0
0

Kampak (po)vedou kroky mé…

Letošní plánování letní dovolené bylo obtížné. Přece jen už jsem si něčím prošel a stále více se ozývají sny o dalekých dobrodružstvích. Tajemná Asie se svými už v názvu nebezpečně znějícími zeměmi jako Kyrgyzstán, Tádžikistán, Kazachstán, Uzbekistán, Gruzie. Panensky nepoznané, daleké, kouzelné. Bohužel úspory padly na bydlení, musím se tedy spokojit s Evropou. I ta má však co nabídnout, pokud se člověk umí dobře rozhlížet…

Karpaty už znám docela dobře, Alpy mě přes léto díky přehnanému zájmu turistů nelákají. Pak jsou tu Pyreneje a zbývá divoký sever. Hornaté Skotsko, Skandinávie. Tahle varianta se mi zalíbila mnohem víc, neb opět zavání něčím novým, nepoznaným. Po prostudování několika webových stránek jsem měl jasno. Země popisovaná jako nejkrásnější na severu – Norsko. Ohromné množství přírodních krás, fjordy, náhorní planiny s pasoucími se soby, všudypřítomné vodopády, mohutné ledovce a to vše uprostřed drsného severského léta. Můj spolucestovatel Jura byl naprosto stejného názoru, takže jasná volba.

O Norsku vážně i nevážně

Norsko (zastarale Norvežsko) se rozkládá na Skandinávském poloostrově. Má zhruba 4,5 mil. obyvatel. Hlavním městem je Oslo. Celé západní pobřeží je velmi členité s mnoha fjordy, které vznikly zatopením ledovcových údolí. Celým státem se táhle Skandinávské pohoří s nejvyšší horou Galdhøpiggen (2469 m). Nachází se zde také největší evropský pevninský ledovec Jostedalsbreen, četné řeky a jezera. K nejznámějším národním parkům patří Jotunheimen, Hardangervidda a Rondane. Je to drsná, severská země. Půl roku je pořád noc, zima trvá průměrně osm měsíců a i v létě neprší pouze tehdy, když sněží. Dlouhé pochmurné zimní dny si pak Norové krátí alkoholem. Mají proto sklony k alkoholismu a bohužel i k sebevraždám – v těch jsou dokonce světovými šampióny. Vláda proto zakázala prodej alkoholu, respektivě silně omezila jeho prodej a nehorázně zdražila. Plechovka piva stojí v přepočtu necelé dvě stovky, víno sedm set.

K Norsku patří také spoustu legend o tajemných tvorech – trolech. Zmiňuje se o nich spoustu autorů, např. J.R.R.Toolkien, Terry Pratchett či J.K.Rowlingová. Troll je bájná postava ze severské mytologie, potomek obrů nebo přímo obr. Žijí nejčastěji v horách, číhají podél cest, anebo se skrývají pod mosty. Jsou velcí, velmi silní ale jednodušší až hloupí a ovládají primitivní škodlivá kouzla. O trollech již nyní víme téměř vše, i když často bylo obtížné se v informacích vyznat: kupříkladu polovina autorů tvrdí, že trolové jsou hodní a lidem pomáhají. Zbylí autoři však nekompromisně označují trolly jak „ubohá a podlá stvoření, která nevynechají příležitost lidem uškodit.

Pátek 18.7.2008

Praha – Ústí nad Labem – Berlín

Smutek, radost a Hippiesbus

Odjezd na 17ti denní putování je plánován na 23:30 z autobusového nádraží u stanice metra Roztyly. Večer tedy nastává smutné, ale neodvratné loučení s moji milovanou polovičkou a přáním, ať se jí tam nikde neztratím. Pochmurná nálada se mísí s očekáváním a já se pomalu přemisťuji na místo určení. Jsem zde první, pokládám těžký batoh a přemisťuji důležité věci do skladnějšího cestovního baťůžku. Postupně přijíždí Jura a pak i několik dalších plně naložených dobrodruhů. Vyměňujeme si první informace a čekáme na příjezd skupiny startující v Brně. Takřka úderem půl dvanácté přijíždí bílá Karosa ala hippies, pomalovaná modrými a zelenými pruhy a s krásně vyvedenými motýlky a mráčky. Alespoň ji vždy na dálku poznám :o)

Vyrážíme

Její hladové útroby schlamstly naši výbavu i s pohorkama jak zemědělství dotace a my se jdeme seznámit s mladými průvodci, kteří nám budou dělat celou cestu společnost. Norskem ošlehaný Roman a v kraťasech pobíhající Pavel, sympaťáci od pohledu. Ještě přičítají nové přírůstky k zbývajícím spáčům, souhlasně si náš škrtají v seznamu a pak vyrážíme směr Ústí nad Labem, kde čeká poslední várka.

Trocha matematiky před spaním

Zabírám si svou domluvenou dvojsedačku a lebedím si, že bus nebude zcela zaplněn a nemusím se tedy s nikým mačkat a dělit o tak malý prostor. Po cestě dostáváme uklidňující odpověď na naši nervózní ještě nevyřčenou otázku ohledně zásob piva a dalších vymožeností. 600 piv na cca 30 lidí včetně mnoha žen se nám zdá být dostatečná. Po zastávce v Ústí vyrážíme s prvním chlazeným Litovelem na dlouhou noc směr Německo.

Sobota 19.7.2008

Berlín – Stralsund – ostrov Rügen – Sassnitz

NP Jasmund – křídové skály nad pobřežím Baltského moře

Sassnitz – Trelleborg

Průzkum historického městečka Stralsund

Stralsund

Stralsund – centrum

Po ne až tak klidné noci, což je daň za cestu busem, se postupně probouzím na dálnici kousek před místem našeho prvního zastavení. Z okýnka ospale okukujeme předměstí Stralsundu, který je vstupní branou na ostrov Rujána. Do centra přijíždíme poměrně brzy, něco před osmou hodinou ranní.Ulice jsou takřka liduprázdné (neboť je sobota) a já závidím všem, co se ještě válí v peřinách a hlavně rovné posteli. Procházíme se v poklidu opuštěnými uličkami, míjíme krásný kostel a starou radnici dominující celému historickému centru. Přímo uprostřed náměstí probíhají vykopávky, zdejší badatelé se můžou pochlubit nálezy z poslední doby kamenné. Pak ještě zamíříme k promenádě kolem přístavu a po zhruba 4 hodinách se nakládáme zpět do autobusu a vyrážíme na nedaleký ostrov Rujána.

Vylodění na Rujáně

Venku začíná být pěkné dusno autobus se jako k vzteku plouží v koloně dlouhou rovnou silnicí, která vede skrz ostrov do přístavního městečka Sassnitz. Po radostném dosažení cíle vyskakujeme z busu na zastávce místní MHD (všude jinde se platí parkovné, tak bude bus odstaven za město) a rychle přebalujeme potřebné serepetičky na půldenní výlet. Ověšeni batůžky a foto-vybavením pak kráčíme na konec města, kde začíná národní park Jasmund.

Norsko 2008

Page 2 of 17

Sobota 19.7.2008

cesta busem Berlín – Stralsund – ostrov Rügen – Sassnitz

pěšmo NP Jasmund – křídové skály nad pobřežím Baltského moře

trajekt Sassnitz – Trelleborg

Mapa

Průzkum historického městečka Stralsund

Stralsund

Stralsund – centrum

Po ne až tak klidné noci, což je daň za cestu busem, se postupně probouzím na dálnici kousek před místem našeho prvního zastavení. Z okýnka ospale okukujeme předměstí Stralsundu, který je vstupní branou na ostrov Rujána. Do centra přijíždíme poměrně brzy, něco před osmou hodinou ranní.Ulice jsou takřka liduprázdné (neboť je sobota) a já závidím všem, co se ještě válí v peřinách a hlavně rovné posteli. Procházíme se v poklidu opuštěnými uličkami, míjíme krásný kostel a starou radnici dominující celému historickému centru. Přímo uprostřed náměstí probíhají vykopávky, zdejší badatelé se můžou pochlubit nálezy z poslední doby kamenné. Pak ještě zamíříme k promenádě kolem přístavu a po zhruba 4 hodinách se nakládáme zpět do autobusu a vyrážíme na nedaleký ostrov Rujána.

pozn

Rujána (německy Rügen) je největší ostrov v Německu. Leží na severovýchodním okraji spolkové země Meklenbursko-Přední Pomořansko v Baltském moři. Sestává především z mnoha zálivů a poloostrovů, takže její pobřeží má poměrně značnou délku – 580 km. Břehy jsou nízké, velmi členité. Vyskytuje se na nich mnoho kos, přesypů a dun. Reliéf je tvořen kopcovitou rovinou s valy koncových morén, které překrývají vápence. Na severu, nedaleko města Sassnitz je Národní park Jasmund.

Vylodění na Rujáně

Venku začíná být pěkné dusno autobus se jako k vzteku plouží v koloně dlouhou rovnou silnicí, která vede skrz ostrov do přístavního městečka Sassnitz. Po radostném dosažení cíle vyskakujeme z busu na zastávce místní MHD (všude jinde se platí parkovné, tak bude bus odstaven za město) a rychle přebalujeme potřebné serepetičky na půldenní výlet. Ověšeni batůžky a foto-vybavením pak kráčíme na konec města, kde začíná národní park Jasmund.

pozn

Národní park Jasmund, nejmenší v Německu, se nachází v severovýchodní části ostrova Rujána. Nejznámějším místem jsou po celém světě proslulé křídové skály kolem Königsstuhlu (hora vysoká 566 m n.m., v překladu “židle krále”). Zaujme také 10 km dlouhý a až 117 m vysoký mořský břeh z křídy díky aktivním útesům, které názorně ukazují dynamiku strmého pobřeží.

Skalnaté pobřeží v NP Jasmund

Jeho hlavní dominantou a naším cílem jsou proslulé křídové skály kolem Königsstuhlu (přeloženo jako „židle krále“), které dosahují až 160 metrové výšky. Máme cca 7 hodin času, čili dostatek na pořádnou obchůzku. Nejprve máme v plánu jít lesem nad skalnatým pobřežím, v půlce trasy sejdeme k moři a vrátíme se zpět podél pobřeží, abychom si vychutnali pohled na skály. Postupně se drobíme na menší skupinky, já si odbíhám hlouběji do lesa a nasávám příjemný a čerstvý mořský vzduch.

Po šesti, sedmi kilometrech nacházím odbočku k moři a tak jí následuji. Slézám po jištěném žebříku a hrnu se k vodě se stativem, neboť je okolí poseto krásně barevnými oblázky a mírné vlny mi udělají krásnou clonu. Z našich tu není stále skoro nikdo, tak chvíli odpočívám, pak se zvedám a jdu sám pomalu napřed. Místy musím šplhat po písečných přesypech, abych si po chvilce užil kouzelné oblázkové pláže. Po pravé straně celou dobu vzhlížím na vystupující skalní útesy a pomalu docházím na kraj města. Mám docela čas, tak pokračuji až ke kotvícím lodím u přístavu.Tady rozeznávám některé našince, nejspíš se jim nechtělo jít až na konec tak si cestu zkrátili. Nedaleko kotví u břehu místní atrakce – britská ponorka Otus třídy Oberon z roku 1963. Vstup je však pro mě děsně drahý za to, abych se dověděl jak se asi cítí sardinka v konzervě. Raději tedy větřím co že to tady tak voní. Po chvilce obcházení několika stánků s všemožnými mořskými zrůdami zaraženými do housky si dávám pro mě bezpečnější a rozhodně chutnější klobásu. Tady taky nacházím nejprve naše hladové průvodce a pak i Juru a stejně jako já svačí po středoevropsku, bez čehokoliv co má víc očí než končetin. Ve finále se zde scházíme takřka všichni a společně vyrážíme k autobusu.

Opilecký epilog před odjezdem do Švédska

Míříme k trajektu, který nás má převézt do Švédského Trelleborgu. Před naloděním jsme nuceni čekat hodinu na seřadišti, takže čas využíváme na jídlo, popíjení pivečka a seznamování. A také pozorování bujarého života v přístavu. Středem naší pozornosti je skupinka švédských cyklistů, kteří se vracejí z tůry. Nebo spíš z pivních slavností podle vzezření. Každé kolo je zručně obskládáno několika drátěnými košíky, z nichž většina drží jen silou vůle. Nejvynalézavější je samozřejmě ten nejopilejší seveřan, kterému se jich houpe na kole celkem pět. Opatrně slézají z bicyklů a pak se motavou chůzí hrnou do nedalekého celního obchůdku. Po chvilce se spokojeně vrací s kartony piv. Když jsou po dlouhém boji všechny košíky na kolech řádně naplněny, začíná hromadný přejezd do trajektu. Nájezd je mírně do kopce a tak s ním mají všichni neskutečné problémy. Oblíbený pětikošíkář bojuje proti nerovnému soupeři nejdéle, ale kopec se zdá nad jeho síly. Nakonec se přece jen přehoupne na druhou stranu a mizí vítězoslavně v útrobách lodi.

My je pak následujeme taky. Cesta trajektem má trvat 4 hodiny, obsazujeme tedy dva velké stoly a kupujeme si po pivku. Škoda že nás nenapadlo si vzít zásoby. brzy ale většina z nás klimbá buď s hlavou na stole nebo zalomení na židli. Já volím kombinaci obojího s občasnou obchůzkou lodi. Do Trelleborgu přijíždíme kolem 2 hodiny ranní a vydatně prší. Drsný sever nás vítá po svém…

Neděle 20.7.2008

Trelleborg – Göteborg – Oslo

cesta pěšmo Oslo – Vigelandův park soch a poloostrov Bygdøy

cesta busem Oslo – Heddal – Haukeliseter (NP Hardangervidda)

Sochařské orgie mistra Vigelanda a procházka podél části Oslofjordu

Ráno se probouzím po těžké noci tak hodinku jízdy před Oslem. Ospale, ale zvědavě sleduji z okýnka četné zálivy Oslofjordu, který se táhne v délce 100km až k hlavnímu městu Norska, kam směřujeme. Na místě máme naplánováno navštívit Vigelandův park a poloostrov Bygdøy. Ostatní památky nás čekají až při zpáteční cestě.

Projíždíme zatím ještě poklidným centrem a kolem 9 hodiny zastavujeme u vstupní brány do parku. Venku je zataženo a poprchá. Park se teprve otvírá tak tu není skoro nikdo, během chvilky se však přiřítí několik autobusů s japonskými turisty a máme po klidu. Schovávám foťák pod bundu a loudám se k první soše. Většina z nich je soustředěna podél hlavní promenády, kterou lemuje krásně udržovaný park. Na jejím konci je i z dálky patrný 17 metrů vysoký monolit tvořený stovkou propletených lidských těl a několik vodotrysků. Netradiční pojetí většiny soch napodobujících nekonečný boj člověka s přírodou, osudem, sebou samým ve mně vyvolává tázavé pocity, což byl určitě i autorův záměr.

Ještě nějakou dobu zůstáváme v Oslu, přesunujeme se na poloostrov Bygdøy. Tady sídlí několik známých muzeí. Prohlédnout si tu lze původní obydlí, hospodářské budovy i tradiční norský kostel celý ze dřeva, pocházející z 12. století, muzeum norského námořnictví či muzeum Vikingských lodí. Vybere si zkrátka každý zájemce o historii. Posledně jmenovaná památka mě osobně lákala nejvíc, ale díky astronomickým kvantům zvědavých turistů jsem ji s několika dalšími našinci zavrhnul. Vytváříme tedy menší skupinku a jdeme se projít k pobřeží i přesto, že stále drobně poprchá. Roman nás ujišťuje, že zde prší 300 dní v roce tak hned propočítávám a vychází mi maximálně jeden slunečný den během naší 18-ti denní dovolené. Hezká vyhlídka…

Dešťové přivítání na Vidě a nutná prevence proti neduhům

Z hlavního města odjíždíme za vydatného mrholení a míříme do našeho prvního tábořiště na okraji parku Hardangervidda. Po cestě je naplánována ještě poslední zastávka u největšího norského dřevěného kostela Heddal Stavkirke nedaleko Notoddenu. Vzhledem k velmi vytrvalému a intenzivnímu dešti si ho prohlížíme jen z dálky a hlavně sucha z autobusu. Jen několik vodychtivých průzkumníků vyráží na obhlídku, ale velmi rychle se vrací promočení zpět.

Kolem 19 hodiny dorážíme konečně do Haukeliseteru. Zde se dnes nocuje a zítra nás čeká ostrý start na první 3 a půl denní trek po národním parku. Vybíháme z autobusu a hledáme na značně podmáčeném terénu místa pro stany. Naštěstí jsme již sehraná dvojka tak za chvíli již házíme věci do sucha uvnitř našeho příbytku a chystáme si teplou večeři. Roman ještě obchází stanovou osadu a dává instrukce na zítřek. Jako startovní čas určuje 8:30. U každého dostává za odměnu doušek něčeho nezahřátí, takže u nás už je v pěkné povznesené náladě. Po jeho odchodu se uvelebujeme v tolik očekávané horizontální poloze a přemýšlíme o dešti, který silně bubnuje do stanu a větru, který s ním cloumá. Nálada nic moc, jestli tak bude i následující dny tak to moc příjemné putování nebude. Dáváme proto dávku slivovičky a proneseme přípitek na zdraví všech trolů, kteří odpradávna sídlí v okolních horách a doufáme, že nám to sluníčko nějak zajistí.

Pondělí 21.7.2008

NP Hardangervidda : Haukeliseter – jezera Venaretjørn, Loftsdokktjørn – sedlo pod vrcholem Vesle Nup (1510m) – jezera Mannevatn, Holmasjøen – vodopád Sandflofossen – Armoteggi (1468 m) – jezero Simletindvatnet – sedlo Sudskardet – jezero Hellevatnet – chata Hellevassbu

Ostrý start na třídenní túru

Ráno je tu první ostrý budíček. Jura vstává jako vždy dřív, já mám čas, sbalený jsem hned. Na to, že jsme zhruba v 1000 metrech a všude kolem se povalují zbytky sněhu, zima není. Kupodivu neprší, ale na obloze se válí těžké olověně šedé mraky, takže začít může začít takřka každou minutou. Oblékám si jako na každou túru kraťasy, zbytek nepotřebných věcí nechávám v buse a vyrážíme. Hned od silnice nás čeká 100 výškových metrů prudším svahem na první plošinu. Terén je hodně mokrý a kluzký, stoupáme řečištěm malého potůčku. Nahoře se odkrývají první výhledy na planinu. Je vidět k dalšímu 150 metrovému stoupání, okolí je vyplněno jezery a sněhovými poli. S Jurou jsme natěšení na focení tak centrujeme stativy a užíváme si první cvakání norských hor. Naši činnost ostatní se zájmem sledují a radují se, že budou mít alespoň dostatek fotopamátek. Připojují se k nám další fotografové a alespoň víme, že nejsme sami.

V jezerním království

Nechceme si nechat skupinku utéct hned na začátku tak rychle balíme a chvátáme za nimi. Obcházíme drobná jezírka s krkolomnými jmény Venaretjørn a Loftsdokktjørn a pak šlapeme do sedla pod vrcholem Vesle Nup (1510m). Míjíme několik dalších již větších zaplavených ploch, z nichž jsou pojmenovaná dvě – Mannevatn a Holmasjøen. Tady máme první odpočinkovo-jídelní pauzu. Bez těžkého batohu se hned cítím lépe a tak volný čas využívám k detailní prohlídce zdejší krajiny. Jezírek a vody celkově je tady opravdu hodně, drobné oblé kopečky kolem a sněhové ostrůvky dotváří ráz krajiny, který jsem nikde jinde zatím neviděl. Terén se neustále vlní ve 100 – 200 výškových sestupech a výstupech, stabilně se pohybujeme kolem 1300 m nad mořem.

Hlučná krása vodopádu Sandflofossen

Dobrá zpráva je, že se ukázalo v konstantně šedé obloze několik modrých trhlin. Vypadá to, že trolíci jsou nám přece jen nakloněni. Po posilnění vyrážíme zdolat několik tajících sněhových polí za nimiž má následovat velké lákadlo v podobě vodopádu Sandflofossen. Dává o sobě vědět už z dálky a já dobrovolně na chvíli zastavuji, abych si užil pohledu na kvanta padající ledové vody, která se po několikasekundovém letu tříští o skalnaté dno řeky. Vím že podobných úkazů nás čeká ještě mnoho, v celé Viddě a vlastně i Norsku jsou jich stovky, ale první setkání s něčím tak úchvatným je vždy nejsilnější. Doma často a rád navštěvuji naše „vodopády“ a teď , při vzpomínce na ně jsem se jen pousmál.

Jak se staví most

Pěšinka se stáčí k jezeru, které nedalekému krasavci dodává životodárnou vodu. Nikde však nevidíme most na druhý břeh. Přicházíme opatrně po sněhovém jazyku k nejužšímu místu, ale ani tady se říčka přeskočit nedá. Na protějším břehu jsou ale úhledně poskládány dřevěné palety a trubky, které nejspíš v celku tvoří most. Hm, tak tohle jsme nečekali. Nu což, musíme si mostek postavit sami. Alespoň v mé hlavě se rodí tenhle nápad. Ostatní tomu ale nevěří a sestupují zpět dolů k vodopádu v domnění, že naleznou nějaký brod. Už letmým pohledem je mi jasné, že tohle je jediné místo v okolí, kde se lze dostat na druhou stranu. Ale bohužel jedině přes vodu. Jsem pro každou špatnost tak ještě s dalším dobrodruhem zouvám boty a vyhrnuji si nohavice. Voda je opravdu ledová jak jinak :o) Horší je ale proud, který mě dvakrát málem shazuje do dravé řeky. Drobnými krůčky se nám ale podařilo nejprudší místo zdolat a po chvíli již podáváme ostatním trubky a palety, napínáme lano a slavnostně naši hrdou stavbu zapíjíme.

Pusť vsegda, bodět solnce pusť vsegda, bodět něbo

Možná tohle byl ten pravý počin, díky němuž jsme si naklonili vládce hor, neboť poprvé vykouklo sluníčko na delší dobu. Poodcházíme kousek stranou na vrcholek Armoteggi (1468 m) kde se sluníme a pozorujeme se zájmem skupinu brodící se pod námi. Museli sejít až pod vodopád, tak máme 40 minut času, než se k nám dostanou. Nálada je o tisíc procent lepší, azurová modř postupně vítězí a i krajina dostává najednou úplně jinou tvář. Přehoupneme se přes několik bezejmenných kopečků, zdoláme i visutý most a u jezírka Simletindvatnet obědváme. Poslední úsek dnešní trasy stoupá svahem vrcholku Simletind (1511 m) do sedla Sudskardet. Odsud se otevírá výhled na jezero Hellevatnet a chatu Hellevassbu. Kousíček pod ním končí naše dnešní putování. Po třech dnech pocení v autobusu a u moře se těším hlavně na koupel, byť pěkně ledovou.

Seznamovačka okořeněná úžasným slunečním představením

Po večeři je hromadné sezení, slézáme se mezi stany a oficiálně se navzájem představujeme. Mezitím kolují oběma směry léčivé tekutiny z našich krajů. Nejoriginálnější představení zvolí zjevem klasický trempař Míra. V okamžiku kdy na něj přijde řada všechny odzbrojí a rozesměje rychlým prohlášením „Ahoj já jsem Míra a říkejte mi vole“. Kolem jedenácté hodiny se začíná pomaličku šeřit. Tak krásně rudě zabarvený letní západ slunce nad jezerem, které chrání sněhové plotny, v našich pásmech neuvidíte. Místo večerníčku si tedy raději dopřávám večerní procházku. Do vaku lezeme kolem půlnoci. Krásné barvy západu se mi vryly do paměti a přemýšlím, jak asi vypadá východ. Navrhuji Jurovi brzký ranní budíček, ten souhlasí. Slunce by mělo vycházet po 3 hodině, takže nás čeká krátký spánek. Ale doufáme, že to bude stát za to.

Ranní fotoptáčata

Mobil nás budí přesně načas a my nakukujeme zvědavě ze stanu. Venku je poměrně chladno, pofukuje ostrý vítr ale už je docela světlo. Noc je zde opravdu v létě krátká a spíš se jen tak na pár hodin zešeří. Smutně opouštím vyhřátý spacák a se slibem, že se brzy vrátím, se ploužím postavit stativ na nedaleké sněhové pole přímo nad jezerem. Až teď si uvědomuji že sluníčko vychází jen kousek od místa kde zapadalo. Stojím na malé vyvýšenince a nevěřícně zírám na paletu barev, kterou vytváří sluníčko prodírající se ze sněhové peřiny. Po zhruba hodince jsme tak prokřehlí, že sotva dokážeme zmáčknout spoušť na foťáku. Je čas se vrátit k odpočinku…

Úterý 22.7.2008

NP Hardangervidda : chata Hellevassbu – planina Buadalen – jezero Sigridtjørni – sedlo pod vrcholem Vilurenuten (1409m) – jezero Kvennsjøen – Prestkono (1364m) – řeka Kvenno

Pohádka o vodě, ledu a slunci (nejen v duši)

Vyrážíme kolem 8:00 a naše noční poskakování na mně naštěstí nenechalo žádné následky. Míříme po značené cestě směr chata Hellevassbu. Odtud nás čeká pozvolné, 300 metrů vysoké stoupání do sedla. Venku je chladněji než včera, pofukuje vítr a po obloze se vzdorovitě prohání kupovitá oblačnost. Moc se nezdržujeme, protože náš vůdce je stále přesvědčen o tom, že ten jeden jediný slunečný den byl včera. My ale zapíjíme zdejší božstvo poctivě každý večer takže máme předplaceno.

Sestupujeme sněhovým polem k jezeru Sigridtjørni, které je z jedné strany (té druhé než jsme my) uzavřeno skalní stěnou. Přeskakujeme a brodíme několik všudypřítomných potůčků a postupně se pozvolna blížíme k nejvyššímu místu dnešního putování. Tím má být sedlo mezi vrcholy Bynuten (1426m) a Vilurenuten (1409m). Pod závěrečným prudkým stoupáním, které vede přes rozsáhlé sněhové pole, svačinkujeme. Do jednoho využíváme změny počasí a sluníme se rozvalení na travnatém vyhřátém svahu, není kam spěchat.

Jak jsem potkal soby

Za sedlem, ve výšce cca 1400 m, se rozprostírá rozsáhlá náhorní planinka. Ta nás zhruba po hodince dovádí k nádhernému panoramatickému rozhledu na Viddu. Zde začíná prudké klesání k velkému jezeru Kvennsjøen. Někdo zezadu náhle radostně hlásí, že vidí stádo sobů. A skutečně, jako by čekali až přejdeme planinu a teď zase patří jim. Bohužel se od nás drží v uctivé vzdálenosti, tak foták ani nevytahuji. Na skalnatém výběžku je vyhlášena polední pauza. Hromadně se fotíme a všichni se rozvalují na šutrech v polední siestě. Mně to ale nedá a jdu se projít zpět, třeba se stádo přiblíží. Pozoruji ho z nedalekého vrcholku a napočítám kolem stovky kusů. Zvolili ale směr přesně opačný a po chvilce mizí za horizontem. Snad to nebude jediné setkání s těmito krásnými zvířaty.

Jdu cestou, necestou, přes potůčky s noblesou, chvála mu, kdo nám říčku přemostil

Po odpočinku a povalování se na skalce vyrážíme z kopce dolů. Z nadhledu ta cesta vypadá jako malinkatý kousek. V reálu je to výrazně delší. Po zhruba dvou hodinovém sestupu a přeskakování potůčků podél jezera přicházíme k několika visutým můstkům, od kterých cesta začíná stoupat pod vrchol Prestkono (1364m). Nahoře na nás již očekává rozcestník. Právě stojíme na nejsevernějším místě našeho třídenního putování. Odteď se začneme pozvolna stáčet západním směrem. Kousek poodcházíme a hledáme místečko k přenocování, kolem 16 hodiny kempujeme.

I chlapi mají své dny…

Jsem z dnešního putování nadšen a rád bych si ještě vychutnal výhled z některého z vrcholů, které nás obklopují. Volím si nejvyšší Veslekoll (1542 m) na druhé straně sedla a jdou se mnou ještě oba Romanové, průvodce a fotograf. Chvilku se škrábeme po skále, než dorazíme k velkému sněhovému poli. Náhle nás vyruší šoupavý zvuk. Že by sob? Kdepak, jen Mira-Vole nás předběhl a míří rychlou chůzí dolů. Tak prvovýstup to sice nebude, ale prý to stojí za to. Nahoře si každý nacházíme místečko a tiše a nerušeně zíráme do údolí. Náš vrchol je nejvyšší v okolí, takže můžeme alespoň okem zdolat velkou část Viddy a obdivovat její členitost a rozmanitost. Tady, uprostřed pustiny, obklopeni krásnou přírodou, mám přesně takovém pocity, které jsem si přál zažít, když jsme cestu plánovali.

Po dlouhé době, kdy se ani jednomu z nás nechce pryč, nás až hlad přesvědčil že je čas se vrátit. Sbíháme dolů na večeři a já se jdu ještě jednou projít, tak moc jsem tou krásou a pocity ovlivněn. Pozoruji horské květy, které i přes krátké a drsné léto dokáží zbarvit zemi krásnými barvami. Na zemi se válí také chuchvalce mechů, lišejníků a dalších odolných rostlin, které válku se zimou nikdy nevzdávají. Vracím se až večer a připojuji se k debatující skupince, popíjíme čaj a já vidím i na ostatních, jak magicky na ně čarokrásné prostředí působí.

Středa 23.7.2008

NP Hardangervidda : řeka Kvenno – jezero Holmavatnet – vodopád Brokafossen – údolí Vivassdalen – jezero Vivassvatnet

Putování kolem jezera Holmavatnet

Nadešel poslední den putování Viddou. Za pouhé dva dny mi přirostla k srdíčku a vůbec mi nevadí že se kolem mě netyčí vysokohorští velikáni, zdejší specifická severská příroda působí harmonickým a opuštěným dojmem. Po obligátním ranním obřadu vyrážíme kolem 8 hodiny na cestu. Dnes nás čeká sestup dlouhým údolím Vivassdalen. Nejprve ale 2-3 hodiny kopírujeme břeh řeky Kvenno, která je hlavním přítokem jezera Holmavatnet. Cesta se klikatí skoro pořád po svahu několik metrů nad vodou. V okamžiku kdy se řeka vlévá do jezera, se údolí rozšiřuje a zelenkavá tráva krásně koresponduje s ledovými krami. Šlapeme podél břehu takže můžeme obdivovat krásné skalní ostrůvky tyčící se uprostřed poklidné vodní hladiny, v níž se navíc krásně zrcadlí špičky vrcholů Belganuten (1590m) a Brokafossnuten (1549m). Jejich svahy jsou pod sněhem, strmě spadají k hladině a svou mohutností dominují okolí. Je tu nespočet překrásných fotozákoutí, cítím se jak v ráji a nevím čím se kochat dřív.

Hřmí to ale bouřka to není, třpytu plno ale stříbro to není, pění to ale šampon to není, co je to?

Cesta začíná stále více klesat a my se dostáváme k můstku pod vodopádem Brokafossen. Jako na povel všichni zahazují batohy a vrhají se na atraktivní podívanou s foťáčky v ruce. My znalí nejprve mapujeme terén a až pak rozkládáme stativy, na tohoto 75 metrového krasavce se to určitě vyplatí. Cestou jsme viděli několik menších chrličů vody, ale tenhle mi bere dech. Po celé léto je vydatně zásoben a nehrozí, že by se jeho průtok zmenšoval. Po půlhodinovém rozjímání a čerpání sil pokračujeme dál v sestupu údolím Vivassdalen.

Co že se máme? Koupat, slunit, poflakovat? To v rozpisu nebylo :o)

Začíná se oteplovat a obloha se opět trhá. Modrá na obloze po chvíli opět dominuje a já se zájmem sleduji nechápavý pohled Romana. Za další hodinku chůze se dostáváme na dohled jezera Vivassvatnet, kde má dnešní túra končit. Jdeme ale svižněji proti plánu, tak se na chvíli skládáme na travnatý hřebínek a během nahřívání na takřka středomořském slunci čekáme na zbytek skupiny. Posedíme, poklábosíme a pozvolna vyrážíme k jezeru hledat místo pro táboření.

Není kopec jako kopec

Na místě jsme kolem třetí hodiny, do setmění tedy fůra času. Země je posázena desítkami drobných kopečků připomínajících přerostlé krtince a navíc přikrytá hustým kobercem borůvčí a lišejníků, který místy sahá až pod kolena. Najít šikovné místečko pro nocleh nebude jen tak. Nejprve stavíme ještě s Marcelem stany izolovaně od ostatních takřka na břehu malinkatého jezírka, ale ani tady nejsme spokojeni. Jdu ještě jednou na průzkum a nacházím hezkou skororovinku na nejvyšším „krtinci“ nedaleko od ostatních. Stan se nám nechce bořit, tak jen vytaháme kolíky a celou konstrukci i s tropikem přenášíme o nějakých 300 metrů dále. Tím se samozřejmě stáváme atrakcí pro ostatní. Ale jsme konečně spokojeni. Vracíme se zpět k našemu jezírku alespoň se vykoupat. Vzhledem k tomu, že je venku regulérní třicítka odvážíme se do vody i položit. Po koupeli ještě pereme upocené svršky a pak je sušíme na voňavém borůvčí.

Pro tu vůni chmelovou, pro ten slastný pocit, nenechám tě samotnou, máš mě plně v moci… (óda věnovaná vynálezu piva v plechu)

Většina z nás volí volné odpoledne k relaxaci a výhřevu. I Jura se šel natáhnout. Já mám v plánu se jít opět projít. Čekám jen na Romana, který šel zjistit, zda již dorazil autobus. Ten měl podle dohody parkovat několik kilometrů pod námi u jezera. Když se vrací s kladnou odpovědí a několika pivky, je to signál pro nás ostatní. Tedy ty, kterým nevadí že musí sejít 300 výškových metrů dolů a zase se vrátit. Moc takových nadšenců se jak jsem očekával nenašlo. Proto se i já připojuji, je mi celkem jedno kam se projdu. Můj optimismus nakazil další, takže dolů nakonec míří sedm statečných. Přesněji sedm velmi žíznivých chlapů. Celou výpravu vede kdo jiný než Mira-Vole a zvolil spíš úprk než sestup, takže dole jsme během půl hodiny. Slavnostně hltáme první doušky a vítáme se s řidiči. Nakládáme tolik piv, kolik uneseme a pozvolna míříme zpět. Když naše okleštěná karavana dorazí, rozdáme pivka a usedáme k ostatním. Pohoda, která trvala do pozdních hodin, byla přímo úměrná množství konzumovaného pivního moku a slivovice. A v nitru se loučím s touto krásnou a rozlehlou oblastí, kde panuje ještě stále panenská příroda, kde během dne potkáte sotva pár lidí a klid a ticho narušují jen četné vodopády.

Čtvrtek 24.7.2008

jezero Vivassvatnet – jezero Valldalsvatnet

cesta busem jezero Valldalsvatnet – vodopád Låtefossen – Hardangerfjord

cesta trajektem Hardangerfjord : Brimnes – Bruravik

cesta busem Hardangerfjord – Sognefjord

cesta trajektem Sognefjord: Vangsnes – Dragsvik

cesta busem Sognefjord – Nordfjord – jezero Oldevatnet

Loučení s Viddou a hurá na další zážitky

Ráno je obloha jak vymetená, bez jediného mráčku. Po balení nás čeká 40 minutový pro mě už známý sestup k autobusu, který parkuje u jezera Valldalsvatnet. Snídaně je naplánovaná až za jízdy. Stejně už nic nemáme, tentokrát nesnášíme jídlo žádné. Dolů házíme batohy do autobusu a převlékáme se do něčeho civilizovanějšího, neboť nás čeká odpočinkový, vyhlídkový den. Pomalu sjíždíme podél jezera k další zastávce, kterým je vodopád Låtefossen, neboli Hřmící vodopád. Měří 165 m a jedná se vlastně o dva vodopády v jednom – dva prameny se zhruba uprostřed setkávají a dolů už dopadají jako jeden. Nachází se přímo u hlavní silnice. Je sice krásný, ale nějak mi tu vadí silnice a přítomnost civilizace.

Chvíli tak být námořníkem…

Naskakujeme do busu a sjíždíme k západnímu norskému pobřeží, které otepluje po celý rok Golfský proud. Je poseto stovkami malých i velkých fjordů, které právě díky teplým proudům nikdy nezamrzají a jejichž četnost a krása ohromí každého návštěvníka. A v této krásné části země trávíme dnešní den, byť pouze pasivně z okénka našeho busu. Populární Hardangerfjord přeplouváme trajektem Brimnes – Bruravik. Naloďujeme se a parkujeme v podpalubí, kde je cítit nafta a rybina. Takže se všichni hrneme na horní paluby. Poprvé jsme na lodi přes den tak si konečně můžeme vychutnat okolní scenerii – husté lesy lemující břehy členitých fjordů, lesknoucí se vodu a modravou oblohu. Než se ale rozkoukáme, už kotvíme. Naštěstí nás čeká za chvíli ještě jedna projížďka a to přes Sognefjord. Přejíždíme k němu přes městečko Voss. Naloďujeme se v Sogn Vangsnes a míříme do Dragsviku.

Poklad na Stříbrném jezeře

Poté se postupně od pobřeží odpoutáváme a přejíždíme do cílového kempu na břehu jezera Oldevatnet, odkud nás zítra čeká tůra ke splazu ledovce Jostedalsbreen. Rozkládá se přímo na břehu úzkého jezera a proti němu se tyčí strmé svahy okolních hor. Jsme tedy dobře chráněni před větrem a sluncem. Za 10 NOKů si užíváme teplou sprchu a pak i večeři. Tu volíme dnes vskutku královskou, plný ešus dobré lepivé bramborové kaše, vylepšené hroudou nakrájeného tvrdého sýra a kečupem. Plus příděl masa v podobě vepřové konzervy. A na závěr vychlazená Litovel. Jelikož nás čeká další den přejezd a poměrně nenáročný program, tak se večírek mezi stany protahuje do pozdních nočních hodin. A když se konečně trochu zešeřilo, nad usínající skalnatou hradbou obepínající celý protější břeh se vyhoupl měsíc a proměnil vodu v jezírku na stříbrnou oblohu zářící tisíci drahokamy.

Pátek 25.7.2008

jezero Oldevatnet – Briksdalsbreen

cesta pěšmo NP Jostedalsbreen: splaz Briksdalsbreen

cesta busem Briksdalsbreen – jezero Djupvatnet -vyhlídka Dalsnibba (1476m)

cesta pěšmo vyhlídka Dalsnibba – jezero Djupvatnet

Jak se budí příroda

Vstáváme s Jurou o něco dřív než ostatní, tak si ještě jednou obcházím blízké okolí kempu podél břehu jezera. Sice žádný drahokam z večera nenacházím, ale přesto mám stejné pocity jako zlatokop když objeví žílu. Sluníčko svými ranními paprsky budí přírodu do nového dne a smutnou šedozelenou barvu přebíjí živou, sytě zelenou plnou života a naděje.

Zmrzlý pláč tajícího ledovce

V 8:30 se naloďujeme do autobusu a vyrážíme k splazu Briksdalsbreen, který je jedním z mnoha ledových ocásků největšího skandinávského ledovce Jostedalsbreen. Cesta z kempu trvá jen asi 35 minut.

Zastavujeme na parkovišti vedle dalších dvou zájezdních autobusů a ověšeni fotoaparáty vyrážíme vzhůru. Ještě ale studujeme cedule, které ukazují úbytek ledu za několik desítek let. Jsme tu mezi prvními, ale díky dostupnosti se dá očekávat že sami tu nebudeme dlouho. Nejprve kráčíme po udusané dálnici, po které se škrábe vzhůru i několik postarších dam v lodičkách. Pro lenivé a nedočkavé turisty jezdí pravidelně tam a zpět vláček. Cestu křižuje divoká řeka tvořící mnoho kaskád a vodopádů a drobné všudypřítomné kapičky malují v protisvětle krásné duhové představení. Pěšky je to k splazu tak 30-40 minut svižné chůze. Venku začíná byt pěkné vedro, takže nás čeká další „typický“ severský den.

I když oficiální cesta končí u přehrazené vyhlídky, většina turistů pokračuje až k samotnému ledovci, už ale na vlastní riziko. Zblízka si konečně můžu vychutnat namodralou barvu ledu, který máme teď již na dosah. Splaz se klikatí od horního okraje masivní zmrzlé masy ledu až dolů k jezírku a vypadá jako ohromná lavina, která se zastavila v čase. Nebo spíš jako zmrzlý pláč tajícího ledovce. Jsme chráněni ze tří stran skálou, přesto zde fouká silný vítr a díky ledu je tu i citelně chladněji. Zvedám hlavu vzhůru, do míst kde se končí ledovec a mrzí mě že nemůžu porovnat jeho ohromnou velikost. Cestou zpátky míjím už mnohem početnější skupinky zvědavců, takže mě dole ani nepřekvapuje, že parkoviště je již zcela zaplněno.

Barevná magie Geirangerfjordu z ptačí perspektivy

Opouštíme národní park Jostedalsbreen a míříme na sever. Dalším neméně zajímavým bodem naší dnešní cesty je vyhlídka s legračně znějícím názvem Dalsnibba, (1476m) která se tyčí nad pohádkovým Geirangerfjordem. Šplhat nahoru pěšky nemusíme, šikovní Norové vybudovali až na vrcholek přístupovou šotolinovou silničku. Autobus nás tedy po zaplacení poplatku vyváží až k parkovišti u vyhlídkové plošiny. Tady to otáčí a jede zpět, cestu dolů už si vychutnáme po svých.

Z okraje vyhlídky je nádherný výhled, ale nahoře nejsme sami a proto odcházím co nejdál od parkoviště. Slézám i kousek po skále jen abych měl chvilku klid. Že je krásný slunný den a na obloze se jen sem tam líně převalí fotogenický mráček aby nám doladil fotovýtvory snad nemusím dodávat. Okolní barevné variace jsou dechberoucí, od křiklavě ostré zeleně přes tyrkysovou a azurovou až po hustě temnou modrou. Touto paletou je pomalován celý horizont, jemuž dominuje nedaleko se lesknoucí Geirangerfjord. Když se dostatečně nabažíme pohledu, vracíme serpentinami dolů k autobusu. Pomalu se nám otevírá výhled na jižní stranu, kde se kousek pod námi prohání ledové kry po jezeře Djupvatnet a v dálce mezi bílými špičkami spíš odhadujeme než vidíme nám už dobře známý ledovec Jostedalsbreen.

Změna plánu, nikam se nejede

Dole u busu čekáme na ostatní a rokujeme co dnes dál. Původně jsme měli sjet ještě kousek k fjordu, ale nakonec je rozhodnuto, že přespíme tady, přímo u silnice. Sice tudy přes den jezdí dost aut, ale navečer by měl být klid. Na jedné straně silnice se nachází skalnatá planinka, kde stavíme stany, na druhé pro změnu říčka s vodou. Autobus je od nás jen pár desítek metrů, takže zásoba piva takřka na dosah ruky.

Když sluníčko nechce zapadnout

Navečer jdu na svou pravidelnou procházku a sleduji, jak se obloha zabarvuje do pastelových barev. To signalizuje večerní krásný západ slunce. Mám spoustu času, neboť tady na severu než slunce skutečně zapadne, uběhne i několik hodin. Odpočíváme, večeříme a naši relaxaci zpestří jen příjezd staršího švýcarského páru s karavanem, který se na chvíli zastaví na kus řeči. Jsou to velmi přátelští lidé, obdarujeme je českým pivem a oni nás skvělou obrovskou čokoládou. Stále zvedám hlavu vzhůru a divím se, jak to tomu sluníčku trvá. Kolem desáté se konečně dočkám a jdeme s Jurou kousek za osadu, ať máme na focení klid. Představení stojí za to, opět jen nehlučně zíráme a večerní ticho narušuje jen občasné sklapnutí spouště foťáku. Po návratu jdeme spokojeni na kutě nabírat sílu na další dny.

Sobota 26.7.2008

jezero Djupvatnet – Geiranger – Geirangerfjord – Ørneveien – Norddalsfjord

cesta trajektem Norddalsfjord: Eidsdalen – Linge

cesta busem Norddalsfjord – Trollstigveien – Dombås – Otta – Mysusæter – parkoviště Spranget (NP Rondane)

Orlí stezkou

Ráno probíhá v naprosto pohodovém tempu, čeká nás další přesunovací den okořeněný několika zastávkami na zajímavých místech. Dostaneme se na nejsevernější místo našeho putování a pak se stočíme k parku Rondane. První co nás čeká je opatrný sjezd k Geirangerfjordu, resp. do městečka Geiranger, kde zastavujeme a máme hodinku na prohlídku. Většina loví po obchůdcích suvenýry, já konečně nacházím poštovní schránku a posílám domů pohled. Zhruba po hodině následuje odjezd k nedalekému turistickému lákadlu známém jako Ørneveien (Orlí cesta). Ta sice není tak proslulá jako Trolí, ale i tak se krásně pravidelně klikatí v mnoha serpentinách a z dálky vypadá jako zkroucená tkanička od bot. Nemůže chybět fotozastávka pro nás maniaky. Nahoře si zhluboka oddechujeme a nervózně přemýšlíme, jak asi vypadá Trolí cesta. To ale ostatně poznáme za pár hodin.

Rozloučení s fjordy

Míjíme několik jezírek a po chvíli dorážíme na konec cesty v městečku Eidsdalen. Tady nás čeká nalodění na trajekt a přeprava na druhou stranu Norddalsfjordu. Okolní skalnaté břehy jsou posety obrovskými vodopády schovanými v hustých lesích. Už si na ně postupně už zvykám, ale přesto mě nepřestávají udivovat. Je to naše poslední vodní dobrodružství takže dáváme sbohem fjordům, přístavům a lodičkám a míříme na východ do hor.

Ihned od fjordu se zvedá okolní krajina a cesta samozřejmě s ní. Postupně vystoupáme od hladiny moře až na nějakých 800 m a po hodinové jízdě mezi zasněženými velikány zastavujeme – Roman nám dělá radost, je to speciální fotopauza. Je vidět že máme velký vliv :o) Okolní špičaté osamocené vrcholky působí mocně a rozřezávají modrou oblohu na dvě pravidelné zubaté části. Škoda že jsme přímo mezi nimi a nevejdou se tedy do mnu zamýšlené kompozice.

Cestička ku trolům, krásně se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné

Po chvilce zastavujeme znovu, tentokrát již plánovaně, neboť se nacházíme nad tolik očekávanou známou cestou Trolů (Trollstigveien). Míjíme několik nově postavených bufetů a stánků s Trolí tématikou, obcházíme staveniště se základy předpokládám budoucího hotelu a poslušně cupitáme s davem ke dvěma vybudovaným vyhlídkám. Výhled je skutečně dechberoucí. Silnice je zařezaná do takřka kolmé stěny a v 17 serpentinách překonává převýšení téměř 900 m. To vše je doplněno výhledem do údolí a horami v dálce. Bohužel tady si své místečko na samotě nenajdu, tak tiše trpím okolní dav a fotím co se dá.

Po prohlídce následuje neméně zajímavá pasáž, tedy zdolání. Naši zkušení řidiči s tím nemají sebemenší problém a tak si můžeme z okýnka vychutnávat propastnou díru pod námi. Dolů zastavujeme na malém parkovišti a fotíme nejznámější značku v Norsku. Naposledy si prohlížíme cestu i ze spodní strany a opouštíme tohle království.

Skal a stepí…

Po několika hodinách posledního přejezdu zastavujeme v městečku Otta, abychom doplnily zásoby na další dny. Máme masový absťák tak si kupujeme obří balení telecích párků, pečivo, které je zde pekelně drahé a ovoce na doplnění vitamínů. Odpoutáváme se od hlavní cesty, přejíždíme rekreační oblast Mysusæter a po chvíli již vjíždíme skrz jehličnatý les do národního parku Rondane. Platíme za vjezd a vstup a popojíždíme ještě kousek k horám, na poslední záchytné parkoviště Spranget. Po několika přejezdových dnech jsem rád, že nás teď čeká dvoudenní přechod.

Vystupuji a ihned mě zarazí okolní krajina. Jsme uprostřed planiny plné žlutozelených lišejníků, všude kolem je naprostá rovina až k horám, které z ní vystupují jako pyramidy z pouště. Otázku kam budeme chodit na WC si pokládá snad každý. Bereme stan a následujeme vůdce, který prý zná dobré místo u vody. To se nachází asi 800m od parkoviště v údolíčku, které vytvořila řeka. Moc místa tu není, ale snad se vejdeme všichni. Stavíme stan a pak se hrneme do přípravy večeře skládající se z hromady párků s bramborovou kaší a kečupem. Nebe je jak jinak než krásně modré, s minimem oblačnosti a okolní krajina přímo vybízí k fotografování. Ať už lišejníků, které jsou všudypřítomné, nedalekých hor, či říčky protékající pustou stepí. Poprvé se začínají objevovat ve větší míře komáři, takže je dobré být v pohybu.

Večerní fotoromantika

Na večerní válečné poradě projednáváme tradičně zítřek. Zítra máme dokonce na výběr v programu. První možností je výstup na nejvyšší horu Rondslottet (2178 m) na lehko a návrat na parkoviště, další den rafting na řece Sjoa. Druhá varianta je výstup na stejný vrchol na těžko, postup dál až k jezeru Bergedalstjønnen, další den návrat podél podlouhlého jezera Rondvatnet na parkoviště a sloučení s vodáky. Já mám jasno, dvoudenní trek si nenechám ujít. A se mnou dalších 9 těžkooděnců. Zbytek zlákal buď raft, nebo jednodušší výstup bez zbytečné zátěže.

Po povinnostech nastává zábava a tradiční posezení. Mira-Vole, skaut k pohledání, se rozhodl udělat porádný ohěn aby odehnal dotírající komáry. Lehce se řekne, ale těžko udělá když nejbližší strom je několik kilometrů daleko. Pálí tedy lišejníky. Smrad a hustý dým má ale vliv spíš na nás než na dotěrný hmyz. Jdeme tedy raději s Jurou na večerní hygienu spojenou s obchůzkou okolí já si přemýšlím, jak využít krásné teplé a rozptýlené večerní světlo které zaplavilo okolní krajinu. Nedaleko po proudu nacházíme kamenné kaskády, na nichž se poklidná říčka mění v dravou štiku a zahryzává se divoce do okolní rovné krajiny. Ideální místečko na focení. Po krásném zážitku se spokojeně vracíme a bufetujeme s ostatními. Štiplavý návštěvníci nás ale brzy zahání do brlohu.

Neděle 27.7.2008

NP Rondane : parkoviště Spranget – chata Rondvassbu – Vinjeronden (2044 m) – Rondslottet (2178 m) – údolí Langglupdalen – jezero Bergedalstjønnen

Ranní přechod “pouště”

Odchod z tábořiště má proběhnout již v 7:30, neboť nás těžkooděnce čeká dlouhá a namáhavá tůra. Nový den nás vítá jako již tradičně vymetenou oblohou. K chatě Rondvassbu, která je turistickým centrem a sbíhají se u ní všechny trasy, je to 45 minut ostré chůze po pohodlné rovné šotolinové cestě. Postupně nás předjíždí pouze několik prvních cyklistů, kteří startují od parkoviště.

Chcete šplhat vzhůru? Zvolte naši túru

U chaty dáváme drobné občerstvení, doplňujeme tekutiny a začínáme s výstupem. V prvním stoupání se dostáváme na krátký hřebínek, kde se cesta dělí a je možno odtud zdolat sousední vrchol Storronden (2138 m). My pokračujeme stále za naším cílem, který se tyčí nějakých 1000 výškových metrů nad námi. Kamenitý svah nás po zdolání přibližně 200 metrů převýšení přivádí do údolí Rondholet, které je z obou stran těsně sevřeno vysokými skalními hřebeny. Na konci údolí je zbytek sněhového pole a také poslední možnost na dlouhé hodiny pro doplnění vody. Šel jsem nějak rychle a jsem v čele, tak malinko zpomaluji a čekám na ostatní. Navíc jsem dohnal jinou českou výpravu, co šlape před námi. Po chvilce se kolem mě proženou první naši lehkooděnci a vzkazují, že nemá cenu čekat. Je před námi dlouhé a vysilující stoupání a počkáme se až nahoře.

Horo, horo, vysoká jsi

Zvedám se tedy a jdu svým tempem, které je bohužel rychlejší než skupinky přede mnou. Nechci se s nimi předbíhat v prudkém kopci tak přidávám, ale přicházím na konec údolí. Zde začíná velmi strmý svah stoupající do sedla cca v 1800 m. Terén je velmi kamenitý a prudký, tady už jde cítit každý výškový metr. K těmto vysokohorským podmínkám se přidávají ještě ostré sluneční paprsky a úplné bezvětří.

Ze sedla je to dalších cca 250 metrů ještě strmějším a nebezpečnějším terénem na vrchol Vinjeronden (2044 m). Odsud již vidím nejvyšší vrchol Rondane a mám ho skoro nadosah. Ale nevzdává se jen tak. Musím klesnout o 200 m do dalšího sedla a pak teprve hurá vzhůru. Posledních 150 m je v podstatě lezení, s plným baťohen na zádech žádná legrace. A pak již radostné vydýchání u cedulky Rondslottet (2178 m). Je odsud nádherný kruhový rozhled, v dáli se lesknou ledovce v pohoří Jotunheimen, pod námi několik splazů, všude kolem krásné severské hory. Jsem nahoře jako jeden z prvních, takže mám dostatek času si tu krásu vychutnat. Poodcházím bokem a jen tak hodinku sedím a kochám se. Našich je tu stále málo, tak čekáme ještě dalších cca šedesát minut. Až poté se nahoru vyškrábají i poslední naši souputníci a po jejich povinném odpočinku můžeme dolů. Všichni co šli nalehko se již obrátili a zamířili stejnou cestou zpět, my ale jdeme přesně na opačnou stranu.

Když to šlo nahoru, půjde to i dolů

Čeká nás dvouhodinový sestup do údolí Langglupdalen o 800 výškových metrů níže. Opatrně slézáme po kamenných plotnách a nepříjemné suti. Na kraji údolí protéká říčka, takže dáváme odpočinout nohám a doplňujeme tekutiny. Napojujeme se na hlavní pěšinu vedoucí skrz celý národní park a dle mapy by již měl následovat jen mírně zvlněný několikakilometrový úsek údolím sevřeným z obou stran krásnými dvoutisícovkami. Zdoláváme malý kopeček, který nám brání ve výhledu směrem kupředu ale v dálce se na nás šklebí další. Takto se to opakuje asi šestkrát, než se konečně objeví břeh vytouženého jezera Bergedalstjønnen. V 19:30 s obrovskou úlevou shazujeme na břehu batoh, vyzouváme boty a leháme do trávy.

Koupání v drsných severských horách? Žádný problém

Po chvilce relaxu stavíme obydlí a já s Romanem si jdeme zaplavat. Ano, do vody která nemá více než několik stupňů. Ale já si předsevzal že si v Norsku zaplavu tak to hodlám dodržet. Navíc už jsme se dostatečně aklimatizovali. Ve vodě se ale dlouho vydržet nedá, několik temp a hurá na břeh. I tak to byl ale skvělý zážitek. Kousek od nás táboří postarší pán a navíc krajan, tak se s ním dáváme do řeči. Je zde již po páté a já naprosto chápu proč.

Když slov netřeba

Na mou už oblíbenou obchůzku nemusím nikam daleko, večer se hladina jezera krásně uklidnila a stačí si jen sednout k vodě a o krásné pocity mám vystaráno. Vládne zasloužená pohoda, tahají se železné zásoby slivovice a všeho co kdo vzal. Všechno umocňuje krásnou večerní atmosféru.

Pondělí 28.7.2008

NP Rondane : jezero Bergedalstjønnen -> údolí Rondvassdalen -> jezero Rondvatnet -> Rondhalsen (1647 m) -> chata Rondvassbu -> parkoviště Spranget

cesta busem parkoviště Spranget -> Mysusæter -> Otta -> Lom -> Galdbygdi (NP Jotunheimen)

Údolím Rondvassdalen

Po procitnutí se většina z nás cítí po včerejšku dost unaveně, ale snad zvládneme dojít do údolí včas. Hned na startu nás čeká ostrých 450 m do pěkného kopečka. Po sbalení stanů a snídani vyrážíme a za půl hodiny přicházíme k rozcestí. Jedna z cest vede k hornímu konci jezera Rondvatnet. Z toho místa jezdí lodní doprava, která končí u nám již známé chaty Rondvassbu. První dvojce se rozhoduje tohoto spojení využít, začínají se objevovat zdravotní problémy a netřeba to lámat přes koleno, přeci jen ještě pár dní je před námi. Popřejeme jim šťastnou plavbu a vyrážíme vzhůru kamenitou stezkou pokořit kamenitý Rondhalsen.

Fata Morgana

Na vrcholu dáváme svačinu, času je dost tak není potřeba se hnát. V dálce rozeznáváme naše známé odstavné parkoviště, které se prozrazuje třpytícími skly aut a na horkém vzduchu se vlní jako fata morgana. Rozeznáváme taky úseky naše včerejší trasy na protějším břehu. Naše zdolaná dvoutisícovka je však v zákrytu bližší hory Svarnuten (1840 m). Pomalu zahajujeme sestup do údolí Rondhalsen nudným a nezáživným suťoviskem. V protisměru potkáváme první výletníky, kteří zarputile stoupají pozvolna vzhůru. Za hodinu a půl jsme dole u jezera Rondvatnet. Nacházíme při odtokové oblasti pěkný plácek a močíme nohy v příjemně chladivém potůčku. Sluníčko je zase na svém místě a tak se bavíme tím, jak Roman nedokáže pochopit naše štěstí na počasí.

I v Norsku lze zažít třicetistupňová vedra

Asi po hodině lenošení vyrážíme směr parkoviště. Známá šotolinová cesta nás po 45 minutách přivádí na místo. Jsme tady brzy, po busu ani památka. Utíkáme tedy najít nějaký stín, ale v naprosté rovině je to neřešitelný problém, takže se hezky smažíme na poledním slunci. Naše záchrana naštěstí přijíždí taky o něco dřív. Bágly rveme rychle do zavazadlového prostoru a sápeme na skvěle vychlazené pivečko. Po prvním doušku se nálada zvedá o milion procent a po druhém jsme jak v ráji.

Příjezd do Země obrů

Sjíždíme zpět do městečka Otta kde se radostně shledáváme s vodní výpravou. Přežili všichni a mají krásné zážitky, ale já nelituji, protože jsem si dvoudenní trek užil taky vrchovatě. Dostáváme chvíli na návštěvu obchodu tak dokupujeme zásoby. Vzhledem k tomu, že nás čeká kemp tak nabíráme zásoby chipsů, oříšků a jiných pochutin. Zatímco se pohledem ze zadních oken loučíme s parkem Rondane, na čelním nás už vítá Jotunheimen, neboli Domov obrů. A název není jen tak vymyšlený, protože se zde nachází nejvyšší hora celé Skandinávie. Vstupní branou je vesnička Lom. V ní ještě na chvíli zastavujeme a jdeme si prohlédnout krásný dřevěný kostelík z 11. století . Pak už míříme do Galdbygdi na kraji parku.

Když tě špína zaplaví řeka všechno napraví

Tady nás vítá příjemný kemp a zasloužilý odpočinek. Místo večerního nahřívání v teplé sprše volím koupel v nedaleké dravé řece protékající za kempem. Má pozoruhodně bílou barvu, takže se v ní s mojí opálenou čokoládovou krásně vyjímám. Když v ní tak stojím a máchám se, připadám si jako hinduista modlící se na břehu posvátné řeky Gangy. Jen nesplavuji své hříchy, ale pot a špínu.

Večerní společné posezení není tak romantické a tábornické jako v divoké přírodě, ale zase máme spoustu dojmů z předchozích dvou dnů takže o zábavu je postaráno.

Úterý 29.7.2008

Galdbygdi -> chata Juvasshytta (1850 m)

cesta pěšmo chata Juvasshytta (1850 m) -> ledovec Styggebreen -> Galdhøpiggen (2469 m) -> ledovec Styggebreen -> chata Juvasshytta

cesta busem chata Juvasshytta -> údolí Veodalen (NP Jotunheimen)

Sněžka po seversku

Dnes je v plánu celodenní výšlap na nejvyšší horu celého Skandinávského poloostrova – Galdhøpiggen, včetně exponovaného úseku po ledovci. Autobus vyváží náročnými serpentinami po nejvýš položené silnici v Norsku až před chatu Juvasshytta (1850 m). Vyskakujeme a lovíme průvodce, neboť na vrchol se nesmí bez kusu lana a úvazku právě díky úseku, který vede po ledovci kde hrozí nebezpečí trhlin. Spíše to ale při pohledu na stovky turistů vnímáme všichni jako dobrý a hlavně výdělečný business – za půjčení potřebného vybavení a sestavení lanového družstva inkasují kolem 150 NOKů. Pouze parta kolem Míry má vlastní vybavení, takže vyráží k vrcholu ihned, šťastlivci. Roman nahoře byl již několikrát tak zkouší sehnat lyže, neboť na protějším svahu je sjezdovka fungující i teď v létě. Řidiči si zase sjednávají kšeft, majitel restaurace rozpoznal Čechy a nabídl jim odkup piva. Koupil by všechno, ale s vědomím toho že bychom je rozsápali prodávají jen jedno plato, ale i tak je majitel šťastný.

Dámy a pánové, představujeme Vám naši atrakci. To je on, šáhněte si, studí jako polárka a září jako vycházející slunce. Náš Ledovec Styggebreen. Hurá na něj !!!

Zábava právě začíná. Nejdřív chvíli poskakujeme mezi skupinami turistů z celé Evropy včetně důchodců a dětí a přebíráme prsní úvazky. Takřka ihned pak velí nám přidělená drsná mladá seveřanka k odchodu a vyrážíme na kraj ledovce Styggebreen{. Ten je od chaty vzdálen přibližně 30 minut svižné chůze. Tam se schází všechny skupinky opět do jednoho chumle a všichni se zájmem pozorujeme zručné instruktory, kteří na zem pokládají obrovsky dlouhá lana s desítkami ok na zachycení karabinou. Jeden z nich se ujímá slova a odvykládává naučené fráze o bezpečnosti a pravidlech pohybu na ledovci. Pak se jako na povel chumel rozběhne a každý se snaží ukořistit místečko a rychle se navázat. Vypuká zmatek a anarchie, tak v poklidu čekám až se dav trošku uklidní. To netrvá dlouho, po chvíli je již většina spořádaně pevně ukotvená na lanech a první skupinka vyráží pomalým krokem vpřed. Já se připojuji k několika našincům a naštěstí máme lano plné a můžeme vyrazit mezi prvními.

Přes ledovec? Leda v karavaně

Když už se dá had do pohybu, tak je to malá úleva, ale opravdu jen malá, protože většina lidí má problémy s chůzi ve sněhu. Částečně si zato mohou sami díky nevhodné obuvi. Každou chvíli někdo zařve stop, což má za následek řetězovou reakci a pád půlky osazenstva lana. Až teď nevěřícně zírám na délku jedné skupinky, která čítá těžko pochopitelných 40-50 lidí zacvaknutých na jednom jistícím laně s cca dvoumetrovými rozestupy. Vím že ideálně by mělo mít lano zhruba 50 metrů a skupinka 5 lidí. Tahle fraška se vymyká mému chápání a jen se modlím, aby na ledu žádné trhliny a nebezpečné místa nebyly a smysl téhle legrace byl skutečně jen komerční.

Absurdita končí po hodinovém ploužení u skalnatého hřebínku. Z tohoto místa se každý na vrchol už vydává sám. Odvazuji se a mizím co nejrychleji nahoru. Po chvíli již jsem skoro sám takže si můžu vychutnat zbytek výstupu, máme výjimečně krásné počasí :o) a otevírají se mi pohádkové výhledy na všechny strany. Při krátkém odpočinku rozeznávám pod námi přebíhající stádo sobů, ale jsou opět dost vzdálení. Snad při cestě zpět budeme mít větší štěstí.

Opravdový Otec Obrů

Vrcholu Galdhøpiggen (2469 m) dosahuji kolem poledne. Je to zde ale bohužel jak na Václaváku. Šílený mumraj, za který může nádherné slunečné počasí a poměrně nenáročná tůra. Hledám si místečko stranou od lidí a pořádně si konečně prohlížím okolí. Máme těžko popsatelný výhled 360 stupňů a tedy na všechny strany. Viditelnost je obrovská, všude kolem se tyčí více jak 2000 m vysoké vrcholky, krásně obalené sněhem a ledem, který se pohádkově leskne. Mnoho z nich se dotýká nadýchaných obláčků, které narušují azurové moře, rozli

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .