0
0

„Už zase???“opáčila jsem na svou dobrou kamarádku, sousedku Dášu, která dorazila na kávu se zasněným úsměvem a svým obvyklým konstatováním – že bysme mohly někam vyrazit!!

V posledních letech jsme zavedly tradici „babských víkendů“ a čas od času vyrazíme na prodloužený víkend „za hranice všedních dnů“.

Po prvních výletech s různými CK jsme dospěly k závěru, že si totéž dokážeme zařídit za polovic a většinou se vydáváme na cesty pod vlastní taktovkou.

Takže myšlenka byla zaseta, zbývalo vymyslet kdy a kam.

Protože se naše cestování většinou váže na lowcostové letenky, je třeba volit z nabídky dostupných destinací těchto společností. Po dlouhém pátrání nám v hledáčku utkvěla Gran Canaria s odletem z Bratislavy prostřednictvím letecké společnosti Ryanair.

Po té, co jsme vybraly kam, začaly jsme řešit s kým. Protože škála našich cestovních kamarádek je celkem široká a máme tedy z čeho vybírat, nakonec jsme učinily nabídku Lídě (je to fajn baba, oddech zaslouží a zcela zištně – umí španělsky) a Alence (osvědčila se jako prima sparingpartner v Turecku).

Obě celkem bez okolků souhlasily se společným víkendem na Kanárech a tak jsme začaly hledat optimální termín.

Poslední květnový víkend se nám jevil, že by na Kanárech mohl být už dostatečně „letní“, zdálo se že i můj manžel by do té doby mohl „prodýchat“ hlídání dvou nezletilců, takže jsme objednaly letenky na tento víkend, odlet v pátek odpoledne z Bratislavy a návrat v pondělí ráno zpět. I po stránce absence v pracovním procesu se nám termín zdál optimální, takže jsme převedly patřičný obnos a začaly jsme se poohlížet po rozumném ubytování.

Dáša je jako internetový pátrač v tomto naprosto nedostižná, takže se jí velmi záhy povedlo najít na GC rozumně vypadající apartmán za legrační cenu. Po jeho kompletním ohledání přes mezinárodní hodnocení návštěvníků a spočítání oken budovy a balkónů přes google maps, jsme přes booking.com na apartmánu Flipper objednaly nocleh a po krátkém hledání jsme doplnily výhodný pronájem auta přes Traveljigsaw a byly jsme nachystány na cestu.

Ke konci března došla z Ryanairu notifikace o změně – potěšil nás posun odletu asi o 4hodiny dříve, takže se nám rozšířil plánovaný program o páteční večerní nakupování, potvrdily jsme akceptaci změny, na Flipper a do půjčovny jsme daly vědět, že dorazíme dříve a mohly jsme se začít těšit.

Opatrně jsme postupně (skoro)všem příslušným chlapům sdělily KDY a KAM a v pátek ráno jsme se po obvyklé kontrole pasů a peněz (ty jsou jediné důležité, ostatní se dá dokoupit)vypravily do Bratislavy. Zapomněla bych – tentokrát přibyla navíc k řešení VÁHA!!

Vzhledem k tomu, že jsme cestovaly s lowcost, musely jsme tentokrát velmi důrazně pohlídat váhu a rozměr příručních zavazadel a společně jsme si zaplatily jeden PLACENÝ KUFR 15kg k odbavení. Ten jsme až po okraj naplnily ženskými proprietami, které by se na palubě špatně vysvětlovaly(spreje, voňavky, pilníčky apod.), becherovkou pro dlouhé večery a jídlem s tím, že na zpáteční cestě snědené jídlo a vypitou becherovku nahradíme nákupy.

V Bratislavě jsme odstavily auto u přátel před firmou nedaleko letiště a nechaly se tam zavést. Při odbavení našeho KUFRU nám dokonce prošlo 1,5kg nadváhy (to ta becherovka) a po chvíli v tranzitu začal nástup do letadla.

Krátce po obědě jsme už startovaly z Bratislavy a vyrazily směr Kanárské ostrovy. Letadlo bylo skoro plné, ale díky Dášině obvyklé agilnosti jsme měly velmi pěkná místa nedaleko vstupu a díky štěstí jsme měly i celkem příjemné spolucestující, jednu Dáša s Alčou a jednu my s Lídou. Obě děvčata, ač Slovenky, byly na GC domácí již několik let, takže jsme se během dlouhého letu od nich dozvěděly i ledacos zajímavého.

Po cca 5,5hodinách cesty náš Boeing 737 bezpečně žuchl ne letiště nedaleko Las Palmas a my mohly vyrazit.

Alča s Dášou šly lovit náš KUFR a my s Lídou se vypravily vyzvednout objednané auto.

Tedy Lída šla puknout svou poletovou cigaretku a já šla hledat příslušnou půjčovnu. To se mi záhy povedlo a vybavena příslušnými dokumenty jsem se začala dožadovat vozidla. Úředník sice angličtinou vládl, ale poměrně chatrně… Mezi tím dorazila Lidka a já poprvé pochopila, že přizvat ji k cestování po španělsky mluvící zemi byla více než dobrá volba. Těžko říci, jestli vrozená španělská pohodlnost (aniž bych se chtěla někoho dotknout) nebo neznalost angličtiny způsobila obrovské nadšení v momentě, kdy borec seznal, že bude moci komunikovat mateřštinou.

V ten moment jsem se ocitla na pozici chabého sekundanta a sotva jsem stíhala dělostřelbu španělštiny, v které se skrývaly instrukce o vyzvednutí a vrácení auta a hlavně POJISTKA! Mezitím dorazily baby s kufrem a společně jsme usoudily, že pojistka 30EUR „na všechno“ není tak drahá. Dokonce i krádež se prý pak hlásí – pouze telefonem…no to bych fakt chtěla zažít! Nebo raději ne, protože celá transakce byla jištěna mou kreditkou, to by taky nemuselo dobře dopadnout . Když jsem se dožadovala obvyklého formuláře „na škrábance“, který jsem řešily ve Španělsku, dozvěděla jsem se, že tady se nic takového nevede, protože máme POJISTKU! Dokonce i auto se vrací jen vhozením klíčů do schránky (po zaparkování na vyhrazeném parkovišti), tak to je teda fakt VEGET!

Zapomněla jsem poznamenat, že jsem byla již poněkolikáté ustanovena řidičem, což mne samozřejmě těšilo (ta důvěra!! ), ale byla to i určitá zodpovědnost – probůh, co bych pak řekla těm ovdovělejm chlapům, kdyby se něco stalo, a co Lídini chuligáni!!??

Nafasovaly jsme příslušný doklad o výpůjčce auta a klíče a vyrazily jsme na parkoviště.

Brzy jsme dle Lídiného překladu našly našeho stříbrného bobečka – VW Polo, nasoukaly do něj naše zavazadla a vyrazily vstříci ubytování a dalším zážitkům.

Já se nasoukala za volant, vedle mne Dáša jako vrchní osvědčený navigátor a holky dozadu.

Pod Dášiným vedením jsme se brzy vymotaly z dopravních záludností letiště a jeho okolí a namířily – směr San Augustin. Po mírném hledání jsme se dostaly až do příjemného městečka a v něm našly Apartmány Flipper.

Když jsme dorazily na místo, nevěřila jsem svým očím. Jednak jsme pochopila, že POJISTKA na škrábance má na GC svoje opodstatnění. Před budovou na prostoru, kde by pohodlně zaparkovalo tak 15Evropanů parkovalo asi 40 místních aut, z těch 40ti bylo asi tak 38 mírně či více škráblých. No, při hustotě parkování se ani nebylo čemu divit. Holky mezi tím, co jsem oněměle žasla, ověřily, že jsme tu správně a jaly se nás stěhovat dovnitř.

To pořád neřešilo základní nerudovskou otázku – KAM S NÍM? Tentokrát ovšem nešlo o slamník, ale o našeho broučka! Nakonec se mne, respektive auta, ujal majitel Apartmánu Jezus, brilantně ho napasoval mezi popelnici a jiné auto (evropský prostor tak pro motorku!!), no divila jsem se, že nevylézal kufrem ! Posléze, když jsem zjistila, jaký je to sportovec, jsem ho začala podezírat, že jezdí na kole kvůli jednoduchému parkování!

Po nezbytné aklimatizaci, kafi, převlečení atd. jsme vyrazily na první GC výlet.

Obě naše zmíněné spolucestující v letadle nás dostatečně instruovaly ohledně důležitých lokalit na ostrově, v plánu byl nákupní páteční podvečer, takže jsme vyrazily do nejbližšího shoppingcentra. Sice trochu složitěji, ale podařil se nám najít místní Careffour jako nákupní střed, kolem kterého se nabalilo spoustu místních dalších obchodů, takže jsme nakoupily hlavně pití a něco málo k snídani a vyrazily po dalších nákupech. Naštěstí ve 22hod.zavírali, takže jsme se „částečně uspokojené“ mohly vrátit na náš Flipper, abychom se pořádně vyspaly před cestou, kterou jsme ještě potřebovaly naplánovat.

Po příjezdu UŽ ZASE vyvstala otázka – KAM S NÍM? Poté, co jsme několikrát objely všechny nejbližší ulice, rozhodla se Dáša, že zaparkujeme na přechodu pro chodce, který skýtal místo asi tak na hubený velorex…. Za naší všestranné navigace tam Dáša našeho bobíčka mistrně VSUNULA a mohly jsme jít plánovat.

Protože jsme si k tomu plánování vzaly dovezenou becherovku, šlo nám to absolutně brilantně a taky se nám šlo moc dobře na kutě !

Druhý den ráno jsme po několika litrech kávy a toustech se šunkou a sýrem vyrazily vstříci první místní turistické perle – MASPALOMAS. Chvíli nám trvalo, než jsme našly rozumné a neplacené místo na parkování a poté co jsme ZASUNULA našeho broučka na obvykle (na místní poměry!)anorektické parkovací místo (zlatá POJISTKA!!), mohly jsme vyrazit za zážitky!

Po asi čtvrthodince chůze kolem prázdného umělého koryta řeky, které zřejmě řeší jarní rozvodněnost z hor (to by mne fakt zajímalo z čeho!?), jsme kolem camel taxi – zaparkovaných velbloudů k projížďce po dunách, dorazily na proslavenou pláž u dun. Tady se asi UŽ ZASE, jak by jistě zkonstatoval můj manžel, projevila moje zhýčkanost.

TOHLE že jsou proslavené duny MASPALOMAS, na které se jezdí dívat turisté z celého ostrova? No pardón, myslím, že autor místního turistického průvodce v životě nezavítal do Egypta nebo Tunisu, aby se podíval na Saharu! O odulých, bělobou na hony svítících Němcích, kteří jsou jistě základem obdivovatelů místního písku, ani nemluvím. Hrozně mne štve, když někdo bude do utahání bude ohrnovat nos nad Egyptem a podobnými destinacemi, aniž by je navštívil. Musím říct, že se saharskými dunami a atmosférou největší pouště je tato turistická drobnůstka naprosto neporovnatelná.

Takže jsme si brzy vyrazily zlepšit náladu do místních hor dle večer před tím sestavené „becherovkové“ trasy.

Vrátily jsme se kus zpět na východ, profičely po dálnici kolem našeho San Augustina a kolem El Doctoral a Vecindario, kde jsme den předtím shopingovaly, jsme vyrazily do hor. Projížděly jsme místními vesničkami na úpatí hor, pozastavovaly se nad rozlehlostí a řešením mnoha skleníků po cestě a kochaly se výhledem. Brzy se cesta velmi zúžila a hrozila, že se stane užší a ještě užší až bude nejužší na celém světě. No, když ne na celém světě, tak na GC určitě! Poslední vesnička zůstala daleko za námi a cesta se klikatila čím dál víc po svazích místních hor. Copak o to, cesta byla opravdu malebná, ale nikde ani zmínka o tom, že je k užití pouze vyjukaným výletníkům, tudíž každé potkání místního „šíleného“ řidiče, který kolem nás profičel závratnou rychlostí a určitě si myslel něco o „kravínu na výletě“ mnou vedeném…. , mne dohánělo k zoufalství. Znovu jsem velebila naši POJISTKU a slibovala tomu nahoře, že mu něco do kostela donesu, když ji raději nebudeme muset použít.

Když jsme ujely od civilizace už asi 20km, Dáša najednou zahlásila – „..jo a zapomněla jsem Ti říct, že v průvodci psali, že se před zatáčkami musí troubit!“ No nezabili byste ji?? Já ji nezabila, bo jsem od přírody pacifista, ale neměla jsem k tomu daleko! Takže jsme k našemu pobytu v horách přidaly nezbytný zvukový doprovod a jistě jsme způsobily ohluchnutí několika dalších místních svišťů.

Brzy jsem zjistila, že mi v opravdu ukrutných zatáčkách na zmíněné troubení chybí třetí ruka, takže jsem požádala moji podruhé narozenou navigátorku o spolupráci. Finální pohled na nás musel být vážně úchvatný, no tříručná „hra na volant“a přilehlé čudlíky se jen tak nevidí!Ale nepovedlo se mi Dášu ani připravit o levou ruku tím, že bych ji ji vpletla do volantu, takže jsme úspěšně za setrvalého troubení stoupaly vzhůru k městu Santa Lucia. V momentě, kdy už jsem měla pocit, že nám to celkem jde, se na obzoru, resp. hraně kopce objevil náklaďák.

Vždy se na chvíli objevil a zase zmizel za některou se mnohých zatáček, očividně byl místní, takže mi velmi záhy došlo, že pravděpodobnost, že by mezi mnou a jím byla někde křižovatka, na které by nám odbočil z cesty je vážně mizivá! Měla jsem pocit, že čím blíž, jede rychleji a cesta se v ten moment stala opravdu tou nejužší na GC. V momentě, kdy jsem měla pocit, že je cesta asi o 15cm širší než okolo jsem se rozhodla zastavit, najet ke kraji a na toho Chiróna počkat. Když jsem si všimla, že cesta se v našem směru mírně svažuje, bylo už pozdě cokoliv řešit. Náklaďák zmizel za poslední zatáčkou, já zavřela oči a čekala jsem RÁNU. Vzhledem k místu, z předešlého vyplývá, že ten šílenec jel mírně do kopce, tudíž ten svůj vehikl ani náznakem nezpomalil, prohnal se kolem jak tajfun, já bych ještě dnes přísahala, že mezi naše auta by se sobotní noviny už nevešly!!

Když jsem pochopila, že jsem živá, nikomu se nic nestalo a naše pojistka zůstala i nadále netknutá, vyhrnuly se mi z očí naprosto nekontrolovatelné slzy úlevy jako hrachy, které se mi přesto draly zpod naštěstí celkem velkých slunečních brýlí a kutálely se mi až kamsi do výstřihu. Moje skvělá navigátorka, v ten moment jsem už zapomněla absolutně na všechno, mne stihla kapesníkem skoro celé to slzavé údolí pochytat a poté, co jsem to dostatečně prodýchala jsme se mohly pustit dál na Santa Lucii.

Do městečka jsme dojely skoro vzápětí a zaparkovaly v zatáčce hlavní silnice pod místním malebným kostelíkem. Přemýšlela jsme, jestli mi mé ještě celkem perníkové nohy dovolí vystoupit z auta, ale opět jsem musela zkonstatovat, že ženská vydrží vlastně úplně všechno a hrdinně jsem vystoupila.

Zastávka opravdu stála za to, městečko se na úpatí hor topilo v rozmanité zeleni, takže jsme se mohly dostatečně botanicky ukojit v místním parčíku (strelicie, amarylisy, muškáty, ficusy a další)a dokonce vyzkoušet místní BAŇOS PUBLICOS. Cestovní pauzu jsme zakončily v místním kostelíku a nabýt lejna přesně uprostřed schodiště, nenašly bychom na téhle zastávce jedinou chybičku! Vždyť já už si vlastně žádné zatáčky ani nepamatovala !

Brzy jsme se horskou cestou, která se mi po přežilém zážitku s místním náklaďákem zdála nějaká širší a rovnější, vyšplhaly až k průsmyku u Roque Nublo, který byl nejvyšším místem naší cesty. Na místním parkovišťátku jsme nechaly našeho bobíčka a šly jsme se kochat místním výhledem. Bohužel „mračný vrchol“, nebo jak se to přesně překládá, nezůstal svému jménu nic dlužen a velký výhled do okolí jsme si neužily.

Dále jsme pokračovaly na Tejedu a hlavně Cruz de Tejeda, kde jsme si chtěly prohlédnout místního Ježíše na kříži. Na místním public parkovišti se nám povedlo zaparkovat, aniž by po nás někdo něco chtěl, což bylo vzhledem k turistické atraktivitě místa celkem překvapivé. Prošly jsme si stánky místních trhovců, vyzkoušely domácím omáčky MOJO a pokochaly jsme se domácími pletenými svetry – to byl tedy správnej KÝČ!!

Z Cruz de Tejeda jsme pokračovaly dál na Vega de San Mateo, už jenom kvůli fotce pro mého staršího syna. Jako Matyáš italskou a španělskou verzi svého jména – Mateo naprosto zbožňuje a už jsme se těšila, jak mu povykládám, že má na GC dokonce vlastní město !

Cestu nám ale přerušila kouzelná domácí hospůdka v jedné z už docela příjemných zatáček, kde jsme se, vzhledem k pozdnímu odpoledni, rozhodly zastavit na oběd. Sotva jsme zasedly ke stolku pod venkovní pergolou, přiběhl usměvavý majitel a přijal naši obšírnou objednávku. Po chvíli se na stole začaly vršit skleničky, hrníčky, džbánky, mističky a talíře…když jsme se asi po hodině funíc odkutálely, zaplatily jsme za všechno vč.spropitného 40EUR, což pro mne byla suma celkem šokující svou „maličkostí“!

Když jsme se nasoukaly zpět do auta, hrozilo, že díky“trávícímu efektu“povezu jen tři spokojeně oddychující spáče, ale holky byly s mým řízením účastny a setrvaly i přes ten báječný kulinářský zážitek, při vědomí. Po několika desítkách kilometrů, když jsme nafotily všechny dostupné cedule o Vega de San Mateo, jsme se díky Dášině navigaci ocitly u Centro Commerciale ………..

Podle informací od našich spolucestující z letadla to mělo být jedno z největších nákupních center na ostrově a tak jsme se rozhodly tady utratit zbytek svého plánovaného kapesného. To se nám taky z velké části po asi 4hodinách podařilo a tak jsme se krátce před zavírací hodinou pustily k našemu Flipperu.

Po návratu zpět jsme UŽ ZASE řešily parkování……po té co jsme preventivně zkoukly všechna dostupná místa v bočních uličkách směrem k Appartmánu, která byla naprosto beznadějně zaplněná, na nás před vchodem čekal zázrak – parkovací místo!!!

Naprosto bez dechu jsme zaparkovala, vystoupila z auta a asi po 10m vešla do vchodu našeho ubytování!! A tehdy jsem začala přemýšlet o tom, co za to „ten nahoře“ bude chtít?

Před spaním jsme už jako zkušené cestovatelky vytýčily program na další den, zapily to zbylou becherovkou a šly řádně zmoženy, hlavně cestováním, té becherovky už moc nebylo, na kutě!

Druhý den ráno se nám stávalo trochu lépe (to že byl té becherovky jen zbytek) a tak jsme mohly záhy vyrazit za dalšími krásami GC. Měly jsme namířeno do turistických letovisek na jižní straně ostrova, dále do kaktusária a ostatní cíle jsme chtěly nechat až na dalším vývoji cesty .

Naše první autokilometry směřovaly k velkých turistickým komplexům na jihu ostrova. Vybaveny pracně v Brně sehnanou automapou ostrova jsme zjistily, že za cca 3roky od vydání mapy stihli na GC dostavět asi 30km dálnice – na české poměry obdivuhodná rychlost. Bohužel tím vznikl značný nesoulad v Dášině navigaci – jely jsme někudy, ale nevěděly jsme moc kudy, ale nakonec se nám podařilo se zdárně dostat až do Puerto Rica.

Zaparkovaly jsme na klasicky diskutabilním místě, tentokrát v místním přístavu, otrkána třetím dnem ježdění v místních podmínkách, jsem bez mrknutí oka vytvořila „druhou parkovací řadu u chodníku“ a tvářila jsem se, vystupujíc z auta, jakože NIC! Už zase jsme sice řešily parkování, ale tuzemské řidičské vychování mi stejně nedalo a pokuřovala jsem poblíž a poočku sledovala našeho zaparkovaného bobíčka.

Holky zatím udělaly pár fotek v přístavu a nedalo jim nezakecat se zase s číšníkem v místní hospůdce, který nemajíc co na práci, jim začal líčit krásy ostrova a obzvláště jedné báječné horské trasy. Nakonec jsem se nechala zviklat a šla jsem si ten chvalozpěv poslechnout a zkouknout v mapě. Problém byl v tom, že uvedená trasa v mapě až tak moc nebyla (že by ji taky postavili za poslední 3roky??) a tak jsem nemohla ani áchat ani nadávat, jen jsem si poznačila, kde by to tak asi mohlo být.

Dále jsme vyrazily do Puerto de Mogan, nazývaného místní Benátky.

Tentokrát jsme velmi civilizovaně zaparkovaly na veřejném parkovišti pod dozorem místního strážníka, zaplatily závratný poplatek asi 70centů za hodinu (zvláštní, jak neporovnatelné s českými tarify) a vyrazily jsme kochat se místními kanály. To nás velmi brzo přešlo, protože jsme zjistily, že jsou jen dva. Byly sice opravdu nádherně porostlé bougenvileami a další zelení, ale vážně bych čekala Benátkám něco podobnějšího ….

Co nás opravdu šokovalo byla čistota vody v místním přístavu. Na to, kolik zde bylo zaparkováno různých vodních pojezdů (v lodích se totiž VŮBEC nevyznám) to bylo, myslím, obdivuhodné a našemu zjištění nahrávala i přítomnost velkého množství různé rybí zvířeny přímo v přístavu. Takže jsme se kochaly alespoň rybami, když už „kanály“ zklamaly a velmi brzy se nám naše pozorování podmořské zvířeny ze břehu vyplatila. Naši pozornost zaujal vznášející se „tmavý papír“, když jsem po chvíli zjistila, že se „papír“ vcelku cíleně a smysluplně mezi balvany pod vodou pohybuje. Nezaváhala jsem a vzrušeným řevem jsem povolala ke břehu i Dášu, myslím, že spolu máme z Egypta docela slušné zkušenosti s různými podmořskými potvorami, ale i tak jsme tu mrchu identifikovat nedokázaly . Udělaly jsme nějaké fotky, ale stále máme našeho „UFONKA“ bez názvu a to jsem po návratu prolezla všechny své dostupné podvodní encyklopedie. Tak kdybyste věděli o nějakém odborníkovi na kanárskou podmořskou zvířenu, dejte vědět.

Udělaly jsme ještě pár fotek přístavu a okolí, koupily pohledy a mohly jsme vyrazit na další cestu.

Směřovaly jsme do vnitrozemí směrem na Mogan, dále do hor na Hoyo a přes ně dále do Tocomodán do kaktusové zahrady. Nenašly jsme kupodivu mezi fotkami a informacemi o GC mnoho informací a fotek z tohoto místa, přitom v průvodci ho popisovali moc hezky, takže jsme ho vybraly do našeho cestovního itineráře.

Když jsme s přehouply přes hory, zaujalo nás množství a množství a množství různě velikých skleníků na svazích hor, které padaly pozvolně k moři a mezi nimi jsme brzy našly naše KAKTUSY. Na parkovišti byly dohromady asi tak 4auta, což nás utvrdilo v tom, že tahle kaktusová zahrada bůhví proč není vyhledávaným cílem turistů.

Zaplatily jsme 6EUR vstup, v rámci úspor jsme zvolily obyčejné vstupné bez sdruženého oběda a přibaleného kaktusu, a vyrazily jsme vzhůru za kaktusy. První vstupní část zahrady nás moc neuchvátila, dokonce jsme propadly podezření, že je to ZA TY PENÍZE všechno, ale pak jsme se důmyslným systémem cedulek dostaly kolem amfiteátru, do zbytku zahrady, který předčil naše očekávání.

Spousty a spousty bodlináčů všech možných stáří, typů, barev a vousatostí na nás koukaly ze všech koutů zahrady, mezi nimi se procházeli pávi, kteří čas od času vyjadřovali svoji nespokojenost s okolním světem hlasitým a protivným řevem a asi také tím, že nám žádný z nich neukázal svůj ocas v plné kráse….

Nafotily jsme hromadu fotek, pokochaly jsme se krásným výhledem na hory, moře, okolní skleníky a na nás vzájemně na pozadí opravdu krásných kaktusů veškerého vzezření.

Asi po hodině jsme vyrazily na další cestu, tentokrát nás už čekala číšníkem vychválená cesta, jen bylo třeba ji najít.

Celkem plny optimizmu jsme identifikovaly správnou odbočku a brzy se cesta začala z městečka…… šplhat do kopců. Dlužno říci, že jsem byla poměrně dlouho, než se nám povedlo se z městečka vymotat, přesvědčena o tom, že skončíme někomu na zahradě, alespoň podle šíře a kvality vozovky určitě, ale brzy jsme opravdu vyjely správným směrem a na správnou cestu. Nebo cestičku??

Naše „pěšinka“ se začala poměrně razantně šplhat do kopce a mne zase popadly už vyzkoušené obavy. Hlavně na téma – proboha pokud tu někoho potkáme, jak se s ním tady na té cestičce vyhnu?? Naštěstí tahle horská „magistrála“ byla poměrně lidu- a autoprázdná, takže k potkání se s kýmkoliv docházelo opravdu vyjjímečně. Klasicky na jedné straně se zdvihala téměř nebetyčná skála a na druhé téměř „peklotyčná“ propast na jejímž dně se klikatil potůček. V době rozvodněnosti je to asi celkem dravá řeka, ale jak už jsem tu zmiňovala, fakt nevím, kdy to tady je?

Když jsme si odsouhlasily první přestávku, vyšplhaly jsme asi 8mi 360ti stupňovými serpentinami a na rovnější úsek na vrcholu zaparkovaly s výhledem na okolí. Uklidňovala jsem si splašené srdíčko cigaretkou a holky se kochaly výhledem, Dáša mimoto cvakala některé, z jejích mnoha a mnoha fotek. Výšky kolem nás směrem dolu i nahoru byly docela závratné a já stále měla pocit, že se mi určitě špatně zabržděné auto někam rozjede, tak jsem raději odpískala odjezd na nějaké rovnější místo. To jsem ale netušila, že rovnějšího místa se ještě DLOUHO nedočkám!

Pokračovaly jsme s Dášou v naší z předešlého dne nacvičené tříruké hře na volant, jistě jsme neustálým troubením doháněly k šílenství všechny sviště v okolí a pomalu jsme se sunuly dál do hor. Naštěstí se ve skalních průsmycích troubení tak hurónsky rozléhalo, že se protijedoucí auto dalo očekávat ještě výrazně lépe než předešlý den.

Brzy nás troubením na sebe jedno takovém auto upozornilo, tak jsme čekaly, jak a kde se budeme míjet.

Bohužel se nám to v úplně nejlepším místě nepodařilo, navíc nám osud jako „protihráče“ vylosoval Mitsubishi Pajero, takže vejít se s ním mezi tunový skalní masiv a rezavá svodidla byl úkol hodný profesionála. Nakonec jsme se díky sklopeným zpětným zrcátkům a usilovné navigaci 6ti zbývajících spolucestujících mimo nás řidiče, podařilo vyhnout bez jediného náznaku škrábnutí a tak mé sebevědomí, co by šoféra, patřičně vzrostlo.

Dál jsme se šplhaly do kopců kolem horských vodních nádrží a najednou na nás zpoza zatáčky vyběhl mávající člověk ve výstražné vestě, který s očividně snažil upoutat naši pozornost. Z gestikulace jsme pochopily, že je třeba zpomalit a za chvíli jsme míjely účastníky dopravní nehody, kteří se zcela jistě neřídili základní poučkou místního horského cestovatele – „před zatáčkou troubit!!“ Takže se oběma vozům na bocích táhly ošklivé šrámy a všichni zúčastnění jistě netrpělivé vyhlíželi státní moc, která, myslím, v těchto končinách byla fakt v nedohlednu.

Hned po tomto zážitku, který mi opět sebevědomí o pár procentních bodů snížil, jsme dojely na osudovou křižovatku. Po krátké poradě jsem, jako řidič JÁ, zvolila pro další cestu ze dvou špatných variant tu horší!

Odbočily jsme na pravou stezku, to jsme ovšem netušily, že pokračuje jako komunikace pro kamzíky. Pro kamzíky hlavně proto, že přítomnost svodidel, by kamzíky jistě v dopravě brzdila, proto je na tuhle cestu pro jistotu nenamontovali. To jsem ale zjistila, když už jsme tam byly a to už tak trochu nebylo návratu…..

Sklon cesty hravě koketoval jistě se 40ti stupni, serpentiny byly úplně stejně 360st.jako na předešlých cestách a šíře vozovky standardně stěží dosahovala šířky jednoho osobního vozu. Jako zpestření mi tentokrát velmi rychle došlo, že pokud se v tomto KOPCI s autem zpomalím nebo zastavím, už se rozhodně nerozjedu, vzhledem k šíři vozovky se ani neotočím a tak budu pravděpodobně nucena tenhle VESELÝ KOPEC dolu zcouvat. Tehdy poprvé padlo toto označení, které se velmi rychle vžilo a následně jakákoliv jen zmínka o VESELÉM KOPCI vyvolávala salvy našeho zoufalého smíchu.

Takže jsme za skoro setrvalého troubení vyfičely kopec nahoru až k místu, kde jsem měla pocit, že se na cestu vejde více než jen jedno auto. Konkrétně tedy dvě a to jedno už tam stálo

Na tohle miniodpočívadlíčko jsem s hrůzou v očích bleskově zapíchla našeho bobíčka a byla jsem rozhodnuta se na tuhle ani jinou horskou cestu coby řidič už letos nevrátit!!

Vyletěla jsem z auta, klepala jsem se jak ratlík, oběma rukama jsem se opřela o kapotu a hlasitě jsem prodýchávala své horské řidičské fobie. Lída pojala situaci poměrně racionálněji a s mapou v ruce vyrazila k řidiči druhého auta zjišťovat naše další možnosti. Ten seděl na skalním výstupku, kochal se výhledem do údolí a možná poočku i mojí horskou panikou

Za ní odkvačila s fotoaparátem Dáša, lovit své fotoúlovky a Alča, účastna mého stavu, mi dělala morální podporu u auta.

Naštěstí jsme byly s Alčou tak zabrány do debaty o řešení další cesty, že jsme byly ušetřeny toho, jak se Dáša začala po neopatrném kroku na štěrku kutálet kamsi do údolí a následného záchranného zásahu Lídy a neznámého šoféra, za který by se nemusela stydět ani profesionální horská služba. Ještě že jsme tenhle zážitek nemusely absolvovat, protože alespoň pro mne, která se stále nacházela na pokraji infarktu, by to jistě byl zážitek zároveň poslední, protože TOHLE by mne dozajista dorazilo!!

Po chvíli se vrátila Lída s mapou, Dáša s krvavým kolenem a na střídačku nás informovaly, že cesta pokračuje dál 40km v podobném duchu a celkem jsme se nemusely vzájemně přesvědčovat, že tohle teda FAKT oželíme!

Horší to bylo s další cestou, protože já naprosto jasně věděla, že zpět ty serpentiny rozhodně neodřídím!

Nakonec se nade mnou slitovala Lída, ujala se klíčků od auta a korunu všemu nasadila Dáša, která pajdajíc vyrazila zpět do údolí po svých s konstatováním, že se jezdit z kopce bojí! No fakt jsem musela uznat, že jsme sestava do hor, kterou by mohli pohledat!!!

Když jsme se Lidkou usadily na předních sedadlech, já na tom spolujezdcovém, ona za volantem, vznesla jsem opravdu stupidní dotaz, který vzešel z mých mnoha tisíců naježděných kilometrů. No zeptat se za dané situace, jestli je připoutaná, to fakt mohlo napadnout jen mne, protože při tom co nás čekalo směrem dolů a bez zmíněných svodidel, by jakákoliv řidičská chyba byla tak fatální, že by nás nezachránilo ani trojité pásání… Alča se choulila vzadu a radši nic nekomentovala. Asi taky přemýšlela nad tím, co řeknou doma děti, až budou z GC zařizovat cestu jejích ostatků . Přeci jen jsme se připoutaly, Lída ruku na ruční brzdě, zařadila jedničku a krokem jsme se rozjely vstříc pekelným serpentinám. Mohly jsme si alespoň chvíli připadat jako kosmonauti cestou k odpalovací rampě, protože náš rozjezd provázelo zuřivé cvakání Dášina foťáku….mírně nás dováděla k šílenství! Ještě horší ale bylo to, že ten šílený Dášin zachránce se rozhodl nás z kopce následovat a za první zatáčkou se Lídě nalepil na nárazník. To ji samozřejmě brzy úplně rozhodilo a zastavila, aby toho šílence nechala předjet. Bohužel, její myšlenka se nesetkala s jeho pochopením, takže hned začal zuřivě gestikulovat, že teda předjíždět určitě nebude! Bohužel, Lída už stála! Poté, co jsme usoudily, že je to fakt CHLAP, Lidka se pokusila našeho bobíčka opět rozjet, ale dostala nás do docela prekérní situace – nervy jí vypověděly už v kopci s celkem slušným sklonem, pro rozjezd chtěla zařadit jedničku, pro její zařazení potřebovala zmáčknout spojku a při jejích zmáčknutí se auto ZATRACENĚ hodně rozjelo!Naštěstí se jí brzy povedlo všechny pohyby mezi pedály, volantem a ruční brzdou zkoordinovat a pomalu jsme na znovuzařazenou jedničku dojely dolu na už jistě tisíckrát prokletou křižovatku.

No zadek se mi koupal v potu, jistě nejen mně, naložily jsme Dášu a vyrazily jsme po cestě druhé volby dále do hor.

Brzy jsme vystoupaly na protější kopec za Lídiného řízení, našly poměrně velké parkoviště a mohly se kochat výhledem na náš veselý kopec. Udělaly jsme také nějaké fotky, paradoxem a smůlou bylo, že s příslušnou vzdáleností prožitá hrůza ve všech rozměrech bledla a co úplně nejhůře, na fotkách vypadá ta příšerná cesta jako úplně nevinný chodníček!!

Mně se pomalu vracela barva do tváří a asi po hodině hodnoty mého krevního tlaku pravděpodobně dosáhly alespoň přibližně normálních parametrů a já se pomalu mohla začít kochat okolím. Bylo to o to lepší, že jsem zůstala na místě spolujezdce a zcela vyjímečně jsem díky Lídě taky z cesty něco měla. Brzy jsme našly správné směrovky ke městu Teror, kam jsme se chtěly podívat a já už možná měla normální tep a puls.

Po cestě do města jsme nechaly hory za zády a nejvíce nás překvapila teplota, která padla za hodinu asi z 28st. na 15st. Celsia. Pro prohlídku města jsme tedy vytáhly bundy a šly jsme se kochat na místní promenádu a do místního kostela. Zastávka určitě stála za to a náladu nám kazilo jen to, že jsme nenašly žádnou sympatickou hospůdku k pozdnímu obědu. Bohužel po včerejším kulinářském zážitku byla laťka nastavena opravdu hodně vysoko.

Když jsem se dostatečně pokochaly městečkem, vyrazily jsme, plné dojmů a zážitků zpět na náš FLIPPER.

Obvyklé peripetie s parkováním nás neminuly ani tentokrát. Místo prostě nebylo a tak jsme včetně našeho bobíška KONEČNĚ vyrazily na místní pláž. Zaparkovaly jsme na poloprázdném veřejném parkovišti a šly se podívat na místní promenádu kolem pláže. Nakonec jsme skončily v jedné z místních hospůdek a daly si báječnou pizzu s červeným vínem, babsky klábosily, koukaly se na moře a bylo nám mooc dobře. No, mně hlavně proto, že jsme to všechno přežily!

Když se pomalu začalo ochlazovat, rozhodly jsme se vyrazit hledat u FLIPPERu parkování na druhý pokus. Promenádou jsme se vrátily zpět k autíčku a tam nás čekalo místní večerní překvapení!Parkoviště nebylo veřejné, ale placené, no mně bylo hned divné, že je poloprázdné a samozřejmě jsme schytaly pokutu. Naštěstí se nám povedlo kombinací španělštiny a angličtiny vyluštit způsob řešení – do přiložené obálečky vložit příslušný obnos, který činil asi dvojnásobek požadovaného parkovacího poplatku a vsunout do „schránky“ na parkovacím automatu. Možná inspirace pro naše úředníky?

Když jsme úspěšně přepraly místního úředního šimla, vyrazily jsme zpět k FLIPPERu. Každopádně – místo i nadále nebylo! Dáša se nenechala vyvést z míry a jako obvykle se snažila mne přesvědčit, že dostatečné místo na parkování je druhá řada u chodníku! Nakonec jsme se dohodly, že tam překážející auto necháme s odkazem na náš penzion a číslo pokoje. Vzhledem k tomu, že se naše dohadování vcelku protáhlo, najednou se stal zázrak…. Kde se vzala, tu se vzala, se zjevila, NO JISTĚ, pohádková babička! Se širokým úsměvem se nás zeptala, jestli, to PŘÍŠERNĚ zaparkované auto je naše……čekaly jsme konečně nějaké španělské nepublikovatelné výrazy, ale paní se na nás usmála, a naznačila nám, že si máme zaparkovat místo ní a se širokým zmíněným španělským úsměvem svou asi 40let starou limuzínou odjela.

Když jsme měly zaparkováno, nic nám nebránilo, jít na závěr našeho skvělého výletu, plny dojmů a zážitků, balit. Kufry jsme pomocí Dášiny váhy daly brzy dohromady a tak jsme kolem 11té seděly a dopíjely zbytky vína a dojídaly poslední zásoby. Nařídily jsme budíky na velmi brzké vstávání na letiště a šly na kutě. Bohužel právě Alča svůj budík na mobilu nařídila tak, že nám už tak brzký budíček posunula o hodinu dříve do hluboké noci, protože popletla nastavení českého času a místního času na GC. Když jsme ji, hudrujíc, zahnaly zpět do postele, zvonil budík snad za pět minut….i když to v reále byla ještě celá hodina .

Ranní vstávání nás sice netěšilo, ale odbavení na letišti od 04.00hod nás donutilo odjíždět z hotelu asi v půl 4té.Kufry jsme naložily do bobíška, naskládaly tam sebe, zamávaly jsme FLIPPERu, moři i Jezusovi, který na rozdíl od nás jistě ještě spokojeně chrupal, a vyrazily jsme na letiště.

Přestože provoz u letiště byl skoro nulový, trochu jsme se zamotaly při nájezdu do krytého parkoviště, kam jsme měly vrátit auto, ale po chvilce hledání jsme konečně vrátily auto kam bylo třeba a obtěžkány kufry jsme vyrazily do letištní haly. Místní letiště, jak jsme posléze zjistily, nemá noční provoz, takže náš ranní odlet v 6.00 byl prvním ranním letem. Kupodivu, ale letem neuvedeným na odletové tabuli….Ať jsme koukaly jak jsme chtěly a kam jsme chtěly, letadlo do Bratislavy prostě neletělo!!!!

Náš šok lze těžko popsat, ale první co bylo, jsme začaly kontrolovat letenky. To se ukázalo jako správná cesta – všechny letenky byly totiž vystaveny s odletem na úterní ráno. Bohužel, my seděly v prázdné letištní hale na kufrech ráno V PONDĚLÍ!!! To už jsme věděla, že to se mi fakt může stát jenom s Dášou a spol.!! Vždyť my sme se s těma chlapama nejen celý víkend rozčilovaly, ale ještě taky NUDILY!!!!

Když jsme po přestálém šoku zase byly schopny trochu přemýšlet a koordinovat pohyb těla i myšlenek, vyhrála v dalším konání varianta opětného pronájmu auta, návratu na FLIPPER k Jezusovi a jen jsme se modlily, aby měl pro nás ještě na jednu noc volno. Domů jsme rozeslaly opatrné SMS s informací, že se vrátíme o den později a pak nám nezbylo už nic jiného než počkat na opětné otevření AUTOPůJČOVNY, abychom mohly vyřešit další pronájem auta. To se nám povedlo až po 7mé hodině ranní a tak jsme se za slunečného rána vydaly zpět do San Augustina .

Kupodivu se nám tentokrát u FLIPPERu povedlo zaparkovat po nějakém čekání celkem rozumně, stejně jsme čekaly až dorazí Jezus, tak nás průtahy kolem parkování tentokrát moc nezlobily. Když „pan domácí“ konečně dorazil, nafasovaly jsme zpět naše postýlky a hned, alespoň my dvě s Lídou, jsme do nich hupsly, abychom zaspaly tu hromadu zážitků. Alča s Dášou sice vyrazily na kafčo, ale do postele zapadly o něco později také.

Po obědě jsme s údivem zjistily, že díky cestovním zmatkům jsme vlastně dostaly „darem“ jeden úplně volný, pohodový a oddechový den. Bobíška jsme tentokrát nechaly odpočívat a kochaly jsme se místní promenádou kolem pláže, po které jsme ušly jistě 5km směrem na jih ostrova a pak zase zpátky, procházkou kolem místních pláží, skalisek, ubytovacích kapacit a restaurací. Jednu z nich jsme po zpáteční cestě zvolily k pozdnímu obědu a tak jsme si zase užívaly místní kuchyně a vína, koukaly se na moře a litovaly jsme, že nám ten den přibyl jenom jeden.

Po návratu na FLIPPER jsme s velkým překvapením zjistily, že z městečka odjelo asi 80%aut (??) a parkovat se dá úplně všude. Ale tak nějak jsme si na GC zvykly se raději ničemu nedivit a tak jsme šly na podruhé balit. Ráno jsme ještě mírně doplnily zásoby v místním SPARU, takže jsme drobně popily a pojedly, balení už jsme měly natrénované a šly jsme na kutě. Před tím jsme ještě Alence 2xzkontrolovaly nastavení budíku a spokojeně usnuly s klidným svědomím – vždyť už jsme to jednou zvládly!

Asi v 1hodinu ráno se mnou Lidka mírně zacloumala – „Musíš mi pomoct…..!“ Ověřila jsem si, že to není ZLÝ SEN, i když to tak vypadalo! Když jsme se probrala do alespoň trochu komunikační roviny, zjistila jsme, že v koupelně zapadl na vnitřní straně zámek „amerického kování“ dveří, tudíž jsme neměly možnost si dojít na WC a já měla v koupelně zavřenou komplet celou kosmetickou tašku. To mě vážně štvalo ještě více než ten záchod!!

Dáša s Alčou momentálně čůrat nepotřebovaly, takže brzy zapadly zpět do postele a my s Lidkou, po té co jsme vyčerpaly všechny možnosti mimo vyražení dveří, jsme šly shánět Jézuse. Po celkem velkém úsilí se nám ho povedlo vzbudit, po té co pochopil o co jde kupodivu ani moc nenadával a zkušeným grifem, asi jsme nebyly první, dveře během 2minut otevřel.

Lidka mu duchapřítomně nabídla alespoň kafe, taky nás mohl nechat čůrat u popelnic, a on ho bohužel chtěl . Tak nám nezbylo nic jiného než dát si s ním a hlavně setrvat ve společenské anglicko-španělské konverzaci. Jézus byl jako rozvedený důchodce šťastný, že si může (alespoň)povídat se ženskýma a my byly zoufalé, protože už bylo jasné, že se do postele nedostaneme. Kolem třetí hodiny jsme usoudily, že náš předpoklad byl správný, Jezus se s lítostí v oku rozloučil a šel spát. My jsme se sice za ty necelé dvě hodiny dozvěděly opravdu spoustu zajímavostí o GC, včetně toho, že celou dobu našeho pobytu byly na GC nějaké místní svátky (proto tolik aut), ale nevím, jestli by mne ty dvě hodiny v posteli nepotěšily víc?

Průběh zabalení, nalodění a cesty na letiště jsme už měly nacvičené, tak jsme na letišti jako vedoucí vozu mohla s uspokojením zkonstatovat, že jsme to zvládly na druhý pokus o 19minut rychleji (!!!!) než předešlý den.

V úterý ráno na odletové tabuli konečně blikala Bratislava a my se mohly vydat k odbavení zavazadel. Po té, co jsme za asistence místní váhy, vyzkoušely asi 8variant zabalení kufrů, jsme konečně odbavily 15kg kufr jako zavazadlo a vydaly jsme ses příručními zavazadly po 10kg k odbavení do letadla. Stejně jako v Bratislavě začal personál odbavovat pasažéry do letadla s poměrně velkým časovým předstihem a tak jsme se nakonec po dohodě rozdělily. Já s Lídou jsme řešily nápoje do letadla rychlým nákupem v tranzitu , holky vyrazily dopředu obsadit místa.

Vybavena patřičným obnosem, vyrazila jsme pro nápoje a Lidka hlídala kufry. Nákup nápojů zabral možná o kousek více času, než jsme čekala a tak jsme zpět k otevřenému gate docela spěchala. Zpoza rohu se na mne ale vyhrnula hromada těžko publikovatelných, tentokrát českých, výrazů, kterým samozřejmě většina spolucestujících Slováků perfektně rozuměla. Až poté se mi naskytl poměrně komický pohled – Lída rvoucí svůj příruční kufr ze svařeného „rozměrového“ rámu…..za patřičného slovního doprovodu! Kufr se totiž zasekl za přezku a nešel a nešel. Nad ní stál vzpřímený hošík, zaměstnaný u aerolinií, a vzhledem k jeho výšce, „o hlavu více než kropicí konev“, si ohnutou Lídu, peroucí se s kufrem, se založenýma rukama docela užíval. O nějaké zdvořilé pomoci nemohlo být ani řeči. Když jsem s jazykem na vestě doběhla, Lída mezi tím přeprala přezku, rozhodl se hošík to nedarovat ani mně, vytrčil prst směrem k mému kufru a zavelel ZMĚŘIT! Ani můj kufr se s rámem na měření moc nepohodl, takže skřet si už mnul ruce a začal švitořit cosi o doplatku. „To určitě!“ opáčila jsme a doplnila jsem to také několika peprnými výrazy. Otevřela jsme kufr, natáhla jsem na sebe teplou mikinu, kufr jsem protáhla rámem a se vztyčenou bradou jsme s Lídou prokráčely kolem vzteklého trpaslíka směrem k letadlu.

Dáša nezklamala a sedačky byly opět báječné. Po cestě zpět nebylo letadlo tolik plné, takže jsme si pro dospávání zameškaného času užily i trochu pohodlí. Po více než 4hodinách letadlo bezpečně žuchlo na bratislavské letiště a my už jsme věděly – že jsme skoro doma. Náš domácí mazlík na čtyřech kolech spolehlivě čekal poblíž letiště, takže když jsme se přeložily, čekalo nás domů už jen něco přes hodinu cesty.

V Brně Alča s Lídou přesedly do dalšího auta a po nezbytném kafi pokračovaly dále na Prahu.

Myslím, že za 4, ač neplánované, dny na GC jsme toho zažily a viděly víc, než mnozí za 2týdny dovolené, takže už se těším, kdy konečně přijde Dáša – že BYSME UŽ ZASE mohly někam vyrazit!!

Po návratu jsme zkontrolovaly všechny příslušné cestovní doklady, hlavně letenky a EJHLE! S avizovanou změnou odletu nám došla taky změna zpáteční cesty, ale vzhledem k tomu, že hodina ani minuty se nezměnily, změnu data jsme úspěšně přehlédly…

Takže poučení pro další cesty – KONTROLOVAT, KONTROLOVAT a KONTROLOVAT!!!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .