0
0

Poměrně těžko přístupná severní část Keni ukrývá řadu zajímavostí, které svého návštěvníka bohatě odmění zážitky na celý život. Gabrové, nomádi žijící v rozpálené poušti, tu dodnes střeží své tradice a k návštěvníkům jsou více než obezřetní.

Když projíždíte pouští od rezervace Samburu dále na sever a slunce pálí do kapoty auta, zdá se vám pohled na oázové město Marsabit v načervenalém prachu a chvějícím se horkém vzduchu jako fata morgana. Marsabit částečně připomíná listnatý les a uprostřed prašné pouště vypadá jako nablýskaná perla. Není tedy divu, že je centrem celé oblasti a řada lidí zde v době největšího sucha hledá ochranu. Město je ale také centrem četných násilností a bojů mezi jednotlivými kmeny, které mezi sebou soupeří především o obchodní příležitosti, nadvládu nad pouštními prameny a pastvinami. Krádeže dobytka a vraždy nepohodlných členů znepřátelené strany tu jsou téměř na denním pořádku.

Marsabit je vstupní branou do nehostinné Čalbijské pouště (Chalbi Desert), ve které denní teplota šplhá i nad padesát stupňů Celsia. Při opuštění vozidla za účelem vyprázdnění přeplněných zásobáren tekutin zbude z bílého odvážlivce téměř jen škvarek. Přesto ale poušť, na jejímž území žije necelý jeden obyvatel na metr čtvereční, obývají pouštní pastevci kmene Gabrů.

Pouštní nomádi

Gabrové čítají na padesát tisíc členů. Žijí v severní části Keni a na jihu sousední Etiopie. Živí se především chovem velbloudů, koz a ovcí. Většinou se nezdržují ve městech, jejich vesničky jsou rozesety v pouštích v jejich okolí. Hovoří jazykem svého snad největšího nepřítele – kmene Boranů. Jejich obličeje mají ostré rysy a dospělí muži mají na hlavě nasazený bílý turban, a tak připomínají svým vzhledem Araby. Ženy se halí do pestrobarevných látek, jejichž aranžmá připomíná indické sárí, a na hlavě jim ležérně vlaje průsvitný několikametrový šál, který je chrání před silným sluncem.

Najít v poušti gaberské vesnice není vůbec jednoduché ani pro ostříleného průvodce, protože jsou v neustálém pohybu. Jejich obyvatelé jsou závislí na vodě a paradoxně na úrodných pastvinách, a tak se za nimi musí neustále stěhovat. Když nastane krátké období dešťů, stane se z pouště jednolité jezero, a tito nomádi musí přesunout své tábory na jeho okraj. S postupně vzrůstajícím suchem se pak opět stěhují – často na místo, odkud původně odešli. Po vydatném dešti se podle slov samotných Gabrů promění poušť v ráj na zemi a vše hraje nejrůznějšími barvami. S rychlostí blesku vyženou nejrůznější druhy trav a květin, které se snaží co nejrychleji rozmnožit, aby se opět uzavřely do rozpáleného písku.

Ve dnech největšího sucha gaberští mladí muži opouštějí hlavní tábor a vedou stádo velbloudů za pramenem a pastvinou, které jsou někdy vzdálené i desítky kilometrů. Tam setrvávají pod širákem několik dní, živí se pouze velbloudím mlékem a případně krví zvířat. Do hlavního tábora se vracejí jednou až dvakrát za dva týdny.

Gaberská fata morgana

Chýše jsou v jedné linii postaveny od příbytku toho nejstaršího k nejmladšímu. Počet obydlí se většinou pohybuje kolem patnácti. Jejich vchod vždy čelí západu a je směrován na ohradu pro dobytek, aby se dal snáze kontrolovat letmým pohledem. Vesnice jsou stavěny formou seskupení na základě příbuznosti. Rodina tak žije pohromadě. Gabrové jsou patrilineární společnost, což znamená, že po svatbě dívka odejde do rodiny svého manžela. V chýši, která má podobu poloviny kruhu a má v průměru tři až pět metrů, žije muž se ženou a jejich malé děti. Starší chlapci spí buď u dobytka před domem, nebo v provizorních tábořištích v blízkostech sezonních pastvin.

Domy jsou omotány nejrůznějšími barevnými látkami a září svou barevností do dálky. Domy staví výhradně ženy tím, že spojí základní kůly tvořící nosnou konstrukci domu a kolem nich omotají látky, případně zvířecí kůži. Používá se prostě všechno, co je po ruce a není už potřeba ke svému primárnímu účelu. Náhodného návštěvníka tak na stěnách příbytku rozesměje třeba přišité dětské tričko nebo odložené pánské kalhoty. Chýše jsou zařízené poskrovnu. Hned u vchodu má své místo ohniště, vedle něhož je velký zásobník na vodu. Na zemi jsou zpravidla dvě postele – dobytčí kůže, na kterých je položena pletená matrace. Obvod domu lemují skladovací nádoby na různé druhy mléka.

Ranní dojení

Jsme nedaleko Kalachy, jednoho z mála gaberských větších sídel. Venku je ještě šero, je slyšet jen šumění větru a sem tam mečení strakatých koz zavřených v ohradách ze světlehnědých kůlů doplněných o ostnaté klestí. Velbloudí ohrada je prázdná. Chlapci odvedli zvířata před týdnem daleko na pastvu. Z malých chýší podoby poloviny fotbalového míče stoupá k obloze slabý dým, protože tady se vstává už dávno před šestou.

Najednou se odhrne kožený závěs a členové rodiny jeden po druhém vycházejí, aby započali nový den. Ženy a starší dívky začnou dojit kozy a ovce. Malé děti obstarávají především mláďata, která byla přes noc zavřená v kamenné ohrádce, která je má uchránit před dravou pouštní zvěří. Nadojené mléko musí nejprve ochutnat hlava rodiny, než může být nalito do zásobníků. Muž po celou dobu sedí před chýší a práci ženy a dětí sleduje. Z čerstvě získaného mléka se udělá horký nápoj s několika lístky čaje a velkým množstvím cukru. Když je dojení hotové, odvádějí chlapci nebo dívky malý dobytek na pastvu a k nejbližšímu prameni.

Třikrát týdně probíhá rituál omývání koz nadojeným mlékem. Žena holí, na které jsou navázány kusy kůže, za stříkání mléka po koze přejíždí. Následuje rituální pokropení chýše mlékem, které má domu a jeho obyvatelům přinést požehnání a štěstí.

Mládež se vrací s dobytkem až po západu slunce. Po večerech se u ohně klábosí a vyprávějí se novinky, které se k ženám a starcům, co přes den ve vesnici čekali, během odpoledne donesly. Už se ale musí utišit a jít spát. Za pár hodin přece začíná nové dojení.

Národ odpočinku

Některá odborná literatura nazývá Gabry kmenem, pro který je odpočinek a relax více než příznačný. Není divu. Za odpolední, kdy může venkovní teplota přerůst i padesátistupňovou hranici, by vykonávání těžké práce mohlo být i smrtelné. Proto je velice výrazným elementem v gaberském každodenním životě to, čemu sami říkají gaassa a co znamená stín. Gaassa je malý přístřešek na první pohled vypadající jako postavený z otepí slámy. Jeho místo je přímo před domem a drobné škvíry v jeho stěnách vpouštějí dovnitř slabý osvěžující vánek. Ti, kteří nejsou s dobytkem na pastvě, v jeho útrobách odpočívají, povídají si, hrají nekonečné hry nebo vyrábějí různé předměty. Gaberské ženy jsou pověstné výrobou koberců nejrůznějších vzorů, o které má zájem i přeplněný trh v hlavním městě Nairobi. Ženy za parných odpolední vedle koberců vyrábějí i provazy a nádoby na skladování mléka. Ty potom prodávají ostatním kmenům, případně je směňují za jiné zboží.

Hrdí a ostražití

Gabrové jsou velmi pyšný a hrdý národ. K nezvaným návštěvníkům se chovají více než opovržlivě. O turisty na rozdíl od jiných kmenů nestojí a vůči lákadlu jejich peněz jsou téměř imunní. Pevně si střeží své tradice a drží se stále na pozoru před okolím. Při rituálních oslavách nového měsíce v minulosti zjišťovali z vnitřností dobytka pozice znepřátelených kmenů, aby se proti jejich nájezdům včas ochránili. Odstup si zachovávají i nadále a komunikují a obchodují především s příslušníky stejného kmene. Mají ale přesto jednu neřest. Milují zde poměrně nedostupný cukr a černý čaj. Pokud si tedy Gabry budete chtít získat a prohodit s nimi pár boranských slov, vězte, že s několika kily cukru a baleními čaje možná uspějete. Je ale pravda, že při návštěvě gaberské vesnice v okolí Kalacha jedna z žen sousedící s domy našich informátorů po celou dobu naší návštěvy kolem chýše pobíhala a s nevyčerpatelnou silou pokřikovala: Beesse! Beesse! (Peníze! Peníze!) Je tedy možná otázkou času, kdy i gaberské komunity podlehnou kouzlu a výhodám turismu stejně jako už podlehly kmeny jiné.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .