0
0

Na ulicích Denpasaru se pořád musím vyhýbat malinkým mističkám z banánových listů naplněných květy, zrničky rýže, zapálenými vonnými tyčinkami a leckdy i dalšími věcmi. Jsou to obětiny, kterými si Balijci udobřují duchy, o nichž, stejně jako Thajci, věří, že jsou všude. Obětních mističek je všude po chodnících tolik, že na ně často omylem stoupnu nebo nechtěně převrátím. A nejsme sám. Nedá se jim prostě vyhnout…

Do Denpasaru přijíždíme po osmé večer. Zdá se, že do centra (5 km) už žádné bemo nejezdí a všichni po mě chtějí nehorázné peníze za charter, dokonce i motorky. Kašlu na ně a vycházím před autobusák, kde se otáčím na jih a vycházím pěšky do centra.

Asi za 10 minut mě dojíždí motorka, která mě nakonec bere za třetinu ceny nabízené řidiči bemo. I tak je to oproti MHD hodně, ale opět: co jiného můžu teď večer dělat.

Trochu začíná pršet, takže jsem docela rád, že se do centra dostávám rychleji než pěšky. Vystupuju u stadiónu, odkud je to asi 10 minut k hotýlku. Naštěstí mají volno, i když ubytování je docela drahý. Je to ale míň než kolik mám v rozpočtu, tak se moc nevrušuju. Akorát je strašný vlhko, takže se hned sprchuju a peru nahromaděné špinavé věci.

V deset večer se konečně vydávám najíst. Kousek od hotýlku je noční trh, kde si dávám klasické indonéské jídlo v klasickém indonéském prostředí.

Den 196, středa 3. 3.

Prší. Nedá se ale nic dělat, musím do města. Na dnešek jsem si naplánoval jen samé vyřizování, takže ten déšť nebude snad tak vadit.

Po snídani se pěšky přesunuju do informační kanceláře, abych se zeptal jak se dostanu na australský konzulát. Cestou míjím kancelář Merpati, kde se ptám jestli ještě létá trasu Kupang (Timor) – Darwin (Austrálie). Lety jsou prý plně obsazené a o jejich zrušení se nikdy neuvažovalo. Naopak může být problém dostat v nejbližším letu místo, takže je lepší rezervovat tři dny dopředu.

Když vystupuju z bemo ve čtvrti Renon, kde je australský konzulát, začíná akorát strašně lejt. Jsem promočenej ještě než stačím vytáhnout deštník. Na ulicích je potopa a někde se nedá skoro přejít. Prozřetelně jsem si ale vzal sandály, takže se můžu brodit kudy chci. Akorát kalhoty mi nasákly a táhnou mě „dolů“.

Na australském konzulátu mi neříkají nic nového. Při vstupu do země prý kontrolují peníze (copak neslyšeli o něčem takovým jako je kreditní karta?) a prý můžou chtít i letenku ze země. Spolíhám na to, že by se mi v takovém případě podařilo uspokojivě jim vysvětlit proč si budu letenku teprve kupovat. I tak to ale bude loterie. Jako vstup do Indonésie.

Po cestě z konzulátu do centra narážím na poštu. Zastavuju se v naději že budou mít Internet Taky že jo, ale zase hrozně pomalý, jako na všech poštách. Stačím si jen přečíst nový dopisy.

Potřebuju koupit pár věcí, tak se v centru nořím do denpasarských obchoďáků. Diáky mi sice nevyvolají, ale třeba pořádný hřeben mají, takže můžu konečně zahodit ten starý s vylámanými zuby a zase se začít česat jako normální člověk. Obchďáky v Denpasaru mi připadají o dost dražší než jinde. Je to tím, že sem jezdí hordy turistů-nakupovačů, kteří berou všechno co je i jen o trochu levnější než u nich doma, což je prakticky všechno.

Kvůli Austrálii si v Bank Bali za svého účtu vyzvedávám další peníze a kupuju cestovní šeky. Je to docela blbý, protože je ještě dlouho nebudu potřebovat, ale musím je už od teď tahat s sebou, protože na ostrovech Nusa Tenggara na východě je těžký používat kreditní karty.

Na stejné ulici jako Bank Bali, jen severněji, je profesionální fotolab, který snad jediný v Denpasaru vyvolává diáky. Cena je skoro stejná jako v KL, takže vysoká. Co ale dělat? Před drahou Austrálií chci mít vyvoláno co nejvíc filmů a Bali je nejspíš posledním místem kde je to možný. Alespoň že filmy budou hotové ještě dnes večer, takže budu už zítra ráno moct vypadnout z Denpasaru d Ubudu.

Tak, zdá se, že jsme konečně zařídil všechno co jsem potřeboval, takže teď se můžu jet podívat na turisty na nejproslulejší balijské pláži Kutě. Zařadím se tak mezi davy Indonésanů, kteří prý taky často jezdí na Bali jen proto, aby mohli očumovat turisty.

Na ulicích Denpasaru se pořád musím vyhýbat malinkým mističkám z banánových listů naplněných květy, zrničky rýže, zapálenými vonnými tyčinkami a leckdy i dalšími věcmi. Jsou to obětiny, kterými si Balijci udobřují duchy, o nichž, stejně jako Thajci, věří, že jsou všude. Obětních mističek je všude po chodnících tolik, že na ně často omylem stoupnu nebo nechtěně převrátím. Nejsme sám. Nedá se jim prostě vyhnout. Všude jsou desítky rozšlapaných mističek, někdy dokonce už celé hromady připravené k odvozu.

Stejně jako člověk neuteče od obětin, neuteče ani od chrámů. Těch je tu požehnaně, s typickými půlenými vstupními bránami (jako na východní Jávě) a hromadami obětin kolem. Obětní mističky lidi dokonce přinášejí před obrovské sochy jež stojí uprostřed několika denpasarských křižovatek.

Na bemo terminálu se poprvé setkávám s důsledkem turistického rozvoje aglomerace Denpasar-Kuta. Dělá mi opravdu velký problém dostat stejnou cenu za jízdu jako platí místní. Na Kutě jsou hordy turistů, kteří zaplatí cokoliv, takže řidiči si troufají neustále víc a víc. Dokonce se chovají arogantně. Moc dobře vědí, že jsou pány situace, a tak musím obejít několik řidičů, než se dostávám na správnou cenu. Hrůza hrůzoucí.

Těch 10 km do Kuty trvá ucpanýma ulicema víc než půl hodiny. Vystupuju dřív než na konečné, protože jsem právě minul velký fotolab, kde si chci koupit dalších 20 filmů. Ve vedlejším bloku vyměňuju peníze a pak celkem levně kupuju 20 filmů 100 ASA a jeden 400 ASA (do džungle, chrámů a vůbec na místa kde je hodně málo světla).

Od fotolabu docházím pěšky zbytek cesty do centra Kuty. Přesně podle očekávání tady turisti počtem silně převyšují místní obyvatele. Ulice jsou samý turistický obchod a restaurace a městem se potloukají desítky prodejců s obvyklým brakem jako všude jinde. Proplétám se mezi nima a ocitám se na dlouhé, ale pěkně špinavé (odpadkama) pláži. Tady se to prodejci jen hemží, protože na prodávání snad není lepšího místa.

Stavuju se v obchoďáku uprostřed Kuty. Draho!!! Na druhou stranu tu ale je nejlepší směnný kurs dolary jaký jsem v Indonésii viděl. Kuta je prostě zamořená tisícovkama turistů, kteří utrácí jak blázni.

Po několika hodinách brouzdání se Kutou už toho mám dost. Nasedám na bemo a vracím se do centra Denpasaru, kde si pak v devět večer vyzvedávám vyvolaná diáky. Kvalita se zdá být dobrá, ale nejspíš mám něco s foťákem, protože některé diáky mají na okrajích černé sférické růžky.

Když se z centra vracím do hotýlku, míjím desítky hlavně mladých kluků oblečených v balijském tradičním obleku – dlouhé látce kolem pasu, další menší látce obtočené kolem čela a košili s dlouhým rukávem. Spolu s tradičně oblečenýma holka stojí před chrámem. Asi nějaká ceremonie.

Den 197, čtvrtek 4. 3.

Některý lidi v Denpasaru jsou fakt zkažený. Zase mi dává velkou námahu dostat správnou cenu po cestě bemem z centra na autobusák pro Ubud. Ještě že už odsud jedu pryč, i když začínám trochu pochybovat, že kdekoliv na Bali to bude lepší.

Ubud je odsud kousek, takže ne té trase ani nejezdí velký autobus, ale jen mikrobusy. Tenhle nemá ani střešní konstrukci na zavazadla, takže jediné místo kde může jet můj batoh jsou schůdky u dveří. Dveře jsou, jak je v Indonésii zvykem, celou dobu otevřené, takže musím batoh držet, aby z mikrobusu nevypadl. No co, vždyť je to jen hodina jízdy.

Trasa Denpasar-Ubud asi bude hodně turistická, protože míjíme nejenom běžné krámky se suvenýry, ale i obchody s nábytkem, kamennými sochami, velkými dřevoryty, prostě vším o co by mohl mít bohatý turista zájem. Očekával jsem sice víc tradičních rýžových políček, takhle ale zase získám přehled co všechno se tu dá koupit.

Co mě ale nezklamalo jsou tradiční dvory a chrámy. Tradiční usedlostí je na Bali dvorek s několika přístřešky sloužícími různým účelům – vaření, povalování se, modlení, pracování. V Denpasaru jsem je jaksi postrádal, ale venkov mezi Denpasarem a Ubudem se ukazuje jako tradičnější.

Vstup do většiny takových usedlostí je opět přes „rozpůlenou“ bránu, které jsem poprvé viděl na západě Jávy. Tady jsou však mnohem zajímavější a originálnější. Nejsou to jen „oddálené“ kvádry, ale celé zdobené sloupy s květinovými a dračími motivy. Stejně krásně zdobené brány stojí samozřejmě i před chrámy, které jsou na Bali těmi pravými centry života.

http://ecesty.cz/cestopisy/1998-9-cesta-kolem-sveta/id-denpasar

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .