0
0

17.07.04, cca 18:00

K samotnému odjezdu nás doprovází pouze Richard. Hned ho využijeme – hlídá nám krosny, zatímco vcházíme do Kauflandu, kde tak rádi nakupujeme – co jiného – chlast. Jeden každý z nás čtyř koupí láhev vína, o něco chutnější než obvykle, čeká nás dovolená přece.

Vzdalujíce se domovu, upíráme zrak k horizontu – tam někde se snad nachází Černá Hora, cíl naší cesty. Fáborek sedí po mém boku, za námi Lenka s Tínou, přes uličku staří rumunští známí Jarda s Petrem a před nimi Honza s Wotynkou, páreček s nímž se časem blíže seznámíme. Takto obsazujeme úplný zadek autobusu, kde – jak se ukáže – klimatizace nefunguje zrovna nejspolehlivěji, zato rachtání z jejích útrob slyšet spolehlivě je.

Padá první láhev vína slaďoučké chuti, kilometry ubíhají. Postupně dopijeme ještě druhou, a poté ještě dvoulitrovou PET láhev moravského bílého od Jardy. Shodujeme se, že hladinka je přinejmenším v dobré výši. Ale pozor – objevuje se tak důvěrně známý problém s močovým měchýřem, totiž problém nemožnosti úlevy v autobuse. Proto i přes naší chuť zůstává další dvoulitrovka (tentokrát červeného) nedopita.

Projíždíme první hranice, cítě lehké mrazení v zádech – krabička s krémem na dně bedny s jídlem ukrývá krom hřebíčku i přibližně na čtyři brka. V dalším průběhu noci již jen bojujeme s autobusem – já uléhám na karimatku do uličky a tím vítězím, ostatní, především dívky, jsou na tom hůře.

19.07.04, cca 18:00

Ráno se probouzím v Chorvatsku na parkovišti lemovaném vysokými buky. Cítím, že stolice dnes nebude nejpevnější, urychleně vyhledávám toalety, kde mě překvapí (nikoli odradí) jejich turecký styl. S tímto typem WC se budeme až na vyjímky střetávat po zbytek zájezdu.

Zbývá hodina a půl do odchodu, zevluju s probuzenými Petry (tj. Žižkou a Fáborkem) na karimatce před busem, pohodíme si talířem, pokouším se přečíst něco Proustových esejů, v tom mi však brání Fáborek, trpící nedostatkem pozornosti z mojí strany. Lenka, Tína a Jarda spí do poslední chvíle, obzvlášť s Lenkou je potíž, ne a ne ji probudit, nakonec jí zatřesu něco trvději a ona probudí se s šokovaným výrazem ve tváři (myslím, že mluví o snu, v němž zažila pád z výšin).

Čas se naplňuje, vyrážíme oblažit své duše krásami přírody – Plitvická jezera nejsou krokem vedle, Vinnetou by mohl povídat. Průzračně čistá, zeleno-modře zbarvená voda, vyplňující celý komplex jezer, je hlavní pastvou pro oči, spousta vodopádu, hafo zeleně a její vůně kolem, zrak oslněný stříbřením na vodní hladině, zvolna tmavnoucí kůže, první joint… Čtyři hodiny nám na prohlídku jezer tak tak vystačí, teď už před sebou máme úmorný přesun k moři. Slunko paří, na rozdíl od klimatizace.. Kemp, položený kousek od většího města Omiš, je naší spásou. Dnešní noc strávíme pod klenbou vysokých borovic, uvidíme, jak uším budou/nebudou lahodit chóry neúnavných cikád. Svěží, vykoupané v ne zrovna nejteplejším moři, osprchované v jasně studené sprše, čeká nás večerní program: víno.

21.07.04, cca 18:00

Kdyby jenom víno.. nákup v od kempu pár metrů vzdáleném, domáckém prodeji nakonec skončil o něco veseleji, než jsme čekali. Příjemná domorodka nás přes ochutnávky naveze ke koupi jednak výše zmíněného vína, dále ořechovice v sexy láhvi od Mirindy a poslední v řadě je Prošek, dezertní tlamolepící víno.

Vína (i se starými zásobami) vypili jsme vskutku partu. Na pláži skoro za tmy jsem i trochu zlobili ostatní kempaře, jichž se zastal Mr. Baterka. Párkrát nás jemně upozornil, že děláme bordel (měl pravdu a baterku). Zejména Fáborek zlobil dost a stal se neočekávanou hvězdou večera. Krom toho, že například v opojení mylně identifikoval keř jako skálu (a spadl), či celtu použil jako Arabelin plášť, pod nímž se ukrýval před Mr. Baterkou, házel kameny do moře a do stanů a hlavně povídal řeči opačné těm za střízliva: „Jsem zlej.“, „Dva litry vína sebou na hory vždycky, i kdybych bos jít měl.“ apod.

Pitka skončila hromadným koupáním v nočním moři ve štajlu Adama a Evči – popud vzešel od Petra s Jardou, kteří takováto zvěrstva praktikují na zájezdech pravidelně. Jediný, kdo se nevykoupal, byla Tína (prý miluje Ríšu a on jediný ji může obnaženou spatřit; Ríšo, grupen sex holt nebude). Vylézaje z vody, chopili jsme se Prošku, zalepili si huby a odpotáceli se spát.

Ráno jsme se probrali celkem rozumně, až jsme z toho začali nerozumně balit už hodinu a půl před odjezdem. Stejně jsme to (ovšem vyjímečně) nestihli. V stále neklimatizujícím a v stále odporně klimatizačně-rachtajícím autobuse jsme se dověděli, co nás čeká: celý den jízda. Cestou jsme projeli krátce Bosnou. Bosenským celníkům úsměv nechyběl, lekli jsme se (kvůli prováženému kouření), jen když si namátkou vyžádali Fáborkův pas – ve chvíli, kdy se tak stalo, mi zrovna říkal: „Ani nevim, kde mám pas.“ (a kouření bylo schované v bedně pod jeho sedačkou). Z Bosny jsme poznali malé městečko a zvyk balkánců (od Bosny jižněji) lepit všude parte – na výlohy, nástěnky, stromy..

Nějak jsem dojeli (kolem odpoledne) a zakotvili v kempu Orašec. Poté jsme zamířili na pláž (tam a zpět omylem přes restauraci), k moři, v němž jsem se konečně potápěl (a tím si uvědomil, že nejsem jen tak u rybníka, ale u moře) – Fábor s Tínou si totiž přivezli výbavu v duchu Kojanových instrukcí „autobus není nafukovací“. Následně navečer odjezd do Dubrovníku, kde jsme obešli po značně rozlehlých, vysokých a proslulých hradbách město – zde si naše šestičlenná skvadra uvědomila svůj fotografický potenciál (pět fotoaparátů a neodolatelná chuť fotit). Noc proběhla z naší strany poměrně klidně: málo vypito a uvolněná debata o smrti (témata typu „nechali byste se raděj spálit nebo pohřbít?“).

23.07.04, cca 14:00

Čtvrtý den pobytu mimo domov zas ten zkurvenej autobus (věta záměrně bez slovesa, aby vynikl ten zkurvenej autobus). Ale: konečně cesta do Černé Hory, konečně cesta do hor, kvůli nimž tu jsme.

Cesta, cesta a cesta, když tu zničehonic černohorské hranice, už dost vysoko nad mořem, připomínající stánky menší skupiny vietnamských přistěhovalců. Černohorští se tváří drsně (až na jednoho nejednou s úsměvem zdravícího usměvavou Tínu). Prochází autobus, vše bez problémů, dokud nedojde – na koho jiného – Fáborka. Dlouho zkoumají jeho pas – honosí se totiž zvláštní krátce vydávanou verzí, zelenou, ale s novým vnitřkem (vlastníkem téhož pasu je i týpek sedící před Fáborkem, toho ovšem neřeší). Čas běží a mi co víme o hermelínu, rozuměj kouření, jsme čím dál nervóznější. Místní vořech, čenichající kolem busu, nás vystraší i pobaví. Nakonec vše dopadne jak má – kouření provezeno (později se dovídáme, že Fáborkovo verze pasu byla nalezena v nějaké Bibli pasů). Děláme krátkou přestávku u vysoko položeného, do skály zasazeného kláštera.. Bus jede až nevtipně nebezpečně úzkými klikaticemi, ořechovice tlumí náš strach. Dojíždíme na parkoviště nacházející se tři kilometry pod klášterem, zbytek strmě vzhůru pěšmo). Klášter, no, je fakt vysoko, tak, že vinná réva tam rostoucí, je zajímavostí. Pozoruhodný je i granát v místnůsce plné náboženských relikvií.

Během prohlídky začíná pršet, čekáme, pak chceme vyrazit déšť nedéšť dolů, já s Tínou se mírně zdržuji, když tu k nám přichází nápad. Ty tři kilometry pojedeme dolů tágem a zbytek šestice obdaříme škodolibým úsměvem, navíc nezmoknem. Trocha smlouvání a za euro každý dolů.

Ke konci přesunu do kempu (základního tábora pro příští tři dny) položeném v 1400 m n/m se všichni probíráme, pozorujeme a vtipkujeme. Hory přicházejí.

Jirka Leiprt, který se v budoucnu celkem osvědčí, nás v mikrofonu informuje, že Mína, správce/majitel kempu je famózní člověk. Trochu přehání, osobně myslím, že Mínova vřelost měla jen zastřít jeho silné libido. Vybíráme místo na stany a již z autobusu rozdělené funkce řádně plníme. Balim brko. Tína/Lenka stavějí stany, Fábor vaří (je dobré míti sebou člověka, jehož baví matlat se s přípravou jídla). Postaveno, dojezeno, kouříme. Propašovaná řádná palička skunku padá celá, kouří nás totiž dost – já, Fábor, Lenka, Petr a Honza. Sračky, jsme na sračky. Pod hávem horské noci je středobodem kempu hořící táborák, k němuž se vzhledem k našemu stavu zatím nemáme. Fábor s Lenkou, řádně rozšleháni, srsaj vodu, já, Jarda a Petr hltáme víno, Tína prozkoumává situaci u ohně. My zkuřky vedem vtipné řeči adekvátní našemu stavu – rozeberem vesmír (do hloubky, šířky i délky), poté Star Trek a Hvězdnou bránu, apod. Obkloupuje nás totiž kopulovité nebe nadité hvězdami a galaxiemi. Tína u ohně upřímně prozrazuje, že se tam její přátelé (tj. my) bojí. Časem se tam však přece jen přesunem. Ještě předtím si dopřáváme královskou hostinu – otevíráme velký pytlík s různými druhy sušenek vynikající chuti. Ne a ne se dobrat dna, cpeme se tímto z hůry seslaným darem – tyto sušenky se nějak dostali v autobusem pod naše sedačky a mi v sobě nenašli dost cti alespoň pokusit se je navrátit původnímu majiteli (nějaké indície později ukazují na Wotynku jako majitelku této olympské chálky). Nasycení, je tedy čas podívat se k ohni. Tam mě vyděsí průvodce Jirka, nebaví se o zítřku (jednodenním výletu), nýbrž o pozítřku (odejdem na dva dny do hor). Doslovné citace: „Lano máme.“ „Bude to volné, ale zřejmé.“ Především druhou větu, jsa zkouřen, moc nepobírám. Je to těmi eukalypty, které kouří? Spím pod širákem, jen kvůli hvězdnému nebi nade mnou.

Ojoj, vypravujeme se na první horskou tůru. Celý autobus ve štrůdlu zažívá první stoupání. Naštěstí jdem na lehko, na odpoledne je plánován návrat do kempu. Dorážíme k první, duši oblažující, podívané – jezero pod horou jménem Crvena Greda, horou, kterou dnes hodláme zdolat (její jméno však v tuto chvíli s Fáborkem neznáme). Dvacetiminutová pauza, mimojiné na nabrání vody (když k prameni jdu já, první, domorodá stařena mi ukáže kde a jak naplnit lahev, a chce si povídat – vůbec jí nerozumím). Vyrážíme zdolat vrchol, náš (do teď se nemýlící) průvodce doporučuje 1,5l pro každého – s Fáborkem máme litr a půl dohromady. Odpojujeme se od skupiny s ůmyslem na cestu se napít a tím zmírnit deficit. Pět minut a jsme ztraceni (v horách!). Nedaří se nám najít skupinu, potkáváme část vracející se do kempu, pro jistotu nám půjčí mobil a doporučí zabočit vpravo.

Po chvíli chůze se ocitáme opět u jezera. Ajaj. Stařena letmým mávnutím ruky naznačí cestu na vrchol (je to náš dnešní cíl?, ptáme se sami sebe). Mírně zoufající, snažíme se dohonit skupinu. Narazíme na značenou cestu na vrchol a vydáváme se po ní. Ženem to, nyní nás tato situace už celkem baví (dobrý námět vtípků, do kempu zpět se vrátit zvládnem), ale čím blíž jsme vrcholu, tím míň věříme, že na ostatní natrefíme. Situací už se hodně bavíme, dosahujem skoro-vrcholu s tím, že okouknem výhled, poobědváme a vrátíme se. Zvolám (mířeno horám): „Ejejejejejej!“ Místo hor v odpověď se ozve o kousek výše mávající Tína. Teď když už jsme je ani najít nechtěli.

Výhled ze samotného vrcholu je odzbrojující, vysoké kamenité hory nás poprvé prolnou svým duchem. Po zbytek tůry sestup, rovina, jezero a hospoda u jezera. Teď si uvědomuji: nesmím zapomenout na psy. Tj. Lišku, Medvěda a samotářského Vlka – provázejí nás po celý den. Po absolvované tůře stačí dvě pivka a jsme podnapilí. Pár piv v kempu a jsme dobře. U ohně nám Mína sice i hudbu pouští, ale zítra nás čeká dvoudennka, vstáváme o šesté ranní, takže se do spacáků zapichujem včas.

Dvoudenní horskej hardcore před námi a my se musíme probudit. Vidím, že krotit včera měl jsem se víc: pohory jsem přes noc nechal venku (však zázrakem jsou suché), spacák – z pod širáku bez celty – mokrý. Půl hodinky ranního sluníčka ho jakžtakž vysouší. Dost keců kolem: hory. Drsná úvodní půlhodina stoupání za námi, zbývá kolem dvou hodin mírnějšího sklonu k ledové jeskyni. Překonáváme první ostřejší skalnatá místa cestou k dílčímu cíly: zjistíme, že v ledové jeskyni je skutečně led. Někteří využívají při sestupu/výstupu lana – podrážky pohorek se totiž zdraví se sněhem. Masové focení, tatranky a opět vzhůru. Petr je dobrý společník na cesty – jako vystudovaný zahradník nám pojmenuje pár bylin (divizna, hadinec) a navrch už vím, že sarančete tykadla jsou kratší jeho těla. U kobyl(ek) naopak. Poměrně snadno se dostáváme pod sedlo ležící pod vrcholem.

Do sedla vede cesta přes kameny, suť, sníh a vůbec. Všichni to zvládnem, i když Tína je rudá i v uších a na vrchol nechce (zde zaůřaduje Fáborek). Krosny necháváme v sedle a stoupáme až na vrchol, což se ukazuje jako drsnota vostrá, páč jsou na nelehké cestě k překonání skalnatá místa, kde člověk potřebuje všechny čtyři nejdůležitější ůdy (vyberte si) a vůli v podobě neuvědomování si blízkosti smrti, sráz dolů je výmluvný. Buď jak buď, nakonec všichni šťastně zdoláváme vrchol, ojoj, dostáváme od Jirky gratulaci, panáka slivovice a ze schránky na vrcholu razítko. Po takovém výkonu si ho nechám dát sebevědomě na biceps. Vrchol Bobotuv Kuk ční do výše 2523 m (prý: 2500m a víc = velehora), vyšli jsme ze 1400 m. Užijem si výhledu, však jsme v nejvyšším bodě zdejšího pohoří, zvoucího se Durmitor. Cesta zpět, mnohem víc z mého pohledu naplněná blízkostí smrti je asi, tedy určitě, doposavad nejhustší zážitek.

Vracíme se do sedla, kde se jednak najíme a jednak nás opouští pět jednodenkářů, vracejících se do kempu. Zbývá nás patnáct z celého autobusu. Sestup je příkrý a tedy pruda, ale nejhorší máme za zády, ještě nějaký čas (a jedno dvě ostré místa, viď Lenko) nám zabere cesta do chaloupky, která bude pro dnešek naším hotelem. Vyrazili jsme v 7:00, dorážíme v 18:00, i s přestávkami jedenáctihodinová tůra, ojoj.

V chaloupce nás (resp. Jirku) překvapuje nepřítomnost Radovana Tomčiče, Jirkovo známého. Přítomní pronajímatelé jsou vzdáleni férovosti, jdou po grantech, nakonec platíme pět euro za noc. Oproti vřelému (byť nadrženému) Mínovi, chystajícímu šopák pro nás všechny, jsou to – horské ideály mi narušující – zmrdi. Samotná noc je dosti krušná, na ne-moc-dlouhé pseudoposteli nás spí parta, navíc jsem spálen, jakože pokožku. Ovšem usínám spálen i z posledního brka, po té tůře nás zas kurevsky rozsekalo, jsme vysmáti až…

Sedmý den vstáváme zatím nejčasněji: 5:55. Díky tomu absolvujeme dvouhodinový strmý, hodně náročný výstup přímo od chaloupky ve stínu. Neřádně opáleni se s Lenkou na rozdíl od zbytku grupy nesluníme, nýbrž rovnou sestupujeme a míříme do kempu. V samém závěru se ztrácíme (ještě s Jardou, Tomášem a Jirkou), bloudíme, nakonec docházíme dobře a Mína nás vítá pivem. Sprcha a jdu toto psáti.

24.07.04, cca 14:00

Tína má dnes svátek a já rád bych ji něčím obdařil – zatím nevím čím (napadlo mě vynést ji na zádech na vrchol, pod nímž kydnem, ale převýšení 1000m mě odrazuje).

Dnes, osmý den pobytu, vstali jsme časně zrána, což byla (očekávaná) rána – spal jsem pouhé čtyři hodiny, a to značí, že včerejší kalba se vyvedla. Kojanovci sice nepřijeli (pár se jich ztratilo a takříkajíc s holou prdelí nocovali u ohně v temném lese), náš autobus se zato rozjel slušně. Petr vytáhl pomerančového Ferneta, zvaného prsoň, tím načal kalbu. Hned ze začátku kalo-večera pronikl jsem do Mínova doupěte (což mi později nedoporučil bez ptaní opakovat) a rozjel francouzský cirkus, tedy skáčko jménem Babylon Circus. Pohoda (u piva). Ukotveni u ohně jsme kalili až do třetí ranní a leccos zajímavého se událo. Svátky, narozeniny, taneček na Akiu, Jirka a jedna žena si trochu ulítli, nakonec spor s Mínou (odešla mu oslavenkyně a nasranýmu nezdál se počet vypitých, respektive zaplacených piv). Zhasil oheň a tím ukončil kalbu. I tak supr první celoautobusová párty. Joj.

Po krátkém spaní rozhodujeme se nepokořit vrchol (vždyť nás čekají dva dny v Prokletých horách), proto kydneme na – i tak vysoko položeném – úpatí. Krásné počasí, výhled na hory, trochu sportujeme – hážeme si frisbeem v zahovněné louce, a je nám dobře. To i Jardovi, který jediný z nás vrchol pokoří (za hodinu!). Při návratu k autobusu si uvědomuji, že pod svícnem je tma aneb dárek pro Tínu je jasný – luční kvítí roustoucí na louce přímo před autobusem (což je ten svícen). Sesbírám postupně něco svízele, dále hadinec, kopretiny a šťovík. Jarda, v tomto zkušený, kytku krásně naaranžuje a Tína je posléze obdařena.

Najíme se, umyjeme a jdeme, ehm, pít. Pivo Nikšičko za 80 centů v milé hospůdce, u níž kempujeme. První pivo padá venku a ještě než se přesuneme dovnitř, přijedou zvláštní týpci, jeden v skvostném Jeepu, druhý v BMW (připomínám, že se nacházíme vysoko nad mořem v Černé Hoře). V hospůdce se bodrý černohorec chápe tahací harmoniky a procítěně zpívá černohorské lidovky, vedle něj do sebe lámou rakiji dva výše zmínění černohorci, vůbec zde panuje příjemná atmosféra. Ochutnáme dobrý místní sýr, ale výhodnou nabídku koupě kila za tři eura nevyužíváme. Bohužel vypíjíme všechny zásoby piva v hospůdce, což decentně ukončí večer. Jen ještě chvíli s Fáborkem koketujeme s možností odjet s (již na mol) automobilisty na místní dvanáct kilometrů vzdálené disco. Díkybohu k tomu nedojde.

Dalšího dne je před námi poslední (neočekávaně, měl být předposlední) horský zážitek, pokusíme se zdolat vrchol Visitor v pohoří Prokletie. Autobus nás vyplivne v městečku položeném 800m nad mořem (Jirka si ještě předešlého dne myslel, že vyrážet budeme z 1400m). Vzhůru se vydává něco přes půl autobusu, zbytek už se z rozličných důvodů necítí. Visitor padl k naším nohám až nečekaně snadno, výstup nebyl až na finální půlhodinku nijak prudký, ale stejně: zdolali jsme převýšení 1400m, máme být na co hrdi. Cestou z vrchu nás poprvé potká v horách déšť, což nám však přinese zážitek v podobě hodiny strávené v salaši místního pastevce. Poté co déšť poněkud zvolní, vyrážíme dolů a na rozdíl od Kojanovců jdeme správnou cestou (navíc Jarda s Liborem jdou nebezpečnější cestou než my a také úspěšně).

Noc strávíme v hospůdce u jezera, v podvečer se v něm ještě od špíny očistíme a v neskutečně studené vodě (Jirkovými slovy: „V pohodě.“) zažijeme očistec. Po koupeli čutaná s černohorskou omladinou a večer u piva v hospůdce. Fábor s Tínou to balí brzy, nás zůstavší čeká nejlepší část večera: v rádiu se rozjede sled hitů, ke kterému děláme příborovou soupravou (za využití stolu, lahví a sklenic) doprovod, myslím, že velmi vydařeně a našláple. V závěru večera se provokující Lenky ujme náš mladý řidič Hynek a nedá jí šanci nezopakovat si koupačku v jezeře. Mimochodem o Hynkovi – je s ním sranda a řídí dobře (skoro pořád; druhý starší řidič je špíš navigátor), i když někoho by možná rozhodilo, že řidičák na autobus po kapsách nosí teprve dva měsíce (nějak mi tu vypadla mírná nervozita z toho, že se rád večer taky napije; poté, co z naší počernohorské kalby v Suchym Vrbnym odchází slušně zlitej s tím, že za 2 hodiny jde do práce – jezdit linku ČB-Krumlov -, lze konstatovat, že je pěknej magor /dopsáno později/).

Následujícího dne se s vlhkýma očima rozloučíme s horama, zbytek zájezdu nás čekají přejezdy autobusem, Albánie, moře a pití. Den, v němž necháváme hory za sebou, je především o přejezdu. Obhlédneme město Podgorica (nakoupíme víno a já MP3-CD s osmi alby Wu-Tang Clanu, aspoň se s Tínou cestou nenudíme) a doplouváme s autobusem k břehu Skadarského jezera, noc strávíme ještě v Černé Hoře, kousek od hranic s Albánií. Zastihne nás dešťový nečas, ale večer můžeme trávit v budově u jezera, majitel dotáhne Hi-Fi a kalí se. Hrajeme městečko Palermo, poprvé já s Honzou v roli mafiánů vítězíme, podruhé jsou mafiáni Tína s Petrem brzy odpraveni. Kalba se zvrhává a vrcholí příjezdem party Albánců lačných českých žen. Fajn – aspoň máme chlast, jímž obšťastňují dívky a ty v druhém sledu zase nás. Albánci jsou čím dál dotěrnější a tři nabídky sňatku v průměru na jednu dívku předznamenávají konec večera. Jdem hromadně spát, Albánci se ještě stačí mezi sebou skoro poprat.

Dalšího rána brzy překonáme hranici s Albánií a po cestě obšancované vraky aut dorážíme do Skadaru, dvousettisícového města. Albánie, sice evropská, ale také islámská země už se od té naší přece jen dost liší, fotky jsou snad výmluvné. Po hodině v hyperaktivním městě navštívíme ještě 2500 let starou pevnost a zpět mezi bezvěrce a ty, pro které je Ježíš víc než prorok. Na hranici (nejen) nás celníci trochu pozdrží, ale o nic víc než chvilku strpení z naší strany nejde.

Další den další (a o dost větší než v Albánii) pevnost Kotor a prohlídka města a přístavu pod ní, dál šup přes menší klášter v Chorvatsku, k moři nedaleko Omiše. Na písečné pláži potkáváme Kojanovce – vyzvíme, že je pro rumunský pas jednoho z řidičů nepustili do Bosny (nejjednoduší cesta z jihu Chorvatska na sever vede právě přes štrůdlovitou část Bosny), takže strávili ten den 12 hodin v autobuse, mi tak polovinu, což je i tak dost. Ke krácení času v autobuse oprašujeme staré hry: myslím si osobnost, uhodněte ji; předváděčku; jméno, město, moře, rostlina, …, ovšem v různých variantách (film, kapela, zvíře, značka chlastu, osobnost, …).

Zpět k druhému busu – v Durmitoru jim pršelo, s těmi ztracenci a dnem v autobuse toho zvládli (o dost?) míň než my. Unaveni večer pijeme decentně, 2l pet-láhev plná piva stačí. Počasí je zvláštní: neprší nad námi, ale vypadá to, že všude kolem ano; brutální blesky osvětlují moře a některým z nás vstávají vlasy na hlavě, takže vypadáme jako spolek přátel UFO.

Předposlední den se vracíme na místo první kalby, kemp, kde se chystá kalba finální a vskutku stojí zato. Zmažem se jak prasata. A pak už jen přežít cestu domů, celkem to jde a kolem 10:00 příjezd do Budějovic. Já s Fáborkem se ještě rozloučíme s Honzou a Wotynkou v Džin Baru a tím končí tento příběh.

Příběh se týkal: Lenky Holakovské, Tíny Tišletové, Wotynky, Petra „fáborka“ Beníška, Míry Kalouse, Petra Žižky, Jardy, Honzy, Tomáše a dalších

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .