Fuerteventura – ostrov větrného štěstí
Psát tento cestopis pro mě není snadné s ohledem na dojmy, které ve mně ostrov zanechal a které neumím dost dobře vyjádřit slovy. Za druhé zde na stránkách již jeden výborný cestopis je. Díky však tomu, že vytvořená fotogalerie měla takový ohlas, ráda bych se s vámi o pár zkušeností chtěla podělit. O návštěvě ostrova jsem uvažovala již delší dobu. Poprvé kdysi zvítězil ostrov Lanzarote vzhledem k výhodnému ubytování, přesto nám byla neustále Fuerteventura nablízku, jelikož jsme byli ubytováni na jihu a tudíž nadohled.(10km)
Letos tedy sen byl proměněn ve skutečnost. Od začátku jsem si zakazovala přílišné emoce, aby později nebyly v rozporu s realitou…to se však postupně ukázalo být zbytečné. Vybrala jsem jarní termín od poloviny března s tím, že turistický ruch nebude ve velkém rozmachu, aniž by mi došlo, že letos do této doby spadají Velikonoce, a ty jsou jedním z kulminačních bodů celoroční návštěvnosti. Velké překvapení (milé) jsem pak zažívala během pobytu v podobě nepřeplněných pláží i turisticky atraktivních míst.
Kanárské ostrovy jsou sopečného původu, Fuerteventura s Lanzarote jsou nejstarší, Fuerte má nejsušší a nejteplejší klima z celé skupiny ostrovů a leží na vzdálenost pouhých 96 km – u majáku La Entallada –od afrického Maroka. Rozlohou 1660 km čtverečních je po Tenerife druhá největší. Klima příjemně ovlivňuje tlaková výše nad Azorskými ostrovy a západní větrné proudění. Vybrala jsem si oblast Jandia na jihu, kde – jak jsem se přesvědčila – je méně oblačnosti i tepleji než na severu.
Po dlouhém letu z Prahy s mezipřistáním na Lanzarote a zpožděním nás ještě čekal poměrně dlouhý transfer z letiště k Playa Esquinzo na východním pobřeží poloostrova Jandia.
Jelikož jsme měli auto na celou dobu pobytu, měla jsem naplánované trasy i do méně známých míst, abychom ostrov poznali co možná nejlépe.
Jandia – Cofete – Punta de Jandia – Punta Pesebre – Jandia (JZ)
Prioritou pro mě byla pláž Cofete a Barlovento i díky tomu, že jsme první dva dny měli půjčený džíp. Silnička (nezpevněná) na západní pobřeží, kde jsou tyto pláže umístěné, začíná odbočkou na Punta de Jandia v městečku Morro Jable vedle přístavu. Cedule upozorňují, že jsme přejeli hranice národního parku Jandia. Počáteční rozpaky z jízdy člověk brzy hodí za hlavu a je o to víc natěšen. Po cca 12 km se objeví „křižovatka“ a z ní cesta vpravo vedoucí vzhůru do sedla horského hřebenu Jandia s nejvyšším vrcholem Pico del Zarza (807) Vyhlídka (mirador) je velmi větrná, nemohu otevřít dveře od auta :), fotoaparát nelze udržet v klidu, odměnou nám je neskutečně nádherný pohled na obě již zmiňované pláže se sytě modrou barvou moře splývající s oblohou. Doprovázeni po obou stranách endemickými pryšci sjíždíme opatrně k obci Cofete, která díky svérázným obydlím budí dojem osady z předminulého století. Je zde však dokonce možnost se občerstvit, což jsme ale nevyužili a pokračovali na pláž. Pohled vpravo se zastaví u opuštěné a smutně působící vily Winter nalepené na úbočí nejvyšší hory. Tato vila není Kanářany příliš zmiňovaná, je dílem nacistického architekta G. Wintera, probíhaly zde tajné schůzky nejvyšších německých pohlavárů a po druhé světové válce jim sloužila jako odrazový můstek k útěkům do Jižní Ameriky. Odbočku k vile míjíme a konečně se před námi rozprostírá neuvěřitelná 30 kilometrová nádhera v podobě mořského příboje, písku a hor. Při pohledu podél pobřeží má člověk opravdu pocit, že se nad pískem a úbočími rozprostírá jemňoučký závoj vytvořený rozptýlenými mořskými kapkami a pomocí silného západního větru vanoucího od moře na pevninu. Zde se dá hodiny a hodiny procházet, aniž by se člověk s někým setkal. Vychutnávali jsme si to ticho, majestátnost přírody a pocit dokonalého souznění s ní. Koupání se zde na západě nedoporučuje vzhledem ke zrádným spodním proudům, což jsme pocítili i při nepatrném smočení nohou. Poblíž obce je také atraktivní skalní „prst“ čnící z oceánu, k němuž se lze velmi nepohodlně po opuštění Cofete dostat při odbočení z hlavní cesty vpravo.
V plánu jsme měli poté pokračovat dalších 17 km až na samý jih Fuerteventury, do Puerto de la Cruz, kterému zde říkají Puertito. Asi kilometr od města – na jihozápadním cípu se tyčí maják Faro de Jandia. Od něj se vydáváme severně podél rozeklaného pobřeží 4 km na Punta Pesebre, kde bylo jakési torzo původního majáku a kde jsme se nechali unášet souhrou černých skalisek a moře, při níž se ostrov předváděl v plné nezkrocené a drsné kráse. Po krátké procházce směrem východním jsme tajili dech při pohledu na zátoky Caleta de la Madera, kde se natáčela Andělská tvář Z. Trošky. Společnost nám zde dělali jen rackové a všudypřítomné kozy – těch je na ostrově dvojnásobné množství než obyvatel. Zpět do Morro Jable už jsme se vraceli známou krajinou plnou tmavých i světlých pastelových barev a po zhruba 25 km jsme již projížděli kolem přístavu a turistickou Jandií, kde to tepe společenským životem.
La Pared – Pajára – Caleta Negra – Vega de Rio de Las Palmas – Antigua – Las Playitas – La Entallada -Jandia
Západnímu pobřeží jsme byli věrni i počátkem dalšího dne. Tentokrát jsme se vydali směrem na sever, projeli velkým turistickým letoviskem Costa Calma a za ním na kruhovém objezdu ozdobeném větrohrou z dílny kanárského umělce Cesara Manriqua odbočili na západ, na La Pared. V tomto místě je ostrov nejužší, vzdálenost mezi pobřežími je pouhých 5 km, proto jsme se po krátké chvíli „přehoupli“ na druhou stranu. Po levé straně ohraničuje poloostrov Jandia linie větrných elektráren, které jsou zde využity opravdu na maximum. Barva světlých písečných dun a oblý tvar kopců byly vystřídány tmavými odstíny a ostrými úhly hor severně od La Pared. Silnička se kroutí směrem k pobřeží a k samotnému moři vede opět prašná nezpevněná cesta. V ranním sluníčku jsou skaliska pláže Playa del Viejo Rey zalitá teplým odstínem. Pod skalisky vpravo, přímo ve městě se barva písku mění v černou. Pokračujeme přes krásnou Pájaru do rybářské vesničky Ajuy s jeskyněmi Caleta Negra a s tmavou pláží. Toto místo je první, kde se vylodil v roce 1402 normanský dobyvatel Jean de Béthencourt. Jeskynní komplex dnes zve k dobrodružným procházkám podél pobřeží a dětem slouží jako živá kulisa při hře na piráty :). Z Caleta Negra stoupáme úzkými serpentinami k vyhlídkovému bodu, odkud se otevře celé krásné údolí s městečkem Vega de Rio de las Palmas, s vyschlou přehradní nádrží, zemědělskými políčky a spoustou palem. Barevná kombinace rezavých, zlatavých odstínů a zelených rostlin působí opravdu blahodárně na zrak i duši. Ani se nechce věřit, že ještě v 16. století tudy protékal potok zavlažující krajinu. Původní úmysl dojít pěšky až pod hráz Emablse de Las Peňitas vzal za své díky úmornému vedru. Otáčíme tedy na uzoulinké silničce a vydáváme se přes Betancurii (dnes pouze projíždíme) k odbočce na město Antigua s poměrně ospalým centrem a následně směr Gran Tarajal. Příjezd do Gran Tarajalu vede průmyslovou zónou, rozeklané tmavé kopce, lávová pole s lišejníky jsou typické pro tuto oblast tzv. Malpaís (špatná země), kde je asi nejmarkantněji zřetelný sopečný původ ostrova. Těsně před městem se dá odbočit ke kouzelnému městečku Las Playitas (4 km), které je doslova nalepené na úbočí okolních kopců a svažuje se až k pláži z černého písku. Průjezd uličkami může být někdy dramatický, zvlášť, když se vám nepodaří správně najít silnici k přístavu a projíždíte mezi bílými domky, vedle nichž na už tak malém prostranství stojí ještě zaparkované automobily… Nicméně nakonec se nám povedlo zastavit kousek od moře a pohled na Las Playitas nám vše vynahradil. Po krátké procházce ještě stoupáme směrem na La Entallada – maják čnící ve výšce zhruba 300 metrů nad tmavomodrou hladinou a vzdálený vzdušnou čarou necelých 100 km od Maroka. Tady jsme úplně sami, jen silný vítr a okolní prostor. Cestička od majáku nad útes je naštěstí opatřena po obou stranách zábradlím, ale i tak je mi docela úzko, což je umocněno ještě pohledem na kozy pasoucí se témeř na špičce hory přímo nad pobřežím. Ale to ticho….balzám. Jelikož je již dost hodin, chystáme se k návratu do našeho útočiště v Jandia. Cestou zpět po celodenních zážitkách zastavujeme v jedné z mnoha hospůdek u pláže Matorral a pak se již nechat unášet do říše snů.
Tuineje – Molino de Antigua – La Oliva – Lajares – El Cotillo – El Jable – Jandia (SZ, SV)
Dnešní plánovaná trasa vede až na samý severozápad a severovýchod. Proudění vzduchu se změnilo, z velkých veder sestoupila teplota o pár stupňů, vše se zostřilo a relativně přiblížilo, což bylo poté znát zároveň na fotografiích. Z jihu vyjíždíme přes Costa Calma a Tarajalejo poměrně brzy ráno a nejprve zastavujeme po 75 kilometrech v městě Antigua, tentokrát však v jeho severní části u rekonstruovaného mlýna (Molino) a skanzenu Pueblo Majorero. V celém komplexu, na jehož vzezření se podílel slavný kanárský umělec Caesar Manrique působící hlavně na sousedním Lanzarote, se nachází zahrada restaurace, muzeum, prodejna krajek a předmětů rukodělných. Prohlídka mlýna samotného je pro nás velkým zpestřením. Další naše cesta vede necelých 50 km směrem na kouzelné vnitrozemské město La Oliva. Po obou stranách silnice se tu a tam objevují mlýny „ženské“ (molina) či „mužské“ – robustnější (molino), které od 18. století plnily nezastupitelnou funkci na tomto větrném ostrově. Konečně La Oliva. Již poměrně zdálky je možno spatřit dominantu kostela Virgen de la Candelaria z roku 1708 s tmavou věží. Díky archeologickým vykopávkám bylo zjištěno, že zde na úrodné půdě sídlili již původní obyvatelé – Guančové a zřejmě také jejich král Maxorata, v 15. století již bylo centrem dobyvatelů z Evropy. V letech 1836 až 1860 plnilo město statut hlavního města Fuerteventury, než toto privilegium přetrvávající dodnes připadlo na Puerto del Rosario. Prošli jsme se po prostranství před kostelem, nahlédli dovnitř a pak ji mířili přes Lajares s dvěma funkčními mlýny 20 km k El Cotillo na severozápadním cípu. Po vjezdu do rybářského městečka jsme zabočili vlevo a kolem staré strážní věže Castillo de Rico Roque z roku 1743 dojeli po prašné hrbolaté cestě k pláži, která je rájem pro surfaře díky svým velkým vlnám. Odpočinek jsme však plánovali na opačné straně od města -směrem k severnímu majáku Faro de Tostón – na některé z pláží Los Lagos. Již příjezd k nim je nadpřirozeně krásný. Bílý písek kontrastuje s černými kameny a křišťálovou vodou všech modrých odstínů. Všudypřítomný vítr si pohrává s pískem a vytváří neustále se měnící varhánky. Moře je studenější, ale skákání do vln to nebrání. Zkoumám okolí a dostávám se i mimo laguny k širému moři. Zde již Atlantik působí vší svou silou a dává člověku pocítit svou nekonečnost. Zhruba po dvou hodinách nás čtyři kola vezou na protější stranu ostrova, do 22 km vzdáleného Corralejo, sympatického města s daleko různorodější směsicí turistů než je tomu na jihu. Procházku po pobřežní promenádě si necháváme na příště, kdy ji spojíme s výletem na sousední ostrůvek Los Lobos. Jen něco malého zakousneme a vydáváme se podél východního pobřeží 130 km zpět „domů“. Nejprve nás cestou vyprovází pohled na sousední Lanzarote, které je i vlivem severního proudění dokonale vidět. Po chvíli nás symbol přírodního parku nenechává na pochybách, že jsme překročili hranice písečných dun El Jable o rozloze více než 20 km čtverečních. Je to pro mě jeden z vrcholných zážitků na ostrově. Asfaltová silnice vede dunami, po obou stranách se rozprostírá písečné moře a to ve větru neustále mění svůj tvar. Mraky se kloužou po kopečkách a kulisu tomu dotváří sytě modré moře. Auto je možné zaparkovat téměř kdekoliv podél cesty a člověk se může bosky procházet libovolně dlouho. Těžko se to dá popsat, prožitek je silnější. Čas je však neúprosný, vracíme se a po hodině a půl vjíždíme do Jandia.
La Lajita (Oasis Park) – Sotavento – La Pared
Návštěvu Oasis Parku jsem naplánovala hlavně kvůli dětem, avšak později jsem byla velmi mile překvapena nádherným architektonickým uspořádáním, faunou i florou tohoto parku a užívala jsem si to. Je dobré si na prohlídku vymezit celý den. Otevírací doba je od 9 do 18 hodin a stále je na co se dívat. Oasis park není příliš vzdálen od Jandia, leží ve městečku La Lajita směrem z Costa Calmy na Tarajalejo. Propojení botanické i zoologické zahrady je uskutečněno s ohromným vkusem. Nechybí různá představení se zvířaty od papoušků až po krokodýly. Je zde veškeré zázemí jak pro dospělé tak pro děti. Po celodenním ťapkání po parku jsme velmi uvítali ověžení na překrásné pláži asi 20 km dlouhé – Sotavento (opak Barlovento), zde vítr vane od pevniny k moři a je tudíž poměrně bezpečná i pro malé děti. Najdete ji snad na všech pohlednicích z Fuerteventury, kde je zachycena se svými obrovskými lagunami, které mění tvar v závislosti na síle přílivu a odlivu. Na Sotavento jsme jezdili posléze pořád, vždy jsme využili odbočku na Risco del Paso, u níž nám připadala nejkrásnější. I při vrcholné sezoně je tu spousta prostoru k tomu, aby měl člověk soukromí. K tomu přispívají malé duny, ty zároveň slouží jako výborné protivětrné zábrany. Pozdě odpoledne jsme se ještě jeli podívat na zapadající sluníčko k pár km vzdálenému La Paredu.
Tiscamanita – Agua Verde – Los Llanos – Los Molinos – Betancuria – Morro Velosa – Sotavento
Tiscamanita je turisty nedotčené městečko 4 km od Tuineje. Je možno si zde prohlédnout pěkný kostel a kousek dál i muzeum mlýnů obklopené opunciemi a typickými kanárskými domky s tmavými kamínky. Naše trasa vedla dál směrem na západní pobřeží přes Los Llanos de la Concepcion s překrásným šestilopatkovým mlýnem až do osamělé oblasti využívané kempaři – Aqua Verde. Název člověku napoví, že by se měl setkat se zelenou barvou (verde). Po zaparkování přímo nad útesy jsem pochopila proč. Kameny pode mnou byly skutečně dozelena, což vyniklo ještě víc, když posléze vysvitlo sluníčko. Tento kout mi opravdu trochu připadal jak konec světa a tak jen stačilo sednout nad moře a v burácejících vlnách nechat spočinout myšlenky i zrak. Přes Los Llanos vede silnice k další severozápadní odbočce – do 11 km vzdáleného Los Molinos. Příjezd je velmi netypický, náhle po pravé straně houstne zelený porost a dokonce se objevuje i potůček ústící do malého rybníčku-kačáku-ve vesničce. Název jsem použila záměrně kvůli množství kačen kolem něj. Ani zde moře nenechává nikoho na pochybách o své síle. Vesničku tvoří opravdu pár domečků, daleko zajímavější je však cestička po skaliskách vlevo od ní. Kombinace barev je dech beroucí. V Los Molinos je i možnost se občerstvit, což jsme ale nevyužili vzhledem k plánované návštěvě asi nejkrásnějšího městečka Fuerteventury – Betancurie, kam směřovaly další naše kroky. Už při příjezdu z kterékoliv strany nenechává nikoho na pochybách o své malebnosti. Z dálky je možno vidět kostel zasvěcený Panně Marii, jenž byl vystavěn počátkem 15. století. Zaparkovat ve městě není problém. Necháváme auto na okraji Betancurie, protože je tu všude blízko. Nejprve hledáme místo v některé z hospůdek a jsme hned úspěšní v uličce nad kostelíkem. Uvnitř dvora je spousta ptáčků a keříků a celá restaurace je zrekonstruována ze starobylého sídla. Poobědvali jsme na kamenném stole a poté se vydali na menší procházku po městě. Vedle kostela – ve staré faře je muzeum svatého umění, naproti se nachází dům Casa Santa Maria (16. Stol)– kulturní a prodejní centrum řemeslných výrobků, s restaurací a galerií, kde se koná pravidelně multimediální show na téma proměny ostrova. Poblíž hlavní silnice na horním konci města je polorozpadlý františkánský klášter z roku 1414. Bloumáním po městečku se člověk ocitá v úplně odlišném století. Nad městem se tyčí ve výšce asi 600 m vyhlídka Morro Velosa s prosklenou restaurací, odkud je možno vidět do všech světových stran. Obzvláště působivý je pohled směrem k severu, do údolí Valle de Santa Inés se zlatohnědými kopečky pod sebou ohraničenými z pravé i levé strany tmavomodrým mořem. I na této vyhlídce je znát rukopis Caesara Manriqua, který architektonicky pomáhal své neteři Blance Cabrera. Pomalu sjíždíme z hory Montańa Tegu směrem na Antigua, Tuineje, a nám již známé Risco del Paso u pláže Sotavento. Dnes je barevně daleko kontrastnější než v minulých dnech a tak si užíváme nejen koupání, ale i focení a natáčení. Tam jsme strávili zbytek dne.
Morro jable – mini Zoo – Sotavento
Morro Jable je od Esquinzo (od nás) coby kamenem dohodil a tak jsme si mohli vychutnat jeho atmosféru ještě před otvírací dobou obchůdků a restaurací. Procházka po nábřeží ve společnosti mnoha pozemních veverek, které se tu přemnožily a žijí mezi kameny, je velmi příjemná. Mezi promenádou a mořem se táhne široký pruh překrásné pláže Matorral. Na skalách po pravé straně při pohledu na moře se nachází kostel, odkud možno vidět nedaleký maják Faro de Jandia. Po procházce míříme do nedaleké mini ZOO, v níž se člověk může pokochat především papoušky a jiným ptactvem. Odpočinkový den zakončujeme opět koupáním na Sotavento.
Corralejo – Los Lobos -Jandia
Ostrůvek Los Lobos jsem již zmiňovala dříve. Nyní nastal očekávaný den k jeho návštěvě. Cesta lodí z přístavu Corralejo trvá přibližně 15 minut. Do Corralejo jsme vyrazili poměrně brzy, takže již kolem 10.hodiny jsme se po zakoupení lodních lístků na dvanáctou hodinu procházeli přístavem. Po promenádě je jeden obchůdek a hospůdka vedle druhé a umím si představit, jak to tu asi večer žije. Po cestě jsme zaregistrovali i nový strom 🙂 . Po celé dopoledne jsme měli Lobos i Lanzarote s jeho jižním pobřežím a městem Playa Blanca na dohled. Plavba byla poměrně dost houpavá , takže jsem uvítala po chvíli opět pevnou sopečnou půdu ostrůvku pod nohama. Jeho rozměry jsou skutečně malé a jeho 7 km po obvodu se dá zvládnout během krátké doby. Celé území je přírodní rezervací. Je zákaz z něj cokoli odvážet, byť jen sopečnou vyvřelinu. Loď zastavuje nedaleko vesničky El Puertito a dle mapky a ukazatelů se může člověk rozhodnout pro různé trasy. Nevede zde žádná silnice, nepotkáte auto…jen v Puertitu je pár lodiček rybářů, kteří vám připraví pod širým nebem čerstvou rybu. Vydáváme se nejprve po východním pobřeží se spoustou lagun a poté stáčíme vlevo a dostáváme se na pobřeží západní, kde trávíme pod nevyšším bodem ostrova Montaňa de Lobos (127 m) na pláži Playa de La Calera zbytek času do odjezdu lodi. Z Corralejo se vracíme opět oblastí písečných dun – tentokrát již bez zastávek -přímo na jih, do oblasti Jandia.
Gran Tarajal – Atalaita Pozo Negro – Caleta de Fustes – Costa Calma
O Guančích se toho všeobecně moc neví, původ obyvatelstva a místo, odkud se na ostrovy dostalo, je také dosti sporný. Na Fuerteventuře se vyskytuje pár archeologických nalezišť z jejich doby. Jedno z nich při cestě z Gran Tarajal (ve kterém jsme na chvíli zastavili na městské pláži) směrem na Pozo Negro. Je umístěné pod sopkou Atalayia de Pozo Negro vysokou 439 m. Cesta k pobřeží vede kolem obdělávaných políček a odbočka k vykopávkám je dobře značena. Jelikož bylo zrovna pondělí, trefili jsme se do zavírací doby. Naštěstí je však naleziště neoplocené a tedy přístupné. Zde jsme strávili poměrně dost času mezi původními obydlími a užívali si samoty a historie. K Pozo Negro na pobřeží je to odtud asi 3 km. Mile mě překvapila sympatická vesnička s rozbouřeným mořem a černou pláží, bílými domky a barevnými loďkami. Odtud jsme již spěchali prohlédnout si ještě letovisko Caleta de Fustes s opevněnou věží shodnou s věží v El Cotillo. Věž je součástí hotelového komplexu. Celé středisko je situováno nedaleko letiště a vedle písečné pláže, která se však nemůže rovnat plážím Jandia či plážím na severním pobřeží. Po malém občerstvení jsme se jeli vykoupat se na Sotavento.
Celkový dojem z ostrova jsem již vyjádřila ve fotogalerii. Ostrov je nezapomenutelný a ve srovnání s Lanzarote jiný a přece v něčem stejný. Celková atmosféra jeho klidu mě provázela (či snad stále provází při vzpomínkách) dále. Najeli jsme poměrně dost kilometrů a poznali mnohá jeho zákoutí, přesto jsme spousta míst ještě zanechali nepoznaných. Možná se najde doba, kdy se na Fuerteventuru vrátíme. Psát by se dalo dlouze, bylo by to však až příliš subjektivní. Při cestě letadlem na ostrov jsem vyslechla názor, že „tam“ nic není. Myslím, že se člověk musí trochu dívat a vnímat a pak pozná tu nekonečnou krásu. Děkuju za to, že jsem alespoň zlomek pocitů mohla vyjádřit.
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.