0
0

Čtyř a půl hodinový let sliboval, že se trochu vyspím, když už se startovalo v půl třetí ráno. Bohužel místa v charterovém letadle bylo jako obvykle málo a čas byl rozkouskován roznášením nápojů a teplého jídla. Odér silně česnekovaného karboše se táhl letadlem už od startu a zesílil po odklopení víček z plastových vaniček. Vedle – v tuto noční hodinu spíš páchnoucího než vonícího – spláclého plátku recyklovaného masa se krčila hromádka gelovatých syntetických vajec. Jestli tohle je kosmická strava, nechci být nikdy kosmonautem. Pro lepší krkání bylo menu doplněno okurkovým salátem s hustou syntetickou smetanou. Nemáte taky dojem, že s kovovými příbory zmizela z letadel poživatelná strava? Trochu jsem se v tom porýpal, obrátil do sebe plechovku Gambrinusu a zkoušel jsem zdřímnout. Naspal jsem celkem možná tak hodinku.

Letadlo přistálo na letišti Las Palmas načas, v šest hodin místního času. Byla ještě tma a nezlepšilo se to ani během čekání na zavazadla. Nalezli jsme do autobusu a nastalo rozvážení po hotelech. Ukázalo se, že apartmány Las Brisas nejsou ta nejhorší volba. Malé patrové domečky obklopující atrium s bazénem a kvetoucími oleandry a ibišky. Před domečkem dlážděné, částečně kryté zápraží s plastovým zahradním nábytkem a sušák, za posouvací prosklenou stěnou pak velká obytná kuchyně zabírající celé přízemí. Sedačka se stolkem se skleněnou deskou, barový jídelní stůl, dřez, mikrovlna, varná deska. A schody do horního patra, které pojme dvě ložničky (jednu malou a druhou miniaturní) s celkem čtyřmi postelemi a koupelnu se sprcháčem, mísou a bidetem.

Okolo osmé se rozednilo a tak jsme se vydali na nákup potravin. Las Brisas se nachází v samém centru Playa del Inglés, přímo proti stejnojmennému hotelu. Přesto je tu dost klidno. A hned naproti jsou nákupní centra, změti butiků, kiosků, fastfoodů a restaurací. Nakoupili jsme, posnídali a zalehli, abychom trochu dohnali spánek. Po letu letadlem se mi týdenní bolení v krku překlopilo na rýmu a začala bolet hlava.

Spali jsme asi do půl třetí a pak jsme se vydali k moři. Je to asi 300m ulicemi a pak se ocitnete u zábradlí na Paseo Costa Canaria a pod vámi se táhne k jihu nekonečná písečná pláž posetá slunečníky a lehátky a promenujícími se rekreanty. Na druhou stranu, vlevo, dvě zátoky vytvořené umělými vlnolamy a pak strmý břeh. Sešli jsme na pláž, zuli boty a na hranici příboje šli a šli a šli po mokrém písku.

Ono totiž po suchém to nešlo, moc pálil do chodidel. Jak jsme se vzdalovali od města, ubývalo slunečníků i lidí, pak jsme minuli ceduli oznamující nudistickou pláž a začali se objevovat úplní naháči. Nahoře bez se totiž běžně nosí i na „textilní“ pláži. Pobřeží se zalomilo a před námi v dálce se objevil maják. Pořádný kus cesty.

Měli jsme v úmyslu odbočit a vrátit se přes duny Maspalomas a z nějakého důvodu jsme si mysleli, že cesta začíná u majáku. Chyba. U majáku byla další smečka hotelů a mrtvé rameno, do rezervace uzavřené hnízdiště ptáků. Na východním břehu je možné si najmout velblouda a projet se na něm po dunách. A po chvíli hledání jsme našli i značené stezky přes duny, barevné pruhy na kůlech. Písek na cestách byl sypký, nohy se bořily a líp se šlo mimo cestu. Zvlněné kopce písku tečkovala sporá vegetace, žádná utěšená krajina. Pak se po naší pravé ruce objevily holé písečné přesypy a přibylo odpadků a fekálního pachu z trnitých houštinech. Slunce se blížilo k horizontu a já jsme se těšil na dobře osvětlené duny. To skutečně byly, ale také řádně zdupané a poseté fotícími se rodinkami, přestože tabulek zakazujících vstup tu nebylo málo. Došli jsme na kraj města a po Paseo Costa Canaria, chodníku nad pláží, jsme se vrátili, odkud jsme vyšli.

Zastavěnou plochu Maspalomas, Playa del Inglés a dalších sídel tu tvoří hotely, apartmány, nákupní střediska a zase hotely. Neviděli jsme žádnou obytnou zástavbu. Věkový průměr návštěvníků je poměrně vysoký a to i přesto, že tu najdete i dost rodin s dětmi. Okolo osmi se setmělo, povečeřeli jsme a uložili se ke spánku.

V neděli mi kapalo z nosu jak z kohoutku v žižkovském pavlačáku a tak jsem odmítl kamkoliv jít. Ráno jsme absolvovali schůzku s delegátkou, zaplatili 10.50 za heslo k wifi internetu a našli jsme na internetu půjčovnu aut, malé autíčko na pět dní za 83 eur s plným pojištěním, tedy za polovic než od cestovkou doporučované půjčovny. Poslal jsem rezervaci a ještě odpoledne mi přišlo potvrzení. Přes den jsem se snažil vytipovat místa, kam by stálo za to jet.

V pondělí jsme vstávali před devátou, dlouze snídali a na jedenáctou hodinu jsme šli pro auto. Dostali jsme Hyundai i10, maličkého úzkého pětidvéřového bobka. Lehké řízení, krátké nepřesné řazení a vysoko umístěný brzdový pedál. Ale jede slušně a má i klimatizaci. Chtěli ode mne kreditku a nechali si podepsat bianco šek jako zálohu. No fuj.

Vyjeli jsme na severozápad do Puerto Mogán. Velká část cesty byla po slušné dálnici vedoucí pustou krajinou hřebínků směřujících k moři. Kde bylo trochu vody, objevovaly se látkou pokryté banánové plantáže, u konců údolí pak hotely, hotely a hotely. A golfová hřiště se zeleňoučkým trávníčkem. U Puerto Rico hřebínky přidaly na výšce a silnice se prodírala skrz ně několika tunely, až pak rezignovala, smrskla se na běžné dva pruhy a zkroutila se do serpentin.

Puerto Mogán je malé úpravné městečko na konci údolí, nehyzdí je zatím výšková výstavba a uličky patrových domků u přístavu jsou pečlivě opravené, nabílené a porostlé rozkvetlými buganviliemi. Přístav je plný jachet a od konce mola vyjíždí na své plavby žlutá ponorka.

V ponorce jsme ještě nebyli a tak jsme koupili lístky a nastoupili do útrob stroje. Válcový trup lemovaný okénky a židličkami, asi pro 44 lidí, u okének obrazovka s obrazem kamery umístěné v místě periskopu a digitálními ukazateli teploty, času plavby a prý hlouby – čísla ale vypadala nedůvěryhodně. Během čtyřicetiminutové plavby jsme viděli spoustu různých ryb, tedy hlavně sardinek, a jeden vrak, kolem kterého jsme se drahnou dobu točili. Prý jej tu společnost v březnu 2002 úmyslně potopila, aby měli atrakci. Voda byla poměrně kalná, čekal jsem lepší viditelnost, dno nezajímavé. Nebýt vraku a ryb shluknuvších se na účelově předhozené žrádlo, nebylo na co koukat. Po plavbě jsme byli hladoví a tak jsme zamířili do městečka, kde na zdech jedné restaurace měli nabídky malých rybích jídel za mírné ceny. Naletěli jsme a tak jsme dostali pět grilovaných ryb s chlebem, rajčatovým salátem a omáčkami. Byli jsme přecpaní a restauraci máme pro tuto dovolenou za sebou.

Vrátili jsme se na molo pro auto (dá se parkovat u kotviště ponorky, zadarmo) a ponorka právě vyplouvala. Sledovali jsme, jak se vyplazila z přístavu, otočila kolem přístavní hráze, zamířila asi 100m od břehu a tam se potopila. Žádné kilometry. Pak jsme se autem pustili dál do kopců, projeli jsme několik vesnic cesou na Mogán, nekonečnými serpentinami jsem šplhali po kopcích porostlých jen suchou travou a sukulenty, minuli jsme odbočky do údolí vedoucích k moři, až jsme dojeli do průsmyku Degollada de la Aldea a před námi se otevřel výhled do širokého údolí, ve kterém se bělaly domy San Nicolás de Tolentino obklopeného krytými plantážemi. Odbočili jsme doleva na Tasártico a pracně vystoupanou výšku ztratili v několikakilometrové sérii serpentin.

Ve vesničce – pár domů a banánové plantáže – asfalt končil a dál vedla prašná cesta. Dojeli jsme k místu, kde odbočovala cesta do údolí Canada de Aguas Sabinas, kam jsme původně chtěli jít (přejít přes sedlo a spadnout k zátoce Guíguí), bylo ale vedro, dost pozdě na to vycházet na pětihodinový výlet a hlavně se nám vůbec nechtělo drápat se nehostinno krajinou nějakých 500 výškových metrů nahoru. Dojeli jsme tedy na konec údolí – a on tam byl kemp. Byl ale bokem, malý, a nezdálo se, že by byl kdovíjak osídlený. Údolí končilo pláží, lávové valouny a místy černý písek, voda chladnější než na Playa del Inglés, ale pořád ne studená, a vlny, které ztěžovaly přístup do vody. Vpravo a vlevo končila zátoka kolmými stěnami. Vyráchali jsme se, oschli, já jsme se vydal na konec zátoky k jihu (asi 10 minut jedním směrem) a pak už bylo skoro půl sedmé a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Zatáček bylo snad ještě víc než cestou sem (a to jsme jeli stejnou cestou) a k apartmánům jsme dorazili už po setmění, po osmé hodině. Dali jsme jen lehkou večeři, jsouce nacpáni rybami od oběda.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .