlo, začala být docela zima. Byť jsem byl dobře oblečen, snesl bych i rukavice. Tyto jsem si bohužel nepřibalil.

V 19:00 hod jsme měli společnou večeři – někteří hladní účastníci zájezdu se začali scházet už před touto hodinou, naštěstí v restauraci měli vše už nachystané, tak se mohli pustit do jídla. Přichystali nám všechny možné dobroty – od lososa, pstruha až po sobí karbenátky. Já jsem seděl u stolu s řidičem a průvodcem a řešili jsme zítřejší předpověď počasí – mělo by být lépe než dneska, jen větrněji. Dalším důležitým tématem je zítřejší cesta Trollů, která je jeden den otevřená a druhý už nemusí být. Dle informací od řidiče by zítra otevřená měla být, tak doufám, že vše vyjde. Studovali to ještě s dalším řidičem na internetu – na stránce, kterou spravuje společnost, která má údržbu cesty Trollů na starosti.

Po večeři jsem se už těšil, jak budu mluvit s mou Terezkou. Tentokrát neměla spojení tak komplikované jako včera v Oslu, kde byla namluvená nějaká zpráva, které nešlo rozumět. Opět jsme slyšeli perfektně, jako kdybychom byli spolu!

Zítra máme v 7:30 budíčka a v 9 hodin pokračujeme v našem putování po Norsku. Čeká nás dalších cca 300 km až do městečka Aalesund.

21. září 2007: pátek

Otta – Aalesund

Dnešní probuzení bylo víc než optimistické. I když jsem měl přes noc zataženo, tak ráno mezi závěsy prosvítaly sluneční paprsky! Počasí až neuvěřitelné krásné na Norsko! Člověk se hned cítí líp naladěný, když vstává a svítí sluníčko, navíc když dnes jsme měli v plánu důležitý bod – Trollstigen, neboli Žebřík trolů! Proto to nadšení.

Vstával jsem dřív, než bylo domluvené buzení, hlavně z toho důvodu, že včera jsem padl do postele a nijak neřešil balení kufru, tedy ne že bych se pokaždé vybaloval, ale aspoň malou reorganizaci, abych našel to, co potřebuji. Proto jsem dal vše dohromady ještě před snídaní. Snídaně byla neméně dobrá, jako včerejší večeře. Opět široký výběr toho na co kdo má chuť – od marmelád až po kozí sýr a sobí salám.

Z hotelu jsme vyrazili přesně v 9:00 hod, skupinka je neuvěřitelně ukázněná a vždy se dostaví na místo určení v čas. Ráno bylo v Otta pěkně chladno, tuším 2 stupně – taková předzvěst, co nás čeká v horách. Bylo vidět, že už se každý postupně přioblékl, vytahuje rukavice a čepice.

Naše dnešní cesta už vedla směrem na západ, do míst, kde hory jsou vyšší a špičatější, řeky jsou modřejší (díky ledovcové vodě) a kde v zimě bývá až -25 stupňů. Jednoduše řečeno, kde život vůbec není jednoduchý. Také silnice se postupně zužovala, až zcela zmizela prostřední žlutá dělící čára a v dálce se začali objevovat zasněžené vrcholky kopců. Dle našeho průvodce tyto zasněžené vrcholky byly čerstvé, sníh ne víc jak týden starý. Vzpomenu-li si, jak jsem před dvěma týdny byl na Korsice, kde se lidičky koupali, tak je to neuvěřitelný zvrat.

V Norsku nemají jen Žebřík trollů, ale také stěnu trolů – Trollveggen. Stěna je vysoká 1100m a je nejvyšší horskou svislou stěnou v Evropě vůbec. Toto místo přitahuje spousty horolezců, dobrodruhů a turistů. Je zajímavé, že stěna byla poprvé zdolána až v roce 1967! Je také oblíbeným místem pro parašutisty-skokany, ale od roku 1986 jsou zde tyto aktivity zakázány.

Obloha naštěstí neustále byla s několika málo menšími mráčky a nijak nevypadalo, že by se počasí mělo rapidně změnit a tím nám zabránit k „výstupu“ na Trollstigen. Před samotným výjezdem jsme udělali zastávku u poslední civilizace – v kempu. Nutná návštěva toalet a lehké občerstvení namísto oběda. Dal jsem si něco jako palačinku – mírně sladká placka sbalená do ruličky a asi s tvarohem. Dle řidiče to je norská specialita. Návštěva restaurace v kempu byla taktéž objednaná dopředu panem průvodcem, jelikož v této horské oblasti je problém najít v tomto ročním období nějakou otevřenou restauraci. Už je po hlavním náporu turistů. S restaurací sousedil i nedílný obchod se suvenýry, kterým bylo nutno projít při cestě tam i zpět – chytře vymyšleno, jako vždy. Já jsem zde koupil několik pohledů – velké, panoramatické stály 11 NOK a menší, běžné velikosti 7 NOK.

Nyní nám už nic nebránilo vyrazit vzhůru do tak známou silnici, která není nikterak dlouhá – měří 6 km, z kempu až na vrcholek a musíte projet 11 serpentinami s poloměrem cca 10 m. Každá ze serpentin se otáčí o 180 stupňů. Maximální sklon je 1:12. Není špatné navštívit toto místo mimo hlavní sezonu, alespoň se zde nepotkáte s davy turistů a dalšími autobusy šplhajícími nahoru či dolů. Silnice není nikterak široká, ale je obousměrná. My jsme zde potkali jen několik osobních aut a jedno nákladní. Maximální délka autobusu, který zde může projet je 12 m a 40 cm. Náš Neoplan byl pravda o maličko delší, ale šikovný řidič vše zvládl na výbornou! Dlouhé autobusy zde činí největší problém – např. v letošním létě se zde zašprajcoval německý autobus a nemohl ani tam, ani zpátky. Trvalo 3 dny, než se ho podařilo vyprostit. Cesta byla dokončena v roce 1936 a stavba trvala cca 5 let. Její část vede po bývalé stezce spojující hory s údolím. Po cestě nahoru jsme se ještě zastavili pod vodopádem Stigfossen padajícím do údolí z výšky 180 m. Po vystoupení z autobusu jsme dostali hned pěknou spršku, jako by venku pršelo.

Nahoře, ve výšce 870 m.n.m. jsme udělali další zastávku na koulovačku. Tedy snažil jsem se ji rozpoutat, ale nepodařilo se mi to. Vydali jsme se z parkoviště autobusů na čuč point, neboli vyhlídku Utsikten s překrásným výhledem do údolí a na celou silnici. Probíhá zde výstavba nové kafetérie, která bude mít terasu mířící dolů. Jak výstavba, tak i následné kafe zde bude stát pravděpodobně dost peněz. Celou scenérii dokreslují zasněžené vrcholky dvou nejvyšší hor – Krále a Biskupa.

Po návratu do autobusu jsme už začali postupně klesat směrem k městu Aalesund, centru této oblasti. Postupně mizel sníh ze strání, až zůstal pouze na vzdálených vrcholcích. Sjeli jsme do dalšího údolí, které se jmenuje Jahodové – ne malinové, jak jsem všem tvrdil, ale to nevadí. Zde se začali opět objevovat farmy, kde se mimo jahod pěstuje i ovoce – jablka, hrušky, švestky a další. To už jsme ale dorazili k jednomu z místních fjordů Valhalla. Patří však mezi ty menší, tak nikoho zvlášť neuchvátil. Taktéž jsme zde začali projíždět více tunely – kratšími či delšími. Celkový počet tunelů v Norsku je okolo 1000 a nejdelší má skoro 25km! Norové říkají, že turisté alespoň poznají Norsko i z vnitřní strany.

Bohužel počasí se začalo rychle měnit – sluníčko zastínily mraky. Nejdříve bílé a potom tmavé, dešťové. Helge volal do hotelu, aby bylo vše připraveno na příjezd a říkali mu, že v Aalesundu celý den prší. A i nám po sjetí z hor neustále poprchalo.

Pomalu jsme se blížili k městu Aalesund, ve kterém žije cca 50 tis. obyvatel a je neobvyklým zástupce architektury art nuovo v Norsku. Důvodem, proč zde jsou domy postavené v tomto slohu je požár z roku 1904, který zničil víceméně celý přístav, proto bylo město postaveno znova za finanční pomoci císaře Viléma II. Sloh, ve kterém město stojí se jmenuje správně Jugendstil a je to kombinace norské a evropské architektury. Město bylo vystavěno velmi rychle – během 3 let po požáru!

Nejdříve jsme vyjeli na vyhlídku nad městem – Aksla, kam se dá dostat i z města samotného po 418 schodech vedoucích z parku Lihaugatty. Odsud se vám město otevře jako na dlani a připadá vám jako by bylo poskládáno z kostek lega! Naštěstí přestalo na chvíli pršet, tak jsme mohli vysednout z autobusu a Helge nám vysvětlil, kde je hotel, kde je centrum atd. Náš hotel stojí nad starým přístavem – Brosundet, přímo proti centrum města. S tímto je spojen mostem. Za pěkného počasí je prý odsud vidět velmi daleko.

Do hotelu jsme dorazili okolo 15:00 hod, dnes dříve jako včera, aby si mohli všichni v klidu město prohlídnout a projít se malebným centrem a jeho ulicemi. Po ubytování jsem se i já rozhodl vyrazit do ulic. Bohužel začalo lít jako z konve, tak jsem čekal a čekal, jestli přestane. Najednou vysvitlo na malý okamžik i sluníčko, tak jsem neváhal a vydal se udělat pár fotek. Pravda, daleko jsem nedošel a začalo opět lít. Nenechal jsem se odradit, ale k dešti se přidal ještě silný vítr, tak jsem vzal zavděk místním nákupním centrem. Jak jsem později zjistil, nebyl jsem sám, setkali se nás zde několik a také zvažovali či jít zpět do hotelu a nic nevidět, nebo oželet déšť a ještě pokračovat. Zvítězila druhá varianta, které také trochu napomohla skutečnost, že déšť se zmírnil. No chyba lávky, zmírnil se jen na chvíli. Udělal jsem ještě několik fotek místních překrásných budov a pak se pomalu, teda ve skutečnosti rychle vrátil do hotelu. Narozeninová bunda se osvědčila, je naprosto nepromokavá i přesto, že z nebe valily proudy vody. Mít zde deštník je naprostá zbytečnost, vítr ho totiž hned odfoukne nebo zlomí. Místní obyvatelé déšť nijak neřeší – maximálně nepromokavou bundou s kapucí, ale deštník zde nocí pouze turisti.

Na 19:00 hod máme domluvenou večeři, tak teď jsem zalezený pod peřinou, topení puštěné naplno, zapisuji dnešní den a suším mokré oblečení a boty. A prší a prší a prší … neustále bez přestávky. Snad se to vyprší a zítra bude líp!

22. září 2007: sobota

Aalesund – Bergen

… prší … prší a pršelo celou noc, dešťové kapky bubnovaly na okno a dobře se při nich spalo, ale jestliže má člověk v takovém počasí někam cestovat a občas i vystoupit z autobusu, pak to nepůsobí zrovna dvakrát pozitivně. Navíc, když našim dnešním cílem je Bergen – norské město, kde je statisticky více než 300 dnů v roce prší! Ale statistika samozřejmě započítává i přeháňky a nebo déšť v noci. Ale nepředbíhejme událostem. Jestliže ráno prší, pak to nemusí znamenat, že má být celičký den ošklivý. A i kdyby pršelo, tak si člověk musí užít, že je v místech, kam se jen tak nedostane.

Dneska nás čekaly 4 trajekty – nebo dá se říci trajektíčky, nebo lépe by to vystihovalo slovo přívozy. Byly to malé lodě, jen pro pár osobáků a nějaký ten náklaďák či autobus, něco podobné, co jsme zažili v Černé Hoře v Boce Kotorské – stejně i tak dlouho všechny trajekty pluly – ne déle jak 20 minut. Člověk se na nich nestačil ani pořádně rozkoukat, sem tam něco vyfotil a už jsme museli zase zpátky do autobusu, protože jsme připlouvali do přístavu.

Kvůli trajektům jsme ráno vstávali v 6:45 hod a odjížděli v 8:00 hod, to ještě s deštěm v zádech, nebo lépe řečeno nad hlavou, i když nad Aalesundským přístavem se v dálce klubalo sluníčko … snažilo se snažilo, dvakrát dobře mu to ovšem nešlo. Vždy na chvíli přestalo a pak v zápětí přišel pěkný liják, že se člověk tak tak stihl schovat do autobusu či do útrob lodi.

První jsme překročili menší fjord – Storfjorden – pluli jsme jsme z přístavu Solavaagen do Festoey. Na tento trajekt jsme museli čekat asi 10 minut, které všichni využili i díky dešťové přestávce k focení fjordu, dramatických tmavých mraků v pozadí, které krásně nasvěcovalo deroucí se sluníčko. Jak jsem už psal výše, tak žádný z trajektů neplul déle než 20 minut. Na tomto prvním šli všichni povinně na WC a poté na horní palubu, odkud nás postupně vyhnal sílící déšť.

Překrásnou norskou krajinou jsme pokračovali do městečka Volda – podél stejnojmenného fjordu, opět do přístavu, kam jsme přijeli díky rychlosti našeho pana řidiče s 20 minutových předstihem – respektive jsme viděli, jak náš trajekt právě odjíždí. Času bylo tedy více, tak jsme se všichni rozprchli do nedalekého městečka. Byť bylo okolo 10 hod dopoledne, nebylo tu ani nohy! Obchody zavřené, což bylo samozřejmě všem divné, ve srovnání s naší sobotou. Ale asi je to v Norsku normální. Jelikož se do přístavu začal blížit trajekt, všichni se začali vracet do autobusu. Nebyl to však náš trajekt, ale jeden z mnoha, které zde plutu a jsou provozovány společností Fjord1. Náš trajekt připlul asi až za 10 minut, ale protože začalo opět pršet, nikdo si nestěžoval, že jsme všichni zpět v autobuse.

Jakmile jsme sjížděli z lodi, napravo svítilo sluníčko, nalevo bylo úplně černo. Hádejte, kam jsme jeli? Samozřejmě do černých mraků! Naštěstí jsme si vše „vychutnali“ v autobuse, kde nikomu nezmokl ani vlásek! Tak jsme opět pozorovali nerušeně okolní krajinu – silnici lemovaly vrcholky zvedající se kolmo cca 1000 metrů vysoko, kde jejich špičky byly samozřejmě pokryté už čerstvým sněhem. Na mnoha z nich bylo vidět, že sníh už povážlivě sestupuje dolů. Mimo dnes překračované fjordy přírodu doplňovala ještě jezera a divoké a pěnící řeky, které dostatečně zásobují vodou okolní vodopády padajících dolů mnohdy z velkých výšek. V době tání sněhu prý připadá na každého Nora 3 vodopády! Je to těžko představitelné číslo, ale když to člověk vidí, tak tomu i věří! Stejně tak jsou nepředstavitelné pěnící řeky plné obrovských ryb! Stačí nahodit prut a už vám rybka zabírá! V okolních fjordech se také provozují lososí farmy, které však trošku nezapadají do místního ekosystému a způsobují problémy – ať co se týče znečišťování dna fjordu rybími výkaly, aplikací antibiotik rybám a také dodatečné dobarvovaní masa lososů do červena potravinovým barvivem. V přírodě totiž losos baští určitý druh hmyzu způsobující přirozené zabarvení do červena. Na farmách tomu ovšem tak není, proto musí člověk pomáhat přírodě. Pamatuji se, že u nás kvůli tomu byl jednu dobu rozruch, že lososí maso není zdravé. Obávám se, že při běžné rychlosti výlovu ryb dojde během 20ti let k situaci, že všechny ryby budou pocházet z farem.

Před obědovou zastávkou nás čekal ještě jeden trajekt – z Lote do Anda – tentokráte už po větším fjordu – Nordfjord. Po vylodění jsme po cca hodině jízdy deštěm, sluníčkem a krásnou norskou krajinou dojeli do městečka Skei. Zde dnes probíhala pouť – byly zde kolotoče a stánky, spousta lidiček, tak na rozdíl od ostatních vesnic i docela živo. Zastavili jsme u obrovského obchodu se suvenýry, kde byla i kavárna. Dle včerejšího rozhovoru s řidičem a průvodcem jsem zjistil, že majitel je zazobaný Nor, který vlastní ještě několik dalších obchodů se suvenýry v dalších norských městech. Nikdo by neuhodl, co zde prodávali – byl tu Christmas Shop s policí plnou Santů, baněk a všelijakých vánočních propriet. Nejdříve jsem se zašel nahoru do kavárny občerstvit – dal jsem si sendvič a kafe, taky na pití colu – no vše bratru za 83NOK! Ale jíst se musí. Poté jsem se přesunul také dolů do obchodu a nejdříve chtěl koupit jen pohledy. Po „bližším ohledání“ jsem se rozhodl koupit i ještě další věcičky, ale tyto budou sloužit jako vánoční dárek (když tu bylo tolik santů), tak to tu nebudu prozrazovat co to bylo. Díky svém funkci vedoucího zájezdu jsem na vše dostal speciální cenu a až po zaplacení si uvědomil, jakáže ta sleva vlastně byla – neuvěřitelná! Naplánovaný odjezd byl na 13:00 hod, tak jsem ještě honem udělal 2-3 fotky a začal pomalu sbírat lidičky. Každý měl něco nakoupeno, opět jsme podpořili norskou ekonomiku, tak jsme mohli vyrazit směr Lavik, kde nás čekal poslední trajekt.

Naplánováno bylo, že pojedeme v 15:00 hod, ale jak jsem už psal výše, díky šikovnosti našeho řidiče, jsme stihli trajekt ve 14:30 hod. Také díky tomu, že pan řidič zavolal do přístavu, aby loď chvilku zdrželi – přijeli jsme asi s 5 minutovým zpožděním, takže jsme provoz nezdržovali nijak dlouho. Na druhé straně fjordu jsme přistáli v městečku Oppdal. Fjord, který jsem nyní překročili se jmenuje Sognefojrd a je největším v Norsku – zařezává se do pevniny neuvěřitelných 200 km a jeho největší hloubka je více jak 1200 m! Mezi tolika vodními plochami se člověk lehce ztratí – jestli je to jezero nebo fjord? Je zde jednoduchá pomůcka – jezero má vegetaci rostoucí až těsně u vody, kdežto fjord ne – kvůli slané vodě. Fjordy jsou také ředěny sladkou vodou z přitékajících řek a díky této skutečnosti dochází k rozvrstvování vodní hladiny – sladká voda je nahoře a slaná dole. Tato skutečnost slouží námořním expertům při testování podmořských sonarů pro ponorky.

Z Oppdalu to bylo už co by kamenem dohodil do Bergenu – teda musel by asi házet velmi silný troll! Zbývalo nám posledních 100 km. Tyto jsme projížděli hlavně tunely a tak poznávali Norsko zevnitř. Nejdelší tunel, kterým jsme dneska jeli měl délku 6km. Člověk až obdivuje um norských stavitelů, kolik úsilí a financí muselo stát vybudování všech těch tunelů!

Jelikož jsme měli 30 min náskok, udělali jsme zastávku nad Oppdal s výhledem na Sognefjord. A hle – vyšlo sluníčko! Bylo to až neuvěřitelné, po celém dni, kdy více méně převažoval déšť! Zbylých 100 km do Bergenu jsme jeli už bez zastávky a počasí se, světe div se, neustále zlepšovalo! Že bychom nakonec v Bergenu zažili den bez deště?!

Jelikož toho bylo o Bergenu mnoho na povídání, začal jsem už dříve, abych vše stihl. Nezacházel jsem nijak do podrobností, zítra máme místního průvodce, který bude vědět více než má kniha. Některé informace ještě doplnil Helge, hlavně při průjezdu městem, toto samozřejmě z knížky nevyčtu. Ještě před příjezdem do hotelu jsme si projeli městské centrum, aby se lidičky neztratili – orientace je tu však jednoduchá – přístav a odtamtud se dostanete kamkoliv do města. Z hotelu je také cesta jednoduchá, pár bloků a sejít dolů k přístavu.

Bergen je obklopen 7 pahorky z nichž nejvyšší má 643 m a jmenuje se Ulrika. Nahoru návštěvníky vyveze lanovka za 150NOK (zpáteční jízdenka). Tento kopec je ale hůře dostupný zespoda – musí se nejdříve autobusem do stanice lanovky a pak nahoru. Daleko přístupnější je vrchol Foley – je sice nižší, ale jezdí na něj také lanovka – podobná té naší jezdící na Petřín. Cena je poloviční a k lanovce se lze bez problémů dostat přímo od starého přístavu. Návštěva tohoto vrcholu je zítra v plánu, ještě před oficiální prohlídkou města – jen doufám, že bude pěkné počasí!

Neuvěřitelné se v Bergenu stalo skutečností – neprší, ba svítí sluníčko! Sice ne stále, ale prosvítá mezi mraky! Proto jsem hned po ubytování v hotelu sbalil foťák a pospíchal dolů do přístavu vše nafotit, v Norsku nevíte ani minuty a může se počasí okamžitě změnit! Prošel jsem si starý přístav – Vagen, kde kotví velmi pěkné lodičky a je lemován krásnými restauracemi. U přístavu také zrovna končil rybí trh, který se zde koná v sobotu. Už jen rackové hodovali na zbytcích. Nedaleko od přístavu leží Bryggen – původní hanzovní čtvrť a srdce Bergenu. Toto je nyní součástí světového dědictví UNESCO. Díky sluníčku byly domy krásně nasvícené. Jen se člověk diví, jak je možné že ještě stojí – jeden se kácí vpravo, druhý vlevo či je jinak vypouknutý! Za návštěvu stojí také nádvoří mezi domky, které je prkenné! Nyní jsou v domech restaurace a obchody se suvenýry.

Nedaleko Bryggenu stojí věž Rosekratz, kterou máme v plánu zítra během prohlídky města. K věži přiléhá hala krále Hakona, který se zasloužil o založení města. Dominantu města navíc dokreslují kostely stojící na vyvýšených místech – např. kostel pany Marie (stojí nedaleko hanzovních domů) či Johanův kostel vévodící pahorku naproti přístavu. Za povšimnutí zde také stojí náměstí Torgalmenningen.

Na závěr dnešní procházky městem jsem si zašel na večeři k MacDonalds a dal si Big Bacon Tasty Menu za 97NOK. Po cestě do hotelu jsem se ještě zastavil v supermarketu, zjistil, že pivo, které jsem včera pil v hotelu stojí 10NOK! Koupil jsem si vodu, abych se „neživil“ pořád colou, byť light a pak už šel zpět do hotelu.

Zítra nemusí nikdo vstávat na čas, je neděle a i snídaně v hotelu je na 8:00 hod. Snad nebude pršet a budeme si moci vychutnat prohlídku Bergenu shora a i „zdola“.

23. září 2007: neděle

Bergen

Hádejte … prší nebo poprchá? C je správně! Co to znamená, že přímo lije! Navíc mi pod oknem šustí listí stromů, tak to vždy když foukne vítr vypadá, že je tam dokonalá průtrž mračen, ale to je naštěstí jen zvuková iluze. Ale na rozdíl od včerejšího krásného dne ten dnešní spadá naprosto do statistických čísel. Dle pohledu z okna to ale místní obyvatele nijak nerozčiluje, chodí po venku i v dešti a navíc nijak neřeší deštníky nebo pláštěnky.

Jak jsem psal už včera, snídaně dneska byla až na 8:00 hod a asi byli všichni dost hladoví, protože jídelna byla plná našich i zahraničních obyvatel hotelu. Nabídka jídla na snídani byla opět bohatá – nechyběl samozřejmě ani tak známý kozí sýr. I Norové pomalu tloustnou a vyvalují na odiv světu své pneumatiky či že by to byly sklady na tričku? Pak nevím, kde by to tričko museli mít uskladněné! Já jsem dneska vyzkoušel i sladké pečivo. Celozrnné pojídám každý den a mají ho vynikající! Jako domácí chleba a jsou v něm zapečené kousky mrkve! Mňam!

Po snídani jsem vykoukl od recepce na ulici a nepršelo, super, říkal jsem si, ale než jsem vyjel výtahem do 4. patra, tak už zase pršelo! To je rychlovka ve změně počasí, že? Každopádně na 10:00 hod byl domluvený sraz na výlet na jeden z kopců nad Bergenem, tak jsem chvilku před domluveným časem byl v recepci. Zprvu to vypadalo, že nikdo nepůjde a najednou nás bylo víc jak 20. Případný déšť nikoho neodradil, pouze několik jedinců. Prý je také pěkný výhled z 8. patra hotelu – to jsem dneska nestihl, musím vyzkoušet zítra. Společně s Helgem jsme prošli nedělním Bergenem. Dolní stanice lanovky stojí přímo naproti MacDonalds, kde jsem byl včera na večeři – nejkrásnější „mekáč“ co existuje – památkáři nikomu nedovolili změnit ani kousek na fasádě domu, ve kterém restaurace sídlí, a to je v takovém městě myslím dobře.

Lanová dráha se jmenuje Floybanen a vede na kopec Floyen, vysoký 320 m. Plné jízdné je 70 NOK, ale Helge nám domluvil skupinové za 56NOK, každá ušetřená koruna dobrá, ne? V překladu jméno znamená „Větrník“ a myslím si, že situace na hoře odpovídá svému jménu, nebo že by se chtěl kopeček předvést? Foukalo tam tedy pořádně! Vítr nevadí, horší by bylo, kdyby pršelo anebo byl kopec v mraku, jako tomu bylo později odpoledne. To by tento ranní výlet ztratil zcela smysl a kouzlo. Lanovka jezdí v 15ti minutových intervalech a tak nikdo nikdy dlouho nečeká. Je stejné konstrukce jako u nás lanovka na Petřín, také se jedná o vzájemně propojené vozy, kdy jeden vytahuje druhý. Cesta nahoru trvá asi 10 minut, s několika zastávkami. Nebylo by to Norsko, kdyby první část nevedla tunelem – asi 40 metrů. Poté se už cestujícím otevře krásný výhled na město. Samozřejmě nejúchvatnější je ze shora – přístav, rybí trh, Bryggen, Rosenkratzova věž a nová část města. Nahoře je nedílná kavárna a obchod se suvenýry. Tady jsem koupil zase nějaké pohledy do sbírky – slunečný Bergen ze shora!

V 11:00 hod jsme sjeli dolů a už se vydali zpět k hotelu, odkud začínala naše oficiální prohlídka Bergenu. Bohužel začalo poprchat a více či méně už propršel celý den. To ale nebudu předbíhat. U hotelu už čekal bus s řidičem a náš místní průvodce – Bjorn (v překladu pivo). Postarší pán, který na první pohled nemohl prohlídku bez úhony přestát! Ruky se mu klepali, nohy se mu klepali a sotva mluvil. Hned se mi omlouval, že měl včera „bad night“, tak nevím, jestli chlastal nebo jestli měl nějaký zdravotní záchvat či co. Tak jsem doufal, že v buse to bude ok a venku to nějak rozdýchá a prohlídka dopadne dobře. Sám Helge mi říkal, že ví o Bergenu mnoho věcí – také se zde narodil, ale že zde nemůže provázet, že nemá na Bergen licenci.

Nasedli jsme do autobusu a vyrazili – starý pán povídal jakž takž dobře, Helge ho občas doplnil. Projeli jsme místa, která včera asi všichni prošli pěšky, podal jsem jim v překladu výklad o městě – historii, požárech a následnému výbuchu německé lodi plné munice 20. dubna 1944 – v den Hitlerových narozenin, což bylo prve považováno za sabotáž, ale poté i nacisté sami uznali, že obyvatelé Bergenu by si nezničili velký kus města, že se jednalo o nehodu. Pokračovali jsme okolo přístavu, budovy celnice, akvária, parku, komerčního přístavu s okolní zástavbou z minulých dob – jako naše Malá Strana, ale vše ve dřevě. Následně jsme se od centra vzdálili a vydali se i do rezidenčních oblastí města – zde je Halkonova nemocnice a univerzita, stomatologická fakulta, královská residence – dříve residence prvního více premiéra, který se v roce 1905 zasloužil o nezávislost Norska, Griegovy hudební haly a poté zase zpět do centra. Doposud vše probíhalo vcelku dobře.

Nyní nás čekala návštěva Rosenkratzovy věže. Jelikož pršelo, tak nás Kurt (řidič) vysadil co nejblíže a šli jsme na prohlídku. Zde byl starý pán zmatený jak Goro v Tokiu, sám přiznal, že se skupinou nikdy dovnitř nešel. To jsem při jeho slovech znejistěl, ale pořád jsem byl klidný. Všichni jsme se nahrnuli dovnitř a byla tam už menší skupinka, které se věnoval průvodce z věže. Helge mi řekl, že bychom museli asi 30 minut čekat, než dokončí skupinku před námi, proto že máme jít dolů do podzemí, že se domluví se starým pánem, že nás tam provede on. Samozřejmě dědula se ztratil a nebylo ho! My jsme si zatím prohlídli podzemní část a vrátili se do místa, kde byla pokladna. Zde nebyl ani starý pán, ani Helge. Toho jsem našel u autobusu a poprosil, aby nás provedl on, že dědulu asi brzo klepne pepka, hlavně že tam nikde není. Když jsem se vrátil k věži, tak už tam byl a ptal se, jestli jsme si vše prošli. To už mne vytočil, tak jsem ho postavil k průřezu věže, ať nám o ní něco řekne. Nebyl schopný nic kloudného říct, pouze přečíst nápisy na tabuli. Tak jsem rezignoval a vyhnal ho do schodů, že teda jdeme dovnitř. Uvnitř to bylo obdobné, ale s pomocí Helgeho, nápisů na stěnách, informací z průvodce a znalostí z prohlídky hradů plus trochu vymýšlení jsem to nakonec dal výklad dohromady. Nosil jsem na zádech celou dobu baťoh a když jsem chtěl ze střechy vyfotit přístav, tak jsem zjistil, že je prázdný a foťák leží na sedáku v buse! Položil jsem ho tam na poslední foto zastávce. Vyfotil jsem přístav alespoň mobilem, snad půjdou fotky použít. Věž pochází původně ze 13. století a prošla 3 vlnami přestavby z původní obranné věže (don jon) v rezidenční. Poslední přestavbu zde provedl v letech 1560 – 1567 Erik Rosenkrantz – králův guvernér. Ze střechy je vidět na přístav, jak jsem se už zmiňoval a také na Hakonovu halu, která je nyní zrekonstruovaná a slouží pro oficiální přijímání návštěv. V roce 1944, po výbuchu německé lodě, zůstaly stát pouze obvodové zdi a zbylá část musela být postavena znova. Nedaleko ještě leží pevnost Bergenhus, v hrubém tvaru hvězdice. Dnes tato pevnost slouží jako park

Součástí prohlídky bylo ještě Bryggenské muzeum věnující se historii místa a jeho okolí. Starý pán mi po návštěvě věže sdělil, že už víc provádět nemůže, že vše předává Helgemu, že to odprovádí za něj. Nechápal jsem jeho přístup, ale na druhou stranu jsem byl rád, že nás tam provede Helge, který aspoň něco věděl. Za takového průvodce nebudu spolupracující CK platit ani cent a budu za něj chtít vrátit peníze.

Do muzea jsme přejeli autobusem – cesta trvala asi 1 minutu, ale pršelo, tak jsem nechtěl aby lidičky zbytečně mokli. V muzeu jsou k prohlédnutí nejrůznější exponáty všeho druhu objevené při archeologických výzkumech, které zde začali v roce 1955 – návštěvníci získají kompletní obrázek přístavu a města – díky domácímu náčiní, rukodělným výrobkům, námořnickým předmětům. Také zde jsou k vidění základy domů z 1. století objevené při vykopávkách. Tyto stojí na svém původním místě a nad nimi bylo postaveno muzeum.

Nedaleko od muzea ještě stojí nejstarší budova ve městě a kostel z 12. století – Mariakirken – kostel Panny Marie. Tento je však otevřený pouze 11:00 – 12:30 hod. Jedná se o románsko-gotický kostel, který patřil v letech 1406 – 1708 hanzovním kupcům, kteří v něm nechali udělat okázalý barokní oltář a kazatelnu.

Po muzeu jsme měli ještě navštívit skanzen – malý kousek města, jak Bergen vypadal v minulosti. Stále však pršelo a několik lidiček se mne ptalo, jestli by je bus nemohl pak zavézt do akvária. Proto jsem se s Helgem domluvil, že namísto skanzenu nás vezme tam a kdo nebude chtít, tak toho odveze do hotelu. Helge nám ještě domluvil skupinové vstupné – za 75, namísto 150NOK, pro mne navíc zdarma! Akvárium leží na konci přístavu na výběžku, kde je i městský park. Po cestě sem jsme ještě projeli okolo zadní strany hanzovních domů, kde jsme mohli vidět jediný dům, ve kterém bylo povoleno topit a vařit – byl kamenný, zbylé domy – dřevěné, byly bez vytápění! V současnosti jsou vybaveny požárním zabezpečením – sprinklery zvenčí i zevnitř. Je tu na každém kroku zřejmé, jak se obyvatelé bojí požárů! Poslední velký zde byl v roce 1956.

Akvárium není nijak rozsáhlé – první část je věnována mořskému životu v okolí Norska, spodní zase tropickým rybám a poslední krokodýlům a hadům. Celá prohlídka trvala i s focením cca 1.5 hod. Na závěr jsem měl štěstí, akorát se krmili tučňáci a tuleni, kteří jsou v akváriích venku.

A hádejte co? No pořád pršelo, z nebe přímo dolů – občas rovně, občas zešikma … Chvíli jsem ještě čekal, jestli přestane pršet nebo ne, ale bohužel se to k tomu nemělo. Proto jsem se déšť nedéšť vydal zpátky do hotelu. Chtěl jsem se zastavit v nějakém marketu si koupit něco na pití a k jídlu, ale vše bylo zavřené – je neděle. Zastavil jsem se proto v Burger King, kde bylo však narváno, tak jsem zvolil opět MacDonalds, kde jsem si dal za 100NOK nějaký kuřecí menu a k tomu jsem dostal cheesburger navíc, tak jsem si nacpal pupík! Tentokrát jsem si vše vzal do hotelu, protože se mi v promočeném oblečení nechtělo někde sedět.

Zbytek dne jsem strávil koukáním na TV a koukáním z okna, jestli ještě prší, že bych někam šel. Nemusíte se ptát – ano, stále pršelo, více či méně. Zítra odjíždíme v 10:00 hod, tak když by nebyl lijavec, ještě bych rychle zaběhl ráno něco vyfotit, času na to je dostatek. Ale nevím, nevím …

24. září 2007: pondělí

Bergen – Geilo

Dneska se mi nechtělo vůbec vstávat, ale budík zvonil naprosto neodbytně, nedal si říct, až jsem ho vypnul. Večer sem nemohl vůbec usnout, tak jsem se ještě koukal na TV – na anglickém satelitním kanále Explorer vysílali něco o gorilách, ale vůbec to nebylo pozitivní. Na druhou stranu však zajímavé, tak jsem dokoukal až do konce. Asi to mělo vliv i na mé sny, které byly jednoduše řečeno divoké. No a pak má to vstávání vypadat, že?

Snídaně měla být od 7:00, ale když jsem přišel dolů v 7:30 hod, tak tam bylo ticho, ani v recepci opět nikdo nebyl. Tak jsem si řekl, že je asi snídaně odložena na 8:00 i když mi to bylo divné. Vrátil jsem se do pokoje a po chvíli koukání z okna si všiml, že lidičky z našeho zájezdu jdou na snídani do vedlejší budovy – jak jsem psal včera – hotel je rozdělen na dvě budovy. Tak jsem se tam vydal také – raději jsem se však nejdříve ujistil v recepci. Ve druhé budově hotelu, očividně novější či zrekonstruované byly také 3 počítače s připojením na internet. Tyto jsem využil po snídani k přečtení mailů a k poslání sms. Je až obdivuhodné, že v některých zemích je internet součástí ubytování v hotelu a někde se za něj platí či je vůbec nedostupný. Mělo by to podle mne dnes patřit k určitému standardu, stejně jako wi-fi připojení.

Po vyřízení pošty a sms, jsem se vrátil do pokoje a nejdříve se vydal na obhlídku terasy v 8. patře, odkud by měl být také pěkný výhled na město. Toto byla pravda. Terasa byla naštěstí částečně zastřešená, tak jsem mohl udělat i několik fotek kostela a okolních budov. Také v přístavu zrovna přijížděl MEGA trajekt, tak jsem ho rovněž přibral do záběrů. A najednou hle … světe div se … přestalo pršet! Tak jsem na sebe honem hodil bundu, foťák strčil pod ni a pospíchal směr přístav a staré bergenské domečky, které jsem viděl při včerejší prohlídce města. Propletl jsem se ulicemi od hotelu k přístavu, kde kotvil výše zmíněný trajekt. Pak jsem podél přístavu pokračoval směrem, kde jsem včera tyto malebné domečky viděl. Sice jsem nenašel přesně tu uličku ze včerejška, ale našel jsem další neméně krásné. Počasí mi stále přálo – nepršelo, tak jsem fotil o sto šest. Bohužel rychle blížící se mraky nevěstily nic dobrého, tak jsem se raději pomalu vydal zpět do hotelu a stihl jsem to tak tak. Už zase začalo pršet.

Do odjezdu zbývalo ještě skoro hodina, tak jsem se opět uchýlil k internetu a vyzkoušel na počítači nainstalovat Skype – a hle, ono to šlo! Komunikace skypem byla daleko rychlejší a jednodušší než psát sms či maily. Bylo to jako bych psal z práce (připojil jsem se pod firemním loginem). Dotyční, kterým jsem psal se lekli, že jsem už zpátky z Norska, ale to byla pravda jen tak napůl. Díky internetu se vzdálenosti zkracují na úplné minimum – ať už se to týče skype nebo telefonování po internetu za zcela směšné peníze.

Z Bergenu jsme vyjeli v 10:00 hod a Bergen se s námi rozloučil nejlépe jak mohl – deštěm! Před vyjetím z města jsme se ještě zastavili na místním Fisktargetu – neboli rybím tržišti, protože několik lidiček ze zájezdu si chtělo koupit domů sobí a losí salám. Měli tady všelijaké potvůrky podivné, ale salámy ne. Proto Helge zaběhl ještě do nedalekého obchodu zjistit, zda by tyto potřeby nebyli schopní ukojit tam. A tam salámy měli! Přejeli jsme autobusem k obchodu, stále totiž pršelo a v rychlosti nakoupili. Nyní jsme mohli v klidu vyrazit po naší dnešní trase.

Jeli jsme okolo přístaviště – zde kotvila plachetnice – válečná kořist z I. světové války, kterou chtějí Němci po Norech vrátit zpět, ale samozřejmě mají smůlu. Dneska loď slouží jako výcviková loď pro norské námořníky. Projeli jsme novou částí Bergenu – okolo nádraží, knihovny až na výpadovku ven z města a nedílným tunelem jsme se dostali mimo území Bergenu. Stále pršelo, spíše déšť ještě sílil a tak jsem si říkal, že to ten den bude dneska vypadat.

Dnešní cesta se nesla ve znamení vodopádů, a tak první zastávka byla hned u většího z nich. Tento nebyl nijak významný, jen padal dolů do malebného údolí, ve kterém se jak na provázcích vznášely mraky. Také jsme se díky této zastávce mohli projít po staré silnici, která zde vedla v 50. letech minulého století. Ještě že tehdy nebyla doprava tak hustá, jako dnes – silnice byla skutečně velmi úzká a vedla mimo tunely, muselo být zážitkem po ní jet. Tento vodopád byl však jen zmenšeninou toho, který nás čekal – Steindalsfossen! Zajímavostí pro turisty u tohoto vodopádu je ta skutečnost, že se dá projít za ním. Až zde člověk pocítí tu masu vody valící se z hory dolů! Stejný pocit máte i na silnici, když se koukáte na vodopád. Zde musíte dávat pozor, aby vás vzduch proudící od vodopádu neodfouknul pryč, natolik je silný. Není se čemu divit, když při lavině vzniká vítr o rychlosti 300km/hod! U vodopádu bylo jedno, jestli prší nebo ne, stejně byl člověk mokrý.

První z našich dnešních extra zastávek byla návštěva rodinné ovocné farmy za extra příplatek 50 NOK, který však stál za to. Zde na nás čekala už paní majitelka – Heidi a po usazení ke stolům s vonícím koláčem, kávou a jablečným džusem nás krátce seznámila s farmou. Mají zde více než 3500 stromů a každý rok produkují více než 60 tun ovoce. Pěstují se zde jablka, hrušky, třešně, švestky, jahody a maliny. Ovoce neprodávají do obchodních řetězců, ale sami. Vše je samozřejmě pěstováno v BIO podmínkách. Sortiment je doplněn vynikajícím jablečným koláčem a džusem vyráběným bez konzervantů (skladuje se hluboce mražený). Vše bylo vynikající! Také jsme si mohli prohlédnout jak vypadá takový typický norský dům zevnitř, kde dole je velká hala, kde se schází rodina a nahoře jsou pokoje. Na závěr návštěvy jsme si mohli koupit ovoce či místní produkty. Koupil jsem Terezce norský med za 50 NOK (jsem zvědavý, jak bude chutnat) a pak marmeládu ze zvláštních mi neznámých bobulí vypadajících jako maliny. Prý se jedná o rostlinku o vzrůstu ne více jak 10 cm a bobulky jsou velmi drahé. Jí se u vánočního stolu se šlehačkou. Určitě to bude dobrota! Lahvička stála 40 NOK

Než jsme pokračovali dále, počasí se umoudřilo! Sice bylo zataženo, sem tam s modrou trhlinou, ale přestalo pršet! Okolo Hardangenfjordu jsme pokračovali po turistické silnici, kde na jedné straně byl fjord a na druhé straně skála. Cesta se místy dost zužovala, tak bylo zajímavé, když jsme se museli vyhýbat např. s náklaďákem, ale náš řidič Kurt to zvládnul na výbornou! Jelikož jsme navštívili farmu, ujel nám plánovaný trajekt. Dle slov Helga, jsme však o nic nepřišli, ba spíše získali – nemusíme čekat na přípoj trajektu, projeli jsme a viděli více krajiny a co více – jeli jsme 2. nejdelším tunelem v Norsku (Granvin) – má 7510 metrů. Delší je už pouze 25 km nedaleko Osla. Je to zvláštní pocit jet tak dlouho uvnitř skály! Na trajekt jsme se nalodili v Brunrarviku. Tady to řádně foukalo a tak bylo zajímavé pozorovat, jak má občas trajekt problém, aby se bez potíží přiblížil ke břehu, ale zvládl to i s námi a ani to moc nefoukalo. Z trajektu byl pěkný výhled na temné mraky nad fjordem. Celá cesta netrvala déle než 10 minut!

Po vylodění jsme podél Eidjordu pokračovali do městečka se stejným místem, kde jsme měli druhou extra zastávku – opět za 50 NOK – v Hardangervidda Natursenter s přírodopisnou expozicí o stejnojmenné náhorní plošině. Nejprve jsme zde shlédli film, podobný IMAXu, ale dle mého názoru ještě lepší. Byl to panoramatický film nazvaný Hory, vodopády a fjordy. Vše bylo točeno z helikoptéry, doprovázeno hudbou! Jedním slovem úchvatné! Bylo zajímavé pozorovat, jak se všichni v kině naklání, jako by v helikoptéře letěli. Žaludek se občas choval podobně. Dále jsme si zde prohlédli vycpané zástupce místní fauny – sobi, losy, vlky, lišky atd. Před tím než jsme nasedli do autobusu a pokračovali dále, jsme měli jedinečnou možnost vidět, jak Norové „zastřihávají“ travnaté střechy – jednoduše na ni pošlou kozu či dvě!

Doba již pokročila, ale počasí nám stálo přálo a dokonce zde bylo i 20 stupňů, což nikdo nechápal! Netrvalo to ovšem dlouho, protože jsem už začali stoupat na náhorní plošinu Hardangervidda, kde je nadmořská výška okolo 1000 m. Plošina patří mezi největší v Evropě (rozloha 7500 km2) a krajina připomíná měsíční krajinu díky tomu, že se vše nachází nad linií, kde rostou stromy. Zde jsou pouze keře, kameny a lišejníky, které slouží jako potrava pro početná stáda losů a jelenů.

Před příjezdem do Geila jsme měli ještě dvě zastávky. Jedna u vodopádu Voringfossen ve Fossli. Tento vodopád je největší v Norsku – padá do hloubky 182 metru do řeky Bjoreia. Je to úchvatný pohled! Od vodopádu jsme pokračovali k nedaleké přehradě jež je zajímavá, že při stavbě nebyl použit cement – hráz je sypaná z několika stovek milionů m3 kamene!

V dálce se začali povážlivě shlukovat černé, ale úplně černé mračna, tak jsme pokračovali po silnici skrze náhorní plošinu, kde nejvyšší bod je ve výšce 1250 m, raději dále. Krajina na plošině je skutečně depresivní, ale jak je vidno, místní obyvatele to neodrazuje. Okolí lemují chatky sloužící jak lovcům, turistům, tak i lyžařům. Místo je totiž vyhlášeným lyžařským střediskem, stejně jako Geilo, kde dneska nocujeme. Oblíbené je hlavně mezi běžkaři.

Do Geila jsme dorazili okolo 18:00 hod. Městečko svým vzhledem připomíná městečko z amerického seriálu Twin Peaks, stejně jako hotel Bardoela. Skvěle zapadá do místní krajiny! Po bergenském kamrlíku mne překvapilo místní ubytování – v suitu, kde bych mohl pořádat párty! Jen škoda, že zde trávíme jen jednu noc, moc málo, aby si člověk pokoj vychutnal.

Zítra už nás čeká pouze cesta do Osla, vyrážíme v 8:00 hod!

25. září 2007: úterý

Geilo – Oslo

Dneska je poslední den pobytu v Norsku, překrásné severské zemi, která učarovala nejednomu člověku a překvapuje překrásnou přírodou, čistotou, upřímností lidí a také (pro našince drahostí). Myslím, že každý z účastníků zájezdu byl překvapen, jak krásné i deštivé Norsko dokáže být. A určitě na to budou dlouho vzpomínat … doufám, že v kladném slova smyslu.

V noci, když jsem se probudil, viděl jsem, že na nebi svítí hvězdičky a tak mne to potěšilo, protože jsem si říkal, že se počasí konečně umoudřilo, že by poslední den mohlo svítit sluníčko a Norsko by mohlo ukázat i jinou tvář než dešťovou. Ne že by déšť někomu vadil, už si na něj všichni zvykli a tak když přes den nepršelo, bylo to nějaké podezřelé. Po snídani se mé očekávání deště naplnilo. Přišel dobrý liják, ale před osmou při odjezdu nebylo po dešti ani památky. Nic podivného v této zemi!

Jak jsem už psal, vyrazili jsme v 8:00 hod a čekal nás víceméně pouze přesun do Osla. Abychom cestu trošku zpříjemnili, tak jsem společně s Helgem zorganizoval zastávku u sloupového kostela v Gol (neznamená to naše zvolání při fotbale nebo hokeji, ale název městečka). Kostel, který jsme zde navštívili není originál, ale věrná kopie kostela. Návštěvníka překvapí nejdříve jedna věc – byť je to křesťanský kostel, tak na střeše je kromě kříže i hlava draka – pozůstatek vikinského vyznávání zvířecích bohů. Kostel je dále zvláštní svou architekturou, kdy okolo celé budovy vede sloupová chodba – tato sloužila pro odkládání zbraní a sem mohli přicházet malomocní během bohoslužeb. Vnitřní výzdoba kostela je velmi jednoduchá a před reformací v 16. století v nich nebyly ani lavice. Kostel v Goal byl však už pro veřejnost uzavřen, vstupné by bylo 40 NOK – objekt slouží jako muzeum.

Při návratu do autobusu se několik lidiček vrhlo do vyschlého koryta řeky – je divné, že vyschlé, protože tu stále prší a řeky jsou plné vody, tak v tom bude zakopaný pes někde jinde – a začali sbírat kamínky. Helge nechápal co se děje, tak jsem mu to vysvětlil, že Češi si z výletů vozí kamínky a také jsem mu nastínil, jak řidiči ze zájezdu rodičů naložili 20kg šutr do skalky! Kroutil hlavou a smál se.

Dál jsme pokračovali směrem k Oslu, sjížděli jsme níže a níže a také se změnil ráz krajiny – přibylo stromů, kopce byly kulatější a nižší a také se postupně oteplovalo. Dneska jsme projížděli údolím, kde naměřili nejvyšší teplotu v Norsku – 37 stupňů! Také zimy zde prý bývají velmi mrazivé. Další zastávku jsme udělali v motorestu nad jedním z mnoha místních jezer. Měli tady vycpaného ledního medvěda. Také Helge říkal, že v okolních lesích medvědi žijí a také vlci – oba dva jsou zákonem chránění. Dneska jsme také konečně viděli soba! Živého, když jsme se blížili k Oslu. Popásal se na místní ovocné farmě na jablcích. Tak úkol sehnat soba či losa byl splněn!

Pomalu se blížilo Oslo, tak jsem lidem rozdal dotazníky, abych je nemusel zatěžovat zítra při brzkém vstávání ve 4:00 hod ráno či při odjezdu na letiště ve 4:45hod, to by mi tam asi nenapsali moc hezkých věcí. Také jsem vybral na Helgeho a Kursta finanční odměnu, kterou vždy předávám při loučení u hotelu.

Oslo se nazývá velkou vesnicí – je to dáno tím, že zde žije 450tis lidí a včetně okolí o 100 tis více. Leží u fjordu a tak má přímo přístup k moři. Tento fjord je však širší a kopce okolo kulatější než fjordy na západě. Fjord se táhne 100 km do vnitrozemí a není nijak zvlášť hluboký. Oslo bylo založeno v roce 1086 a tak má bohatou historii, kdy bylo hlavním městem, poté nebylo, začalo upadat a po požáru 1624 dánský král Kristián IV. začal s rozvojem města a opět ho povýšil na hlavní město. Také ho přejmenoval na Kristiánii, kterou Oslo bylo až do roku 1924. Samotný název Oslo znamená „Boží louka“.

Původně jsme měli prohlídku Osla začít v 15:00 hod, ale Helge ráno volal do kanceláře a zajistil, aby průvodkyně přišla už na 13:00 hod, aby vše proběhlo dříve a odpoledne mohli lidičky sami do města či na nákupy. Do Osla jsme dorazili po 12:00 hod a zaparkovali u Radnice. Je to asi univerzální místo pro parkování, potkávání či záchody. I rodiče v srpnu se zde zastavovali. Radnice působí dost rozpačitě – dvouvěžová cihlová budova, ovšem s překrásnou vnitřní výzdobou. Ve vnitřní obrovské hale se každoročně 10. prosince uděluje Nobelova cena míru!

Čas čekání jsme si zkrátili jednak prohlídkou radnice a také ochutnávkou místní speciality – tzv. „lumpe“ – což je párek zabalený do bramborové placky – trošku se zde bijí chutě – placka je nasládlá a párek slaný, ale jinak to chutná vcelku obstojně. Taky jsem si zde ještě koupil pár pohlednic – doufám, že už posledních, mám jich plnou obálku.

Paní průvodkyně už nás čekala u radnice. Vypadala mnohem lépe než člověk, který dělal průvodce v Bergenu, tomu bych hned za jeho vystoupení sebral licenci a už mu nikdy nedovolil provázet turisty. Paní průvodkyně pocházela za Brazílie, ale v Oslu už žije mnoho let, takže ho dobře zná. Zajímavé bylo, když dostala objednávku na provádění naší skupiny, měla tam uvedeno, že mluvíme česky a anglicky a jsme z Brazílie – dobrá slátanina!

Projeli jsme si starou část města, pocházející ze 17. století od krále Kristiána IV. – nejstarší budovy, kde je nyní Ministerstvo obrany, muzeum architektury, umění a obrany a další. Král Kristián také v Oslu nechal postavit hrad – pevnost, který je spíše renesanční než středověký, byl totiž ně

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .