Hrad v Alanyi a Kizil Kule - Turecko 2009

HRAD A KIZIL KULE

V pátek odpoledne po přestěhování vyrážíme na hrad. Po cestě nás stále přemlouvají taxikáři, abychom použili jejich dopravní prostředek, ale cena 7 – 8 € se nám zdá vysoká. Po cestě si dáváme čerstvý pomerančový džus vymačkaný před našima očima a jdeme dál. Stále doufám, že dojdeme pěšky až na hrad. Ale najednou kousek od nás zastavuje CITI BUS, a tak po dotazu, jestli jede na hrad, nastupujeme a vezeme se za pouhou 1 YTL. Autobus staví pomalu na každém rohu, kde si kdo pískne a naznačí, že chce vystupovat nebo nastupovat. Nahoře na parkovišti přímo u hradu nás vysadí a my jdeme navštívit dominantu Alanye – hrad. Po prohlídce jdeme pěšky na KIZIL KULE. Procházíme mezi hradbami, mezi původními domky a scházíme do starého města. Fotíme se u portálu hospody a na vyhlídce. Zároveň fotíme také jedny české manžele, kteří nás o to požádali.

Když dojdeme na jakousi křižovatku, odbočujeme správně k Červené věži, tak k nám přiběhne nějaký turecký klučina s tím, že nám ukáže cestu. Odvedl nás asi tak 150 metrů a ukázal rukou, kam máme jít. Natáhl ruku a já mu do ní vložil 1 liru. Cosi blekotal a tak jsme se dohadovali, až jsem se namíchnul a chtěl jsem si tu liru vzít zpátky. Furt si mlel to svoje nou, nou srí. Tak jsem mu chtěl nas…… Nakonec jsme tedy šli dále. Dorazili jsme na Červenou věž a po prohlídce jsme to vzali přes přístav a parčíky zpátky na hotel. Koupili jsme si pražené lískové oříšky, po cestě i pivko a pak do hajan.

Pevnost plná pokladů

Cesta nahoru je velmi strmá a vede podél čtvrti Ehmediye, kde si rozhodně nelze nechat ujít prohlídku starého karavanseráje, což byl vlastně jakýsi motel pro dávné poutníky. Cesta pěšky trvá minimálně hodinu. Z křižovatky ulic Iskele a Damlataş Caldesi jezdí cca každé půl hodiny městský autobus za 1 YTL. Taxi Vás tam doveze za pouhých 7 € ze stejného místa nebo za 8 € od hotelu Azak.

HRAD

Za své dnešní jméno i podobu vděčí Alanye tureckým Seldžuckům, jejichž sultán Alaeddin Keykubat si tu roku 1221 zřídil svou zimní rezidenci. Původní staré město leží na velikém skalnatém mysu vysoko nad dnešní moderní metropolí. Jde vlastně o rozsáhlou pevnost, jejíž středověké hradby měří sedmnáct kilometrů a skrývají řadu pozoruhodných památek. Jádrem celého komplexu je citadela turecky nazývaná Iç Kale z roku 1226. Uvnitř prodávají místní ženy během turistické sezóny vyšívané ubrusy, přívěsky s polodrahokamy a další tradiční suvenýry. Hrad sám o sobě je obrovským systémem opevnění s hradbami vinoucími se kolem horních oblastí mysu. Do areálu bránou, která nese nápis v perštině. Tento areál vymezuje původní seldžucké hranice města Alanya. My jsme touto bránou prošli až zpátky. Nahoru jsme se vezli BUSem.

Většina ruin ve staré pevnosti pochází z období vlády Seldžuků, kdy došlo k největšímu rozkvětu města. Výjimkou je torzo byzantské kaple, která stojí v jejím centru a patří k nejcennějším pokladům tohoto historického areálu. Zajímavé a dobře dochované jsou také cisterny, jež zásobovaly kdysi město vodou a na nichž byla založena jeho nedobytnost.

Z nejvyšší části pevnosti je mimořádně pěkný výhled na okolní pláže. Kdysi sloužil tento bod jako místo, odkud byli shazováni k smrti odsouzení vězni dolů ze 120 metrů vysokého skalního srázu. Podle pověsti se mohl zachránit jen ten, komu se z této plošiny podařilo dohodit kamenem až do moře. O tom, že to byl prakticky nemožný úkol, se můžete malým pokusem sami přesvědčit. Pro svoji naprosto jedinečnou strategickou polohu byl poloostrov opevněný již v helénských dobách, kdy se nazýval Kandeleri. Současnou podobu však pevnosti vtiskli Seldžukové, především první seldžucký vládce Alanye Alaeddin Keykubat, který ji po získání města r. 1221 nechal přebudovat, takže měla 83 věží a 140 bašt, což je při její rozloze číslo naprosto neuvěřitelné. Bylo zde také vybudováno na 400 cisteren, aby zásobovaly posádku i město vodou. Některé z nich se používají dodnes.

Hradby byly budovány velice důmyslně, takže pevnost byla de facto nedobytná. Její bezpečnosti věřil i její stavitel, takže si na ní nechal postavit palác. Dnes je zde muzeum, částečně pod otevřeným nebem.

Pevnost je dodnes obývána. Na hlavní cestě (až nahoru vede silnice, po které jezdí auta a minibusy, dopravující turisty až na vrcholek) jsou dnes spíše turistické atrakce či hospůdky, ale kousek od hlavní cesty je už docela běžný život chudých lidí. Dodnes je zde pěstován bourec morušový, a proto můžeme postupně vidět celé zpracování hedvábí od rozmotávání kokonů přes barvení až po tkaní šálů. Samozřejmě si je můžete na místě i zakoupit.

ČERVENÁ VĚŽ

Z Alanye rozhodně nemůžete odjet, aniž byste navštívili Kizilkule (Červenou věž), která je symbolem města. Tuto osmiúhelníkovou baštu dal zbudovat z červeného kamene sultán Alaedin Keykubat roku 1226 na obranu přístavu. Stavba je vysoká 35 metrů a je poseta úzkými okýnky, která sloužila jako střílny. Dnes se uvnitř nachází muzeum zbraní a etnografické sbírky. Z terasy na střeše je vidět na celý přístav, v jehož okolí se zachovalo ještě několik dřevěných staveb v tradičním tureckém slohu.

Říká se, že věž nedostala své jméno podle červeného stavebního kamene, ale podle legendárního tureckého piráta Rudovouse, který ji údajně svého času obýval. Své jméno však skutečně dostala od červených cihel, ze kterých je budována její horní část. Důvod je jednoduchý – cihly se v době, kdy byla věž budována, dopravovaly do relativně velké výšky (33 m) daleko snáze než velké, těžké balvany.

V přístavu, kam je to z většiny hotelů pár minut chůze, leží i další zajímavé památky. Skutečným unikátem jsou například staré loděnice Tershane. Byly vylámány ve skále a sestávají se z pěti zaklenutých galérií. Ještě dnes se tu staví menší lodě. Věž má půdorys pravidelného osmiúhelníku s průměrem 29 m a délkou stěny 12,5 m. Výška 35 m musela být ve své době opravdu monumentální. Jejích pět pater je dnes proměněno na muzeum, v prvním patře etnografické, nejvyšší patro slouží jako úžasná vyhlídka na město a přístav. Jen je třeba upozornit, že kamenné schody jsou poměrně vysoké.