0
0

To si takhle s Janou a dalšími třemi kamarády od zimy plánujeme, jak vyrazíme na Balkán a jen tak na koupačku do Chorvatska. Vše probíhalo v pořádku až do té doby, než se začal blížit odjezd. My s Janinou jsme to pojali vážně, tak jsme měli vypilovanou cestu a vše potřebné k jejímu uskutečnění. Průběh příprav probíhal podle našeho očekávání, i když nás zklamalo to, že nám všichni ostatní pár dní před odjezdem odřekli kvůli nějakým “nepochopitelným“ důvodům.

No tak co nám zbývalo, než vyrazit sami. Jelikož jsme věděli, že naši “veteránští“ kamarádi (zabývající se sběrem nejrůznějších pokud možno “stoletých“ až prehistorických “samohybů“) plánují odjezd v ten samý den do Vyškova na “moto- veteránskou“ dovolenou po Čechách, vyjeli jsme za nimi. V půli Moravy jsme je dohnali a dohodli se, že první noc strávíme s nimi. Jó byla to sice se “sběrateli“ hezká jízda, ale zapomněl jsem dodat, že od rána tak trochu pršelo. My jsme s Jani byli vybaveni nejlevnějšími nepromoky od Pola, v kterých jsme vypadali jako kosmonauti a “nepromoky“ byly zaručeně té nejvyšší kvality!!! Později popíši! :-) Ve večerních hodinách dojíždíme do Vyškova, posilňujeme se kávou a hledáme spaní. Kluci (veteránisti) to měli vyřešené jedna dvě. Hupli se sajdkami do lesa, rozbalili plachty, které vytáhli z postraních vozíků svých Jawiček a zalehli, takže oni měli vystaráno. My s Janou jsme “postranní vozík“ a žádnou plachtu neměli, tak jsem se vydal hledat nějaký ten přístřešek. Po chvilce hledání jsem našel exkluzivní velkou krytou zastávku s prohnutýma lavičkama a hnedle vedle malinké hospůdky. (to je náhodička có?) Takže proběhlo pár svařáčků, grůčků a šlo se na kutě. Před zastávku zaparkoval kamarád (Sobol), který dělal doprovod “vetrošům“, svého pickupa, tak jsme nebyli v zastávce ani vidět. Ráno po probuzení zjišťujeme, že neprší, ale že se na déšť teprve schyluje, jedeme tedy už jen s kamarádem Sobolem na nejbližší čerpačku ve Vyškově, kde probíhá snídaně a loučení. Sobol nám přeje šťastnou cestu a pěkné počasí. To nám vydrželo pět kilometrů za Vyškov a už na sebe zase rveme ty “ufo“ nepromoky od Pola. Poslední tankování a káva v Čechách probíhá kousek před hranicemi ve městě Břeclavi, kde na chvilku přestává pršet (“HURÁ“). Zatím za sucha projíždíme Bratislavou a šineme si to směr maďarský Balatón, kde plánujeme nocleh. K Balatónu přijíždíme v odpoledních hodinách a hledáme nocleh. Všude plno nebo draho!!

Nakonec končíme u nějakého maďarského “zloděje“, který nás nechal přespat na zahradě za 18 euro. Stavíme stan (také “vysoké“ kvality) a jdeme se, i přes pěknou zimu vykoupat do toho slavného “Balatonu“. Jó jó voda super, akorát ho někdo zasypal pískem nebo co, páč jsem měl vodu všude do pasu, ale to k němu patří né. Probíhá večerní pivko s Janičkou, ukládáme se do stanu a začíná opět pršet.. Ráno neprší, tak při snídani plánujeme trasu dalšího dne, balíme věci a vyrážíme ze Siófoku na Szegszárd, Mohác (kde začíná doslova lejt) na maďarsko – chorvatský hraniční přechod Udvar. Tady jsme se asi moc nezamlouvali Chorvatskému celníkovi, který chtěl všechny papíry a moc se vyptával a až moc šťoural, ale máme vše v pořádku, takže „nejní problém“ v našem vpuštění k “Chorvatům“. Mimochodem stále leje, ale zatím díky “ufo“ nepromokům jsme uvnitř oba suchý. K večernímu dojíždíme k chorvatsko-bosenským hranicím, kde u poslední pumpy tankujeme a schováváme se před deštěm. Po dvou hodinách postávání u pumpy, když polevil déšť, se jdu poptat obsluhy, zda si můžeme rozdělat stan za pumpou “nejní problém“ říká Chorvat a ještě nám ukazuje místo, kde si stan můžeme postavit. Hnedle nám ale jako druhou variantu nabízí vnitřní prostory myčky (ve které to ukrutně smrdělo), takže odmítáme a stavíme stan. Začíná cedit !! Stan byl ale vysoce “kvalitní“, stál pár korun a dokázal velkému dešti odolávat tak asi deset minut (výrobce stanu nepočítal s deštěm). Já byl ale “připraven“ a přes stan jsem přehodil igelit na šňůrkách. Krása !! Po celé noci bubnování kapek deště na stan a šustění igelitu jsme byli opravdu ale opravdu perfektně vyspalí. Přestává pršet, tak jsme posnídali a vyrazili směr bosenské Sarajevo.

Při příjezdu do Sarajeva jsem poprvé zjistil, jak to vypadá, pokud na silnici nejsou žádná pravidla. Jede prostě kdo chce a kam chce. Lidi jsou tu nedůvěřiví a ani my z nich nemáme dobrý pocit, tankujeme u rakouské čerpací stanice, kde se hádám s obsluhou, že si chci natankovat sám (vyšlo mi to). Když jdu platit, uvnitř pumpy sedí asi deset místních povalečů a čumí co jsem zač, platím a i přesto, že se Janě chtělo dost na záchod, tak radši “kopeme do vrtule“. Než opustíme Sarajevo, vyjíždíme si kopec na konci města, kde se zase nelíbíme místním. Fotíme město a bereme “roha“ směr město Brod. Za městem Brod přijíždíme do krásného kaňonu okolo řeky Piva a jsme zase vystaveni celní prohlídce. Ptají se nás kam a proč chceme dál pokračovat. Když jsem to celníkovi ukázal v mapě, ihned mě upozornil, že dál se na motorce nedostaneme. Bylo mi to divný a tak jsme se začali hádat. Hádku celou dobu poslouchal jeho kolega, který nevydržel, přistoupil a dal nám povel ať jedeme se slovy “je to průjezdné“. Je pravda, že místy byla cesta trochu nebezpečná, ale zase taková hrůza to nebyla, takže jsme s Jani usoudili, že prostě a jednoduše celník chtěl prachy do kapsy. Pokračujeme dál v cestě všelijakou spletí tunýlků vykopaných snad krumpáčem ve stěnách nádherného kaňonu, až dojíždíme k Pivsku jezeru. Chceme si vyfotit přehradu, ale jsme dost razantně od ostrahy držící pistoli v rozepnutém pouzdře za pasem vykázáni. Nevadí – pokračujeme dál překrásnou přírodou a ve večerních hodinách přijíždíme do města Nikšič, kde nakupujeme chleba a hlavně pivo “Ňikšičko“.

Po nákupu vyjíždíme za město k jezeru “Slano“ a v klidu (bez deště) rozbalujeme promočené věci včetně stanu, spacáků a vehementně sušíme. Probíhá velká hygiena, vaříme velkou večeři a usínáme tak rychle, že ani nevíme, jak jsme dopli spacáky. Ráno máme budíček docela brzy, protože nás budí stádo cinkajících oveček ženoucích se na pastvičku. Při snídani na hrázi Slana jezera si nás povšiml pastevecký pejsek a rozhodl se, že posnídá s námi (nejdříve se bál, ale český salám ho přesvědčil). No nic, po snídani balíme saky paky (konečně usušené) a vyrážíme vstříc černohorským kopcům. Hnedle po výjezdu od Slana jezera směrem na Ubli a Čevo potkáváme velké stádo ovcí na docela úzké cestičce, ale máme štěstí, protože byli plašší než my a rozutekly se do strání, což se asi moc nelíbilo pastevci, který na nás jen krčil rameny. Pokračujeme překrásnou přírodou a skalnatými útvary stále nahoru-dolu, až dojíždíme přes docela brutální serpentiny v národním parku Lovčen do města Kotor, kde už je záliv a tudíž i začínající turistický ruch, kterým se snažíme proplést. Moc rychle to nejde, i když máme cíl tohoto dne dojet do chorvatského Dubrovníku. Rychle to nejde, protože je všude spousta turistů a aut pletoucích se v trase našeho Varana. Takže “kochací“ jízdou dojíždíme přes město Hercegnovi na výčnělek Oštri, tedy k výčnělku, protože nás zastavila závora s cedulí “národní park“, kde byla prohlídka tak na půl dne. Vzdáváme vstup do parku (tlačí nás čas), posilňujeme se předraženou (a nic moc dobrou) kávou a překračujeme hranice s Chorvatskem, kde nás zase celníci pěkně lustrují. Vše se vyřizuje kladně, takže pokračujeme dál přes město Vitaljana až do cílového Dubrovníku, kde jsme okolo odpolední šesté hodiny. Projíždíme si celé město, ale nejhezčí je samozřejmě stará část. Možná se divíte, že se nejdeme podívat do památek, ale nás prohlídky památek moc neberou a hlavně nechte nabalenou motorku kdesi osamocenou. Je večer a hledáme nocleh v dubrovnickém kempu uprostřed města (v přepočtu na naše) za pouhých 800 korun, takže to vzdáváme, popojíždíme dál a ukládáme se kdesi u vody v zálivu Budíra jen tak pod širákem. Ač nám celý den nepršelo a dokonce chvílemi svitlo slunce, o půlnoci nás vzbudila obrovská buřina. Naštěstí ještě chvíli předem, než začalo cedit. Rychle balíme a vyrážíme po hlavní silnici naivně hledajíc třeba prázdnou autobusovou zastávku. Nacházíme jen jednu ve vesničce Doll a v té už chrněli nějací motorkáři, tak nezbývá než valit dál až na rozcestí k poloostrovu Pelješac.

am byla malá benzínová pumpa (hurá máme úkryt říká Janina).Větší blesky a hromy jsme snad v životě neviděli ani neslyšeli. Je půl hodiny po půlnoci a začíná opravdu (ale opravdu) obrovský slejvák a nechce přestat. Dovnitř do pumpy jsme se schovat nemohli, protože jsme se panu “Chorvatovi“ moc nelíbili, tak jsme stáli prostě venku (ale aspoň pod střechou). Kde se vzalo, tu se vzalo malé kotě, které se s námi sice pomazlilo, ale radši dalo přednost spánku na zadním kole mezi výfuky našeho Varadera. Někde okolo šesté ranní přestává pršet, nasedáme na motorku a s né moc dobrou náladou vyrážíme směr město Orebič na poloostrově Pelješac. Zde později a za sucha snídáme v přístavu jakési tvarohové šátečky s kakaem. Po snídani, jelikož jsme totálně unaveni po probdělé noci, se rozhodujeme, že dojedeme ještě do městečka Viganj, kde chceme strávit alespoň dva odpočinkové dny. Dojíždíme na vyhlídku za městečkem Viganj a vůbec se nestydíme si tam za bílého dne dát delšího “šlofa“ (nerušili nás ani dva turistické autobusy, které se na vyhlídce stavěly). Po pěkném spánku si hledáme večerní spaní u vody na konci městečka. Nacházíme „plac“ pod skovanou palmou, kde trávíme noc pod širáčkem. Noc proběhla bez deště a ráno se krásně vyjasnilo. Pojímáme to odpočinkově, popíjíme s Jani pivo, koupeme se, cpeme se jídlem a pochrupujeme. Večer si dáváme točené pivko, dobroty v místní restauraci a jdeme zase na naše místečko uložit se ke spánku. To ale ještě netušíme, že začne zase ve dvě hodiny v noci pořádnej slejvák doprovázenej opět buřinou, tentokrát už bez varování. Ale po zkušenostech z minulých deštivých překvapení jsme již měli vybraný úkryt pod markýzou místního obchodu. Buřina byla tak silná, že vyhodila proud jak na Pelješacu, tak i na ostrově Korčula a jediné co svítilo byli jen lodičky kotvící mezi pevninami. Udělalo se docela chladno, proto z poslední vody vařím čaj, po kterém oba na chvíli usínáme. Probouzím se těsně před svítáním za ukrutného vytí nějakých horských kojotů (kterého jsme ostatně už viděli přejetého na silnici), déšť ustává a my se chystáme, s opět promočenejma věcma, vyrazit zpět na hlavní z poloostrova. Hnedle asi tak po dvaceti kilometrech oblékáme nepromoky (už trochu děravé) a projíždíme přeháňkami až na rozcestí k čerpací stanici, kde jsme probděli předminulou noc, tankujeme a jako cíl denní cesty si dáváme pobřežní vesničku Živogošče Blato cca 20 kilometrů pod Makarskou riviérou. Po cestě ještě párkrát mokneme, ale to už „nejní“ nic neobvyklého, začíná se vyjasňovat a my „kochací“ jízdou dojíždíme do Živogošče. Sháníme apartmán a když zjišťujeme, že nás nikdo na jednu noc neubytuje, dáváme si večeři, pár piv, hygienu pod plážovou sprchou a nocleh v olivovém háji. Uleháme docela unaveni po předešlých “deštivých“ nocích kolem osmé večerní hodiny. Celou noc jsme se neprobudili a tak jsme se ráno divili, že vedle nás stojí dvě auta (Češi a Němci), kteří tu taky našli nocleh.

Snídáme, balíme (za sucha) a vyrážíme. Cílem dnešního dne je vyjet si do horského celku (a zároveň národního parku) Biokovo na nejvyšší horu Dalmácie Sveti Jure (1762 metrů). Biokovo je nejznámější horský celek jižní dinárské soustavy a je to druhé nejvyšší chorvatské pohoří rozprostírající se na Dalmáckém pobřeží Jadranu. Tedy nejvyšší vrch Biokova je Sveti Jure, pod kterým leží známá Makarská riviéra. Projíždíme městem Podgora a vydáváme se krásnými serpentinami vzhůru k vrcholu. Jelikož je to národní park, tak přijíždíme k závoře, kde je po nás vyžadováno vstupné cca 40 chorvatských kun za osobu, které v hotovosti u sebe samozřejmě nemáme. My měli u sebe akorát platební kartu a v hotovosti eura, které Chorvati bez jakýchkoliv problémů brali, ale tady jsme s eury neuspěli, tak jsme se museli vrátit do města Podgorica a penízky vyměnit. Když jsme se tedy vrátili k závoře nár. parku a uspokojili obsluhu závory 80ti kunami, začali jsme dál stoupat parkem, až najednou vyjíždíme z lesíka na první hřeben Biokova a projíždíme velkou bránou s nápisem “Biokovo Vrata“. Za touto bránou byla malá horská farmička a jelikož je ze shora hezký rozhled na moře a část Makarské, tak zjišťujeme, že se na nás valí nemalá deštivá nadílka. Přeháňku v klidu přečkáváme v restauraci na farmě u kávy a limonády. Po dešti sedáme a pomalu stoupáme k vrcholu, což nám začalo ztěžovat to, že jsme vjeli do mraku a viděli jsme před sebe asi tak 10 metrů. Byla sranda, když jsme potkali auto proti (se kterým jsme se nevyhnuli). Varadero nemá zpátečku, tak couvat muselo vždy auto. Ale i přes to všechno dobýváme vrchol Biokova, fotíme se u cedule a jelikož tu je asi pět stupňů a začíná nám být zima, zahajujeme sestup zpět do města Podgorica.

Pokračujeme v “krasojízdě“ přes Makarskou (kde nakupujeme v supermarketu zásoby) na vyhlídku u moře před městečkem Mimice. Zde vaříme oběd. Po vynikajícím obědě “co tankvak dal“ pozorujeme, že se zase zatahuje a to dost rychle a přichází opět zdatná buřina. Oblékáme srandovně potrhané “ufo“ nepromoky od Pola a pokračujeme. Když už ale déšť byl tak silný, že se nedalo jet, tak se “neprodleně“ schováváme v autobusové zastávce, kde si zkracujeme nudnou hodinku sešíváním (zdrhovacími páskami) mého totálně roztrženého “vysoce kvalitního“ nepromoku. Po dešti, opravě nepromoku a vyfocení nádherné duhy pokračujeme dále přes Split, Stary Kaštel do Primoštenu. Tam ve večerních hodinách intenzivně začínáme hledat spaní venku. V Primoštenu nic samozřejmě nenacházíme a tak popojíždíme za město cca 12 km, kde narážíme na malý kemp ve svahu za pár euro. Jelikož je asi desátá večerní, tak se ani nesnažíme rozbalovat náš “pseudo“ stan, uleháme pod širé nebe a doufáme, že v noci nebude „cedit“ a v klidu po náročném dni usínáme. Přání se splnilo a vstáváme do slunečného dne. Po ranních snídacích a hygienických povinnostech sedáme docela rozlámáni na Varana a ukrajujeme další kilometry z naší dovolené. Projíždíme Šibenikem, Biogradem a Zadarem. V této části Chorvatska se nám už moc nelíbí, je tu jen turizmus a příroda tu už taky „nejní“ nic moc zajímavá. Přesto přejíždíme krásný most na ostrov Pag, kde se nám to už zase začíná líbit a kochajíc se okolím pomalu projíždíme městy Pag a Novalja, až dojíždíme na konec ostrova do vesničky St.Novalja.

Tady nakupujeme nějaké zásoby a hlavně “chlazené pivo“, na které mám obrovskou chuť. Zásoby nacpeme všude, kde to jde, a jedeme až za vesničku. Tam cesta končí opuštěným velkým betonovým molem. Na čisťounkém mole se nám líbilo, takže jsme se rozhodli, že tu strávíme celý druhý den odpočinkem. U mola byl i přístřešek, tedy jsme se popřípadě měli kam schovat. A hnedle první noc jsme toho také využili. Asi tak ve dvě v noci se opět schylovalo k bouřce a my jsme se urychleně se spacáky a Varanem stěhovali pod přístřešek (zbytečně, páč z bouřky nekápla ani kapka). Druhý den bylo moc hezky, tak jsme se jen povalovali na mole, koupali se a až v odpoledních hodinách jsme jeli na průzkum města Novalja, dali si v restauraci odpolední oběd a jeli se podívat na odjezdy trajektů ze Žigljetu do Prizny, kterým jsme druhý den chtěli jet. Po průzkumu jsme se vrátili na molo (po cestě jsme samozřejmě nakoupili pivo na dobrou noc) a v poklidu užívali večera.

Ráno raníčko vysvitlo sluníčko a my jsme “pádili“ nalodit se na trajektík do Prizny. Vše proběhlo v klidu, až na to, že mi Varan na podlaze trajektu nechtěl stát na bočním stojánku (mají tam podlahu do oblouku). Ptám se tedy obsluhy trajektu, zda by neměl prkýnko (abych se taky mohl “juknout“ na palubu), odpověděl, že nemá. Přeparkoval jsem jinak a modlil se, aby Varan nepadl. Vylítl jsem na palubu, udělal pár foteček s Jani a mazal zase zpět do podpalubí k miláčkovi (dvoukolýmu). Po vylodění míříme směr Pula, jedeme stále po pobřeží přes Senj a jak jsem už psal, tak tady se nám Chorvatsko už moc nelíbilo (asi jsme byli rozmáchaný panoramatama z Černé Hory). Jinak nejsmradlavějším městem za celou dovolenou bylo přístavní město Rieka, kam bych už nejel, i kdyby tam dávali něco zadarmo. Pokračujeme dál na Labin, Vodnjan a až do Poreče, kde za městem nacházíme malé plážičky vedle půjčoven vodních skútrů a zároveň i noclehárnu pod širákem. Večer se opět posilňujeme dobrou kávou (kterou Chorvati docela umí), povídáme, plánujeme další (tedy poslední dva dny dovolené) a jdeme do hajan. Předposlední den trávíme opět jako dva “flákači“, jen se koupeme a povalujeme na slunci. Slunce si docela užíváme, protože je už tři dny hezky. Večer se u kávičky domlouváme, že vyrazíme ráno tak kolem páté-šesté hodiny, páč to je domů ještě „štreka“ a okolo desáté večerní jdeme „do hajan“. Po zalehnutí do spacáku podezřívavě pozoruji „hvězdičkatou“ oblohu, když v tom si všímám, že kdesi v dálce nad moře se blýská. (začínám „sejčkovat“). Načež mi Jani z polospánku povídá, abych neplašil a šel spát. Jak řekla, tak jsem udělal, ale ejhle ve tři ráno začalo pršet (to mě už ale fakt dožralo a řekl jsem, že balíme a jedeme domu). Něco kolem půl čtvrté balíme promočené spacáky, oblékáme nepromoky a vyrážíme k domovu. Už je nám jedno jak moc prší. Táhne nás to domu, tak „valíme“. Překračujeme hranice se Slovinskem, přijíždíme do města Köper, do kterého jsme skoro nedojeli, protože nám jaksi trochu chyběl benzín a natankovat nešlo, páč všechny benzínky, co jsme minuli, otevírali až od osmé ranní hodiny. Takže tankujeme u (nejmenované „rakouské“ zelené čerpací stanice) benzín, na který to docela špatně jelo (což už nás nemohlo vůbec rozhodit). Po doplnění pohonných hmot najíždíme na dálnici do Ljubljany, kterou jen prosvištíme a bereme směr Kranj na rakouský Klagenfurt, ve kterém už konečně ustávají přeháňky. Hurá!!! Svlékáme si ty naše „exkluzivní“ nepromoky a pádíme směr Friesach a Scheifling, kde se začíná ukazovat krása Rakouských Alp. Cesta ze Scheiflingu přes Trieben až do Admontu stojí opravdu za to (okouzlující krása vysokých Alp,upravených políček a nepočitatelně krásných serpentin). Mohu jen doporučit! Další kilometry už nemusím popisovat dopodrobna, protože přes města Steyr a Freistadt nebylo už nic moc zajímavého k vidění, akorát až po přejetí rakousko-českých hranic na nás dolehla místo radosti lítost, že už budeme doma. Nedá se ale nic dělat, dovolená prostě vypršela a tak se holt musí do práce. Někde okolo páté hodiny odpolední přijíždíme do Českých Budějovic, kde je taky i cíl naší „mokré dovolené“. Ještě stíháme zajet na myčku a dopřát Varanovi horkou wapku, kterou si jistojistě po těch „mokrých“ dnech zasloužil.

Po příjezdu domů začíná intenzivní sušení spacáků a stanu, který je později „památečně“ uskladněn v garáži a už nebude nikdy použit. A ptáte se co ty slavné „ufo“ nepromoky?? Myslím, že skončily v něčem, čemu se odjakživa říká popelnice! Manželce se dovolená moc líbila, i když byla „trochu“ deštivá a pronesla, že za pařáků by to nebylo ono. Takzvaný „nejhezčí“ zážitek byl potkat v lijáku protijedoucí bosenský kamion, který jel ve vyjetých kolejích a od kol mu šlo vody, jak z chladící věže Temelína (takže pecka sprcha a dezorientace). :-)

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .