0
0

Rozhodli jsme se tedy nejdříve projít. Dali jsme se podle šipek směrem ke pláži, cestou jsme míjeli nejupravenější místa areálu s jezírky a můstky. Pak nás upoutal šikovný barman v malém baru, vyzkoušeli jsme jeho piňakoládu a byla výborná. Na rozdíl od jiných hotelů, kde ji rozlévají připravenou z kanystrů (sice taky dobrou, ale přece jen, čerstvá je čerstvá), zde ji skutečně šlehal v mixéru ze surovin. A Janička si všimla zastrčené restaurace vzadu za bazénkem a barem.

Byl zde naprostý klid, třetina stolů volná, pulty s jídlem bez front. Pro nápoje se chodilo k mini-baru v rohu, což je rychlejší a pohodlnější než čekat na obsluhu. Jídlo výborné, hlavně mořské plody a nasekané langusty. Ale bylo i jiné jídlo, nejen mořské. Pouze červené víno zklamalo, připomínalo naše stolní krabicové. Najedli jsme se více, než jsme plánovali…

Cestou jsme ještě jednou (nebo dvakrát?) testovali sousední bar, na pláž jsme se nedostali, vůbec jsme nenašli vchod. Až další den jsme zjistili, že je asi na noc zavřený, aby někoho nenapadlo koupat se v divokých vodách oceánu.

U „našeho“ baru jsme si dali jen kolu na žízeň, vzali jsme si i pár pohárků na noc do pokojů.

Na dnešek byl naplánovaný náročný program po historických místech ostrova. Nikomu se ale nechtělo prosedět další den v autobuse kvůli „rekonstruovaným“ základům první osady Nového světa. V bedekrech se dokonce píše, že tyto základy jsou „kameny vysypané obrysy domů, kde si historici myslí, že asi ve své době mohly stát“. Jednomyslně jsme se rozhodli program změnit a La Isabellu vynechat. Místo toho vyjedeme v Puerto Platě lanovkou na nejvyšší horu v okolí, prohlédneme si centrum města s katedrálou a na oběd se vrátíme do hotelu. Po obědě se budeme snažit najít a navštívit nově otevřený národní park, kde ještě ani Alena nebyla a o kterém se ani nepíše v průvodcích.

Známou cestou jsme se vrátili do Puerto Platy, dolní stanice lanovky vypadal celkem nadějně, před námi byla jen jedna výprava. Bohužel se ukázalo, že lanovka je porouchaná a pojede až za 10 minut. Samozřejmě dominikánských. Po skoro dvou hodinách čekání jsme se konečně nadvakrát dostali na řadu (kabinka je pro 16 osob). Místní muzikanti sice neustále vytrvale hráli a zpívali, ale se vzrůstající nervozitou nám neutichající hlučná hudba na náladě nepřidávala. Na rozdíl od puertoplatské mládeže v řadě těsně za námi, která byla nadšená.

Čekání na perónu nám zkrátil kouzelník různými triky, více čí méně známými, od hezkých až po závěrečné nechutné nasátí několika metrů bílé nitě do levé nosní dírky.

16 minut dlouhá trasa lanovky je podepřena jediným sloupem, vše ostatní je zařízeno průvěsem lana kopírujícím svah kopce porostlý bujnou zelenou vegetací. Na vrcholku je horní stanice přímo pod kopulovitou stavbou s Kristovou sochou v latinsko-americkém stylu – mladý sympaťák vzhlíží s roztaženýma rukama na město pod sebou.

Už při nákupu lístků se k nám přidal s Aleniným svolením místní průvodce, který nás teď provedl rezervací na temeni hory. Cestou nám dával výklad u zajímavých rostlin, ukázal nám i taínskou jeskyni – v podstatě pár metrů hlubokou nezajímavou díru ve skále. Vrcholové partie jsou zde udržovány jako park nebo botanická zahrada, protknutá kilometry cestiček. Bez průvodce bychom asi těžko našli všechna zajímavá místa. Zaujal nás třeba nenápadný citronovník s velmi aromatickou vůní prohnětených listů, lilie, velcí motýli a vůbec celková klidná atmosféra. Ani hlučnější mládež nám nevadila, ve škole mají jednou za čas volný den na návštěvu důležitých míst svého města, ze které pak píšou referáty a samostané práce.

Došli jsme až na vyhlídku na opačné straně, s výhledem do vnitrozemí, jinou cestou jsme se zvolna vraceli. Náš řidič sice vyjel nahoru s námi, byl tu také poprvé, ale jako typický Dominikánec není zvyklý déle chodit, procházku již na jejím začátku vzdal a toulal se jen v okolí stanice.

Nečekaná časová ztráta z čekání na opravu lanovky nás tlačila, nedali jsme si tedy žádný rozchod a hned jsme jeli dolů. My jsme tentokrát byli v první kabince, čekání na ostatní jsme si krátili lámanou anglickou konverzací s průvodcem, který sjel s námi. Prý zde žije poměrně dost hadů, i nebezpečných, také tarantule, ale my jsme nic podobného neviděli.

Před stanicí stál opravdu povedený skútr – celý kompletně očalouněný plyšovou látkou s tygřím vzorem, dokonce i se žlutýma očima. Nejdříve jsme mysleli, že si jej tak někdo upravil pro sebe, ale samozřejmě se jednalo o focení za poplatek.

Celá rezervace a její vegetace nám byla trochu povědomá, ale nevěděli jsme proč. Až u billbordu propagujícího místní muzeum jantaru nám svitlo – logo muzea je prakticky stejné jako logo Spielbergova Jurského parku, jen nápis je jiný. Celý první díl filmové série o dinosaurech se točil v exteriérech Dominikánské republiky a byl inspirován hmyzem v jantaru (dinosauři ve filmu byli naklonováni ze zbytku krve, nasáté z dinosaura komárem později zalitým pryskyřicí). Proto je místní příroda tak povědomá, i když se film určitě netočil právě na vrcholku této hory.

Popojeli jsme autobusem k pobřeží a zastavili u pevnosti San Felipe z těsně pokolumbovské doby. Pevnost chránila osadu a pozdější město před častými nájezdy pirátů z moře. Je postavena na korálovém podloží, které skýtalo dobrou základnu pro první nádvoří pevnosti. V případě napadení byly do prohlubenin v korálové hornině vztyčeny špičaté kůly a nádvoří bylo zaplaveno vodou. Nepřítel tak měl velmi stíženou pozici pro boj zblízka.

Samotné místnosti pevnosti jsou velmi nízké, buď nesloužily ke stálému bydlení nebo musel nastat nějaký geologický posun. Vnitřní nádvoří je chráněno hradební zdí s věžičkami, oceán pod námi vypadá ve své modři velmi fotogenicky.

Katedrála na hlavním náměstí je po zničení své předchůdkyně zemětřesením poměrně nová, ani vnitřní výzdoba není nijak zvláštní, moc jsme se tu nezdržovali a jeli jsme do hotelu na oběd.

Neměli jsme moc času před plánovaným odpoledním výletem, uvítali jsme proto, že v naší nejbližší restauraci se nepodává klasický oběd, ale jen pizza a těstoviny. Po sice výborných, ale přece jen podobných jídlech, to byla příjemná změna. Děti daly přednost pizze, my zase těstovinám. A samozřejmě nějaké koktejly.

Rezervaci asi 5 km vzdálenou jsme chvíli nemohli najít. Ale řidič tu správnou odbočku trefil, zastavili jsme na konci úzké polní cesty u provizorního stánku se dvěma domorodci a spoustou baterek. Evidentně jsme je překvapili, asi nemají zájemce každý den. Alena zaplatila vstupné z peněz ušetřených za nerealizovaný výlet, každý jsme dostali baterku a vyrazili jsme na louku za stánkem.

Ve skutečnosti jsme se ocitli na zpevněné cestě podél potůčku uprostřed bažiny. Stojatá voda má černou barvu, po zadupání se země otřásá a voda bublá.

Dostali jsme celkem zajímavý výklad, původně zde byl plánovaný velký naučný okruh pro tisíce návštěvníků s plavbou na lodičkách, bažinatá půda a zanášející se potok tomu ale zabránily. Potok je hluboký 2 metry, ale je až skoro po hladinu zanesen jemným bahnem. Příroda je udržována v původním stavu.

Louka postupně mizela pod nálety keřů, cesta vedla stále hlouběji do hustší a hustší vegetace, zase jsme si připomněli Jurský park, tentokrát ještě mnohem autentičtěji než v Puerto Platě. Jen dinosauři chyběli, zato motýlů bylo kolem dost.

Keře se nakonec nad našimi hlavami spojily do zeleného tunelu nad stezkou a sousední říčkou. Postup se zpomalil, protože jsme často měli potřebu fotit.

Došli jsme až k zdevastovanému srubu u pramene a jezírka pod ním. Prázdné voliéry s potrhaným pletivem smutně vzpomínaly na velkorysé neuskutečněné plány, plácek s krbem, ohništěm a posezením lákal k uspořádání nějaké večerní akce. Ke stromu u plácku najednou přiletěl kolibřík a začal v letu sát nektar z květů. Kamera ho ještě vzala, focení je ale nemožné.

Vydrápali jsme se do nevysokého svahu a pokračovali opuštěnou krajinou. Nad námi kroužil sup. Vyšlapaná cesta končila na palouku, za kterým byl mohutný skalní převis. Pod převisem je prostranství kryté z jedné strany skálou, z druhé částečně uměle navršeným kamenným valem s trůnem pro kouzelníka vúdú.

Val slouží i jako hlediště, dříve se zde turistům předváděly vúdú rituály, kouzelník ale na týden odjel do Kanady. Už je to 6 let a ještě se nevrátil.

Stěny jsou ozdobeny kresbami a rohatými lebkami dobytka zebu, největší lebka krášlí opěradlo trůnu. Udělali bychom i více fotek, ale průvodce už rozsvítil svou baterku a zamířil do podzemí chodbou v zadní části převisu. Nechtěli jsme si nechat nic ujít a vyrazili jsme hned za ním. Chodba strmě klesá, místy je hodně úzká a i nízká. Schody jsou spíše přírodní a sestup je poměrně náročný, nic pro klaustrofobiky. Trochu jsme místy otloukli strop svými hlavami a odřeli stěny foťáky a kamerami volně visícími na krku, než jsme sestoupili do hloubky 18 metrů pod povrchem.

Tady je miniaturní plošinka a za ní začíná malé jezírko průzračně čisté vody, asi 3 metry hluboké. Teprve teď nám průvodce řekl, že zde je slibované koupání v podzemní laguně. To byla zbytečná chyba, protože kdybychom to věděli již nahoře, mohli jsme se svléci do plavek v pohodlí. Zima by nám určitě nebyla, teplota byla kolem 25oC. Takto ale byl ve velmi stísněném prostoru docela velký problém, jak ze sebe dostat oblečení, fotoaparáty, kšiltovky, ledvinky, batůžky a vše ostatní, a také kam to vše uložit.

Nakonec to většina lidí vzdala, jiní se obětovali jako nosiči a drželi ostatním jejich svršky. Jen asi 6 lidem včetně Aleny se povedlo svléci do plavek a vyzkoušet vodu prý 23o teplou. Do vody se dalo buď skočit nebo pomaleji vstoupit přes podvodní schod u levé stěny. Mně se voda zdála pěkně teplá a osvěžující, děti by uvítaly teplotu trochu vyšší.

Chvíli jsme si užívali netradičního koupání za svitu baterek, ale déle jsme už nemohli zdržovat ostatní, kteří mezitím vystoupali ven. Oblékání by bylo ještě horší než svlékání, vylezli jsme tedy v plavkách a převlékli se až nahoře.

Na sousedním palouky jsme podělily malé domorodce připravenými bonbóny a pokračovali jsme k dalším dvěma jeskyním, už bez jezírek a koupání, zato s krápníkovou výzdobou. Zvláště třetí jeskyně byla pěkná, průvodce nám na krápníky vyťukal melodii vánoční písně Rolničky – Jingle Bells.

U autobusu jsme vrátili baterky (nějaké zůstaly popadané a nenávratně ztracené v nitru jeskyní) a podělili srocené děti bonbóny. Přesně podle předpokladů byl pak problém je setřást, lezli nám až do autobusu, ale s tím se počítá. Proto jsme čekali až na odjezd.

Asi dvouhodinová procházka se nám hodně líbila, ocenili jsme to i spropitným sympatickému průvodci.

Večer jsme se ještě na chvíli dostali k moři, už bylo ale chladněji, oceán byl studený a byly na něm vysoké vlny. Později jsme se dověděli, že celý den byl zákaz koupání (zde červená vlajka). My jsme aspoň smočili nohy v rozbouřeném šedém Atlantiku.

Večeřeli jsme v naší oblíbené restauraci u vchodu na pláž, v baru obsluhoval stejný barman jako včera. Děti zůstaly věrné bezalkoholové piňakoládě, my jsme zkusili alexandra, sladkého a hodně kokosového.

Ráno jsme trochu podcenili příchod na snídani, vše bylo obsazeno, po pár minutách nám ale číšník prostřel na stolečku venku před restaurací, kde bylo nakonec příjemněji než uvnitř.

Vyrazili jsme podél pobřeží na východ. Asi po 50 km jsme měli první zastávku na statku se zahradou plnou typických rostlin. Jeden ze zaměstnanců nás zavedl nejdříve do kakaové části. Kakaovník je keř velikosti stromu (nebo strom vzhledu keře), blízko kmene visí asi 15-20 cm dlouhé tobolky nejprve zelené, později do červena. Když se tobolka rozsekne mačetou, má bílou dřeň, ve které jsou hvězdicově rozlořeny trojice hnědých bobů. Ze zralých plodů se vyberou, nechají se usušit a umelou se na kakaový prášek. Bílá dřeň je sladká a děti ji cucají místo bonbónů. My jsme také cucali a chutnalo nám.

Viděli jsme i nám neznámé různé druhy ovoce, znali jsme až banány, zde pěstované ve dvou variantách, jako sladké k přímé konzumaci nebo tužší ke smažení jako příloha platanos fritos. Na ukázku tu mají i miniananas, ale asi opravdu jen pro turisty, protože je skutečně maličký.

Nejzajímavější byla zastávka u hromady kokosových skořápek, kde nám šikovný domorodec mačetou odsekal nejen zelenou dužninu, ale i hnědou skořápku ořechu, takže nezbývalo než vypít mléko a sníst s chutí osvěžující bílou dřeň.

U vchodu už pro nás byla přichystána ochutnávka všech možných druhů ovoce, nejvíce byly zastoupeny citrusy. Vše bylo ihned doplňováno, mohli jsme si brát v neomezeném množství. Za pár drobných jsme si dali i dobré kafe, jen hygiena asi nebyla stoprocentní.

Koupili jsme ještě pár sáčků domácího kakaa a pár sáčků piniových oříšků, prohlédli si sousední obchůdek se suvenýry a pokračovali jsme dále. A nejeli jsme snad ani půl hodiny, když jsme dorazili k jezírku s modrobílými lodičkami.

Tentokrát jsme se vešli do jedné lodičky a vpluli jsme do známé mangrovové laguny Gri-Gri. Mangrovové porosty jsou tvořeny různorodým společenstvím rostlin, stromů a keřů, se vzdušnými kořeny, kterým nevadí občasné záplavy ani slaná voda. Jsou oblíbeným shromaždištěm ptáků, hlavně volavek a ibisů, ve vodě žijí samozřejmě ryby, ale kořeny jsou výborným útočištěm i pro mnoho druhů krabů všech velikostí.

Nepřehlednými mangrovými houštinami jsme propluli hlavním kanálem řeky, která tudy ústí do moře. Nad hlavou nám létali bílí ptáci, na kořenech se dařilo zahlédnout slunící se kraby. Kanál se najednou rozšířil do zátoky s brachickou, smíšenou sladko-slanou vodou. Vyjeli jsme zátokou na volné moře a zamířili jsme podél pobřeží k asi 15 minut vzdálené jeskyni. Moře bylo vyjímečně klidné, mohli jsme proto vplout až do jejího nitra a obdivovat zde modou barvu vody kolem nás.

Cestou zpět jsme pobřeží kopírovali ještě z mnohem menší vzdálenosti, mohli jsme tak obdivovat romantiku zálivů a osamělých malých pláží. Ještě jednou jsme propluli mangrove, stejnou cestou ale opačným směrem. Docela jsme věřili steskům majitele lodi, že turisté nejezdí, sami jsme to viděli. K práci se prý dostane tak dvakrát do týdne. Přidali jsme mu tedy pár drobných bankovek spropitného, což ho docela potěšilo.

Byl už skoro čas oběda, naštěstí k Playa Grande nám už zbýval jen kousek cesty. Zdejší pláž je vyhlášená svou romantikou, je často focená do katalogů a opravdu oprávněně. Není sice úplně liduprázdná, stojí zde asi 10 malinkých stánků – kuchyní, ale turistů je zde minimum.

Zabrali jsme si tradiční umělohmotné stolečky a židle, přesunuli si je do stínu (my neuváženě pod kokosovou palmu obsypanou kokosáky, takže nám náš řidič doporučil rychle se přestěhovat) a objednali si jídlo. V ceně jsme měli nealkoholické nápoje a hlavní jídlo výběrem ze tří variant: kuře, ryba nebo langusta. Aby se nám lépe vybíralo, ryby a langusty nám přímo předvedli v syrovém stavu. Jirka si dal rybu, my ostatní langustu. Z kolegů asi 2/3 volily langustu, zbytek rybu, kuře snad bylo jednou nebo dvakrát.

K pití nad rámec oběda zdarma jsme dětem vybrali hustou piňakoládu z vydlabaného ananasu, vidličkou se pak vyškrábe i příjemně nasáklá dužnina. My jsme si dali coco-loco, bláznivý kokos. Kokosovému ořechu se odsekne špička a mléko se doleje bílým rumem. Obojí bylo po 80 pesos, ale stálo to za to. I piňakoláda i coco-loco nám dodali jako nealko polotovar s lahví bílého rumu VAT151, 75%. Trochu jsem dětem ochutil i jejich ananasy, nám jsme chtěl přidat rumu více, ale nějak mně ujela ruka. Domorodec se zděsil, že jsem to přehnal, ale nám náš nápoj chutnal naprosto skvěle!

V blízkém palmovém hájku jsme se převlékli do plavek a než nám připravili náš oběd, šli jsme si zaplavat do teplého moře. Pláž je opravdu krásná, koupalo by se dobře, jen vlny jsou trochu větší než by bylo příjemné, navíc jsou poměrně nevyzpytatelné. Děti už chvíli plavaly (my jsme čekali na nápoje), vlny je občas přelily, ale nijak hrozně. Hanka se bála o kontaktní čočky, ale vyhodnotil jsem vlny jako s trochou opatrnosti docela bezpečné. Ovšem když jsme se dostali do hloubky něco nad břicho, přišly znenadání a bez jakéhokoliv varování tři nebo čtyři vlny nejméně dvoumetrové, samozřejmě v této nevelké hloubce už se zpěněným hřbetem. Přes veškeré skákání nás naprosto nemilosrdně přelily a vláčely po pláži. Čočky sice díky pevně sevřeným očím přežily, ale nechtěli jsme dále riskovat jejich ztrátu, a tak šla Hanka ven a já ze solidarity s ní.

Děti jsme přivolali trochu blíže ke břehu, ale těm občasné přelití nevadilo, takže dováděly v oceánu dál.

Všiml jsem si, že místní děti si ukazují něco na stromě. Šel jsem to omrknout a uviděl asi dva metry nad zemí štíhlého zeleno-černého hada, asi 120-130 cm dlouhého. Prý je to „Had zelený“ a vůbec není jedovatý. Asi. Had se pomalu sunul výš a výše, serpentýny těla ale zůstávaly na místě, takže aby jeho pohyb byl vidět, nesměl se pozorovat tvar těla, ale detail některé jeho části. Přesunul se tak do vyšších částí stromu, až jsem ho ztratil z dohledu.

A už nám nesli náš oběd. Každý dostal talíř s vybraným jídlem, přílohy (rýže, smažené banány a salát) byly volně k dispozici na společném stole. Ryba byla sice s hlavou a ploutvemi, ale jinak čistě vykuchaná a celkem dobře se obírala. Naše langusty byly rozsekané tak, aby se dobře dostávalo k jejich bílému masíčku. Příbory byly třeba jen na přílohu, langusta se jedla rukama. A byla výborná. Jen zažívací trakt byl trochu neestetický, někomu by mohly vadit i kulaté oči na některých klepetech. Byli jsme až překvapení, kolik masa je na na jedné langustě. Dojídali jsme se skoro násilím, ale přece to tam nenecháme, kdoví kdy se nám zase naskytne příležitost dát si čerstvou langustu.

Po hlavním obědě jsme si dali kávu, protože jí uvařili více, vyšlo na nás dokonce po dvou šálcích. K jídlu nám hráli na kytaru dva starší domorodci známé místní písně (včetně El Condor Pasa nebo Guantanaméry), ale výkon to byl spíše tristní.

Celou dobu chodili kolem nás prodejci všeho možného, neodolali jsme jen půvabné taínské hlavičce ze zkamenělého dřeva, pěkné bílé barvy, po chvilce smlouvání za 200 pesos.

Převlékání proběhlo opět v přírodě a velmi, velmi neradi jsme nasedali do autobusu na zbývající úsek dnešní cesty.

Na severovýchodě ostrova je velký poloostrov jménem Samaná, s pohořím Samaná, s provincií Samaná, s hlavním městem Samaná a od pevniny oddělený zálivem Samaná. Podnebí je zde typicky tropické, rostou zde hlavně palmy a banánovníky. Krajina podél cesty tedy byla zajímavá, cesta nám rychle utíkala. Podél jižního pobřeží poloostrova jsme dojeli až na úplný konec poloostrova (a i ostrova Hispaňoly), do městečka Las Galleras. Dál už je jen Atlantik a Porto Rico.

My jsme dostali pěkné skoro sousední pokoje v nové budově hned za recepcí, velké a světlé, s výhledem na palmový háj a mořský záliv, část našeho zájezdu ale takové štěstí neměla a dostala pokoje malé, staré a s nefungujícím příslušenstvím. Rychle jsme vybalili a šli jsme na večeři. Tradičně byla výborná, zapíjeli jsme tentokrát Cube libre.

Hned po večeři jsme si obsadili místa v sousedním amfiteátru, kde v 2100 začínal program Epochy. Výborně jsme se bavili. Dobří tanečníci tancovali a napodobovali zpěv nejznámějších světových melodií.

Představení zahájil rej pralidí doby kamnenné na hudbu z filmu Flinstounovi včetně pravozidla, středověk zastupoval menuet, z Vivaldiho Čtvera ročních období bylo vybráno Jaro, od Strausse samozřejmě Na krásném modrém Dunaji. Jazzová éra byla takticky opomenuta a představení pokračovalo Elvisem a jeho Falling in Love a Jaillhouse rockem. A už jsme byli v současnosti, muzikály zastupovalo Chicago, Pomáda (Tell me more) a Hříšný tanec s hlavní představitelkou černou jako bota, zato i se skokem nad hlavu partnera. Whitney Houstone měla titulní píseň z Osobního strážce, pak se dostalo i na místní rytmy a krátkou ukázku merengue. Na závěr byla ještě show z baterkami a stroboskopickým světlem, trochu devalvovaná nasvíceným kouřem kazícím stroboskopický efekt.

Hodně se nám líbilo, dobře zvládnutá nenáročná zábava pro turisty. Představení trvalo asi hodinu a skončilo dříve, než by začalo nudit. Rozcházeli jsme se na pokoje a skoro každý si broukal nějakou melodii.

Ráno jsme se nasnídali a ještě před návratem do pokoje jsme šli hledat pláž. Trochu nás zmátla jemná travička s řídkým porostem palem, ale opravdu to byla hotelová pláž. Jen úzký několikametrový pás podél moře je písčitý. Na trávě jsou volně k dispozici lehátka, je možné najít si stinný kout pod nějakou palmou, které jsou pečlivě zbavené ořechů větších než tenisák. Tráva na zemi je velice pohodlná, není tak rozpálená sluncem jako písek, výborně se po ní chodí bosky, písek nešpiní ručníky a plavky.

Nebyli jsme si jistí, zda je zde dostatek lehátek, a tak jsme poslali děti, aby se převlékly do plavek a hlídali pak naše lehátka. Mezitím jsme obhlíželi okolí. V palmovém hájku tvořícím pláž je několik hřišť na míčové hry včetně kroketu, půjčovna kajaků, restaurace s barem, „bazánky“ pro ochočené leguány a pěkné jezírko s ostrůvkem pro barevné kachny. A v jezírku se sluní velké vodní želvy.

Děti se po chvíli vrátili a my jsme se šli také převléci a vyzvednout ručníky. Ty se vydávají na kartičky v boudě u bazénu (samozřejmě bazén má také restauraci a bar, je zde možné si půjčit různé společenské hry nebo zahrát si stolní fotbal). Kromě výdejce ručníků hlídá boudu i pestrý ochočený papoušek, který ochotně z bidýlka přeleze na prst a pak putuje po ramenách a hlavě nadšeného turisty.

Při návratu na pláž jsme narazili na dalšího nečekaně ochočeného tvora – velkého leguána. Ten se vyhřívá na slunci, ale snese i vytržení ze spánku, když si ho turisti hladí po hřbetě nebo hlavě. Jeho kůže sice vypadá jako pancéřovaná, ale ve skutečnosti je leguán příjemně suchý a měkký.

Usadili jsme se pár metrů od moře, hned za hranicí písku. Bohužel zrovna rozhranní písku a trávy využívá sběrač odpadků jako stezku pro svého osla táhnoucího káru. A ten zrovna před námi vypustil hromadu koblížků, které nám zaváněly pod nosem nejméně hodinu, než je při zpáteční cestě sběrač sebral.

Moře nás trochu zklamalo. Je sice sympaticky teplé, ale je zakalené jemným pískem a jsou zde řasy. Až odpoledne jsme objevili volnější pruh bez řas, který byl samozřejmě na koupání příjemnější. A asi ne náhodou se v těchto místech odbývá většina organizovaných aktivit. I část naší rodiny poměrně nečekaně zaujal vodní aerobik.

Na oběd jsme odběhli do hlavní restaurace (ručníky jsme nechali na lehátkách), plážová restaurace je totiž á la carte a jen na rezervaci. Naštěstí se to netýká baru, který jsme hojně využívali celý den. Po obědě jsme dále odpočívali, trochu nás znepokojily zprávy o prvních otrávených kolezích z našeho zájezdu, které skolil průjem a zvracení. Většina z nich obědvala minulý den langustu a nikdo nepochyboval, že to je příčina všech potíží. Ale později tuto nejčastěji jednodenní nemoc dostali i lidé, kteří místo langusty měli rybu nebo kuře, naopak část langustových stolovníků problém neměla. Takže se spíše jedná o nemoc ze změny prostředí, z tepla, z vody a vzduchu, z neobvyklého jídla, z ne úplně stoprocentní hygieny vynucené okolnostmi a z kombinace toho všeho. Naneštěstí se u některých nemoc neomezila jen na jeden den, ale trápila je dní několik, někoho i do konce zájezdu.

Nás se to prozatím nedotklo, užívali jsme si tedy odpolední pohody. Děti si chtěly půjčit kajaky, bohužel byl volný jen jeden dvoumístný a jen s jedním pádlem. Přesto jsme si ho půjčili (bezplatně v rámci all inclusive) a vyrazili jsme do zátoky, děti se na místě háčka po chvílích střídaly. Naštěstí se brzy uvolnily dva jednomístné kajaky a děti si mohly užívat dosytosti. Zůstaly na moři skoro dvě hodiny a kajaky vrátily dokonce pár minut po zavírací době půjčovny v 1700, ale problém to nebyl, asi je to obvyklé.

Večerní vystoupení nás trochu zklamalo, avizované dominikánské tradiční tance byly jen umělou napodobeninou latinskoamerických karnevalů, včetně tanečnic vlnících se v rytmu samby na vyvýšených stupíncích, maskovaných harlekýnů a tanečníků v ženských krojích s míči místou prsou a pozadí. To vše rámované stovkami nafukovacích balónků postupně napadaných do publika.

To už nám připadaly zábavnější soutěže před samotným představením, lehce eroticky zabarvené. Vynikla zde kosmopolitnost ubytovaných turistů, když ze čtyř náhodně vybraných párů byl jeden z Kanady, další z USA, Francie a poslední byl dominikánský tanečník s evropsky vyhlížející partnerkou. Obecenstvo určilo jako vítěze kanadský pár s malinkou hyperaktivní partnerkou a nesmělým, o dvě hlavy vyšším partnerem.

Odpočinkový den po několika náročných celodenních přesunech jsme rádi přivítali, tento hotel jsme pro sebe vyhodnotili jako jeden z nejhezčích a nejpohodlnějších z celé dovolené.

Náš řidič s autobusem odjel hned po našem příjezdu do Las Galleras zpět do Santo Dominga, ráno jsme jeli několika taxíky zpět do města Samaná. Taxíky přijely pochopitelně později, ale nikdo nebyl překvapený. Do každého mikrobusu se nás vešlo 6, seděli jsme celkem pohodlně, cesta uběhla rychleji než autobusem před dvěma dny.

V Samaná jsme se chtěli co nejdříve nalodit na naši loď, bohužel počet lidí postižených střevními problémy narostl a před nástupem na člun bez WC všichni postižení potřebovali navštívit toto zařízení v kanceláři majitele člunu. Než se všichni vystřídali, ti první by pomalu mohli jít znovu. Nakonec byla naše zavazadla naložena na příď a my jsme se také usadili na sedátkách podél obou boků. Kapitán vylezl na své kormidelnické stanoviště na konstrukci nad našimi hlavami a vyrazili jsme.

Malebné zátoce dominují dva osamělé ostrůvky spojené s pevninou efektními obloukovými mosty, pozůstatky plánu bývalého prezidenta Duarta, který chtěl na ostrůvcích postavit hotely, ale nestihl to. Docela to je škoda, asi by byly dost pěkně usazené do zeleně ostrovů, které jsou nyní smutně nevyužité. Zde by se hotely opravdu hodily, na rozdíl od jiných pláží, kde se jejich stavbě naštěstí podařilo zabránit a uchovat tak přírodu v relativně zachovalém stavu, jako byla Playa Grande s langustovým obědem.

Motory se ukázaly být ještě výkonnější, než na první pohled vypadaly. Když kapitán dal plný plyn, řítili jsme se zálivem docela slušnou rychlostí. Pár kilometrů z přístavu k našemu prvnímu cíli, ostrůvku Baccardi, jsme urazili za pár minut. Kapitán se k molu přiblížil efektní prudce klopenou zatáčkou, voda stříkala do všech stran, ale vnitřek lodi zkropen nebyl. Dva lidé na tom byli tak nedobře, že si na další hodinu v lodi netroufali a zůstali raději na ostrově, asi s lítostí. Nás ostatní totiž čekal výlet za velrybami.

Druh plejtváka jménem keporkak sice žije v chladnějších mořích, ale skupiny trávící většinu života u kanadských břehů se na měsíc mezi 15. únorem a 15. březnem stěhují do zdejšího teplého zálivu, aby zde porodily svá mláďata. Na ploše několika kilometrů čtverečních se zde shromažďuje postupně až 300.000 jedinců (ne najednou, ale celkem za měsíc). A protože tyto velryby vydrží bez nádechu asi 50 minut, je téměř stoprocentní pravděpodobnost, že turisté na malých loďkách vždy nějaké vynořené kusy zahlédnou.

Ke každé vynořené skupince se mohou přiblížit dvě lodě, ale každá maximálně na 40 minut. Tím jsou velryby chráněny před přílišným obtěžováním, přestože se netváří, že by jim čluny nějak zvláště vadily.

Už z dálky jsme viděli ostatní lodě křižující moře ve snaze přiblížit se co nejblíže. A netrvalo dlouho, a už jsme je spatřili také. Mnoho snímků bylo vycvakáno zbytečně, protože jsme byli evidentně daleko na pořádný záběr, ale nedalo se to ovládnout, každý chce mít vyfocenou velrybu a nebyli jsme si jistí, zda ještě nějaké uvidíme. Byl to ale úplně zbytečný strach.

Za pár minut jsme se připojili k ostatním lodičkám a měli jsme několik skupinek velryb přímo před sebou, mohli jsme je pozorovat prozatím z této vzdálenosti a čekali jsme na uvolnění pořadí, abychom se mohli přiblížit až na nejbližší možnou vzdálenost.

Posádka nám sice rozdala nějaké sušenky a nalila Cuba libre, ale my jsme se spíše věnovali pozorování, natáčení a focení. Zvláště, když se nám uvolnilo pořadí a my se dostali ještě blíže těmto obrovským savcům. Velryby se nejčastěji ladně vyhouply prohnutým hřbetem nad hladinu jako nějací obrovští delfíni, ale občas předvedly i jinou variantu svých tzv. skoků. Někdy jsme zahlédli i bradavčitou hlavu, několikrát charakteristickou ocasní ploutev vyzvednutou nad hladinu při prudkém ponoru, nejefektnější byla ale kombinace všeho – jeden ze skoků probíhá tak, že vynořená hlava se zprudka nadechuje, následuje lukovitě prohnuté tělo a před ponořením prudký pohyb ocasem ze strany na stranu doprovázený tříští vody vymrštěné ocasem do dálky několika metrů. K tomu těsně před zanořením pod hladinu vyfoukne keporkak svým hlavovým otvorem vodotrysk.

Skupinku jsme museli pomocí našich rychlých motorů doslova pronásledovat. Po každém ponoření následovalo několik vteřin napětí, kde se velryby vynoří a prudký pokus o přiblížení před dalším jejich skokem. Několikrát se nám povedlo dostat do vzdálenosti jen několika desítek metrů od velryb delších než naše loď. Tehdy jsme i slyšeli jejich písně – naříkavý, poměrně vysoký proměnlivý tón. A mráz po zádech běhal i při prudkém nadechnutí a vydechnutí, kdy nasávaný a vypuzovaný vzduch sviští jak prasklá pneumatika.

Po chvilce se kapitán svrchu ptal, jestli nám to stačilo. Začali jsme protestovat, proč ostatní 40 minut a my jen chvíli, než jsme pohledem na hodinky zjistili, že naše čtyřicetiminutovka právě uběhla. Tak rychlý běh času nepamatujeme. Kapitán měl pochopení a ještě nám deset minut přidal, naštěstí se naše skupina velryb rozhodla vydat směrem k Baccardi a tak jsme v jejich blízkosti nakonec strávili skoro 70 minut. A v tom nastaveném čase jsme měli nejhezčí zážitky, kdy se dvakrát velryby vynořily hodně blízko naší lodi a my jsme uchváceni sledovali ladné pohyby obrovitých kolosů. Škoda, že zdánlivě pomalý pohyb je natolik rychlý, že s focením je potíž. Když jsem chtěl fotit vynořenou hlavu, dostal jsem už jen prohnutá těla, při pokusu o fotku ocasní ploutve (což je okamžik nečekaný a vyjímečný, u jednoho z dvaceti skoků) zbyla na fotce mořská hladina.

Každopádně velryby znamenaly další z vrcholů zájezdu, 65 USD za tento fakultativní výlet se určitě vyplatilo.

Definitivně jsme se rozloučili s keporkaky a zamířili k Baccardi. Efektní přibližovací manévr byl tentokrát doplněn o 360o otočku, následovanou naším potleskem. Molo vede nad písčitým krajem moře plným celých i rozbitých škeblí různých tvarů. I my jsme si nějaké odvezli.

Pěšinkou mezi palmami nás Alena zavedla pod kruhovou střechu naší primitivní all inclusive restaurace, kde budeme mít za hodinku a půl oběd. Dali jsme si nějaké koly, částečně s rumem, částečně bez, a vydali se k jediným toaletám na malinkém ostrově (jen severní strana ostrova je přístupná turistům). Cestou jsme odmítali prodavače všeho možného, jen jednoho jsme se nezbavili – za dolar nám vylezl na nahnutou palmu a nechal se natočit (a vyfotit). Až do koruny by vylezl za dalších 10, ale my už jsme své záběry měli, takže jsme mu poděkovali.

Severní pláž je místo, kde se točila reklama na rum, který dal ostrovu jméno. Přestože zde asi lidská ruka přírodě nepomáhala, je to místo naprosto kýčovitě krásné. V pozadí barevné dřevěné restaurace, pak písečná plocha na beach volejbal, palmy, bílý písek a tyrkysové moře. Dokonce i křiklavě červeno-modré reklamy na rum Brugal jsou tu tak nějak barevnější než jinde.

Není zde hlava na hlavě, turisté užívající si okolní nádhery sami o sobě na fotkách vypadají malebně. Za 50 pesos je možné si pronajmout lehátko a užívat si okolní exotiky. Při focení není třeba hledat záběry, prostě se aparát nasměruje kamkoliv a zmáčkne se spoušť. Není možné pořídit nezajímavý nebo nepěkný záběr.

Usadili jsme se na lehátku, děti se vydaly do moře, my jsme hlavně točili a fotili. Občas kolem proletěli šedí pelikáni, jeden se usadil kousek od nás na mořské hladině. Čas do oběda uplynul ani nevíme jak.

Oběd celkem ušel, ve zdejších podmínkách byl výběr ze dvou druhů masa celkem dostatečný. Většina kolegů byla ráda, že dnes nejsou krabi ani langusty. Chvíli jsme poseděli (nad cuba libre) a volně jsme se vydali zpět k molu. Nasbírali jsme krásně kroucené mušle (Janička) a nalodili se zpět k našim zavazadlům na loď.

Cesta vedla stále stejným směrem, na jih přes zátoku Samaná. Přes rychlost našich motorů jsme pluli přes půl hodiny, většina z nás ale stejně po pár minutách upadla do spánku. Probudilo nás až výrazné zpomalení plavby před ostrovem – nepřístupnou skálou pár set metrů od břehu pevniny. Vrch skály je porostlý hustou vegetací a je doslova v obležení stovek různých ptáků, od racků přes volavky a ibisy až po mohutné pelikány a elegantní fregatky. Nikdo je zde nemůže rušit, a tak si užívají klidu a bezpečí tohoto místa.

Nejvíce se nám líbily právě fregatky, připomínající velké vlaštovky, vznášejcí se bez pohybu křídel vzduchem. Samečci mají pod krkem rudý vak, který umějí nafouknout do neuvěřitelné velikosti a nalákat tím samičku.

Ptačí ostrov je začátkem biosférické rezervace Los Haitises, táhnoucí se mnoho desítek kilometrů podél zdejšího pobřeží a zasahující i hluboko do vnitrozemí. Pobřeží je zde velmi členité hluboké zálivy střídají ostré výběžky pevniny. V moři jsou rozesety desítky ostrůvků, většinou skoro pravidelného věžového tvaru, dole strmá skála, nahoře zelená čepice trávy a keřů.

Náš kapitán si to namířil přímo kolmo ke břehu, vjeli jsme do jedné ze zátok a až těsně před nárazem do břehu prudce zatočil kormidlem doleva, loď se naklonila na levobok a voda stříkala skoro až na břeh. V maximální rychlosti jsme trefili uzoučkou mezeru mezi ostrovem v ústí zálivu a výběžkem peniny oddělujícím další zátoku s ostrůvkem. Na úrovni špice pevniny kapitán změnil maximální levý rejt na maximální pravý, loď se naklonila opačně a vřítili jsme se do další zátoky.

Tímto stylem jsme projeli asi deset zátok a obepluli deset ostrovů v jejich ústí, než loď zpomalila. Břehy zálivů jsou porostlé hustou vegetací, z vnitrozemí nepřístupnou. Zátoka, ve kterí jsme zpomalili, je ústím řeky, voda je zde brachická a nízké močálové břehy pokrývá husté mangrove táhnoucí se do nedohledna. Jen na jednom místě je mangrove přerušeno dřevěným molem, u kterého jsme přirazili.

Lidé postižení střevní chorobou zmizeli v okolních křovinách, my ostatní jsme pokračovali úzkým chodníčkem do vnitrozemí. Kolem nás byla bažina a mangrove, uhnout ze stezky nebylo kam. Místy bažinu kryl haťový chodník, který nás také nakonec dovedl k velké jeskyni. Průvodce z lodního personálu a Alena sice měli akumulátorové výkonné svítilny, ale jeskyně měla na opačné straně zřícený strop, kterým pronikalo celkem dostatečné množství světla. Pod vzniklým oknem stojí informační tabule s ukázkami tradičních motivů taínských skalních kreseb. Nás ale více zajímaly samotné kresby o kus dále. Nejčastějším motivem jsou mořští ptáci, ale i jiná zvířata. Známé jsou i otisky dlaní.

Procházka mezi mangrovy a do jeskyně sice není moc dlouhá, ale nám se líbila. Příroda je zde skutečně neporušená a mangrove vypadá exoticky. A původní kresby dávných obyvatel mají také svou atmosféru.

Vrátili jsme se neradi do lodi, kde nám náladu spravila další pořádná porce rumové koly (kolou byl rum jen mírně ovoněný), k tomu jsme dostali i několik kusů čerstvého šťavnatého ananasu – čerstvý ananas je úplně jiné ovoce, než si doma občas koupíme. Aby vydržel transport, musí se ananas sklízet nezralý, dozrává až po cestě, tím ale pozbývá sladkosti a šťavnatosti.

Propluli jsme několik dalších zátok, už mírnějším tempem, u jedné z nich si kapitán odložil střechu své nadstavby. Brzy jsme pochopili proč. Zamířili jsme do nitra mangrovové bažiny, větve stromů se nad námi uzavřely a s nadstavbou bychom neprojeli.

Občas jsme zahlédli volavky, na vzdušných kořenech se vyhřívali krabi. Cesta byla spletitá a místy tvořily kořeny labyrint, kterým se naše loď těsně proplétala. Nic nenasvědčovalo tomu, že kapitán sleduje nějaký konkrétní cíl a že bude umět z bludiště vyplout.

Další občerstvení na sebe nenechalo dlouho čekat, rumu už začínal být tak akorát, slabší povahy raději pily čistou kolu. Ananas byl nahrazen dužninou kokosového ořechu, prakticky v neomezeném množství, každý podle chuti.

A najednou se černá hladina před námi rozestoupila a my jsme přirazili ke břehu improvizovaného přístavu, kde na nás čekal autobus. Rozloučili jsme se s posádkou, nádoba s nápisem „Tip“ (spropitné) nezůstala prázdná.

Autobus bohužel přijel bez vozíku, o kterém prý řidiči nikdo neřekl. Tentokrát nás řidič s pomocníkem nenechali nakládat si zavazadla, ale naložili je sami. Výsledkem bylo, že těžké kufry naskládané bez jakéhokoliv systému na sebe padaly na rozbitých cestách lidem na zadních sedadlech na hlavy.

Prvních několik desítek kilometrů tvořily cestu jen projeté koleje v pusté krajině. Později se začaly objevovat první vesnice, ale na kvalitě cesty se to příliš neprojevilo. Až po asi hodině se objevily náznaky asfaltu.

V jedné vesnici jsme zastavili u usedlosti rodiny Johnssonových. Část kolegů sice chtěla pokračovat ihned dále, ale jiní včetně nás se na zahradu vyloženě těšili. Jeden z majitelů se nás ujal a provedl nás malou částí svého hospodářství, které se podle jeho slov rozkládá všude kolem až do nedohledna. Zaujal hlavně pomerančovníkový háj s korunami stromů oranžovými množstvím pomerančů.

Každý jsme dostali svůj pomeranč, nožem rozříznutý na poloviny. Zdejší pomeranče jsou tak šťavnaté, že je nelze klasicky oloupat a sníst. Stačí jen přiložit půlku k ústům a za nepatrné pomoci zubů nebo horního rtu ji doslova vypít. Když náš průvodce viděl, jak nám chutná, natrhal nám ještě další hromadu, my už jsme ale byli tak plní, že jsme si je schovali na hotel a nakonec jsme je dovezli až domů do Čech.

Část sadu byla osázena banánovníky, další zase kakaovníky. Opět jsme si zacumlali kakaové boby v bílé dřeni, chutnají skvěle. Pomalu jsme se vrátili k domečku u vchodu, kde na nás netrpělivě čekal znuděný papoušek. Byli jsme pro něj vítaným zpestřením odpolední nudy, rád se nechal vzít na ruku a procházel se po nás. Už jsme ho chtěli odložit, ale moc se mu nechtělo. Nakonec ho ale upoutala sirka na stole, kvůli které mu stálo zato slézt a ozobat jí hlavičku plnou síry. Snad to přežil.

V tmavé kuchyňce nám ve velkém hmoždíři předvedli drcení upražené kávy, drť pak místní holčička nasypala do váčku připomínajícího použitou ponožku a vylouhovala ve vroucí vodě bublající v kotli nad ohněm. Pak už jen přelila černou vodu do hrnečků a nabídla nám k ji pití. Káva není špatná, jen je přirozeně sladká, na což nejsme zvyklí. Ale chutnala nám.

Před autobusem rostl právě kvetoucí kávový keř. Kdyby nám jej Alena neukázala, ani bychom nepoznali, že ty jemné bílé kvítky rostou na kávovníku.

A pak už jsme zase nasedli do autobusu a bez zastavení pokračovali až na jižní karibské pobřeží do městečka Juan Dolio, asi 50 kilometrů východně od Santo Dominga. My jsme dostali ubytování v hlavní budově, na recepci nás opáskovali třemi různými all inclusive pásky – jiné mají dospělí, jiné mládež bez přístupu na diskotéku a jiné děti bez alkoholu. Ty poslední jsou nejhezčí, mění duhově svou barvu podle lomu světla a na rozdíl od ostatních neblednou.

Pokoje jsme dostali ve čtvrtém patře a dokonce přímo sousední, balkonem se sice přejít nedalo, ale podávat věci jsme si tak mohli. Z balkonu byl hezký výhled na palmovou pláž, i teď těsně po setmění to byl pohled velmi romantický.

Na večeři jsme šli kolem bazénu a baru do velké restaurace, největší z našich dominikánských hotelů. Obvykle se dal najít čtyřmístný volný stůl, většinou ale neuklizený. Obsluha si ale celkem všímala a stačilo se ke stolu postavit a za chvíli bylo prostřeno.

S nápoji to bylo trochu horší, občas bylo nutné číšníka vyloženě chytit za šos.

Polévky tady mají snad ještě lepší než v předchozích hotelích, většinou výběr z jedné masovo-zeleninové a druhá krémová. Dávali jsme přednost krémovým a moc nám chutnaly. První večeře nás ještě navnadila pravým biftekem připravovaným na požádání kuchařem na velké plotně. Výběr byl opravdu široký, kromě minutek (jiné dny byl biftek nahrazen jinými specialitami) byla vždy ryba, mořské plody, kuře na různé způsoby, vepřové a hovězí nebo skopové, jako přílohy několik druhů rýže, banány platanos, zeleninové směsy, fazolové omáčky, brambory normální i sladké (batáty), občas pečené nebo hranolky. Sladkosti se každý den měnily, ale pokaždé byl plný pult, nejméně 15 druhů. Podobně ovoce, jen nás překvapila častá absence banánů.

Po večeři jsme chodili na pokoj kolem baru a pokaždé jsme si něco dali – děti nealko piňakoládu nebo „fruit-juice“, my alko piňakoládu nebo caipiriňu připomínající mojito bez máty, ale stejně velmi osvěžující.

První z našich pěti nocí byla trochu rušná, střevní chřipka zaúřadovala i u nás. Takže ráno šla na snídani a k moři jen zdravá část rodiny, tedy já s dětmi. Naštěstí se nemoc ukázala být skutečně jen jednodenní.

Snídani jsme si dávali prakticky každý den stejnou. Do misky jsme si nabrali z talířků polotovary (krájenou uzeninu, cibulku, kukuřičky, strouhaný nebo krájený sýr, rajčata a pod.), podali jsme misku kuchaři a ten nám udělal chutnou dvojvajíčkovou omeletu. Na dojezení houstičky (často čerstvé a tedy výborné), ovoce a hustou ovocnou šťávu z džusových strojů.

Chtěli jsme naší marodce donést banán, ale zrovna nebyly. Nakonec jsem našel několik kousků tvořících výzdobu nápojového pultu a jeden jsem odtrhl, hned mne ale odchytl číšník, že tento platanos je zeleninový a za syrova nejedlý. Vysvětlil jsme mu situaci a on se ochotně šel zeptat do kuchyně na banán ovocný, ale vrátil se s nepořízenou. Smůla.

Neznalí místních poměrů jsme zaváhali. Na pláž jsme přišli pozdě a všechna lehátka byla rozebraná. Nakonec jsme si našli palmu s kruhovým rantlem vysázeným trávou, na kterém se relativně pohodlně dalo sedět. Samozřejmě na ručníku, protože tráva byla tuhá a pichlavá.

Ručníky jsme vyfasovali na číslo pokoje, museli jsme podepsat papír, že je vrátíme. Pak bylo možné je každý den měnit za čisté, ale nebylo to potřeba.

Moře bohužel není takové, jak jsme si Karibik představovali. Nemá tyrkysovou barvu a jsou v něm místy řasy. Dětem se v něm proto moc nelíbilo a raději se cachtaly v bazénu. Ty jsou zde dva: jeden větší obdélníkový, kde se odehrává i většina organizovaných aktivit (aerobik, vodní pólo), druhý s oblými tvary, sice menší, ale klidnější – ten nám vyhovoval více, i zdejší bar nebyl tak obsazený a na rozdíl od ostatních barů nebyl problém objednat si vynikající bloody mary, těch jsem zvládl několik denně.

Dnešní oběd jsme si dali v hlavní restauraci, jídlo je podobné jako na večeři, další dny jsme ale chodili do restaurace u „našeho“ bazénu, kam se mohlo v plavkách a kde byl sice sortiment omezený na hranolky, pečené kuře, těstoviny, pizzu a individuálně dělané hamburgery, ale po jídelních orgiích na večeřích nám takto lehčí obědy přišly vyloženě k chuti. Dokonce nám chutnalo i točené pivo Bohemia, i když jinak pivo moc nepijeme. Zde ale bylo lepší než víno.

Když nás omrzelo koupání, dali jsme si několik partiček petanque, koulí, dvě hřiště byla přímo za naší palmou. Když vyjímečně ani jedno nebylo volné, stačilo chvíli počkat. U této hry nikdo z nás nemá výhodu lepší trénovanosti nebo zkušenosti než ostatní, výhodou není věk ani pohlaví, takže pokaždé vyhrával někdo jiný a spokojeni byli všichni.

Nemoc se naštěstí přes noc usadila a stabilizovala, takže ráno jsme na poslední výlet mohli jet všichni společně. Tentokrát vozík samozřejmě nebyl potřebný, jeli jsme bez zavazadel. Projeli jsme třetím a čtvrtým největším městem Dominikánské republiky, San Pedrem a La Romanou, po hodince byla zastávka u obchodu se suvenýry (drahými), byly zde ale toalety a káva.

Právě když nás cesta přestávala bavit, zastavili jsme v nádherném místě, v uměle postavené „vesničce umělců“ Altos de Chavón. Celou vesnici nechal v osmdesátých letech XX. století vybudovat výstřední americký milionář k 18. narozeninám své dcery. Je postavena z kamene, ve stylu italské vesnice XVI. století. Od parkoviště autobusů se přichází kamennou cestou krytou zelenou klenbou popínavých rostlin, první zastávkou bývá antický amfiteátr pro 5.000 lidí, který otevíral svým koncertem Frank Sinatra. Nám zde hráli dva kytaristi El condor passa a Guantanaméru.

Všechny stavby vypadají skutečně romanticky, hezký je i výhled na řeku Chavón hluboko v údolí pod ostrohem, na němž stojí vesnice. Nejhezčí je asi náměstíčko s kostelem Sv. Stanislava vysvěceným přímo papežem Janem Pavlem II., kde se mimo mnoha známých osobností ženil Michael Jackson. Po úzkých schodech se dá vystoupat na zvoničku, kde je zavěšený zvon s cedulkou nezvonit. Přesto se náměstím nese zvonění skoro neustále.

Byli jsme vesničkou nadšení, nevadila nám jistá kýčovitost. Dcera se nám svěřila, že má námět na dárek k osmnáctinám. Ale přesto jsme byli celkem rádi zpět v autobuse, kamenná vesnice je tropickým sluncem rozpálená a my jsme už byli vděčni za autobusovou klimatizaci. K cíli naší cesty už byl jen kousek, za pár desítek minut jsme zaparkovali v přístavišti lodí vozících turisty na ostrov Saona.

Protože jsme měli program hodně našlapaný, měli jsme zamluveny obě cesty rychloloděmi. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, přebrodili jsme ke člunům a vyrazili na moře. Když oba lodní motory zabraly naplno, zvedla se příď vysoko nad hladinu a loď začala skákat po hladině. Záď byla docela v pohodě, ale s námi na přídi to bylo horší. Co dvě vteřiny nás sedátko prudce nakoplo, navíc podělné umístěné lavice hrnulo výše sedící dozadu na ostatní sedící níže. Při obzvláště povedených skocích jsme byli pokropeni pořádnou sprškou mořské vody.

Krásnou krajinu národního parku na břehu jsme ani nebyli schopni příliš vnímat, zuby nehty jsme se drželi na svých místech a snažili jsme se pérováním nohou trochu zmírnit kopání lodi. Půl hodina cesty k první zastávce byla docela nepříjemná a záviděli jsme pomalým katamaranům, které jsme cestou míjeli.

První delší zastávka (nepočítaje chvíli u pobřeží národního parku) byla ale skutečně raritní. Několik kilometrů od břehu jsme zakotvili v přírodním bazénu „největší vany světa“. Nedohledný záliv zde má celý hloubku mezi 1 až 11/2 metrem. Palmový břeh s plážemi je několik kilometrů daleko, ale zde stojí nekolik prázdných lodí, turisti stojí po prsa v teploučké vodě, na jemně bílém písečném dně, v ruce drží pohárky s cuba libre a popíjejí. Občas se někdo ponoří pro červenou mořskou hvězdici s rozpětím chapadel skoro půlmetrovým, 15 cm vysokou. Těch je kolem opravdu plno, nejsou nebezpečné ani na stoupnutí, protože jsou tvrdé jak z umělé hmoty, nepíchají ani jinak neubližují.

Bohužel jich prý ubývá, jsou tedy chráněny. I my jsme je drželi nad vodou jen kvůli focení a maximálně 5 vteřin, což je doba, která jim neublíží.

Ani se nám odsud nechtělo. Ale museli jsme zpět do skákavé lodi. Naštěstí do konečného cíle už to nebylo tak daleko. Objeli jsme největší dominikánský ostrov Saona a u jeho druhé strany jsme měli hodinovou přestávku v typické rybářské vesničce. Domy jsou zde tradičně dřevěné a tradičně barevné. My jsme si zabrali palmu s nejlepším stínem, děti se koupali, my jsme fotili a natáčeli.

Celkem příjemná zastávka měla tu správnou délku, po hodině už zde nebylo co dělat a tak jsme se přesunuli o kousek zpět, k osamocené bílé pláži s jediným stavením široko daleko – naší obědovou restaurací. Ještě před vyloděním nám náš kormidelník ukázal hejna pruhovaných rybiček, které nakrmil chlebem, radost z toho měli racci, kteří přivítali přesun ryb blíže hladině.

Výběr jídel nebyl nijak oslnivý, ale zvláště kuře bylo povedené. Zkoušeli jsme šnorchlovat, ale voda je celkem zakalená jemným pískem, rybiček je málo a barvy mají nevýrazné. Po čtvrthodince jsme to vzdali a jen jsme se koupali nebo leželi na lehátkách na břehu. Břeh byl plný úlomků mrtvých korálů, zdejší vývozní předpisy snad nejsou tak přísné jako jinde, takže jsme si je nasbírali na památku.

A už následovala cesta zpět, s ještě jednou občerstvovací zastávkou ve „vaně“ – přibyl nám do lodi jeden domorodec, který do vody skočil i botech a oblečení, později jsme pochopili, proč jel s námi. Nenápadně nasbíral do vaku několik hvězdic, doma je vysuší a prodá turistům.

Lodě při zpáteční cestě kopaly ještě více, voda byla divočejší a v přístavu jsme vystoupili úplně promočení. Naštěstí to naše elektronika přežila.

Od stánkaře jsme koupili po dlouhém smlouvání řetízek s larimarovými kameny, 300 pesos je sice dobrá cena, ale kamínky jsou v měkkých drátcích, takže o životnosti přehnané iluze nemáme.

Cestou zpět jsme opět stáli u suvenýrů, kromě toho nás zaujal nákladní vlak plný cukrové třtiny (jinak zde vlaky nejezdí) a dva náklaďáčky neuvěřitelně přeplněné lidmi na korbách.

http://www.ocestovani.cz/dominikanska-republika/cestopisy-74-dominikanska-republika-po-stopach-krystofa-kolumba-cast-2/286/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .