Keňa 2001

Úterý 14.8. 11:40 – Wilsonovo letiště, Nairobi

Ačkoliv náš výlet začal de facto již před mnoha hodinami, de jure před mnoha dny, k psaní deníku jsem se dostal až teď. Zamezily mi v tom všemožné nepříznivé okolnosti, více méně spojené s dopravními prostředky, v kterých jsme se pohybovali a které se, bohužel, pohybovali s námi. Akcelerace, turbolence a následná halucinace a kolaudace toalety jsou jen některé z mnoha nepříjemných cizotvarů, které musím citovat, abych ospravedlnil svých osm zcela neplodných hodin ve výšce 10 kilometrů.

Ale popořadě. Svou vlast jsme opustili se Smetanou ve sluchátkách včera kolem šesté hodiny večerní, strojem Boeing 737, pilotovaným lidskou posádkou světlé barvy pleti. Cílová stanice – Amsterdam. Přistáváme o hodinu později v husté mlze za mírných turbolencí, ale i tak se pilotovi daří hned napoprvé najít přistávací dráhu.

V Amsterdamu zažíváme první ze série malých překvapení. Letenky od KLM sice máme, ale následujících 8 hodin strávíme na palubě letadla Kenya Airways. Dáváme si prvního panáka na kuráž a tušíme, že takových bude ještě spousta. Při check-in se Andrej přistihuje, že na otázku „Is Nairobi your final destination?“ odpovídá nejistým hlasem: „Well, we would like to return one day.“

Obavy se naštěstí neplní a jejich Boeing 767-400 je asi nejlepší letadlo, kterým jsem kdy letěl. Řadu před námi obsazují dlouzí černí muži v červených šusťákových stejnokrojích se žlutým nápisem „Kenya“ na zádech. Keňská atletická reprezentace se vrací z mistrovství světa v Edmontnu. Otevírám přílohu MF Dnes – Sport a tipuju, kdo z nich si veze kterou medaili. Nakonec se mi podaří identifikovat Limu – reprezentanta v běhu na 5 km – a s časem 13:00,77 si mu do baťůžku sahám pro zlatou… Ebenové letušky mezitím rozdávají slonovinové úsměvy. Vzlétáme. Pilot se vyhýbá bouřím, tornádům a hurikánům celkem úspěšně, takže jediný, kdo má během letu problémy s větry, je Honza. Naštěstí pro nás – a pro několik desítek řad před i za námi – se mu však daří držet je pod pokličkou. Polštářem s emblémem KA. Míjíme rovník. Je zvláštní, že v té tmě nejde vůbec vidět. Mít ho v Evropě, tak ho máme nasvícený, jako Hradčany. Šel by vidět až z Měsíce. Po snídani, místo čištění zubů, dosedáme na přistávací plochu mezinárodního letiště Nairobi.

6 ráno, 18 oC, zataženo, severozápadní vítr 3 m/s, 75 Keňských šilinků za dolar. To jsou první působivé dojmy z Afriky. Sháníme taxi, které by nás dovezlo na Wilsonovo letiště, odkud nám v jednu hodinu letí spoj na ostrov Lamu – náš dnešní cíl cesty. Naštěstí začíná Andreyovi v žilách bublat židovská krev, a tak jedeme za polovinu původně navrhované ceny. Nám ostatním bublá v uších český adrenalin, neboť podle výpočtů a odhadů našich rodičů a některých katastroficky nadaných přátel už se u nás měly pomalu začínat projevovat první příznaky malárie, cholery nebo alespoň kuřího oka. Taxikář Sam vypadá jako zkušený pirát zdejších silnic. Ne, že by mu chybělo oko či měl dřevěnou nohu, to ne, ale všiml jsem si, že má na levém rameni vytetovaný volant. Na stehnech má určitě brzdu a plyn. Možná i spojku, pokud není automat. Ano vypadá zkušeně, ale proč proboha strká za volant mě??? Hakuna matata – no problem! Všechno se vysvětluje. Volant je na druhé straně, jezdí se zde vlevo.

Karibu Kenya – Vítejte v Keni! Čemu se ta země podobá? přemýšlím a za chvíli docházím k překvapivé metafoře – Rumunsko. Rumunsko okupované černochy. Stejná kvalita silnic i vozového parku, podobný smysl pro pořádek. Projíždíme průmyslovou oblastí. Napravo i nalevo proudí davy místních obyvatel do práce. Černí tátové a černé mámy posnídali černý celozrnný chléb, zapili ho černou kávou, poslali své černé děti do černých škol a vydali se podél černých asfaltových silnic ke svým leskle černým obráběcím strojům načerno vydělávat černé Keňské šilinky.

Wilsoňák nacházíme zcela jednoduše. Jedeme rovně, rovně, zase rovně a pozor, najednou prudce někam zahneme. A jsme tady. Jak prosté, klidně jsem mohl řídit i já. V zahýbání jsem expert. (Znám to z televize.) Wilsoňák je malé sympatické letišťátko provinčního typu s drobnou přistávací plošičkou, útulnými hangárky, jednoposchoďovou odbavovací haličkou a 31 a půl letadýlky připravenými k odlétnutí. Tedy ta půlka letadla samozřejmě k odletu připravena nebyla. Ale moc ji nechybělo, jenom ocas, vrtule a jedno kolo. Stačil by přidat výrazný nápis „Don’t drink and fly“ a kampaň za bezpečnost letového provozu může začít. Za 135$ si kupujeme letenku na ostrov Lamu a doufáme, že si náš pilot vezme „bilboard“ k srdci. „Hele, jak ten traktor hezky táhne to letadýlko,“ komentuje Andrejka (jak malá) legrační scénu zemědělce, který místo pluhu vlekl na runwayi cesnu. Dětská fantazie však nezná mezí, a tak vzápětí už někdo vidí scénu bezprostředně následující: „A koukej teď! jak se traktůrek zapomněl pustit a letadýlko teď na oplátku vleče jeho.“ Je to dobré, humor nás nepřechází a plni optimismu se pouštíme do Žluté zimnice. (Překřtili jsme tak mrkvovou polévku, nabízenou ve zdejší kantýně.)

Letadlo Dash 7 rolluje a za nemístných poznámek Honzy, že sedíme v letadle složeném z těch vraků válejících se kolem a že jeho původní název Crash 13 byl kvůli pověrčivým japonským turistům nedávno změněn, se kolébavě noříme do bělavých par zdejšího blankytu. Pevně doufám, že přes varování K. H. Máchy s nimi v dáli nezhyneme.

Středa 15.8. – Hotel Pole-Pole, Lamu

Včerejší přílet do Lamu byl velice vzrušující. Tesně před přistáním ve výšce kolem 100 m nad zemí se z ventilace nad našimi hlavami začaly valit mraky jekéhosi bílého kouře. A tu, v krizové situaci, se ukázalo, jaký kdo opravdu je. Člověk na sedadle před námi tahal cosi z rukávu. Esa? Ne, nebyl to krupiér. Korán to byl, co tahal z rukávu – Arab. Plešoun přes uličku se pokřižoval: „Prošče pana na nebesjach…“ – polský katolík. Andrej začal překotně odzadu z prava doleva cosi hledat v hebrejském Písmu. Zároveň si volnou rukou hbitě objednal dvě velké vodky – ruský Žid. A náš klasický český Honza? Smál se od ucha k uchu a: „To je prdel, co?“ Inu, každej sme ňákej, říkal pan Werich. Kapitán letadla ale naštěstí do mikrofonu říkal něco jiného: „Pára z klimatizace je způsobena prudkým zvýšením teploty a vlhkosti okolního vzduchu po snížení letové hladiny. Vše v pořádku, hakuna matata!“

Ubytování nacházíme v nejvyšší budově ve městě – v hotelu Pole-Pole (česky snad Zpomal-zpomal, nebo Klídek-klídek) a začínáme se kochat výhledem na město, záliv, kokosové palmy a sousedku Sheilu. Asi nejhezčí černoška, kterou jsme zde počas celého pobytu viděli. Okamžitě se do ní všichni bezhlavě zamilováváme. Andrejka nejvíc. Sheila je z Nairobi. Studuje v Londýne. Je zde na výlete a bydlí naproti pres chodbu.

Čtvrtek 16.8. – rybaření u ostrova Manda

Včerejšek jsme strávili chytáním bronzu na pláži u vesničky Shella. Dnešek chytáním ryb u ostrova Manda. No, chytáním ryb. Nachytala se jenom jedna. Naštěstí byli naši průvodci prozíraví a nakoupili jich pro jistotu několik ráno v přístavu. Takže jsme se docela nadlábli a zbylo něco i na plážové psy.

Do hotelu Pole-Pole se pomalu-pomalu začínají stěhovat další cizinci z celého světa. Včera párek Holanďanů, dneska Američan Johnny. Mluví srozumitelnou, ne příliš afektovanou newyourskou Angličtinou a svou americky naivní a mírně povrchní bodrostí si nás postupně získává. Já ho obdivuji především za to, že se mu podařilo přesvědčit astronomického diletanta Honzu o výjimečnosti jižní oblohy. A to dokonce do takové míry, že si šel s bleskem vyfotit Jižní kříž. Když jsem se včera pokoušel o to samé (přesvědčit Honzu, ne fotit!), výsledkem mi byl pouze výsměch, že „tamta hvězda, co tak jasně svítí, přece není Venuše!“ (Na to aby tomu Honza uvěřil měla na Venuši příliš malou prdel a kozy… :-)) Dneska už ale Honza připouští, že to asi bude nějaká planeta, neboť Američan to odhadl na Mars. (Je mi jasné, že stejně víc věří, že je to Mars. A docela mě to sere.)

Večeříme „na divoko“ v zahradě přehnaně přátelského Happyho, jenž si své štěstí navozuje neustálým hulením a žvýkáním jakýchsi travin. Na jeho slibované „čapáááči, kokóóónat rajz, swahííli kejk, kráb“ a zejména pak „lóbstrrr“, který se nějak zapomněl dostavit, za peníze z nejdražší pražské restaurace a s kvalitou obsluhy nejhorší užgorodské asi nikdo z nás do smrti nezapomene.

Pátek 17.8. – pláž Shella

Dneska trávíme už 4. noc v Lamu – nevětším městě na stejnojmenném ostrově. Údajně je to i nejstarší město v Keni. Obyvatelstvo je především muslimského vyznání. Islám je zde propagován stejně drastickou formou jako výkup kožek či vakcinace lesní zvěře na našem venkově. Pamatuji zcela přesně veškerá ta traumatická probuzení u babičky v Kyšicích, kam jsme jezdili s bráchou na prázdniny – krátká znělka od Karla Gotta či Marie Rottrové oznámí sedmou hodinu ranní, následuje fouknutí do mikrofonu či odkašlání souchotinářského starosty a „VAKCINACE LIŠEK BUDE PROVEDENA V OKOLNÍCH LESÍCH Z LETADLA DNES V ODPOLEDNÍCH HODINÁCH…“ Tady to probíhá podobně, s tím rozdílem že je to v Arabštině, že hlášení „ALLÁH JE VELIKÝ“ přichází již kolem páté hodiny ranní a že oproti „VÝKUPU KOŽEK, KTERÝ PROBĚHNE DNES V PATNÁCT HODIN PŘED KULTURNÍM DOMEM…“ jej neopakují jenom jednou, nýbrž do aleluja – mimochodem, teď mě napadá, že etymologický význam tohoto slova má kořeny možná právě zde. Opravdu nevím, co si tím ten Arab každé ráno léčil. Jestli komplex z dětství, kdy ho jako nejmladšího nikdo neposlouchal, nebo nějakou extrémní formu nespavosti. Každopádně jsem zde ranní poluci zaměnil za hlasité klení a zapřísahání, že hned po návratu domů půjdu obětovat našim bohům a vypláznu za to klidně i nekřesťanské peníze. Zdejším bych obětoval tak maximálně prášky na spaní…

Sobota 18.8. – ostrov Kiwayiu

Na ostrov Kiwayiu jsme připluli jednostěžníkem bez motoru, koupelny a toalety těsně před západem slunce. Plachta plná záplat, jenž by Indiáni bez váhání přirovnali k ústům staré sqwah, se ve větru nadouvala jako hruď mladého Apače nebo jako hruď našeho Honzy, když v Shelle poprvé vyšel na pláž ve svém novém Kangu (Je to jakási odrůda kimona, či skotské sukně, kterou zde místní plážoví inženýři nosí kolem pasu, aby nepřišli o důstojnost skrze své chlupaté a křivé nohy. Honza si ho však nekoupil v obavě o svou důstojnost, nýbrž o svou kůži. Po prvním dni na slunci se totiž spálil jak Mr. Hus.)

Loď se chvílemi kymácela opravdu docela slušně, dvoumetrové vlny si s námi hráli berany-berany-duc, pršelo až praštělo, v ráhnoví pak zase praštělo až svištělo a tak nebylo divu, že jsme toho měli brzo nejen plné zuby ale i plnou loď. Dalo docela fušku to kbelíkem pumpovat zpátky. Jak se zvedal vítr a houstnul déšť, houstla i nálada a zvedaly se hlasy opěvující tichou vánoční krajinu Ladových obrázků. „Ti-chá nóc, svá-tá nóc…,“ pěli jsme spolu s Honzou k údivu ostatních do burácející vichřice.

Přistáli jsme zcela promočeni a ihned jsme počali močit. Neboť, jak jsem již řekl, náš koráb bohužel toaletou nedisponoval a systém „moč přes palubu“ se nám za daných podmínek nezdál příliš bezpečným. Mohl se totiž lehce zvrhnout v „muže přes palubu“. A veřte či ne, na rozdíl od za námi plovoucích žraloků to bylo to poslední, co jsme v lodi bez záchranného kruhu, chtěli slyšet.

Domorodci na ostrově Kiwayiu jsou velice pohostinní, a tak vyšli vstříc i ostatním našim potřebám. Uvařili kokosovou rýži, čaj a snad i zpíval, za což si pak odnesli zrcátka a nožíky s malovanými střenkami. Ale to už nevím jistě, neboť jsem se pod tíhou zážitků a únavy svalil do moskitiéry a jal se zařezávat okolo rostoucí mangrovníky.

Neděle 19.8. – plavba na ostrov Paté

Ráno jsme zcela rozlámaní vstali s mírně modifikovaným popěvkem Michala Tučného na rtech – „Jó plavčík, ten tvdrý lože má“ – a vydali se na jižní výběžek ostrova Kiwayiu. Ten je totiž tvořen sérií pohádkově tvarovaných korálových útesů, kteréžto jsme pozorovali v jejich plné kráse za odlivu. Byly plné různých vymletin, proláklin a tůní, v nichž ustupující moře zanechalo hektolitry vody spolu s množstvím ryb, korýšů a jiné havěti. Pozorovali jsme je jako v akváriu a oni na revanž pozorovali nás. Chtěl jsem si je i vyfotit, ale připadalo mi nefér, že by nám to nemohli oplatit stejnou měrou.

Z jižního cípu korálového ostrova Kiwayiu jsme zamířili na severní výběžek ostrova Paté. Křižovali jsme za odlivu proti větru i proudu mezi korálovými mělčinami skoro 3 hodiny. Ani se nám moc nechtělo věřit, že ten přístav, který jsme celou tu dobu měli na dohled, byla Hasanova (občanské jméno našeho kapitána Wazi-wazi) rodná víska. Jakoby se tam vracel poprvé…

Hasanova vesnice byla civilizací téměř nedotčená výspa hliněných staveb s doškovými střechami. Kupní silou 28 českých korun jsme během chvíle skoupili veškeré zdejší (strategické) zásoby fanty. Ihned jsme pak obě láhve vypili a dostali jsme ještě v přepočtu osm korun zpět za zálohu. Malá zastávka v Hasanově rodné chatrči, fotografie s maminkou, sestrou, bratrem, druhým bratrem, druhou sestrou, třetím bratrem, prvním oslem a nějakými sousedy, oběd v ordinaci Hasanova otce pod nástěnkou se statistikou průjmů za poslední kvartál a hurá, vyplouváme na jižní pláž ostrova Paté, kde budeme nocovat.

Pondělí 20.8. – návrat do Lamu

Probuzení na bezesporu nejkrásnější pláži Keni – sněhobílý písek bez lidských stop, narušený jen malými norami krabů a občasnými chomáči chaluh, mangrovníky a kokosové palmy v jejichž stínu stojí chatrč rybáře, jeho ženy (zašívá na zápraží manželovi sítě) a dětí, malá bárka je připravena k rannímu vyplutí, aby rybami nasytila rodinu. Prostě dokonalá romantika. Tohle je ráj, napadá mě, ale neubráním se poškrábání nočních kousanců, vysypání písku z navlhlého spacáku a stesku po teplé neslané sprše a snídani v restauraci Bush Garden.

Zbytek dne plachtíme zpět do Lamu. V ústí mangrovníkového kanálu čekáme na příliv a vydáváme se na strastiplnou cestu proti proudu a proti větru úzkým kanálem drasticky sníženými manévrovacími možnostmi. Končíme několik hodin poté po urputném souboji s roztrhanou plachtou v porostu mangrovníkového břehu. Kapitán Wazi-wazi však chladnokrevně vybaluje další joint a, díky bohu, i další plachtu.

Úterý 21.8. – Mombasa

O šesté hodině ranní se loučíme s Lamu na lodi plné černých černě zahalených muslimek. Některé s námi pak na pevnině i nasedají do autobusu směrujícího do Mombasy. Všímám si v souvislosti s nimi několik zarážejících skutečností. Přestože ve mě vyvolávají asociace jeptišek, vůbec nejsou cudné. Spíš naopak. V Lamu nás dokonce samy oslovovaly a jedna dokonce chtěla, abych ji pozval na večeři. Nemají problém se nás v autobuse letmo dotýkat a krásně voní vanilkou. Sympatické jeptišky.

Cesta do Mombasy je charakteristická baobaby, opicemi, špinavými vesnicemi, divokými objížďkami divočinou, z okna zvracejícími jeptiškami, řídkými kukuřičnými poli, vojenskými eskortami a benzínovými stanicemi Agip s doškovými střechami.

V Mombase přestupujeme do dálkového autobusu do Nairobi. Osm hodin duc-duc neviditelnou noční cestou. Následkem jsou nám rozlámaná těla a jeptiškám zjevné pomatení mysl, či ztráta víry. Každá druhá totiž odkládá afiru a vystupuje do ulic hlavního města jako mladá emancipovaná černoška v riflích a slušivé halence.

Středa 22.8. – Planet Safari, Nairobi

Do Nairobi jsme dorazili dnes v 4:30 ráno. Několikrát se ptáme, jestli už jsme opravdu na autobusovém nádraží. Všude okolo je neprostupná tma. Ano jsme na autobusovém nádraží. V centru Nairobi? Ano. A jedete ještě dál? Ne. Tak proč nikdo nevystupuje? Čekají, až se rozední, teď je to příliš nebezpečné…

Konečně se rozednilo a první odvážlivci vystupují. I my tak činíme a hned se přesouváme taxíkem do agentury Planet Safari, kde se nám daří usmlouvat sedmidenní safari ze 70$ na 55$ za den s okamžitým odjezdem. V 11 hodin mizíme z tohoto hrozného města. Kromě nás jsou v mikrobuse ještě Angličan Tom, Skot Robert a Maina – náš řidič slečny Daisy.

Vyrážíme po dálnici na jih od Nairobi. Než se dostaneme zpět do náruče krásné keňské přírody, míjíme tisíce chatrčí z vlnitého plechu a dřevěných slumů dekorovaných nánosy civilizačního odpadu. Záhy nás však vítá nekonečná savana, a na jejím konci národní park Masai Mara. Ještě před setměním potkáváme první gazely, první antilopy, první slony, první tisíce pakoňů, první žirafy, prvního lva. Andrej si mění druhý film za třetí, Honza čtvrtý za pátý, já šesté trenky za sedmé…

Čtvrtek 23.8. – nár. park Masai Mara

Hned po rozednění vylézáme prokřehlí ze stanů (jsme v nadmořské výšce téměř 2000 metrů), snídáme a vyrážíme na opravdové safari. Začíná den, o kterém se nám nesnilo ani v tom nejdivočejším dokumentárním snu. Lvi, gepardi, žirafy, buvoli, zebry, antilopy, další lvi, další žirafy, gazely, další zebry – jedna chcíplá, supi, šakal, sloni, hroši, opice, krokodýli, čápi Marabu, pštrosi… prostě kachny, kachny, kachny. Vše v takové neuvěřitelné koncentraci, že jen stěží věříme, že to sem celou noc nenaháněli nějací kenští potěmkinovci.

Tom s Robem se ukazují jako pohodoví chlápci. Jsou zhruba stejně staří jako my a je s nimi zhruba i stejná sranda jako s námi. Takže se místy svíjíme smíchem. Obdivuju je za jejich drsný a suchý anglický humor. Často řeknou něco tak legračního, že my Češi a občas dokonce i jeden Izraelec se neubráníme a vyprskneme smíchy. Oni ale jen s mírně pobaveným výrazem zvednou pravé obočí a ještě tomu dortu přisadí nějakou tu třešničku. Dá se to jen těžce reprodukovat, celé tohle safari je s nimi vlastně jeden velký sitcom. Večer u ohně kupříkladu vysvětlujeme rozdíl mezi češtinou a ruštinou. Spousta věcí je velice podobných, ale některé jsou úplně jiné. „Třeba čerstvé ovoce je v ruštině shnilá zelenina,“ ilustruje Andrej Britům zjednodušeně tento případ. „Třeba to i tak je to samé, jenže než to ovoce dovezou do Moskvy…“ zamýšlí se nahlas Robert.

Pátek 24.8. – Masaiové

A opět zebry a opět žirafy, další antilopy. Abychom neotupěli, všímáme si detailů. Každá zebra je trochu jiná, otisky prstů přes celá záda… Lví hřívy, žirafí růžky, supí krky, sloní uši, pštrosí chmýří, buvolí chřípí.

Odpolední program je ale docela jiný a zajímavý. Návštěva vesnice kmene Masaiů…

Brzy nabýváme dojmu, že masaiská kultura nestojí na hliněných nohách, nýbrž na kravských lejnech. Přesvědčila nás o tom návštěva masaiské chatrče. „Z čeho je postaven tento dům?“ „Z kravských lejn,“ zní odpověď. „Z čeho je udělána ta pec?“ „Z kravských lejn.“ „Z čeho je uplácána ta postel, na které sedíme?“ táže se nervózně Robert. „Z kravských lejn,“ trvá na svém Masai. „A z čeho je uvařen ten čaj…?“ Pozdě, Andrejka už se napila…

Sobota 25.8. – On the Road

Vyrážíme časně zrána na lov tzv. „plaché zvěře“. Zvířátka jsou ale asi plašší, než se čekalo. Neviděli jsme ani jedno. Samozřejmě nepočítám ty tisíce zcela krotkých buvolů, zeber, antilop, slonů a žiraf. Honza stále fotí. Asi 10. film. Elán mačkat spoušť ho neopouští a neopouští. Chce mít neúprosně všechny zdejší živočišné druhy dokonale a navždy bez milosti zaevidované ve svém fotoalbu. Chybím mu, tuším, už jen grantova gazela zezadu a půdorys masaiské žirafy. Nakonec se však unaví i on a my sledujeme všechny ty divy a zázraky apaticky skrze zaprášené okénko. Potkáváme další smečku lvů, ale už se ani nezvedáme. Znuděně na sebe s lvíky koukáme. Vracíme se zpět do kempu, snídáme a vyrážím na sever k jezeru Nakuru.

Neděle 26.8. – jezero Nakuru

Jezero Nakuru je považováno za nejbohatší naleziště plameňáků na světě. Jeho vydatné růžové žíly jsou viditelné na kilometry. V době plamenné dopravní špičky je jich tady údajně k spatření přes 3 miliony. Plameňáci jsou opravdu výrazně růžovější, než třeba v trojské ZOO. Je to způsobeno velkým množstvím sodíku ve zdejší vodě. Po převozu do nemocnice či ZOO zdejší ptáci sice neumírají, ale blednou. Závistí samozřejmě. Závidí těm, kteří mohli zůstat v Nakuru, jejich sodík.

Pokračujeme směrem na sever do národního parku Samburu. Cestou míjíme rovník, kde se nám daří „přečurat zeměkouli“. Ze severní polokoule čuráme na jižní polokouli. Koulíme při tom očima a koule nám při tom vlají přímo nad rovníkem. Andrejka je znechucena. Jakýsi mládenec, asi strážce rovníku, se zase snaží přečurat nás. Ukazuje nám následující fyzikální jev – na severní polokouli se voda ve výlevce začne točit po směru hodinových ručiček, kdežto již pouhých 20 kroků od rovníku směrem na jih se točí směrem opačným! Tuším, že po úspěšné demonstraci zajímavého fyzikálního jevu jistě přijde jev čistě keňský a velice nezajímavý – napřažená ruka a prosba o spropitné. Chápu se tedy jeho instrumentů dřív, než stačí somrovat o drobáky a předvádím mu důkaz, že nás vodí za nos. Podařilo se mi vodu do nádoby pokaždé nalít tak, aby výsledný pohyb vody při nalití, byl mírně v opačném směru, než v kterém se podle jeho teorie po otevření výlevky voda měla začít točit. Samozřejmě že se pak točila opačně. Chvíli něco motal o zemském magnetismu a že to tam blbě liju, ale brzy to vzdal a šel vírologií motat hlavu a vyprazdňovat kapsy jiným.

Pondělí 27.8. – nár. park Samburu

Vstáváme časně, za relativního chladna, neboť přes poledne jsou zde velká vedra a cestovat se nedá. Jsme už jen asi 1000 metrů nad mořem.

Národní park Samburu

Honza dostává ranní šok, když ho při čištění zubů vyruší slon. Obrovský slon. Chobot jako výfuk z lokomotivy, kly jako kolejnice. Slon železniční. Upozorňuje v panice našeho průvodce, ale ten jenom suše konstatuje: „To je slon.“ Na doplňující otázku, zda-li není náhodou nebezpečný, dostáváme vyčerpávající odpověď: „Ne“. Po krátkém naléhání však přiznává jednu pošlapanou ženu s dítětem někdy předloni. Ale dítě to prý přežilo. Nakonec roztaje ještě více a my se zatajeným dechem posloucháme přednášku na téma „Blízká setkání sloního druhu“. Zde stručná anotace: Zuřivého slona poznáme podle toho, že plácá ušima, funí chobotem a dupe nohama. Je třeba zachovat klid a využít faktu, že dynamika slona je díky jeho velké kinetické energii a mizivého postřehu lehce předvídatelná. Stačí prostě v klidu vyčkat, až se na vás slon rozběhne a ležérně pak uskočit pár metrů bokem. Poběží prostě rovně a mine vás. Vy se mu tak dostanete do týlu, shýbnete se pro kámen či klacek a mrštíte ho po něm. Doplníte-li to ještě vhodným křikem či jiným hlukem modulovaným na vhodnou frekvenci a hlasitost, slon se jistě lekne a v panice uteče. Vybaveni těmito informacemi jsme se cítili daleko bezpečněji. Ono to totiž fungovalo! Slon mezitím odešel. Asi už to nemohl poslouchat.

Odpoledne jsme se rozhodli vyměnit vedro, sucho, písek a pozorování macatých hrochů v bahnité řece za stín kokosových palem, stolky s orosenými půllitry a vyhlídku na macaté Němky v blankytném bazénku. Vychutnáváme si malý útržek opravdové dovolené vyškubnutý z katalogu Fisher. Čtyřhvězdičkový hotel s veškerým příslušenstvím uprostřed divoké africké buše. Chcete vidět opravdového levharta? Navštivte horní terasu naší restaurace v 18 hodin. Krmení proběhne v bezpečné vzdálenosti od vašich steaků. Chcete vidět opravdového krokodýla zabijáka? Dejte si v 19 hodin drink v našem baru u řeky! A opravdu, krokodýl Tom je přesný. Objevuje se už v 18:45. O pět minut později v 18:50 se připlazí až na půl metru od plotu. Chvíli vyčkává. My také. Funí. My ne, srkáme pivo. Přesně v 18:55 otevírá pomalu tlamu, jelikož přesně v 19:00 přichází, jako vždy, hotelový zřízenec z kuchyně a sází Tomovi do tlamy první dávku „pečených holubů“. I.P.Pavlova – ukončete výstup a nástup, tlamy se zavírají. Hotel Samburu Lodge – industrializovaná divočina, all inclusive.

Úterý 28.8. – Nanyuki

Poslední den našeho safari začal. Loučíme se se slony, s žirafami, lvy, levharty… Všichni jsou dojati. Krokodýl Tom roní krokodýlí slzy, jakási zebra nám na památku nabízí „výměnu dresů“. I drsný Honza je naměkko. Právě se rozloučil se svým 12. filmem.

Odjíždíme s azimutem Nairobi, ale vystupujeme na půl cesty – v městě Nanyuky, na úpatí nejvyšší hory Keni a druhé nejvyšší hory Afriky. Po obědě si rozdělujeme úkoly. Polovina z nás jde shánět „ty nanuky přece“, kdežto ti rozumnější smlouvají u horského průvodce Jamese přijatelnou cenu za výhled na tři nejvyšší vrcholky Mt. Keni. Ano výhled. Na výstup bychom potřebovali pět dní, my máme jen dva.

Vyrážíme hned po složení zálohy a za hodinu poté již branou národního parku Mt. Kenya míjíme vrstevnici 2600 m.n.m. Odsud už po svých. Dostáváme příručku „Prevence a léčba nemoci z převýšení“. Sekce příznaky hovoří jasně – zrychlení dechu i tepu, špatná koordinace pohybu, nechutenství, nespavost. Postupně je zažijeme všechny. Ve výšce 3000 m kamsi mizí lesní porost a přicházejí keře a kosodřevina. Zároveň se mi objevují jakési mžitky před očima, které už mě bohužel do zítřka neopustí. První noc trávíme v horské chatě 3300 plné sportovně oblečených mladých Holanďanů a několika černochů s kulichy, rukavicemi a péřovými bundami.

Středa 29.8. – Mt. Kenya

„Rychle si skočte na záchod!“ probouzí mě nadšeně Andrejka a já ji v rozespalosti okamžitě blahopřeji k první pevné stolici během pobytu v Keni. „Ale ne, okýnkem tam jde krásně vidět nejvyšší vrcholek Mt. Keni!“ O pět minut později sedím na záchodové míse s foťákem v jedné ruce, toaletním papírem v druhé a vidím s odpuštěním h….. (horu v mlze).

Po snídani se s Jamesem v popředí vydáváme pokořit vrstevnici 4000 m. Bohužel nemáme čas dostat se výš. Nebo raději bohudík? James je totiž průvodce za všechny prachy (dostal od nás 200$). Vypadá sice solidně, tak trochu jako Nelson Mandela (ale to tady ostatně každý druhý), nicméně od horského vůdce byste očekávali, že vás povede a ukáže vám nějakou tu zajímavou horu. Asi jsme opravdu byli přehnanými optimisty, když jsme se včera v Nanyuki domnívali, že těmi brýlemi s Woody Allenovskými obroučkami a skly z Hubbelova teleskopu něco vidí. Anebo byl prostě jenom líný jít s námi až na místo, odkud jsme mohli opravdu vidět krásně všechny tři opravdové vrcholky. Snažil se nám to totiž namluvit už hodinu před tím o nějakých bezvýznamných kopečcích. Ještěže jsme s sebou měli nevěřícího Honzu.

Odpoledne je ve znamení sestupu z nekřesťanských výšek do kyslíkem prosycenějšího pásma. Okamžitě se nám vrací elán a vtip. Jediné, co zbyde po nemoci z převýšení je následující probdělá noc v Nanyuki.

Čtvrtek 30.8. – Nairobi

V deset hodin místního času nasedáme na autobusovém dvorku v devíti lidech do pětimístného šestadvacet let starého Peugeotu. Za třista dvacet šilinků vyrážíme na dvěstěčtyřicet kilometrů dlouhou cestu keňskými silnicemi první třídy do Nairobi. Aby byl výčet číslovek kompletní, musím ještě uvést, že cesta trvala bez jediné přestávky dvě a půl hodiny a já seděl celou dobu v zavazadlovém prostoru s hlavou otočenou o třiatřicet stupňů vpravo. Nadávek bylo nepočítaně.

Ubytování nacházíme v hotelu Downtown. Andrejka odmítá pokoj, kde by musela s jedním z nás sdílet úzkou manželskou postel. Když zjišťujeme, že jiný pokoj v hotelu opravdu k dispozici není a situace v okolních hotelích je ještě horší, přistupujeme na kompromis já s Honzou. Když si jeho mužná chlupatá ruka bere od recepční klíč od našeho dnešního hnízdečka lásky, lehce ho po ní pohladím a políbím na ouško.

Pátek 31.8. – Amsterdam

Odlet z Nairobi se uskutečnil v plánovaném čase: 9:50 místního času vzlétáme a v Amsterdamu přistáváme po osmi hodinách letu. Film Krokodýl Dundee, který během letu pouštěli na šestém kanále, nikoho z nás nezaujal. Spíše naopak. Zvířat, divočiny a domorodců jsme měli opravdu plné zuby. Snad jen ta Kozlowská…

http://www.slavata.com/kenya/kenya1.htm