Jsem pár stovek kilometrů nad severním polárním kruhem a pár kilometrů od norských hranic. Mám za sebou devět dní cesty a celkem 4188 km. Projel jsem šesti zeměmi Evropské unie a prospal jsem první noc za polárním kruhem. Venku svítí slunce. Ale světlo má nějakou zvláštní severskou sílu. Úplně mně rozhodilo digitál. Pozoruji obrázky na zadním displeji a jsou nějak do modra či fialova.
Pátek 18. 7. 2008
(Abisko-Narvik-Sortland-Andenes-Bleik) 419 km
Po chodbě hostelu se motají mladí Francouzi ze včerejška. Půlnoční slunce řádně oslavili. Přichází správce. Platím mu nocleh. Ani se nediví, jak jsem se tu ocitl. Vyjíždím. Abisko je základnou pro turistické výpravy k nejvyšší švédské hoře Kebnekaise (2114m). Jsou zde lyžařské vleky, hotel a přízemní chaty pro turisty. A je tu nádraží a nejsevernější evropská železnice Malmbanan. Byla slavnostně otevřena králem Oskarem II roku 1903. Je zajímavé, že Abisko bylo spojeno silnicí s vnitrozemím teprve v roce 1984. Po pár kilometrech mírného stoupání jsem na náhorní plošině u poslední švédské osady Riksgransen. Vyhledávané lyžařské středisko leží na hranici s Norskem. Nyní mě čeká dvacet kilometrů serpentin po úzké silnici, která sloužila stavebním dělníkům při výstavbě strategické železnice. Na norské straně se jí říká Ofotbanen. Západní strana hor, které se svažují k Severnímu oceánu, je mnohem přívětivější. Pryč je pochmurnost, šedivost dlouhých plání porostlých jen listnatými křovisky. Skály, malá jezírka a mezi nimi veselé barevné chatky s nezbytnou norskou vlajkou na vysokém stožáru. Za chvíli jsem u Norského moře. Objíždím Herjangsfjord. Zajímá mě Narvik. O jeho nikdy nezamrzající přístav se sváděly těžké boje za druhé světové války. Tady končí Ofotbanen. Odsud putuje železná ruda dál po moři. Narvik je můj první kontakt s Norskem. Drahý benzín, výborné klobásky u pumpy, hlučící překladiště v přístavu a kolony aut i motocyklů, které směřují po E6 dál na sever. Vracím se kolem Herjangsfjoru a u nedalekého městečka Bjerkvik se musím definitivně rozhodnout. Doprava pokračuje E6 až k Nordkappu a ještě dál až severní hranici s Ruskem. Já se držím původního plánu, uhýbám vlevo a pokračuji dál po E10 směr souostroví Vesteralen a Lofoty. Překonávám visutý most, kterým je spojen ostrov Hinnoya s pevninou.
Jsem na Vesteralen. Toto souostroví je zelenější a méně rozeklané než jižnější Lofoty. Rybolov byl od nepaměti hlavním zdrojem obživy. Dnes mu úspěšně konkuruje turistický ruch, především na Lofotech. Souostroví Vesteralen je klidnější. Hlavní atrakcí je nejseverněji položený přístav Adenes. A tam právě mířím. Východní strana ostrova, otočená k Andfjoru, je rovinatá. Míjím několik vesniček, kolem kterých jsou pečlivě udržovaná políčka s jakousi zelenou plodinou. Co se dá tady na severu pěstovat? Na západní straně ostrova se táhne vysoký pás skalnatých hor. Krajina postupně pustne, kolem jsou rozlehlá vřesoviště.
V dálce poblikávají červená světla. Nade mnou se snáší břichaté nákladní letadlo. Je tu významné vojenské letiště. Andenes obklopují prefabrikované domky. Těmi se prokoušu až ke starému rybářskému přístavu. Turisty sem přitahují proslavené velrybí safari. Navštěvuji informační centrum. Hvalsafari obnáší uvítací večeři v přilehlé restauraci. To aby Vám bylo určitě na moři špatně, pak se přesunete do přístavu. Tady už čeká několik rybářských lodí, které Vás vezmou na několikahodinovou plavbu v pobřežních vodách. Prospekty slibují vorvaně, kosatky, delfíny a především 90% pravděpodobnost, že uvidíte, jak se vynoří ocas šedé velryby nad hladinu. A cena? 795 NOK, to je více než 2.300 Kč. Nechávám si zajít chuť. Jedu se alespoň podívat do přístavu. Na parkovišti jsou i všudypřítomní Češi. Právě odplouvá další škuner s dychtivými mořeplavci. Popojedu ještě pár metrů ke stožáru vysílačky a jsem na konci Světa. Stavím Burgmana na stojan a fotografuji.V pozadí jen kamenná hráz, která vybíhá do ledového moře. Jsem na šedesáti pěti a půl stupních severní zeměpisné šířky. Jsem v nesevernějším bodu své cesty. Jsem severněji než nejsevernější okraj Islandu. Jsem severněji než hlavní město Grónska. Jsem stejně daleko od pólu jako severní okraj Aljašky. Ohlédnu se k pevnině. Andenes se choulí pod vysokými holými srázy. Přistává další letadlo. Vracet se budu po západní straně ostrova. Hned v další vesničce Bleik objevuji snad nejhezčí kemp co znám.
Několik karavanů a stanů na pahorku nad písečnou pláží. Za zády vysoké srázy skalnatých hor. Stavím stan. Ze vzdáleného prvního domku mě pozoruje domorodec zrcadlovkou s dlouhým teleobjektivem. Slouží mu jako dalekohled. Za chvíli přijde a vybere drobný poplatek. Mohu použít horké sprchy v šatnách přilehlého fotbalového hřiště. Rychle stavím stan a vyrážím na obhlídku. Původně rybářská vesnice dnes slouží spíše rekreantům. U pláže je skvělá hospoda, plná Angličanů. Vracím se do kempu. U dřevěného stolku si dávám večeři. Výhled na moře je skvělý. Kus od břehu je malý ostrůvek. Dvě skaliska se vynořují z vody a připomínají tvarem ocas vzácné velryby.
Sobota 19. 7. 2008
(Bleik-Sortland-Svolver-Moskenes) 359 km
Kapky deště bubnují na stan. Prší jen drobně a ne moc dlouho. Jen aby se stan nebalil suchý. Pokračuji podél západní strany ostrova Hynnoya. Nádherná cesta, skoro žádní lidé. Přes dlouhý most se dostávám na ostrov Langova a pokračuji do Melbu. Tady už čeká šňůra aut na trajekt. V sobotu nejezdí tak často. Za hodinu už z paluby obdivuji mohutnou hradbu hor.
Blížím se k prvnímu ostrovu z lofotského souostroví. Připadám si jako v románu Julesa Verna Tajuplný ostrov. Přímo z hladiny fjordu se zvedá mohutná hradba skalnatých hor. Ty se táhnou celým souostrovím. Lofoty jsou prvořadým turistickým cílem. Takové Benátky severu. V hlubokých fjordech se tísní u břehu řada malebných rybářských vesniček.
Červené rorbuer (rybářské chýše) na kůlech, dřevěná mola, rybářské lodě, vysoké dřevěné konstrukce na sušení tresek. Hlavní sezona rybolovu je v zimě. Obrovská hejna tresek se z Barentsova moře vydají teplým Golfským proudem právě sem. Tady nakladou jikry a stanou se snadným cílem rybářů. Zastavuji se v městě Svolver. Je to správní centrum ostrovů. Velký rybářský přístav. Nápor turistů sílí. Daleko hezčí je nedaleký Kabelvag. Spousta kaváren a hospod, spousta motorkářů. Odbočuji do Henningsveru, až kýčovitě krásné rybářské osady. A po další dávce kilometrů odbočuji přes hory do Nusfjordu. Maličká vesnička v úzké skalnaté zátoce. Vlastně jen ohromné molo na kůlech a červené domky přilepené kolem. Vracím se na hlavní E10. Ta mě dovede do Moskenes. Odtud chci večerním trajektem do Bodo, které leží na pevnině. Plavba trvá přes čtyři hodiny a dají se zabít dvě mouchy jedou ranou. Není se třeba starat o nocleh a paluba lodi je ideální místo na pozorování půlnočního slunce. Zapadá nebo nezapadá? V přístavu je slušná fronta aut. Motorka má výhodu. Pěkně všechny předjedete. Motorky se naloďují jako první a zabírají předek u výklopných vrat. Takže při vyloďování vyjíždíte zase první a šňůru aut, autobusů a náklaďáků necháváte pěkně za sebou. Jedu k pokladně. Ale. Ale. Za sklem visí cedule. Dnešní večerní spoj odpadá. Ve frontě aut je cítit lehká nervozita. Kolem pobíhá zřízenec a snaží se všechny uklidňovat. Snad bude mimořádný spoj v noci. Za hodinu bude vědět víc. Vyrážím na obhlídku nedaleké nejjižnější vesnice na ostrově. Má krátký název: A. Tedy A s kroužkem nad A. Loučím se pohledem s červeně natřenými rorbuery.
Původ těchto jednoduchých ubytoven pro rybáře sahá až do dvanáctého století. Stavěly se z polen vyplavených mořem a natíraly červeným barvivem, které se získalo z rybího tuku. Dnes slouží převážně k ubytování turistů. Vracím se do přístavu. Pozoruji. Motorkáři v přední řadě se cpou konzervami. Mezi všemi poletuje nadmíru hovorný Ital. Chytá se u okénka dodávky prapodivných tvarů. V ní sedí dvojice Rusů. Cestovatelů? Vedle řidiče je značně obtloustlý mladík v koženém kabátě. Na notebooku sleduje jakýsi příšerný film. Ital vydrží hučet do řidiče několik hodin. Jeho rodina v karavanu opodál se tváří spokojeně. Alespoň mají chvíli klid. Mezi auty a autobusy se proplétá chlapík od přepravní firmy. Má dobrou zprávu. Z Bodo už náhradní trajekt vyplul. Dorazí hodinu po půlnoci.
Neděle 20. 7. 2008
(Moskenes-Bodo-Mo i Rana-Malvik) 726 km
Konečně se všichni naloďujeme. Jdu si sednout do lehátka na horní palubu. Pěkně fouká. Nepromoky, ve kterých jedu třetí den, se náramně hodí. Velká loď se vzdaluje od břehů Lofot. Nechává za sebou impozantní příkrou hradbu Lofotenveggen (Lofotské zdi). Stošedesátikilometrový pás hor strmě stoupá od hladiny moře až do tisícimetrové výšky. A to vše v ostrém půlnočním slunci.
Všichni pilně fotografují. Zapadne slunce? Propásl jsem ten krátký okamžik. Byla to snad minuta. Klesající slunce nad hladinou moře najednou začalo opět stoupat. Je ráno. Blíží se pevnina. Je čas zajít do garáže v podpalubí. Stačí odkurtovat Burgmana. Počkat, až se skřípavě otevřou čelní vrata lodě. Vítají mě pusté ulice Bodo. Je neděle, půl šesté ráno. Ani ne tak kvůli neděli, spíš časná ranní hodina mně nahraje setkání s losem. Majestátný kus si zvolna vykračuje přes silnici kousek za městem. A pak už nastupuje nekonečný přejezd směrem na jih.
Stovky kilometrů pustinou. Jen tu a tam zpestření. Třeba opětovný přejezd polárního kruhu. Zde je to veliké informační centrum s restaurací a nezbytným obchodem se suvenýry. Jedu totiž po magistrále E6. Tudy proudí většina turistů. Jinudy totiž ani jet nelze. Sídla na mapě jsou jen osamělá stavení. Jen města Mo i Rana a Mosjoen jsou výjimkou. Je potřeba si hlídat benzín. Benzínky jsou hojně navštěvované. Návštěva přilehlého shopu je vítaným zpestřením na jednotvárné cestě. Tankuji a vystojím frontu na WC. Bude to trochu delší zastávka. Sundávám nepromoky. Vyvalí se kouř a dým. Aha. V nepromokách se nedá jezdit pořád. Když dlouho neprší, tak je dobré je sundávat. Jinak se snadno zapaříte. Jedu dál na jih. Chci se dostat co nejblíže Trondhajmu. Přidávám další úkol na dnešní večer. Najít kemp s pračkou a sušičkou a v polovině cesty udělat nezbytnou celkovou očistu. Vyprat. Kilometrů je už dnes mnoho. Mikrospánek útočí. Brr.V protisměru naštěstí nic nejelo. Konečně opouštím nehostinnou provincii Nordland. Krajina se mění. Přibývá městeček, nákupních center, průmyslových zón, silnic a křižovatek. Vše je velmi moderní. Začínám litovat, že skončilo kouzlo SEVERU. Objíždím hluboce zařízlý Trondhejmsfjord. Ve městě Verdalsora je základna pro příbřežní ropné plošiny. Jedu do přístavu. Ocelové podpěry trčí do ohromné výšky. Ještě tunel pod fjordem, tunel pod přistávací dráhou letiště a jsem pár kilometrů od Trondhaimu. V Malviku na břehu Strindtfjordu stavím stan v přeplněném kempu. Žádná velká poezie, ale je tu za poplatek k dispozici pračka se sušičkou. A horká sprcha. A o to dnes šlo.
Pondělí 21. 7. 2008
(Malvik- Trondhaim-Kristiansund-Sylte) 292 km
Balím stan a co nejrychleji opouštím kemp. Čeká mě historické město Trondhaim, třetí největší v zemi. Pyšní se největší středověkou budovou v celé Skandinávii, katedrálou Nidaros. Zde byli korunováni norští králové. Projíždím historickým centrem a parkuji nedaleko katedrály. Vytrvale drobně prší, ale davům turistů to zjevně nevadí. Dávám si kávu v proskleném moderním návštěvnickém centru. Za prohlídku dómu se platí. Není ale problém se protáhnout dovnitř bez lístku. Pokračuji k řece Nidelv.
Staré trondhaimské sýpky na dřevěných kůlech. Nejfotografovanější místo. Procházím nevelkým historickým centrem, které se přehledně rozkládá na trojúhelníkovém ostrově. Ze dvou stran řeka Nid, ze severu Trondheimsfjord. Po několika dnech a několika tisících kilometrů v sedle je to první město s historií. Dále na severu byla města poničena během druhé světové války. Jinde vyrostla až v nedávné době, v době pionýrského osídlování severu. Zvony katedrály mě vyprovázejí cestou z velice příjemného města. Po pár kilometrech odbočuji z frekventované magistrály E6. Ta pokračuje dál na jih až do Osla. Já mířím do nejnavštěvovanější části Norska. Do oblasti západních fjordů. Zbytečně jsem se obával, že skončilo kouzlo severu, kouzlo divoké přírody. Oblast kolem Trondhaimu je jen jakýmsi ostrůvkem civilizace. Další kilometry už jsou opět ve znamení nespoutané scenérie vysokých hor a nepřehledného propletence desítek fjordů. Tyto hluboké trhliny v pevnině jsou někdy i více něž sto kilometrů zařízlé do vnitrozemí. Díky nim jsou Norové mistry ve stavbě tunelů a vysutých mostů. A kde není tunel nebo most, fungují rychlé trajekty. Bývají dva, kyvadlově pendlují od jednoho břehu k druhému a čekání je minimální. Zahýbám k pobřeží moře do přístavu Kristiansund. Platím mýto a řítím se z prudkého kopce do podmořského tunelu. Krátká rovinka a následuje opět prudké stoupání. Není rozhodně nejhlubší, jen asi 130 metrů pod hladinou moře, ale jeden z nejdelších, více než pět kilometrů. Kristiansund je hlavním centrem zpracování tresek. Pohled z vysokého silničního mostu dolů na přístav je působivý. Samotně město ale není nijak zajímavé, bylo poničeno bombardováním v roce 1940. Posouvám se dál po pobřeží. Nejdříve trajektem. Naloďuji se hned na hlavní městské promenádě. Na lodi je několik aut Rusů. Začínají také pozvolna vyrážet do světa. Ještě 16 kilometrů, zaplatit mýto a jsem na začátku Atlanterhavsveinen – Atlantské silnici. Byla dokončena v roce 1989 s cílem podpořit turismus v této odlehlejší části Norska. Silnice vede přes Orfjorden. Je to spíše široká zátoka a osmikilometrová cesta se klikatí na druhou stranu po nesčetných ostrůvcích, mostech a umělých hrázích. Na nejhezčích úsecích jsou parkoviště a cestovatel se může vydrápat na pahorek.
Pohled je to úchvatný. Však také byla Atlantská silnice v roce 2005 norskou veřejností vyhlášena technickou stavbou století. Kousek od městečka Sylte neodolám krásnému kempu na břehu jednoho z nesčetných fjordů. Ze stanu je výhled na okolní zelené několikasetmetrové kopce. Usínám s otázkou: „Není norská příroda ještě úchvatnější než v Alpách?“
Úterý 22. 7. 2008
(Sylte-Molde-Geiranger-Lom) 324 km
Dnes mě čeká slavná Trollstigen čili Žebřík trollů. Slavná horská cesta. Nejdříve si dám technickou zastávku. Můj Burgman si žádá výměnu oleje. Udělám si malou zajížďku do průmyslového města Molde. Tady by podle mého seznamu měl být servis Suzuki. Navigace mě dovedla k zaprášeným výlohám. Servis se nedávno přestěhoval do průmyslové zóny na kraji města. Zadávám navigaci novou adresu. Prosklená prodejna, velké haly dílen. To vypadá slibně. Posílají mě za mistrem. V prostorné dílně převažují menší i větší motorové čluny. Mistr obíhá mechaniky. Venku před vraty dílny kouří nebo svačí. Z maxi skútru nejsou nadšení. Mistr jde za mnou. „Kolik mám najeto?“ Ptá se. Do Osla to vydrží. Dá mně lámanou angličtinou přednášku o vlastnostech olejů. Z povzdálí nás od svačiny pozorují mechanici. Do dílny přivážejí další člun. Kolem fjordů se motám dál. Trajekt. Most. Dělám odbočku ke sloupovému kostelu v Rodven. Tento pochází ze 14. století. Interiér je nádherný. Dřevěné lavice, malovaná kazatelna, od stropu visí dřevěný model lodi. Okny je vidět hladina Romdalsfjordu.
Jsem ve vnitrozemí a přitom u moře. Pokračuji táhlým údolím. Dole se valí divoký potok. Předjíždím autobus z Česka. Češi jsou všude. A už je přede mnou proslulá skalní stěna. Žebřík trollů. Uprostřed se valí z dvousetmetrové výšky vodopád. A zprava doleva strmou stěnu šněruje úzká silnice. Od propasti dělí motoristy jen kamenné mohylky místo patníků. Převýšení je úctyhodných 850 m.
Proti mně jede autobus. Češi. Hm. To jsem zvědav, jak se v serpentinách vyhnou. Určitě bych nechtěl sedět u okénka na straně do údolí. Nahoře je velké parkoviště, vyhlídková plošina, restaurace a stánky se suvenýry. Samozřejmě kralují kýčovité loutky trollů ve všech velikostech. Dál pokračuje silnice horským terénem. Samé skály, sníh. A pak zase dolu k Tafjordu. Dělám malou zajížďku ke stejnojmenné vesnici. Od ní jsem si sliboval víc, ale místní pětikilometrový tunel byl dostatečnou atrakcí. Úzký, mokrý, neosvětlený, klaustrofobický. Nekonečných pět kilometrů hrubě tesanou skálou, ze které kape voda. Zpátky musím bohužel znovu tunelem hrůzy. Trajekt a pokračuji dál cestou trollů. Po dalších třiceti kilometrech jsem u nejkrásnějšího fjordu. Geirangerfjorden.
Nedá se pochybovat. Z vysuté vyhlídkové plošiny je vidět hluboký úzký klikatý zářez. Dole si rozráží vodu zaoceánská výletní loď. A na konci mořského jazyka se krčí turistické městečko Geiranger. A za ním šplhají ostré serpentiny silnice, zvané Cesta orlů, znovu strmě vzhůru. Nejdříve šťavnatou zelení, pak přibývá šeď skalisek a vše končí sněhově bílou. To je 1476 m vysoká Dalsnibba. Na vrcholu je vyhlídkové parkoviště. Nelituji mýtného a po nezpevněné silnici stoupám podél závějí sněhu. Výhled je impozantní. Z druhé strany se dívám na ostré serpentiny, turistické městečko Geiranger a nejkrásnější fjord Geirangerfjorden.
Tak tohle je tedy maximum. Sjíždím z Dalsnibby a musím se rozhodnout pro jednu ze dvou cest. Obě uctivě obcházejí masiv dvoutisícovek, mezi kterými na ploše 123 000 ha trůní největší evropský ledovec. Jostedalsbreen. Zvolím východní cestu širokým horským údolím řeky Otta. Je to absolutní ráj raftařů. Nafukovací čluny jsou všude. Každé druhé auto má na střeše jeden. Nebo dva. Cílem je dnes městečko Lom. Turistické středisko na křižovatce cest. Městečko v pustině okolních hor. Sloupový kostel i skanzen mě nechávají chladným. Opačně na mě zapůsobil kemp hned u silnice. Rychle stavím stan. Dnes bylo zážitků a dojmů vrchovatě.
Středa 23. 7. 2008
(Lom-Jostedal-Lerdal-Gol-Gulsvik) 499 km
Hned za kempem je u silnice cedule. Sognefjellsveg. Tady začíná 85 km dlouhá horská silnice, která kopíruje pradávnou obchodní stezku. Je to nejvyšší přejezd hor v Norsku s nejvyšším bodem 1434 m nad mořem. V horních partiích je všude kolem silnice sníh. Jasně rudý sníh.
Nezvyklé zbarvení má na svědomí rašelinové podloží. Právě zde probíhá nějaký amatérský cyklistický závod. Samozřejmě v té části, kde silnice stoupá. Projíždím cílem a čeká mě prudké klesání. Končí u jazyku mořské hladiny. Lustrafjord. Chvíli kopíruji jeho břehy a v městečku Gaupne odbočuji vpravo. Čeká mě 30 km k ledovci Jostedal. V údolí se valí namodralá řeka, kterou zásobuje ledovec. Z okolních svahů padají vysoké vodopády a na polích kolem silnice se pěstují jahody. Všude u cesty jsou prodavači s plnými plastovými vaničkami čerstvě natrhaných jahod. Silnice se zužuje. Stavím u moderní budovy návštěvnického centra. V dálce je vidět modravý splaz ledovce. Po úzké asfaltce jedu ještě blíž. Dál už se musí pěšky nebo si zkrátit část cesty motorovým člunem po ledovcovém jezeře. Samozřejmě namodralém. Pachtím se ještě zhruba kilometr po velikých, hladce omletých balvanech.
Jak se přibližuji, tak tečky na ledovci se mění v organizované skupiny turistů. Můžete si zaplatit několikahodinovou i několikadenní výpravu s průvodcem. Pár desítek metrů od ledovce je natažené lano a cedule: „STOP! Nebezpečná oblast. Pád kamení a ledu.“ Samozřejmě všichni lano přelézají a dotýkají se mrazivého ledu. Fotoaparáty a kamery nezahálejí. Vracím se. Do člunu se nahrnula zmožená výprava. Všichni drží v ruce ocelové mačky. Někteří i cepíny. Z povzdálí vše smutně sleduje znavený, tající obr. Ledovec Jostedalsbreen. Jedu kolem nejdelšího a nejhlubšího norského fjordu. Sognefjord. Čeká mě poslední trajekt.
Ale tunelů si ještě užiji dost. Hned ten první je unikát. Laerdal. Nejdelší silniční tunel na světě. 24 510 metrů. Byl nedávno otevřen a je velmi moderní. Vynuluji si denní počítadlo. Je třeba rekordmana zkontrolovat. Silnice je široká. Míjím řadu odstavných parkovišť a únikových cest. Vrcholem jsou tři relaxační jeskyně po zhruba šesti kilometrech. Profil tunelu se rozšíří do obrovského prostoru, který je nasvícen barevnými světly. Ale nejlepší je přeci jen, když vyjedete. Na téhle straně hor svítí slunce. Další porci tunelů dostanu na silnici č.50. Prochází oblastí Aurlandsdal a byla vybudována při výstavbě sítě hydroelektráren. Silnice je poměrně úzká, tunely hrubě tesané do skály, neosvětlené a často jen jednosměrné, dopravu řídí semafory. V tunelech mohou překvapit i odbočky a pravoúhlé zatáčky. Ale když vyjedete z tmavého tunelu, čeká vás nádherná divoká příroda.
Tu a tam jen dřevěné chaty se střechami pokrytými drny a trávou. Najíždím na silnici č.7 v údolí řeky Bromma. Krajina se zklidňuje, už ztratila svou dramatičnost. V duchu se loučím s přenádhernou oblastí fjordů. Do hlavního města je to jen pár desítek kilometrů. Se setměním stavím v kempu u jezera Kroderen. Borovice, písek, balvany a ze stanu výhled na potemnělou hladinu jezera.
Čtvrtek 24. 7. 2008
(Gulsvik-Honefoss-Oslo) 193 km
Jdu do umývárny. Před svými obytnými přívěsy a karavany sedí postarší manželské dvojice. Sledují mě nedůvěřivým pohledem. Zdejší kemp je pro starousedlíky. Každoroční návštěvníky. Přívěsy jsou napevno zaparkované. Občasný návštěvník na jednu noc, který zabloudí z nedaleké silnice, ruší jejich prázdninový klid. Dám si sprchu v čisté umývárně, rychle balím a odjíždím. Za dvě hodinky jsem na předměstí Osla. Nejprve hledám servis. Navigace mě vede do areálu bezvadně zrekonstruovaných starých továrních budov. Jsou tu kanceláře, obchody a velká prodejna se servisem Suzuki. Jsou velmi ochotní. Olej je za půl hodiny vyměněný. Cena je bohužel norsky astronomická. Jedu do centra. Platí se mýto. Motocykly jsou od něj osvobozené. Alespoň tady ušetřím. Čtyřproudá dálnice mě protáhne kolem přístavu. Nad ním na zalesněném kopci je velký mezinárodní kemp. Spousta stanu a karavanů. Praktická velkonoclehárna. Stavím stan a rychle sjíždím do města. Čtvrtí starých činžáku se spoustou barevných přistěhovalců směřuji na severovýchod od centra. Tady je v příjemné moderní budově Munchovo muzeum. Slavný malíř před svou smrtí odkázal celé své rozsáhlé dílo rodnému městu. Hodně jsem si poopravil svou představu o tomto expresivním umělci. Žádná deprese, tak jak čiší z jeho nejznámějšího obrazu „Výkřik“ Ten byl před několika lety ze sbírek ukraden. Ve skutečnosti Munch namaloval patnáct verzí. Ale přesto jsou nyní v celém muzeu nebývalá bezpečnostní opatření. Jedu zpět k přístavu. Tomu dominuje nově otevřená bělostná budova opery.
Návštěvník se může projít vnitřním velkorysým prostorem, navštívit restauraci s výhledem na Oslofjord. Zvenčí je možné po širokých šikmých, kamenných plochách vystoupat až na střechu. Bohužel této části města dominují poněkud předimenzované autostrády se svými nadjezdy, podjezdy a tunely. Vydávám se po dálničním okruhu kolem města. Samotné centrum není příliš veliké. Za půl hodiny jsem na druhé straně pod zalesněnými svahy s lyžařskými můstky Holmenkollenu. Vydávám se do města od severu. Nemohu minout Frognerův park se slavnými sochami Gustava Vigelanda. Na monumentálních sochách navzájem propletených těl pracoval sochař celých dvacet let až do své smrti. A zase zpět k Oslofjordu. Zde je proslulý muzejní poloostrov Bygdoy. Blízko sebe můžete navštívit Muzeum vikinských lodí, Norské námořní muzeum, loď Fram a Muzeum Kon-Tiky. Vybírám si to poslední. Zpět kolem přístavu. Mohutná radnice z roku 1950 a nedaleké loděnice, které byly zrekonstruované pro moderní kulturní a nákupní centrum Aker Brygge.
Královský palác a nakonec podvečerní Karl Johans gate. Tahle hlavní pěší ulice je plná pouličních dost dotěrných prodavačů a hudebníků. Ještě poslední pohled na rozzářené noční Oslo z kopce cestou do kempu a dobrou noc.
Pátek 25. 7. 2008
(Oslo-Karlskoga-Stockholm) 614 km
Obvyklá a nejkratší cesta z Norska dále na jih vede přes švédský Goteborg. Já jsem se ale rozhodl pro více než pětisetkilometrovou zajížďku na východ do Stockholmu. Jedu poslední norské kilometry podél jezera Oyeren. Konečně u jedné benzínky potkávám kolegu na Burgmanu 650. Nevěřícně kroutí hlavou a hned se dává se mnou do řeči. To je na seveřana dost neobvyklé. Kupuji si poslední várku svých zamilovaných bochánků. Jak hlásá reklamní poutač: “3 valgfrie boller“.
Jsou to na pumpách Statoil čerstvě dopékané malé mazanečky. Jeden kus za 10,- NOK. V akci ale v sáčku po třech za lákavých 25,- NOK. A o tom to je. Živím se jimi už od Narviku. K tomu dobrou kávu z automatu. Je fakt dobrá. Norové mají malé hrnky – termosky. Téměř z každého auta si jde někdo načepovat. Neodolám a kupuji si také jeden hrnek – termosku. Je na něm decentní logo Statoil. Suvenýr z Norska. Po pár kilometrech jsem ve Švédsku. Poměrně fádní cestu si zpestřuji zastávkou v průmyslovém městě Karlskoga. Nejdříve ze zastavuji v centru. Nevzhledné domy a nákupní centrum. Všude hodně přistěhovalců. Konečně nacházím mapu. Mým cílem je Muzeum Alfreda Nobela. Musím několik kilometrů za město. Tady se v okolních lesích ukrývají průmyslové objekty výrobce zbraní Bofors. Ukazatele mě dovedou až k návštěvnickému parkovišti. Po krátké cestě lesem kolem plotu zbrojovky nacházím několik pietně opravených dřevěných baráků. To jsou původní laboratoře Bjorkborn Herrgard.
Zde tento kontroverzní vynálezce pracoval na svých 354 patentech a vynálezech. Nejznámější je vynález dynamitu. Získané jmění odkázal nadaci. Ta dodnes organizuje a financuje prestižní Nobelovu cenu. Pokračuji v nekonečné cestě směr hlavní město. Poslední desítky kilometrů urychlí dálnice. Objevují se první předměstí. Jedu směrem do centra. Není jednoduché se ve městě orientovat. Leží totiž na čtrnácti ostrovech. Stockholm je skutečnou evropskou metropolí. Svou historií, významem, rozlohou. Projedu centrem a jedu hledat přístřeší někam na periferii. Levný hotel u benzínové pumpy a Mc´ Donalda je tím správným místem. Nedočkavě vyrazím jen nalehko do večerního města. Projdu Starým městem. V uzoučkých uličkách se tísní spousty turistů. Po mostě na ostrov Soderman se valí davy mladých lidí. Do kopce jde hlavní pěší ulice. Gotgatan. Ulice plná barů, hospod a restaurací. Nad okolními domy vyčnívá rozzářená kavárna na ocelové věži. Vede k ní veliký výtah a ocelová lávka z horní ulice. Původní konstrukce z konce devatenáctého století byla nahrazena v roce 1935 novou. Z výšky 35 m je pěkný výhled na Staré město. Tak zítra nashledanou.
Sobota 26. 7. 2008
(Stockholm) 97 km
Program na dnešní den je jasný. Prohlídka Stockholmu. Budí mě pláč dětí. Hotel slouží jako přestupní stanice pro uprchlíky z Afriky. Taxi tu a tam přivážejí celé rodiny černochů. Vše organizuje muž v dobře padnoucím obleku. Já jedu raději do města. Parkuji u královského paláce. Zrovna je střídání stráží. Jsem v Gamla Stan, Starém městě.
To se rozkládá na třech malých ostrovech. Vtěsnala se sem i budova parlamentu a katedrála. Z náměstí Stortorget se rozbíhá řada úzkých uliček. Končí na nábřeží. Přes stěžně kotvících plachetnic je vidět radnice a elegantní obytná čtvrť Kungsholmen. Vydáte-li se kolem parlamentu po jednom ze dvou mostů směrem na sever, dostanete se do čtvrti Norrmalm. Je to obchodní srdce města. Je tady nepřeberné množství obchodů, obchodních domů a nákupních pasáží. Znaven městským ruchem se vracím do hotýlku. Je třeba nabrat sil před zítřejším dlouhým přesunem na jih. Usínám a někde na patře pláče dítě.
Neděle 27. 7. 2008
(Stockholm-Norrkoping-Almhult-Trelleborg) 707 km
Po dálnici E4 mířím na jih. Nykoping, Norrkoping, Linkoping, Jonkoping. Názvy jednotlivých měst se mně slévají. Jen město Huskvarna mě trochu vytrhne z jednotvárných „kopingů“. Krajina je rovinatá, fádní. Chtělo by to zpestření. Sázím na město Almhult. Tady v roce 1943 založil svou firmu Invar Kamprad. Název firmy je složen z písmen jeho jména: IKEA. Kolem města narazím na velké skladové haly. Ulici Ikeagatan s původním obchodem ale nemohu najít. Nahlédnu alespoň do supermarketu IKEA za městem. Jsem uklidněn. Stejné dispoziční řešení prodejny, stejné zboží jako u nás. Pokračuji po hlavní silnici č. 23 dál. U velké benzínky s restaurací narazím na třicetičlennou tlupu motorkářů. Všichni na chooprech nebo spíše na cruisrech. Ostatně ve Švédsku nebo i Norsku se na jiných motocyklech prakticky nejezdí. Všichni v kůži, potetovaní. Hodně drsný výraz mužských, divoké ženy. Všem je tak kolem padesáti. Stárnoucí děti dříve bohaté a sociálními jistotami oplývající země. A pak už jenom Trelleborg. Velký trajektový přístav. Kupuji lístek na dnešní půlnoc a jedu do města strávit poslední hodinu na švédské půdě. Vracím se do přístavu. Na nalodění čeká řada aut a autobusů. Vedle mě je autokar Čechů. Dáváme se do řeči. Chvíli vítězí jejich dojmy z krásné severské přírody, chvíli převažují nepříjemné zážitky z dlouhého putování autobusem. Teď je čeká kajuta na trajektu a téměř sedm hodin plavby do Rostocku. Do Rostocku? Stojím ve špatné řadě. Rychle vyrážím po ploše přístaviště. Má loď je úplně jinde. Právě se skřípáním pohlcuje konec vlaku. Na poslední chvíli najíždím po rampě i já se svým Burgmanem. Můžeme odplout. Za čtyři hodiny budu v Německu. Na Rujáně. V Sassnitz.
Pondělí 28. 7. 2008
(Sassnitz-Berlin) 380 km
Rujána v mých vzpomínkách z dob NDR: Moře. Pláže. Vítr. Zima. Přistáváme. Je tma. Moře není vidět. Docela zima. Bezvětří. Čtyři hodiny ráno. Jediná benzínka. Tankuji a malým okénkem platím. Beru si ještě sušenky a pití. Všechna auta z trajektu už jsou dávno pryč. Silnice je pustá. Uháním směr Berlín. Údaje ze starší automapy naštěstí neplatí. Nová dálnice je od Stralsundu až do Berlína. Tma. Jen blikání červených světélek. A svistot ohromných vrtulí. Všude kolem jsou stožáry větrných elektráren. Cesta pomalu utíká. Únava je značná. Bliká benzín. Situace jako na nekonečných pláních dalekého severu. To znám. Jen jsem v nekonečných rovinách sjednoceného Německa. Na nové dálnici, kde chybí benzínky. A bohužel chybí i půlnoční slunce. Konečně směrovka. K benzínce se ale musí odbočit dobrých deset kilometrů. Velký hrnek německé kávy vše napraví. Udrží mě v bdělém stavu až do hlavního města. Chvíli kroužím v centru a volba padá na ne příliš drahý hotel, kde se mohu ubytovat už v devět hodin ráno.
Úterý 29. 7. 2008
(Berlin- Dresden-Ústí nad Labem-Praha) 381 km
No a pak po dálnici, za Ústím pár kilometrů bez dálnice, a pak zase po dálnici až do Prahy.
A závěrečný pohled na počítadlo kilometrů: 9179.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.