0
0

Hektickej nejen sám o sobě ale hlavně pro nás, páč se z něj snažíme ve dvanácti dnech urvat co nejvíc.

Naší honbu za jižnim Vietnamem začínáme v jeho metropoli, Saigonu, neboli (jak se musel přejmenovat) Ho-Či-Minově městě. Tohle živý, kosmopolitní sedmimilionový město (v aglomeraci skoro desetimilionový) působí snad ještě uspěchanějc než evropský metropole. Všichni se snaží v co nejkratšim čase někam přepravit co nejkratší cestou. To platí hlavně pro motorkáře.

Už několikrát jsem popisoval asijskou motorkářskou dopravu. Vietnam pozvedává laťku motochaosu ještě o kus vejš. Motorky jezdí zkrátka všude – v parcích, v protisměru, po chodníku, mně po noze, zkrátka po všem, kam se dá vjet. Občas máme pocit, že jezděj i po stěnách. „Procházka“ ve špičce po chodníku podél rušný silnice je prakticky nemožná. Silniční pravidla? Semafory? Pche! Tady dokonce ani neplatí, že silnější jede první – přednost má motorka. Ostatní dopravu jakoby motorky ze Saigonu vytlačily.

Hluk řvoucích motorů střídá večer křik bujarejch domorodců. Vietnamci se baví hodně rádi a hodně nahlas. Je to snad jediný město z našich cest, kde domorodci dokážou křikem trumfnout početnou opilou německou omladinu. I tady hraje na většině veselic hlavní roli karaoke. A hlasitostí vede nad sousedníma zeměma – kvalita „uměleckého projevu“ se očividně hodnotí podle decibelů.

Jestliže v Čechách získali Vietnamci pověst schopnejch obchodníků, doma svý pověsti dostávaj‘ ještě poctivějc‘ – Vietnamec vám prodá cokoliv a dokáže bejt hodně neodbytnej, dokud neudělá kšeft. Cenu je schopnej snížit během chvilky na dvacetinu. Nejvíc kvete byznys se všim souvisejícim s autorskejma právama (netřeba asi podotýkat, že OSA z tohohle obchodu velkej vejvar nemá). Krom cédéček a DVD jdou na odbyt hlavně knížky. Tisícistránkovej Lonely Planet za stovku – no nekup to (vláčíme jich teď s sebou asi deset 🙂 ). Večer se sortiment rychle změní a prodává se všechno nezákonný. Lehký děvy se motorizovaly, asi aby stihly víc kšeftu.

Vietnamu pořád vládnou komunisti – byť v posledních pár letech se atmosféra stále víc uvolňuje, do země míří čim dál víc zahraničních firem a turistů (který kromě památek láká i levný a dobrý pivo). V polovině osmdesátejch let umožnili vietnamský papaláši podnikání živnostníkum, který se do něj pustili s vervou sobě vlastní, takže vietnamská ekonomika vesele bují (jen poslední dva roky začíná drobet probublávat krize). Vyhlídky nejsou marný, podle prognóz se má Vietnam šanci dostat do 30 let mezi 10 největších ekonomik světa. Běžnej Vietnamec možná už železnou ruku komunismu ani moc nepocítí. Přesto se o svobodě rozhodně mluvit nedá. Například je zapovězenej facebook – na ten se ve Vietnamu nikde nepřihlásíte, byť vláda tvrdí opak. „My nic nezakazujeme, prostě to nám to tu nějak nefunguje.“

Civilizace se na území Vietnamu začala vyvíjet už někdy před čtyřma tisíc lety. Od přelomu letopočtů si země užila různý nadvlády, od tisíciletý čínský po francouzskou v 19. a 20. století. Dneska ve Vietnamu bydlí přes 90 milionů lidí a nebude dlouho trvat, než překročej‘ stovku. Hlavnim náboženstvim je trochu specifickej (jaksi pragmatičnějčí) vietnamskej buddhismus, ale silný slovo tu má taoismus i křesťanství. Vietnamskym unikátem je pak caodaismus – jakási směs mezi východních a západních filosofií a vyznání. Náboženství bylo založený začátkem 20. stol. a dneska ho vyznává přes 2 miliony Vietnamců.

Celou naší asijskou štrapáci bedlivě sleduje starostlivá bankéřka z Čech – poté, co jsme vybírali prachy v (prej) rizikový oblasti v Thajsku. Od tý doby nás neustále otravuje, že nám sníží limit pro výběry na nulu, že nám kartu zablokuje apod. Marně jí vysvětlujeme, že vybíráme jen z bankomatů a nikdy neplatíme u obchodníka, takže se neni čeho bát. Když rezolutně odmítnu snížení limitů, aspoň pravidelně kontroluje naše výběry a tak jí musim po každym výběru ujistit, že jsem to fakt já a že jsem se jen posunul do další země. Stejně tak v Saigonu – dvě hodiny po výběru už mi píše, kde že jsme a kolik že jsme vybírali. Odpovídám, ať je v klidu, že jsme skutečně ve Vietnamu a že jsme skutečně vybrali 400 dolarů. Na to přijde překvapivá reakce: „Takže jste dneska neprovedli 12 výběrů na Srí Lance?“.

Nakonec panička neni tak paranoidní, jak jsme si mysleli – nějakej šikula v Thajsku asi nainstaloval kamery (či co) u bankomatu, kde jsme vybírali, pak si vytvořil duplikát a vybral nám z účtu komplet všechny prachy – zbylo necelejch pět kaček. Jmenuje se to skimming, jak nás pak panička (s křížkem po funuse) informuje. Naštěstí máme většinu prachů jinde a krom toho když se prokáže, že byla karta falzifikát, banka nám všechno vrátí. Musíme jen platbu reklamovat a dokázat, že jsme kartu neztratili. Posílám jí fotku mě s kartou a právě vyplněnym reklamačnim formulářem. Odpovídá obratem, že prej dobrý, ale že bych měl ještě dokázat, že nejsem na Srí Lance… Posílám jí svojí fotku s pivem značky Saigon, který právě piju. Po tak přesvědčivejch důkazech nám nakonec banka všechno celkem promptně vrací, takže máme jen o cennou zkušenost víc – v Thajsku pokud možno kartu vůbec nevyndávat. A když, jen v mezinárodních bankách.

Ale zpátky do Saigonu. Ubytování v centru města je na asijský poměry celkem drahý, na evropský pořád za babku. Překvapuje nás, že ve Vietnamu a vlastně v celý JV Asii je wifina v naprosto každym ubytku – i v tom nejlevnějšim a nejzapadlejšim zaprděnym hostelu a vždycky zadáčo – o něčem takovym se nám pak třeba v Austrálii ani nesní.

Turistická čtvrť Pham Ngu Lao nabízí hotel na hotelu, hospodu na hospodě, bar vedle baru. Stačí ale jen zabočit do vedlejší uličky a rázem se ocitáme ve skutečnym Vietnamu. Ulička se proplejtá celym vnitroblokem, kde žijou stovky rodin a jakoby všichni pospolu a dohromady vařej‘, slavěj‘, klábosej‘ nebo pospávaj‘. Vnitroblok neni to pravý slovo – procházíme jim spíš přímo obejvákem, kuchyní či ložnicí. Malinký bytečky ústěj’ přímo do uliček, místo vchodovejch dveří roztažená železná roleta (jak garážový vrata), takže máme jejich pidibyteček (často jen jednopokojovej) jako na dlani. Uprostřed pokojíku pospávaj‘ tři děti, mamka vaří a krmí babičku, taťka sedí na zápraží, popíjí pivo, klábosí se sousedama a přitom pozoruje cvrkot. Když vpodvečer v uličkách bloudim sám (páč Báře je nějak mizerně), probíhá v jednom bytečku právě bujará rodinná oslava. Chvíli dělám Zagorku, ale pak přijímám jejich pozvání a za chvíli už jsem centrem rodinný zábavy – hlavně tehdy, když se nechám přemluvit k zapění úžasnýho vietnamskýho songu u neodmyslitelnýho karaoke. Moje výslovnost a melodie písničky, zdá se, neni úplně přesná, takže po první minutě mý chvíle slávy už leží celá rodinka smíchy pod stolem. Místní ucházející víno se mnou popíjí i dvanáctiletá dcerka a mamka jí vesele dolejvá, jakoby se nechumelilo – však takováhle oslava je maximálně jednou, dvakrát za tejden.

Saigon nabízí krom moderních mrakodrapů a rychlerostoucích čtvrtí nejednu pěknou historickou budovu či kostel z dob francouzský nadvlády (dneska se ale obvykle jmenujou palác sjednocení, Ho-Či-Minův barák, divadlo míru apod.).

Prozkoumáváme bejvalej prezidentskej palác s výstavníma konferenčníma místnostma a několika patrama protiatomovejch krytů. Ze všech stran tu na nás stříká komunistická propaganda, hlavně ve spojení se vzpomínkama na „americkou válku“. Jen kousek vedle je muzeum války, kam se ale rozhodneme nejít – už z Laosu a Kambodži jsme získali poměrně negativní názor na Amíky a netřeba to ještě podporovat značně zkreslenou protiamerickou výstavkou (o čemž svědčí i fakt, že jen před pár lety po tlaku veřejnosti změnili název z původního Muzeum amerických válečných zločinů).

Čínská čtvrť Chalong je protkaná lampionama, pagodama a taoistickejma chrámama, zdobenejma spoustou draků, hadů a jinejch potvor. Oltáře chrámů tvoří obvykle desítky postav. Každý soše je potřeba se zvlášť poklonit, odřikat modlitbičku a nechat obětinu, takže návštěva chrámu neni pro místní právě na chvilku – možná proto se u toho nejeden věřící (jak nám aspoň připadá) tváří, jako by mu byla celá víra vrcholně nepříjemná a nebejt strachu z božího trestu, byl by radši ateista.

Dopoledne začne v Chalongu ukrutná průtrž a do večera už neskončí. Silnice se proměňujou v řeky. Utrum pro motorkáře? Kdepak, jen vytáhnou specielní pláštěnky zakrejvající celou motorku a jede se dál.

I když neprší, obloha je pořád bílá – jako ostatně kdekoliv ve vnitrozemí JV Asie – ačkoliv je pořád vedro k zalknutí, málokdy zahlídneme kousek modrýho nebe.

Vietnamská kuchyně je podle Báry jednotvárná, já jí miluju. Nudlový polívky s čimkoliv chutnaj naprosto výtečně, zrovna tak jarní závitky a krevetový omelety. Oblíbenou pochutinou Vietnamců jsou psi. Ty pochopitelně nezkouším. Nejenže by to pro mě znamenalo okamžitej rozvod, ale i kdyby mi nebylo líto těch čumáčků, asi bych se je bál pozřít. Většina poptávky Saigonskejch a Hanojskejch restaurací je totiž uspokojovaná díky odchytu prašivejch psů z thajskejch ulic, který pak po několika tisících převážený v prťavejch klecích přes celej Laos nebo Kambodžu.

Jinak se o Vietnamcích říká, že snědí všechno, co se hejbe. Je pravda, že leckde na jídelníčku najdeme smaženýho hada nebo krysu. Odvahu ochutnat nemáme, zkoušíme aspoň lezce (takový ty malý rybky, co občas lezou po souši), který si sami na stole vaříme v kotlíku. Na místní stravě je taky sympatický, že jí pořídíme všude za hubičku. A na každym rohu maj‘ úžasný ovocný ledový šejky za babku, který si dáváme třikrát denně.

Nejlepší ze všeho je ale vietnamský pivo – chutná skoro přesně jako v Čechách. Však Češi (tehdy „spřátelený“) pomáhali zakládat pivovary a učili Vietnamce, jak má chutnat dobrej ležák. A ještě sympatičtější je jeho cena – v hospodě za 10 tisíc dongů (tzn. 10 kaček) – to si jich pak těžko nedáš šest 🙂 .

Byť je místní kuchyně (aspoň podle mě) fajn, po třech rejžovejch měsících už silně teskníme po pořádnym řízku se salátem. Pro ukojení těhle choutek báječně poslouží česká hospoda v centru Saigonu. Interiér skoro jak u Vojvodů, na zdi visí Hrabal s Havlem a menu je v Češtině. No, jako doma! A pivo z ucháčku! A řízek s vařenym bramborem m.m.! A smažák pro Báru! A utopenci jako dezert! Ještě teď při vzpomínce slastně chrochtáme.

Jak jsem psal, chceme toho z Vietnamu vidět co nejvíc a proto tu (proti našemu přesvědčení) párkrát využijeme služeb „cestovky“. Cestovní agenturu tu provozuje každej druhej Vietnamec a všude Vám zajistěj‘ vejlet „na míru“, od hodinovýho až po měsíční. My si kupujeme jednodenní „zájezd“ do padesát kilometrů vzdálenejch Cu Chi Tunnels – tunelů a „myších děr“ využívanejch Viet-kongem za americký války. Cesta se neobejde bez „povinnejch zastávek“ v obchůdkách pro nákup předraženejch cetek, ale to halt k těmhle organizovanejm vejletum patří. Vietnamský vojáci byli za války známý tim, že se dokázali během pár vteřin propadnout do země Amíkum přímo před očima. Od severu k jihu byl Vietnam protkanej sítí tunelů, který byly leckdy dlouhý i několik desítek kilometrů. Tak se Viet-kongu poved‘ například husarskej kousek, kdy náhle vyskákali z děr přímo v americký základně a celkem snadno jí dobyli a pobili (Amíci pochopitelně netušili, že jim ústí tunely přímo pod latrínou). Cu Chi Tunnels maj‘ mimo jiný sloužit jako protiamerická propaganda, náš průvodce je ale válečnej veterán, kterej stál na druhý straně barikády (a pak za to pár let bručel), takže z prohlídky tunelů dělá propagandu zcela opačnou, protikomunistickou (má tak kacířský kecy, až se divim, že ho zas‘ nezašijou – asi ho zatim nikdo neprásk‘).

o několika kratochvílích typu „najdi ústí tunelu na ploše 10m2“ (v maskování byli skutečný mistři) nebo „zastřílej si z kalašnikova“ nás čeká hlavní atrakce – průlez jednim z tunelů asi 10 metrů pod zemí. Byť je cesta dlouhá jen několik set metrů, vylejzáme špinavý jak prasátka a totálně zmožený – já se místy neprotáhnu ani po kolenou a musej mě zezadu šťouchat. Vietnamci v tomhle prostředí trávili leckdy i několik tejdnů v kuse. Klaustrofobikova noční můra…

I když se Vietnamci dokážou bujaře bavit, působěj‘ na nás trochu rezervovanějc‘ než jejich sousedi – málokdo se s náma zastaví a chce pohovořit, ani jednou neslyšíme obligátní, zdaleka se ozývající „Haló mister, vér jú from?“, jako jinde v JV Asii. Když dojde na jakejkoliv obchod, chová se většina jako, odpusťte to slovo, vychcánci – ceny všeho jsou pro turisty dvojnásobný (a i to po notný chvíli smlouvání) a pokud jde o prodej čehokoliv, žádná lež neni dost velká. Stane se nám například, že autobus, kterej má jet podle nám předloženýho „jízdního řádu“ osm hodin, jede nakonec hodin dvacet (po šesti přestupech a několika bezdůvodnejch hodinovejch zastávkách uprostřed ničeho). To občas trochu nabourá logistiku plánování hektický cesty.

Přestože bus napřed stojí zbytečně dvě hodiny v poli, jede pak řidič vysloveně jako šílenec (možná právě proto, aby dohnal skluz). Je lepší spát nebo sedět vzadu, páč koukat na silnici před náma, to je hodně strašidelnej film. Párek Čechů, kterej pozdějc potkáváme v Indonésii, nám vypráví, že byli přímejma účastníkama nehody, ze který vyvázli jen tak tak a je při zapojení všech cestujících a jejich vyvažování se nezřítí z útesu. Protijedoucí autobus byl po havárce o polovinu kratší. Řidič se pak pomodlil u oltářku (nezbytný to propriety všech asijskejch řidičů), poděkoval bohum, že přežil, a znovu vyrazil jako Schumacher.

Autobusů tu využíváme hojně – až máme pocit, že v buse trávíme víc času než jinde. Vietnam je dlouhá ouzká nudle, z jednoho konce na druhej to je po silnici skoro dva a půl tisíce kiláků. A když k tomu přičtete rychlost busů se všema zastávkama a přestupama, kouká z toho vždycky sakra vleklá štrapác. Naštěstí ale většinou jezdíme „spací úpravou“. Lehátka jsou sice dimenzovaný na vietnamský velikosti, takže o půl metru přečuhuju k sousedovi za mnou, ale celkem se i vyspíme – i přes neustálý řidičovo troubení na všechno živý i neživý na silnici.

První zastávku cestou na sever děláme v Na Trang – oblíbenym přímořskym letovisku, kde vyrážíme na celodenní výlet za šnorchlovačkou u přilehlejch ostrůvků. Koráli jsou tu snad ještě hezčí než v Thajsku. Bára mimo jiný potkává pod vodou dvoumetrovou chobotnici, měnící co vteřinu barvu – podle toho, po jakym kameni či korálu se právě „prochází“.

Odpoledne se na lodi koná – co jinýho – karaoke. Tentokrát dokonce s živou kapelou. Zástupce každýho národa musí zazpívat nějakou národní hitovku. Bára odmítá, tož je to na mě. A pak následuje ještě větší ujetost – „plovoucí bar“, kdy naskáčeme všichni do vody a na kruzích popíjíme jakejsi místní tlamolep. Ani jsme netušili, co všechno si za 6 doláčů kupujeme 🙂

Noclehárnou je nám pak zase autobus, kterej nás převáží dál na sever, do městečka Hoi An. Město sloužilo ve středověku jako důležitejpřístav, kterýmu vtiskli v 16. století bohatý Holanďani středomořský vzezření. A Číňani a Japonci zase asijský, takže vznikla zajímavá všehochuť. Po místní smetánce zbyla spousta luxusních rezidencí (dneska vesměs muzeí). Kromě nich je ve městě k vidění několik připěknělejch chrámů. Po úzkejch, křivolakejch uličkách pobíhaj‘ ženský s „mobilnim obchodem“, který vám za babku prodaj‘ cokoliv.

Do centra nesměj‘ auta ani motorky, díky čemuž působí město naprosto nevietnamsky. Kousek od centra se právě koná „všepionýrský slet“, všude hromada obrazů Ho-Či-Mina, rudejch šátků, srpů a kladiv.

Ve Vietnamu prožíváme na pokoji několik vášnivejch nocí – vyplňovánim formulářů pro kanadský daňový přiznání. Vášnivejch proto, že se u toho pekelně hádáme. Každej chápeme nesmyslnou nápovědu jinak a nedokážeme se dobrat výsledku. Po několika dlouhejch večerech zjišťujeme, že vyplnění těch 28 stránek, na který se formuláře postupně nabalily („Pokud Vám v kolonce 2378A vyšla nezáporná hodnota, vyplňte prosím formulář 354B“), je skutečně nad naše síly a svěřujeme se radši do rukou odborníka. Pokud máte pocit, že vyplnit daňový přiznání je o nervy, zkuste si zaletět na práci do Kanady.

Další bus nás dopravuje do naší nejsevernější Vietnamský destinace – Hue,bejvalýho hlavního města, ležícího zhruba uprostřed dnešního Vietnamu. Královská dynastie Nguyen si tu nechala vystavět obrovskou citadelu a „město ve městě“, kde žily tisíce lidí mající na starosti jen královo blaho. Uprostřed citadely stojí „město ve městě ve městě“ – Zapovězené purpurové město, kde král bydlel a kam kromě něj a hromady sloužících nikdo nesměl.

A aby se měl jeden z králů, Tu Duc, dobře i po smrti, nechal kousek od města vystavět trochu zmenšenou kopii citadely, město mrtvých, v jehož centru stojí monstrózní mauzoleum. Bohužel celý Hue dostalo za americký války celkem na frak, takže památek v citadele ani v mauzoleu moc nezbylo. Ty, co přečkaly americký řádění, jsou ale moc pěkně udržovaný (až se divíme, je to přeci pozůstatek zpuchřelý monarchie, před vítězstvim vietnamskýho lidu a nastolenim komunistickýho blahobytu).

Hue objevujeme převážně ze sedla půjčenýho kola, který rozhodně muselo zažít ještě předválečný období. Krom památek prozkoumáváme i čtvrtě a slumy, kam jsme se ani trochu nechystali – mapa je prachbídná a náš smysl pro orientaci asi taky. Nakonec ale přeci jen dobloudíme k hrobce krále Tu Duc, krásnýho areálu plnýho jezírek, chrámů, divadel i obytnejch domků. Komplexu vévodí už zmiňovaný obr mauzoleum, ve kterym kupodivu císař nespočívá. Nikdo neví, kde přesně jsou jeho ostatky, poněvadž pro jistotu popravili všech 200 sluhů, který ho společně s velkym pokladem pohřbívali, aby mlčeli jako hrob. Po císařovi nezbyli potomci, byť měl 103 manželek a nepočítaně konkubín.

Hodně nás baví místní prodejkyně. Sezóna ještě pořádně nezačala, takže na jednoho turistu připadá 27,6 prodejkyň pití a cetek. Aby se babky uživily, musej‘ Vás ke svýmu stánku přivábit z velký dálky – a tak křičej‘ z plnej plic, jedna přes druhou „Helou mistéér, číp kouk, číp pajnepl, kam hír“. Mnohdy je ani nevidíme, jen slyšíme.

Pekelně klepeme kosu a oblíkáme mikinu a džíny. Večer zjišťujeme, že odpolední teploty klesly až na mrazivejch 27 stupňů. Asi jsme si příliš zvykli na ty kambodžský čtyřicítky.

Už nás ale tlačí čas a musíme nastoupit dlouhou, 28 hodinovou štrapác busem zpátky do Saigonu. Cesta se pochopitelně neobejde bez několika neplánovanejch (resp. neavizovanejch) přestupů a zastávek uprostřed polí.

Totálně uondaný po nekonečný cestě se v Saigonu znovu odevzdaně svěřujeme cestovce, tentokrát se s nima rozhodneme absolvovat dvoudenní vejlet na jihovýchod, do delty Mekongu. Po zkušenostech s chybějícim značenim čehokoliv bysme asi na motorce žádnou deltu ani nenašli. Pak trávíme další bezesnou noc – tentokrát za to může okno do ulice, což v centru Saigonu, kterej nikdy nespí, rozhodně neni výhoda.

Na deltě se utvrzujeme, že s cestovkou už nikdy nikam – většina zastávek je na zajímavostech typu: Jak se vyrábí sladkosti a pak si jich spoustu koupit, jak se pěstuje ovoce a pak si ho spoustu koupit, jak se vyrábí med a pak si ho spoustu koupit, jak se vyrábí místní banánová kořala a pak si jí spoustu koupit. Nebo poslouchat obludný písně místní „kapely“ a pak jim navalit obrovskej bakšiš. Naštěstí ale zbude čas i na prozkoumávání života na řece a kolem řeky. Deltu poznáváme z paluby loďky proplouvající centrem dění, okolo stovek ostrovů a ostrůvků. Spousta lidí žije jen na loďkách či v malejch chatrčích přímo na řece. Samotnou řeku pak lemujou desítky a stovky kanálů, který přiváděj‘ vodu daleko od břehů.

Mekong tu funguje jako hlavní dopravní tepna a neustále ho křižuje krom tisíce „dlouhoocasaček“ i spousta nákladních lodí, který jsou nejspíš jedinym majetkem a zároveň jedinou obživou nejednoho domorodce. Nejspíš je kupujou za hubičku poté, co je „normální“ dopravní společnost vyřadí jako vraky, a pak je ukrutně přetěžujou, takže většina lodí vypadá, že se při větší vlně potopí.

Na Mekongu se odedávna konaj‘ i takzvaný „plovoucí trhy“. Ty nejsou určený pro turisty jako třeba v Bangkoku, ale pro vesničany, který se sem sdížděj‘ zblízka i zdaleka, aby nakoupili ovoce, zeleninu, ryby, či předměty denní potřeby. Ještě před pár lety byly na trhu k vidění jen stovky a stovky malejch veslic a pramiček, dneska už většinou vesla vystřídaly podomácku vyráběný motory a lodě značně povyrostly. Trh začíná ještě před kuropěnim (a ten tu pěje zatraceně brzo). Babky na dlouhoocasačkách objížděj‘ od plovoucích krámku ke krámku, smlouvaj‘ jak divý a pak plněj‘ loďku ananasem, rybama, mangem i bambusem. Nákup končí, až když se na loďku nic dalšího nevejde.

Pak ještě jeden veselej večer v Saigonu s pivem Saigon a v půlnoci nasedáme do busu zpátky do Kambodži a pak do Bangkoku, kde ukončujeme pevninskou část naší asijský štrapáce a letem na Bali nastupujeme tu ostrovní. Po silnicích pevniny JV Asie, neboli poloostrova Zadní Indie, nakonec najedeme okolo 13.000 kilometrů a tvoříme si alergii na cestování busem. Ještě jednou porušíme v Indonésii zásadu nikdy busem necestovat, za což nás pak pánbů potrestá. Ale o tom zase příště.

Pro fotky šup do galerie.

Zatíííím.

Hektickej jižní Vietnam

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .