Asi málokoho překvapí, že součástí vietnamské kuchyně je vše, co leze, chodí, plave či létá. Ochutnat můžete žáby, škeble, kraby, psy, hmyzí larvy, krysy a také hady. Čtvrť Le Mat na předměstí Hanoje je proslulá hadími specialitami – mezi živými hady si vyberete toho svého a pak již popíjíte hadí krev a vychutnáváte syrové tlukoucí srdce.
Sprchlo, krátce a s vervou, a ranní Hanoj byla malinko pod vodou. Všichni oblékli pláštěnky, všichni až nás, což nemohlo uniknout zrakům místních obchodníků a obchodnic. Jedna paní za námi běžela celé dvě ulice – takhle přece nemůžete chodit, lidi! – a tak jsme si nakonec od ní ty pláštěnky koupili, alespoň si vydělala na živobytí svých pár tisíc dongů. Život v Hanoji se ovšem deštěm nezastavil, takové drobnosti jako louže vody místní neřeší, jednoduše oblékli své pláštěnky, někteří vykasali nohavice kalhot, žádnou zhýčkaností Vietnamci prostě netrpí. A když jsem je fotila, zvedali prsty rozevřené do véčka, usmívali se, zdálo se, že ani v dešti naštvaného Vietnamce jednoduše neuvidíš.
A když Hanoj trošku vyschla, vyrazili jsme do vesnice Le Mat. Vesnici si ale představuji poněkud jinak, již dávno splynula s předměstím Hanoje, ničím se nelišícím od ostatních předměstí obklopujících velkoměsto. Celou cestu z centra byla zástavba nepřerušená, jen postupně utichal chaos na silnicích a ubývalo lidí. Jeli jsme těch asi šest kilometrů z centra Hanoje taxíkem. Řidič nerozuměl ani jedinému anglickému slovu, ale předal nám telefon a my jsme se domluvili s paní na dispečinku, která zpětně přetlumočila řidiči. Radost z pochopení byla na obou stranách – vzhůru do Le Mat, pár hodin počkat a zase zpět. Celkem to i s cenou za parkování vyšlo asi na půl milionu dongů. Zdánlivě značná částka, ale když přijedete do Hanoje a vyměníte stovku eur, dostanete asi 2,9 milionů dongů.
Karel Čapek kdysi napsal, že „každý pocestný vám potvrdí, že vzácná a podstatná věc je dobrá hospoda“. Náš hadí oběd tedy nemohl začít jinak, než hledáním oné dobré hospody. V Le Mat jsme obešli čtyři nebo pět restaurací, všude nás lákali dovnitř, předváděli hady v klecích, nabízeli kořalku z lahví s naloženými kobrami. Protože ceny byly ve všech restauracích stejné, rozhodovali jsme se na základě sympatií a útulnosti podniku. Mezi 12 a 14 hodinou tady mívají siestu, všude byl docela klid narušovaný jen dvěma cizinci z Česka. Žádné další turisty jsme v uličkách Le Mat nepotkali.
A najednou jsme stáli před jednou klecí a vybírali hada. Kobry se nám zdály veliké, vybrali jsme nějakého menšího a štíhlého, mohl měřit kolem půldruhého metru. Asi pětadvacetiletý chlapík, který se představil jako majitel restaurace, nám na uvítanou nabízí rýžové víno. Hada před námi zabijí, pověsí na hák, rozříznou a vyndají vnitřnosti včetně srdce. Krev nechají vytéct do sklenice a čerstvou nám ji servírují. Společně s tím srdcem na talířku. Je krvavé a ještě tluče. Odvracím tvář, tohle já, Středoevropanka, nezvládám (partner byl statečnější). Srdce se má polknout celé a zapít tou krví, v níž je snad trochu kořalky. Společně s krví přinesli ještě další skleničku se žlutou, průsvitnou tekutinou. „Poison“ upozorňuje majitel restaurace a vysvětluje, že má léčivé účinky. Nebyl to jed, ale žluč smíchaná s řádnou dávkou pálenky. Především pomáhá proti bolestem hlavy a ty už mě prý v životě nepotkají. A vysvětloval a vysvětloval, angličtina ale nepatřila k jeho nejsilnějším stránkám, vietnamština mu šla rozhodně lépe, jenže tam jsme zase naráželi na vlastní nedostatky my.
Nuže, otevřeli jsme se statečně vietnamským chutím. Rozřezání hada a syrové srdce bylo za námi, vše ostatní se odehrávalo mimo naše zraky v kuchyni. Pekli, smažili, kořenili, na náš stůl postupně nanosili sedm chodů. Nejdříve tradiční misky s omáčkami, nějakou papričkovou, nechyběla sojová. Jiní hosté v restauraci nebyli, majitel se k nám posadil a pokoušel se popsat, co vše máme před sebou na stole. Jako předkrm klasické závitky, jen v nich bylo hadí maso, hustá polévka z masa od páteře, nějaké smažené kousky, zelenina. A nechybělo další rýžové víno. Jedli jsme nejméně hodinu a půl a platili asi 800 tisíc dongů. Oběd si kousek od nás dopřávali i místní, pouze nejedli u stolu, ale na zemi, a nepochybně si nepochutnávali na hadím mase.
Tradice hadů v Le Mat sahá až devět století zpět, do dob krále Ly Thai Tonga (vládl 1028–1054). Legenda vypráví, že se jeho dcera plavila na řece Duong, když se náhle z vln vynořil obrovský had a převrhl princezninu loďku. Naštěstí na břehu pracoval statečný muž, který se vrhl do rozbouřených vln a princeznu zachránil. Šťastný král mu nabízel za odměnu zlato a vysoké postavení u dvora. Zachránce ale odmítl bohatství a požádal krále o pozemky v blízkosti hlavního města, kde by se usadili chudí venkované. Král souhlasil a brzy nedaleko jeho metropole vyrostla nová vesnice, dnešní Le Mat. Hru o záchraně královské dcery můžete vidět např. během hadího festivalu v Hanoji.
Vyprávěla Andrea Filičková
- Guest napsal(a) před 13 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
