Pamukkale
Výlet na Pamukkale je kromě krátkého (a bezplatného) výletu do Antalye jediným organizovaným výletem, kterého se s drahou A. účastníme. Domníval jsem se, že navštívit Turecko a nevidět Pamukkale je jako navštívit Prahu a nebýt okraden nebo tak nějak. Vyjíždíme časně ráno (tak po šesté hodině). Není divu, vzdálenost na Pamukkale je dobrých 360 km. Turecko je prostě velké. Začátek cesty je zpestřen diskusí turistů s průvodkyní, zda nám bude nějakým způsobem kompenzována ušlá snídaně a proč jsme vlastně nedostali na cestu balíček s jídlem. Nakonec zvítězí argument průvodkyně, že je jen naší chybou, že se snídaně neúčastníme. A kromě toho je v ceně zájezdu plná penze. Co naděláme. V Antalyi se setkáváme s druhým autobusem, který nabíral turisty ze směru Analye a vyjíždíme z město na náhorní plošinu. Projíždíme městem Korkuteli a zastavujeme u motorestu na avizovanou snídani. Za stejným účelem zde stojí již několik autobusů. Stavíme se do fronty na jídlo. Čekání na snídani však přináší zajímavé setkání s paní, která se zúčastnila kombinovaného zájezdu Kappadokie – pobyt u moře. Zajímá mne to tím více, že o stejném zájezdu jsem také vážně uvažoval. Paní nám vyprávěla, že sice samotná Kappadokie je pozoruhodná, ale ztratit tím tři dny zájezdu, je rozhodně moc. Vlastně se jede jeden den tam, pak se jeden den potulujete v Kappadokie a přilehlém okolí a celý třetí den se jede zpět. Po zbytek dovolené se již jen vzpamatováváte z té cesty. Paní nám obdobný pobyt rozhodně nedoporučila. Tímto zajímavým rozhovorem strávíme čekání ve frontě a pak již obdržíme podnos s chlebem, malinkou marmeládou nebo medem, čajem a pomerančem, který evidentně pamatoval již tažení Alexandra Makedonského. Vše (tedy kromě pomeranče) zbaštíme v rychlém tempu a nastupujeme opět do autobusu.
Nedávno (červenec 2001) jsem obdržel zajímavou zprávu od Katky. Ta byla rovněž na kombinovaném zájezdu, ale s cílem v Alanyi, časově probíhal její zájezd podobně, tedy 5 dnů na cestách a 5 dní u moře. Katka byla z této dovolené opravdu nadšená. Závěr – samozřejmě, každý se musí předem dobře informovat a posoudit, jaký typ zájezdu zvolit. Zda hodně vidět, ale méně si užít moře a zažít jisté nepohodlí při dlouhém cestování, nebo se spokojit s pohodlím hotelů u moře a oželet prohlídku pozoruhodných památek ve vnitrozemí Turecka. Je škoda, když je pak člověk zklamán a lituje svého rozhodnutí.
Projíždíme vnitrozemím, které je velmi málo osídlené a rozhodně je na co se dívat. Cestu nám zpestřuje naše turecko-česká průvodkyně zajímavostmi s historie a současnosti Turecké republiky. Mimochodem – tato průvodkyně byla oproti ostatním ryze českým opravdu bílou vránou, bohužel i na ní se již projevoval neblahý vliv ostatních ostřílených průvodkyň, jejichž hlavním a jediným zájmem bylo nás dopravit z místa A na místo B se zastávkou v C.
Další zastávka je v továrně na koberce poměrně vysoko v horách. Je tu mimochodem i docela zima. Tyto zastávky v různých výrobnách a továrničkách jsou vůbec charakteristickým rysem organizovaných výletů v Turecku (minimálně s naší cestovní kanceláří). Zlí jazykové tvrdí, že pokud Turci umí něco pořádně vyrábět, pak to jsou koberce, kožené oblečení a zlaté šperky. Tyto komodity jsou i doporučovány k nákupu. K kobercárně se nás ujímá česká (!) manažerka, která nás provede celou továrnou. Výroba zde začíná tak říkajíc od kokonu (v tomto případě bource morušového) až po finální tepich. Seznámíme se s celým postupem a usadíme se v hlavním sále, kde nás čeká vyvrcholení návštěvy – kobercová „show“.
Výroba koberců v Turecku údajně tisíciletou tradici. Koberce se liší jak použitým materiálem (bavlna, vlna, hedvábí) tak i počtem uzlíků na plochu – tady vlastně DPI. Z toto pak vyplývá konečná cena takového tepichu. A ta není rozhodně nízká. Za pohledný hedvábný kobereček utratíte mrknutím oka mnoho tisíc až desítek tisíc marek. Také ovšem na něm pracovala příslušná pracovnice i mnoho let Výroba koberců je podporována státem. Když si v podobné výrobně zakoupíte koberec, obdržíte jej zdarma až domů. Turecký stát hradí dopravu i cla. Prý je nákup takového koberečku vhodným způsobem investování přebytečných peněz. Bohužel, nemám takové starosti.
Poté, co manažerka uzná, že jsme již dostatečně rozjařeni kobercovou show i skleničkou místní kořalky, vpustí na nás smečku nadržených prodejců. Ti nás hbitě rozdělí na manželské dvojice a zatáhnou hluboko do útrob továrny do sálu, kde již čekají další pohůnkové, kteří jsou schopni a připraveni v několika málo minutách pokrýt podlahu koberci do výše desítek centimetrů. Prodejce bleskově vytipuje pro nás atraktivní koberec a než se vzmůžeme na odpor, sleví nám cenu s 1.500 na 1.000 DEM. Snažíme se mu vysvětlit, že koberec je sice krásný, ale že ho opravdu, ale OPRAVDU nehodláme koupit. Nakonec to pochopí a otráveně nás propustí. Přiznám se, že jsem do konce pobytu nepřišel na způsob, jak prodavači zdvořile sdělit, že si jeho zboží jen prohlížíte, ale že nemáte zájem o jeho koupi. Agresivita prodavačů totiž stoupá přímo úměrně s počtem turistů. Nakonec jsem používal osvědčenou metodu, dívat se skrz vnucovače. Po dostatečném osvojení této praktiky jsem byl schopen projít i davem vnucovačů bez újmy na peněžence a hlavně na nervech. Ti chlapíci se pravděpodobně domnívají, že pokud mi neprodají tovar, o který jsem neopatrně projevil sebemenší zájem, tak na ně Alláh nadosmrti zanevře. Netvrdím, že je moje metoda zdvořilá, je ale účinná. V kobercárně ještě poobědváme, sice vzhledem k počtu autobusů opět ve velmi masových podmínkách, ale jídlo je jako prakticky vždy velmi dobré.
Katka hodnotí prodejce v kobercárně daleko kladněji než já. Uvádí, že už asi předem počítali s tím, že si žádný tepich nekoupí, a po prvotní zdvořilé snaze o uzavření obchodu si s ní dlouho povídali o výrobě koberců a jejich práci.
Kolem druhé hodiny již projíždíme městem Denizli (centrem to tureckého bavlnářského průmyslu, prý se ve zdejších výrobnách dá koupit velmi lacině bavlněné ošacení, což někteří účastníci zájezdu také navrhují, jsou ale přehlasování). Na obzoru již vidíme cíl cesty – Pamukkale (takový lom na vápenec). Počet autobusů směřující stejným směrem naznačuje, co nás za chvíli čeká.
Vyjíždíme nahoru na Pamukkale. Průvodkyně nám sdělí, ať si vše prohlédneme a že na nás počkají u vstupu do Kleopatřina bazénu, kde nám případně prodají lístky. Dobrá, jdeme na Pamukkale.
Pamukkale neboli Bavlněný zámek je jedinečný přírodní útvar. Měl bych ale spíš napsat – byl to jedinečný přírodní útvar. Nedostatek termální vody, která byla svedena do hotelových bazénů, způsobil, že jezírka vyschla a travertin zešedl. Dnes již turecká vláda dala hotely zbourat, ale přesto je vody velmi málo. Snad se již ale situace přeci jen zlepšuje. Na této fotce není voda vůbec.
Po Pamukkale se dá projít jedinou stezkou bez bot. Nesmíte samozřejmě překračovat ohrádky a ráchat se v travertinových jezírcích. Tak praví teorie. Prakticky je zde neuvěřitelná spousta lidí, kteří se mnohdy chovají i patřičně hovadsky. Ušli jsme asi deset metrů (tedy ušli, cpali jsme se mezi davy), ale poté nás pohled na jakési tři vypasené turistky, které přelezli ohrazení jezírka jen proto, aby se mohli vyfotografovat s pazourama v jezírku a následný průchod tlupy neidentifikovatelných turistů v botech (přece se nebudou kvůli blbému Pamukkale zouvat) obrátil na zpáteční cestu. Tolik o této pamětihodnosti.
Opět aktuálnější informace od Katky (červenec 2001). Turci se ponaučili a patřičně zesílili ostrahu jezírek. Jedno je ponechané otevřené pro ráchání turistů, u všech ostatních stojí Turek s píšťalkou, který do vody nikoho nepustí. Chcete-li se tedy namočit do jezírka, máte možnost, byť jen na jenom místě. Katka dorazila na Pamukkale údajně hned ráno, kdy zde bylo poměrně velmi málo lidí. Neměla tedy problémy s okolním davem a její hodnocení travertinové přírodní památky je opravdu nadšené.
Naštěstí si jedinečnosti tohoto místa vážili v minulosti jiné národy více. Římané si zde totiž postavili termální lázně – Hierapolis s hlavním tzv. Kleopatřiným bazénem s termální vodou. Zbytek pobytu jsme tedy prolézali zbytky antických památek, poseděli v neuvěřitelném amfiteátru a úplně zapomněli na Pamukkale. Bylo nám jen líto, že naše průvodkyně sedí u bazénu a nejsou schopny nám o památkách nic říci. Smutně jsme sledovali v amfiteátru skupinku ruských turistů, jejichž vožď jim snad půl hodiny vysvětloval všechno možné. Naštěstí jsou hlavní památky popsány italskou archeologickou expedicí na tabulkách.
Chýlí se čas k odjezdu. Alespoň krátce se prohlédneme Kleopatřin bazén, kde se můžete vykoupat v termální vodě. Pak již nasedáme do autobusu. Čeká nás šestihodinová cesta zpět. Krátce se ještě zastavíme v malém závodě na zpracování místní speciality – onyxu. Po cestě zpět již tma. Je to škoda, protože večeříme u jezera Salda Gölü, ze kterého však nevidíme vůbec nic. Večeře je jinak skvělá. Do hotelu se vracíme po jedenácté. Zajímavé jistě je, že celou cestu absolvoval jediný řidič autobusu. To ale v Turecku běžné. Autobusáci tam mají opravdu těžké živobytí a jsou prý i velmi špatně placeni.
Hory a Thermessos
Tento výlet jsme po zkušenostech z návštěvy Pamukkale již absolvovali sami na pronajatém skůtru. Do hor jsme se dostali vlastně omylem, protože jsem se (mylně) domníval, že se tudy lze vyhnout průjezdu Antalye. Šplhali jsme tedy statečně výš a výš do hor a za námi dole v dálce se rozkládala Antalya.
Postupně vyjedeme až na jakousi náhorní plošinu. Místní hory jsou oblíbeným centrem zimních sportů. Prý sem přijíždí poměrně mnoho turistů právě v zimě. My ale nehledáme lyžařský vlek, ale průjezd. Je však již jasné, že tudy cesta nevede. To nám potvrdí i místní domorodec, kterému se naše mapa sice evidentně líbí, ale neporadí nám, kudy projet dále. Sjíždíme tedy zpět do Antalye.
Projíždíme Antalyí po stejné trase, kudy jsme dříve jeli na Pamukkale. Našim cílem je však asi 30 km vzdálený Thermessos. Ten leží vysoko v horách, v národním parku Olympos. Thermessos jsou zbytky antického města, které je známo z tažení Alexandra Makedonského. Ten jen totiž táhl se svou armádou kolem, ale město nedobyl. Prý ho odradily nedostupnost a opevnění města. Památka je chráněna v Turecku obvyklým způsobem – u silnice stojí budka s výběrčím, který vás připraví o pár miliónů. Zde to bylo, myslím, poměrně velmi málo, asi 80 Kč na osobu. U malého parkoviště je plánek celého antického města. Jistě je zajímavé, že město bylo vybaveno kanalizací, složitým systémem zásob a rozvodů vody a dalšími vymoženostmi – na rozdíl od dnešních tureckých měst. Ruiny města jsou již značně skryté v porostu a poškozeny těžkými zemětřeseními. Přesto vše rozhodně stojí za prohlídku. Jedinečné je umístění města do okolní krajiny, takový výhled z amfiteátru přímo do propasti jistě přinutil herce k výborným výkonům.
Rozvaliny Thermessu leží asi 1000 metrů vysoko v horách nad Antalyí. Samotnému Alexandru Veliký se nezdařilo v roce 334 př.n.l. překonat hradby města. Legenda praví, že Alexandr Veliký jako pomstu pokácel celý olivový háj kolem Thermessu. V třetím století n.l. opustili obyvatelé po zemětřesení svá obydlí. Teprve v roce 1840 byl Thermessos znovu objeven. Dnes nalézá turista město zcela ukryté zarostlé v džungli. K vidění je dobře vybudovaná síť ulic. Částečně dobře zachované zbytky amfiteátru v klasickém řeckém stylu a zdi opevnění jsou velmi působivé. Sedadla amfiteátru byla vytesána přímo do skály. Zničené hroby „města mrtvých“ vyprávějí příběhy o zemětřesení ve 3. století n.l., které je zpustošilo. Pak byly dále zničeny lupiči. V přírodní rezervaci Thermessos spatřit mnoho ohrožených druhů zvěře a rostlin. Snad by zde ještě měli žít i medvědi a panteři.
Výlet na jih
Dalším výletem, který jsme vykonali na zapůjčeném skútru Yamaha 100, byla cesta na jih. Hned po snídani jsme vyrazili. První zastávkou bylo antické město Phaselis. To založil Alexandr Makedonský a bylo se svými třemi přístavy obchodním centrem celé oblasti. Město leží v krásném zálivu, přijíždí se k němu velkým piniovým lesem. Od návštěvy by vás mohlo odradit jen vstupné, které je ze poměrně vysoké, asi 300 Kč za dvě osoby. Na fotografii je pěkně uspořádání celého města.
Ve městě je spoustu věcí k vidění, v budovách můžete nalézt i mozaiky. Vzhledem k poloze je v tomto antickém městě bohužel poměrně mnoho návštěvníků. Ti sem připlouvají na lodích, které zde mají na svých okružních platbách obvykle zastávku. Ani takto se ovšem nevyhnete placení vstupného, pokladna je z obou přístupových stran – jak od silnice, tak od zálivu. Pokud si chcete nějaké památky vychutnat ve větším soukromí, doporučuji spíše Thermessos. Při naší návštěvě zde Turci opravovali akvadukt a vůbec je zde vidět snaha o zachování památky, je zde i informační tabule s plánkem města. Snad proto je vstupné tak vysoké. Mimochodem – u stánku můžete zakoupit různé publikace o Turecku. Myslel jsem si, že je jinde koupím levněji, ale byl to omyl. Jak v Kemeru tak i v Antalyi chtěli vždy o nějaký ten milión více.
Po vykoupání v zálivu pokračujeme dále na jih. Míjíme Olympos, kde je turistickou atrakcí „Chiméra“, což je ze země unikající hořící plyn. Údajně je ale návštěva zajímavá až po soumraku. Na další cestě se občas zastavujeme na místech s krásnou vyhlídkou, kterých zde není málo. Dojíždíme až do města Kale. Již delší dobou ale sledujeme se znepokojením hromadící se mraky. Dále na jih nad mořem je dokonce pěkná bouřka. Pomalu tedy dojíždíme do přístavu. Zde pozor na zpomalovací hrboly na silnici. První jsem přehlédl a málem ztratil drahou A. z tandemu. V přístavu odjíždějí turistické lodě na prohlídku ostrova Kekova. Také nás ihned lanaří několik kapitánů. Bojíme se však počasí. Jinak je ale prý tato prohlídka velmi zajímavá. Bohužel se nezastavujeme se ani v Myře (odobčka z Kale na sever), kde jsou skalní obydlí prvních křesťanů. Do hotelu je to přeci jen hodně daleko a nechceme zmoknout. Jedeme zpět. Za městem Finike se již počasí dost kazí, je velký vítr a pořádné vlny. Na koupání se zastavujeme až v jedné zatáčce u silnice na pěkné bílé oblázkové pláži. Pěkně si užijeme hlavně šnorchlování, nikde jinde jsem zde neviděl taková hejna ryb. Je po sezóně, nefunguje tady sprcha a také hospoda je zavřená.
Zastavujeme se až v městě Kumluca. O tomto městě se příručkách píše, že zde není nic k vidění No, a to je zde právě to zajímavé. Nejsou zde prakticky žádní turisté, klidně se procházíme městem bez neustálého obtěžování vlezlých prodejců. Je zde velký místní trh s potravinami a vůbec vším možným. Nakonec si zde kupujeme skvělý piniový a citrusový med. Zkrátka, pokud budete projíždět městem Kumluca, rozhodně se zde zastavte a projděte si alespoň trh. Po prohlídce toho města se již vracíme do hotelu.
Další den chceme navštívit další turistoprosté oblasti na jihu. Odpoledne musíme vrátit motorku a nechceme jet zase tak daleko. Před Kumlucí jsme totiž již předchozí den pošilhávali po odbočce na takový poloostrov (viz mapa). Odbočujeme tedy směrem na Kavakdibi. Zde se ocitáme již úplně v jiném světě. V městečkách pojíždějí stařičké dolmuše, domorodci prodávají melouny. Chceme se vykoupat a odbočujeme proto na cestu k pláži. Je škoda, že fotka z nějakého důvodu nevyšla. Na celé dlouhatánské pláži (snad tak 5 km) jsme sami, jen v dálce vidíme nějaké procházkáře a jeden kluk se na kole přijel podívat na motorku. Moře je krásné, pláž rychle klesá do moře a brzy máme kolem sebe jen průzračnou modrou vodu. Nádhera. Bohužel dost chladně fouká. Jedeme dál po pobřežní silničce. Jsou zde krásné jakoby řecké zálivy se skálami a bílými plážemi. V městečkách občas nabízejí ubytování. Je to tady velmi zajímavé, stranou turistického ruchu, zatím tady nejsou žádné obří hotely. My jsme zde sice žádné fotky nepořídili, naštěstí jsem na internetu nalezl stránku popisující tuto oblast – Cavus. Tuto stránku tedy předkládám tak, jak je, s celým textem a hlavně i s fotografiemi z oblasti. Pomalu se vracíme na hlavní silnici, ale stavíme se ještě v totálně turecké hospodě na gözlöme (placky s ovčím nebo kozím sýrem). Objednáme si čaj, ale hospodský se pouze znalecky pousměje a za chvíli přinese bandasku s našlehaným mléčným nápojem. Ano, je to pověstný ayran (takový místní kefír). Velmi dobré, zvláště ve vzájemné kombinaci s plackami, které hospodská peče na zvláštní pícce opodál. Bohužel, nemírná konzumace ayranu má příští den očekávané následky.
Na páteční cestě neodolám a odbočím do hor směrem na Beycik. Vyjíždíme dost vysoko, ale pak už to na štěrkové silnici dále nejde, což mi dá drahá A. dosti výmluvně najevo. Jakýsi turecký chlapec, který jede na své motorce chvíli s námi, mi vysvětluje, že se terénním autem dá vyjet ještě výš, ale pak se na nejvyšší vrchol oblasti Tahtali Dagi (2366 m) musí pokračovat pěšky. Nahoře se někde musí přespat a druhý den se jde zpět.
Sjíždíme zpět dolů a v Kemeru vracíme motorku.
Je velká škoda, že jsme se nedostali dále na jih. Zde se totiž podle všeho nacházejí turisticky nejzajímavější oblasti.
Soutěska
Často jsme si v okolí Beldibi a Göynüku všímali mapek s nápisem „Möchten Sie wandern?“ Když nám pak ještě při snídani popisovali sousedé nadšeně návštěvu soutěsky, nemohli jsme odolat. Cesta k soutěsce začíná kousek od místa, kde dolmuš sjíždí z hlavní silnice směrem do Beldibi. Na hlavní silnici je most přes koryto řeky, které bylo zcela vyschlé. Pak se pokračuje po úzké silničce směrem k horám. My jsme šli pěšky od silničky, ale ve vedru byly ty asi čtyři kilometry dost úmorné. Je pohodlnější si pronajmout terénní auto nebo motorku a tak dojet k horám. Myslím ale, že to už pak není ono. Po cestě minete malou jeskyni a pokračujete dále nádhernou krajinou cestou kolem potoka.
Pak již přijdete k soutěsce. Zde radím – foťák do igelitu a nechte si jen plavky a případně boty do vody. Postupně procházíte soutěskou, někdy musíte přeplavat hluboké tůňky se svěží vodou, šplháte na kameny a po žebřících …. Prý se dá projít celou soutěskou až nahoru, bohužel mně drahá A. odmítla následovat na obzvláště krkolomném výlezu po pochybném žebříku. Spolu s námi zde byly ještě čtyři terénní auta plná Němců, což nás sice zpočátku iritovalo, ale následný zážitek, kdy jedna Němka šplhala na kámen, uklouzla, zahučela do tůňky a vyplaval po ní jen klobouček, nám toto příkoří znamenitě vynahradil.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.