0
0

Jakarta a smog

25/3/2013

Na indonéskou půdu dosedáme kolem 7. hodiny ranní. Snadno pak nacházíme autobus jedoucí na nádraží Gambir, odkud to je jen kousíček do batůžkářské ulice Jalan Jaksa. Memories Hostel, který se nám zalíbil již na internetu se zdá jako nejlepší možnost v rámci poměru ceny a kvality (pokoj za 9USD). Bohužel však chybí pán uklízeč a tak si na čistý pokoj a hlavně postel musíme počkat. Je nám slíbeno, že pán přijde za 20 minut, postupně se však jeho příchod jeví v nedohlednu. Ostatní personál, a to je ho tu dostatek, nejspíše nehýří dostatečnou kompetencí. Za 2 hodiny nás napadá spásná myšlenka, že si raději pokoj uklidíme sami. Pan uklízeč ale právě přichází.

Po naší rituální asijské snídani Nasi Goreng (smažená rýže) se jdeme na pár hodin prospat a poté zamíříme do nákupního centra Ratu plaza, kde si Marek objednal nový objektiv. Zjišťujeme, že jako ve všech asijských metropolích tu jsou levnější taxíky (doporučujeme hlavně společnost Blue Birds) než motorikše, které už slouží spíše jako atrakce pro turisty. Rikšáci se naučili za své služby požadovat přemrštěné ceny, které jsou vzhledem k místním nízkým cenám benzínu opravdu přehnané.

26/3/2013

Dáváme Jakartě ještě jeden den a jdeme si projít nejužší centrum. Bohužel se zdá, že krásu zapadlých uliček tu v tomto mega městě moc nenajdeme. Obcházíme velký park, v jehož středu se do výše tyčí obrovský sloup s ohnivou pochodní na konci. Jedná se o symbol a oslavu indonéské nezávislosti. Jdeme dále. Ve stínu stromů tu na rozložených dekách pospávají policisté, nejspíš siesta po vydatném obědě.

Silnice křižuje silnici a my se rozhodujeme pro plán B – nákupy. Když už nám nestačí obchodní domy v naší blízkosti, necháváme se taxíkem dovézt na Plaza Indonesia, kde se vyřádí i ten nejnáročnější milovník nákupů. Spodním patrům vévodí luxusní značky jako Prada, Valentino či král kabelek Louis Vuitton. Kocháme se výlohami, za nákupy však zamíříme do vyšších pater … tedy alespoň pro dnešek.

Z turistických tras vynechaný Cirebon

27/3/2013

Na nádraží zjišťujeme, že všechny vlaky jsou dnes do Yogyakarty plné a tak měníme naši příští destinaci na zapomenutý Cirebon. Průvodce slibuje kulturní směsici Javánských, Čínských a Islámských vlivů stejně tak i výborný seafood. Vlakem nás od města dělí tříhodinová cesta, která se díky napůl fungující klimatizaci dá lehce zvládnout. Po prvních krocích z nádraží je nám ale brzy jasné, že Cirebon byl šlápnutím vedle. Je to pěkná díra. Pro místní jsme však ve městě jednou velkou atrakcí. Všichni na nás pokřikují a ukazují si. Marek je naštvaný, takže během hledání hotelu ještě živě diskutujeme o tom, koho to byl vlastně nápad sem jet. Všechno slušné ubytování je plné (nechápeme důvod) a tak skončíme v dost asketickém hotelu Asia. V minulém století to tu muselo vypadat krásně, holandské koloniální vile vévodí velké atrium a dlouhé otevřené verandy. Bohužel však budova desítky let pouze chátrá, a tak jsme rádi, že stěny aspoň udrží střechu nad našimi hlavami. Při zápisu do knihy hostů zjišťujeme, že jsme prvními návštěvníky po několika měsících.

Máme hlad a tak si chceme zlepšit náladu tím doporučovaným výborným seafoodem. Jelikož dnes máme špatný den, výběr smažených krevet se také nejeví nejlepší volbou. Krevety jsou neloupané a po dlouhém smažení v oleji se nedají ani zbavit slupky. Jíme samotnou rýži a platíme za ni opravdu královsky.

28/3/2012

Na dnešní den máme jediný plán a to se z tohohle města co nejrychleji dostat. Zjišťujeme varianty. Vlak je hrozně drahý a ekonomická třída plná. Nakonec se přes jednu místní paní dostáváme k chlapíkovi, který zajišťuje soukromou dopravu mezi městy Cirebon a Yogyakarta. Přes den je už vše plné a tak se domlouváme na večer.

Až za tmy si sedáme do dřevěných křesel před hotelem Asia a čekáme na náš domluvený odvoz. Společnost nám dělá pár indonéských chlapíků, kteří si čas krátí kouřením hřebíčkových cigaret. Anglicky neumí ani slovo, ale přes to se s námi chtějí dát do řeči. Ptají se indonéskými otázkami a já jen odhaduju odpovědi. Jelikož uběhla hodina a auto stále nepřijíždí, rukama nohama se s jedním z chlapíků domlouváme, aby zavolal majiteli autoslužby. Ten je celý nadšený, že nám může pomoci. Volá a za další půl hodinu přijíždí plné auto pasažérů.

Volné jsou jen přední dvě sedačky. To by nevadilo, jen mě trochu vyvede z míry neexistence bezpečnostních pásů. Ptám se řidiče, ten se jen rozpačitě usměje. Co naplat, vyjíždíme. Opravdový strach však dostávám až během chvíle, kdy začíná dost pršet. Déšť totiž nepřiměje řidiče ani trošku zpomalit a auto žene po silnici klasickým asijským stylem.

Pohodová Yogyakarta

29/3/2013

Do Yogyi přijíždíme kolem půl 4. ráno. Během noční jízdy jsme nezamhouřili ani oko, takže se výběrem ubytování nechceme moc zdržovat a rovnou zalehnout do postele. Vystupujeme v Sosrowijayan area, kde postupně obejdeme desítky ubytování. Nechce se nám tomu věřit, ale všechno je plné, či zarezervované. Neúspěšně budíme noční hlídače, které podezírám z lenosti. Není možné, aby do města přijelo tolik návštěvníků! Opravdová krize přichází, když se k nám přidává jedna místní paní, která na ulici pálí odpadky. Prý že nám s hledáním pomůže. To jo. Nakonec nám dojde trpělivost a jednoho hlídače přemluvíme, aby nám dal pokoj, který má na zítra zamluvený. Slibujeme, že před 11. hodinou pokoj opustíme a platíme nehoráznou sumu za těch pár hodin spánku.

Další den ráno jde Marek najít nové ubytování. Zjišťuje, že křesťanské Velikonoce tu slaví i zdejší muslimové, kteří během dnů volna přijeli právě do Yogyi. Pokoj nakonec nacházíme a dokonce v nádherném hotelu Lambok, kde také zůstáváme celý den. Období dešťů hlásí svoje dozvuky a celý den prší.

30/3/2013

Pěšky se vydáváme do uliček kolem trhu Pasar Ngasem, kde se prodává čerstvá zelenina a ovoce. Je skoro pravé poledne a tak je vzduch těžký a dusný. Sedáme si proto do kavárny na skvělou javánskou kávu a pak pokračujeme k vodnímu paláci, který se svými vodními bazénky složil v minulosti sultánům k zábavě. Nacházíme tu krásná zapomenutá zákoutí a barevné oleandry.

Nejvíce nás však v Yogye upoutá prohlídka ptačího trhu, který je obrovský stejně jako rozmanitost ptactva. Kromě tradičního prodeje kohoutů a holubů v dřevěných klecích nacházíme malé sovičky, loskutáky a pak spousty dalších pestrobarevných ptáčků a papoušků.

Přichází odpoledne a obloha se začíná zatahovat. Marek znaleckým okem meteorologa prokoukne mraky cumulo nimby a tak se vracíme do hotelu. Mimochodem prší až večer.

31/3/2013

Veřejnou dopravou se necháváme dovézt na předměstí Yogyi, kde se nachází hinduistický komplex Prambanan. Obcházíme celý komplex podél vysoké zdi a pak hledáme vstup. Ten je pro cizince jiný než pro místní. Vyznačuje se klimatizací a také několikanásobně větším poplatkem. Hlavní chrám zasvěcen bohu Shivovi sestává z jedné hlavní budovy a několika menších stup. Bohužel byl v roce 2006 zasažen zemětřesením, takže na něm opravné práce probíhají dodnes. Pokračujeme k druhému chrámu Sewu, který se mi líbí o mnoho víc. Avšak co se týče celého komplexu, který zahrnuje mimo jiné i dětské hřiště či několik administrativních budov, trošku mi chybí atmosféra a mysticismus tohoto místa. Možná stále srovnávám s Angkor Watem v Kambodže, a tomu se jen tak něco nevyrovná.

1/4/2013

Na dnešní den máme naplánovaný opět chrám, tentokráte buddhistická Borobudur. Návštěvu chceme nechat až na odpolední hodiny kvůli lepšímu světlu a tak zamíříme opět za nákupy do obchodního domu Galerie. Kvůli slevám trošku zapomínáme na čas a tak se až kolem třetí odpoledne dostáváme na nádraží Jombor, odkud odjíždí autobus do 54 kilometrů vzdáleného Borobuduru. Začíná hodně pršet a my jen optimisticky doufáme, že to přejde. Autobus zastavuje skoro v každé vesnici. Brzy se zaplní k prasknutí školáky v bílých uniformách a dospělými cestujícími z práce domů. Výběrčí peněz se k mému obdivu stejně s naprostou samozřejmostí hladce pohybuje mezi lavicemi a v ruce se mu hromadí zmuchlané bankovky.

O čtvrt na 5 jsme na místě a přeháňka je pryč. Procházíme ještě špinavým městem, než se dostáváme k branám chrámu. Uniformovaného policisty se ptáme na vstup, ten nám bohužel prozrazuje, že se za půl hodiny celý chrám zavírá. Stejně tak v pět hodin odjíždí i poslední autobus z městečka. Co se dá dělat, přijeli jsme pozdě a asi nemůžeme vidět všechno. Vracíme se tedy na nádraží a až za tmy se jsme zpátky v hotelu.

Dýmící velikán Mount Bromo

2/4/2013

Do městečka Probolinggo dorazíme dodávkou po zhruba desetihodinové jízdě z Yogyi. Cesta by nebyla tak hrozná, kdybychom absolvovali pravidelné zastávky. Řidič nám však zastavuje pouze jednou – na půlhodinový oběd. Zbytek času se s Markem mačkáme na přední sedačce auta. Praží na nás slunce a klimatizace klasicky nestíhá. Se svými více než 130 miliony obyvatel je Jáva nejzalidněnějším ostrovem na světě. Vesnice střídá vesnici a silnice protíná snad každou z nich. Díky tomu a hustému provozu urazíme za hodinu jízdy mizerných 30-40 kilometrů.

V Probolinggu měníme dodávku za jeep a z města vyrážíme do kopce ke kráteru sopky a k našemu Yoshi guest house. Řidič vybírá strmé zatáčky a se samozřejmostí se mnou ještě stačí komunikovat a kouřit. Kouř z cigaret se mísí s chladným vzduchem hor. Na ten jsme se těšili! Po poslední hodině jízdy (dnes už toho bylo opravdu dost), vystupujeme před hotelem. Ten mě příjemně překvapuje. Vypadá jako horská chata a pokoje jsou taky moc útulné. V restauraci objednáváme večeři. Nepohrdneme čerstvými bramborami ze zdejších svahů, po každodenní rýži je to příjemná změna. Spát jdeme brzy, budíček nařizujeme na ještě noční hodinu – 3:00.

3/4/2013

Poslepu se oblékáme a vyrážíme strmě do kopce. Vzduch je chladný, ale zima nám není. A i kdyby byla, do kopce se rychle zahřejeme. Míjí nás několik jeepů s turisty mířící též na vrchol. My zatím s díky odmítáme, k vyhlídce chceme dojít pěšky. Procházíme vesnicí, potkáváme jen pár pobudů v dýmu cigaret. Bez snídaně většinou ani nevstanu, takže se mi brzy začíná točit hlava. V ústech a v krku cítíme síru z blízkých sopek.

Kolem páté začínají kokrhat kohouti a my stále nedošli ke kráteru sopky. Náš hotel se nachází více v údolí, než jsme si mysleli. Všechny jeepy jsou už nahoře a my si ani nejsme jistí, zda jdeme správně. Jak už to někdy bývá, štěstí přeje i nepřipraveným. Ze tmy se vynořuje pán na motorce. Ptáme se ho, na správnou cestu a nakonec s ním domlouváme odvoz. Smlouváme na 30 000 rupií a ve třech nasedáme na motorku. Cesta je dost rozbitá, takže Marek musí občas sesednout, já se vezu celou cestu. Slunce začíná vycházet zrovna, když přijíždíme ke kráteru. Stihli jsme to! Poslední kilometr jdeme pěšky. Míjíme oblíbený spot, kde se na sebe mačkají desítky turistů a lezeme ještě výš. Nacházíme místečko jen pro nás a Marek rozestavuje svůj nový stativ. Dělá první fotky a já se kochám výhledy do údolí.

Mount Bromo je usazený v kaldeře vybuchlého vulkánu. Je obklopený oblaky síry a občas nějaký ten obláček též vybafne. Za ním se do výše tyčí další sopka Semeru, která je zároveň nejvyšším vrcholem Jávy. Po sopečné krajině šplhají první sluneční paprsky. Šedá barva najednou dostává desítky odstínů. Asi hodinu a půl se vydržíme koukat na sopečné kužely a pak sestupujeme po úzké stezce dolů.

Cesta do vesnice je lemovaná kaskádovými zeleninovými políčky, které nám díky tmě zůstaly zatím utajené. Místní obyvatelé Orong tu už od brzkého rána okopávají své záhony zeleniny zasazené ve strmém kopci. Několik místních potkáváme hned u cesty. Na svých ošlehaných tvářích vykouzlí nádherné úsměvy a ve svém jazyce se nás ptají, jak se máme. Dobře, jen se již na nás začíná projevovat únava a hlavně obrovský hlad. A hotel je ještě stále dost daleko. Zastavujeme tedy projíždějící motorkáře, a ptáme se zda-li nás vezme dolů. Prý nemá čas, zavolá však svému kamarádovi, který pohotově přijede i se svojí malou, asi tříletou dcerkou. Proč ne. Ve čtyřech tedy jedeme po strmé silnici dolů. Ve vesnicích to už žije, místní na nás mávají a překvapeně se smějí.

Na terase našeho hotelu si dáváme opulentní snídani. Kolem nás poletují velcí motýli a nad kopci se stahují mračna. Čas si jít zdřímnout. Když se před polednem znovu probouzíme, začíná už pršet. Zbytek dne trávíme zalezlí v posteli. Je nám dobře.

4/4/2013

Budíka máme nařízeného už na lepších 6 hodin. Chceme se jít kouknout přímo na kráter sopky Bromo a ke klášteru po cestě. Bohužel je zataženo a začíná pršet. Tohle nemá cenu. Ještě rozespalí měníme plány a zůstáváme v posteli.

Po snídani čekáme u cesty na místní miniautobus – bemo, kterým se necháváme zavézt zpět do Probolingga. Cestují s námi převážně ženy s objemnými zavazadly. Na trh vezou pytle brambor a ošatky a proutěné koše zeleniny. Co chvíli nějaká vystupuje a další zase nastupuje. Všechny na mě ale ukazují palcem nahoru – asi se jim líbím.

Zbytek dne strávíme cestováním na další indonéský ostrov – Bali. Jelikož vše trvá dvakrát tak déle, než nám bylo původně řečeno, na trajekt dorazíme až za tmy. Z přístavu Gilimanuk nejezdí již žádné autobusy a proto hledáme ubytování. Nacházíme ho poměrně brzy – opět v nádherném avšak neudržovaném koloniálním domečku.

Bali a tisíce oltářů pro hinduistické bohy

5/4/2013

Na autobusovém nádraží v Gilimanuk dlouho nečekáme a brzy nastupujeme do bema jedoucího po severním pobřeží. Máme namířeno do Pemuteranu, ospalé osady, která se ale díky dobrému šnorchlování stala i oblíbeným místem turistů. Je 10 hodin ráno a vítr nám fouká do vlasů. Krajina, tedy aspoň tady na severu Bali, je nádherně zelená, kopcovitá a voní vlhkostí. Sem tam projíždíme vesničkami. Bali je na rozdíl od převážně muslimské Indonésie hinduistické. Před každým domem tu stojí oltáře s vonnými tyčinkami a obětními dary. Některé z nich jsou chráněné i barevnými paraplíčky, to aby na ně nepršelo či nepražilo sluníčko. Domy jsou tak vyzdobené, že si zprvu myslíme, že Balijci slaví nějaký svátek.

V Pemuteranu hledáme ubytování u moře, kde je bohužel všechno dražší. Nakonec ale šáhneme trošku hlouběji do kapsy a zůstáváme v jednom dive resortu. Půjčujeme šnorchl a ploutve a ihned jdeme prozkoumat podvodní faunu a flóru. Korály jsou bohužel trošku poničené. V minulosti tu totiž bylo v módě lovit ryby dynamitem a podvodní svět to trošku odnesl. Dnes je samozřejmě tento ničivý způsob rybolovu zakázán, korály se z toho ale budou vzpamatovávat ještě nějakou dobu. Rybičky jsou však nádherné, stejně jako fialové hvězdice, které vidím prvně v životě.

Večer si opět vyhodíme trošku z kopýtka a jdeme do nádherné restaurace na pláži na večeři. Dáváme si výborný seafood a oslavujeme můj včerejší svátek. Od moře přichází velká bouře, začíná pršet, schováváme se pod střechu a přiobjednáváme ještě místní dezert a kávu.

Cestou domů se čistě náhodou přichomýtneme k tanečnímu vystoupení balinéských tanečnic. Obdivuju jejich izolované pohyby, někdy tančí pouze zápěstím, pažemi, boky či jen pohyby očí. Jsou nádherně oblečené ve zlatofialových šatech a namalované jako bohyně. Bohužel stihneme jen závěrečný tanec, ale i ten stojí za to!

6/4/2013 – 10/4/2013

Ráno plánuji, kam se dnes přesuneme. Na jih Bali – do městečka Kuta a Legian, kam míří většina turistů, se nám moc nechce. Ani zprávy od našich kamarádů, kteří se tam zajeli podívat, nás moc nepotěší. Kuta je prý velké turistické centrum plné Australanů, s přeplněnými plážemi a turistickými cenami. Hledám tedy dál a nacházím podle průvodce pohodovou Lovinu, s několika rybářskými osadami, delfíny v moři a levnějším ubytováním. To je něco pro nás.

Jelikož se Lovina nachází též na severu Bali, cesta bemem nám zabere jen něco přes hodinu. Společně s námi jedou zase jen místní, převážně ženy. Dneska jsou dost nastrojené, v krajkových halenkách, s květy ve vlasech a se zrnkami rýže za uchem. Hledám na internetu, co se děje, ale bohužel nic výjimečného nenacházím. Možná tu místní lidé slaví každou sobotu, nebo snad každý den?

V Lovině nacházíme ubytování poměrně rychle v hotelu Astina. K dispozici máme i bazén, což je k poměrně škaredé pláži dostatečně fér. Nejvíce si však oblíbíme zdejší restauraci, která kromě normálních židlí má i posezení na velkých polštářích, kde se výborně rozvaluje. Mimo to tu ještě výborně vaří a to nám spolu s dobrou knížkou a hrou v šach vystačí na lenošení v příštích dnech.

Lenošit nás nutí i počasí, které je tu v Lovině dosti deštivé. Většinou totiž úderem druhé odpoledne začíná pršet. Zkoušíme si půjčit motorku, chceme se podívat do blízkých kopců a k vodopádům. Projíždíme kolem rýžových políček po hlavní cestě, jakmile však odbočíme nahoru do kopců, déšť nás rychle dožene. To Balijci jsou na to připravení. Pohotově z batůžku vytahují igelitové pláštěnky a svojí rychlojízdou pokračují dál.

Počasí nás však začne brzy unavovat a tak plánujeme další přesun. Vyhrávají Gili islands, 3 malé ostrůvky mezi Bali a Lombokem. Na Bali nakonec trávíme méně času, než jsme si mysleli, více nás však láká divočina a méně turistů. Přesto tu je pár věcí, na které nezapomeneme. Tradiční balinéská hudba, tanec, kuchyně a také masáž. Ta snad byla ze všeho nejlepší!

Na indonéské poměry dost extravagantní Gili islands

10 – 18/4/2013

Gili islands jsou tři malé ostrůvky, které u pobřeží Lomboku vytváří tři pomyslné stupínky do ráje. My se na ten největší – Gili Trawangan, přezdívaný jednoduše Gili T, vydáme lodí z balijského přístavu Amed. Cesta nám zabere pouhou hodinku. Déle nám však potrvá najít na ostrově to správné ubytování. Po příjezdu jsme totiž tak trošku v šoku. Gili T se z turistického ruchu začal těšit v 90. letech, kdy se na neobydlený ostrov sjely partičky hippies a jiných volnomyšlenkářských vyznavačů. Dnes se však na ostrov jezdí dost na masově, většina turistů sem míří z balijské Kuty a na ostrově to jde znát. Celý pruh pláže je zastavěný buď hotely či restauracemi a všechno je to na sebe tak nějak dost namačkané. Nikde se mi nelíbí a ceny jsou taky dost mimo. Levnější ubytování prý najdeme více ve vnitrozemí, tam se nám však škaredými uličkami nechce ani nakouknout.

Neodbytně jdeme dále na sever a doufáme, že tahle turistická pseudo vesnice někdy skončí. Nakonec nacházíme celkem příjemnou chatku u pláže za rozumnou cenu s přimhouřením oka (25USD). K dispozici máme bazén, asi tucet místních koček a bambusovou reggae restauraci. Každý večer nám tu vyhrává skupina místních dreadatých chlapců, kteří se stylizují do Boba Marelyho. Ostatně hrají i jeho písničky, které tu z rádia slyšíme dennodenně.

Místní specialitou jsou houbičky, které se tu míchají do ovocných koktejlů a překvapivě jsou i legální. Ilegální drogy se tu dají sehnat též a to i přesto, že v celé Indonésii se za distribuci a pašování drog udělují tvrdé tresty (trest smrti není výjimkou). Na Gili islands se však může vše, na co si vzpomenete. Každý večer se koná párty a restaurace se předbíhají v nabídkách těch nejvýhodnějších happy hours. Vybere si opravdu každý.

Kromě pestrého nočního života však Gili Trawangan nabízí i pestré šnorchlování a potápění. My podvodní svět zkoumáme každý den a opravdu pokaždé se potkáváme s velkými želvami (Marek by je s rozpaženými pažemi popsal asi jako „takhle velké“). Rybiček je taky dost, jen ty korály jsou bohužel dost mrtvé, opět v důsledku rybářských praktik s dynamitem.

S oblibou též prozkoumáváme ostrov na kolech, které si tu můžete půjčit (za 3USD). Objet celý ostrov trvá něco kolem hodiny. Odvrácená strana ostrova – ta západní – je dost opuštěná a tamní velké resorty působí melancholickým dojmem. Upravení číšníci v bílých košilích vyčkávají návštěvníků, kteří většinou přijíždí až během hlavní sezóny v rozmezí měsíců červen – srpen.

Reagge tempo ostrova si užíváme čtyři dny, poté naznáme, že je čas na změnu – na pohodový a více klidný Gili Air. V pořadí třetí ostrov je od Lomboku co by kamenem dohodil a lodí se přemístíme během desítek minut. Na rozdíl od svého většího bratra se Gili Air pyšní krásnou bílou pláží, nad kterou poletují malí ledňáčci, a palmovými háji uprostřed ostrova, kde se pasou krávy a koně. Šnorchlování je tu pěkné, avšak želvy nepotkáme.

Ubytování nacházíme levnější ale též jednodušší. Například ze sprchy nám teče pouze slaná voda a to ještě hodně malým proudem. Za exotiku se platí.

Asi největším zážitkem je pro nás psychodelická trance párty, na kterou celkem náhodou narazíme. Koná se každý týden v Space baru na pláži a zúčastní se jí opravdu celý ostrov – turisté, místní, na žádné rozdíly se tu nehraje a tím vzniká výborná atmosféra. Za mixážním pultem stojí DJ z Evropy, palmy jsou nasvícené blikavými světly. Hudbu doplňují barevné dekorace a ohňová show, kterou tu předvádí odvážní návštěvníci. Samozřejmě se tu ve velkém konzumují houbičky a jiné nejspíše zakázané látky.

Užíváme této extraordinární příležitosti, takhle nějak jsme si představovali párty v Thajsku před 20 lety!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .