Projekt: Dobrovolník ve Finsku
Oficiální název projektu: Youth information and counselling center NAPA – City of Kokkola
V rámci programu: Mládez, akce Evropská dobrovolná sluzba
Císlo projektu: 0-FI-113
Predpokládané období: 06. 05. 02 – 06. 05. 03
Místo: Kokkola, Finsko
Vysílající organizace: Akademická informacní centrum
Hostitelská organizace: Youth information and counselling center NAPA
Dobrovolník: Lenka
Kontakt: [email protected], ICQ: 86703922
Evropská dobrovolná sluzba je program Evropské unie pro mládez do 26 let. Vsechny podstatné informace o nem najdete na stránkách Programu Mládez (www.youth.cz), takze se me prosím neptejte, co je to EVS.
Jednoduse receno jde o 6 – 12 mesícu strávených v zahranicí zabývajíc se prací, za kterou nedostanete výplatu 🙂
Zato dostanete kapesné a vy sami nemusíte investovat ani korunu, vse je hrazeno z grantu do posledního halíre (strava, ubytování, pojistení, jazykový kurz atd.).
Muj projekt spocívá v práci v informacním centru pro mládez ve finské Kokkole. Více najdete níze v jednotlivých mesících, smele do toho.
INTRO
O EVS u organizace NAPA v Kokkole jsem zažádala nekdy koncem listopadu 2001. Byla to jediná organizace, na kterou jsem se v první fázi obracela. Našla jsem ji na internetu v databázi SOS. Z Kokkoly mi odpovedeli, že dalšího dobrovolníka budou vybírat v lednu, a že mám zatím vyplnit jejich dotazník. V lednu mi oznámili, že vybrali nejakého Itala. Fnuk. Obepsala jsem další cca dve finská centra podobného zamerení, z nichž jedno (v Kuopiu) me bylo pozdeji ochotné nadšene (no fakt 🙂 ) prijmout. Ale to už bylo pozde..
29. ledna, tedy tri dny pred uzáverkou prijímání projektu, me totiž znovu kontaktovali z Kokkoly, protože Ital jim odrekl. To bylo radosti na Starém Belidle 🙂
Rychle jsem vyplnila žádost, obeznámila se situací šéfovou, a ta nakonec byla svolná zneužít svou organizaci jako vysílající. Buh jí za to žehnej 🙂
Tou zmínkou o Kuopiu jsem jen chtela ukázat, že stacilo obepsat tri organizace a hned dve by mi vyšly. Na druhou stranu má kamarádka, která shání EVS v sociální oblasti ve Francii, obepsala asi 20 všemožných institucí a neuspela nikde. Cili asi záleží na lokaci (Finsko asi není tak v kurzu jako Francie) a asi taky na štestí.
Tak dál. Schválení projektu na ceské i finské strane mi bylo oficiálne oznámeno asi dva mesíce pred predpokládaným nástupním termínem. Do té doby jsem radši nic nedelala, ale mela jsem už pro všechny prípady (respektive pro ten jeden) nachystaný seznam vecí, co budu muset zarídit/koupit/nachystat. Seznam cítal asi patnáct položek, mimo jiné odhlásit se u sociálky, zdravotní pojištovny a zásilkového obchodu, dát si v predstihu píchnout tetanku, navštívit zubarku (po ctyrech letech, ale jistota je jistota), prodat kolo, presunout svuj skromný majetek do bytu k rodicum, obstarat letenku, pojištení, vízum, krosnu, pasové fotky, obnovit IYTC, ostríhat/obarvit hlavu, nachystat tuhle stránku, atd atd atd.
Taky jsem si zjistila, kde vlastne Kokkola presne leží, abych vedela, jak daleko to budu mít za kamarády do jiných mest. Musím ríct, že dost (o tech v Cesku nemluve) 🙁
KONEC BŘEZNA
Koncem brezna se konala v Helsinkách konference The European Dimension of Youth Information, které jsem mela možnost se zúcastnit díky mé práci pro Eurodesk a dokonce se tam potkat se svým budoucím „mentorem“ Mikou (velice netypické finské jméno, že?).
DRUHÁ POLOVINA DUBNA
Tak mi konecne prišla oficiální smlouva z CNA a tím pádem posléze i peníze. Takže hurá na nákupy 🙂 V Praze jsem vyrídila vízum, sedela tam milá finská slecna, kterou jsem zjevne pobavila svým obalem na pas (vypadá jakože finský pas) a po vyplnení formuláre a predložení, resp. odevzdání kopie potvrzení schválení grantu z CNA (v anglictine), dvou fotek, zvacího dopisu (fax od Miky), smlouvy s vyznacením schválené cástky (v ceštine, odbehla nekam to zkonzultovat), kopie pasu (jsem zapomnela, ale kopírku tam mají) a 2130 korun mi bylo receno, že cca do týdne by melo být vízum vyrízené. Takže už se sháním pomalu po letence. Jediné, co me ted muže brzdit, je ta zapráskaná karticka od AXA (pojištovna). Jo a príští víkend stehuju majetek k našim, címž pádem budu týden žít v holobyte, hehe.
KONEC DUBNA
Dnes jsem dostala to pojištení, sláva. Je to taková hezká karticka a nejaké papíry okolo. Což znací, že se mužu smele vydat pro zarezervovanou letenku. Prišla me u GTS na 6930 Kc. Jinak vízum už mám hotové, takže hurá opet do Prahy.
TŘI DNY PŘED ODJEZDEM
Vše zdá se býti hotovo, vyrízeno. Ješte mi necekane prišla slevová karta EURO<26. Tak a za tri dny 5:30 zvedám kotvy 🙂
KVĚTEN
06. 05. – 21. 05.
Tak jsem na míste a konecne jsem si stáhla FTP a mužu vesele pokracovat se stránkou. Nejak se mi nepodarilo najit hácek, takže se omlouvám za pochybnou diakritiku.. Od mého príjezdu se toho událo docela hodne a všechno probehlo až podezrele hladce.
Doprava na místo cinu. Cesta na letište byla docela otresná, nemluve o vstávání ve ctyri tricet ráno, a myslím ze jsem to prežila jen diky klukovi, za což mu tady verejne znovu dekuji. V Brne i Praze cedilo, s 80 litrovým batohem jsem byla jak clen himalájské výpravy, vlezli jsme do špatného trolejbusu, nicméne autobus jsme stihli, v Praze nejelo metro na cécku, takže na letište jsme se dostali asi pul hodiny pred odletem letadla. Tam jsem se však zdrzela tím, že má zavazadla mela 3 kila pres váhu(18+15) a já musela zacálovat 1200 (!!!), nehorázné. Pak u pasové kontroly jsem tvrdla ve fronte, prede mnou zdržovali Cínani, no a nakonec jsem s oraženým pasem letela k bráne asi 2 minuty pred odletem. Mazec 🙂
Z letište ve Vantaa jsem se dobelhala na autobus (c. 615, 3 euro) a jela na vlakové nádraží do Helsinek. Jelikož letadlo melo zpoždení (kupodivu ne kvuli me, cekalo se na ješte zpozdilejší lidi než jsem byla já), stihla jsem vlak jen s desetiminutovou rezervou (HEL-KLA, cca 47 euro). Zavrela jsem se v kupé a konecne vydechla.
Cesta do Kokkoly trvala asi 4 hodiny, na nádraží me naštestí cekaly dve holky (Španelka, Madarka), které tu jsou také jako EVS a pracovník z Hansy s autem. Takže jsem se presunuli na mou adresu.
Ubytováni. Bydlím v komplexu studentských domku, v domku jsou tri pokoje, koupelna, kuchyn, predsín, dve patra. Zatím mám jen jednu spolubydlící, Francouzku, ale jako vetšina ostatních lidi, co jsou tu ted na EVS behem kvetna koncí a odjíždí, a tak budu celé léto bydlet sama. Nové spolubydlící dostanu asi až v zárí.
Jídlo. Co se týce stravování, tak pres týden obedvám Hanse, vecere, snídane a víkendy si varím doma. Mám cosi jako úcet v supermarketu, mužu utratit 170 euro za mesíc.
Peníze, telefon. Kapesné ve Finsku pro EVS je 190 euro. Jenže všechno je tu samozrejme nehorázne drahé, predevším doprava, a jelikož budu potrebovat peníze predevším na cestování, budu asi vecne v mínusu, nemluve o tom, kolik provolám a prosms..
BTW mám paušál u Radiolinje. Platím nejakých 3 euro za mesíc, nepamatuji si už sazby za volání a sms, ale nebylo to tak hrozné. Taky dávají 50 euro jako bonus. Blbé je, že musíte jako cizinec zaplatit zálohu 350 euro (po uzavreni kontraktu vám je vrátí, ale kde je vzít??); mne je zaplatila má organizace z grantu. Takže tolik k financním záležitostem.
První den. Holky me trochu provedly po meste, nechaly jsme otevrít úcet v bance (Osuuspankki), prihlásila jsem se v knihovne (zadarmo), a zabydlela se.
Mesto. Po Koukole se všichni prepravují na kolech, Finsko je placaté a hodne biker-friendly, navíc Kokkola je malá díra a všechno je hrozne blízko. Což ovšem neznamená, že tu stále nebloudím a nehledám jednu vec hodinu, aniž bych ji našla. Minuly týden jsem kdesi zaparkovala kolo, pak strávila 40 minut jeho hledáním a nakonec me k nemu musela dovést kámoška.. Takže pokud kdy neco najdu, je to více méne omylem 🙂
Ted k práci. Takže jak jsem rekla, delám v informacním centru pro mládež s názvem HANSA. Zatím ješte nevím presne, co tu delám 🙂 Vyplnovala jsem žádosti pro zájemce o EVS jakožto z pozice vysílající organizace, obvolávala jsem nejaké ceské projekty, byla jsem v cestovce zjištovat ceny jízdenek, na radnici pro podpisy a podobné bezvýznamnosti. Tak uvidíme, jak to pujde dál. Jinak do práce chodím na 10:00, a delám oficiálne do ctyr.
První dojmy. Jo, vesmes pozitivní. Nejsem ve Finsku poprvé, takže neco jako kulturní šok se nekonalo. Lidi jsou v pohode, zatím nemám problém. Jediný, co me štve, že sou Fini tak pomalí.. co bych mela za hodinu, s tím se párou dva dny. Tohle tempo me docela unavuje, ale snad si zvyknu. Taky me štve, ze mají polévky jako hlavni jídlo 🙂
Angína. Ta me postihla druhý týden. Takže jsem si nechala odebrat krev finskou injekcní stríkackou, hehe, a byla asi tri dny doma. Porád ješte jsem na antibiotikách, ale už jsem okei.
Volný cas. Toho je tu tolik, že se to cloveku pomalu až zajídá. Není tu nic moc co delat, je to malé mesto a jak tu neznáte moc lidi, mužete se snadno zacít velice nudit. Takže co se tu dá delat – flákat se na pláži (v léte se tam dá koupat), koukat na video, když máte znamé s videem, císt, být v knihovne na internetu (když od nejakého studenta vysomrujete heslo), chodit po obchodech, když nevíte co s penezma, mužete do kina (je tu jedno), dívat se na televizi, když si ji nekde seženete.
Pocasí. Je tu ted moc krásne, sice chladno, ale slunícko sviti. V noci už skoro vubec není tma.
Výhled na príští dny. Zítra bych mela mít malou sebeprezentaci a v nedelu jedu na on-arrival training. Docela se teším, bude se neco dít a navíc poznám další nové dobrovolníky (jsme ted jen asi 4). Takže tak 🙂
22. 05. – 03. 06.
Minulý týden jsem absolvovala popríjezdové školení, které se konalo ve Viitakivi, což je samota cítající cca 60 obyvatel, poblíž vesnice Hauho, nedaleko Hämeenlinny. Jela jsem tam s témer nulovými ocekáváními a moc jsem se nespletla. Sešly se nás v tento termín jen ctyri kusy dobrovolníku (Rek, Francouz, Španelka a já). Zezacátku to byla dost nuda, navíc jsem byla otrávená z cesty vlakem, kde me dvakrát vyhazovali duchodci hulkama ze sedadla nebo sem nesedela na svém predepsaném míste, byla jsem utahaná a snídane každý den byla už v osum, všude jsme se museli vyzouvat (na což jsem záhy rezignovala nebo mi omrzaly nohy a lítala jsem v jednom kuse na záchod) a jídlo bylo dost nechutné. Tak tolik na úvod, hehe. Program byl docela zábavný, ale moc jsem nepochopila jeho smysl, nepocítám-li dva dny venované finštine. V pátek jsme navštívili Tampere, což jsem také hodnotila kladne, i když mesto se mi nijak zvlášt nelíbilo, za rec stojí akorát velice vychytaná knihovna a muzeum mumínku v téže budove.
O víkendu se nás ujali Ikineuvot, organizace sdružující ex-EVS z Finska. Konkrétne šlo o tri Finky, byly fajn a jejich program byl taky okei, i když z nás ctyrech možná byly chvilemi docela neštastné 🙂 V nedeli jsme zvedli kotvy a jelikož jsme meli pár hodin cas do odjezdu vlaku, šli jsme se v Hämeenline podívat na místní hrad stejného jména. Pozn.: tento hrad není na kopci 🙂 Smyslem techto Ikineuvot je pomoct novým zahranicním EVS prijíždejícím do Finska. Jedna z holek byla tady z Kokkoly, navíc je mi sympatická, takže já jsem vysmátá. Ovšem podstatne hur na tom je chudák Francouz, jehož „support person“ je osoba, ze které lezete za pet minut po zdi. Strávila jsem s ní pak ješte 4 hodiny ve vlaku, protože meli stejnou cestu (do Oulu), a musela sem se držet, abych ji nevyhodila z okna. Ta to se svou support opravdu prehání, nechutne se vnucuje a opravdu me pobavila otázkou smerovanou na Francouze, když jí rekl, že ji nechce navštívit (hehe, mimo jiné mu už stacila vnutit kino, kolotoce, výlet do Rovaniemi.. to vše behem následujícího týdne), zeptala se: ale jak ti mám být podporou, když se nechceš setkat? Jak muže být tak natvrdlá, to nechápu. Ale to jsem trochu odbocila 🙂
Takže co pozitivního mi týden ve Viitakivi prinesl? Nové kamarády (3 EVS + 1 ex-EVS z Kokkoly, ostatní bych zatím nazývala „známými“), kontakty na všechny Ikineuvot a soucasné EVS ve Finsku (to se sejde vždycky), a naucila jsem se pár zajímavých her 🙂
No a ted už jsem zpátky v pracovním procesu, ale to už je cerven..
ČERVEN
03. 06. – 04. 06.
Zpatky do práce. Fuuuj 🙂 Prijela jsem v nedeli vecer domu a prede dvermi pokoje me cekala hromada vecí, které mi tu zanechala Francouzka, má ex-room-mate. Jsem v baráku úplne sama, a to minimálne až do zárí 🙁 Takže jsem konecne mohla uklidit, protože Francouzka na to zjevne kašlala, ovšem sporak byl nad mé síly, na ten bych asi musela vzít dynamit. Špína je proste zažraná 🙂 V práci je to stále o nicem. Hemží se tu plno decek, navíc na léto prijali dalši Finy na výpomoc, prijde mi, že tu dávají práci každému za každou cenu, at je práce nebo ne.
Pracovní doba se mi ted posunula, delam od 12:00 do 18:00, což mi docela vyhovuje, ráno mužu spát a vyrídit si svý veci a vecer se nemusím tak dlouho nudit. Asi zacnu chodit behat.. :/ Jinak porád jen chodím na magistrát s dopisama, neco obcas nadatluju do kompu, ale vetšinu casu jen tak postávám nebo píšu mejly.
Mluvila jsem o tom s jinýma dobrovolníkama, všichni rikají to samé, není co delat. Napriklad Rek má pracovní dobu jen dve hodiny denne.. jenže aspon bydlí ve vetším meste, kde je spousta cizincu a tak má s kým vegetovat. Další vec, na které jsme se shodli – Fini jsou naprosto nepoužitelní. Dobre to vyjadril na školeni Rek – s náma (ostatníma EVS) nemá už behem prvních dnu problém, proste se snadno skamarádí. Kdyby ten týden mel trávit s Finama, tak možná v den odjezdu si reknou „hei hei“ a Fin se dokonce usmeje. Je to prehnaný, ale v podstate to tak je.
Ješte neco k Finum – strašne se jim nelíbí, když jim cizinec rekne, že neexistuje neco jako „finská kultura“, maximálne mumínci. Je to tak, ale nerikejte jim to 😉
05. 06. – 17. 06.
První týden po Viitakivi probehl docela v pohode, vetšinu casu v práci jsme trávily s jednou brigádnicí paspartováním šílených patlanic, které poslali mladí Finové do jakési umelecké souteže s názvem „Mladá kultura“. Velice nám to šlo :/ Tento týden ovšem muj mentor a šéf v jedné osobe odjel na dovolenou a není tu tudíž nikdo, kdo by me zaúkoloval, takže napríklad vcera jsem byla v jednom kole, celých šest hodin jsem nic nedelala, velice me to vycerpalo 🙁 Jinak co se týce mých volnocasových aktivit (hehe), je to už podstatne lepší, nebo už znám nejaké lidi, a tak se dá neco delat. Takže jsem otestovala dve další hospody a minigolf, taky jsem se seznámila s jednou Francouzkou, která tu je pres léto na praxi no a tak podobne 🙂
Ješte co se týce tohoto pracovního týdne, v pondelí jsme malovali modrou barvou nápisy na chodníky po celém meste, šlo o nejaký místní projekt mesta Kokkoly, asi 200 nebo 250 let zpátky umrel nebo se narodil nejaký významný místní pán, a ty texty, kterými jsme humusili mesto, byly jeho moudré výroky na téma „svoboda“.
Ted bych se mohla vyjádrit k finské kuchyni 🙂 Nechci být nezdvorilá, ale v podstate se to nedá žrát, hehe.. Ale ne, je to v klidu, ale Finové neumí použivat korení, krome soli, a vrchol jejich kulinárského umeni, co se korení týce, je pridat cervenou papriku do hráškové polívky :)) Taky se nejak nemužu adaptovat na jejich kombinace, kdy se na talíri napríklad objeví pohromade brambory, nakrájený párek, chleba s máslem, nastrouhaná mrkev, salát, vajícka a další vychytávky 🙂 Taky jsem zde nabyla dojmu, že se živí trojkombinací „zmínená smesice – rybí prsty – hrachová polívka“. A to nemluvím o jejich specialite, studené sladké rebarborové polévce se šlehackou, kterou jsem se odvážila ochutnat a rychle musela zajíst chlebem 🙂 Vypadá to už od pohledu dost nechutne, k cemu bych to prirovnala, napadají me dva zpusoby jak to popsat, první je slušnejší: tencí dlouzí cervi ve fialovém oleji; druhý zpusob je neslušnejší, ale o to realite podobnejší: tencí dlouzí cervi ve fialovém soplu :)))
Mimochodem v sobotu jsem byla prizvaná k setkání predstavitelu mládežnických organizací Kokkoly a Kuusama, které organizuj í jakousi výmenu mezi Ceskem, Slovenskem, Polskem, Madarskem a Finskem.. Byli jsme na chate na pláži, bylo fakt krasne, sice vyhled na továrnu na druhé strane zálivu trochu kazil dojem, ale jinak fakt relax. No a nesmím pocítat ohavná množství komáru, která se jala sát naše krve jakmile nastal vecer. Když prijeli lidi z Kuusama, zase se všechno odehrávalo vetšinou ve finštine, takže jsem se nekolik hodin velice bavila :/
Jelikož jsem vcera osobne poznala ožralé Finy v akci, ješte se vyjádrím k této „specialite finské populace“. Je všeobecne známo, že zde neexistuje kultura pití alkoholu. Kdyz vidíte, jak cepují pivo, chce se vám brecet. No budiž. Finové jsou vesmes uzavrení, plaší, ani je nenapadne dát se jen tak do hovoru s nekým cizím, ve spolecnosti cizincu se chovají nejiste a když vypadají trochu „odvázane“, vidíte, jak moc jim to dá premáhání. Pokud ovšem nejsou ožralí, což je druhá možnost. To je docela dobré pozorovat, jak jsou najednou strašne prátelští a chtejí se s váma velice kamarádit, a druhý den, když vystrízliví, sotva kývnou hlavou, když vás potkají na ulici 🙂 Jinak je docela obvyklé, že tu v deset ráno potkáte na ulici podivne se klátící ctrnáctileté holky, vecer v parcích vyrvávají ožralé skupinky mladých lid a houmlesáci po nich sbírají flašky. Jojo, tak je na svete 🙂 Ješte taková poznámka pod carou – když jdete do hospody, funguje tu jiný systém než v Cesku, a sice vejdi -zamir k baru -objednej si – zaplat – chop se sklenice – zamir ke stolu. Takže ne že si lapnete ke stolu a budete cekat až vás nekdo príjde obsloužit 😉
Heh, ted sem se velice zasmála, prišla za mnou paní, která tomu všemu zde šéfuje, a zadala mi opravdu duležitý úkol – mám preložit letácek o cinnosti centra do cestiny pro úcastníky jakési výmeny, která probehne v léte. Leták je složená A4, a její preklad me zabere asi tak 20 minut, když mezitím pujdu trikrát na záchod a dám si kafe. Paní ovšem míní, že prekladem mužu trávit dva následující dny, kdy tu nebude brigádnice (jede si na Provinssi Rock do Seinäjoki, štastlivec, má lístky zadarmo). Nevím, jestli si delala srandu, nerekla bych.. achichach.
13. 6. jsem se poprve letos koupala! Jakože v prírode, ne ve vane 🙂 Byly jsme s jinou brigádnicí (asi zacnu používat jména nebo v tom budu mít sama zmatek, ale zatím jsem se tomu vyhýbala, protože tyhle lidi stejne za pár týdnu zmizí), dobre tedy, s Laurou, která v Hanse pracuje v kantýne, v jezere asi 5 km od centra, tam vám bylo tak krásne, aaach 🙂 Voda byla sice studená, ale po pár sekundách rozproudila krev, že už to ani nebylo poznat. Taky jsem navštívila „typickou finskou rodinu“, Laurinu maminku a kocourka, oba byli moc milí 🙂 Tedy dokud me ta potvora nezacla škrábat (kocour).
Jelikož jsem už otestovala pár místních hospod, mohla bych je trochu ohodnotit. Takže tu máme podnik s názvem Lyhty, pak Corners a taky West Coast Bar. West Coast Bar je tu asi všeobecne tak nejoblíbenejší, ve stredu je tam pred desátou happy hour. Je to neco jako brnenská Elektra se Sklenenkou dohromady.. no, pokud máte hodne dobrou fantazii :) Není tam signál, když vylezete ven, nevíte, jestli je ráno nebo vecer. Mají tam pinball Southpark a kulecník. Siideri stoji 3.80 euro. Obcas tam hrávají kapely. Když jsem byla v Corner
s, byli tam 4, slovy ctyri lidi vcetne me a kamošky. Taky tam bývají minikoncerty. Jinak nic bližšího rict nemužu. No a Lyhty, tam je i zahrádka. Jinak nic zvláštního. Všude dostanete ceské pivo.
Onehdá jsem taky poprvé vybírala peníze z bankomatu. To bylo veselé. Jsou tam dva otvory, takže prvních pár minut jsem strávila cpaním karty do blbého otvoru, pak jsem si na obrazovce všimla nápisu, že to mám zkusit s tím druhým (to byl ovšem jediný nápis, který bankomat zvládl v anglictine). Pak mi chvíli trvalo, než jsem zjistila, jakou stranou se tam karta strká. Kdyz ji to konecne vcuclo, vyhodila na me obrazovka ctyri cárky a pochopila jsem, ze po mne chce pin. Pak mi to nabídlo dve možnosti, z nichž jsem nejak uhádla, která je správná, no a následovaly sumy. Jenže poté zrada, další tri možnosti, ta slova mi vubec nic neríkala! Tak jsem proste koukala co bude a nemackala jsem nic. A ono bylo! Peníze po chvíli vylezly 🙂 Aleluja. Musím jen zduraznit, ze poprvé jsem mela problémy i s ceským bankomatem, takže se nedeste. Jo, ješte je dobré, že bankomaty jsou na kazdém rohu a vetšina je oznacena žlutým nápisem OTTO a mužete tam vybírat, at máte ucet kdekoli ( témer) bez toho, abyste platili nejaké nehorázné poplatky. K úctu u Osuuspankki taky dostanete za cca 10 ojro prístup pres internet a za jeho používání už neplatíte nic. Což je velice vychytané, nebo máte porád prehled o pohybu na úctu.
Zminovala jsem už minigolf? Další možnost, jak trávit volny cas. Za 2.50 euro. Asi 18 jamek, docela sranda, zvlášt když hrajete s nekým, kdo je stejne šikovný jako vy 🙂
O víkendu jsem poprvé otestovala místní bazén. Jsem naprosto unesena. Nehlede na to, jak moc mám plavání v bazénech ráda (mnohem víc než v prirode). Jednak byl bazén úplne prázdný, no dobre, byli tam asi dva cloveci a pár detí plus já a má francouzská kamarádka (Lucile, je tu pres léto na praxi v nejaké firme), druhak jsem to v pokladne uhrála na studentskou slevu (2.50, normálne 4.20; a v areálu mužete být celý den), no a pak ten úžasný masážní bazének, aaach! Mohla bych se tam cachtat hodiny.
Když už jsem zmínila studentskou slevu, mohla bych také osvetlit, jak jsem k ni prišla. Ex-EVS z Kokkoly, Maija, se kterou už tu nejakou dobu obcas vegetuju, mi dala svou starou studentskou prukazku, která vás opravnuje ke slevám (50%!) na vlaky. Vymenila jsem pouze fotku a rozšmrdlala na ní razitko. A to je vše, prátelé 🙂 Paní v bazénu ji vubec nestudovala, proste videla, že ji mám, a to jí stacilo. Je fakt, ze s pruvodcim to bude trochu riskantnejší, když vám na podvod ve vlaku príjdou, platíte nejakých 70 euro pokuty.. Jízdenku musíte koupit v automatu, jinak paní železnicní pokladní záhy zjistí, že nejste Fin a tudíž se asi nejmenujete Maija neco, a tudíž asi ta prukazka nepatrí vám. No a pruvodcí údajne ty prukazky taky moc nezkoumají, ale náhoda je blbec, že. Naštestí mi moje hostitelská organizace slibila, že mi muj výlet do Helsinek proplatí z grantu, takze protentokrát mužu být ješte v klidu.
V práci to zatím jde. Respektive žádná zmena. Vrátila se má spolutrpitelka, brigádnice Maria, byla v Seinäjoki na ProvinssiRock Festivalu. Festivaly jsou vubec dobrá zábava na léto, po Finsku je jich jak nasetejch. Ale ty ceny, auau. Spousta lidí to reší tím, že se po dobu festivalu pohybuje pouze na parkovišti nebo v kempovací oblasti a chlastá jak zákon káže 🙂 Provinssi je asi tak nejpopulárnejší a hlavne nejvetší, 20.000 lidi (na Finsko je to fakt dost). Pak je docela znamý Pori Jazz Festival.
Taky už dorazil balík z domova. Trvalo to asi 4 týdny 🙁 Každopádne je tedy na poštu „spoleh“. Navíc balík byl poslán doporucene, a na stránkach Ceske posty jsem vycetla, že když jej ztrati, musí vám zaplatit nejakých 1480 korun. Takže balíky z Ceska radeji posílejte doporucene! Jo a známka na dopis/pohled do všech zemí Evropy stoji v tuhle chvili 60 centu, je dobre se na to zeptat a pak ve stáncích a vubec, když budete kupovat známky, chtít po prodavackách známku za 60 centu. Když reknete, že chcete známku na dopis do Ceska, prodá vám klidne známku za 1.30 🙁
Výhled na príští dny: tenhle týden by to mohlo byt veselé, nebo me bude nejaká dívcina, které jsem pomáhala s vyplnováním prihlášky na EVS (btw jede v zárí do Ceska), stríhat vlasy, takže zacínám být docela nervózní, ale porád mi to stojí za tech 20-30 ušetrených euro, které bych musela vypláznout u holicky. O víkendu bude nejaká party tady v Kokkole v rámci oslav Midsummer (Juhannus), porádají to dobrovolníci, ale já se toho nezúcastním nebo se tou dobou budu vyskytovat v Helsinkách, protože prijede muj kloucek milovaný 🙂 A o tom až potom 🙂
18. 06. – 27. 06.
Jak tak koukám na výcet hospod z minulého týdne, uvedomuju si, že jsem zapomnela Huismann.. Tam jsem byla zatím dvakrát a vždycky tam bylo relativne plno.. Mají tam spoustu druhu piva vcetne Budvaru, Krušovic, Kozla.. ovšem pouze lahváce. Taky je tu docela sympatická mexická restaurace Pedrina`s, která není až tak extrémne drahá a jídlo je opravdu výborné. Blbé je, že zavíraji už v deset vecer 🙁
V souvislosti s hospodama jsem si vybavila jeden pondelní komponovaný vecer, kdy jsme byly s Maijou a její kamarádkou Eevou ve WestCoastu a posléze u Huismanna, a já se s radostí – avšak zcela neplánovane – vyžívala v navážení se do Finu a jejich anomálií (ony ale chtely, abych jim rekla svuj názor, no fakt!) a docela sem se nasmála 🙂 Tak napríklad jsem se velice bavila jejich výslovností cizích jmen a názvu. Všechno ctou, jak to vidi, a tak mi treba pár sekund zabralo než jsem pochopila co je to fuji (cti jak vidíš) nebo peugeot (cti jak vidíš) 🙂 Eeva pak treba prohlásila, že jde vybrat písnicku z jukeboksu (cti jak vidíš), tiskárna je hevlet pakard (cti jak vidíš) a tak dále. Když se jim smeju, koukají na me jak na blázna, jakože co je na tom 🙂 Pak se me Eeva ptala, jestli máme v Cesku hodne staré památky (zacala jsem: Compared to Finland, well.. hehe). Pak jsem u Huismanna na zdi spatrila plakát finského národáku z Nagana 1998, všichni hokejisté se štastne tlemí, stribrné medaile v rukou. Podivila jsem se, kdy že asi porídili tuhle fotku.. Fotograf asi musel na kluky delat strašné ksichty nebo jim ríkat nejaké vtipy o Ceších – pokud si vzpomínám, po finále si mohli ocka vyplakat 🙂 No a nemluvím o debate o pivech. Jo, když uvidíte na nabídkové tabuli Velko, je to finská zkrácenina Velkopopovického kozla 🙂
A este v souvislosti s hospama, ve WestCoastu si me už barman pamatuje a automaticky mi nalíva siideri bez ledu 🙂 Ale víte co, to není že bych tam byla pecená varená, ale chodi jim tam tak málo lidí, že tech pár, co se liší treba recí, jim utkví v pameti 😉
No a taky musím sklonit hlubokou omluvu Ceské pošte, nebot po bližším ohledání obálky jsem našla nekolik razítek, z nichž jedno ukazovalo datum 23. kvetna (!!!) a nápis KOKKOLA, tedy tri dny po odeslání z Brna byl balík tady a tím pádem se válel ctyri týdny v Kokkole na pošte, nebo oznámení o dorucení mi prišlo až 14. cervna! Sodoma Gomora.
Tak, a jsem zpátky v hokne. Vcera vecer jsem se vrátila z Helsinek, a mela jsem se tam tak dobre, že se asi jen tak neadaptuju zpátky na „pracovní“ život v Kokkole. Navíc ani nevím, jestli se mi chce o Helsinkách psát, protože to ve mne vyvolává vzpomínky a jsem pak z toho na hadry. No ale zkusím 🙂
Takže asi už jsem ríkala, že jízdenku mi proplatila Hansa. Címž jsem ušetrila nejakých 100 euro. Do Helsinek jsem dorazila pred jedenáctou a mela jsem tak asi dve hodiny casu, nebo Honzík mel priletet až o pul druhé. Takže jsem londala po meste, kámošovi poridila slíbeného losa (posléze jsem zjistila, ze je to sob, ale to by se teda ctyri hádali), šla na záchod do Stockmanna, no a pak vyrazila na letište vyzvednout svou ceskou zásilku 🙂 S Honzem jsme jeli z letište rovnou k mým známým, Anu a Martinovi, tedy hned poté, co jsme pochopili, odkud jede bus (a ne že bysme to pochopili hned), tímto zároven dekuji zmíneným za ubytování a vubec, že se byli ochotní s náma otravovat :), a jelikož Anu musela do práce, strávili jsme odpoledne s Martinem doma. Vecer jsme šli do podniku s názvem Factory, kde „koncertovaly“ 4 „kapely“, dávám to úmyslne do uvozovek, protože to bylo prinejmenším otresné, tedy aspon ta první a predposlední formace, pricemž tu predposlední jsem už ani moc nebyla schopna vnímat a vystoupení poslední jsme se už naštestí neúcastnili. No ale hlavne ty návštevníci tam, pripadala jsem si jako v nejaké freakshow, vetšina jich vypadala bud retardovane, houmlesácky, nebo proste podezrele, takové pochybné existence, jak z Lynchova filmu, vybavil se mi nevím proc Blue Velvet.. Druhý den jsme koukali na fotbal a pak zustali vecer s Honzem sami doma, což tedy predstavovalo oslavu Juhannusu, ale popravde – nedovedu si predstavit lepši 😉 Martin i Anu šli do práce a pak slavit (opravdu „slavit“) Juhannus. No a v sobotu to bylo úplne skvelé, vyrazili jsme s klukem dopoledne do víru velkomesta, ale je fakt, že moc jsme toho za ten jeden den nestihli, nejdrív jsme koukli na Senaatintori, pak se šli najest do parku v Töölö a potom zpátky do prístavu a na Suomenlinnu. Bylo teplo a svítilo slunícko, strávili jsme tam asi dve hodiny. Poznámka pod carou – na Suomenlinnu se jezdí z Kauppatori a platí tam stejné jízdenky jako na MHD. Ovšem revizora tam v živote nepotkáte, takže mužete jet smele na cerno. Když jsme se vrátili z ostrova, vydali jsme se ješte do Sibeliova parku kouknout na památník stejného pána (Jean Sibelius, slavný finský skladatel). V mezicase jsem zavolala na farmu, kde ted Honza v potu krve sbírá jahody (hehe) a domluvila jeho príjezd. V sobotu (myslím) byl den finské vlajky, a vlajky visely všude, na každém kroku minimálne tri, no paráda, chtela jsem si jednu stáhnout a povesit doma pres celou zed, ale Honza odmítl podporovat mou kriminální cinnost, takže jsem zas utrela 🙁 Když sem se rozhodla na nej vykašlat a jít do toho sama cestou zpátky od Sibeliových trubek, vlajky už byly stáhlé a stožáry osirelé 🙁 Tak mi treba. V nedeli už jsem akorát stihla doma prohrát na celé cáre v kartách a pak jsme museli rychle na vlak, Honza do Lappeenranty, a já o pul hodiny pozdej do Kokkoly. Chjo chjo. Kazdopádne cca za mesíc pojedu na inspekci *giggle, takže už zase pocítám dny 🙂
No a ted musím na magistrát pro podpisy.
A už jsem zpátky – zapomnela jsem napsat, jak dopadly moje vlasy. Ehm.. No tak z Marjaany, pod jejímiž nužkami jsem nakonec skoncila sedíc na záchodové míse, nakonec vylezlo, ze jediné, co kdy stríhala, byly vlasy po záda na délku po ramena. Hehe.. Takže mi tam neco opižlala, ale v zásade zmena žádná, tak jsem zapadla do své koupelny, vytrepala milión vlasu z oblecení, vrazila hlavu pod sprchu a chopila se nužek 🙂 Jojo, jsem velice odvážná, není-liž pravda. Ovšem výsledek je hoden profesionála. Jsem proste všeobecne nadaná :)) Jen co se dostanu ke skeneru (jen tak to ale asi nebude), vytvor svého génia zverejnim.
Co se stalo zajímavého? Lehmus zacal behat! Spadlo mu neco na hlavu? Zbláznil se? Už to tak vypadá.. Od pondelka do stredy (vcera) 40-53 minut každej vecer. Tady to vidíte, potvrzuje se, co jsem už ríkala (aspon mám ten dojem) – EVS ve Finsku je ideální príležitost zacít delat neco pro své zhnilé telo! 🙂
Jinak Maija prišla dneska od holicky, ale pri vší své skromnosti musím konstatovat, že tech 20 euro mohla použít na neco smysluplnejšího a radeji se sverit do rukou amatérského odborníka s týdenní praxí, hehe.. No a nakonec jí to stejne budu ješte spravovat, nebo to má vzadu moc dlouhé! 🙂
Výhled na príští dny: V Kokkole zacínají Nordic Days, Severské dny, sjede se tu milijón pubertáku z osmi severských zemích (jeste sem nevypátrala, která je ta osmá) a budou se tu konat ruzné akce a veselosti. Pravdepodobne se budu muset nekterých zúcastnit. Všichni musíme nosit dosti ohavná modrá tricka s logem Kokkoly, které vypadá jako nálepka z nejaké pivní flašky. No a na co furt zapomínám – jedu do Itálie!! Svete div se! Na seminár o dobrovolnictví, 5. – 7. cervence ve Spoletu. Tot vše.
Tak ešte ne, ešte jedna malá veselá vsuvka z e-mailu od mého táty 🙂
„Vcera volala babicka rozrušeným hlasem, že nemuže najít Malého Bobše a tolik si ho touží precíst! Jestli jsem jí ho nezcizil. Tak jí budu muset donést toho našeho..“
<strong>28. 06. – 03. 07.</strong>
Ve ctvrtek 27. 6. zacaly v Kokkole Nordic days. Letáky hlásaly, že Sever je nejlepší z Evropy. Hm. Na krk mi povesili ID-kartu se jménem a finskou vlajkou. Nic mi nepomohly mé námitky, ze nejsem Finka. V rámci této akce se konaly ruzné workshopy a radovánky ušité na míru severským detem. Napríklad v pátek diskotéka, které jsem naštestí byla ušetrena, ale chudák Marja to musela jako poradatel podstoupit a myslím, že to na ní zanechalo trvalé následky (hehe), v sobotu vecer jsem se ani já nevyhnula úcasti na koncertu na hlavním námestí, kde vystupovaly severské kapely, no a taky nebyly k zahození obedy a vecere ve švédské škole. Ale koncertík vubec nebyl špatný, vystupovalo tam cca 8 kapel a až na tu poslední to bylo fakt moc dobré. Ale vážne se divím, jak ty kapely mohly vubec hrát pro takové publikum. To sem snad ješte v živote nevidela. Lidi sedeli a stáli jak mrtvoly, nevydali hlásku, no hrát pro hluchonemé (ale ne Finy 😉 ) by asi vyvolalo vetší odezvu. Francouzka, Lucile, z toho byla úplne v šoku a vyžadovala jít se spravit do nejaké nálevny 🙂 Což byl ovšem problém, protože v jednu, kdy koncert skoncil, respektive ve dve, protože hodinu jsme jen stáli na námestí a nadávali na Finy, jsou skoro všechny hospy zavrené, takže zbyl jen Corners, odkud nás vypakovali ve tri. BTW v Corner
s mají na strope kulecník, tak jako napríklad v Brne v Pianu mají na strope piano a podobne 🙂 Takže tolik k Nordic Days a k umení Finu se bourlive bavit 🙂
V práci vše pri starém, šéf opet na dovolené, takže se snažím zabavit, jak se dá, no a ve ctvrtek v noci para do Itálie! Taky jsem se smutne pousmála, když mi Mika (šéf) navrhl, abych si vzala po Itálii 4 dny volna za ty víkendy, kdy budu pracovat v rámci Euromance (ešte zmíním), ale vpodstate mi to skryte „prikázal“, protože se me musí nejak zbavit pro ty dny, kdy bude na dovolené, nebo jinak me tu nemá kdo zaúkolovat. Takže se ted snažím vnutit do Lappeenranty na farmu, pozitivní na tom je, že bych tak aspon ušetrila za cestu Kokkola – Helsinki – Kokkola, ale na druhou stranu vím, že na farme ted mají hafo práce a nikdo tam na me nebude zvlášt zvedavej. Chjo chjo. No uvidíme.
Apostolos, dobrovolník z Recka, me láká do Pori na Jazz Festival, ale má sociální situace zdaleka nenapovídá tomu, že bych si mohla dovolit vlak do Pori a zpátky. Takže to se asi konat nebude. Zato pojedu koncem cervence do Kuusama (hodne na sever a východ) v rámci Euromance, kulturní akce porádané práve Kuusamem a Kokkolou. Takže jeden týden tam, jeden tady. To sou práve ty „nadpracované“ víkendy. Oznacili me za „group leadera“ a tlumocníka ceské skupiny, chacha, no v praxi to znamená, že tam proste budu pricmrndávat, zavazet a plést se pod nohy 🙂
Vcera prijely dve holky (EVS) z prilehlých mest, tak jsme vecer posedeli na lodi (hospoda na námestí, opravdu lod, mají tam asi nejlevnejší kafe, jen za euro) a málem nám vypadli oci z dulku, když jsme sledovali dení dole na pódiu. Konal se tam jakýsi tanecní vecer no a nevedela jsem, esi se smát nebo brecet. Porád jsem jen opakovala „I dont believe it, I don
t believe it“, hehe.. Ne, fakt to nebylo k smíchu. Zdá se mi, ze zacínám být cím dál méne objektivní, jímá se me cynismus ohledne všeho, co jen trochu zavání finskou populací, a to asi nebude úplne ideální. Co už nadelám. Takže opet jsem si mela s kým zanadávat (jen tak pro informaci, byla to Nemka a Rakušacka), ale ne že bych se po tom cítila o moc lépe. Taky jsem slyšela pár názoru z ruzných zdroju (samozrejme ne místních), že tahle cást Finska je nejhorší z celé zeme. Jakože lidi. Je to pravda, jedte na východ, sever, jih, nebo proste nekam jinam!
Výhled na další dny: Takže od pátku do pondelka v Itálii, a pokud se zadarí, tak od úterka do nedele v Lappeenrante mezi svými (fakt mám už docela drsnej absták, chci být zase mezi normálními lidmi, stredo- a východoevropany, o klukovi nemluve. Vím, že je to ode me hnusný, ale úplne nehorázne mu závidím; i presto, že sbírání jahod je ta nejodpornejší práce, raci bych s Rusama sbírala jahody, než s Finama cumela do zdi). Jinak padla na me první krize, mám depku, furt prší a vubec, tak na me raci ani nemluvte. Tot vše.
ČERNENEC
04. 07. – 15. 07.
Odvolávám vše zlé, co jsem rekla o roztomilych finských lidickách a omlouvám se, byla jsem v afektu! 🙂 Ale kdeže, nebyla, ale k tomuto tvrzení me nyní vede práve absolvovaný pobyt v Itálii. Šílená zeme. Italové jsou príšerný národ! Zbláznila bych se z nich po peti dnech. Ale poporádku: Ve ctvrtek v noci zacla celá sranda (seminár o dobrovolnictví ve Spoletu) tím, že jsem pochodovala 15 minut na nádraží v hustém dešti. Vítr mi obrátil deštník a tak jsem jej smele na nádraží hodila za psem. Pak jsem strávila noc ve spacím vagónu (to bylo super, zvlášt ten rucník s logem finských železnic, který jsem uzmula, heh), a ráno jsme odleteli (s Finkou Suvi, ex-EVS z Belgie, pracovala tak trochu v Hanse nebo co) z Helsinek do Ríma. Tam vedro na zblití, ale hned z letište jsme museli vlakem do Spoleta, takže jsem to ješte tolik nevnímala. Na nádraží ve Spoletu jsme cekali snad hodinu než si nás prijeli vyzvednout, komunikace po telefonu jak u blbejch, a tady je první vec, která se mi na Itálii nelíbí – skoro nikdo neumí anglicky, a v závesu následuje druhá vec – nikdy nikde nejsou vcas. Ale ne že se zpozdí o pár minut, klidne o pul hodiny a je jim to jedno. Otresné. Tak, zavezli nás do hostelu, kde jsme se o pokoj delili ctyri. A taky o jediný klíc. Rozvesila jsem všude možne (teda spíš nemožne, neco jako vešáky tam neexistovalo) své mokré hadry a jelo se do hotelu, kde zacal oficiálne seminár. Seminár byl vcelku o nicem, jen takové všeobecné komentáre, ale efektivita produktivita veškerá žádná. To už tak bývá. Vetšina úcastníku byla ze Stredozemí a nevím proc mi ty lidi tak lezou na nervy. Už jen to loucení – po pár dnech, dá se ríct, že se vubec neznáme, a oni se loucí, málem slzy v ocích, líbání, objímání, jak kdyby nevím co. Ble. Je to nechutne povrchní. Jediní, kdo mi tam pripadali naprosto normální, byli Islandani.
Spoleto je docela hodné hezké mesto. Jenže bohužel v case naší návštevy se tam zrovna konal nejaký festival a tak hustota obyvatelstva byla asi 10 osob na metru ctverecním a trikrát tolik aut. Jinak Italové rídí naprosto nehorázne! V záveru akce se konala oficiální verejnosti prístupná konference, kde recnili nejací predstavitelé mesta nebo co, no já a pár dalších jsme po peti minutách zdrhli a v prubehu konference utekli snad všichni. Hruza. Další otresný zlozvyk Italu – kourí kde je napadne. Napríklad jeden recník si klidne zapálil v konferencní místnosti, i presto, že tam visel jasný nápis zákazu kourení, furt rachtal s mobilem, katastrofa.
Na konci, v nedeli, jsme vyfasovali tricko a vrátili se do hostelu. Tam me cekalo infarktové prekvapení. Tak jednak nás bez predchozího varování prestehovali do jiného pokoje, proste chmatali po našich kartáccích na zuby, spodním prádle atd a všechno to naházeli jinam, no budiž, ale co se mnou teda zamávalo bylo, když jsem zjistila, ze chybí všechny mé doklady, peníze, mobil atp.! Na recepci me rašpla mohutne presvedcovala, že v pokoji urcite nic nezustalo, že by to uklízecka rekla. Cha. Suvi zvonila na muj mobil a já s prilepeným uchem na dverích zkoušela, jestli uslyším zvonení. Jisteže jo. Takže veci byly na svete, ale já jsem byla znechucená jak už dlouho ne.
V pondelí jsme odjely se Suvi do Ríma. Videly jsme Koloseum, Forum Romano a další atrakce, ale celou dobu jsem se tešila až budu sedet v letadle, protože ac je Rím velice krásné mesto, odvezli by me po pár hodinách do madhausu z toho randálu a šíleného provozu a do nemocnice z toho vedra.
V letadle (leteli jsme Finnairem) jsem poprvé videla na obrazovce letové údaje a taky kamerou snímanou zemi pod námi. Mazec 🙂 Akorát me otrávily plastové príbory, když jsme leteli do Ríma, jedli jsme klasickými kovovými a tak jsem se tešila, že bude mít lžicka Finnairacka kamarádku.. A nebude.
V Helsinkách jsme pristáli v jedenáct vecer a já se setkala na nádraží s Florinem, rumunským EVS, který mi poskytl nocleh. Ráno jsem trochu polondala po meste, stavila se u Florina v práci a pak sedla na vlak do Lappeenranty..
Na farmu jsem dorazila asi v sedum vecer a od této hodiny až do nedele, kdy jsem musela odjet, mi zacaly dosud nejkrásnejší dny ve Finsku. Rozhodla jsem se nakonec, ze budu s deckama jezdit na pole a sbírat, takže jsem si i neco privydelala, i když me to stálo zdravi, hehe (spálená záda, odrený nohy, vyrážka na rukách atd.). Ovšem koupání v jezere, sauna, lodka, kola, kotátko,.. a predevším skvelý lidicky v cele s mým nejzlatejším klouckem, no, težko se zas aklimatizovat na „normální život v Kokkole“ 🙁 Nejaké detaily? No tak o sbírání jahod snad ani nemusím, proste jak galejníci drete v nejvetším paráku na poli, krcíte se nad rádkem, jehož konec mizí kdesi v dáli, nohy bolí, záda bolí, sotva chodíte, ruce pomalu cernají a špínu zpod nehtu nedostanete ani dlátem; maliny jsou podstatne príjemnejší, zvlášt když se sbírají jako casovka, protože jich ješte není moc. Vecery jsme vetšinou trávili koupáním v jezere, a pak už se jen tešili domu do sprchy a znicení do betle. Ale i na rádce muže být sranda, napríklad s multijazykovým kurzem (ruština, finština, ceština, anglictina – btw po chvíli na farme už nevíte, jakým jazykem mluvíte a mícháte všecko dohromady, protože nekdo umí jen rusky, nekdo jen finsky) a podobne 🙂 V sobotu bylo vubec nejlépe, na práci jsme se s Honzíkem vykašlali a rozhodli se konecne porádne vyspat a pak odpoledne jet na lodce ješte s ruskou kamarádkou Tanjou na ostruvek, který si preji letos pod stromecek 🙂 Pak jsme posedeli v saune a vecer jeli do mesta, kde jsme se sešli ješte s dalšími Rusy a Finy z farmy, protože jedna Ruska slavila narozeniny. Šli jsme do prístavu, kde se opet potvrdila finská hospodská antikultura, Pekka, šéf farmy, rozhodl, že nejprve posedíme na lodi (a la hospoda), na kterou jsme ovšem museli vystát frontu (!), pak samozrejme nenašli místo k sezení a tak tam jen tak se škopkama postávali (!), sklenice byly umelohmotné (!), a pivo nepríliš chutné. Bylo tam moc lidstva, protože se ve meste konal jakýsi festival. Po jednom pivu na cloveka a dvou spolecne sdílených sajdrech jsme se presunuli na diskotéku, kde jsem pokracovala v deptání finského kamaráda Jouniho, který díky mým poznámkám nazval sobotní noc „night of compliments“ 🙂 Nejprve na lodi jsem rekla, že pivo je jak voda, že lidé v Kokkole jsou „even worse“ než v Lappeenrante (to byla opravdu krutá rána 🙂 ), pak v klubu jsem ho dorazila prohlášením, že neexistuje neco jako finská kultura.. Nakonec jsme s Honzíkem odvezli Jouniho a Pekku ve znacne podroušených stavech na farmu a jeli zpet domu spááát. V pul páté 🙂 V nedeli už jsem samozrejme nepracovala, pohrála jsem si s kotátkem, dostala výplatu a po obede me Honza odvezl na nádraží. Fnuk 🙁 Sedm hodin ve vlaku. Btw má falešná karta na vlaky funguje!! Paní pokladní ani nemrkla a napsala na jízdenku moje nové jméno, Maija Ahova. Z Helsinek do Lappeenranty za 16 ojro, namísto 33. Hec 🙂 Když jsem vlezla doma do baráku, mela jsem pocit, že tam nikdo nebyl snad pet let. V kuchyni binec, drez se špinavým nádobím, lednicka vesmes prázdná (s pomalu plesnivejícím chlebem), v koupelne binec, zanesený odtokový otvor ve sprše, z nehož vylétaly jakési mušky, a ten vzduch, no fuuuj. Takže jsem hned vetrala a rozlívala dezinfekcní prostredky 🙂
A to je vše. Cítím se mnohem mnohem mnohem lépe. Ted je otázka, jak dlouho to vydrží, jak rychle se povede tomuhle zapráskanýmu mestu a práci me zase zdeptat. Ale za cca 4 týdny se chystám na farmu znova a zpátky by už mel jet Honzík se mnou, a pak do Stockholmu, zregenerovat se do Kokkoly a pak hurá do Laplandu! A pak.. raci ani nemyslet. Už na me mužete zas mluvit 🙂
Výhled na príští dny:V úterý jedem do Kuusamaa v rámci Euromance, kulturní akce pro mládež, které se budou úcastnit skupiny tanecníku a hudebníku a dalších íku z Ceska, Estonska, Polska a Madarska. S Cechama to tak nejak jakože vyjednávám já. Ehm. No a po týdnu se to celé presune zpet do Kokkoly. Myslím, že to bude pekná otrava, ale budiž. Navíc Kuusamo je hrozná díra, a to ješte budem nejakých 15 km od mesta. No a pak už jen budu cekat, kdy to kluka prestane bavit na farme a presunu se cca na týden opet do Lappeenratny.
A na záver jedna výzva! Prosím vás, kamkoli pojedete, nenechte lidi ríkat Cesku Czech a podobné hovadiny! Fini si na to fakt potrpí. So you are from Czech?? Grrr.. Ale divte se, když ty hnupi, kterí potiskávají hokejistum dresy tam klidne plácnou metrovými písmeny CZECH, i když každej jinej stát tam má Suomi, Rossija, Canada, atd.. A ne Suomalainen, Rossijskij, Canadien.. Takže smele odpovídejte: you mean from Czechia! 🙂
16. 07. – 30. 07.
Auauau vubec se mi nelíbí cekat na dovolenou! Co se prihodilo v minulých dnech? Tak napríklad jsem navštívila další mesto ve Finsku. Ríkala jsem, že Kokkola je o nicem? Je to ráj! Tedy oproti Pietarsaari alias Jakobstadu. Maria, má spolupracovnice spolutrpitelka, me pozvala na divadelní predstavení, ve kterém sama vystupuje, a jelikož poté následoval raut s jídlem pitím zadarmo, nemohla jsem odmítnout. Také me zcela ohromila sdelením, že v Pietarsaari je hospa, kde dostanete škopka za 1.50!! Neuveritelné. Takže se Lehmus vydal na divadlo, kteréžto zrovna nemusí. No nebylo to až tak nejhorší, možná, že nekterí herci by nemuseli zpívat a to už vubec nemluvím o tech umelcích – dobrovolnících, kterí otravovali svými kreacemi ostatní úcastníky pri rautu. Asi v jedenáct jsme sedli na taxíka a jeli do mesta do zmínené hospody. Spolu s námi dva Finové, holka a kluk, kamarádi Marie. Des bes. Samozrejme nevydali ani slovo anglicky, jo, ješte k tomu mužu dodat, že kdykoli me Maria nekomu predstavila se slovy „my friend from Czech republic“, každej se jen stupidne usmál a rychle odbehl. Aaaa! Jak kdybych mela nejakou odpornou chorobu. Tak, zpátky k hospe – ceny na ni byly bohužel to jediné pozitivní. Strašnej vzduch, urvaná kapela, hledání místa k sezení, umelohmotný sklenice (here we go again..) a tak dále, po chvíli jsme se s Marii zvedly a odebraly se do jiného podniku, podstatne príjemnejšího, a ani ceny nebyly tak strašné, zvlášte se studentskou slevou (!) a príjemným personálem. Prespaly jsme v byte Mariiných rodicu, zbouchaly hranolky a ráno jely Mariinou Ladou s Che-Gevarou na kapote zpet do rodné Kokkoly. Zvláštní na Jakobstadu bylo, jak bylo zalidnené, žive! Vec zde nevídaná! Ale zcela to vykompenzovali ty individua, nevím, jestli je to tím, že 60 procent obyvatelstva mluví švédsky, ale mám neblahý pocit, že cím víc lidí ve meste je švédskomluvících, tím je to horší. Brr. Takže až vás nekdo bude zvát do Pietarsaari alias Jakobstadu, pokrižujte se a rychle utecte!
Btw každej mi chválí muj nový vlastnorucní sestrih, chachacha! Vzala jsem to minulý týden opravdu zkrátka 🙂 Mám to sice jak plotostrižnu, kdyby to videla maminka, tak by asi omdlela, ale naštestí to dovedu vtipne zamaskovat a vypadá to vysoce profesionálne. Co jsem tak koukala po nove ostríhaných devcatech tady v Kokkole, nemají to o nic lepší, z cehož vyplývá muj další postreh – finské kadernice stojí za backoru.
Tak, a další zkušenost z Kokkoly – navštívila jsme místní disko Hugo! Jsou tu všehovšudy dve, ale v tom druhém vystupovala nejaká místní diva, takže vlezné by nás prišlo na 7 ojro, kdežto v hotelu Seura Huone pouze na ctyri. Jinak nelekejte se, ješte jsem se nezbláznila, samozrejme jsem na diskotéku nešla z vlastní vule, byla jsem donucena, nebot má francouzská kamarádka Lucile chtela jít ve Finsku na diskotéku ješte predtím, než odjede príští týden domu, no a tak jsem ji nechtela zklamat a obetovala jsem se. S velkým premáháním samozrejme. U vchodu nás maník žádal o papíry kvuli veku, ukázala jsem mu ridicák a ten potap se me zeptal, jestli jsem z Polska! Achichach.. No, když jsme tam asi v 23:15 vlezly, bylo tam dohromady cca 5 lidi vcetne personálu a nás. Naplnilo se to (na kokkolské pomery) asi ve tri v noci. Hudba otresná, DJ ješte horší, hned z kraje se na nás nalepil rádobyvtipný finský puberták, pak s náma behem vecera komunikovalo asi ješte osum dalších náhodne príchodivších lidí, vetšinou dosti pochybných individuí s IQ 60, nejlepší na tom je, že vetšina z nich hrozne ráda opakuje – you know, we are just stupid finnish people.. aaa! asi tušíte co mám chut jim odpovídat! Každej se samozrejme ptá, odkud jste, co tu deláte, jak se vám líbí v Kokkole, co si myslíte o finských lidech.. na tohle je mi fakt zatežko odpovídat, zvlášt když musíte opakovat jako kolovrátek porád to samé, jo, je to okei, už si zvykám a podobné neutrálni lži. Jé, já jsem tak zlá.. 😉 Fakt me to tam uvedlo do menší deprese a asi o pul ctvrté jsem se rozhodla zanechat Lucile svému osudu a utéct domu. Naštestí ani neprotestovala, asi už se nemohla dívat na muj otrávený ksicht, hehe.
Tož tak je na Starém belidle, neveselo, pochmourno 🙂 Každopádne cekám, že bude hur.
A je. Práve se nacházím v Kuusamu! Euromance! A antimuzikální Lehmus vprostred dení! Fakt nechápu, proc me sem posílali. Když jsem se ptala, co tu jako budu delat, když nehraju na žádný nástroj, neumím zpívat ani tancovat a rozumím notám jak Fini pivu, bylo mi receno, že tu proste budu jen tak. Jinými slovy receno – potrebujem se te zas na pár dní zbavit, nebot sami nemáme co na práci a ješte neco vymyslet tobe! Samozrejme opet všichni predstírají, jak jsou zaneprázdnení. Tak, je tu skupina z Ceska, Polska, Madarska, Estonska a Fini, samozrejme. Nekterí jsou hudebníci, nekterí tancují. Ja na ne cumím a nudím se. Ale predevším si pripadám jak idiot, protože tu fakt nemám žádný opodstatnení! Aby to nevypadalo tak blbe, oznacili me za vedoucího ceske skupiny. Chacha. Jak kdyby tem deckám bylo pet a musely se ráno budit, aby nezaspaly. Všichni vedoucí se každý vecer mají scházet na porade. Tam se reší, o cem a jak bude probíhat predstavení, které má být v sobotu aspon nahrubo hotové. Smeji se velice! Já tak rozumím divadlu a muzikálum zvlášt, já tak do toho mužu mluvit. Ježíšku na krížku! Btw Ceši se me hned zkraje ptali, jestli jsou Fini takhle pomalí vždycky 🙂 Furt maji plnou pusu recí (Fini), jak je málo casu, jak to musíme všecko stihnout za pet dní, ale furt je vidíte jak postávají, popíjejí kafe a tvárí se znavene. Aaaaaaa!!! Už aby to bylo za námi. Naštestí jsem se mohla družit s Polákama, kterížto jsou mi tu spolecne s Cechy balzámem na duši. Jeden vecer jsme do pul tretí parili polskou vodku a Bechera a jak mi hned bylo lépe, zvlášte poté, co jsem zjistila, jak snadno si s Polákama rozumíme za použití vlastních jazyku. A druhý den ráno jsem s jedním z nich zpívala Vcelku Máju v neslušném provedení, jedinou polskou písen, kterou umím nazpamet 🙂
Taky me rozciluje, jak všichni horují za to, aby se ráno vcas odjíždelo, a hrozne nám vedoucím (chacha) kladou na srdce, aby decka byla v devet ráno nastoupená k odjezdu. Ovšem ješte o pul desáté se sami Finové – šéfové trousí ze snídane ci dokonce na snídani. Stejne tak s tema „pravidelnejma“ vecerníma sedánkama. V podstate probehl jen ten první, druhý už byl jen asi petiminutový a to se ješte cekalo na jednoho Fina – šéfa asi 20 minut, a další den už nebylo nic. Paráda, tím líp. V pátek už se na jevišti docela neco delo, hudebníci se spojili s tanecníky a zatím to vypadá na peknej maglajz, no uvidíme zítra vecer. Ceši jsou dost otrávení, furt se jen na neco ceká, ke hraní se skoro nedostanou, protože je k tomu nikdo nepustí, obzvlášt Madari, no a pak se jim ješte vycte, že se nezapojují. No comment.
Vcera vecer mi volal kluk, že je na farme málo práce a že premýšlí o tom, že by dojel už tuhle nedelu. Spravilo mi to náladu asi tak o patnáctset procent. Jenže vzápetí poslal zprávu, že asi až tu další nedelu. Chjo. To me pekne otrávilo, ale jen na chvílu. Stejne, už je to jen pár dní! Hned se mi líp dýchá, když vím, že se mužu tešit na neco pozitivního. Finu mám už fakt plný zuby, už ani nemám chut se na ne tlemit a snažit se zaprádat hovory, proste je ignoruju a je mi to jedno, zachvátila me naprostá apatie a delám si svoje.
Behem trí dnu tady jsem docetla ruskou knížku, kterou mi pujcila Maria (Drug v zerkale, roman dlja devothek, 10 ljet i starshje, hihi), a tak se nemám moc cím zabavit. Asi zacnu znova, aspon si zapamatuju nové výrazy. V pátek vecer jsem londala po lese a cestou zpet jsem zahlédla laponský stan, kolem se hemžili lidi, tak jsem zašla, a co nevidím, krome finskych deti Cechy a Poláky! Zalezli jsme do srubu a povídali si, pak Ceši donesli slivovicu a už to jelo 🙂 Ty Polky – vedoucí/ucitelky mají neskutecnou výdrž! Mimo jiné jsme se bavili o tom predstavení, no shrnuli jsme to slovy – hlavne že se to bude líbit režisérovi :)) Jo, ješte pred tím me estonská vedoucí lákala na „pravidelný sedánek“, i když jsem ji presvedcovala, že žádný urcite nebude, protože nebyl ani vcera, no každopadne jsme chvílu cekaly a bavily se o tom, co nevíme a nikdo nám nerekl a mely bychom vedet. Samozrejme nikdo neprišel, ale náhodou jsme narazily na jednu Finku – vedoucí (Suvi, která se mnou byla v Itálii, jsem na ni extrémne alergická, ta je tak pozitivní a motivovaná, až je mi z toho špatne), a ta nám sdelila, co mi bylo dávno jasné, že sedánky už se nekonají (ne že by nám o tom nekdo rekl), a mimo jiné taky že v sobotu se odjíždí v devet. Ovšem v programu, který dostala všechna decka, stálo, že se v sobotu odjíždí v deset. Vedel nekdo, že je zmena? Houby leda. Každopádne je to jedno, vcera jsme dorazili o pul jedenácté (!!) a neska tak nejak podobne. Katastrofa. No ale hlavne že Fini sou hvezdy. Takže na Kuusamu se mi líbilo akorát vegetení s Cechama a Polákama a sobi, kterí si vykracují po silnici a je jim jedno, že na ne troubíte, jsou drzí jak veverky na hrbitovech.
Už su zas zpátky v Kokakole a opet na me padla depka škaredá. Jen se clovek z jedný vyhrabe, už je tu nová, nemusím mít strach 🙂 Takže Kuusamo jsem prežila, prekvápko. Záverecné sobotní vystoupení byla jedna hruza, no ale nebudu to raci komentovat. Jinak tady v Hanse se ted motá spousta pubertáku z ruzných dalších zemí, kteríi tu mají své rock/jazz workshopy a tak je tu peknej randál 🙂 Pokracujem s Marii v rámování fotek a dneska je musíme zabalit, protože zítra už musijou všechny viset na výstavce v místní knihovne. Btw pujcila jsem si v knihovne pár knížek v ruštine a momentálne ctu Gogolova Revizora. Musím ríct, že Drug v zerkale byl podstatne méne nárocný 😉 Tak, a proc sem zas na dne? Nereknu, je to kvuli klukovi a tak. Príští týden si beru dovolenou a jedu na farmu, tak bude líp. Anebo ne. Jinak volno budu mit cca dva týdny, pak musím být týden v hokne (pomáhat s prihláškama finskejch odjíždejících EVS) a pak budu mít volno až do Honzíkova odjezdu. Cili pomerne dlouho. Teším se až vypadnu. A až se zas veci vyjasní. Tot prozatím vše.
- Guest napsal(a) před 13 roky
- naposledy upraveno před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.