Ikaria-2.část

Během jednoho krátkého dne jsem zažila několikrát své „poprvé“. Poprvé jsem viděla břehy Egejských ostrovů z trajektu, poprvé jsem se cítila jako fiflena, poprvé mi bylo jedno, kolik je hodin a co mám na sobě. Poprvé jsem totiž navštívila ostrov Ikaria.

Trajekt se pomalu přibližoval k branám přístavu Evdilos, domky ve svahu a osvětlené taverničky podél břehu vytvářely překrásné přístavní město, které mě ohromilo i za tmy. Rozloučila jsem se s Vasilisem a pod nohama ucítila zase pevnou zem. Ikarijskou.

Za železným zábradlím přístavu na mě čekala Ranja, majitelka naší spřátelené cestrovní kanceláře na Ikarii, společně se svým bratrem Dimitrisem, který v turistickém letovisku Armenistis vlastní autopůjčovnu. „Řídíš džíp?“ zeptala se me Ranja. „Cože?!“ reagovala jsem dost vyděšeně. „Nevadí, pojede s tebou Dimitris. Bude řídit, džíp je jediné auto, které máme zítra volné,“ vysvětlila mi Ranja a já jsem cítila, že následující den bude velká jízda. Ubytovala jsem se v modro-bílém hotýlku Daidalos a po klidné noci, kdy se pod okny tříštily vlny o sklanaté útesy, jsem se vydala vstříc ikarijskému dobrodružství.

Džíp se dostal všude. Dimitris znal každou cestičku horami i vesničkami a já jsem během jednoho dne viděla velkou část celého ostrova. Nejvíc mě lákaly slavné termální prameny a hlavní přístav Agios Kirykos, ale horstva Ikarie mají jedinečné kouzlo.

Z turistického městečka jsme se vydali do hor vesničkami Agios Dimitrios a Christos Rachon, kam jsme se dostali kolem půl jedenácté ráno. Při procházce touto malebnou vesničkou zavolala prodavačka marmelád a cukrovinek na Dimitrise: „Kam jdeš takhle brzo ráno?“ Do té doby jsem nevěřila Vasilisovu vyprávění o tom, že lidé na Ikarii chodí ven o půlnoci, v pět ráno přijdou domů a do dvanácti spí.

Ve vesničce Christos Rahon jsme také narazili na obchůdky s ikarijskými dobrotami. Ostrov je zcela soběstačný, daří se tu všem plodinám, vyrábí se tu med, olivový olej, přírodní džemy, je zde spousta vinic a místní si prakticky vystačí s tím, co si vypěstují. Krize je netrápí. I v roce 2012 jsem cítila tu hippies náladu, která zde vládla v sedmdesátých letech.

Kluci na Ikarii nemají značkové sluneční brýle a růžová polo trička s límečkem. Mají batikované kalhoty a čelenkou stažené dlouhé vlasy, poslouchají alternativní hudbu, jezdí ve zrezivělých šunkách a i ti nejmladší jsou pyšní na své huňaté vousy.