0
0

Jste-li milovníky „železných cest“ neboli viaferát a ocitnete-li se v italských Dolomitech poblíž jejich nejvyšší hory Marmolady, nenechte si ujít cestu zvanou Via delle Trincée, která vede nad jezerem Fedaia po protějším hřebeni Crepes de Padon. Nedosáhnete sice žádného významného vrcholu (nejvyšší bod Bec de Mesdi má 2727 m a ani ho při přechodu hřebene nezaregistrujete), ale můžete si vychutnat pěkné lezení a výhledy, zejména na blízkou Marmoladu. Cesta je v průvodcích zařazována mezi těžké feráty a časově není příliš náročná – převýšení při nástupu od jezera představuje cca 700 m. Výchozím bodem na túru je horní konec jezera lago di Fedaira, odkud vede také vyhlídková lanovka na ledovec Marmolady (od konečné lanovky je to na vlastní vrchol této třítisícovky ještě dost daleko, výstup vyžaduje slušné počasí a v každém případě mačky). Asi hodinu trvá výstup po klikatícím se chodníčku na sedlo Porta Vescovo k chatě zvané Belveder, k níž je možno se dostat také lanovkou z Arabby v sousedním údolí. Na terase chaty dělá naše skupinka první zastávku, něco pohledů do okolí a dokumentárních fotek, ale hlavně rychle obléci čepici a rukavice a přidat nějakou tu „slupku“ – parádně tu fičí. Zároveň si navlékáme i úvazky se smyčkami a karabinami pro jištění, protože feráta začíná kousek od chaty. Vrcholek protější Marmolady se skrývá v mlhách, jako drobné tečky vypadají skupinky lidiček stoupajících po ledovci. Mohutný masív Selly se špičatým vrcholkem Piz Boe na opačné straně se nám však předvádí v celé kráse, v dálce jsou vidět i další hřebeny nekonečných hor. Nástup na ferátu je vskutku impozantní – nad námi se tyčí strmá skalní stěna, konce nedohlídneš. Nejobtížnější místo je hned na začátku – budovatelé této ferátry asi chtěli zajistit, aby se nahoru nedostal kdejaký ňouma, který by pak nemohl tam ani zpět a mohl by i ostatním dělat na úzké stezce potíže. První členové skupiny se odvážně vydávají nahoru, s menšími či většími obtížemi a podle rad „kibiců“ dole hledají chyty a postupně se ztrácejí z dohledu. Dvě sportovně vypadající kolegyně po marných pokusech výstup vzdávají a rozhodují se pro cestu spodem. Kritické místo poté úspěšně překonává můj muž a mladší dcera Zdena, která občejně „leze jako vopice“ – tenhle úsek jí však zjevně dává zabrat. Starší dcera Jana vzdává výstup skoro bez boje. Nastává dilema : budeme se muset rozdělit, a my dvě půjdeme taktéž spodem, nebo to zkusíme znovu? Na tuto eventualitu jsme nebyli připraveni, já mám v batohu všechny pláštěnky, muž pro změnu většinu jídla. Ti dva nahoře nám nakonec se slovy „prostě to musíme vylézt“ mizí z očí a já potichu hučím do Jany, že když to nezvládne, že bude celý den o hladu, což je v jejím případě asi nejsilnější argument. Mezitím ke stěně přichází asi dvacetiletý Ital, s perfektním vybavením včetně helmy a speciální obuví, kterou si dole přezouvá. Poté, co mu naznačujeme přednost, suverénně nastupuje. „Dívej se Jano, jak to dělá, polezeš hned za ním!“ dodávám dceři kuráže a snažím se nemyslet na docela pravděpodobnou možnost, že nakonec zůstanu pod stěnou já. K našemu velkému údivu však po dvou třech pokusech Ital slézá, odstrojuje se a vrací zpátky. Teď už je tedy řada na nás. Lezeme těsně za sebou, ukazuji Janě chyty a hecuji ji, sama bojuji s vlastní nešikovností a malou silou v rukou … až jsme konečně obě „za vodou“. Výstup k vrcholu hřebene je docela dlouhý a obtížnějších míst se ukáže ještě celá řada, ale to nejhorší máme jednoznačně za sebou. Při lezení na ferátě nejde o život, při správném jištění hrozí při pádu jen potlučení, ale není o co stát. Konečně jsme nahoře a můžeme zamávat tátovi a Zdeně, kteří v závětří pod hřebenem už pěkný kus cesty napřed s napětím čekají, jestli dorazíme. Cesta traverzuje a přechází z jedné strany rozeklaného hřebene na druhou, občas míjíme zbytky opevnění z bojů za první světové války, zpestřením je visutý můstek nebo obcházení skalního pilíře, kde je třeba se doslova spustit do prázdna jen po několika stupech či skobách. Nakonec je hřeben za námi a pomalu sestupujeme do údolí : pod námi jsou zelené svahy s pasoucími se ovcemi, protější Marmolada se stále více halí do mlhy. Na závěr se nabízí ještě jedna lahůdka – průchod štolou, která je další připomínkou zdejšího válčení. Jako obvykle máme v baterce poněkud slabé baterie a tak tak nacházíme tápáním tmou správnou cestu – o to je to silnější zážitek. Feráta definitivně končí u chaty – bivaku Bontadini. I tady nepěkně fičí, a tak rádi vezmeme zavděk tímto útočištěm se stolem a lavicemi, abychom si dopřáli opožděný oběd (mimoto jsou v chatce také dřevěné palandy pro nouzový nocleh). Pak už zbývá jen sestup travnatými svahy dolů k jezeru, kde nás čeká autobus. Převzato z časopisu Turistika a Hory číslo 11-12/2000

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .