0
0

Příprava

Vzhledem k tomu, že mnoho lidí svoji účast na plánované výpravě odřeklo, zorganizoval jsem na rychlo lidi pro malou a zkrácenou výpravu. Cílem bylo jednak zatmění slunce a jednak přechod západní části Fagaraše z Turnu Roşu na Căbanu Bilea. Vše se mělo stihnout za týden. Výpravy se krom mne účastnil kolega ze školy v Praze Claudius a moji domácí kamarádi Jirka a Honza. Nikdo z nich nikdy nebyl na čundru v zahraničí a já měl jen loňskou zkušenost. Základní vlakové spojení jsem si našel na internetu. Hranice jsme mínili přecházet pěšky a kupovat pouze vnitrostátní jízdenky.

10.8.   Nový Jičín-Makó    Den první

Vyrazili jsme 10.8.1999 z N.Jičína ve 4:10. Ze Suchdolu n. O. jsme vyjížděli RASTISLAVEM v 5:00, a v Přerově jsme přibrali Claudia. Do Blavy jsme dorazili v 9:00 a s pomocí tramvaje provedli přesun z Hlavné stanice na Bratislava-Nove Mesto. Začínalo být nechutné horko. Po zakoupení jízdenek jsme se rozjeli v 10:50 příšerným motorákem směr Komárno, skrz Žitný ostrov. Do Komárna jsme dorazili po 13 hod. Horko bylo opravdu nesnesitelné. Prošli jsme přes město, těsně u mostu jsme pořídili forinty a přešli přes Dunaj do maďarského Komárom. Po koupi jízdenek jsme nasedli do zpožděného rychlíku SLOVAN (asi 20min), kterýžto jel z Prahy přes Blavu a Győr.

Do Budapesti jsme přijeli v 15:45 na nádraží Keleti. Po krátkém zorientování se, jsme se metrem přesunuli na nádraží Nyagati. Avšak spatřili jsme jen koncová světla našeho vlaku (odj.16:25) směr Szeged. Tak jsme odstáli půlhodinovou frontu na lístky. Během čekání (asi 1hod před odj.) jsem lehce kouknul na nástupiště a vlak už tam stál a byl už skoro naplněn. Ihned jsme provedli přesun a ještě ulovili 4 místa v kupé. Těsně před odjezdem lidé už vypadávali z vlaku. To bude asi tím zatměním! Vyjeli jsme 18:25 a jeli přes Cegléd, v Kecskemétu jsme byli o 45min později, to už se stmívalo. Pak následovala Kiskunfelegyháza a Kistelek. Konečně, místo v kýžených 21:00 až ve 21:45, jsme dorazili do Szegedu. Před nádražím strašné množství lidí a zmatek. Musíme jít směr Újszeged. Poprvé jsem se musel zeptat místních. Potom natřískanou tramvají do centra, kdy jsme si nedělali starosti s lístky.

Pak jsme šli pěšky přes Tiszu. Na druhém břehu najednou ani živáčka, jen opuštěné noční sídliště Újszeged. Je neuvěřitelné dusno, jsme durch mokří. Konečně ve 22:25 mezi paneláky nacházíme maličké nádražíčko Újszeged. Ale vlak směr Mezőhegyes, jak jsme už v Budapešti zjistili, končí v Makó, a další do Nagylaku jede z Makó až ve 4 ráno. Tak jedem ve 22:30 dost ntřískaným motorákem do Makó. Cestou nás zastihla bouřka. Ve 23:30 jsme v Makó, a to je pro dnešek konec. Po odchodu místních obyvatel jsme na nádraží zůstali my 4 a skupinka asi 20 Poláků. Oni se ubytovali v jednom rohu a my v opačném rohu nástupiště. Uprostřed byli místní bezdomovci. Karimatky na zem. Je stále velice dusno, v dálce se intenzívně blýská. Spát tu moc nejde. Štípou komáři, padají na nás střevlíci, a skákají na nás žáby. Aspoň že ty žáby chytají ty střevlíky.

11.8.   Makó-Turnu Roşu    Den druhý

Ráno ve 4:15 s chutí vyrážíme motorákem do Nagylaku, tam jsme ve 4:45. Snadno jsme našli hraniční přechod (asi 300m od nádraží). Bez problému jsme prošli do Rumunska. Posouváme čas a hlásím 6:00. Odmítáme pseudotaxikáře, kteří nám nabízejí odvoz do Aradu, stejně tam chceme zůstat na zatmění.

Je jasná obloha slunce začíná pražit, to je paráda dnes je přece zatmění. Ale je velice dusno a vlhko. 1km od hranice je město Nădlac, musíme jej celé projít, nádraží se nachází až za městem. V 7:10 přicházíme na nádraží Nădlac. Vypadá jako by už léta nebylo v provozu, ale z internetu vím, že by vlaky měly jezdit. Nacházím otrhaný papír s odjezdy, a skutečně v 8:25 má vlak na Arad odjíždět. A skutečně v 8:00 „Nădlacká střela“ přijíždí. Přijevší průvodčí otevřel nádraží a jal se prodávat lístky. Nastupujeme do vlaku a jedem do 52km vzdáleného Aradu. Jízda má trvat (a taky trvala) 2 hodiny. Jedem velice pomalu, okolní větve padají do vlaku. Během jízdy nás zastihují dvě bouřky. Je 10:30 jsme na nádraží v Aradu, je totálně zataženo a prší.

Nálada pod psa. K tomu ještě vlak, na http://www.cfr.ro prezentovaný jako Accelerat (Spěšný) a Rapid (Rychlík) zároveň, byl o prázdninách Rapid a mimo prázdniny Accelerat. Prostě neuvádějí tam omezení jízdy vlaků. Rozdíl je značný neboť příplatek na Accelerat stojí v přepočtu asi 12Kč, a na Rapid stejně asi jako cena obyčejné jízdenky (př. 350km…120Kč). Co se dá dělat, pojedeme Rapidem. Čekání na nádrží v Aradu je velmi nepříjemné. Čekárny špinavé, všude plno podivných individuí. Prší, prší a prší. Konečně po 12:00 přestává pršet a mraky se začínají trhat. Sice na severovýchodní straně, ale aspoň Ve 13:20 začíná už prosvítat slunce. Začíná nás hřát naděje. Ve 13:30 už slunce vykukuje. Přesouváme se před a spolu s námi spousta dalších lidí. Vytahujeme svoje sklíčka a vidíme, že ze slunce je ukrojena asi polovina.

13:45 kolem slunce je už větší okno v oblačnosti a vítr ji odsouvá stále pryč od slunce. Totalita bude okolo 13:55. Vtom se vítr obrací a žene oblačnost přímo na slunce. Jsme zklamáni. Ze slunce už zbývá opravdu uzounký pás. Pokles v intenzitě světla však není příliš patrný. Je 13:53 a uzounký srpeček definitivně zakrývá mrak. Na sever od nás vidíme úplně jasnou oblohu. Náhle dochází k velice rychlému a prudkému poklesu světla. TOTALITA. Původně modrá obloha nabývá barvu ocelové šedi. Vidíme zbytky slunce osvícené letadlo proti tmavé obloze. Rozsvěcují se pouliční světla a osvětlení nápisu Arad. Přichází k nám bezdomovec a cosi vykřikuje o Drákulovi. Náhle dochází k prudkému vyjasnění. Je po všem.

Jdeme zpět na nádraží. V bankovkovém automatu kupujeme telefonní kartu za 50000lei (110Kč) a voláme domů. Spojení je docela dobré. Konečně v 16:00 začínají prodávat místenky (Reservare) na náš vlak s pravidelným odjezdem v 17:50. Zde jsem narazil na problémy, neboť pokladní si mě podávaly mezi sebou jako obtížný hmyz. Zřejmě se jim nechtělo nic vypisovat. Když už jsem byl od třetího okýnka vykopnut, drsně jsem zaútočil na paní v tom správném okýnku (byly tam cedule). To evidentně pomohlo. Tak tedy 4x Tălmaciu.

Nasedli jsme do vlaku, minulo 17:50 a nic. Tu mě teprve došlo že od 13:00 žádný vlak směr Bucuresti neopustil Arad a stále na nádraží stojí. Tak jsem se zeptal příjemného rumunského děduly, co s námi seděl v kupé, co se děje. Vysvětlil nám, že se stala nehoda (auto v kolejišti). Ale nikdo nevěděl, jak dlouho to nepojede. Bylo 19:00 nic, 20:00 nic, 21:00 nic, konečně ve 21:30 se začaly vlaky po 10min intervalech rozjíždět. Z Aradu vyjíždíme ve 22:00, nařizujeme budíka na tři a jdeme spát. Matně si vybavuji průjezd Devou pak Vintu de Jos, kde jsme přešli z elektriky na motor. Pak mě Jirka budí, jsme v Sibiu. Další stanice (12km) je Talmaciu. Je 3:30, loučíme se s naším dědulou a vystupujeme v Tălmaciu. Spolu s námi taky vystoupila skupinka 7 Čechů. Jinak opuštěné nádraží. Dozvídáme se od našich kolegů, že jdou taky na Fagaraš. Ve 4:00 jedem společně jednu stanici osobákem do Podul Olt. Což je jen budova v poli. Je tma, zataženo, po bouřce a stále dusno. Po polní cestě jdeme asi 2km do Turnu Roşu. Vlevo tušíme Fagaraš. Procházíme vesnicí, jdeme po kamenité cestě podél potoka. Kousek za vesnicí nacházíme skvělé místo k táboření. Vpravo od cesty, mezi cestou a potokem. Našich 7 přátel je někde pod námi. Je už světlo, my uléháme a trochu zdřímneme.

FAGARAŠ

12.8.   Turnu Roşu-Şaua Apă Cumpănită    Den třetí

Ráno v 9:30 jsme vstali a začali se balit. Vtom k nám shora přišly místní děti a začly: „Gumi,gumi“. Chtějí žvýkačky vysvětluji kamarádům. Nikdo z nás neměl, ale Honza mi podal sáček s Vitacitem, že je již načnutý. Nabídl jsem ho dětem, a ony: „Da,da“, tak si jej vzali a šli zas dál.

V 10:00 vyrážíme po kamenité cestě vzhůru. Je zataženo a neuvěřitelné dusno. Po 3km je u cesty studánka, pak cesta zatáčí vzhůru doprava. Po dalších 2km cesta končí. Dál se pokračuje prudce vzhůru pěšinkou v bukovém lese. Je to zátěž. Začínám vzadu zaostávat. Asi po 45min stoupání se zastavuji. Dole pod sebou vidím dva mládence jak volají: „Chlapi jste už v polovině!“. Heleme se další Češi. Vyrážím dál. Pak to konečně skončilo a my jsme došli na mýtinu v takovém sedýlku. Za chvíli přicházejí, také celkem vyčerpaní, ti dva mládenci. Dovídáme se, že jeden z nich už, taky jako já, jednou na Fagaraši byl, šel však z Turnu Roşu jako teď, a kvůli počasí to musel vzdát ještě před hlavním hřebenem. Nyní oba dva už měsíc projíždějí Rumunsko.

Chtějí zůstat v sedle. Ale my jdeme dál. Jeden z nich jde s námi po lehku jen nabrat vodu ve studánce 4km vzdálené. Šli jsme po vrstevnici střídavě v lese a na mýtinách. U studánky (spíš potůčku) jsme se rozloučili s tím mládencem a dali se do jídla. Nabrali jsme vodu a vydali se dál. Dorazili jsme k ženskému salaši, kde sedělo asi 5 ženských všech věkových kategorií, které nám sdělily, že jdeme blbě, a že musíme přímo do vysoko položeného sedla za námi. Tak jsme se k sedlu vydali cestou necestou. Bylo to opravdu drsné, tentokrát to zas nezvládal Honza. V sedle jsme si dali pauzu a asi po 20min dorazilo těch 8 Čechů, jež jsme znali s Tălmaciu. Po kontrole v jejich lepší mapě jsme zjistili, že jsme vlastně skoro na hlavním hřebeni. Počasí se trochu vybralo i když foukal severní vítr a přinášel nižší oblačnost.

Po hřebenu jsme šli asi 6km až k hoře Vf.Tâtaru (cca.1880 m.n.m.). Bylo po 20:00 a my se rozhodli utábořit hned v sedle pod touto horou. Našich 7 přátel provedlo podobné rozhodnutí. Postavili jsme naše dva stany pojedli a šli spát. Naši kolegové postavili taky své 2 stany (pro 7 lidí!!) hned vedle nás. V noci trochu pršelo, ale hlavně se zvedl příšerný vítr, moc se při něm nedalo spát.

13.8.   Şaua Apă Cumpănită-Căbana Suru    Den čtvrtý

K ránu došlo k uklidnění, ale po 7:00 začal vítr se stejnou (ne-li větší) silou, ale byl to jižní vítr. Slunce trochu svítilo, ale ten vítr. Naši přátelé vyrazili o hodinu dříve. My měli problémy sbalit stany v takovém větru. Na severní stranu k údolí Oltulu byl teď pěkný pohled. Vyrazili jsme dál. V takovém větru se velice špatně šlo. Vylezli jsme do 2000 m.n.m. a blížili se k sedlu pod Vf.Surul. Vtom, když jsme byli na takovém hřebínku, se počasí prudce změnilo, a do toho silného jižního větru začalo drobně pršet. Navlékli jsme na sebe pláštěnky a na batohy igelity a šli dál. Až k onomu osudnému sedlu pod Vf.Surul. Dál se nedalo. Mraky začaly od jihu přecházet přes hřeben, nebylo vidět na krok. Vítr byl tak nepředstavitelně silný, že se člověk stěží udržel na nohou, ovšem rovně už jít nedokázal. Co teď. Stihlo nás to na velmi špatném místě. Dál se nedalo. Čekat se v tom větru taky nedalo.

Zde vedla cesta také zespodu od Căbany Surul. Jedině tam jít. To je ale o 1000m níže. Právě teď odtamtud přichází dva Poláci a neohroženě se vrhají dál po hřebeni. Blázni. Nakonec se s bolestí u srdce rozhodneme jít dolů. Ach jo. Vítr už není tak silný. Stále drobně prší. Jdeme cestou dolů malou kotlinou. Pak cesta přechází takový hřbet. Když už jsme se blížili k tomu hřbetu, začal se na nás řítit ze spodu tj. v protisměru k hlavnímu větru černý bouřkový mrak, a pohltil nás. Déšť zesílil. Začaly kolem nás lítat blesky. Práskalo to v našem okolí v okruhu kolem 400m. Značně náročné na psychiku. Ve značném stresu přecházíme hřebínek, když vtom déšť velice prudce zesílil. V momentě vše, co není přikryto, je durch mokré. Kalhoty, boty, i nedokonale přikryté batohy.

Cestička se mění v potok a my brodíme po kotníky ve vodě. Honza konstatuje: „To už nás nemůže nic horšího potkat“. V tu chvíli začaly, se vší prudkostí v tom větru, padat kroupy velikosti třešní. Nedalo se nikde ukrýt jen holá pláň a stromečky 300m pod námi. To už psychicky nezvládali ani nejodolnější jedinci. Kryl jsem si hlavu rukama a doufal, že velikost krup neporoste. Svah byl pokryt vrstvou ledu, což neuvěřitelně klouzalo. Každý z nás několikrát spadl do toho potoka v nějž se změnila cestička. Konečně lesík. Na mechu jsou krásné vrstvičky krup, a my se těšíme až se v cabaně usušíme. Přicházíme k vytoužené chatě a s hrůzou zjišťujeme, že chata je vyhořelá. Zbyly jen základy. Vedle stál dřevěný chlív se třemi kotci. Venku pobíhala prasata. Vešli jsme do prvního kotce, který byl nacpán turisty.

V místnosti 3×4 metry bylo asi 15 rumunských turistů, kteří tam různě vařili. Vešli jsme dovnitř, ale příjemné to nebylo, museli jsme stát. Po chvilce dorazili i ti dva Poláci co se na hřebenu neohroženě vrhli do toho větru. Rozhodli jsme se postavit co nejdřív stany. Kolegové šli stavět stany a já jsem zůstal s věcmi. Ve vedlejším kotci nikdo nebyl, ale ten byl tak hnusný, že tam nikdo být nemohl. A v posledním kotci byli dva Rumuni a měli rozdělaný uvnitř oheň. Ale za chvíli odešli. Řekli la revedere a ti u nás jim odpověděli drum bun. Ihned jsem vše přemístil k ohni a uvařil úplně rozmočenou předvařenou rýži. Vůbec, všechny naše věci v batohu byly docela mokré. Aspoň spacáky byly celkem suché (byli v igelitce). Venku se vyčasilo, bylo něco po 15:00. Na slunci jsme stačili usušit většinu věcí. Nejhůře na tom byl Honza, ten měl „nepromokavou“ bundu, která mu zmokla durch. A v ní měl věci, které chtěl mít v suchu, jako foťák, pas a pod. Z foťáku vylíval vodu.

Večer jsme pak rozdělali oheň, a uvažovali jestli zítra vyrazit ještě na hřeben. Měli jsme ale málo času. Rozhodli jsme, že ráno moudřejšího večera.

14.8.   Căbana Suru-Sibiu?    Den pátý

Ráno byla mlha a drobně pršelo. Rozhodli jsme se, že to definitívně vzdáme. Neměli jsme už ani moc času a po včerejšku jsme toho měli dost. Přestalo pršet, ale mlha byla stále. Rozhodli jsme se zabalit, když vtom zdola přišli dva mládenci. Opět Češi. Po krátkém rozhovoru nás opouštějí a míří vzhůru. Je už jasněji, ale hora Surul je stále zahalena v mracích. Je po 13:00 vyrážíme. Cesta vede dolů smíšeným lesem po takovém hřebínku. Po 4km je rozcestí. My jsme se rozhodli jít doprava po modrém trojúhelníku prudce dolů do údolí Avrigul a pak dál do Avrigu. Cesta jde velmi prudce. Na zemi spadané listí, jež se po dešti změnilo v mokrou kaši, která velmi klouže. Došli jsme konečně k potoku kde jsme se trochu osvěžili. Začínalo vysvítat slunce, ale hory byly stále v mracích. Jdem dál po nudné štěrkové cestě podél potoka asi 8km. Dorazili jsme do zalidněné oblasti s rekreačními chatami k rozcestí Poiano Neamtuli odkud vede cesta nahoru ke Căbane Polanu Neamtuli a dál ke Căbane Barcaci. Tam jsem šel s loňskou výpravou. A zde v potoce jsme se loni koupali. Ted jsme tu seděli a rozhodovali co dál. Bylo něco po 18:00. Nakonec jsme se rozhodli jít dál, až do Avrigu na vlak a jet přes noc do Aradu. Do Avrigu to je okolo 12km po prašné polní cestě. Loni jsme to šli opačně. Vyrážíme, sbohem Fagaraši.

CESTA ZPĚT

Ihned co jsme vyrazili od rozcestí Poiano Neamtuly, projížděl kolem nás náklaďák se zedníky. Zastavil a řemeslníci na nás volali, že nás svezou do Avrigu a že za to nic nechtějí. Nechce se mi tomu moc věřit, ale 12km je dost, tak naskakujeme na korbu a podáváme si batohy a jedem. Cesta je rozbitá a na korbě to s námi velice cloumá, šlehají nás větve stromů. Bavíme se s řemeslníky trochu rumunsky, ale hlavně pomocí posunků. Odkud jsme, odkud scházíme z hor apod. Cesta rychle ubíhá. Za sebou vidíme vzdalující se masív Fagaraše. Odsud je na něj úchvatný pohled, i když je z většiny v mracích. Nyní už projíždíme ulicemi Avrigu. Zastavujeme, slézáme z auta a nabízíme jim alespoň slivovici, ale byla s neopakovatelným gestem odmítnuta. V kabině sedí šéf přece! Tak se loučíme, a jdeme hledat nádraží.

Loni jsem tu sice byl, ale v noci, a vůbec se teď neorientuju. Po chvíli se ptáme místního chlápka (na kole) kde je nádraží. Německy se nám to snaží vysvětlit. Už odchází, my se mezi sebou o něčem dohadujeme, vtom se chlápek obrátí a se zájmem se ptá: „Čehia?“. My přikývneme a on nám začne, postupně se lepšící češtinou vysvětlovat, že on umí česky a že před 30lety v Praze studoval. Tak jsme si s ním chvíli popovídali. Ke konci byla jeho čeština perfektní.

Bylo okolo 19:30 a my jsme došli na nádraží Avrig. Vlak na Sibiu nám jel ve 20:30. Bylo to tam velice příjemné. V dálce byly vidět pohoří Cincirily. Vlakem jsme do Sibiu dorazili po 21:00. Na Arad měl jet vlak až ráno ve 3:30 a ještě k tomu Rapid. Co se dá dělat. Roztahujeme karimatku, usedáme uprostřed nádražní haly a začneme večeřet.

Nejednou nad sebou slyším: „Jak je to s tím příplatkem?“. Další Češi. Dám se s nimi do řeči. Povídám jim o příplatku, a oni zas, že taky jedou domů, ale přes Oradeu a Biharkeresztes. Tam to znám z loňska. Jdu si tedy na Informace půjčit Merşul Trenurilor ( vlakový jízdní řád ) a zjišťuji, že je to výhodnější spojení. Osobákem do Copşa Micy a pak Acceleratem do Oradey. Tam je sice hranice daleko, ale uvidíme. Kupujeme jízdenky a spolu s našimi přáteli od Uherského Hradiště usedáme do osobáku směr Copşa Mica. Ten odjíždí po 23:30. Od našich přátel (byli taky čtyři) se dozvídáme, že oni byli ne Retazatu a viděli odtamtud perfektně zatmění slunce. My jsme asi fakt měli děsnou smůlu. Cesta do Copşa Micy nám trvá něco přes hodinu.

15.8.   Sibiu?-Břeclav    Den šestý

Okolo 0:45 jsme dorazili do Copşa Micy. Zašli jsme si koupit Accelerat příplatek a čekali na vlak, jež měl v 1:20 odjíždět. Vzpomenul jsem si, že loni jsme s tím vlakem jeli z Brašova přes Copşa Micu do Kluže, a vlak byl neuvěřitelně přecpán. Letos tomu také tak bylo. Museli jsme zůstat stát na plošině u WC. Samozřejmě jsme si sedli na zem, ale pořád někdo chodil na WC, takže se spát nedalo. Projíždíme Blaj, Teius, Razboieni a Cluj Napoca (okolo 4:00). Tam došlo k výměně lidí a já jsem ulovil místo v kupé. Kamarádi sedět nechtěli, takže jsem sám mezi Kluží a Oradeou (V. Varadínem) podřimoval v kupé. Do Oradey jsme dorazili po 7:00.

Po výstupu z vlaku, nás každého začal nesnesitelně bolet kotník. Jak jsme totiž včera balili věci na Cabaně Surul, popíchali nás, mj. také do kotníků, místní muchničky „drákulky“. Kotníky nám napuchly a začaly neuvěřitelně bolet. Před nádražím jsme si najali taxíka na hraniční přechod Borş. Je to okolo 12km a stálo nás to celkem 10DM. Což se dá. Na hranicích jsme si něco nakoupili, ale přesto jsme si zbylé leie vyměnili zpátky na DM. Bez větších problémů jsme přešli do Maďarska. Přesunuli jsme čas zpět, hlásím 7:15.

Na trávě jsme si naposled poseděli se svými 4 kamarády od UH, dál oni chtěli stopem. V blízké směnárně jsme koupili forinty ( pomocí ruštiny jsem si dobře popovídal s místním směnárníkem ). Vyrazili jsme na 5km dlouhý pochod na nádraží Biharkeresztes. Šlo se po hlavní silnici, neuvěřitelně nás bolely ty kotníky. Cestou nás ještě kontrolovala místní pohraniční stráž. Po hodině úmorného pochodu jsme dorazili na nádraží Biharkeresztes. Vlak směr Püspökladány odjížděl v 11:15. Seděli jsme na nádraží, třeli si bolavé kotníky cibulí, až se nás místnímu přednostovi stanice zželelo a donesl nám rajčata. Nastupujeme do motoráku, když vtom přibíhají dva z našich kamarádů od UH. Další dva chytli stop, a tihle chtějí vlakem. Prodávám jim tedy forinty na lístky.

Ve 12:15 jsme dojeli do Püspökladány. Vlak do Budapesti má jet 13:45. Skoro za poslední forinty kupujeme hamburgery. Rychlíkem AMICUS pak jedem přes Szolnok a Cegled na Budapest-Nyugati. Tam přijíždíme v 16:15. Tentokrát jedeme trolejbusem ( chceme bez přestupu ) na nádraží Keleti. Ta bolest v kotníku je opravdu nesnesitelná. V 18:30 nastupujeme do rychlíku (jedoucího ze Sátoraljaújhely ) a jedem do Komáromu.Tam jsme 19:45. Přejdeme most do Komárna. Na nádraží v Komárně přicházíme 20:15. Kupujeme jízdenky do Břeclavi. Ve 21:15 uleháme do SAXONIE. V pohodě se prospíme. Budí nás celníci a následuje Břeclav. Vystupujeme, je přesně 0:00. Vlak na Přerov jede až 3:30. Rozděláváme karimatky a uleháme uprostřed nádražní haly.

16.8.   Břeclav-Nový Jičín    Den sedmý

Na Břeclavském nádraží jsme se docela dobře vyspali. Až na místní taxikáře, kteří dělali bordel. Kotník už bolí méně. Ve 3:30 nastupujeme do spěšňáku na Přerov. Docela vydatně podřimujeme. V 5:30 v Přerově se loučíme s Claudiem a za půl hodiny jedem osobákem do Suchdolu n. O. Pak Jičínkou a 7:45 přicházím domů. Nejdřív se jdu vyspat. Použitelný budu až další den.

Hodnocení

Na této krátké výpravě nás neustále provázela smůla. Ve srovnání s loňskou výpravou jsme měli horší počasí, a na hory jsme byli méně připravení. Co se týče cesty, díky mým zkušenostem a informacím z internetu byla připravena mnohem lépe než vloni. Bylo méně zmatků. Ověřili jsme možnost přechodu přes Nadlac. I když možná lepší metodou, než pěší přechod hranic bude koupě ( už doma ) mezinárodních jízdenek na velmi krátké vzdálenosti mezi hraničními stanicemi. Ale nemám to ověřeno. Velkou smůlu jsme měli i se zatměním slunce. Přesto jsme i za tak krátkou dobu toho velmi mnoho zažili a získali mnoho zkušeností. A já si ověřil, že dokážu sám zorganizovat takovou akci.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .