Dominikánská republika - Los Haitises

Slunko se neochotně hrabe nad obzor, když kola našeho mikrobusu sviští po dálnici směřující z hlavního města Dominikánské republiky – Santo Dominga do vnitrozemí ostrova. Stopy vrcholící prezidentské kampaně jsou vidět takřka všude. Nejen naši politici, ale zřejmě i ti karibští, se zhlédli v obřích billboardech, a tak se co chvíli za okny mihne sice stylisticky dokonalá, o to však méně důvěryhodná tvář některého z kandidátů na prezidentský úřad. Brzy odbočujeme z relativně kvalitní pobřežní silnice a míříme k severovýchodnímu pobřeží. V cestě nám stojí hory a tak se silnička začíná rázem šplhat do strání pokrytých bujnou vegetací. Luxusní rezidence a hotelové resorty vystřídaly jednoduché domky, do cesty se stále častěji staví výmoly a strmá stoupání, střídané ještě strmějšími sjezdy.

Náš dnešní cíl – národní park Los Haitises existuje od roku 1976. Rezervace toho má hodně co nabídnout, nejvíce pozornosti však přitahují mangrovníkové porosty a ostrůvky se stolovými horami. Náš motorový člun se začíná opatrně proplétá bludištěm mangrovníků. Sedíme na palubě a necháváme do sebe proudit tu lehce letargickou atmosféru, která v poledním čase vládne celému okolí. Ani lehce brumlající motor, občasné šplouchnutí vody pod přídí či zaškrábání větví na plachtové stříšce člunu nepůsobí rušivě. Je nám teď úplně jedno, zda okolnímu porostu dominuje červený nebo bílý mangovník, což řeší turistické prospekty. Místo toho upíráme své zraky do bujného porostu kolem nás a snažíme se zahlédnout tu volavku sedící na propletencích kořenů, tu vypátrat ve vodě lenivě se pohybujícího kapustňáka. Jen tušit můžeme tu bohatost života, která doslova bují ve spleti kořenů i korun okolních stromů, dobře ukryta před zraky vetřelců. Ze zástupců ptačí říše, která jednoznačně dominuje zdejší fauně, stojí za zmínku Pelikán hnědý nebo fascinující fregatka. K vidění tu jsou však i již zmiňované volavky, bleskurychlí ledňáčci, rybáci nebo třeba nám dobře známé vlaštovky.

Motorový člun se konečně prodral hustým porostem a může vyrazit po hladině zátoky San Lorenzo k dalšímu cíli. Všude kolem nás teď ubíhají ostrůvky kolmo stoupající z průzračné mořské vody až do výše 40 metrů nad hladinou. Mořská i dešťová voda tu ve vzájemné symbióze vytvořily jeskyně, které původní indiánské obyvatelstvo (Tainové) využívalo jako úkryt před nepřízní počasí. Ještě dnes tu můžeme najít nástěnné malby, připomínající život původních obyvatel Dominikánské republiky. Minulosti již patří i zbytky přístavního mola, sloužícího k nakládce námořních lodí v době, kdy ještě většina přístavů byla situována na pobřeží Karibského moře. Torza železných podpěr a dřevěných kůlů okupují mořští ptáci, které z klidu nevyruší ani občas projíždějící motorový člun. I když jsme v přírodní rezervaci, do níž je přístup turistů limitován, klidu si tu příliš neužijeme. Čas od času se z některé úžiny mezi ostrovy vyřítí motorový člun, často s již poněkud „malátnými“ pasažéry, kteří se během plavby věnují konzumaci dominikánského rumu. Inu jsme v Karibiku a u většiny výletů je konzumace tohoto oblíbeného nápoje zahrnuta v ceně. Podle toho to vypadá! Při návštěvě jednoho z ostrovů se setkáváme s ruskou výpravou, která má v pokročilém odpoledni už „něco v sobě“, a je všechno, jen ne tichá. Rychle tedy probíháme jednu z jeskyní, která v sobě živí vzpomínky na minulost, a zároveň poskytuje útočiště celým koloniím netopýrů. Se řvoucím stádem bujarých „mužiků“ za zády opouštíme ostrov, abychom zkusili urvat kousek ticha a klidu na některém z okolních ostrůvků. Sice přitom kapitán našeho člunu málem zničí lodní šroub, když narazí do plujícího kmene stromu, ale nakonec nacházíme to, co hledáme. Tentokrát už máme ostrůvek jen pro sebe a můžeme se v klidu kochat temnými prostorami, paprsky světla pronikajícími do jeskynního příšeří a obdivovat fantazii přírody, se kterou vytváří symbolickou oponu, za níž se skrývá krása podzemního světa. Podmínky tu má pro to vynikající. Téměř 2000 mm dešťových srážek nejenže skýtá zdejší fauně i flóře dostatek vláhy, ale zároveň činí toto místo nejdeštivější lokalitou Dominikánské republiky. Není divu, že tu tedy vedle mangrovníků a některých endemických rostlin rostou i divoké banánovníky a mandlovníky, zatímco svým křikem na sebe upozorňuje místní druh papoušků Amazoňanů, na rozdíl od hned několika druhů sov, odpočívajících v korunách stromů přes nočním lovem.

Slunce zapadá nad deštným lesem, když opouštíme národní park Los Haitises. Do cesty se nám opět staví hory a když sjíždíme z jejich srázů, jen vzdálená záře na obzoru dává tušit existenci hotelových resortů a měst na pobřeží Karibiku. Los Haitises už však opět tone ve tmě, stejně tak, jako tomu bylo v době, kdy se koráby Kryštofa Kolumby teprve blížily k dominikánským břehům.

http://www.cestovatel.cz/blog/letem-svetem/za-krasami-los-haitises-dominikanska-republika/