0
0

červenec 2008

Gran Paradiso byl jedním z cílů naplánovaných během pobytu v Itálii, ale pro nás tím hlavním, na který jsme si pomýšleli, ale nahlas o něm nemluvili. Jako bychom ho nechtěli vyplašit. Už jen ta dvě slova mají v sobě něco magického. A opravdu, nejenom hora, ale celá oblast „Velkého Ráje“ si nás podmanila a moc se nám v tom koutku Itálie líbilo!

O půl dvanácté, řádně namazání opalovacím krémem, nahazujeme batohy na záda a opouštíme kemp Breuil. Hned u informační budky je cedule s upozorněním a vřelým doporučením rezervovat si místo a ujistit se, že na chatě bude volno. Raději tuto radu respektujeme a po chvilce už máme jistotu střechy nad hlavou. Směrovka ukazuje vpravo za řeku a připojuje časový údaj o výstupu 2:10. Je mi jasné, že si musíme tak hoďku připočítat, protože je to měřeno tempem baťůžkářů, tedy bohatších turistů chodících nahoru nalehko a využívajících kompletního luxusu včetně povlečených postelí a polopenze. Pro spaní v matratzenlageru je doporučený vlastní spacák. Jdeme asi kilometr mírně vzhůru po cestě podél řeky, až se vlevo do zalesněného kopce utrhne pěšina a v mnoha zatáčkách prudce nabírá výšku. Obcházíme tu krátký úsek, kde se cesta opravuje. I když nás dost pobavila dopravní značka Práce na silnici, musíme obdivovat preciznost, s jakou jsou tu chodníky pečlivě skládány z kamenů. A navíc to pěkně vypadá.

Pomalu stoupáme vzhůru a více než batohy na zádech nás zpomalují častější a častější zastávky na focení. Vlevo ve skalní rozeklině hučí poměrně slušný vodopád, rozdělený vystouplými skalisky na několik menších proudů. Pod námi se postupně otvírá pohled do celého údolí s velmi citlivě zasazeným kempem a restaurací. Jaký rozdíl oproti východisku na Grossglockner! Klikatící se pěšina dál stoupá, opouští zeleň a členitým skalním masivem míří vzhůru. Zanechává pod sebou les i své nižší úseky, které snadno jedním pohledem přehlédneme. Proti nám se valí davy sestupujících lidí. Trochu jim závidíme to ideální počasí, které dnes na výstup na vrchol měli. Co mě trochu překvapuje je fakt, že většina z nich jsou Francouzi; italština není skoro slyšet.

Dostáváme se za hranu údolí a otvírá se nám zatím omezený pohled na hory nad námi, kde nás upoutává masiv Ciarforon svoji mohutností i zaoblenou bílou čepicí zářící ve slunečním svitu. Míjíme nějaké místo upravené pro bivak a už mírněji stoupáme dál pěšinou vyšlapanou mezi velkými kameny. Další, tentokrát menší vodopád po pravé straně a už se objevuje dřevěné průčelí chaty s nápadně velkou a zaoblenou plechovou střechou. Chata vypadá menší, než se zdála na fotkách, které jsme viděli dole v infocentru. Však taky záhy pochopíme ten optický klam. Za dvě hodiny a padesát minut výstupu jsme u ní a musíme se s Marťou skoro hlídat, abychom se vzájemně neztratili v tom davu lidí. Většina z nich se hemží u terasy, několik dalších jedinců se prochází kolem malého jezírka, polehává na sluníčku nebo zkoumá stezky pokračující dál od chaty. S našimi velkými batohy se stáváme centrem pozornosti, ale nic si z toho neděláme. Odkládáme je na terase a jdeme se také podívat k jezírku a pak dál po pěšině stoupající na morénu, svažující se směrem k chatě. Pózujeme si pro společné foto a jdeme se na recepci přihlásit o své matrace.

Matratzenlager tvoří stísněný prostor posledního patra pod střechou, kde kvůli nízkému zaoblenému stropu musíme chodit ohnutí až z toho bolí záda. Po dvou stranách je celkem 33 matrací rozdělených uprostřed poměrně širokou uličkou s lavičkami. Obsadili jsme vyfásnutou jedničku a dvojku a šli se ještě projít ven. Chceme hlavně prozkoumat kudy dál pokračuje cesta na Paradiso, protože se v úseku několika set metrů za chatou proplétá sutí. I teď, za denního světla, jsme občas měli co dělat, abychom našli některého mužíka vyznačujícího cestu. V jednom místě nám úplně chyběl a tak jsme ho tam postavili. Mysleli jsme, že pak dál vyběhneme na hřeben před námi jestli neuvidíme horu, ale ten byl ještě hodně daleko. A jak jsme zjistili následující den, stejně bychom z něj nic neviděli. Vracíme se tedy zpět k chatě doprovázeni svištím zvědem, který na nás asi dvakrát odněkud vykouknul než jsme ho přestali zajímat.

Před usnutím ještě sonduji, v kolik se ostatní chystají vstávat. Jsou docela překvapeni, když jim říkám o našem plánu vstát ve 2:00. Oni prý budou spát až do snídaně, která se podává někdy ve čtyři ráno.

Budík pípající na hodinkách slyším téměř okamžitě a hned jej vypínám. Obklopuje nás naprostá tma a připadali bychom si jako v hrobce, nebýt pravidelného oddychování ještě spících horolezců. Popadáme připravené batohy a co nejtišeji opouštíme noclehárnu a na chodbě se oblékáme. Ještě jít ven na terasu posnídat a uvařit si čaj v té nejkrásnější kuchyni pod milióny hvězd a jasnou Mléčnou Dráhou. Ve 3:15 se vydáváme včera prozkoumanou cestou na návštěvu vrcholu. Snad tam dojdeme.

Pomalu se za námi vzdalují svítící okna chaty; kuchař se už dal do přípravy snídaně. Slabé světlo ledkové čelovky se nepravidelně rozlévá po kamenech a snaží se najít jednotlivé mužíky. Poznáváme i toho, kterého jsme včera postavili. Pomohl nám, protože jiného bychom v tomto místě neviděli. Přesto se zde orientujeme pomaleji než za denního světla. O tom, že jdeme celkově správným směrem nás ujišťuje světlo čelovky nahoře na moréně nad námi. Podle balvanu velkého jako dodávka poznáváme, že jsme z bludiště venku. Až sem jsme došli včera. Dál se nám to zdálo být už snadné a po vyšlapané pěšině. V chabém světle čelovky se ale pěšina už tak jasná nejeví a často se musíme důkladně podívat, kudy jít dál.

Jsme na hranici 3000 metrů a je tu první sněhový splaz. Na něm doháníme dva kluky a diskutujeme s nimi, kudy asi cesta pokračuje. Kluci volí postup po sněhu, pod kterým slyším zurčet potůček, my jdeme ještě chvíli sutí a po kamenech, kde jsme našli i další mužíky. Krátce nato už je před námi také jen sníh. Bereme úvazky, mačky a navazujeme se. A začíná monotónní postup pomalými malými kroky po ledovci, jenž nabral pořádný sklon hned na začátku. Dobře vyšlápnutá stopa míří nejprve přímo vzhůru, pak se stáčí vpravo, přestává kolmo protínat vrstevnice a nějakých 200 výškových metrů nad námi se ztrácí za terénním zlomem. Mačky se s jistotou zakusují do zmrzlého povrchu zasněženého ledovce a my si teď vůbec nedokážeme představit, jaký kus nás ještě čeká.

Gran Paradiso jen lehce převyšuje 4000 metrů, takže neočekávám žádné potíže s dechem nebo nevolností z nadmořské výšky. Martina v takové výšce doposud nebyla, ale na bajku jí to jezdí, tak snad to dobře zvládne i ona. Odpovídá mi, že se cítí dobře. Sice do kopce oba funíme a nepostupujeme závratnou rychlostí, ale to je dáno především jeho prudkým sklonem. Navíc jsem vsadil na způsob osvědčený z Mont Blancu, tedy vyjít raději dřív a pomalým jistým postupem si dobře rozvrhnout síly.

Očekával jsem, že po čtvrté hodině už bude dostatek světla, ale až mnohem později jsem mohl čelovku vypnout. Vrcholky skalnatých štítů i jejich zasněžená úbočí začínají pod prvními paprsky ranního slunce nabírat zlatavou barvu. Obzor přímo nad námi se zabarvuje do oranžova. Je to nádherná podívaná, kterou si vychutnáváme při každé zastávce na vydechnutí nebo napití se. Hory jsou k nám zatím přívětivé, i když se na severo-východu neustále drží oblačnost a linie mraků přetíná i některé vyšší kopce za námi, jenž jsou střídavě na osvětlené a ve stínu, jak na ně slunce prosvítá skrz mraky.

Za hranou právě vylezeného úseku se nám nabízí pohled na podobný, poměrně krátký úsek, který má zase dost velký sklon. Stopa je rozumně vyšlápnutá a snaží se nás přeci jen šetřit sice delší cestou, ale s menším převýšením. Podle fotek, které jsem si prohlédl u některých popisů výstupu, jsem očekával prudké stoupání na začátku a pak postupné pokládání se kopce až k vrcholu. Ale zatím nic takového nepřichází; za každým zlomem se objeví další a další prudký úsek vzhůru. Jen asi dvakrát se stoupání na chvíli umírnilo, jednou to bylo v místě, kde se připojuje jiná stopa, pravděpodobně od chaty Chabod. O půl sedmé jsme ve výšce 3 600 metrů, což odhaduji podle výšky Ciarforonu, jehož bílou čepici zalitou ostrým sluncem máme na své úrovni. Po chvíli se už objevují rozvrásněné a popraskané skalní věže tvořící jakousi korunu na vrcholu Gran Paradisa. Působí tak mohutně, zvláště při porovnání s drobnými postavami kluků, jejichž černé tečky vidíme před sebou. Přímo nad hlavou se mi objevuje vrchol, bohužel však právě za poloprůhlednou mléčnou mlhou. „To už snad dáme, ne!?“, volám pod sebe na Martinu a spíš než položit otázku chci zjistit, jak je na tom se silami a říct jí, že už to není daleko.

Ledovec je dobře zasněžený, žádné trhliny jsme nezpozorovali, jen to stoupání je prudké a dlouhé. Však je od chaty potřeba nastoupat 1 300 výškových metrů. Takže opravdu nejde o technicky náročný výstup. Ještě uvidíme, jak vypadá ten závěrečný úsek na samotném vrcholu, jenž se jako mávnutím proutku přestal schovávat a zcela se odhalil proti modré obloze! Je jasné, že to nebylo žádné kouzlo, prostě ty mraky rozehnal vítr, který tady nahoře už docela silně pofukuje a navíc je dost studený. Musíme se zastavit a na windstopperovky natáhnout bundy. Měníme i obyčejné rukavice za neprofukové. Pod námi se objevily další skupinky horolezců a ti rychlejší nás začali docela dohánět. Asi dvě nebo tři dvou až tříčlenná družstva nás předešla.

Krajina je už naplno zalita sobotním sluníčkem, když kolem osmé, po 5 a ¼ hodinách výstupu, přicházíme k vrcholovým skaliskům a lezeme po úzké stopě vyšlápnuté nad prudkým svahem ledovce podél skal a postupně na ně. Hůlky jsme nechali kousek pod sebou na hřebeni a vyměnili je za cepín. Připadám si jako mravenec, který omylem vlezl na okraj obrovské bílé mísy. Ale my tu rozhodně nejsme jen omylem. A jsme šťastni, že nás Gran Paradiso přijalo a poznalo, že nejsme žádní vetřelci. Martina je doslova u vytržení z pro ní doposud neznámého pohledu na vysoké hory, jenž se v ostrých hranách a zubech, jindy zase v oblých křivkách tyčí vzhůru všude kolem nás. Hory jsou jediné co vidíme; žádné město nebo i malou stavbu. Jen překrásné hory. Z východu sem přes hranu koruny občas foukne oblak mlhy a na okamžik schová blízký terén. Chvílemi tak jsme uprostřed bílé tmy, což vyvolává pocit, že jsme ve srovnání s horami ještě menší nic. Já spíš myslím na Martinu, na možná nebezpečí a tu krásu si prohlížím spíše skrz hledáček fotoaparátu. Je mi jasné, že si to vše uvědomím a užiju, až budeme oba bezpečně dole. Prosíme mladíka, se kterým jsme se v posledních několika desítkách minut neustále potkávali, aby nás vyfotil. Moc se mu to nepovedlo, ale i tak děkujeme :-)

Na skalách se mezitím začalo hemžit více lidí, někteří se zde pohybují dost nebezpečně nejenom pro sebe, ale vzhledem k ostatním. A tak se raději rozhodujeme, že se nebudeme proplétat k blízké bílé sošce Madony, vyčkáme, až se úsek pod námi vyprázdní a vracíme se k hůlkám. Tou dobou se sem dostává největší nával. Jsem rád, že je potkáváme během našeho sestupu. Další skupiny přicházejí z druhého údolí. Při cestě dolů se nabízí pohled nejenom na poměrně kompaktní ledový masiv po pravé ruce nad námi, ale také na nedaleký Mont Blanc, jenž je teď přímo před námi.

Dolů se nám už jde velmi dobře a sestup je dost rychlý. Vůbec nezávidím těm, kteří lezou teprve nahoru. Je skoro půl desáté a myslím, že někteří s tím budou mít ještě velké potíže. Také se zdravíme s kluky z Čech, kteří teď přiznávají, že měli vyrazit už ráno s námi. Ještě mnohokrát se zastavujeme, koukáme se kolem sebe a fotíme. Když jsme minuli odbočku k chatě Chabod, dostali jsme se do závětří a začalo nám být nesnesitelné horko. Přesto ještě chvíli jdeme než se rozhodujeme opravdu zastavit, sundat si bundy a obnovit vrstvu opalovacího krému. Asi bychom odsud moc nespěchali, ale dnes chceme sejít až dolů do kempu. Když přicházíme do závěrečného úseku ledovce, začíná být sníh už docela měkký a v závěrečném splazu doslova rozbředlý. Na skalách s úlevou sundáváme helmy, mačky, návleky i neprofukové bundy a s rozepnutými nohavicemi docházíme rozehřátou krajinou dolů na chatu. Sestup zpět k chatě nám trval 3 hodiny. Jak dlouho jsme potom scházeli do kempu jsme už neměřili.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .