Toledo – město s vůní marcipánu
O Toledu se říká, že je jedním z nejkrásnějších španělských měst. Městské osídlení táhnoucí se po hřebenu žulového pahorku, monumentální Alcázar a malebné meandry řeky Tajo jej k tomu předurčují. V ranném středověku prý bylo hlavním městem vizigotské Hispánie, a ještě předtím bylo “Toletum” jedno ze římských sídlišť v Hispanii. Velký románský akvadukt se bohužel nedochoval. Až do výstavby El Escorialu a dokončení královského paláce Aranjuez u Madridu, bylo Toledo residencí španělských králů. Asi nejslavnějším z nich byl kastilský král Alfonso VI (jehož současníkem byl bájný rytíř El Cid), který po dobytí města a jeho odtržení od Cordobského kalifátu podpořil hospodářský a kulturní rozvoj Toleda. Do období jeho vlády se datuje zrod slavné překladatelské školy, díky které tehdejší Španělsko a skrze něj postupně celá Evropa znovu objevily antickou kutluru (např. Dílo Aristotela) a poznatky starověké astronomie a medicíny, které byly v temném středověku v Evropě zapomenuté. Toledští překladatelé tehdy shromaždovaná filosofická a vědecká díla překládali postupně z arabštiny do hebrejštiny, latiny a hispánštiny.
Z Madridu se do Toleda dostanete snadno, koncem roku 2005 bylo mezi oběmi městy zavedeno vysokorychlostní železniční spojení (AVE). Moderní vlaky z dílny Alstom vyjíždí z madridské Atochy přibližně každých 30 minut a za zhruba stejnou dobu v pohodlí urazíte asi 70 km vzdálenost, která obě města dělí. Lístky lze koupit bez čekání přes internet (http://www.renfe.es) nebo v automatech přímo na Estación de Atocha. Ty jsou umístěny ve středu prosklené nádražní haly z konce 19. století, dnes známé díky odvážné přestavbě (jejíž součástí byla i tropická botanická zahrada) dokončené v roce 1992 španělským architektem Rafaelem Moneo.
Jednosměrná jízdenka Madrid-Toledo vás vyjde na 8,30 eur, zpáteční na 13,30 eur. Kultura cestování vás příjemně překvapí. Stejně tak i nádraží v Toledu, jehož nedávno zrekonstruovaná budova s přepychovým interiérem zdobeným dřevořezbou a barevnými vitrážemi, je mezi evropskými nádražími skutečný unikát. Odtud vás do města sveze autobus nebo můžete jít pěšky, musíte ale počítat s tím, že vás čeká delší stoupání.
Až proniknete za městské hradby (pokud rozhodnete jít pěšky doporučuji přes Starou bránu Bisagra), poznáte, že Toledo si zachovalo kouzlo starých dob a že bylo v roce 1987 právem zahrnuto na seznam historického dědictví UNESCO. V tom abyste naplno vychutnali atmosféru tohoto města, které je vlastně jedním velkým muzeem, vám mohou zabránit snad jen davy turistů, kteří sem v jarní a především v podzimní sezoně přijíždí. Úzké dlážděné ulice jsou plné starobylých renesančních paláců, kostelů a bývalých klášterů, náměstí lemují obchody a stánky se suvenýry (jde vesměs o stánky stylové a většina z nich nabízí to co na jiných místech Španělska jen těžko zakoupíte).
Kvalitní ocelové nože, dýky a ručně kované meče jsou pro Toledo skoro stejně charakteristické jako odvážní toreadoři, ručně zdobené vějíře, kastaněty a marcipán. Jeho vůni tu čas od času ucítíte při průchodu úzkými uličkami, u kterých jen stěží odhadnete kam vás vlastně zavedou. Některé z nich prudce stoupají nebo klesají a za třetím, čtvrtým nebo pátým rohem náhle končí, což může být i ne moc příjemné překvapení. Zastavte se proto v turistickém centru na náměstí Zocodóver a požádejte o plánek města. K tomu co v Toledu nesmíte minout patří velkolepá katedrála založená Vizigóty, s 22 kaplemi, renesančními sochami a freskami od Tiziana, Goyi a Diega Velasquéze. Tady byli prohlášeni Juana a Filip I. kastilský dědici katolických králů Ferdinanda a Isabely, kteří Španělsko sjednotili. Dalším obligatorním bodem na cestě po sakrálních památkách v Toledu je Casa del Temple (C/ Soledad 4), budova, která přestože do současnosti razantně změnila svou podobu, nese stopy maurského paláce. Tady bylo sídlo řádu Templářských rytířů.
Za pozornost dále určitě stojí Alcázar, bývalá pevnost později přestavěná na královský palác ve stylu španělského klasicismu. Dnes slouží jako vojenské muzeum. Z mnoha muzeí, které se zde nachází je v současnosti asi nejpopulárnější dům El Greca, malíře který byl původem z Kréty ale jehož dílo je spojeno se Španělskem. Významná jsou také muzeum vizigotské kultury a muzeum Santa Cruz mapující historii keltsko-iberijského osídlení. V Toledu se nachází dvě arabské mešity a také dvě židovské synagogy, které stojí v jejich těsném sousedství i v blízkosti křesťanských svatostánků. Je to jeden z dokladů soužití tří kultur, které je pro Španělsko ležící na periférii Evropy typické. Z městských hradeb můžete vychutnat pohled na planiny Nové Kastílie (území hradů), která byla po dlouhá staletí středověku hranicí mezi křesťanským a arabským Španělskem, zemí nikoho, svěřenou do správy bojovým řádům Calatrava (později Cisterciánský řád), Orden Militar de Santiago a San Juan (Maltézští rytíři). Nabídne se vám pohled na odlesněné roviny kraje La Mancha, které v létě zužuje horké slunce a v zimě drsný chlad. Možná právě proto tuto jedinečnou kulisu využil Cervantes pro nesmrtelná dobrodružství šlechetného snílka dona Quijota a přízemního realisty Sancho Panzy
El Escorial
Největší stavební památka ve Španělsku (ve své době dokonce největší stavba světa), zahrnutá v roce 1984 na seznam UNESCO, leží asi 50 km severně od Madridu. Původ názvu tohoto místa (escoria = struska) pochází z dob, kdy zde byla rozšířená výroba železa a skrývá v sobě asi tak málo poezie jako klášter El Escorial samotný. Přísně vyhlížející stavba obklopená pohořím Sierra de Guadarrama byla vznikla na příkaz krále Filipa II., který tak chtěl zvěčnit svou svrchovanost a slávu svého majestátu. Opojený čerstvým vítězstvím nad Francií v bitvě u San Quintín (1557) byl prý král Filip vládnoucí za tzv. Zlatého věku Španělska stejně panovačný jako melancholický. Carlos Fuentes v knize Pohřbené zrcadlo popisuje El Escorial jako strohou stavbu, za jejímž vznikem jako by stál úmysl spoutat samotná nebesa. Je známo, že král osobně vybral místo a rovněž in persona na stavbu dohlížel. Architektům zakázal sebemenší výstřednosti. Přestože od zahájení výstavby po její dokončení (dílo J. de Herrera) uběhlo víc než 20 let, král prý od počátku na stavbu tak spěchal, že jeho podřízení pracovali až na samém pokraji vyčerpání.
Rozložitá budova kláštera se čtyřmi věžemi jakoby připomínala gigantický rožeň. Královým úmyslem prý bylo vzdát hold plamenům vydanému mučedníkovi San Lorenzo, jehož výročí připadalo na den vítězné bitvy u San Quintín. Půdorys stavby s orientací na východ prý vycházel ze vzoru Šalamounova chrámu (prvotního sídla rytířského řádu Templářů), finální podoba byla přizpůsobena potřebě umístění hrobky, residence krále a basiliky (hlavní oltář byl oknem propojený s královou ložnicí) a velké knihovny. Sochy židovských králů Davida a Šalamouna jsou umístěny před vchodem do baziliky. Použitý mramor pochází z nedalekého Toleda, naproti tomu veškeré dřevo bylo dovezeno ze Zlatého pobřeží Kuby.
Z madridského nádraží Atocha nebo Chamartín se do městečka El Escorial v pohodlí dopravíte za cca 50 minut. Přímo od nádraží jezdí autobus až do San Lorenzo de El Escorial. Pokud se vydáte pěšky, musíte počítat s mírným stoupáním. Jedna z cest vede po královské promenádě (Paseo del Rey). Za přibližně 30 minut dojdete až ke slavnému klášteru. Doporučení: Necelých 10 km od městečka El Escorial se nachází Valle de los Caídos neboli Údolí padlých. Najdete tu monumentální pomník frankismu: basiliku s hrobem Generalisíma Francisca Franca, nad kterým se tyčí 150 metrů vysoký kříž Santa Cruz de los Caídos. Kříž je prý při dobrém počasí viditelný až ze 40 km vzdálenosti. Na jaře nebo na podzim jsou El Escorial a Valle de los Caídos výborným tipem na jednodenní výlet do okolí Madridu.
Ávila
Přibližně 110 km na severozápad od Madridu v nejvýše položené španělské provincii leží jedno z nejkrásnějších a nejosobitějších měst Kastílie – Ávila. První významnější osídlení se datuje z římských dob, později město postupně obývali Vizigóti, Arabové, křesťané i židé, kteří tu všichni zanechali své stopy. Největší věhlas si město získalo v období reconquisty, kdy bylo díky své strategické poloze stejně jako Salamanca a Segovia využíváno katolickými panovníky jako vojenská základna, součást ochranného systému muslimi ohrožovaného Toleda. Ávila vděčí za svou nejatraktivnější památku (2500 m dlouhé hradby považované za nejlépe dochované středověké opevnění na světě) skutečnosti, že se nacházela v hraničním pásu muslimského a křesťanského světa, na pustém území které bylo po dlouhá staletí zemí strážních hradů propůjčených do správy rytířským vojenským řádům.
Městu dali název Římané, kteří zde vystavěli mnoho kostelů a také položili základy opevnění. Hradby se ale významně rozrostly teprve v období častých křesťansko-muslimských střetů, v 11.- 14. století. Díky tomuto dokonalému fortifikačnímu systému nebylo 1100 m n.m. položené město nikdy dobyto ztečí, jeho slabostí býval pouze nedostatek vody.
S výjimkou Monasterio de Santo Tomás a baziliky San Vicente se všechny historicky a architektonicky významné památky nachází v centru města, za 15 m vysokou a 6 metrů širokou hradbou, jejíž součástí je i 88 strážních věží.
K tomu co nesmíte minout patří opevněná gotická katedrála z 12. století (architektonicky zajímavá z hlediska prvotního použití cylindrických sloupů), Kostel Sv. Terezy (která se v Ávile narodila a je s ní spojena množstvím mýtů), klášter Santo Tomás (bývala zde univerzita a letní královská residence; klášter je propojený s gotickým kostelem, kde se nachází náhrobek Velkého inkvizitora Tomase de Torrequemady), románský kostel San Pedro a také bazilika San Vicente (národní památka a jedna z nejkrásnějších sakrálních staveb ve Španělsku s barokním interiérem, světcovou hrobkou a kryptou). Především ale musíte vystoupit na jedinečně dochované hradby, z nichž se nabízí úžasný pohled na katedrálu, románský kostel Sv. Petra a na celé okolí města.
Každoročně první víkend v září se hradby promění v magickou kulisu pro rozmanitá historická představení, jejichž součástí jsou i středověká tržiště a dobová gastronomie. Ávila má nicméně co nabídnout v každém ročním období a když vás chůze unaví, zastavte se v nějakém z barů na skleničku kastilské crianzy (červené barikované víno) nebo si sedněte do kavárny na „café con leche“ a čerstvé „churros“. (jedna z typických snídaní ve Španělsku, kterou nabízí po celé dopoledne většina místních barů).
A ještě jedna důležitá poznámka. Španělský stát velmi dbá o kulturu, ani Ávila není výjimkou. Ve většině památek se neplatí vstupné, pokud tak jen symbolické. V turistických kancelářích vás zdarma vybaví informačními materiály. V některých případech jsou zdarma přístupné i různé koncerty a dočasné expozice (v listopadu 2006 např. výstava „Las dos orillas (Dva břehy)“ věnovaná Kolumbovi). Příjemně vás mohou překvapit i bezplatné autobusové linky, které bývají často speciálně zřizovány na podobné kulturní akce.
Co dodat? Přestože Ávila patří od roku 1985 na seznam historického dědictví UNESCO, není zatím turisticky příliš exponovaná. Pokud se vydáte do Ávily vlakem z Madridu (zpáteční jízdenka stojí 12,50 eur), 90 minutovou cestu vám zpříjemní malebná, řídce osídlená meseta, charakteristická pro region Castilla y León. Vysokohorské skalnaté pláně, osamocený pasoucí se černý dobytek a do široka roztažená obloha jsou tím co by většina turistů hledala spíše ve Skotsku nežli ve Španělsku. A ještě jeden tip na závěr: Pro ty co mají sportovního ducha, může být na jaře nebo na podzim (při dobrém počasí) perfektním zážitkem vydat se do Ávily s horským kolem. O víkendech lze kola vozit vlakem zdarma (vagony mají standardně vyhrazený prostor pro kola). Od vesničky Robledo de Chavela, která je asi na půli cesty mezi Madridem a Ávilou, křižují horský terén pohoří Gadaramma středně náročné cyklostezky. Úžasná flora a množství vysoké zvěře vám připomenou, že jste v národním parku.
Segovia
Většina atraktivních míst mívá jeden velký magnet, který turisty přitahuje. Segovia má hned dva – vedle úžasně dochovaného římského akvaduktu zde najdete také pohádkovou pevnost Alcázar. Město ležící na soutoku řek Eresma a Clamores bylo dávným sídlištěm Keltů, Iberů, Římanů i Vizigótů. Po arabské invazi v 8. století bylo téměř vylidněno, znovu bylo osídleno až po téměř čtyřech staletích. Největšího rozkvětu dosáhla Segovia koncem středověku, kdy zde také byla roku 1474 korunována královna Isabela Kastilská.
Pevnost Alcázar je typický skalní hrad kombinující prvky románské, gotické i renesanční architektury. Alcázar byl obýván Římany, později arabskými a křesťanskými králi Původní hrad v roce 1862 lehl popelem. Po rekonstrukci slouží pevnost jako národní vojenský archiv.
Centrum města bylo v roce 1985 vyhlášeno za součást Společného odkazu lidstva (UNESCO). Přes hlavní náměstí Azoguejo prochází vysoký římský akvadukt, kterým byla do města přiváděna voda z 15 km vzdáleného zřídla uprostřed pouště, kterou Římané nazývali Abeceda. Akvadukt postavený z žulových kvádrů má 167 oblouků, v částí u městských hradeb (které o více než 1000 let přežil) dosahuje impozantní výšky 28 metrů.
Procházka městským centrem je jako cestování v čase. Z přibližně dvaceti románských kostelů vyniká San Millán s dobovými sochami a dokonale zachovaný San Salvador. Je však nutné přiznat, že oba svou okázalostí (a výzdobou interiéru) zastiňuje katedrála z poloviny 16. století, která je posledním gotickým chrámem ve Španělsku. Dále od města stojící románská rotunda Vera Cruz, která dodnes patří Maltézským rytířům, stojí také za návštěvu. Úzké uličky scházející se na širokých náměstích, budovy paláců a klášterů, židovský hřbitov a bývalá židovská synagoga (dnes kostel Corpus Christi), dům ražby mincí, který je pokládán za nejstarší průmyslový objekt v Evropě, …. V Segovii je toho k vidění opravdu mnoho. K historickým památkám navíc musíme připočítat kulturní rozměr města, které kromě velkolepých oslav církevních svátků každoročně hostí různé hudební a filmové festivaly.
Na závěr se hodí upozornit, že Segovia (stejně jako celé Španělské vnitrozemí) není vhodnou destinací pro bezstarostné cestovatele vyznávající kempinkový styl. Pokud jste nicméně příznivci cestování s předem zajištěným zázemím, vyžadujete jistou míru pohodlí a vyhledáváte kulturní zážitky, v Segovii se určitě přijdete na své. Město stihnete poznat i během jednodenního výletu. Pokud se do Segovie vydáte z Madridu, nejsnadněji se sem dostanete autem (90 km) nebo příměstským vlakem (RENFE – regional), který obě města spojuje s přibližně dvouhodinovou frekvencí. Pro ty co se chtějí vychutnat jedinečnou atmosféru města i po soumraku, se hodí připomenout, že ceny dvouhvězdičkových hotelů nejsou nijak astronomické. Za dvojlůžkový pokoj zaplatíte kolem 40 eur, přičemž kvalita služeb a komfort ubytování vás příjemně překvapí. Stejně tak i osobitá kastilská gastronomie (husté polévky se směsí fazolí, cizrny, masa a zeleniny, tradiční ovčí a kozí zrající sýr, sušená vepřová šunka serrano (pršut), pečená křepelka nebo grilované telecí maso).
Madrid
„Madrid es Castilla“ říká nápis sprejem na stěně jednoho předměstského železničního tunelu. Nejbohatší španělské autonomie je skutečně vklíněna mezi Kastílie – La Mancha a Kastílii – León, jejichž součástí dříve byla. Madrid je geograficky nejvýše položeným hlavním městem Evropy (650 m.nm.) a vzhledem k tomu, že byl jako hlavní město vybrán habsburskými panovníky teprve v polovině 16. století, je také jedním z nejmladších.
Město umístěné uprostřed centrální mesety s drsným kontinentálním podnebím, bylo pro svou polohu odjakživa symbolem sjednoceného Španělska. Z bodu 0 na náměstí Puerta del Sol (Brána slunce) symbolicky začíná šest hlavních španělských komunikací, které se hvězdicově rozbíhají do různých konců země, od Burgosu až do po La Coruñu. Metropole, která disponuje impozantní veřejnou infrastrukturou (mimo jiné třemi dálničními okruhy s desítkami tunelů a stovkami podzemních parkovišť), kombinuje úhlednou a velkolepou burbonskou architekturu v centru města, odlehčený ale méně nápaditý středomořský stavební styl na jeho vnitřní hranici a nekonečně rozlehlé obytné bloky na předměstí.
Přestože je Madrid po Tokyo počtem stromů nejzelenějším hlavním městem světa, v létě tu stěží najdete stín. Co v Madridu naopak určitě neminete jsou kavárny, bary a restaurace, kterým tu říkají všelijak: bodega, posada, taberna, asador, restaurante, mesón, pub,… Přestože jde často o podniky prchlivého charakteru, většina z nich nabízí originální výzdobu, příjemné prostředí a chutné jídlo za ceny, které vás mohou příjemně nebo nepříjemně překvapit.
Pokud se vypravíte do sluncem rozehřátých ulic v podvečer, nezapomeňte ochutnat tradiční aperitiv, kterým je točený vermut aneb „vermut de grifo“. Jeden z tradičních vermutových barů najdete na náměstí Chueca. V létě je na terasách restaurací asi nejoblíbenějším nápojem „tinto de verano“, chuťově vyvážený střik z červeného vína a sladké sodovky „La Casera“. Při vstupu do některé z madridských bodeg se nelekněte pověšených vepřových stehen. Zrající sušená šunka, tzv. Jamón Serrano, resp. Jamón Ibérico (v případě černého iberijského prasátka) patří k tradiční nabídce madridských barů a nejčastěji se podává společně s červeným vínem ze známých regionů La Rioja a Ribera del Duero.
Z madridských čtvrtí stojí za pozornost noblesní a elegantní Salamanca, s širokými bulváry ve francouzském stylu. Salamanca, ve které najdete prestižní tržnici, kterou navštěvuje královská rodina, je také nejdražší čtvrtí v Madridu (m2 bytové plochy se zde prodává až za 30 tis. €). Za pozornost stojí zejména jižní část čtvrti sousedící s parkem El Retiro, který je velmi příjemným místem a velkou zajímavostí sám o sobě. Kousek odtud, na Paseo Recoletos naleznete nejprestižnější Španělské obrazárny (Prado, Museo Thyssen-Bornemisza a Reina Sofía). Nejrušnější obchodní bulvár v Madridu je Gran Vía, západní prodloužení avenidy Alcalá. Vedle tradičních madridských čtvrtí typu Malasaña nebo La Latina, které dnes nepatří k nejúhlednějším, je pěknou částí metropole okolí Plaza de Bilbao ve čtvrti Chamberí a samozřejmě úsek mezi Plaza Mayor a Plaza de Oriente, kde stojí naproti dnes již neobydlenému královskému paláci téměř stejně vznešená budova národní opery.
Chcete-li poznat typickou tvář města, udělejte si projížďku některým z autobusů (č.5, 27, 147) ze severního konce města (Plaza de Castilla) po největším madridském bulváru „Paseo de la Castellana“ až do centra města. Kromě vtipně zakomponovaných městských hřišť, veřejných zelených ploch s množstvím květů, si můžete všimnou nádherných fontán a množství veřejných podzemních parkovišť. To je také jedním z důvodů proč se Madrid řadí mezi města s nejvyšší životní úrovní na světě. Ale především nezapomeňte, že skutečnou atmosféru Madridu můžete vychutnat až po soumraku, kdy město začíná ožívat. A také na to, že Madrid se stejně jako jeho obyvatelé v průběhu roku obléká do různě zdobených „kostýmů“, z nichž nejslušivější jsou zlatými žárovičkami zářící vánoční a květy zbarvený velikonoční.
„Madrid es castizo“, říkají někdy s hrdým úsměvem starší lidé. Ryzí, čistý, nezkažený dnes Madrid rozhodně není, přestože ulice prosperujícího města působí bezpečným a čistým dojmem. Bezpochyby je ale Madrid, stejně jako ostatní města v Kastílii, více španělský než města na středozemském pobřeží. I to je možná důvodem proč je stále více vyhledáván zahraničními návštěvníky, kteří přijíždí na Pyrenejský poloostrov do země, která každoročně přivítá nejvyšší počet turistů na světě.
Mluvíme-li o Madridu a jeho španělském charakteru, nesmíme zapomenout na býčí zápasy. Španělská korida může být označována mnoha adjektivy. Samotní Španělé se rozdělují na ty co slavnosti býků pravidelně navštěvují a ty, kterým jsou lhostejné. Radikálních odpůrců je málo. Většinou se setkáte s názorem, že jde o tradici s množstvím pro i proti. Býčím zápasům lze v každém případě těžko upřít symbolismus rituálu, eleganci pohybu, odvahu a machistický šovinismus toreadorů.
Moderní kancelářské budovy na předměstí Madridu
Moderní kancelářské budovy na předměstí Madridu
Tato hra kontrastů, světla a stínu, smutku i radosti, uvolnění a bolesti, očekávání a skutečnosti demonstruje úžasnou energii a množství protikladů, které jsou pro Španělsko tak typické. Uznávaný český prozaik Vladimír Körner v jednom rozhovoru říká, že rád sleduje závody motocyklů. Tam se prý nedá švindlovat. Na motocyklu je každý sám a smrt je tam pořád přítomna. Totéž můžeme říci o zápasu člověka a býka, možná s tím dovětkem, že je více odpovídá přírodě a jejím přirozeným zákonům. Přemíra filosofických úvah může být na škodu, korida je totiž především živé představení s nekonečným množstvím variant a scén. A protože živé představení nelze nikdy dokonale nacvičit, je každoročně několik španělských toreadorů místo zisku býčí oháňky nebo ucha deportováno z arény na zdravotnických nosítkách.
K nejznámějším býčím arénám patří Plazas de Toros v Andalucíi, Kastílii a Madridu. Na druhé straně nejmenší popularitě se korida těší v regionech Kantabrijského pobřeží a v Katalánsku. Pokud navštívíte madridskou Las Ventas, připravte se na netypickou reakci publika složeného především ze zahraničních turistů. Zvědavost a prvotní nadšení ve frontě na koupi vstupenek většinou vystřídá zděšení z pohledu na krví potřísněnou muletu a kord zabudnutý do hřbetu zvířete v závěru prvního kola, kdy velká část zahraničních diváků opouští ochozy arény. A na závěr některé tipy: Navštivte tzv. „corida de rejones“. Při tomto druhu koridy se matador potýká s býkem z jezdeckého sedla vycvičeného koně. Uvidíte více elegance a méně krve. Máte-li slabší žaludek, kupte si lístek do horní řady, „grada“ nebo „andanada“ a nebo dejte přednost koridě s mladými býky, tzv. „Novilladas“. Las Ventas v Madridu je jediná Plaza de Toros ve Španělsku, kde mezi jednotlivými koly nehraje kapela. Pokud navštívíte Malagu, můžete se ubytovat v některým z hotelů v okolí místní Plaza de Toros a sledovat koridu s přicházejícími červánky z pohodlí balkónu svého pokoje.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.