Dolomity Retro září 2008 - díl druhý

24. září. Den pátý.

Po krásné, klidné noci nás ráno probouzí jak jinak, modrá obloha a naprostý klid v širém okolí. Nikde ani noha, žádný živáček. Do hlavní zimní sezóny ještě zbývá nějaký čas. To ještě netušíme, že v nitru hory Lagazuoi zažijeme malý horor. V klidu snídáme a jedeme na Passo Falzarego. Cesta vede pěknou Dolomitskou krajinou a za Andrazem začíná víc stoupat. Stromy se snižují, řídnou a ubývá jich. Naopak přibývá skal. Proto se místy projíždí betonovými galeriemi proti kamenům. A také se objevuje sníh. Konečně jsme nahoře. Passo Falzarego 2117 m n.m. Tady už mrtvo není, i když nával taky ne. Nechybí tu prodejna suvenýrů. Co je důležité, je tu moc hezky. Kdyby byl čas, určitě bychom si udělali výlet východním směrem k Mt.Averau. Před prodejnou upomínkových předmětů stojí vyřezané obličeje ze špalků dřeva a mezi nimi kulky dělostřeleckých nábojů z I. světové války, coby suvenýry. Vedle objevujeme pod střechou zavěšené motocyklové veterány, a to české ČZ 98 z r.1914 a ČZ 175 z r.1936! Pod nimi košík pěkných hřibů. Dřevěných. Určitě nebyly červavé. Na druhé straně si prohlížíme památníky z I. světové války včetně jednoho lehčího děla. Pak jdeme k lanovce zjistit podmínky. Navzájem jsme se ujistili, že šlapat kolmo nahoru 670m, a ještě k tomu nás může překvapit ferrata neznámé náročnosti, se nám moc nechce. Raději věnujeme energii procházce na nejvyšší vrchol hřebenu. Cena lanovky se nezdá přemrštěná. Ještě jsme zatím lanovku nepoužili, zakupujeme tedy zpáteční levnější jízdenky. Vzápětí se vznášíme hodně nahoru, téměř kolmo. Aspoň jsme si užili. Nahoře, ve výšce 2752 m, jsou skvělé výhledy. Dle průvodce nejnádhernější v Dolomitech. Občas se převalí přes nějaký vrcholek mračno, ale jinak viditelnost dobrá. U služebního vchodu do horské chaty chrápe ožralý hlídač, tedy, spinká tvrdě vlčák. Vůbec nás nebere na vědomí. Možná má po noční. Jdeme na terasu. Moc pěkné. Teď u fotek, jak na to vzpomínám při psaní retra, bych si tak představoval sedět tam s dvojkou červeného, čumět okolo, vdechovat horský vzduch, obdivovat okolní úžasnou nádheru a tak pořád dokola. Občas si dát hltéček a zas kroutit krkem zleva doprava a zpátky a čumět s pohodlně nataženýma nohama. Všude okolo krása. Z terasy se vydáváme směrem na Mt. Lagazuoi. Reprezentuje ho velký dřevěný kříž. Zde, o pár metrů výše, z 2778 m se rozhled rozšiřuje ještě o výhled na druhou stranu, na sever. Tam někde v dáli je pokračování Dolomitů na Rakouské straně. Nemáme momentálně potřebnou mapu, tak ani jednotlivé masivy nemůžeme identifikovat. Výhledu na SV nám trochu zaclání část horské skupiny Tofana, která svou výškou o 500 m vyšší, zaclání ve spatření okolí Tre Cime a Sextenských Dolomitů. Po nabažení se výhledových delikates, se vracíme zpět k Rif. Lagazuoi. Tady na nás čeká na zábradlí terasy černý kos. Kde se tam v té výšce vzal, bez stromů, v samém kamení, může vědět snad jen on a správce chaty. Je fakt, že si moc neprozpěvoval, jen se krčil. Možná dole omylem sedl na lanovku, a teď se bojí dolů. Původně jsme neměli v úmyslu navštívit galerii, proto jsme ani nevzali baterky. Ale teď, tady na pozůstatcích bojišť a pohledu na ně shora, se rozhodujeme ke vstupu aspoň přiblížit, zvenčí nakouknout, případně jenom prstíček ohřát. Procházíme za chráněným kamenným valem až ke vchodu. Vstupné se zde neplatí. Jen cedule připomíná historii a použití doporučené výbavy – příleb, čelovek, dobrých bot, rukavic. No jo. To všechno my nemáme. Snad jen ty boty. Ale také jsme s průchodem galerie původně nepočítali. Proto máme zpáteční jízdenku na lanovku. Pavel, znalec historie místních bojů a opevnění nám na místě udělal odbornou přednášku o místním válčení. Zatímco mudrujeme u vchodu, přiblížila se skupina čtyř profesionálně vybavených turistů. Koukám, jsou čtyři, každý má na přílbě čelovku. My jsme tři (Fanouš, soukromník, bloumá někde jinde) a oni, mají čtyři světla. Z toho se dá složit karavana tmavými útrobami skal. Stálo by to zato. Klidně oželíme zpáteční zaplacenou cestu. Zastavili před vchodem a chvíli se o něčem radili. Zkoumám, jakou řečí mluví. Italové to nejsou. Francouzi také ne. Řekl bych, že něco mezi Německem a Anglií. Asi nějací Holanďani. Už už se chystají vstoupit. Riskuji a zkouším německy na ně, jestli by byli tak moc hodní a kolegiální, že by nás vzali mezi sebe. Moc nerozuměli, ale sympaťáci, pochopili a souhlasili. Seřadili jsme se tedy, jeden jejich s čelovkou, já potmě, další jejich s čelovkou, Jiřík potmě, atd. Takový sedmičlenný zástup s občas světlem na přeskáčku. A začalo to. Pekelný poklus prudce dolů do neznáma, tmou, blátem, mokrem a otloukáním se o ostré výčnělky skal. Přes prvního profesionála bohužel nebylo vidět, kam v té tmě letí, co tam je. Svítil si sobě na cestu. Moje tělo stínilo světlu za mnou, takže celkově bylo vidět prd. Jen jeho záda přede mnou. A k tomu ten ďábelský běh. Nevím, proč nešli normálně. Zřejmě to byl z jejich strany kanadský žertík. Hnali nás s sebou, vědomi si toho, že bez nich jsme v labyrintu tmy ztraceni. Občas někdo z nás cvakl hlavou o skálu, občas se drobně zranil o něco ve tmě. Občas někdo ve tmě v blátě uklouznul a padl na záda. Ale nebyl čas. Rychle se postavit a běžet dál, aby nám v té tmě nezmizeli. V některých obtížnějších místech byla na skalní stěně připevněna ocelová lana pro přidržení. Ta jsme však v tom kalupu a tmě málokdy stačili zahlédnout, neřku-li se jich zachytit. A ještě holýma rukama. Doporučované rukavice jsme rovněž neměli. Všimněte si na fotkách, že oni ano. Galerie nebyla jen jedna chodba tmou dolů. Občas byly křižovatky, kde naši poděsové na okamžik zastavili, koukli do papíru a zběsile uháněli dál. Někdy se odbočilo doleva, lezlo se po žebříku někam nahoru, tam bylo skalní okno, nebo střílna ven, úprkem zase dál, doleva, doprava, nahoru dolů, stále šíleným trapem. Vůbec nechápu, jak v tom blázinci Jiřík 1x, ale Pavel mohl stačit 7x! cosi vyfotit. Je fakt, že takto jsem to prožíval já, běžící za vedoucím, nejrychlejším bláznem výpravy. Mohl jsem se nadechnout jen, když zastavil a počkal na ostatní, z nichž mu nikdo, jak vidno nestačil. Ani kolegové. Já stačit musel, aby mně v nebezpečné tmě nezmizel. Uvědomuji si, že v jednom okamžiku jsme se přehnali okolo ve tmě stojící mladé ženy. Čelovka předběžícího na okamžik osvítila její hlavu a vzápětí už postava zmizela ve tmě za námi. Jako rychlík, který se přežene nádražím a mizí okamžitě zase ve tmě v dáli. Pravděpodobně její partner ji nechal na křižovatce chodeb počkat, zatímco prozkoumá boční chodbu. Jenže ta se dál větvila a kdo ví, kde bloudí. Dlouho mně tížilo špatné svědomí, že jsme nezastavili a nevzali ji do vleku s sebou. Jenže kdybych se zastavil, vůdce by mi zmizel a já bych tam možná dodnes stál s ní. Protože to byl zrovna okamžik, kdy se naše dvojice opět utrhla ostatním. Dodnes vidím ty její černé vyděšené oči, co se to okolo ní přehnalo. Nestačila ani pípnout. Mně se však vůdce nezbaví. Mně nesetřepe. Držel jsem se ho jako klíště. Pojednou se rozsvětlilo a skončili jsme na nějakém výstupu. Sláva. Konec. Oddechl jsem si. Planá naděje. Jednalo se jen o jakýsi skalní balkon, či východ ven, kde se bláznivý vedoucí rozhodl počkat na ostatní. Zbytek normálnější karavany se po chvíli dostavil rychlou chůzí. Cizinci cosi štěbetali a šéf se radostně a zlomyslně chechtal. Občas i oni třískli přílbou o kamenný strop chodby. V přílbě to není problém-to je veselá epizodka, na rozdíl od nás. Chvilku odpočinku jsme věnovali výhledu ven. My jsme to chtěli vzdát, že se vrátíme a zaplacenou lanovkou sjedeme dolů v pohodě. Když jsme to nadhodili těm bláznům, rozchechtali se a ukázali nahoru a pak dolů, kde se nacházíme. A zeptali se: „Opravdu chcete zpátky na lanovku?“ Když jsme zjistili, kdeže jsme to vylezli, že zdaleka nejsme dole, ale přitom od shora hodně daleko, vzdali jsme to. Ještě jsme nedomysleli a šéf už zavelel k dalšímu šílenému běhu tmou. Nakonec, jak vidno, přežili jsme to. Galerie končila nějakou stovku metrů nad sedlem Falzarego. Tam se naši průvodci o 600 m níže definitivně zastavili. A zase se chechtali. Měli z nás prasečí radost. Z východu na svět jsme se radovali i my. Naši průvodci opět zrychlenou chůzí mazali dolů. Ale za světla! To už pro nás nebyl problém. S kopce se běží výborně. Začátek byl sice trochu krkolomný. Oproti temným, ve skále tesaným křivolakým chodbám s nepravidelnou výškou, to byla paráda. Tady jsem pookřál. Za rychlého klopýtání a sesouvání prudkým suťovým svahem dolů jsem začal navazovat konverzaci. Tím jsem zjistil, že se jedná o Angličany hovořící nějakým jejich hantecem. Dokonce jeden z nich byl z města, kde žije moje vdaná dcera! Taková náhoda. Pak z nich vylezlo, že jsou poloprofesionální jeskyňáři a horolezci. Jasně. Viděli nás v lehké výbavě, tak nás prohnali. Ale zřejmě jsme celkem obstáli i vzhledem k věkovému a fyzickému rozdílu, protože pak už se nám nesmáli a docela družně se s nažili o konverzaci. Úplně dole jsme spolu ještě chvíli klábosili a poté se velmi přátelsky rozloučili. Říkali, že jsou na výletě na motorkách a že se posouvají jinam. Jakmile nám otrnuly zážitky z tmavého pekla, začali jsme si uvědomovat, v jakých podmínkách tenkrát vojáci v zimě, ve válce, ostřelovaní děly protistrany, museli žít. Hodně jich tam zůstalo. Nejen střely nepřátel, nedostatek zásob, léků, nemoci, zima, mráz. Dokonce jich hodně zahynulo na obou stranách pod lavinami. K tomu si navzájem ztrpčovali život budováním a hloubením skalních chodeb jen proto, aby na konci položili obrovskou výbušninu, co po odpálení utrhla kus hory i s lidmi. Ale zde není místo na popis zvláštního způsobu boje z jednoho kopce na druhý. Po návratu si ještě narovnáváme údy prohlídkou malé kapličky a několika pečlivě udržovaných automobilových veteránů, kteří nahoru vyjeli po vlastní ose. Dosunujeme se do domečku. Na fotce je vidět naše trošičku zdecimované obličeje. Měli jsme toho dost. Po večeři a zapití českým pivem ze zásob se přesouváme pár kilometrů níže na spaní k parkovišti u lanovky na Rif. Scoiattoli. Z druhé strany na nás shlíží velký Tofano.