0
0

Po pěti hodinách letu se na obzoru konečně objevuje očekávaná pevnina. Z Atlantiku vystupuje majestátní hora pokrytá sněhem. Pico de Teide, nejvyšší hora Kanárských ostrovů i pevninského Španělska. Po chvíli přistáváme na ostrově Tenerife. Čekají nás dva týdny dovolené. Ve zcela naplněném letadle si ale připadáme trochu nepatřičně – jediné s velkými batohy, žádné kufry naplněné oblečením do města, na diskotéky nebo procházky po vybetonovaných chodníčcích podél pobřeží….

Kanárské ostrovy jsou většinou vnímány jako místo „plážové dovolené“, se spoustou hotelů, tisíci turistů a řadami slunečníků … Kdo však opustí pobřeží, po pár kilometrech objeví sopečnou krajinu, hory, soutěsky nebo např. mlžný les a spoustu další krásy…..

Souostroví je ideálním místem pro treking v měsících, kdy u nás vládne zima. Naše ryze dámská trojice si pro dvoutýdenní putování vybrala ostrovy Gomera, La Palma a Tenerife.

Letištní hala na Tenerife a autobusové stanoviště před ní připomínají jedno velké mraveniště. Do přístavu Los Cristianos jedeme po dálnici – z oken autobusu sledujeme všude okolo pustou šedou krajinu bez vegetace, ramena jeřábů na staveništích, v samotném městě je to hotel na hotelu typu „každý pes jiná ves“, estetika ustupuje potřebám rychlého nárůstu lůžkové kapacity. Tak tohle má být místo ideální dovolené…

Naším prvním cílem je ostrov Gomera. Z Los Cristianos se tedy ihned vydáváme trajektem na tento turisty zatím málo objevený a navštěvovaný kousek země.

Gomera

Kulatý ostrůvek ční z moře do výšky téměř 1 500 m, po obvodu je rozbrázděný divokými hlubokými soutěskami, které spadají přímo do moře. Gomera je druhým nejmenším ostrovem v celém kanárském souostroví a nejvíce porostlým vegetací. Náhorní plošinu ve vnitrozemí pokrývá mlžný les.

Opouštíme nevelký přístav v San Sebastian de la Gomera, kupujeme benzín do vařiče a míříme do středu ostrova. Autobus stoupá skrz tunely a serpentinami zaříznutými ve skále, při pohledu do propastí pod silnicí se nám tají dech. Již za úplné tmy vystupujeme ve vesničce Hermigua a po krátkém pochodu při první vhodné příležitosti stavíme stan.

Ráno si připadáme jako v říši divů. Je konec února, včera jsme byly v zasněžených Čechách a nyní jsme pohlcené bujnou zelení…. Prodíráme se úzkou pěšinkou mezi zahrádkami zdejších usedlíků, palmami a rostlinami, které máme doma v květináčích. Tady rostou v nevídaném množství a jsou mnohem větších rozměrů.

Místní vypadají trochu překvapeně, když je zdraví a míjí tři ženské s velkými batohy na zádech, ale cestička v mapě zanesená je. Není sice kreslená jako turistická stezka, do národního parku Garajonay nás však spolehlivě dovede. Možná tudy před námi ještě žádný cizinec nešel…

Mezi četnými terasami, které dříve sloužily pro zemědělské účely, stoupáme nad údolí. Tady ve vyšších partiích je dnes už nikdo neobhospodařuje a zarůstají. Napojujeme se na turistickou trasu.

S přibývající nadmořskou výškou sluníčko a modrá obloha pomalu mizí za mraky, později je střídá mlha a drobné mrholení – dostáváme se totiž do nitra mlžného lesa.

Staré pokroucené vavříny porostlé lišejníky, tekoucí potok, bujná vegetace, souvislý porost kapradin připomínající koberec a stálé příšeří.. Odpoledne a celou noc mrholí, atmosféra dokonale připomíná prales. Pro svoji jedinečnost je NP zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Celým parkem prochází dobře značená turistická stezka, která vede i na Alto de Garajonay (1 487 m) – nejvyšší horu Gomery. Hlavní vrchol ostrova je lehce dostupný krátkou vycházkou od silnice, i pro méně zdatné. Stejně tak spousta dalších míst na Gomeře i ostatních ostrovech.

Vracíme se po svých do San Sebastian de la Gomera, cestou se nám nabízí spousta pohledů na členité pobřeží, na obzoru za mořem se k nebi tyčí bílý vrchol Pico de Teide. Míjíme zajímavé skalní útvary Los Roques, všude okolo nás je stále spousta zeleně, kaktusy, palmy a směrem k pobřeží banánové plantáže.

Za tři dny jsme nestihly projít všechno, co bychom si zde přály vidět a poznat, ale čeká na nás nejzápadnější kanárský ostrov – La Palma. Čas, který zbývá do odjezdu lodi, si v San Sebastian krátíme koupáním v moři.

La Palma

Na Tenerife se zdržujeme jen krátce – potřebujeme zde pouze přestoupit na jiný trajekt. Na ostrov La Palma připlouváme v noci. Hlavní město ostrova, Santa Cruz de la Palma, je celkem rozsáhlé a zástavba šplhá vysoko do kopců. Najít místo pro nocleh se ukazuje jako „malý“ problém. Noc pod širákem ve stráni nad přístavem a jedním z místních barů není nakonec tak hrozná.

Dopoledne věnujeme prohlídce města. Centrum si zachovalo atmosféru starých časů, úzké uličky a řady domků s typickými balkónky jsou vděčným cílem pro fotografování. Čas pokročil, opouštíme pobřeží a autobusem se přesouváme do hor ve vnitrozemí.

V návštěvnickém centru El Paso se dozvídáme cenné informace. Naší plánovanou trasou nelze do středu národního parku Caldera de Taburiente dojít, protože přívalový déšť strhl většinu stezky. Vyřizujeme si povolení pro dvě noci v NP Taburiente a pro dvě noci na Ruta de los Volcánes. Povolení se vydává zdarma a je podmínkou pro možnost přespání na území parků. Jeho účelem je – především v hlavní turistické sezóně – regulovat počet osob pobývajících v chráněném území.

Z El Paso musíme díky změně plánu pokračovat autobusem ještě kousek na jih, do Los Llanos de Aridane.

Odtud se do NP Caldera de Taburiente vydáváme Soutěskou hrůzy – Barranco de Angustias, což pro nás s plně naloženými batohy představuje téměř čtyři hodiny svižnějšího pochodu. Pěšina je chvílemi zaříznutá ve srázu nad zpola vyschlým řečištěm, chvílemi vede přímo dnem koryta. Postupně ale nabíráme výšku. Kličkujeme mezi balvany, občas přeskakujeme z jednoho na druhý, abychom si nenabraly do bot. Jednou se musíme vyzout a brodit, v říčce je vody po kolena.

Na tábořiště v samém srdci NP Caldera de Taburiente docházíme již za šera. Na přelomu února a března není hlavní turistická sezóna, stanujeme tu pouze my a dva Španělé. Odevzdáváme správci tábořiště povolení, dostáváme pytle na odpadky a využíváme jednoduchého sociálního zařízení. Další den necháváme stan a všechny věci na tábořišti. Nalehko stoupáme do hor tvořících obvod kaldery. Horský hřeben tvarem připomíná podkovu, jeho stěny jsou příkré. Stezky z tábořiště vedou jen na několik málo míst a vždy je nutné vrátit se zpět.

Náš pobyt v národním parku je u konce, opouštíme husté borové lesy a tekoucí potok. Autobusem se z Los Llanos de Aridane vracíme k návštěvnickému centru u El Paso a dál už zase pokračujeme po svých.

Ruta de los Volcánes (Cesta vulkánů) je 32 km dlouhá trasa vinoucí se sopečnou krajinou. Cesta začíná u chaty Refugio Pilar, zhruba ve středu ostrova La Palma, a vede v severo-jižním směru až na nejjižnější výspu ostrova, k majáku Faro Fuencaliente. Celou cestu lze přejít za jeden náročný dlouhý den, my jsme její přechod rozdělily do dvou dní.

Z vrcholu Birigoyo (1 808 m) na začátku stezky se otevírá kruhový výhled – na jih se před námi rýsují další dva dny pochodu, na sever vidíme celou Calderu de Taburiente, přes moře ostrov Tenerife s vrcholem Pico de Teide…. Putujeme vyprahlou černou krajinou, která je sporá na vegetaci, slunce nás neúprosně spaluje. Cesta není značená, vede mezi krátery, není ale problémem se orientovat, stále sledujeme vyšlapanou pěšinu. Směřujeme pořád k jihu a obcházíme jednotlivé sopky, z nichž některé byly aktivní nedávno (poslední erupce v 70. letech minulého století).

Pobývat celý den na ostrém slunci je vyčerpávající a dostatečná zásoba vody je pro pochod nezbytná. Zásobování vodou je problémem po celou dobu našeho pobytu na Kanárských ostrovech – vodu musíme kupovat a nosit s sebou v dostatečném množství na osobu (3 – 5 litrů / den), v přírodě není možnost ji doplnit. Potoky jsou buď vyschlé nebo je z nich voda odváděna potrubím do vesnic.

Druhý den přicházíme na Faro Fuencaliente. Vedle sebe tu větru a slunci odolávají starý a nový maják, dál na jih už je jen nekonečný oceán. Pobřeží je černé a členité, vlny se tříští o skaliska. Na malé oblázkové pláži je pár lidí, ale nikdo se nekoupe – vlny s sebou valí malé kamínky, které nám do krve rozdírají nohy. Odpočíváme, nasloucháme pravidelnému šplouchání vln a po dvou hodinách se vydáváme na zpáteční cestu do městečka Fuencaliente, což představuje nastoupat od moře 600 výškových metrů.

Z Fuencaliente se přesouváme autobusem opět do přístavu v Santa Cruz a prvním ranním trajektem odjíždíme na ostrov Tenerife.

Tenerife

Již poněkolikáté vystupujeme v přístavu Los Cristianos. S velkými batohy a v bytelných trekových botách jsme tu skutečně raritou. Zatím jsme tady za deset dní našeho pobytu nepotkaly nikoho podobného.

Všichni tu nocují v hotelech na pobřeží a vydávají se na jednodenní výlety. Známé letovisko Playa America u Los Cristianos je plné lidí, asfaltové silnice a budovy kumulují v ulicích teplo, už se těšíme na sníh na nejvyšším vrcholu Kanárských ostrovů.

Autobusem se dopravujeme až do velkého kráteru – Parque Nacional del Teide – do výšky 2 200 m. n. m. Vystupujeme jednu zastávku za lanovkou, která vozí turisty pod vrchol Teide. Naše cesta vede přes různobarevná pemzová pole k tzv. Teidským vejcům, velkým balvanům rozházeným po krajině, a odtud prudce stoupá k chatě Altavista. Chata je v těchto měsících zavřená, všude okolo nás leží sníh, fouká studený vítr a se sklonkem dne znatelně klesá i teplota. Nestavíme stan a pro nocleh využíváme volně přístupný bivak (3 260 m. n. m.) s palandami, který je v těsné blízkosti chaty. Nadmořská výška nám nedělá problém, jsme dobře aklimatizované z předchozího pobývání na horách La Palmy.

Sledovat od bivaku západ slunce je úchvatnou podívanou. Hory po obvodu kráteru postupně střídají různé barvy, stíny se prodlužují a mění tvář okolní krajiny. Nezapomenutelné dojmy v nás zanechává stín Pico de Teide, který putuje po moři a zasahuje i zhruba sto kilometrů vzdálený ostrov Gran Canaria.

Totéž lze prý za jasného počasí spatřit ze samotného vrcholu Teide i při východu slunce – stín hory se natahuje po moři na druhou stranu, západním směrem, a dotýká se břehů ostrova Gomera.

Další ráno vstáváme okolo páté hodiny a pořádně se oblékáme, protože je zima a fouká silný studený vítr. Úplněk nám svítí na cestu, čelovky potřebujeme jen občas. Po krátkém rozhodování končí naše cesta přibližně ve výšce 3 600 m. n. m., sto výškových metrů pod vrcholem – umrzlý sníh je hladký jako sklo, hodily by se mačky, obloha je zatažená a nepřeje nám čas.

Pomalu se rozednívá a pod vrcholem se za chvíli objeví správce, který každodenně kontroluje, zda mají všichni potřebné povolení pro výstup na vrchol. Povolení se vydává pro konkrétní datum a hodinu – ve městě Santa Cruz de Tenerife, které je zcela mimo naši trasu. Potřebný papír tedy nemáme a dost pravděpodobně bychom se nevrátily včas, abychom se setkání se správcem vyhnuly.

Do odletu nám zbývají ještě tři dny času, které chceme strávit v severozápadní části ostrova Tenerife. Autobusem se přesouváme z NP Teide přes Puerto a Icod de los Vinos do vesničky Erjos. Projíždíme po severním pobřeží. Krajina je tu úplně jiná než jakou jsme viděli v okolí letiště a Los Cristianos na opačné straně ostrova. Tady na severu je všude spousta zeleně, vinice, kvetoucí ovocné sady…

Z Erjosu směřujeme vavřínovými lesy na vrcholy Malá a Velká Gala. Popis trasy v knižním průvodci, jak se ukazuje záhy, je nepoužitelný. Trochu bloudíme ve spleti lesních cestiček, ale na kopce jsme došly. Dělíme se o svačinu se spoustou ne zrovna plachých ještěrek, za odměnu se nechaly alespoň vyfotit.

Dál pokračujeme zajímavou krajinou – na jedné straně hřebínku roste vavřínový les, druhé – slunečné – straně vévodí vzrostlé kaktusy a další teplomilné rostliny a květiny.

Větrnou noc trávíme nad vesničkou Masca. Vichr lomcuje stanem, fouká tak, že jsme do rána téměř nic nenaspaly. Výsledkem řádění větru je navíc ohnutá tyč stanu.

Stejnojmenná soutěska – Barranco de Masca – je uváděna snad ve všech průvodcích jako typ na výlet. Takový přírodní magnet si nemůžeme nechat ujít! Jsme na to zvědavé. Cesta k moři trvá čtyři hodiny a představuje výškový rozdíl kolem 600 metrů. Krajina je krásná – pěšinka se kroutí dnem soutěsky, uzavřená mezi vysokými skalními stěnami, na některá místa se za celý den vůbec nedostanou sluneční paprsky. Barranca končí malou kamenitou pláží.

Krása a proslulost místa je však vykoupena množstvím lidí, kteří do vesnice přijíždějí vlastními auty nebo v rámci zájezdů pořádaných místními cestovními kancelářemi a vydávají se do soutěsky. Takový nápor „civilizace“ snášíme po klidných a téměř liduprázdných dnech v národních parcích dost těžko.

Dva týdny utekly velmi rychle a nastal čas vydat se zpátky domů. Vracíme se na ty „skutečné“ Kanáry, které ve svých katalozích nabízí většina cestovek, do turistického letoviska Playa de America – mezi hotely a spousty turistů.

Poslední odpoledne před odletem trávíme na pláži s řadami slunečníků, na rozdíl od ostatních ale plné krásných zážitků z velice rozmanitého kousku země, které si odvážíme ve vzpomínkách, deníčcích a na fotkách domů.

Kdybychom cestu plánovaly znovu, jistě bychom si vyhradily více času, abychom mohly poznat a navštívit víc míst a vydat se třeba i na nejmenší a zatím nejzapomenutější ostrov – El Hiero.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .