0
0

Celková rozloha činí pouhých 378 km2, stejně jako ostatní Kanárské ostrovy je Gomera vulkanického původu a její stáří se odhaduje na 12 milionů let. Za dlouhé roky eroze vytvořila voda po celém ostrově množství hlubokých údolí, kterým dominují čedičové monolity. Unikátní podnebí zase zaručuje časté deště, udržující ostrov zelený po celý rok.

Ve středu ostrova se nachází náhorní plošina, kde se rozprostírá národní park Garajonay, v roce 1986 prohlášený za světové přírodní dědictví UNESCO. Garajonay je celoročně zahalen v hustých mracích a tato permanentní vlhkost zde pomohla zachovat světový unikát – zbytek mlžného vavřínového pralesa, který v třetihorách pokrýval celou Evropu od Středomoří až po naše končiny. Díky klimatickým změnám na konci tohoto období pak z kontinentu zmizel nejen tento typ lesa, ale také nás navždy opustili například dinosauři.

Před dvanácti miliony let vybuchují sopky na dně Atlantského oceánu, vzniká Gomera a další Kanárské ostrovy. Gomeru a kontinentální Evropu porůstají vavříny a cedry. Nad středem ostrova prší. V třetihorách se prudce ochlazuje, prales mizí z kontinentu a zůstává v centrální části Gomery. Vývoj nerušeně pokračuje až do osídlení člověkem, vzniká mnoho jedinečných druhů rostlin a živočichů. Asi 1000 let před počátkem našeho letopočtu připlouvají Féničané, odváží si odtud lišejník, ze kterého poté získávají červené barvivo a dováží sem severoafrické pastevce a nechávají je tu napospas svému osudu. Začíná osidlování Gomery kulturou Guanches. V hlubokých údolích vznikají čtyři království; nejmocnější Orone (Valle Gran Rey), Mulaga (Hermigua), Ipalán (San Sebastián) a Agana (Vallehermoso). Nad středem ostrova stále prší. Počátkem patnáctého století připlouvá první španělská loď vedená dobyvatelem Juanem de Bothencourtem. Juan se střetává s Guanches, prohrává a odplouvá s nepořízenou. Gomeru dobývá rod Peraza, vznikají první španělské osady, mezi nimi La Villa neboli dnešní hlavní město San Sebastián. Je postavena jedna z prvních staveb, Torre del Conde (Knížecí věž). Dobyvatel Hernán Peraza svádí půvabnou gomeřanku Iballu, načež je zavražděn králem Hupalupou. Zpráva se mezi domorodci rychle šíří a začíná povstání proti španělským vládcům. Rebelie je tvrdě potlačena, většina zajatých mužů starších patnácti let popravena a několik desítek osob odvezeno do otroctví. Zavádí se feudální systém fungující až do počátku 20. století. Vzniká obchodní přístav, vyváží se víno a zelenina. Nad středem ostrova stále prší. V roce 1492 se zde zastavuje Kryštof Kolumbus, nabírá si vodu ze studny a vyráží na první objevnou cestu, o pár týdnů později připlová na Bahamy a dovezenou vodou křtí nově objevený kontinent. Od té doby se Gomeře říká Isla Colombina neboli Kolumbův ostrov.

Ve třicátých letech 20. nastává politická krize, moci se ujímá generál Franco a nastoluje klerofašistickou diktaturu. Zemědělstvím se zabývá přes devadesát procent ostrovanů. Roku 1933 se bouří dělníci, pracující na výstavbě první silnice mezi San Sebastiánem a Vallehermoso. Povstání je pokaždé potlačeno četnictvem a účastníci popraveni svržením z útesů do moře. Nad středem ostrova stále prší. Franco umírá v roce 1975 a vlády se ujímá král Juan Carlos. Během sedmdesátých let nastává těžká krize v zemědělství, více než polovina obyvatel odchází za živobytím na sousední Tenerife nebo do jižní Ameriky. Všechny Kanárské ostrovy získávají roku 1983 statut autonomní oblasti a vzniká ostrovní samospráva. Koncem devadesátých let ostrov objevují evropští hipíci, stěhují se do jeskyní a vedou alternativní život. Díky pravidelným srážkám turisté obdivují třetihorní mlžný prales. Nad středem ostrova pořád prší…

Záhada původu původních obyvatel

Když na ostrov v 15. století připluli Španělé, potkali se zde s lidmi žijícími v rozvinuté, hierarchicky uspořádané společnosti, ovšem technicky na úrovni doby kamenné. Protože však původní obyvatelé zvaní Guanches nepoužívali písmo ani svou historii nijak jinak nezaznamenávali, o jejich původu existují dohady a teorie se opírají o archeologické nálezy a genetické výzkumy. I ta nejrespektovanější z nich zní ale téměř neuvěřitelně. První velkou záhadou byla otázka, jak se sem Guanches dostali, když nestavěli lodě ani neovládali mořeplavbu a to dokonce i mezi jednotlivými ostrovy. Jak sem tedy lidé přišli, když i Lanzarote, ostrov ležící nejblíže africkému pobřeží, je vzdálený téměř sto kilometrů? Je známo, že africké vody pečlivě prozkoumali asi tisíc let před Kristem Féničané, kteří byli vyhlášení mořeplavci a tak se vědci přiklánějí k názoru, že se sem první osadníci nechali dovézt ze severní Afriky na palubách fénických lodí. Zda se na Gomeře usadili dobrovolně, či je tam někdo vysadil a nikdy nedovezl zpátky, se dnes můžeme pouze dohadovat. Takže někdy mezi lety 1100 až 800 před naším letopočtem se pár berberských kmenů i se svými domácími zvířaty sebralo a navždy opustili rodný kontinent, záhadně dopluli na pár drobných ostrůvků v Atlantickém oceánu, které osídlili, nerušeně pokračovali v tradičním pastevectví a za celé dlouhé dva tisíce let je ani nenapadlo pokusit se postavit loď a doplout tak na sousední ostrovy, dennodenně viditelné na obzoru. Zní to prapodivně, ale prý to bylo tak, kultury každého jednotlivého ostrova se vyvíjely každá po svém naprosto odděleně. Gomerští Guanches si ostrov rozdělili na čtyři části, každou spravoval místní král, přičemž nejmocnější z nich sídlil v údolí na jihozápadě ostrova a zbylí tři mu podléhali. Obyvatelé se dokázali dokonale sžít s ostrovem a maximálně využít jeho tvrdé přírodní podmínky; obývali přístupné jeskyně a stavěli prostá obydlí, začali se věnovat i zemědělství, výstavbám prvních kamenných teras a také rybolovu. Uctívali nejrůznější přírodní božstva, na jejich počest se na významných místech pořádaly rituály pod širým nebem. Kmen vždy tvořilo několik rodin v jejichž čele stál muž, avšak když zemřel, dědictví nepřipadalo na jeho vlastního syna, ale na syna sestry jeho manželky. Prý bývalo zvykem nabízet příchozím návštěvníkům ženy, tato hezká tradice se zřejmě dodržovala kvůli obměně krve v rodu. Do jeskyní se také pohřbívalo, a to nejdříve celé tělo, když se tkáně rozpadly, přendaly se kosti do keramických nádob, aby se ušetřilo co nejvíce místa. Guanches věřili, že lidská smrt je cesta do jiného života, a proto do hrobů ukládali nejen nejrůznější předměty a šperky, ale také například kozy, které za pozemského života symbolizovaly největší bohatství.

Pískej!

Pokladem, který se z dob Guanches dochoval dodnes, je však jazyk El Silbo. Ačkoli hovořili vlastním mluveným jazykem, existovala zde i další, stejně důležitá forma komunikace. Guanches se naučili pískat jednotlivé slabiky, z nich skládali slova a věty a dokázali si tak předat jakoukoli zprávu přes hluboké údolí na vzdálenost až několika kilometrů. Tento svérázný způsob dorozumívání se neustále používá, hovořící (neboli Silbero) si vloží prsty do úst, píská a pomocí dlaně navíc zvuk směruje. El Silbo má charakter a rysy mluveného jazyka a Silberos mohou jeho pomocí vyjádřit jakékoli slovo. Je jazykem společenským v tom smyslu, že mu naslouchá nejen ten, komu je zpráva určena, ale i všichni ostatní, co se zrovna nacházejí v okolí. Pokud někoho uslyšíte mluvit, nebo vlastně pískat tímto jazykem, vězte, že nasloucháte kanárské formě španělštiny, kterou se v současnosti mluví. Teoreticky by se takto dalo komunikovat jakoukoli řečí, třeba i česky. Vývoj techniky v posledních desetiletích a odchod Gomeřanů za prací do Venezuely a na Tenerife vedl k tomu, že na konci osmdesátých let silbem hovořilo pouze několik desítek osob. Díky aktivitám za záchranu této jedinečné řeči byla Vládou Kanárských ostrovů vypracována legislativa na jeho ochranu a silbo se stalo povinným předmětem vyučovaným na základních a středních školách. A tak dnes na vesnicích děcka opět pískají, pěstitelé banánů si jen tak pokecají přes údolí a chlapi se zvou pískotem na večerní pivo do místního baru.

Legenda o chlapci jménem Jonay a princezně Gaře

Po staletí si generace vykládaly následující příběh o krásné princezně z vesnice Agulo, což znamená Místo Vod, a její nešťastné a tragické lásce k chlapci Jonayovi. Vypráví se, že Jonay měl vznešený původ, jelikož jeho otec byl syn muže jménem Mencey z Adeje, a zrodil se z ohně na ostrově Tenerife. Krásná Gara se s Jonayem seznámila na slavnostech sklizně ve své vesnici a v jejich srdcích se zrodil plamen čisté lásky. Čtyři měsíce před oslavami sklizně měla Gara zvláštní vidění. Jednou večer zapalovala oheň, a když se dobře rozhořel, přidala pár polínek, co dlouho hoří. Tiše se posadila tváří k sálajícímu teplu a pozorovala plameny. Zahleděla se do nich nadlouho, dokonce tak, že plamínky začaly poskakovat. Po chvíli se zase rozplynuly v jednolitou oranžovou zář. Gara cítila, že k ní promlouvají, že jí dávají znamení. Vyrozuměla, že za čtyři úplňky se potká s láskou svého života, která za ní přijede po moři.

Oné noci, kdy všichni obyvatelé Gomery připíjeli na zdraví dobrým bohům a děkovali za úrodu, připlul na slavnost Jonay z ostrova Tenerife. Ještě tu noc se však objevila další ohňová znamení. Na Tenerife se probudila posvátná hora El Tiede a do tmavé noci začala s rachotem chrlit žhavou lávu a oheň létal do všech stran. Bázliví vesničané porozuměli znamení tak, že bůh ohně nepřeje této lásce a pokud by jí nebylo zabráněno, ostrov by stihlo neštěstí. Nevěděli, že Jonayův praděd se zrodil z ohně samého a promluvil skrze horu Teide, aby vyjádřil požehnání nové, znenadála propuknuvší lásce, kterou předpověděly plameny. Vesničané přikázali Jonayovi opustit ostrov a vrátit se zpět do svého domova a přísahali mu krutá pronásledování a hrdelní trest, pokud se vrátí na Gomeru.

Jonay odplul zpět domů, ale jeho srdce patřilo milované Gaře a on pochopil, že bez ní mu není souzeno žít. Rozhodl se v tajnosti vrátit. Ve skrytu duše doufal, že starší a učení Goméřané pochopí znamení bohů, která provázela jeho seznámení s Garou a jejich svazku nakonec požehnají. Vrátil se do vesnice Agulo a žádal rodiče své milované o její ruku. Rodiče byli neoblomní, báli se, že by se na ostrově probudily hory, ve kterých dřímá oheň a jejich hněv by zničil vše živé. Když Jonay zjistil, že neuspěje, uprchl spolu s Garou ještě ten večer do hor. Chtěli se dostat co nejdále od vesnice, ale jakmile někdo zjistil, že Gara zmizela, vzburcoval všechny vesničany a ti se jali prohledávat každou cestičku. Zakrátko už byli nešťastným milencům na stopě. Avšak i Gara znala cestu velmi dobře a tajnými cestami, které znala jen ona sama, dovedla oba až k posvátné hoře, dnes nazývané Alto de Garajonay. Věděli, že rozlícení vesničané jsou jim v patách a dříve či později je objeví.

Byla jasná, krásná noc, tisíce hvězd se zrcadlilo v moři a jejich chladný svit vrhal zvláštní tupé světlo na stěny posvátného vrcholu. Jonay ani Gara nemluvili, rozuměli si i beze slov a pevně se drželi za ruce. Sedli si na zem a dotýkajíc se laskavě jeden druhého, něžně se milovali a pak pozorovali hvězdy a vnímali energii lásky, která je spojovala v jednu dokonalou bytost. Nevěděli, kolik času uplynulo, když tu náhle zaslechli rozrušené hlasy vesničanů, přibližujících se k nim. I tenkrát, naposledy, se domluvili beze slov a vydali se na poslední část své cesty po této zemi. Vyšplhali na samý vrchol hory, dali si poslední polibek a vrhli se ruku v ruce dolů do prázdnoty.

Dodnes je prý v okolí nejvyšší hory Alto de Garajonay pojmenované na památku veliké lásky slyšet tlukot jejich srdcí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .