0
0

Na podzim jsme začali uvažovat o dovolené na letošní rok. Protože jsme dětem slíbili nějakou exotiku, bylo jasné, že musíme vybírat destinace i podle termínu tak, aby alespoň jeden týden připadl na školní prázdniny. Ležení u moře sice už dávno nepřipadá jako plnohodnotná dovolená do úvahy, ale nějaká obtížná expedice by se s dětmi také těžko podnikala, takže jsme vybírali z katalogů poznávacích zájezdů, ale chtěli jsme i nějaký den na koupání.

Shodou okolností na jarní prázdniny vyšel poznávací zájezd po jedné z nejatraktivnějších zemí pro pobytové zájezdy – Dominikánské republice. Většina cestovek pořádá do této země oblíbené all inclusive pobyty, ale FIRO Tour ve spolupráci s dominikánskou cestovkou Caribissimo má v nabídce i poznávačku Po stopách Kryštofa Kolumba. Neváhali jsme a hned po prolistování katalogu, ještě v období slev za brzké rozhodnutí pro stálé zákazníky, jsme zájezd objednali.

S uvolněním dětí ze škol sice problémy nebyly, ale ve středu před sobotním odletem se Jirka neubránil probíhající chřipkové epidemii a zklátily ho horečky až ke 40o. Do odletu se mu samozřejmě uzdravit nepovedlo, ale alespoň teploty ustaly, takže po konzultacích s doktory jsme v noci z pátku na sobotu 19.2.2005 vyrazili kolem půl čtvrté hodiny ráno do Prahy. Tradičně jsme auto nechali ve firemních garážích a taxík nás vyklopil na Ruzyni přesně v určených 500.

Díky stříbrné kartě stálého zákazníka ČSA jsme se vyhnuli frontě u odbavovací přepážky pro economy třídu (beztak nepříliš dlouhé) a u business přepážky jsme dostali výborná místa jak do Amsterodamu, tak i na následný mezikontinentální let.

Stihli jsme kafe, poslední telefonát a po krátkém čekání byl ohlášen boarding, přímo podle odletového řádu. Společný let KLM/ČSA tentokrát zajišťovaly České aerolinie, milým překvapením byl dárek pro děti (nebo jen pro Jirku? – nebylo to jasné): pěkné dřevěné domino v krabičce a magnetická forma jedné z variant hry Člověče, nezlob se.

Let do Amsterodamu jsme absolvovali už mnohokrát, přesto nás přílet jako obvykle překvapil. Namrzlá políčka (nebo záhonky) kolem holandského hlavního města byla rámována sítí stříbrných kanálků zamrzlé vody, spolu s vycházejícím sluncem jsme sledovali zajímavé optické efekty.

Čekání v Amsterodamu jsme strávili čtením časopisů a děti hraním nových her na stolečku se zajímavě řešenými otočnými zaklápěcími sedátky. Občas jsme se prošli, prohlídli si kabrio Porsche Carreru jako hlavní výhru letištní lotérie (stačí koupit los za 99 Euro).

Jen nepatrně zpožděný byl náš let obskurní letecké společnosti Martin Air na Kubu (Havana) a Dominikánské republiky. Společnost vlastní asi 6 starších letadel, sama se nepočítá mezi nízkonákladové společnosti, ale za sluchátka vybírá 4 Eura (sluchátka je možné si pak nechat a vozit je s sebou na další lety, nicméně většina zákazníků stejně asi příště zvolí jinou společnost, kde bude mít sluchátka zdarma zapůjčená, jiné použití sluchátek díky nestandardním konektorům nepřipadá do úvahy).

Letěli jsme severní cestou kolem Grónska, přes pobřeží Kanady a USA k jihu. U Grónska byla výborná viditelnost, poprvé jsme tedy z letadla obdivovali ledová pole, kry a ledovce Severního ledového oceánu.

Po asi deseti a půl hodině letu jsme měli mezipřistání na Kubě v Havaně. Někteří spolucestující o mezipřistání neměli tušení a byli z ohlášeného přistávání trochu nervózní. Náš ukrajinský soused byl přímo zděšený, pořád se nás ptal na důvody a zbědovaně prohlížel svůj pas. Asi se obával kubánského razítka v něm a problémů při návratu domů. Příliš nevěřil, že při tranzitu se kontrolami neprochází. Celou dobu čekání se snažil být nám co nejvíce nablízku a napodobovat naše chování včetně procházky halou.

Většina pasažérů zde končila, jiní zase nastupovali. Kvůli ulehčení kontroly měli nejdříve vystoupit cestující na Kubu, pak teprve ostatní. Ovšem anglickému hlášení nebylo příliš rozumět, španělskému asi také ne, takže se stejně do uliček nahrnuli všichni a až letušky u dveří dělaly selekci.

Vystoupit museli všichni, ale až po vystoupení poloviny lidí se ozvalo hlášení, že kvůli úklidu letadla si máme vzít s sebou i zavazadla. Ti, co rozuměli, se začali hrnout zpět proti těm, co nerozuměli. Začal zmatek, takže vystupování z letadla se poněkud protáhlo.

Letiště v Havaně je vlastně jedna hala, bez některých náležitostí obvyklých na jiných letištích. Nás pobavilo například hlášení a svolávání cestujících k odletu, ke kterému zřízenec používal starodávný megafon. Také bezpečnostní kontrolou se zde neprochází při odletu, ale už při průchodu z letadla do haly.

Naše hodinka se tu dala v pohodě vydržet, alespoň jsme se trochu protáhli. Z prosklenných stěn do okolí letiště sice moc vidět nebylo, ale dlouhou chvíli jsme si krátili pozorováním rolujícího Jumbo Jetu a přemýšleli jsme, jak je asi organizován nástup 600 lidí jedněmi dveřmi z haly bez klasických ohraničených prostor před gaty.

Při opětovném nástupu do letadla jsme měli přednost před novými cestujícími, usadili jsme se v klidu zpět na naše místa a čekaly nás poslední necelé dvě hodinky letu do Santo Dominga.

Přistání bylo hladké, až později jsme se dověděli o menších komplikacích páru našich kolegů sedících vzadu trochu dále od ostatních Čechů, kteří začali vstávat hned po dosednutí na plochu. Letušky je přinutily sednout a připoutat až do zastavení letadla, ale oni zase spolu s okolními cestujícími zůstali sedět. Netušili, že jejich okolí cestuje z Havany do Amsterodamu a v Santo Domingu nevystupuje. Až když letušky začaly zavírat dveře, povedlo se jim na poslední chvíli vystoupit.

Kufry dorazily v pořádku, turistické karty jsme měli zaplacené už od FIRO Touru a vyplnili jsme je již doma. V příletové hale nás čekala delegátka a průvodkyně Alena, která již druhým rokem žije v Dominikánské republice a chystá se zde zůstat nastálo. Pracuje pro místní cestovní kancelář Carribisimo, ta zde zastupuje většinu českých cestovek a prakticky od toho okamžiku jsme nebyli FIRO Tour, ale Carribisimo. Cestovka i její španělsky mluvící průvodci mají i místní licence, což velmi zjednodušuje cestování.

Kufry jsme naložili do vozíku za malým autobusem, do kterého se vešlo právě nás 20 plus průvodce a řidič, vzadu mohla zůstat neobsazená sedadla nad koly, kde se nedá sedět kvůli nohám, a část pětky. Všechny autobusy jsou v Dominikánské republice úplně stejné, jen v nejznámějších letoviscích jsme později zahlédli několik autobusů velkých evropského typu. Dominikánci jsou zřejmě trochu útlejší přes boky než standardní Češi, protože na dvojsedačku se vždy vešlo 11/2 člověka, zbývající „půlka“ visí do uličky. Sedadla jsou kromě toho nepříjemně koženková, ale díky spolehlivě fungujícím regulovatelným klimatizacím se to dalo vydržet.

Vydali jsme se směrem k hlavnímu městu vzdálenému 30km od letiště a pak večerním Santo Domingem až do samotného středu jeho nejstarší části, kde na rohu náměstí s nejstarší katedrálou Nového světa a sochou Kryštofa Kolumba stál náš hotel. Cestou jsme projeli kolem obrovského majáku – památníku Kryštofa Kolumba, řeku jsme překonali po otáčivém mostě v noci pouštějícím námořní lodě proti proudu řeky dále do vnitrozemí.

Místo dvou sousedních pokojů nám na recepci nabídli jeden čtyřlůžák, vzhledem k pozdní hodině a únavě nás i dětí nám to připadlo výhodnější než běhat po chodbě s oblečením a kartáčky na zuby, protože věci v kufrech jsou samozřejmě pomíchané. Ještě jsme měli zajištěnou večeři, přestože jsme z letadla byli skoro přejezení.

V přízemní restauraci otevřené do náměstí pulzoval život, část restaurace byla přenesena ven pod obrovskou korunu jednoho ze stromů stojících v rozích náměstí, my jsme ale zůstali uvnitř pod větráky zastupujícími klimatizaci.

Většina si zvolila ze dvou nabídnutých druhů jídel vepřový kotlet, přílohy se lišily. Někdo chtěl hranolky (tady spíše opečené brambory), někdo zůstal u nejčastější místní přílohy – rýže, my jsme si dali platanos fritos, opečená kolečka zeleninových banánů nevhodných k jídlu za syrova. K pití byl zdarma půllitr vody, za sedmičku místního piva („plzeňského typu“ – pilsener type) se platily 2 dolary.

Kotlet byl vynikající, brambory jsou lepší než banány ale aspoň jsme je zkusili, později si je ještě několikrát dáme, abychom měli nějakou změnu oproti obvyklé rýži.

Brzy jsme popřáli zbytku výpravy dobrou noc a odešli do pokoje přeorganizovat kufry a spát.

Ke snídani jsme měli volbu mezi kontinentální snídaní nebo omeletou z vajíček a šunky. Abych se blýskl svou španělštinou, oznámil jsem číšníkovi naši volbu „quattro huevos“ a na upřesňující dotaz jsem dodal „fritos“, takže jsme nakonec místo omelety dostali buličí/volská oka. Ale snědli jsme je s chutí, a to jsme netušili, že omeleta bude naší nejčastější snídaní a rádi si ještě dáme i jiné úpravy vajíček. K pití byla káva s mlíkem „café con leche“- obvyklá příprava v latinsko-amerických zemích je zalití malého množství extrémně silného kávového koncentrátu mlékem. My mléko moc nemusíme, takže jsme si dali americké preso odpovídající zhruba našemu, jen mléko se k němu nedává automaticky a musí se o něj požádat (a obsluha se diví, proč že jsme si nedali con leche). Místo džusu, jak ho známe od nás, se podávala hustá koncentrovaná šťáva vymačkaná z čertsvých pomerančů. Vynikající.

Věci jsme si mohli nechat na pokojích a vyrazili jsme na pěší prohlídku starého centra Santo Dominga, která samozřejmě mohla začít přímo před hotelem u nejstarší katedrály všech Amerik (Severní, Střední i Jižní). Bohužel byla neděle a katedrála byla pro turisty zavřená, aby věřící (95% obyvatel) měli klid na mši. Prohlédli jsme si ji tedy zvenku a postáli jsme chvíli před sousední sochou Kryštofa Kolumba.

Začalo trochu mžít, naše deštníky ale zůstaly na pokoji v hotelu, k pevnosti prvních guvernérů jsme šli se vzrůstajícími obavami o další vývoj počasí, které průvodkyně Alena příliš nerozptýlila, protože déšť prý zde není tak vyjímečný, jak jsme si mysleli. Pevnost se líbila hlavně dětem, je tu spleť různých místností navzájem propojených chodbami a schodišti, které mohly zkoumat bez vážnějšího nebezpečí úrazu, když se ovšem pomine občas chybějící schod nebo prkno v příklopu zakrývajícím různé díry.

Z věže pevnosti je celkem pěkný výhled na řeku ústící do blízkého Atlantiku. Nahoru se mohlo vyšlapat po opotřebovaném kamenném schodišti, Alena nás tam sice netlačila, ale my máme vyhlídky rádi takže jsme těch pár schodů s chutí vyběhli. Mžení na chvíli ustalo, děti běhaly někde samy (občas jsme je zahlédli dírou v podlaze zkoumat haly o úroveň níže, přestože na věži byly samozřejmě také).

Od pevnosti vede další místní americké „nej“, tentokrát nejstarší kamenná ulice Calle Las Damas. Kromě luxusního Sofitelu v jedné z historických budov zde stojí několik zajímavých staveb, třeba dům Hernána Cortéze, pokořitele říše Aztéků, nebo nedávno zrekonstruovaný národní památník (s pohřbenými dominikánskými velikány, nám samozřejmě většinou neznámými, stojí zde i čestná stráž, na rozdíl od naší Hradní stráže s mnohem volnějšími pravidly).

Na jedné z vlajek v památníku nám Alena popsala dominikánskou vlajku a v ní skrytou symboliku. Podobně jako jinde i zde červená symbolizuje prolitou krev, modrá zase karibské nebe, bílý kříž rozdělující vlajku na čtvrtiny značí křesťanské vyznání většiny obyvatel.

Prošli jsme celou Calle Las Damas až na Španělské náměstí. Řeka je zde kontrolována hradbami s několika zrezivělými děly.

Dominantou náměstí je dům Diega Kolumba, guvernéra Hispaňoly, syna Kryštofa Kolumba. Pěkná, hranatá, patrová kamenná stavba s arkýřovými terasami na obou podlažích, z obou stran paláce (do náměstí i k řece). Diego zde úřadoval a bydlel s celou rodinou, dvě děti si přivezl ze Španělska a dalších pět se mu narodilo tady. Palác je zrekonstruovaný a slouží jako muzeum. Některé místnosti jsou zařízeny v původním duchu (kuchyně, pracovna), jiné jsou muzeální.

Na vyvýšenině na druhém břehu stojí megalomanský maják-památník Kryštofa Kolumba. Vysoká a mnohapatrová stavba s půdorysem křesťanského kříže, občas z ní večer šlehají laserové paprsky kreslící kříže i na obloze, ale ani Alena to jetě nikdy neviděla.

Stavba památníku k pětistému výročí objevení Ameriky (středověkými Evropany) výrazně ublížila státnímu rozpočtu a celé ekonomice Dominikánské republiky. Jsou zde jedny ze dvou pozůstatků Kryštofa Kolumba, o jejichž pravosti Dominikáci nepochybují, stejně jako Španělé o těch svých. Jinak je prý památník totálně nezajímavý, má ohromovat jen svou velikostí, takže jeho návštěva není v programu cestovních kanceláří, ani té naší.

V jedné z místností Diegova paláce jsou pochopitelně i kopie Kolumbových lodí s velitelskou Santa Marií (doprovodné Pinta a Niňa). Z XVI. století pochází několik barevných ručně psaných knih, které jsou zde volně vystaveny ve skleněných vitrínách, nijak nechráněny před světlem nebo střídáním teplot. Fotit se smí i s bleskem, ke kolorování byla použita přírodní barviva, která prý s věkem a světlem spíše zjasní než aby barvy bledly.

Před budovou roste mahagonový strom, který ale vypadá naprosto nudně a fádně. Nás odchytl prodejce CD s místní hudbou. Vždy si CD kupujeme kvůli pozadí pro video, tady jsme po chvíli smlouvání dali pět dolarů za dvě CD (merengue a nějaký další místní druh hudby). Jedno jsme doma nerozchodili vůbec, z merengue se dá použít 11 prvních písní z asi 16 nahraných, pak se počítač kousne. Možná by CD fungovala na přehrávačích, ale proto jsme je nekupovali. Nicméně účel byl splněn, 11 písniček stačilo.

Opět začalo poprchávat, Alena se proto rozhodla navštívit Muzeum jantaru, které bylo jinak plánované až ve městě Puerto Plata. Dominikánská republika má dva národní polodrahokamy – organický jantar a druh mramoru jménem larimar. Jantar je zkamenělá pryskyřice, ten zdejší je z pryskyřice listnatých stromů – obvyklé jantary nalézané jinde jsou spíše ze stromů jehličnatých. Nejcennější jsou kusy s uvězněným hmyzem nebo jinými drobnými živočichy, třeba ještěrkami. I zdejší muzeum několik takových kamenů vystavuje, u drobnějších kousků je před nimi zvětšovací sklo, aby bylo lépe vidět strukturu kamene a zalitý hmyz. Hlavně děti zaujal model pravěkého kmene s kapající pryskyřicí, která pohlcuje pramravence, vše několikanásobně zvětšené.

Také kusy kamene larimaru jsou vystavené, ale je jich mnohem méně než jantaru, asi že v nezpracované podobě není tak efektní.

Na nádvoří nám nabídli kávu a pití, limonády refresco jsou nejčastěji u nás známé produkty coca-cola/sprite/fanta nebo pepsi/7UP/mirinda. Jsou zde pěkné toalety, kterých bylo celkem potřeba, na stromě cizopasí živořící orchidejka a několik bromélií. Ve výklencích jsou panenky bez obličeje, symbol multirasové dominikánské společnosti (běloši-indiáni-černoši a všechny druhy míšení těchto základních ras, panenku si každý může představit podle sebe).

Nakonec nastal čas nakupování. Největší úspěch měly stříbrné prsteny Happy hour, které mají dvojitý kroužek a u kamínku miniaturní pantíky. Z jedné strany je kamínek larimarový, ale když se objímky otočí, objeví se zrubu kamínek jantarový. Je zde povoleno v rozumné míře smlouvání (t.j. každou žádost o slevu podpořit argumentem typu: „Budu platit hotově!“, nebo: „Při více kusech chci množstevní rabat!“). Z asi 80 dolarů jsme se dostali na 55, ale museli jsme se sdružit s ostatními, aby se jich vzalo více než deset. Což nebyl problém.

Mezitím přestalo pršet a vyklubalo se z mraků slunce. Kolem ruin prvního kláštera a kolem ruin první nemocnice jsme došli na hlavní obchodní třídu, vyměnili jsme si peníze (1USD = 28 pesos, vzhledem k all inclusive ale moc peněz není třeba, jen na občasný bakšiš, dárky a třeba na pivo při výletech, nám bohatě stačilo vyměnit 50 USD na osobu, ale vše se dá kdekoliv platit i přímo v dolarech).

Hlavní třída končí na náměstí u našeho hotelu, dostali jsme tedy před obědem dvouhodinový rozchod.

S hotelem jsme se rozloučili obědem. Servírovala se vlajka – národní jídlo z dušeného vepřového, rýže a fazolové omáčky. Prý tato kombinace připomíná barvy dominikánské vlajky. Nám tedy nepřipomínala (chyběla modrá), vzhled masa nás také neuchvátil, ale chuťově bylo jídlo až nečekaně vynikající. Tak dobrou jsme již nikdy později nedostali.

Naložili jsme kufry do vozíčku za autobus a vyrazili na západ. Chvíli jsme jeli hlavním městem, najednou se zdálo trochu větší než při pěší procházce. Postupně zástavba řídla, po pár desítkách minut jsme už jeli volnou krajinou, jen občas se kolem silnice objevila vesnička, dřevěné jednoduché domečky, ale krásně barevné – zelené, modré, fialové, červené, žluté. Kolem je pořádek, většina života se odehrává před domy.

Krajina byla nejdříve zamědělská, hlavně banány a asi melouny, živé ploty bugenvilií brání zlodějům k lehkému přístupu k polím. Projeli jsme jedním větším městem, krajina začala strácet svou svěží zeleň, vjížděli jsme do nejsušší části Dominikánské republiky a vůbec celého ostrova Hispaňoly. Banány byly vystřídány kaktusy a yukami.

V druhém větším městě jsme na 20 minut zastavili u motorestu, my jsme neodolali prodavači kešu, balíček za 20 pesos nám přišel celkem levný, vzali jsme pro každého jeden. Při jejich chroupání jsme pozorovali život na parkovišti, jeden z domorodců najednou nervózně začal gestikulovat směrem k papírovému pytlíku opisujícímu kruhy na asfaltu. Než jsme pochopili, co se děje, rychlost se začala zvyšovat a najednou prudký vzdušný vír vynesl pytlík, ale i vše ostatní v okruhu několika metrů do výše desítek metrů. Včetně kamenů a husté clony prachu. Naštěstí se vír po pár vteřinách rozpadl a pytlík se snášel v pomalé spirále zpět na parkoviště.

Vegetace už byla tvořená jen kaktusy, když se před námi objevila Barahona, cíl naší cesty. Na recepci hotelu jsme byli opáskováni nesnímatelnými barevnými all inclusive páskami na ruce. Naše pokoje přímo sousedili, z balkónů a oken jsme hleděli do tropické zahrady s chlebovými stromy, mangovníky a kokosovými palmami plnými kokosáků. Pod námi křičeli ve voliéře dva papoušci.

Už byl večer, bazén ani moře jsme nevyužili.

Pláž Karibského moře je pěkně písčitá, ale písek se na ni prý snad dováží. Stín poskytují slunečníky z palmových listů, kousek od břehu je ostrov bujně porostlý tropickou vegetací. Dnes ale na koupání bylo pozdě a ani zítra to nebude lepší. Na koupání v Karibiku si budeme muset pár dní počkat. Po pláži běhal černoch a tahal za sebou pneumatiku uvázanou na provaze kolem pasu. Mezi pláží a hotelem je zahrada s houpačkami a pár stánků se suvenýry. Houpačky jsme využili, stánky ne.

Večeři formou švédských stolů jsme si naservírovali v restauraci u bazénu.Byli jsme zde téměř sami, pro dvacet lidí se asi nevyplatilo moc vyvářet, výběr byl neobvykle chudý. Ale jedním z jídel byly nám prozatím vzácné mořské plody, to nám k pochutnání stačilo. Kusy chobotnic a kalamáry, škeble, nějaký druh krevet a hlavně nasekané trupy langust, které se nám zdály nejchutnější. Jako příloha rýže v několika variantách, pití tentokrát bez omezení včetně piva a koktejlů.

Obsluha byla poněkud nevšímavá. V době hlavního jídla se obvykle nechodí k baru, aby nevznikaly fronty, objednává se jen u číšníků. Ty ale bylo dnes nutné ulovit, jinak se snažili nevšímavě proklouznout kolem. První piňakoláda nám samozřejmě chutnala, v dospělé verzi s rumem i dětská verze bez něj. Zde je dokonce nealkoholická verze brána jako standard a verze rumová se musí speciálně objednat – con alcohol je s alkoholem, sin alcohol je bez něj. Rum je španělsky ron. Personál v těchto ne tak exponovaných letoviscích obvykle nemluví jinak než španělsky, snad jen na recepci jsou vyjímky.

Po večeři se děti zhouply na houpačkách a šli jsme brzy spát, zatímco někteří kolegové testovali možnosti baru.

Ráno jsme se vydali dále do vnitrozemí k jezeru Lago Enriquillo. Cestou nás Alena bavila vyprávěním o rybářích, kteří vozí turisty na ostrůvek uprostřed jezera. Vždy večer před výletem prý telefonicky potvrdili svou připravenost, turisté ráno ve 400 vstali a po pěti hodinách cesty dorazili k jezeru, kde se dověděli, že zrovna vypověděl motor. Takže se mohli vykoupat v sirném jezírku na břehu jezera a vrátit se domů.

Cestovka Caribissimo se rozhodla situaci vyřešit a koupila za vlastní prostředky nový motor, který teď rybáři používají a udržují za peníze Caribissima. Zvědavě jsme čekali, jak dopadneme my.

Krajina kolem jezera je vyprahlá, prší zde jen opravdu vyjímečně. Občas jsme minuli malou barevnou vesničku, děti v modrobílých uniformách právě chodily do školy. Krátkou zastávku na odběhnutí do přírody jsme měli u sochy bojovníka za samostatnost Enriquilla, podle kterého se jezero jmenuje. Prý se zde se svými partyzány nějakou dobu skrýval.

Po necelých dvou hodinách jsme dorazili k jezeru a nějakou dobu pokračovali po stále užší a horší cestě vinoucí se kolem břehů. Dorazili jsme k našemu cíli a dověděli se, že motor sice běží, dokonce i ten starý, takže pojedeme všichni najednou na dvou lodičkách, ale prozatím není benzín (samozřejmě náš příjezd byl včas avizován). Prý máme počkat dvacet minut. Pochopili jsme, že dvacet minut dominikánských, takže máme určitě přes hodinu čas.

Už kolem autobusu se začali objevovat zdejší leguáni, někteří delší než metr. My je už známe z Mexika, pro ostatní včetně našich dětí něco úplně nového. A i pro nás byli noví svou délkou a svou nebojácností, s jakou čekají na odpadky, které bleskurychle likvidují.

Houštím jsme šli provázeni drakovitými leguány asi deset minut k sirnému prameni, jehož odtok je upraven do jezírka příjemně nazelenalé barvy. Tady jsme složili batůžky a využili čas k balíčkovému obědu. Sendviče jsme k nelibosti leguánů snědli kompletní, ale když došlo na ovoce, dočkali se i oni. Slupky banánů a pomerančů asi považují za prvotřídní pochoutku, protože tak-tak stihly dopadnout na zem a už je nejbližší ještěr likvidoval. Dokonce se občas o ně pořádaly i souboje.

Najedli jsme se, napili, umyli si ruce sirnou vodou, namazali se tím nejsilnějším opalovacím krémem, který jsme měli a asi po 90 minutách došla zpráva, že benzín dorazil. Jinou cestou jsme došli ke slanému jezeru, které leží asi 30 metrů pod hladinou moře a je tedy bezodtokové a tím pádem i patřičně slané. To nás v loďce ale netrápilo. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a společně se chystali vyrazit. Na mělčině u břehu dováděly tři mladé Dominikánky, k plavání se ale neměly – místní lidé jsou obvykle neplavci. To nám potvrdily svými gesty, když se jich náš soused posunky a svéráznou němčinou ptal: „Swimmen nicht?“.

Naši rybáři zamířili loděmi k pravému břehu, brzy jsme mohli rozeznávat detaily pobřeží. Mezi kaktusy a tuhou trávou se občas objevil osamocený kus dobytka, hlavně hrbatí zebu, nás ale zaujali polodivoce vypadající koně. Kromě Hanky jsme si ani nevšimli růžových skvrn na mělčinách, které hned správně identifikovala jako plameňáky.

Zpočátku byli hodně daleko, takže jsme si nebyli úplně jistí, ale dalekohledy to potvrdily. Dostávali jsme se blíže a blíže a za chvíli jsme se dokonce dostali do fotitelné vzdálenosti. Nejhezčí byl pohled na hejno těchto skoro červených ptáků, kteří najednou jako na povel důstojně vzlétli, obkroužili kolečko a zaujali místo o pár desítek nebo stovek metrů dále. A takových hejn jsme viděli několik. Celkem se počet plameňáků musel počítat na stovky rozdělené do hejn o desítkách kusů.

I Alena byla překvapena. Občas zde prý vídává pár osamocených kusů, ale dnešek je skutečně rarita. A ještě doplněná příbuzným druhem trochu světlejších ptáků s kachním zobákem, kteří vytvořili také jedno hejno. Na rozdíl od plameňáků ale létali spíše individuálně než v hejnu.

Ale plameňáci nebyli hlavním cílem. Tím byli krokodýli američtí, kteří zde mají tvořit největší volně žijící kolonii. Do jezera tady ústí říčka, v jejíž malé deltě a v brachické poloslané-polosladké vodě jezera krokodýli žijí. Nejvíce rozmnoženi byli po hurikánu a následné záplavě v srpnu 2003. Tehdy se ve městě Jimanjí protrhla hráz rybníka a 2000 lidí utonulo. Mnoho z nich říčka zanesla do jezera a už je nikdo nenašel…

My jsme viděli pěkně zblízka jeden kus asi něco přes dva metry, na amerického krokodýla slušná délka. Protože ale krokodýl odplaval směrem do jezera, seskočili naši místní průvodci odvážně do vody a brodili se k ústí říčky. Na dospělé jedince sice nenarazili, ale nadehnali nám aspoň pár půl- nebo třičtvrtěmetrových mláďat. Více krokodýlů se nám spatřit nepovedlo, nijak jsme tím nevybočili z průměru ostatních výletů do tohohto místa, obvykle se vidí jen jeden nebo dva kusy. Rybáři nás odtlačili z mělčiny, nahodili motory a pokračovali jsme k ostrovu před námi. A netrvalo ani dvacet minut, než jsme dopluli k dlouhému molu u jeho břehu.

Molo bylo ale hodně formální. Od břehu nejvzdálenější část byla patrná už jen podle osiřelých kůlů, blíže břehu se kousek dal považovat za molo. Taky že jsme k němu přirazili a vylodili se na něj. Bohužel poslední čtyři metry opět chyběly. Oprava by zabrala asi 15 minut, dřeva je kolem dost a dost, ale asi nejsou lidi. Zuli jsme se proto a seskočili do teplé slané vody, kde jsme se hned po kotníky zabořili do jemného bahýnka.

Dobrodili jsme na břeh a po marných pokusech bahýnko setřít jsme rezignovaně obuli sandály bez ponožek na zablácené nohy. Teploměr na mých hodinkách ukazoval 38oC. Slunce nemilosrdně žhnulo.

Nejdříve se muselo kus po pláži, ale po pár desítkách nebo stovkách metrů jsme odbočili mezi kaktusy k otevřenému přístřešku se střechou z palmových listů, kde jsme na sebe navzájem počkali, případně bylo možné si po více než hodině na lodičce odskočit za kaktus. Cesta dále vedla kaktusovým lesem, nejvíce kaktusů zde je kandelábrového typu, ale dost je i kaktusů nopálového typu – s listy jako tenisové rakety (podobnými evropské opuncii) na vysokém kmenu.

Ale trny zde má veškerá vegetace. I to, co na první pohled vypadá jako příjemný keřík nebo nízká tráva, vše jsou pichlavé kaktusy. Z nopálů leželo na zemi jejich zralé ovoce, které jsme chtěli vzít na památku, ale v okamžiku jsme měli ruce a prsty plné miniaturních a téměř neviditelných jehliček se zpětnými trny, které jsme dostávali ven ještě dva dny.

Celé scenérie vypadá velmi exoticky, ostrov je úplně suchý a přežívají jen tyto kaktusy. Teplota je vysoká, vlhkost naprosto žádná. Člověk ani žádný jiný savec by zde nepřežil 24 hodin.

Houštinou kaktusů vede vyšlapaný chodníček, kterým jsme husím pochodem pokračovali do vnitrozemí. Všichni jsme byli v sandálech a každé šlápnutí mimo cestu skončilo zabodnutím kratšího či delšího trnu do prstu nebo chodidla, takže výzkumnické a objevitelské pudy jsme v sobě velmi rychle potlačili.

Ale úplně bez života ostrov samozřejmě není. Létají zde ptáci, nejvíce nějaký druh kavky nebo vrány (prý zde ale zahlédli i kolibříka). A samozřejmě leguáni. Tentokrát trochu více plašší než u sirného jezírka, ale ne natolik, aby před námi bázlivě utíkali. Spíše se nenápadně drželi trochu stranou.

Cesta končila u skupinky přístřešků a budovy „muzea“ s několika fotkami a informačními tabulemi. V muzeu sice byl chládek, ale vzduch byl zase tak nehybný, že jsme se rychle začali potit více než na slunci venku. Nejlépe bylo asi na verandě.

Před muzeem byl jediný hmotný exponát – kanoe vydlabaná z jednoho kusu dřeva. Těžko říci, zda historický nález nebo model.

Většina výpravy se usadila ve stínu, nás ale zaujala panoramata a ani leguánů jsme nebyli dostatečně nabaženi, takže jsme sami vyrazili na průzkum okolí, vedro nevedro. A opravdu jsme pod keřem našli vypaseného leguána. Zkoumavě a nedůvěřivě si nás prohlížel, pak se snažil i zbaběle ustoupit, ale neměl šanci. Prostě jsme se rozhodli udělat si s ním fotku a tak neměl šanci, dokud se nám to nepovedlo.

Kromě několika dalších, ale už asi menších leguánů, jsme narazili i na nějaké ještěrky podobné našim českým hnědým ještěrkám a na jednu krásně duhově modrou, štíhlou a rychlou, připomínající scinka (možná to byl modrý scink). Ta byla tak rychlá, že byl problém odchytit ji alespoň do kamery, foťák neměl šanci.

Hodně opatrně jsme našlapovali, abychom se vyvarovali zabodnutí trnu do nohy, úspěšní jsme byli jen částečně. Pořídili jsme tedy pár snímků s kaktusovým lesem a panoramatem modré jezerní hladiny v pozadí a už se začali kolegové řadit ke zpátečnímu pochodu.

Cestou jsme ještě jednou obdivovali obrovské nopály, Jirka si zabodl kus kaktusu s minimálně deseti trny hluboko do nohy (naštěstí tento druh nemá zpětné háčky a v tom horku je asi vše sterilní, protože ani později se rána nezanítila a během pár hodin po poranění nebylo ani památky).

Nalodění přes chybějící molo proběhlo v podobně humorném duchu jako vylodění, pár bot skončilo ve vodě, některé byly zapomenuty na břehu, ale nakonec vše dobře dopadlo a mohli jsme vyrazit zpět. Na lodičce se poprvé začala objevovat drobná štípnutí, prý od malých mušek, skoro neviditelných (také jsme je nikdy neviděli, ale věříme). Dost bolí, dlouho nemizí a repelent pomáhá pouze velmi omezenou dobu. Vzhledem k blízkosti malarických oblastí v nedalekém Haiti jsme jen doufali, že to byly skutečně mušky a ne Anopheles. Mušky nás obtěžovaly celou další dobu našeho zájezdu, pokousaní jsme se vraceli i z naprosto nečekaných míst, kde bychom je určitě nepředpokládali. Ale není to tak hrozné, aby to kazilo náladu.

Do horkého prostředí Lago Enriquillo jsme vyrazili jen v tílkách a kraťasech, namazali jsme se pořádně opalovacím krémem s ochranným faktorem 16, ale teď se začalo ukazovat, že to nestačilo. Děti se asi natřely důkladněji, ale my jsme už byli červení jako raci. Ještě nás to nepálilo, ale večer už jsme to cítili.

Naštěstí zpáteční cesta byla rychlejší, už jsme nelovili krokodýly a plameňáky, za půl hodinky jsme se tedy mohli chladit v sirném jezírku. Ne všichni našli odvahu se ponořit do mírně zapáchající vody, ale my jsme si přidělených 25 minut užili a vydrželi bychom i déle.

Autobusem jsme pokračovali dále kolem jezera, po několika naprosto pustých kilometrech se znovu objevily malé barevné vesničky s bohatší vegetací kolem dřevěných domků, zastoupenou hlavně banánovníky. V jedné z těchto vesniček řidič zastavil u mercada na nákup studeného piva oblíbené značky President. Dominikánský průvodce Frank, aspirant na místo dominikánského konzula v Praze, nakoupil zásobu místního rumu nejlepší značky Brugal a nějaké chlazené koly. Každý vyfasoval umělohmotný kalíšek a poprvé (ale rozhodně ne naposled) jsme ochutnávali tradiční Cuba libre.

Samozřejmě jsme nejdříve ochutnali rum samotný, ale je to zbytečné plýtvání. Náš český „rum“ vyráběný destilací kdoví čeho (řepa, žito) je krásně aromatický a chutný. Bohužel to není to, čemu říká rum ostatní svět. Pravý rum je vyroben jen z cukrové třtiny a samotný je téměř bez chuti, bílý rum typu Baccardi dokonce úplně bez chuti. Zato v míchaných nápojích je vynikajcí, podpoří a zvýrazní aróma ostatních složek, dodá koktejlu sílu a dokonce i nové nečekané chutě a vůně. Takže jsme si rádi nechali dolít kelímky kolou. Správné Cuba libre se nejčastěji míchá 1 díl rumu na 2 díly koly, ale v Dominikánské republice se rumem zásadně nešetří a poměr se často obrací, a to i u bílého rumu VAT151, který má 75%.

Nechali jsme nalít ochutnávku i dětem a rádi jsme zbytek po nich dopili.

Alena nás instruovala o chování na haitském trhu, hlavně o nedůtklivosti domorodců na focení a natáčení, a po pár desítkách minut jsme zaparkovali autobus na parkovišti u haitské hranice. Na haitské straně je každodenní trh, na který mají Dominikánci volný přístup a pouští zde i turisty. Haiťani, přestože žijí s Dominikánci na jednom ostrově Hispaňola, mají úplně jiné antropologické předky. Dominikánci jsou potomci původních indiánů Taínů, dobyvatelských Španělů a různých míšenců, Haiťané mají za předky černé otroky dovezené z Afriky, mluvící francouzsky. Jsou černí jak afričtí černoši. Haiti je mnohem chudší a je výrazně poznamenané diktátorskými režimy. Proto zde na trhu rádi vidí dominikánské zákazníky, z jejich pohledu bohatší. Ale vědomi si své chudoby, neradi se fotí. Fotoaparát jsme tedy nechali v autobuse a na kameru jsme náhodně natáčeli od pasu.

Hlavním sortimentem jsou zemědělské plodiny, které si Dominikánci odvážejí po pytlech. Pro nás to byla jen krátká zastávka na nasátí tísnivější atmosféry západní části ostrova, řídké nákupy kolegů se omezily na rum a cigarety (2/3 zájezdu kouřily). Drželi jsme se pro jistotu pohromadě a po dvaceti minutách už jsme byli zpět u autobusu.

Vzhledem k ochutnávkám rumu a pití studeného piva jsme museli u první benzínky zastavit na záchod, naproti benzínce jsme obdivovali nádherně starobylé hasičské auto s nápisy Bomberos. Další cesta vedla dále kolem jezera, minuli jsme město Jimanjí, poničené před nedávnem hurikánem a následnou povodní. K památníku bojovníka Erinquilla jsme přijeli z druhé strany a stejnou cestou jako ráno jsme se vrátili ještě před setměním do hotelu.

Děti byly plné energie, otestovaly ještě jednou houpačky, ale už byl čas jít k večeři. V našem hotelu se ubytovaly i týmy cyklistů právě absolvujících etapový závod kolem Dominikánské republiky, noc byla trochu divočejší, protože mladí cyklisté ve vedlejším pokoji nezapřeli latinsko-americký temperament, ale nic hrozného to nebylo. Výhodou obsazeného hotelu byla bohatá večeře, s včerejškem nesrovnatelná. Nás potěšily na přání dělané palačinky jako příjemný zákusek po večeři.

Ráno po snídani jsme vyklidili pokoje, odjezd byl stanoven na devátou. Bohužel start cyklistického závodu byl o něco dříve, než se nám povedlo vyjet. Z Barahony se dá jet prakticky jen zpět až k Santo Domingu, stejně jsme jeli my i závodníci. Asi 5 minut nám chybělo, abychom stihli závodníky předjet před uzavřením silnice. Možná kvůli poslední cigaretě kouřících kolegů nás teď čekalo několik hodin cesty za závodním peletonem, udržujícím slušný průměr kolem 40 km/h.

Večer se povedlo kolegům seznámit se i s českým zástupcem v řadách závodníků, naším paralympikem Ježkem, jezdícím i s jednou amputovanou nohou rovnocené závody se zdravými cyklisty.

Nečekané sdržení způsobilo, že v době oběda jsme byli teprve na místě, kde jsme předvčerejšky kupovali pražené kešu. Alena operativně změnila místo oběda a spolu s Frankem nám pomohli objednat si oběd zde. Personál byl poněkud chaotický, na takové návaly (20 lidí) nebyl evidentně zvyklý, ale vše dobře dopadlo. K pečenému kuřeti jsme si dali rýži (hranolky nevypadaly důvěryhodně) s fazolovou omáčkou. A po dobré zkušenosti z minula jsme vyhlíželi prodavače kešu, který se skutečně objevil. Protože neměl drobné, vzali jsme rovnou 5 balíčků, aby to bylo za rovnou stovku.

Na předměstí Santo Dominga závod končil, pobavil a dojal nás sólojezdec, který se ve snaze nenechat se dostihnout dalšími dvěma jezdci těsně před cílem věnoval situaci za sebou tak důkladně, že minul správnou odbočku a musel se vracet a proplétat ulicemi již otevřenými pro automobilový provoz.

Naše cesta pokračovala na sever. Minuli jsme střed města a dálnicí jsme pokračovali do vnitrozemí. Po necelé hodině jsme dálnici opustili a zastavili v malé vesničce u neoznačeného dvora. Alena nám oznámila jobovku, že do hor si náš řidič s vozíkem netroufne, čekají nás prudká stoupání a serpentýny, takže vozík zůstává zde a zavazadla musí být uložena na zadní sedačky. Řidič s místními pomocníky to chtěli udělat sami, ale v rámci urychlení jsme jim pomohli. Dobře jsme udělali, náklad byl uložen bezpečně, na rozdíl od pozdějších podobných situací, kdy kufry naskládané Dominikánci bez ladu a skladu padaly lidem na hlavy.

Cesta se začala prudce škrábat vzhůru do hor. Ještě za dobrého světla nám řidič zastavil na focení u kraje cesty, ale místo nemělo ta správná zajímavá panoramata.

Postupně jsme vystoupali až do 1500 m n.m., kde začíná nejúrodnější část ostrova, údolí s městem Constanza. Údolí je velmi malebné, spíše než jako v Karibiku jsme se cítili jako v alpském podhůří někde ve Švýcarsku, jen vegetace s převládajícími palmami a banánovníky byla jiná.

Hotel si opravdu zsalouží přídomek „horský“, leží na svahu kopce s výhledy na protěší strany údolí. Alena nám zařídila výborné ubytování. Abychom jako rodina měli soukromí, dostali jsme k dispozici jen pro sebe patrovou vilu, nahoře s halou (krb, televize, křesílka, velká terasa) a jedním pokojíkem s koupelnou, po schodech se šlo do přízemí s dalšími dvěma pokoji s koupelnami.

Hořejšek jsme vyhradili obsahu kufrů, spodní patro jsme vyčlenili na spánek. Dobře jsme udělali, díky stropu z volně ložených tašek bylo přízemí v noci teplejší. Noci jsou zde totiž v této nadmořské výšce chladné, topení ale v Dominikánské republice neznají.

Večeře byla trochu později než nám personál slíbil, chuťově vše dobré, ale úplně studené. Jídlo bylo totiž dováženo ze sesterského hotelu a cestu teplé nevydrželo. Ale to byla jen drobná piha na kráse tohoto místa. Děti to hotelu rády prominuly, protože jim to vynahradil internet zdarma na počítači u recepce. Protože jsme měli hotovo, poseděli jsme trochu déle než obvykle, než jsme se odebrali do naší vily. Tam ještě děti přecvakaly několikrát všech 60 programů, chvíli sledovali i zde hrané telenovely známé od nás (prý novější díly), nakonec jsme je museli do postelí dostat přímým příkazem.

Hned při východu slunce nás uchvátil výhled z terasy do okolní krajiny. Přímo pod terasou s hotelovými vilkami je vysázen sad pomerančovníků, mandarinek a banánů, příjezdovou cestu lemují keříčkové rostliny, známé u nás jako vánoční hvězdy, většina ve žluté variantě. Za sadem vede příjezdová silnice skrz celé údolí, v dáli za ní se na opačné straně zvedají do více než dvoutisícových výšek vrcholky kopců a hor. Někde za obzorem je i nejvyšší hora Karibiku Pico Duarte 3.087 m vysoká.

I na snídani jsme ráno museli chvíli čekat, děti si tím pádem mohly zasurfovat na internetu, nás také nic nehonilo, nijak jsme tedy neprotestovali. Po snídani nás čekala příznivá zpráva – navzdory očekávání byla pro náš výlet k vodopádům Aguas Blancas k dispozici dvě auta a mohli jsme jet všichni najednou.

Jeli jsme menšími náklaďáky Hyunday s plachtou na korbě, pod kterou byla svařená konstrukce s podélnými lavicemi. Rozdělili jsme se do skupin, řidiči nám pomohli nahoru a vyrazili jsme nejdříve do centra Constanzy a posléze dále do hor na druhé straně údolí.

Projížděli jsme perifériemi města po úzké strmé cestě, rychlost odpovídala stavu vozovky, měli jsme dost příležitostí sledovat zblízka (a z mírného nadhledu) všední život místních obyvatel v jejich dřevěných domečcích. Otevřenými dveřmi jsme viděli, ze dům má obvykle jen jednu velkou společnou místnost, většinu času tráví Dominikánci na zápraží a v blízkém okolí. Všude je v rámci možností pořádek a celkem čisto, každou chvíli někdo velkým koštětem zametá okolí domu, podle rozvěšeného prádla to vypadá, že se často i pere. Všichni vypadají čistě a velmi dbají na úpravu svého zevnějšku.

Cesta se nenápadně zhoršovala, dostali jsme se konečně ven z města, kolem byly jen svěže zelené kopce. První zastávka byla u rozlehlých jahodových polí. Řádky s jahodami jsou chráněny černou plachtou, každý řádek má hadicí přivedené přímé zavlažování. Jesltliže js svah příliš strmý, jako jsme viděli na protějších kopcích, je půda fixována terasami.

Víceméně otevřenou korbu náklaďáku plachty naprosto nedokázaly ochránit od prachu, za chvíli jsme byli všichni úplně šedí, v záhybech oblečení, ve vlasech i na obličejích se nám usazovaly vrstvy prachového písku. Domy podél cesty prakticky zmizely, jen občas jsme projeli menší osadou. V jedné z osad jsme viděli dokonce pravou arénu pro nejrozšířenější místní lidovou zábavu – kohoutí zápasy.

Cesta se ještě více zúžila, místy to byly jen vyjeté koleje vrstevnicí obepínající svahy kopců. Jeli jsme krokem, překonávali jsme potoky a místy i prudká stoupání. Do plachet nám švihaly větve stromů. Obdivovali jsme umění a hlavně odvahu řidičů, slabší povahy se raději nedívaly do propastí pod námi.

Nakonec se před námi otevřelo trochu širší a rovnější prostranství, sloužící jako parkoviště. S roztřesenýma nohama jsme slezli z auta a Alena s řidiči nás povzbudila silným Cuba libre. Dali jsme si dvakrát.

Vyšli jsme pěšinkou na mírný kopeček s nečekanou reklamou na rum Brugal pod fousatým stromem (tzv. „Strýcovy fousy“ jsou cizopasná rostlina parazitující na stromech).

Pěšinka pokračovala můstkem přes dravou horskou říčku. A už tady jsme zahlédli proud vody padající přes skalní hranu do propasti. Vyškrábali jsme se na vyšší protější břeh, porostlý hustým tropickým křovím, vyšlapaným zeleným tunelem jsme pokračovali k vodopádu. Pěšina končí na kamenitém výběžku nad jezírkem, do kterého padá z výšky téměř 50 metrů nejvyšší vodopád Karibiku.

Po kamenech se dá při trošce šikovnosti a opatrnosti sešplhat až k jezírku, na koupání to ale moc není, protože horská říční voda je studená i v tropech. Kochali jsme se, natáčeli a fotili. Někomu se povedlo vyprovokovat naše řidiče, posilněné rumem s kolou, aby nám dokázali, že se v jezírku dá skutečně koupat.

Svlékli se oba do slipů, skočili šipkou do ledové vody a kraulovali na druhou stranu jezera. Tam vylezli na zelenou vegetací pokrytý svah a drkotali zubama. Jeden z nich nakonec našel odvahu k opětovnému skoku do vody, doplaval pod padající masu vody, asi vteřinu se nechal masírovat do zad a rychle se vrátil k pomalu modrajícímu kolegovi. Ještě pár grimas a póz s nalezenou prázdnou flaškou Brugalu a studenou vodou zpět. Po zásluze byli odměněni pár doušky pravé moravské slivovice. Aspoň se nebudou bát při prudkých klesáních na zpáteční cestě.

Strávili jsme u vodopádu asi půl hodinky, před nástupem jsme si zopakovali rituál s Cuba libre a vydali jsme se stejnou cestou zpět. Alena nám skoro s obavami nabídla návštěvu místní minizoo, bála se, abychom nebyli zklamaní, raději nám ji tedy popsala ještě chudší než skutečně je. Nicméně času bylo dost a svérázná majitelka prý vaří dobré kafe. Nenechali jsme se přemlouvat a statek se zvířaty na svahu kousek před Constanzou jsme navštívili.

Hned po seskočení nás přivítal statný pštros, volně běhající po louce před restaurací. Na pohlazení jsme nenašli odvahu, zlé oči a ostré drápy vzbuzovaly respekt. Asi oprávněný, protože po pár minutách pštrosa raději zavřeli do stáje.

V klecích tu byl k vidění párek papoušků, procházel se kolem páv, nám se nejvíce líbily opičky. Od papoušků jsme si „půjčili“ ptačí zob, na natažené dlani jsme ho nabídli opičkám, které si ho bleskurychle sebraly a snědly.

Kousek níže jsme cestou zaregistrovali oslíky, sešli jsme tedy asi sto metrů zpět a chtěli jsme si listy z vozu s krmením získat přízeň nejhezčího oslíka stojícího opodál u ohrady. Nestáli jsme mu ani za mrknutí, ani šťavnaté listí nepomohlo. Ostatní větší osli postávali za plotem v ohradě a těm naše listy chutnaly.

Nakonec si ale náš malý favorit koutkem oka všiml Jirky sedícího na kládě, který ho evidentně zaujal. Hned k němu popošel a nechal se s oddaným výrazem hladit a krmit. My ostatní jsme ale byli dál jen vzduch.

Vrátili jsme se do stylově vyzdobené restaurace a chtěli jsme si dát zdejší vyhlášené punčové kafe. Bohužel nešla elektrika, která byla potřebná k přípravě některé ze složek, zůstali jsme tedy u kávy normální, ale stejně výborné.

Majitelka prý hostům často zpívá merengue, ale jako moderní zpěvačka potřebuje mikrofon a zesilovač, přišli jsme tedy při výpadku elektriky i o její vystoupení. Ale nudící se řidiči našli dominikánské lidové nástroje ležící na pultu – bubínek, rumba-koule a „valchu“ stočenou do válce s držátkem. Nic jiného nebylo potřeba. Pustili se do rytmického hraní, zpěvu a tance, kterému neodolala ani majitelka.

Improvizované vystoupení trvalo asi dvacet minut a nám se líbilo. Někteří kolegové se snažili i připojit, ale na místní neměli. Dokonce ani tak jednoduchý nástroj jako jsou rumba-koule Češi neumějí správně dominikánsky ovládat.

Po obědě jsme si objednali koně na projížďku, ale už samotné objednávání probíhalo tak podezřele, že nás ani nepřekvapilo, když na dohodnuté místo nikdo nepřišel. Po akademické čtvrthodince jsme pěšky vyrazili na prohlídku okolí hotelu. Děti už měly vypozorována zajímavá místa, hned nás vedly na kachny v malé vodní nádrži. Bylo odsud vidět i na koňskou ohradu, kde se pár kovbojů marně snažil odchytit do lasa nějakého koně. Možná to měl být ten náš, ale pokusy byly tak beznadějné, že koním od lovců přímé nebezpečí určitě nehrozilo.

Zamířili jsme do zahrady s ukázkami typického ovoce, od avokáda přes mango až po citrusy (prý velmi sladké citróny, pomeranče, mandarinky a obrovské grepy). Zahlédli jsme i pár keříků kávy, několik dalších stromů a keřů plodilo ovoce nám naprosto neznámé. Mezi stromy se pásly přivázené kozy a ovce.

Přešli jsme na stráň pod vilami do citrusového a banánového háje, na který máme výhled z naší terasy. Většina plodů byla pěkně zralá, nebyli jsme si ale jistí, jak je ovoce ošetřované a zda se vůbec smí trhat, kromě toho jsme nedostatkem ovoce rozhodně netrpěli, u každého jídla je k dispozici ovoce prakticky v neomezeném množství.

Obešli jsme přední stranu hotelového areálu a ocitli jsme se na louce s hřišti za hotelem. Děti (a nejen ony) se zhouply na houpačkách. Ve voliérách na nás pokřikovalo hejno andulek a korel, nad námi kroužil sup (ve Střední Americe prý supi nežijí, jim podobní ptáci jsou místní malí kondoři, ale pro nás je kondor majestátný pták z vrcholků And).

Stromy jsou zde obalené „strýcovými fousy“, keřové velkokvěté ibišky s nejčastěji červenými květy dosahují mnohametrové výše a tvoří husté živé ploty. Pozorovali jsme chvíli okolí z laviček, které jsou zde připraveny k večerním akcím, nedaleký krb určitě dokáže vytvořit zajímavou atmosféru.

Ještě před večeří jsme se sbalili na další cestu. Studené jídlo už nás nepřekvapilo, chuťově ale bylo opět docela dobré. Sice jsme v tomto hotelu neměli all inclusive, ale nealkoholické pití bylo k dispozici skoro neomezeně, balenou vodu jsme si mohli vzít i do zásoby na noc a na zítřejší cestu.

V celém údolí nešla pořád ještě elektrika, hlavní budova má naštěstí svůj generátor. A když jsme se vrátili do naší chaty, elektrika byla obnovena snad do tří minut. Stihli jsme tedy vše dokompletovat a děti opět cvakaly dálkovým ovladačem televize.

Ráno jsme naložili kufry opět na zadní sedadlo autobusu a vydali se stejnou cestou zpět. V místech, kde jsme jeli před dvěma dny již potmě, je Constanza obklopena nekonečnými kávovníkovými plantážemi. Samozřejmě jsme na chvíli zastavili.

Kávovník je keř s plody, které postupně červenají. Zralé červené bobulky se otrhají, zbaví se dužnatého obalu a tvrdá „pecka“ – kávové zrno – se praží do podoby, jak ji známe my.

Vrátili jsme se do dvora s naším vozíkem, přeložili jsme zavazadla do vozíku, kolegové ze zadních sedadel si konečně udělali trochu pohodlí a vyrazili jsme po dálnici do jednoho z největších měst ostrova, Santiaga.

Santiago je m.j. sídlem dominikánské smetánky, bydlí zde nejbohatší dominikánci. K vidění tu toho ale moc není, snad ještě památník nazývaný prostě Monument. Chvíli jsme bloudili po městě, než jsme našli obrovskou tabákovou fabriku patřící Leónu Jimenézovi, stejně jako jeden z místních největších bankovních domů – banka León (se symbolem lva ve znaku). Jimenéz, jeden z nejbohatších Dominikánců, zde v Santiagu dokonce i žije.

Hlavním vchodem nás nepustili, centrum pro veřejnost je o kus dále. Návštěvníci si mohou prohlédnout ruční výrobu doutníků, asi je pořád plno, protože zde na exkurze jezdí i školní výpravy – protikuřácká osvěta zde asi příliš nefunguje.

Počkali jsme, až vypadnou Němci blokující manufakturu, a šli jsme si prohlédnout šikovné ruce řemeslníků. V dílně jich sedí asi 10, z toho jedna žena. Většina si bafe doutník, ruce se jim míhají v nacvičených pohybech, na turisty jsou tady zvyklí.

Doutníky se vyrábějí ručním balením a městnáním tabákových listů do roličky, přebytky jsou ořezány půlkulatým ostrým plechem. Vrchní vrstva je z nejhezčích listů slepených k sobě speciálním francouzským lepidlem. Množství sbalených listů a tuhost vzniklého polotovaru by měly být u všech doutníků stejné, záleží velmi na zkušenosti baliče. Zárodek doutníku se vloží do formy a nechá se lisovat v ručním lisu. Na závěr se ořežou a dobalí špičky, navleče se barevný proužek a doutníky (jeden jako druhý) se zabalí do krabice. S dílnou sousedí prodejna, na zdech a ve vitrínách jsou vystaveny krabice s nejznámějšími doutníky, každá značka má i svůj vzorník s přesným jménem každého tvaru. Ceny doutníků jsou vysoké, především těchto značkových. Správně se doutník kouří s požitkem a v klidu, jeho vykouření trvá i přes dvě hodiny. Možná i proto naši kolegové nějakou tržbu v prodejně udělali.

Díky utraceným penězům v prodejně jsme dostali kartičky na kelímek čepovaného studeného piva v místním bufetu. Po sjezdu z hor zde bylo už zase vedro a studené pivo nás potěšilo. Bohužel jej nebylo možné nahradit jiným nápojem, takže jsme pivo vzali i dětem.

Pokračovali jsme ze Santiaga dál na sever k Atlantickému oceánu. Kolem Santiaga se pěstuje tabák, u jednoho z polí se sušičkou uprostřed jsme na chvíli zastavili.

Po poledni jsme dorazili na pobřeží do města Puerto Plata. Projeli jsme městem až k lihovaru Brugal, kde někde měla být restaurace s objednaným obědem. Hledali jsme ji skoro hodinu, jezdili jsme uličkami pořád dokola, řidič i Alena žhavili telefony (Frank nás opustil již při odjezdu z Barahony, musel doprovázet další zájezd). Nakonec jsme zaparkovali u nenápadné restaurace v boční uličce.

Přestože stolů zde bylo hodně a včechny volné, personál nás natlačil ke dvěma stolům tak hustě, že jsme jedli se zvednutými lokty jako v letadle. Jídlo celkem šlo, jen nás udivil způsob krájení nebo sekání porcí z kuřete. Zřejmě používali nějaký porcovací stroj sekající kuře (ale i hovězí) bez jakéhokoliv systému, kritériem snad byla jen přibližná velikosti porce.

Na závěr byl moučník a káva, která nám už skoro začínala chybět.

Do továrny na lahvování a balení rumu Brugal to bylo coby kamenem dohodil. V zákaznickém centru nám promítli krátký film o výrobě a destilaci rumu, pak následovala prohlídka provozu, zde jedné velké haly se třemi linkami. Jedna stáčela bílý rum, další dvě hnědý.

Rum se zde sváží již hotový v cisternách a sudech, zde se jen plní do lahví. Ale i to je zajímavé sledovat. Prázdné láhve jsou automaticky ze zásobníku skládány na pás, kde jsou ještě jednou vymyty a pořádně vyprázdněny. Na karuselu se tryskami naplní odměřeným množstvím tekutiny a ještě se stihne přidat uzávěr. Další pracoviště přidá viněty. Linka se pak rozšíří a lahve rozdělí do čtyř řad, aby mohla být naplněna krabice 5×4 lahve. Tady musí občas zasáhnout lidská obsluha a láhve dorovnat. Už ručně je krabice uzavřena a zalepena, nejnáročnější manuální prací je skládání krabic na palety podle přesného balicího schématu. V hale je hluk a cinkot, ale jistě jsou i horší provozy. Na rozdíl od doutníků zde mají zaměstnanci zakázáno užívat produkty své práce, ale to se v Dominikánské republice tak přísně nekontroluje.

V prodejně jsme dostali vynikající daiquiry s anýzovou příchutí, docela silné, takže jsme jej museli dopít i po dětech. V prodejně mají rum za vskutku režijní ceny, ale nám se nechtěl tahat celý zbytek zájezdu, koupili jsme jen Jirkovi modrou kšiltovku s logem Brugal, za 100 pesos. Udělala mu velkou radost.

Do našeho hotelu v Cabarette to bylo ještě hodinu cesty po pobřeží, pěkné okolí ale špatná cesta, plno výmolů.

http://www.ocestovani.cz/dominikanska-republika/cestopisy-73-dominikanska-republika-po-stopach-krystofa-kolumba-cast-1/286/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .