0
0

Vše začalo ve čtvrtek 5. května 2011, kdy rodiče objevili skvělý Last Minute. V rychlosti jsme se rozhodli, že se tedy po X letech vydáme na leteckou dovolenou. V pátek, hned po příchodu do školy, jsem začal hledat naši třídní učitelku, abych si zajistil uvolnění ze školy. Během jedné hodiny to bylo vyřízeno a nám proto již nic nebránilo, abychom se na tu vysněnou dovolenou vydali.

V pátek odpoledne jsme začali balit. Myšlenka, že po tolika letech opět poletím letadlem mě přímo mučila. Celou noc z pátku na sobotu jsem nemohl spát. Zhoršil to ještě fakt, že jsem již dopředu věděl, jakým letadlem poletíme – jednalo se o Boeing (!) 737-400 letecké společnosti Holidays Czech Airlines! Z mých předchozích článků jste asi pochopili, že letadla opravdu miluji – a Boeing nejvíc! Proto jsem se tak nemohl dočkat.

Ovšem noc jsem nějak přežil a přišlo sobotní ráno. Ten čas, který ještě zbýval do našeho odjezdu na letiště, již nebyl tak dlouhý a já ho zaplnil povídáním si s fanoušky létání na jednom serveru.

Konečně přišla doba odjezdu na letiště. Naložili jsme věci do kufru našeho auta a vyrazili jsme. Na pražské ruzyňské letiště jsme dorazili téměř přesně 2 hodiny před odletem. Už jsme si jenom vyzvedli letenky a šli na Check-in, kde jsme se zbavili zavazadel a dostali palubní vstupenky (měli jsme místa 26 D, E, F). Teď jsme měli chvíli času – do „území nikoho“ se nám ještě nechtělo. Máma s bráchou proto šli na zmrzlinu a já vzal foťák a šel k plotu odfotit naše letadýlko.

Když jsem se vrátil, rozhodli jsme se tedy už vydat do výše zmíněného území – do území, ze kterého vlastně již není cesty zpět.

Pasová kontrola proběhla bez problémů (což se již nedá říci o zpáteční cestě, ale o tom až později).

Teď trochu přeskočím, protože to, co jsme v „území nikoho“ dělali, není zas tak zajímavé. Dostáváme se tedy k závěrečné rentgenové prohlídce – krátce před nástupem do letadla. Ještě před tím, než začali „rentgenovat“ náš let jsem mohl sledovat kontrolu cestujících jiných letů. Řeknu vám – oproti kontrolám na starém letišti je toto šílené! To bylo furt samé ,,hej – vy! Vraťte se! Vždyť to houká, vy nevíte, co to znamená?“ nebo ,,héj, kam jdete?! Koukejte se vrátit sakra!“ tyto věty byly vyslovovány takovým tím typickým vojenským tónem. No prostě hrůza.

Ale zase musím uznat, že po prvotním vyděšení (které bylo značné) jsme rentgenem prošli úplně v klidu. Vlastně – všichni cestující tohoto letu prošli bez problémů a bez řevu ostrahy.

A teď nás již čekal pouze samotný nástup do letadla o odlet za sluníčkem!

Na palubě Boeingu nás vítala velmi, velmi milá posádka složená ze samých letušek (žen). Nás v zadní části měla na starosti jedna obzvlášť milá a pěkná letuška, která nám hned nabídla, že nás vyfotí na svých místech. Prostě – z její strany špičkový servis!

No… po nástupu všech cestujících (mezi nimiž byla i jedna holička z města, ve kterém jsem dřív bydlel a pravidelně k ní chodil) nám již nic nebránilo k tomu, abychom se „pomalu“ vydali k prahu dráhy – v té době k prahu dráhy 06/24.

Možná se právě ptáte, proč jsem napsal slovo „pomalu“ do uvozovek. Vysvětlení je jednoduché. V kokpitu našeho letadla byli dva kapitáni najednou – jedním z nich i kpt. Peroutka, který je mimo jiné i akrobatickým pilotem. Piloti asi neměli chuť strávit takovou dobu pojížděním k dráze, proto na pojížděčce F „poněkud“ zrychlili. Tímto tempem jsme dojeli až k dráze, kde piloti trochu zpomalili, ovšem, ani se neobtěžovali na dráze zastavit, ale rovnou při vjezdu na RWY dali „plnej“ a my jsme se veseli rozjeli vstříc dálavám.

Po krátké době jsme se konečně vznesli. Hned po startu jsme začali točit doprava, abychom se přes Vídeň mohli vydat směr Djerba.

Jakmile jsme se dostali do letové hladiny (11.500 metrů), mohli jsme si rozepnout bezpečnostní pásy. A krátce na to se začalo podávat jídlo – čína (alias omáčka UHO = univerzální hnědá omáčka) s rýží. Musím podotknout, že jídlo nebylo vůbec špatné.

Ovšem – pan kapitán nedomyslel to, že nám na stolečcích leží jídlo a pití a začal nás houpat. No, měl jsem co dělat, abych to jídlo a pití udržel na stolečku.

Po téměř tříhodinovém letu se dostáváme na ostrov Djerba. Samotnému přistání na letišti Djerba Zarszis (DJE / DTTJ) předcházelo samozřejmě přiblížení, které bylo poněkud divočejší. I přesto, že jsme měli v kokpitu dva zkušené piloty – kapitány (!), letadlo sebou cloumalo a různě pohoupávalo.

Teď ale zpět na zem – na zem ostrovu Djerba. Hned po vystoupení z letadla jsem asi jako každý spotter začal fotit stojící éroplány a letiště samotné. Až později jsem se dozvěděl, že na Djerbě je zákázáno focení letiště, budov se státní vlajkou a lidí v unifromách. No, ale když už jsem jednou ty fotky letiště udělal, tak je nebudu mazat, že? 🙂

Po pasové a rentgenové kontrole jsme si šli vyzvednout zavazadla. Ovšem na rentgenové prohlídce na nás čekalo jedno překvapení. Brácha si vzal do batohu takové ty magnetické šachy. Říkal, že je bude v letadle hrát. Samozřejmě, že nehrál nic. Ale na rentgenu jsme s nimi zažili srandu. Paní, co seděla u obrazovky a kontrolovala obsah příručních zavazadel, neboli tzv. kabinovek se při pohledu na batoh mého bratra v rentgenu dost podivila, vydala zvláštní zvuk a zavolala si nás k ní. Vrátila zpět obraz z rentgenu a ukázala na jednu věc. Oni to byly ty šachy! A jak tam byly srovnány ty figurky, tak to vypadalo jako strojek u bomby! My sami jsme nejdřív nevěděli, co to je, ale potom nám to došlo a začali jsme se smát, paní všechno vysvětlili, šachy jí ukázali a ona se s námi se smíchem rozloučila.

Potom už nás jenom čekalo seznámení s našimi delegáty (delegátkami) a nastoupili jsme do autobusu. Za chvíli jsme se rozjeli a vydali se na půl hodinky dlouhou cestu k našemu hotelu. Během této cesty nám naše delegátka (a následně animátorka) povídala o místních poměrech atd. Zde jsem se také dozvěděl, že se na Djerbe nesmí fotit letiště. Ale už bylo pozdě. 🙂

Po příjezdu do hotelu jsme se usadili v recepci a čekali na klíč od pokoje. Mezitím nás přivítala jedna z animátorek – Schou Schou (čti „Šušu“). Dostali jsme také jakýsi uvítací drink, takovou malou pozornost podniku.

Když jsme dostali klíč, vydali jsme se na pokoj. Začali pomalu vybalovat, ale to tu asi nemusím popisovat, na tom není nic zajímavého. Ukážu vám proto alespoň pár fotek z pokoje.

Když jsme se trochu zařídili, šli jsme se podívat po moři. A my ho nemohli najít! Až druhý den jsme zjistili, proč. Hotel byl totiž, když to tak řeknu, přes ulici od moře. Abych to popsal lépe: byl náš hotel, pak slinice, další hotel a pláž. My jsme se ten první den vydali po té silnici směrem napravo od hotelu. A to byl kámen úrazu. Ta silnice totiž byla kolmá s tou pláží! Takže my bychom mohli jít stále dál a na to moře bychom stejně nenarazili! Druhý den jsme se tedy zeptali na recepci, kudy na pláž. A oni řekli, že musíme doleva! Tam po chvilce ta silnice končila (respektive byl tam další hotel) a u něho odbočka na pláž! A po tolika letech jsme viděli tu krásu – moře!

Dřív, než jsme se stačili nabažit té krásy, začali nás otravovat prodejci mořských růží a různých blbůstek. Ale díky bohu jsme odolali, i když prodejci řvali: ,,Já bankrot, já bankrot… 4 kilometry na poušť!“

Teď poněkud odbočím od mého dosavadního stylu psaní „od začátku do konce“, protože nemá cenu psát podrobně průběh jednotlivých dní. Zmiňovat se proto teď budu jenom o zajímavostech.

Začnu místním jídlem. Jak jsem se dozvěděl, tento hotel (Ksar Djerba) není na jídlo zrovna odborník, ale i přesto jsem mohl ochutnat řadu novinek a specialit.

K jídlu ale pouze krátce, protože za sebe opět nechám mluvit fotky, což bude pro většinu z vás příjemnější. Takže: rozdíl mezi jídlem v České republice a jídlem v Tunisku je značný. Největší rozdíl je asi mezi kořením, respektive dochucováním jídel. V Tunisku jsem denně narážel na poněkud málo slaná jídla (alespoň budu zdravější, že?) nebo mi tam chybělo nějaké jiné koření. Ovšem – ke konci jsem si na to zvykl a ani mi to nevadilo.

A co jsem jedl nejčastěji? Olivy. Jednoznačně olivy – jak zelené, tak černé. A opět vám můžu říct, že rozdíl mezi olivami, které se dovážejí k nám a jejich olivami, je značný. Samozřejmě – v Tunisku jsou lepší.

Ale pryč od jídla. Teď bych se chtěl totiž zaměřit na místní občany. Tunisané jsou totiž samostatnou kapitolou.

Je všeobecně známo, že tamní lidé jsou neskutečně otravní. To se bohužel potvrdilo. Jakmlie vyjdete z hotelu, začnou vám něco nabízet. Nejvíce nabídek uslyšíte asi od „koňařůˇ – řidičů povozů s koňmi. Nabízejí vám okružní jízdy, dávají vám záruku pevné ceny – 10 dinárů za 3 km jízdy. Taxík vás oproti tomu sveze téměř zadarmo.

Na plažích se zase setkáte s lidmi, kteří prodávají ony mořské růže a jiné blbosti. O tom jsem ale již psal.

V hotelu je to ovšem jiné kafe. Tam se s otravnými lidmi nesetkáte. Animátoři vám sice nabízejí různé činnosti, ale to je jejich práce. A když nechcete, nic dělat nemusíte. Můžete si jenom v klídku ležet na lehátku, koukat na palmy a relaxovat.

Teď bych se chtěl zaměřit na místní trhy. Jedná se o trhy ve městě Midoun, které všichni doporučují.

Věděli jsme, že od tamních prodejců nebudeme mít chvíli pokoj, ale že budou otravovat až takhle, to jsme nečekali.

Hned, jak jsme vystoupili z taxíku, se nás ujal prodejce, který má stánek nejblíž k silnici. Vnutil nám kari koření a k tomu „gratis“ pravou vanilku. Potom nám ještě chtěl prodat náramky, na kterých by bylo vyryto naše jméno, ale tomu jsme naštěstí odolali.

Šli jsme dál. Daleko jsme ale nedošli. Hned u dalšího stánku se nás snažil přesvědčit o kvalitě jeho zboží další prodejce. Odmítli jsme ho a pokračovali. Když jsme s velkými obtížemi došli na konec trhů, oddychli jsme si a šli se podívat do kamenného obchodu.

Tam jsme narazili na ženu, která ručně pletla koberce. Paní si nás k sobě hned zavolala, posadila si nás k ní a začala nám ukazovat její techniku. Potom nás to nechala i vyzkoušet. My jí za odměnu nechali jeden Dinár a šli jsme dál.

A velkým skokem se přeneseme k poslednímu dnu, respektive poslednímu večeru naší dovolené.

Při odchodu z večeře jsme se dozvěděli, že večer bude představení, které připravují klientli cestovní kanceláře. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká!

Šli jsme proto na pokoj začít pomalu balit, abychom měli večer čas.

A konečně nastal večer, na který opravdu jen tak nezapomenu.

…Na pódium vstupují lidé…ehm…lidé…spíše bytosti… v šílených kostýmech. Komedie začíná.

Je asi zbytečné popisovat, co jsme viděli, protože se na to můžete prostřednictvím fotek a videí z představení podívat sami.

A nastává den odletu. Užíváme si poslední zbytky sluníčka, vody a písku. Loučíme se s animátory a jsme připraveni k nástupu do autobusu, který nás odveze na letiště.

Ale stále je na co se těšit – na zpáteční let. Po pasové a rentgenové kontrole se vydáváme opět do „území nikoho“.

Ale na pasové kontrole jsme strávili poněkud hodně času. Bylo to kvůli tuniským občankám – takovým dokladům, které vyplníte v letadle a po celou dobu pobytu na Djerbě je musíte mít u sebe. No a my je nemohli najít! Takže jsme museli vyplnit nové – kvůli dalším dvoum hodinám na tuniské půdě! Jak absurdní…

To už byl ale poslední problém, který nás během pobytu potkal. Rentgenem jsme prošli naprosto v pohodě – policisté se ani nedívali na monitory, aby kontrolovali, co máme v taškách.

Za cca hodinku a půl přiletělo naše letadlo, vyhodilo ze svých útrob cestující a my mohli nastoupit.

Na dráze 13/31 pražského letiště jsme přistáli v cca 21:15. Po všech otravných kontrolách nás čekal už jenom návrat domů….

Celkový dojem z dovolené je velmi dobrý. Určitě všem doporučuji!

Vlastně – různá hodnocení dovolené v tomto hotelu na stránkách jedné cestovní kanceláře mě donutila napsat tento článek. Dočetl jsem se tam totiž i velmi nelichotivé názory, se kterými rozhodně nesouhlasím a mé zkušenosti je i vyvrací!

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .