0
0

To se chrní do devíti, pak se vyvařuje k snídani a dlouze ráchá v bazénu a našinec se pak diví, že je poledne a chytá se za hlavu, že chtěl dnes někam vyrazit. Tak hajdy za volant a neodmlouvat.

Vymotali jsme se z bludiště hotelů, napodruhé trefili dálnici na Las Palmas a pak už jsme svištěli, jen co maličká kolečka našeho hyundáče stačila. Minuli jsme shluky větrných elektráren na pobřeží kousek před letištěm, letiště samotné a když se dálnice začala větvit, vybrali jsme si směr na Tafiru. Té jsme se snažili vyhnout, protože naším cílem byl kráter Bandama. Tedy na kanárské poměry zase spíš krátýrek, kilák v průměru a dvě stovky metrů do hloubky. Na severním okraji kráteru trčí kopec spirálovitě obkroužený silnicí. Na jeho vršku je parkoviště a něco, co vypadá trochu jako kaple a co nejspíš bude zavřený kiosek.

A je odtud vidět nejen kráter Bandama, kvůli kterému tady jsme, ale třebas i golfové hřiště na jeho západním okraji. Krajina široko daleko je šedohnědá holou půdou, žlutohnědá spálenou vegetací nebo tmavozelená unavenými stromy, a tady je najednou flák jásavé zeleně s několika stromy a bílými fleky golfových hotýlků na kraji. Dlužno podotknout, že tady, na severním okraji ostrova, je zeleně daleko víc než na jihu a také osídlení je hustší. Kam se podíváte, po kopcích a hranách strží jsou roztroušené skupinky bílých domků, kde je kus rovné půdy, vidíte políčka nebo banánové plantáže přikryté zašedlými plachtami. Na pobřeží, okolo dálnice, tam se soustředily haly a támhle vykukuje i tovární komín. Na severovýchodě pak se rozlézá zástavba Las Palmas, hlavního města ostrova. Nejvyšší budovy dusí krček, spojující poloostrov La Isleta s pevninou. K návštěvě nás to neláká. Střed ostrova je dnes zahalený mraky, občas některý z nich zakryje Slunce i tady, kousek od pobřeží.

Sjeli jsme z Pico de Bandama a nechali jsme auto na odbočce ke golfovému hřišti. Šipka nám úkazala do mezery mezi domky: tudy ke kráteru. Došli jsme na vyhlídkovou plošinu s tabulemi s popisem vzniku kráteru, dál cesta klesala na jeho ploché dno.

Stěny kráteru jsou místy skalnaté a skoro kolmé, sejít dolů, ke zbytkům kamenného domu, se dá jen tady. Nám se ale dolů nechtělo, chtěli jsme kráter obejít po jeho okraji. Shora jsme viděli pěšinu, kde ale začíná a končí? Začátek jsme nakonec našli v cípku trávníku, tam, kde golfové hřiště dosahuje až ke kráteru. Povrch stezky byl sypký, ve strmějších místech sopečná škvára nepříjemně ujížděla a sypala se do bot. V porostu kolem nás šustily ještěrky, občas se některá mihla přes cestu. Loudali jsme se kolem kráteru asi hodinu a pak nás pěšina vyplivla na silničku, vedoucí na vrchol Pico de Bandama.

Kam dál? V Arucas prý je k vidění kostel a staré město. A do Arucas to nebylo daleko. Kolik kilometrů přesně, to nevím, ony totiž silniční ukazatele na Gran Canarii tento údaj důsledně zatajují. Dojeli jsme tam tak za čtvrthodinku a díky tomu, že na kruhovém objezdu byl vjezd do centra rozkopaný, vyjeli jsme napřed na vyhlídkový vrch na kraji města.

Tak támhle je ta katedrála, tmavá hmota mezi bílými domy a červenými střechami, okolo rozlezlá nová bytová výstavba. Na druhou stranu je to k moři jen kousek a ten kousek zabírají pole a plantáže a další shluky domů.

Sklouzli jsme do města, nabrali směr ke kostelu – a zapadli do změti jednosměrek, důsledně nás ženoucích od něj. Druhý a třetí pokus a pak jsme našli místečko pro auto a ke kostelu došli pěšky úzkými ulicemi patrových domů. Většina byla čistě obílená, leckteré měly tmavošedé tufové sokly, portály a ostění oken. Jedním z nejstarších domů byla fara, tuším, že z XVIII. století. A pak tu byl kostel. Mohutná stavba z šedého tufu, podle datace vytesané na fasádě ze začátku XX. století. Díky nekolika řadám oken a východní fasádě Vypadá nezvykle, jako kdyby do něj byla vrostlá obytná budova. Dovnitř jsme se nedostali, všechny dveře byly zavřené.

A když už jsme tady, popojedeme ještě kousek na západ, do městečka Firgas. Tohle místo má neobyčejné štěstí: v jeho blízkosti se nachází silný pramen a tak se tu lidé usazovali odpradávna a město tu stálo už ve středověku. Vody je tolik, že si tu mohou dovolit dovést ji kanálem až do centra a tady ji nechat padat umělými kaskádkami prostředkem ulice a pak ji ještě pustit do kašny.

Podél těch kaskádek je umístěna zdejší atrakce: Paseo de Canarias, řada erbů jednotlivých správních celků Gran Canarie, sestavených z glazovaných kachlů, pod každým erbem pak kachlová lavice s výjevy ze života dané oblasti. Výš, nad křižovatkou, pak je osm velkých kachlových tabulí, jedna pro celé souostroví a po jedné pro každý ostrov, každá vyzdobená plastickm reliéfem ostrova. Pokud jsem se zmínil o kanálu přivádějícím vodu do kaskády, pak ještě musím dodat, že nad kostelem vede tento kanál pod výše položenou vozovkou a v opěrné zdi jsou udělaná okna, kterými je na vodu vidět – a humorným prvkem jsou pak ruce, vyrůstající na druhé straně kanálu, peroucí prádlo.

Západně od Firgasu se do reliéfu krajiny zařezává hluboká soutěska Barranco de la Virgen. I na ní je vidět dostatek vody. Sady, políčka, silnice lemovaná eukalypty. Ve spodní části soutěsky je do její stěny vytesaná silnice, spojující Firgas s osadou Buenlugar a městečkem Moya. Silnice padá v zatáčkách kopírujících tvar stěn ke dnu, v nejužším místě přeskočí po mostě na druhou stranu a pak zas šplhá vzhůru k Buenlugar. Za deště sem platí zákaz vjezdu.

Moya je dalším příjemným městečkem. Najdete tu bílý kostel obklopený kvetoucími hortenziemi, za ním širokou terasu zakončenou zábradlím s balustrádou a když nahlédnete přes zábradlí, zatočí se vám hlava. Na pohled do hloubky soutěsky Barranco de Moya jste nejspíš nebyli připraveni.

Čas se nachýlil, bylo půl sedmé a tudíž čas k návratu. Před námi asi sto kilometrů, většina naštěstí po dálnici. Vzali jsme to nejkratší cestou k ní, na sever, a pak už bylo jen třeba neztratit směr na křižovatkách okolo Las Palmas a vyrovnat se s poměrně hustým provozem. Řidiči jsou zde ale v naprosté většině klidní a ohleduplní a jízda zde není bojem o život jako na našich silnicích nebo adrenalinovým dobrodružstvím jako v jižní Evropě či v Turecku.

Stavili jsme se ještě na nákup v Carefouru někde u Vecindaria a povečeřeli jsme v Pizza Royer’s. Chutné burrito s nachos a guacamole a k vysoké pizze druhá zdarma. Jednu jsme přivezli s sebou. Bohdá hlady nezemřeme.

A je zas půlnoc pryč.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .