0
0

Odlétáme z Vídně, kde čekáme 4 hodiny na odbavení. Letíme 1 a1/2 hodiny do Düsseldorfu, kde opět čekáme asi 5 hodin na letadlo do Puerto Plata. Let trvá přibližně 10 a půl hodiny. V letadle sledujeme údaje o letu – rychlost (kolem 750 km/h), výšku (asi 10 000 km) venkovní teplotu (-65°C), směr letu a trasu, čas v destinaci a jiné zajímavé informace.

Asi o půlnoci našeho času (19h zdejšího) přistáváme na letišti v Puerto Plata. Vzduch je těžký, vlhký a horký – jako v prádelně. Má vůni exotiky – směs moře, ovoce ale i výfukových plynů z místních autobusů, které už čekají na odvoz turistů do příslušných hotelů. Náš autobus je maličký a vypadá, jako by se měl každou chvíli rozpadnout. Kufry dáváme do jakési klece na kolečkách za autobus. Sedadla jsou ještě menší. Hotel je asi půl hodiny jízdy. Řidič tmavé pleti s námi jede jako zběsilý po rozbitých silnicích, takže se pevně držíme a pozorujeme přes zaprášená okýnka místní krajinu. Je už tma, ale venku je živo. Místní lidé posedávají před rozpadlými domky z plechu (slumy) a vesele se baví. I potmě je vidět, že je to úplně jiný svět.

Hotel

Hotel je moc krásný, působí příjemně, jako opravdový domov. Je tu plno zeleně, palem a překrásně zbarvených rostlin. Dva bazény s vířivkami, kolem dokola esteticky zasazené malé domky s pokoji a apartmány. Velká společenská místnost se střechou z palmového listí a barem, která slouží k stravování, ale i odpočinku u kávy či míchaného nápoje. Naproti za bazénem je pódium, taktéž z palmového listí, na kterém nás každý večer baví místní animátoři připraveným programem. Jsou mladí, veselí a kamarádští. V průběhu dne si můžeme zacvičit vodní aerobic nebo relaxační cviky, hrát různé hry, učit se tancovat místní tance merenge a salsu, dokonce probíhají hodiny španělštiny. Každé pondělí a středu je možnost se projet na koních po pláži. Jídlo i pití je rozmanité a velice chutné. V komplexu se nachází i malý obchůdek se suvenýry a internetem, ještě jeden bar, mexická, italská a thajská restaurace.

Pláž

Přímo u hotelu je pláž, lemovaná vysokými palmami. Ta „hotelová“ je krásně upravená a čistá, s lehátky a palmovými slunečníky. Vedle je přírodní pláž, tak jak vypadá přirozeně. Nikdo tu nezametá, ani neuklízí, takže je zde plno naplavenin, malých mušliček, kmenů, zbytků rostlin a místy i nějaké vyplavené odpadky. Ale to jen podtrhuje divokost zdejší přírody. Moře je skoro pořád rozbouřené, vlny mohutné, takže na nějaké velké plavání to není. Neustále tu fouká vítr a proto je tato oblast vyhledávána hlavně surfaři.Tady je oblíbený takzvaný Kite-surfing. Surfař drží v rukách takový padák, do kterého se opírá vítr a táhne ho po vlnách. Po pláži se potulují místní opuštění pejsci, kteří jsou ale velice hodní a přítulní. A vděční za každé pohlazení a něco k snědku.

Jungle safari V devět hodin ráno nasedáme do připraveného auta s řidičem Rolandem a jedeme na výlet po místní řece a na prohlídku malého safari. Je to jen kousek od hotelu, max. 10 minut jízdy. Safari – je taková malá farma se zvířaty. Fotíme si krokodýly, leguány, agamy a kraby, pózujeme s hady na krku a papoušky na rameni. Ti nejodvážnější berou do ruky tarantuli. Já nosím v náruči černé štěňátko a smějeme se domácím psům, které prohání po dvoře nějaký opeřený dravec. Pan domácí nám rozbíjí kokosový ořech a nabízí na ochutnání.

Jungle river

Po prohlídce nasedáme do loďky a vyrážíme na vyjížďku. Voda je zelená, ale prý čistá. Působí na mě, že musí být plná pijavic a krokodýlů – nestrčila bych tam ani prst. Projížďka je úchvatná. Plujeme středem řeky, kolem rákosy a bažiny, vysoké palmy královské, chlebovníky a jiná flóra. Vzadu se pasou krávy s podivnými hrby, na hlavami nám létají volavky. Místní chlapec s potápěčskými brýlemi přes celý obličej nám otevírá jakousi bránu z bambusů, která slouží k tomu, aby ryby neplavaly ze zátoky dál do řeky. Cílem cesty je delta řeky do moře. Voda už není zelená, je krásně čistá a promíchaná se slanou vodou. Kotvíme u břehu a dáváme si pivo v malé plážové hospůdce. Jeden chlapec nám nabízí kus jantaru, který se prý dá vylovit z řeky. Bohužel vývoz surového jantaru je zde přísně zakázaný, takže ho tu musíme nechat. Chvíli posedíme, projdeme se po pláži, prohlídneme si ústí řeky do moře a vyrážíme zpátky ku domovu…

Cabarette

Cabarette je turistická destinace, takové malé městečko ve dvou řadách kolem prašné silnice, která je pořád ucpaná troubícími obouchanými auty. Většinou jsou tu samé obchůdky se suvenýry a plážovým oblečením. Prodavači zkouší dostat z turistů maximum peněz, pokud dobře smlouváte – většinou cenu uhádáte na čtvrtinu. Stalo se však, že nás jedna místní korpulentní černoška hnala se sprostými nadávkami ven z obchodu. Je pravda, že naše drzost asi neznala mezí, když jsme se snažili smlouvat v obchodě, kde ceny byly opravdu tak nízké, že už to ani levněji nešlo… Jenže to nám v tu chvíli nedošlo. Většinou se tu prodávají suvenýry vyřezané ze dřeva. Krásné masky, zvířata, tradiční hudební nástroje, ale i pestře malované obrazy, které jsou zaručeně „pravými originály“, jak vás obchodníci ubezpečují, než o deset metrů dál najdete úplně stejné a ještě v pěti různých velikostech…. Prodavači jsou otravní, vlezlí a jakmile se jen zastavíte u nějakého zboží chvilku déle, už se ho nezbavíte… Ochotně setře nánosy prachu a se slovy “ luky luky“ což je asi jako „koukej“ začne utírat a skládat před vás vše, co mu padne pod ruku, strkajíc vám do ruky kalkulačku, abyste napsali, kolik jste ochotni zaplatit…. V takovém případě už vám nezbyde, než vzít radši nohy na ramena….

Za řadou rušných obchůdků je krásná pláž s bílým pískem, palmami, lemovaná plážovými bary. Tady to opravdu žije. Je krásné sedět tu u kávy a pozorovat moře, plné kite-surfařů (dají se počítat na stovky, až se divíme, že se navzájem nepomlátí), místní malé černoušky- coby čističe bot, kteří chudáci asi kolikrát živí rodiče, kterým se nechce pracovat…. Stará černoška s košem ovoce na hlavě se doslova „šmatlá“ po pláži a nabízí ovoce na občerstvení. A samozřejmě plno plážových prodejců korálků, náramků a jiných cetek.

Cabarette navštívíme za pobyt několikrát. Lákají nás obchůdky, plážové bary, ale také pláž a moře. Je skoro pořád klidné, jen s malými vlnkami, takže je tu krásné koupání. Z hotelu nás odváží taxík, který se nám vždy podaří usmlouvat na slušnou cenu, později hotelový minibus – no spíše jakási troska, které za jízdy upadávají dveře…. Zpátky se vracíme pěšky po pláži, většinou až večer, obtěžkáni taškami se suvenýry. Chůze v písku je dost namáhavá, cesta trvá přes hodinu a je nekonečná. Ale aspoň spálíme kalorie, když nám v hotelu podstrojují takové dobroty.

Puerto Plata

Město bylo založeno roku 1496 na úpatí nejvyšší hory pohoří Cordillera Septentrional. Má bohatou historií a bylo postaveno ve viktoriánském stylu. Je asi 20 – 30 km od Cabarette. Vyrážíme hned ráno, trochu prší a je zataženo, ale naštěstí se počasí za chvíli umoudří.

Brugal

První zastávka je v manufaktuře na výrobu rumu – Brugal. Průvodce nás provádí po fabrice a vysvětluje výrobu rumu. Vyrábí se z cukrové třtiny, po destilaci je bílý (průhledný), ale dává se do sudů, kde zraje a tím mění barvu. Po dvou letech se prodává jako bílý, po čtyřech, šesti a devíti letech – jako hnědý. Dostaneme na ochutnávku míchaný nápoj z bílého rumu – Daiquiri (daikiri).

Museo de Ambar

Další na programu je muzeum jantaru. Průvodkyně nám ukazuje, jak se pozná pravý jantar od falsa. Když se oba ponoří do slaného roztoku, jantar plave na hladině, protože je to lehká pryskyřice, zato falsum klesá ke dnu. Další místnosti jsou zaměřeny na tabákové výrobky, hlavně doutníky. Pozorujeme zdejší paní, jak ručně vyrábí doutník. Můžeme tu zakoupit i místní bylinné likéry, nejznámější je Mama Chuana (má pověst, že zvyšuje mužskou potenci). Ještě si projdeme obchod se šperky z jantaru a loremaru a pokračujeme v cestě.

Mount Isabel de Torres

Poslední na programu dne je výjezd lanovkou na Mount Isabel de Torres – nejvyšší horu Puerto Plata – na vrcholek Pico Isabel (793 m), který stojí přímo nad přístavem. Na vrcholku se tyčí po vzoru Ria de Janeira socha Ježíše Krista s rozpaženýma rukama. Je odtud krásný výhled na celé město. Projdeme se udržovanou botanickou zahradou, která má spoustu cestiček dále do pralesa. Lze tu prý potkat i tarantule, ale to štěstí naštěstí nemáme.

Výlet na koních

V deset hodin ráno čekáme na odvoz na farmu, odkud vyrážíme na koních do hor. Přijíždí pro nás červený náklaďáček, kterému naskáčeme na korbu (některé dámy raději volí posezení v kabince) a můžeme vyjet. Na farmě vyfasujeme koně, jsou sice menšího vzrůstu, ale aspoň nebudou tolik bolet pády (jak se později potvrdí). Jedeme chudinskou čtvrtí mezi místními obyvateli. Někteří na nás mávají, jiní se dívají nevraživě… Zvědavě nahlížíme do otevřených domků, spíše chatrčí… Jsou nízké, zděné, ty chudší z jakéhosi vlnitého plechu a dřeva…. mají většinou jen dvě místnosti – v jedné spí celá rodina, druhá slouží jako obývák a vše ostatní… Všude kolem je neuvěřitelný nepořádek, odpadky, vtom všem si hrají děti a pobíhají slepice… Ženy venku vaří (na plynové bombě) nebo perou prádlo (v rukách) a to věsí na okolní rezavé ploty… Ale kupodivu chodí čistí a upravení. Většinou se ale poflakují, sedí před domem a pletou si copánky… (ženy se rády parádí). Voda je pouze studená, elektřina buď není, nebo v omezené míře. Časté jsou až čtyřhodinové denní výpadky proudu, čemuž se nikdo nediví při pohledu na elektrické rozvody…. (hotely to řeší agregáty).

Přejdeme rušnou silnici (koně jsou na provoz zvyklí) a vyrážíme do hor. Chvíli trvá, než si zvykneme, jak se koně ovládají a naučíme je poslušnosti. Naštěstí jsou to takoví dobráci. Jedeme cestou, která má zvláštní červenou barvu, kolem se pasou mezi palmami krávy. Pokračujeme buší, nebo pralesem? až dojedeme na krásné místo – jako v pohádce. Louka uprostřed lesa s dřevěným přístřeškem se střechou z palmového listí, kolem papoušci, pávi, kohouti, v ohrádkách kozy, telátka… Je tu dokonce bazén a spousta pestrobarevných rostlin a rozkvetlých ibišků v jednom velkém keři poznáváme vánoční hvězdu… Trávník je pečlivě udržovaný, všude čisto a uklizeno. Ještě je pro nás připraveno překvapení v podobě jeskyně, ke které sejdeme po dřevěných schůdkách, obrostlými plazivými potosy, monsterami, kapradinami a jinými rostlinami, které u nás pěstujeme jako pokojové….

Jeskyně působí pohádkovým dojmem, jako vše kolem, a je zalitá vodou. Svlékáme se do plavek a noříme se do křišťálově čisté vody, která je kupodivu teplá…. Ještě vše vyfotit, pohladit zvířátka, zapózovat s papoušky a vydáváme se zpět. Můj kůň po cestě z kopce šlápne na mokrý kořen, zvrtne se mu noha a padá, já padám přes něj, ale naštěstí se oba oklepeme a jdeme dál… Čeká nás ještě oběd v „domku“ u silnice (chodí sem asi místní na oběd…), sedíme u stolu na takové malé terase, talíře na úrovni silnice (úžasné). Utíráme je od prachu a nabíráme si jídlo. Podávají nám rýži, špagety, tradiční obalované kuře, salát a červenou omáčku s fazolemi. Dáváme si od všeho trochu a vše je moc dobré. Ještě proženeme koně po pláži a vracíme se na farmu. Těsně před cílem si jeden kůň lehne i s Janou do bláta začne se válet… Výlet, ukončený smíchem z cizího neštěstí, stál opravdu za to…

Santo Domingo

Dnes vstáváme velmi brzy, protože nás čeká výlet do Santa Dominga. Je to dost daleko – na opačné straně ostrova, asi 3-4 hodiny jízdy, tak vyrážíme už v sedm hodin. Dostaneme balíček na cestu – jídlo na celý den – které ale stačí tak sotva na svačinu… Auto vypadá dobře, řidič Roberto sympaticky. Jak ale později zjistíme, nějakým záhadným způsobem se do auta dostávají výfukové zplodiny. Abychom se neudusili, musíme pořád větrat, což je nepříjemné a průvan později vykoná své… Hlavní město Dominikánské republiky Santo Domingo založili španělští dobyvatelé v roce 1496 jako první evropské město v „Novém Světě“. Nachází se na jižní straně ostrova a je tu nejstarší univerzita v celé Americe. Má kolem 2,2 mil. obyvatel a opravdu to zde žije. Cesta do města je ucpaná k prasknutí, obouchaná stará auta se cpou, troubí, výfuky smrdí, mezi auty se prodírají pouliční prodejci všeho možného… Někteří vlezou skoro až do auta. Vypadá to, že tu neplatí žádná silniční pravidla, ale kupodivu tu nejsou žádné vážnější dopravní nehody. A zmačkaný plech tu nikdo neřeší… Faro de Colón

Monumentální maják, ve kterém jsou uloženy ostatky Kryštofa Kolumba a slouží jako kulturní a vzdělávací centrum s řadou muzeí, galerií a knihoven. Nesmí se tu fotit, ale několik fotek potají vyfotíme. Pravda je, že uvidíte-li maják zblízka za denního světla, asi vás příliš nenadchne. Architektonické soutěže se zúčastnilo přes 400 architektů, ale zřejmě korupce zavinila, že byla vybrána zrovna tato – mohutná, nevkusná, betonová stavba, která v době katastrofální chudoby stála nehorázné množství peněz. Údajně v noci, když je osvětlen barevnými laserovými paprsky, vypadá velice impozantně a ti co ho vidí z letadla při nočním přistání bývají ohromeni. To štěstí bohužel nemáme, tak si prohlédneme vnitřek, vyfotíme se s čestnou stráží bíle oděných vojáků, kteří střeží mramorovou hrobku Kolumba a míříme do centra města, zvané Zona Colonial.

Katedrála Santa Maria de la Encarnación

Na náměstí Pargue Colón si prohlédneme nejstarší křesťanskou katerdrálu. V roce 1523 se začalo s nákladnou stavbou prvního křesťanského kostela Nového světa a v roce 1546 mu papež Pavel III. udělil status katedrály. Před katedrálou, uprostřed náměstí, stojí socha Krištofa Kolumba.

Na nákupy suvenýrů už nezbude čas, protože chceme ještě navštívit mořské akvárium. Mají tu žraloky, velké želvy, langusty, korály, mušle. Je tu také krásně upravený parčík s výhledem na rozbouřený karibik… Dáme si ještě v rychlosti kafe a pak už uháníme zpátky…

Samanná

Dnes nás čeká výlet na poloostrov Samanná a kouzelný ostrov Cayo levantado. Vyrážíme brzy ráno, tentokrát s místní cestovní kanceláří. Těšíme se na 4* autobus s klimatizací. Přijíždí však jakýsi mini bus s piďi sedátky a uličkou pro hubeňoury… Nasoukáme se tedy dovnitř, jako poslední na řadě jsme vyfasovali sedadla nad kolem, takže ke všemu není kam dát nohy… No, to bude jízda… Vysmátý řidič s námi pádí po rozbitých silnicích jako ďas, přitom vymele snad každou díru a my skáčeme půl metru vysoko… To později nezůstane bez následků…. Asi po hodině jízdy zastavujeme na snídani v příjemné restauraci s malou botanickou zahradou. Po cestě pozorujeme kokosové háje, rýžová pole, pastviny s dobytkem a skvostnými mohutnými stromy, které vypadají jako deštníky. Od průvodce se dozvídáme, že rýže se sklízí 2x ročně, pěstuje se asi 10 druhů a Dominikánská republika patří k největším pěstitelům rýže na zemi, podobně jako Čína. Kokosové palmy zase nejsou původní, přivezl je sem Kolumbus z Indie a Afriky.

Konečně přijíždíme na místo. Nasedáme do připravené loďky asi pro 30 lidí, nasazujeme si pro jistotu záchranné vesty a vyrážíme na honbu za velrybami. Člun nabírá rychlost, skáče po vlnách, při každém nárazu ječíme a hekáme a máme z toho srandu. Za chvíli jsme všichni promočení na kost. Některé z nás brzy humor přejde, při pohledu na obrovské vlny, které se hrozivě vzdouvají nad námi. Naše loďka je v nich jako skořápka. Někdy máme pocit, že nás vlna smete, ale kapitán je šikovný. Konečně zpomalujeme, velryby jsou před námi…. Je to matka s malým „bambino“ jak huláká kapitán. Malé „bambino“ předvádí akrobatické kousky, skáče nad hladinu, ale nevzdálí se ani kousek od své maminky. Té je vidět mohutný hřbet a připomíná ponorku. Je to opravdu kolos. Občas nás také potěší vystříknutým vodotryskem….

Cayo levandado

Jsme celí promočení, dost fouká, tak je nám i zima, některým je dokonce špatně od žaludku. Ale stálo to zato, máme nezapomenutelný zážitek na celý život… Vyrážíme na ostrov, zvaný též Bacardi – od doby, co se tam točila reklama na tento známý rum. Už z dálky vypadá ostrov pohádkově. Potácíme se z loďky a jdeme na obhlídku ostrova. Je to tu jako v ráji… Na bílé pláži s křišťálově čistou vodou si rozvěsíme mokré oblečení. Za chvíli se podává oběd – výborná ryba a smažené kuře. Potom ještě rychle do vody, času je tak málo….. Tomáš vyloví velikou mušli a tři hvězdice, ale ty pouštíme zpátky do moře. Já nacházím na pláži u skály hezoučké oranžové mušle. Jak se později ukáže, dalo by se tu najít spoustu druhů jiných mušlí, ale všechno se nedá stihnout. Rychle všechnu tu krásu vyfotit, protože kapitán už pobízí k odjezdu….

Loučíme se s veselým kapitánem (kterého mimo jiné Tomáš mírně přiopil z naší slivovice) a nasedáme do autobusu. Řidič opět jede jako drak, díra – nedíra, a tak se stane, co se stát muselo – proražený chladič. Asi 3x zastavujeme, abychom doplnili vodu a modlíme se, ať dojedeme. Už je tma, domů ještě hodinu a my nakonec zůstáváme stát definitivně. Jsme hladoví, těšili jsme se na večeři, ale už teď je nám jasné, že ji nestihneme. Náhradní autobus má přijet za hodinu. Naštěstí se pro nás vrací autobus s výletníky, co nás před chvíli míjel, a bere nás sebou. Je však plný, takže stojíme v uličce, sedíme si různě na klíně, ale hlavně že jedeme… Po jedenácté hodině dorazíme úplně vyčerpaní na hotel…. uf, to byla jízda!

Výlet na nejhezčí pláže

Playa Calleton

Na pláži u hotelu se moc nezdržujeme. Celkem tu fouká vítr a vlny jsou tak velké, že skoro pořád visí červená vlajka – nebezpečí. Proto vyrážíme na výlety za údajně nejkrásnějšími plážemi tady. Ráno nasedáme do auta a jedeme. První je v plánu Playa Calleton. Cestou projíždíme malým městečkem Rio de San Juan. Měníme peníze a pozorujeme zdejší chlapce – čističe bot – jak jim jde práce od ruky. Zároveň nechápeme, jaký to má smysl, neboť na ulicích je tolik prachu a špíny, že za pár minut jsou boty zase špinavé…. Playa Calleton je kousek od cesty u palmového lesíku. Sotva vylezeme z auta, už se na nás sesypou místní „restauratéři“ a nosí plastové židle. Na pláži nás zase přepadne prodavač korálků. Dáváme si pravou piňakoládu – vydlabaný ananas s lahodným nápojem uvnitř, ochuceném zdejším rumem. Je přikrytý čepičkou z vršku ananasu a doplněn brčkem. Je to moc dobré. Sedíme na pláži a pozorujeme tyrkysové moře a okolí. Jeden skalnatý břeh je ozdoben jakýmisi hlavami, které mají na hlavě korál. Vypadají jako ze sádry. Nechápeme smysl, ale je to zajímavé. K tomu nám vyhrává místní postarší muzikant s kytarou a bezzubým úsměvem. Chvíli se koupeme, pak šnorchlujeme – je tu celkem na co koukat – a vyrážíme na další pláž…

Playa Grande

Tato pláž je daleko rozlehlejší. Zase nám snášejí židle a stoly… a nabízejí dřevěné suvenýry, mušle a cetky….Vydáváme se s foťákem po pobřeží, protože je tu opravdu co fotit… pláž jako z katalogu…. Na konci je veliká skála a na ní nahoře obrovské golfové hřiště a hotel. Působí to velmi luxusně, proto nás zarazí, když se později dozvíme, že hotel je zavřený pro nedostatek hostů… Pod jednou palmou objevíme docela velkého kraba a neunikne našemu foťáku. Nechává po sobě v písku stopy ve tvaru velký děr – o průměru asi 30 cm. Lámali jsme si hlavu, kdo to tam dělá, podezírali jsme psi, ale nakonec jsme záhadu vyluštili – krabí domeček… Zbytek dne se koupeme v moři, válíme v písku a relaxujeme…

Modrá laguna

Dnes jedeme s Veronikou na prohlídku jezera, kterému místní říkají modrá laguna. Jedeme s řidičem Rolandem, kterého jsme si všichni oblíbili. Jsou tu vlastně jezera dvě. Jedno je takové divoké, jen na podívání, kousek od něj je jeskyňka s krápníky, zatopená průzračnou vodou.

Druhé jezero – to je právě ta modrá laguna – je až kýčovitě modré a krásně čisté. Vypadá jako zalitý lom. Voda je celkem teplá, tak se oblékáme do plavek a jdeme si zaplavat. Někdo i šnorchluje – pod vodou jsou k vidění rybičky. Potom posvačíme croasanty z listového těsta (vozíme je na výlety, protože vydrží dlouho čerstvé) a nezapomeneme podělit hladové pejsky. Taky si prohlédneme malou jeskyni s hezkou krápníkovou výzdobou. Původně Veronika nakoupila svíčky, abychom něco viděli, ale i tu doba přeci jen pokročila. Domorodec s rachotem zapíná agregát a žárovka osvětluje celou jeskyni. Sám však zůstává venku. Dozvídáme se, že místní se jeskyní bojí, bojí se i tmy a moře. Spousta jich totiž neumí plavat a mají strach z duchů. Veroničin přítel má pro strach uděláno a tak jde s námi. Fotíme pár snímků na památku a jedeme se vykoupat na pláž. Další z mnoha krásných pláží – jméno si bohužel nikdo nezapamatoval. Chvíli tu pobudeme a přesuneme se o kus dál – na pláž Grande, kterou už známe. Chceme si dát oběd. Sotva přijedeme, místní majitelé malých dřevěných chatrčí s nápisy „Restaurant“ se na nás sesypou a handrkují se mezi sebou, kdo se hostů ujme. Dokonce to vypadá na bitku. Jsou jak kohouti na smetišti… Za chvíli se ale udobří a vesele spolu klábosí u stolu. Vítěz spěchá s plastovými židlemi a stolkem, aby nás usadil. Někteří si dávají grilovanou rybu nebo smažené kuře, my zkoušíme langustu a mušle. Všechno je výborné a krásně připravené. Zbytek dne prolenošíme na pláži a v moři…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .