K narozeninám jsem dostal od své ženy kurs Kite-Surfingu na bílé keňské pláži, kde vlnky šplouchají, vítr duje po skalinách a kosatky dávají dobrou noc.
Vybrali jsme tedy hotel u německých soudruhů, protože Češi chtějí na všem strašně moc vydělat a mají to 2x tak drahý. Trošku nevýhoda, že se letělo s Frankfurtu, ale co, aspoň se i naše auto trochu projede.
Nechali jsme si do těla napíchat žlutou zimnici, žloutenku a podobný dobroty, aby naše těla v Africe byla odolná proti všemu, naházeli do kufrů foťáky a plaFky, slivovici do příručního zavazadla s tím, že to na letišti pak přehodíme do kufru a vyrazili autem směr Frankfurt. Na začátku jsme měli podle GPS ještě 5h rezervu a cesta vesele utíkala.
V německu to na dálnicích ovšem začalo poměrně houstnout a 5h rezerva byla rázem celá v tahu a my jsem byli pořád ještě 150 km před letištěm. Celá dálnice komplet stála, protože se vraceli všichni Němci, Britové, Belgičani, Nizozemci a Frantíci, domů z dovolených a totálně zablokovali dálnice. Už jsme se pomalu smiřovali s pocitem, že to asi nestihneme a tak jsme jeli odstavným pruhem asi 20 km, předjeli jsme tisíce naštvaných řidičů a sjeli z dálnice s tím, že se pak někde znova napojíme a že někde dál už to možná pojede.
Naštěstí se naše přání splnilo a s plynem na podlaze jsme jeli celou cestu rychlostí 200 km/h až na letiště. Takže jsme předjížděli s rozzuřenou Fábií všechny ty bavoráky, pasaty, audiny a přijeli na záchytné parkoviště s rezervou 10 minut do uzavření přepážek na letišti. Naštěstí jel zrovna z parkoviště autobus na letiště (jezdí každých jen asi 20 minut) a my dojeli na letiště s rezervou 2 minut.
Rychle jsme našli mezi těmi asi 250 odbavovacími přepážkami tu naší a paní už si balila fidlátka, ale ještě nás vzala, dala letenky a se slovy BĚŽTE CO MŮŽETE nás pak poslala na druhý konec letiště do té správné brány k odbavení. Tam jsme doběhli s vyplazeným jazykem a dali naše příruční zavazadla do těch rentgenů. Samozřejmě, že si nás vzali bokem, jak jinak. Nějak se jim nezdála ta slivovička ve flašce od CocaColy. Nepomohli ani výmluvy typu :”to je medicína, my jsme na tom životně závislí” apod. Prostě jme to museli buď vypít, nebo vyhodit. No byla to věčná škoda, tak jsem upil co šlo, šlo dost, ale víc už pak nešlo 🙂 a zbytek letěl se slzou v oku do popelnice.
Cestu letadlem asi přeskočíme, protože je pokaždé stejná. Žena je totálně vystresovaná z letu, já nalitej z tý slivovice, prý byly nějaké turbulence a bouřky běhěm letu, ale o ničem nevím, takže nemůžu posoudit.
Přílet do Mombasy
Přílet do Mombasy byl v ranních hodinách, protože se zrovna rozednívalo a hned u vchodu nám Keňané vzali naše zavazadla, že nám pomůžou k autobusu. Tak nám pomohli a hned nás taky zkásli o dolary. Oni tam totiž za peníze udělají cokoli. Teda spíš bych řekl oni tam chtějí peníze úplně za všechno 🙂 .
První dojmy cestou z letiště do hotelu byly asi takové, že větší bídu, špínu a hezčí přírodu jsme nikdy neviděli. Hotel luxusní, bílý pláže, všude palmy, opice co nám kradly jídlo na pokoji, když bylo otevřený okno, africké sluníčko, prostě pohoda.
Hned po ubytování jsme sbalili plavky a šli okusit moře, vlastně oceán. Na pláži nikdo, až na pár černochů. Jenže jak jsme se objevili na pláži my, hned se s náma dali do řeči místní domorodci a strašně si chtěli povídat a pořád nám něco prodávali a nabízeli.
Jeden nás chtěl vzít na safari, druhý na delfíny, další na žraloky, ten nám chtěl prodat mušle (kterých se válelo všude okolo milióny tun a nikdo je nechtěl), jiný nám zas nabízel kokosový ořechy a pak se nás snažili odtáhnout do jejich „obchodu“ sto metrů od pláže (což byly čtyři kůli a na nich jeden bambusový list a stoleček z kamení s vyřezávanýma zvířatama na prodej). A za pár minut už jsme byli u nich v obchodě a smlouvali cenu za dřevěnýho hrocha, kterého jsme vůbec vlastně ani nechtěli.
Když jsme usmlouvali hrocha, kterého jsme nechtěli, na 20 dolarů a chtěli jít konečně do vody, odchytla nás další skupinka a táhla nás někam za hotel a jeden z nich vylezl na vysokou palmu a začal házet dolů čerstvý kokosy a druhý je dole mezitím doloval ven a otvíral a další nás drželi v šachu dokud jsme to všechno nevypili. Tak jsme s plným břichem kokosového mléka chtěli jít konečně do moře, ale pak z nich vypadlo, že chtějí zaplatit za ty kokosy.
A začli, že chtějí 20 dolarů za jeden. Zřejmě to na Němce, kterých tam bylo plno, platilo. No ale za chvíli poznali že přestřelili, tak jsem mu dal 5 dolarů, že jim to musí stačit, ale on, že je to teda jen za jeden, no tak jsem mu musel vysvětlit, že je to together zusamen za všechny dohromady a že jestli se mu to nelíbí, tak nedostane nic.
Tak jsme konečně opouštěli i s hrochem a plnýma břichama kokosového mléka za pět dolarů jejich shop a šinuli si to konečně k moři, ale odchytla nás hned další skupinka obchodníčků a …. máme krásný vyřezávaný zvířecí přívěšky na klíče z ebenového dřeva s našimi jmény, které jsme také samozřejmě vůbec nechtěli a oni mají zase na oplátku našich dalších 5 dolarů. Myslím, že ten den jsme se už do moře nedostali.
Další dny už jsme si konečně a zaslouženě užívali těch bílých pláží, moře, jídla, pití (mají překvapivě docela dobrý pivo, ale raději jsem se neptal z čeho to vaří) a já se s černochem Nassoro učil v klidu Kitovat („kajtovat“). A tak jsme si pět dní užívali.
Ovšem nic netrvá věčně a tak se stalo to, že žena okusila místní stravu i s místníma bakteriema, virama, parazitama a nevím s čím vším a další den ráno nás navštívil pan doktor čert, my jsme mu tak říkali, protože tak prostě vypadal. Možná, že to ve skutečnosti nebyl čert, to už ale teď nezjistíme. A už nás vezl do své soukromé nemocnice v Ukundě s tím, že si 24 h poleží a bude ok.
A tak jsme změnili luxusní hotel za nemocnici. Ženu napíchli na kapačky a pumpovali jí do těla různé chemikálie, antibiotika a další dobroty. Chudina trpěla, všechno z ní valilo vrchem, spodem a když po takto strávených 3 dnech v křečích se její stav pořád horšil, převezla nás rychlá ve tři ráno s majáčkama do větší nemocnice v Mombase.
Tam dostala další kapačky a tucet injekcí a usnula. Všechny výsledky ukazovali, že je zdravá a doktoři tvrdili, že teploty kolem 40 jsou v Africe bežný a neškodný.
Po dalších třech dnech se stav pacientky nečekaně zlepšil natolik, že nás odvezli zase zpátky na hotel. Na hotelu se asi dozvěděli, že se nakazila z jídla a pořád za ní chodil personál a manažeři hotelu a strašně se nám omlouvali.
Safari jsme už ale nestlihli, protože jsme termín pros….pros….prostě nestihli 🙂 . No ale zbývalo nám ještě několik dní a tak jsme pokračovali jako na začátku. Já si chodil kajtovat, váleli jsme si šunky u bazénu, u moře, jedli chobotnice, zebry a lamy a pili kolu a pivo a černoši už nám dali taky konečně pokoj.
http://cestopisy.cestovniportal.cz/5166-hura-za-exotickymi-dalkami-kena-2009/
- Guest napsal(a) před 13 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.