0
0

Je 15. října asi 10:00 hodin ráno a nám začíná tří-nedělní dovolená. Vyrážíme z vesnice do města směr hlavní letiště Ruzyně. Z původních 5 cestovatelů jsme 2. Na letišti chvíli hledáme naše letadlo (letíme pravidelnou linkou ČSA Praha – Colombo) a pak jen čekat na ten správný čas. Odlet je z nám neznámých příčin odložen o hodinu (později jsme zjistili že to bylo plánovaný, ale nám nikdo nic neřekl). Už je to tady a my se odlepujeme od dráhy, naposledy se dívám na město a pak jen let v sušičce. Mezipřistání v Dubaji proběhne bez větších komplikací (jen najít ten správný přestup :), okouknout místní kuřárnu a s nevelkym nadšením zpět do letadla. Po dalších 6 hodinách letu jdeme na přistání. Je tma takže není nic vidět kromě spoře osvětleného pobřeží (asi vesnice na pobřeží) Dosedli jsme, lidi v letadle zatleskali (pro mě nepochopitelný, ale prý se to dělá :) Když jsme vystoupili ze dveří letadla připadal sem si jak v prádelně ( bylo by to supr, ale ten závan z turbín, nic moc) Odbavení proběhlo taky bez komplikací, zavazadla taky neztratili, takže jsme kompletní a může se vyrazit do neznáma. Ještě vyměnit doláče za rupie, mapu ostrova jsme dostali zdarma (jediný) ,od nějaký cestovní kanceláře v hale letiště, a odrážet haldu místních co nabízejí zaručeně nejlevnější a nejspolehlivější odvoz. Přesvědčeni, že najdeme nějaký autobusový nádraží či zastávku jsme s úspěchem prošli průchodem, kde bylo asi 100 naháněčů a dostali se k silnici. Odešli úplně stranou a tam se rozhodovali kam vlastně povede naše první cesta. Charlie se chtěl podívat do Colomba mě to táhlo hned někam na pobřeží, zbavit se batohů a odpočinout si (v tom letadle si člověk ani nepospí 9 ). No vyřešili to za nás naháněč, který nás přemluvil na cestu do Galle. V autě seděli dva spolucestovatelé z Dánska. Nedalo to moc práce a už jsme seděli v autě, který se řítilo do Galle. Bylo ráno asi kolem 8:30 místního času. Před námi byla cesta dlouhá cca 120 km. V našich podmínkách by trvala tak kolem hodiny a půl tady jsme jeli asi hodiny čtyři a možná o něco víc. Colombo jsme projeli celkem rychle, ale všudy-přítomný výfukový splodiny tomuto městu nepřidá na kráse. Skoro celá cesta do Galle byla obestavěná domky. Občas vedla cesta těsně kolem písečných pláží u oceánu. Styl jízdy místních řidičů je na naše podmínky hrůzný stylem, kolik se nás vejde na silnici vedle sebe tolik nás pojede a je jedno jakým směrem.. Jezdí se vlevo, takže ve mě ,jako majiteli řidičského průkazu, občas dost silně cuklo, když se z pozatáčky vyřítilo nákladní auto a my se rychle hleděli někam zařadit Za celou cestu jsme viděli jediné vybourané auto a to bylo v Colombu. Přibližně v polovině cesty jsme zastavili u nějaké restaurace. Koupili jsme vodu k pití (Rs 45/1,5 l), ochutnali místní krmě (dost mi to připomínalo pirohy). Zakousl jsem se s chutí, ale „ouha“ pálivé, takže sem s námahou nasadil ve tváři výraz, že mě to chutná a snažil tu bulku co nejrychleji sníst a zapít. A opět na cestě. To už bylo sluníčko v té nejvyšší poloze, a každé přibrždění bylo v rozpáleném autě otřesné.V Galle se od nás odpojili Dánové a my pokračovali hledat resthouse, který jsme našli v průvodci Lonely Planet zapůjčený od spolucestujících. Jenže resthouse se nám nelíbil, i ta cena byla přemrštěná a my se vydali dál. Už jsme byli rozhodnutí, že v dalším resthousu zůstaneme a budeme víc hledat až si odpočinem. Tak jsme dorazili do Unawatuna.

V prvním resthousu Shanthi, kde nám zastavili jsme obhlídli asi 3 pokoje a rozhodli se pro samostatny cabanas s nádherným výhledem na oceán a usmlouvali cenu z Rs 900 na 700(Rs 1 cca Kč 0,30). Rovnou jsme zaplatili dvě noci. V pokoji jsme sundali batohy, převlékli z nepohodlných kalhot a vyrazili k oceánu. Ten měl kolem 30 C takže se člověk ani moc neosvěžil, ale parádní to bylo. Když jsme se vrátili do resthousu objednali jsme si jídlo. Volba padla na „Vegetable Fried Rise“ za Rs 110, něco jako rizeto. Jako prevenci před žaludečními problémy jsme večeři zapili pořádným lokem slivovičky : (to se nám osvědčilo a po zbytek pobytu nebyl jediný problém s trávením, či žaludkem !!!) Stmívá se tady kolem šesté a díky dobré orientaci pokoje a výhledu z něj, jsme viděli krásný západ slunce. Ještě jsme se seznámili s domácím a po prvním dni, který byl hodně náročný jsme šli na kutě.

„Ráno“ když jsme vstali už bylo sluníčko pěkně vysoko. Pod pergolou u oceánu jsme měli připravený stůl na snídani. Vyhrála to kuřecí polévka. Zvláštní bylo (o čem jsme se přesvědčili ještě několikrát), že to kuře tam nasekali i s kostma. Ale dali se v pohodě vybrat. Po snídani jsme se vyzbrojili na cestu a vyrazili směrem do Galle, které bylo vzdálené cca 6 km. Pláže jsou tady nádherný, občas jsme museli jít kousek po silnici. Na konci pláže jsme potkali starý známý Dány. Ti dojeli tuk-tukem. V jedné restauraci jsme si dali svačinku (no nejezte, když je to tak levný) a celkem znavený z horka, jsme se vydali na cestu zpět. Sem tam byl nějaký krámek, kde nabízeli drahokamy, dřevěné vyřezávané sošky, oblečení. My si koupili pár pohledů. V resthousu se ubytovali, dva chlapíci ze Sicílie. Mafie si vyrazila na dovolenou. Pozvali jsme domácího na slivovici, ochutnal z víčka (nalejt si nenechal) a výraz v očích a poznámka „very hot“ a něco v tom smyslu jak to můžete pít ;o) A už byl zase večír. Místní pizza bodla. Vydali jsme se hledat noční život. Nejdřív na jednu stranu – nic, pak na druhou stranu, jenže po pár metrech byla naprostá tma, nikde ani světlo, takže zase zpátky. Objednali jsme si u domácích místní pivo LION Lager (Rs 100). Chuť dobrá, ale točí to do 650 ml lahví. Seděli na verandě a plánovali cestu na další den směrem dál na jih. Začlo pršet, vzduch se přjemně ochladil a díky tomu se velmi dobře spalo. Přišel poslední den v Unawatuna. Ráno jsme skočili do oceánu, lehká snídaně, nakoupit vodu na cestu a kolem druhý zkusit štěstí a chytit místní autobus. Zastávky tu mají, ale na radu místních staví prý autobus (pokud chce) kdekoliv. Zastavili jsme tedy přímo před resthousem a čekali a mávali na autobusy. Tuk-tukáři byli až vtíraví ale odolali jsme asi 30 nájezdům, pak to vzdali (když nechcete jet tak trvejte na hodně nízké ceně a pokud se jim to nevyplatí tak sami po čase odjedou). Místní domorodec nám za cigaretu zastavil A/C Bus směrem, k dalšímu místu k pobytu. Zaplatili Rs 70/2 osoby a už to pádili Tak jsme se ocitli v Mirisse.

Z autobusu jsme vystoupili na kraji silnice a první odbočkou se vydali směrem k oceánu, kde jsme tušili možnost ubytovat se. Šli jsme pěkně stínem a dorazili k bráně, kde na nás volal domorodec v hotelové uniformě a ukazoval, ať jdeme dovnitř. Na recepci nám,řekli že mají plno (německá vlajka na stožáru vydala svoje tajemství), a my vyrazili dál po cestě. Dorazili jsme k dalšímu resthousu, kde nám nabídli celkem „zajímavý bydlení“. Bylo to hned u pláže, taková budka 3 x 3 metry 3 metry nad zemí. Schodiště k ní bylo trochu chatrný a bouda sloužila jako sklad beden s pitím. Ale mělo to svůj mini balkónek na který sem ani nezkoušel stoupnout. Takže zase nic. Navíc se tvárřili trochu divně. Ušli jsme ale jen pár metrů po cestě a našli resthouse CLAM. Pokoj vypadal pěkně, cena taky dobrá. Zbavili se bagáže a hurá do Mirissi koupit něco k jídlu. Koupili jsme si kokos k pití za Rs 10 (nic moc, ale na přežití stačí). Prošli po hlavní silnici – dálnici a zatočili zpět na pláž, po který jsme došli k restauraci FRESHSEA. Objenali jsme si mořskou rybu s hranolkama a salátem za Rs 165 a pivo za Rs 100. Už se začalo stmívat a my se vrátili do Clamu. Já se šel vysprchovat a když sem zavřel dveře tak za nima seděl na zdi pěknej pavouk (brrr…) toho jsme úspěšně zahnali zpátky do kanálku. Když se šel sprchovat Charlie tak se za okamžik vrátil, že prej ať se tam jdu podívat, že neuvěřim vlastním očim. Byl tam. Had!! Asi tak 60 cm dlouhý. Nevypadal nebezpečně, ale člověk nikdy neví. Zašel jsem za domorodcem ať jsou toho hada odchytit nebo nějak vyhnat. Potrvdilo se že není nebezpečný. To ale přišli sousedi z Izraele a já jim vysvětloval co se stalo. Jenže sem nějak opoměl a místo SPIDER řekl SNIPER. Izraelci chvíli nevěděli já taky a pak jsme se společně zasmáli. S klidem na duši se šlo spát.

Ráno jsme vstávali dost brzo. Chtěli jsme najít poštu. U východu z Clamu nám domorodci poradili směr a hurá pátrat. Cestou jsme narazili na rybí trh a po asi 20 minutách uviděli poštu. Místní domorodec se nám na poště snažil prodat svůj dům v Mirisse. Poslali jsme pohledy Rs 17 za jednu známku. Od pošty jsme šli koupit ovoce. Minibanány za Rs 2/ ks, mango Rs 35/ 3 kusy. Po snídani jsme se vydali očíhnout malý ostrůvek těsně u břehu, na který se dalo přejít téměř suchou nohou. Na ostrůvku jsem potkali mnichy z nedalekého chrámu. Ti nám řekli že se ostrůvek používá jako školní třída. Byl tam takový šikovný přístřešek. Pláž tady pomalu klesá do oceánu takže se dalo skvěle skákat do obr-vln. V Clamu jsem seděli před pokojem a najednou se objevila velká ještěrka. Navečír jsem chtěli fotit západ slunce z ostrůvku, ale najednou přšli směrem od oceánu mraky a ze západu nebylo nic. Tak jsme sedli u Freshsea a popili nějaký piva ale vyhnali nás komáři.

Další den ráno jsem chtěl zkusit najít nějaký plody moře. Na písčité pláži se nedalo hledat tak jsme vyrazili k ostrůvku. Něco málo se dalo najít, ale velký kameny díky silným nárazům vln občas pěkně „zazvonily“ na kotníku. Takže se to nedalo provozovat dlouho. K obědu u Freshsea (jiná restaurace tady nebyla a u domácích to bylo o něco dražší) grilovaný kalamari s hranolkama, zelenina a ananas za Rs 200. Odpoledne jsme opět zkusili jít fotit západ. A to jsme ani netušili, že tady bude taky trochu toho vzrušení. Starý pán z hotelu plnýho němců si šel zaplavat. Ale v místech kam zaběhl se tvořil silný protiproud který silně stahoval do oceánu. Mě samotnýho to tam stahovalo den předtím, ale podařilo se mi z toho dostat. A najednou pán 30 m, 40m. To už ale pro něj skočili dva mladíci a plavali k němu. Ale i je to začalo pomalu táhnout dál od břehu. Tam už hoteloví plavčíci přitáhli na břeh obrovskou cívku s lanem (nejspíš jsou na tuhle situaci připraveni) a jeden odvážlivec vlezl na surf a svištěl zachraňovat. Všechny se podařilo vytáhnout a mohli si jít pochutnat na steacích. V Clamu se začínáme připravovat na další cestu. Směr Dikwella.

Ráno jsme vstali a po zaplaceni vyrazili na misto kde nás vysadil autobus z Unawatuna. Zvolili jsme si osmou hodinu, protože byl pracovni den a počítali jsme s tím, že lidi už budou v práci nebo ve škole. Čekali jsme na autobus asi hodinu. Mezi tím přijeli asi tři tuk-tukáři a nabídkou odvozu. Poslední nabídce jsme přikývli a mladík nás nabral do vozítka a vyrazili jsme. Cena za Rs 400. Zeptal jsem se jestli zná v Dikwelle levný resthouse. Odpověděl, že ano. Z levnýho resthousu se vyklubal Dikwella village resort, kde jedna noc stála $ 25. To nebyl moc levný resthouse a tak nás naložil do tuk-tuku a vezl zpět na silnici a kousek přes silnici byl resthouse Michael Inn a domácí řekl, že má volno. Vyběhl jsem do pokoje, který nevypadal zle. Noc za Rs 500 i se snídaní. Lepší spaní se tam asi nedalo najít. Po osvěžení ve sprše jsme se vydali okouknout pláž a něco kde by se dalo poobědvat. Kus po pláži nás pozvala domorodkyně, která zametala písek, ať se přijdeme podívat. Oběd byl dobrý, ale chodilo se tam na nás koukat asi pět lidí dokola a něco se nám snažili prodat. Od sošek až po marihuanu. Taky tady každou hodinu prší. Když slehlo jídlo, udělali jsem změnu plánu trasy. Z trasy Ratnapura – Nuwara Elya – Kandy, jsme vypustili Nuwaru, s tím že se tam vrátíme z Kandy. Taky násltlačil čas, protože byl v pátek svátek a netušili jsme jak budou jezdit spoje. Na tak dlouhou cestu by byl tuk-tuk docela vymoženost. Večer nás pořád otec domácího tahal k sobě do baráčku ať se jdeme podívat na vyřezávaný věci. Byl neodbytný. Po prohlídce už byl konečně klid. Moskytiéry nebyli zrovna nic moc a tak jsme použili vlastní (byla to jediná noc kde jsme je použili, jinak je mají všude).

Hrozná noc. Malá postel a dojem z předešlého dne nezadal. Vůbec jsem se nevyspal. Po snídani jsme vyrazili do Welygamy na manufakturu drahých kamenů. Tu nám vyjednal domácí. Před samotným předvedením kamenů, nás provedli po výrobě. Od broušení z krystalů, až po dělaní šperků. Předvedení bylo pěkné, ale nebylo to to, co jsme hledali. Při cestě zpátky nás zastavila silniční kontrola. V Dikwelle na nás hned skočil nepříjemný otec – dědek. Nedalo se to vydržet. Hned jsme si domluvili s řidičem tuk-tuku a vyběhli si pro věci. Rs 500 jsme zaplatili hned po snídani takže nám nic nebránilo v odjezdu. Další zastávkou bylo Tangalle.

Dle návodu z netu jsme se nechali odvést do Namal Garden Beach. Jenže mladík neznal cestu. Zastavili jsme u bělocha a černocha. Z nich vypadlo že jsou to holanďani. Běloch plynou „srílančtinou“ vysvětlil mladíkovi cestu. Cestou jsem si všimnul autobusového nádraží. Resthous byl pěkný. Po ubytovacím ceremoniálu jsme vyrazili na malou obhlídku města a zjištění odjezdu autobusu do Ratnapury. Informace fungovali a domorodec nám sdělil, že autobus jede něco po jedný. Nakoupili se pochutiny a hurá na oběd. Cestou jsme uviděli před jednim resthousem menší ještěrku. Do této doby jsem netušil, že dokážou lézt po stomech. Do resthousu jsme se vraceli po pláži. Jsou tady obrovský vlny.

Další den se ráno na pláži konal lov ryb sítí. Šel jsem se tak kouknout blíž a domorodci naznačili ať jim jdu pomoc. Stoupl sem si k provazu a pomáhal jim tahat síť s vody. Byli tam mladí i staří. Měli k tomu zajímavý „hej-rup“ ve *srílančtině*.Nedalo se to ale dělat dlouho. Po 10 minutách ze mě „lilo“ jak z konve a po dalších 10 minutách sem dostal žízeň a musel se jít napít. Naznačil jsem jim díky a jeden z nich na mě hned jestli nemám cigaretu (divný národ, za danou pomoc zaplatit) Pak jsme to šli projít po jedné cestě. U nějakých náhrobků, slušně zarostlých prošel velkej ještěr. Konečně. Než jsem ale vytáhl foťák zalezl někam do roští. V půl jedný jsme vyrazili na autobusové nádraží. Přišli jsme znovu na informace ať nám sdělí číslo autobusu. Ale bus s takovým číslem nebyl. Tak se Charlie vydal poptat po nádraží. Nic. Aź z jednoho autobusu někdo zavolal, že jedou do Empilipitie. Která leží asi ve třetině cesty. A dodal, že přímý bus do Ratnapury nejede. Nezbylo nám nic než věřit. Zabrali jsme místo a čekali. Autobus se zaplnil, my zaplatili asi Rs 40 za oba. Chvílema jsem myslel že spadneme ze silnice. Řidič totiž odbočil z hlavní a jelo se přes vesnice. Jelo hodně školáků. V Empilipitii nám zastavili hned před A/C busem do Ratnapury. Naseli jsme a hned vyjeli. Přejeli jsme křižovatku a řítili se přímo na barák. Pak to řidič nějak sthul na stranu a prudce zastavil. Posádka vyběhla a začla pobíhat kolem. Pak se autobus nahnul na stranu a došlo nám, že mění kolo. Cesta samotná pak byla hrůza. Skoro celou cestu opravovali silnici. Samá díra a v jedný vesnici bus náhle zastavil a posádka zase vyběhla. To kolo který se měnilo bylo v háji. Ale zastavili u nějaký opravny. Vyběhli dva maníci, vlezli pod auto a za chvíli bylo vyměněno. Kolo dali do nějakýho auta, který zastavili a trajdíme dál. Už to všechno trvalo dost dlouho, ale to přišel naháněč a pokynul k výstupu. Stáli jsme v Rantapuře.

Úplná změna. Najednou si nás nikdo nevšímal. Akurát jeden přiopilej stařec, který nám zastavil tuk-tuk. Řekl jsem mu ať nás odveze do resthousu Dharshana Inn. Ten nás ale odvezl do úplně jiného hotelu. Noc za Rs 1200 takže jsme se rychle rozloučili. Cestou od hotelu jsme narazili na náš resthoust. Okoukli a za Rs 650 nastěhovali. Vyrazili jsme tady porozhlédnout. Kousek od místa kde nás vysadil bus se mě zeptal srílančan jestli nám nemůže pomoc. Řekl jsem mu že hledáme místo kde dobře vaří. Nějak jsem mu důvěřoval a vyrazili jsme za ním. Ušli jsme kousek a zalezli do nějaký budovy. Sešli po schodech a připadal jsem si jak v klubu Boba Marleye. Všude na stěnách rozvěšený jamajský vlajky. Na doporučení našeho opatrovníka jsem si dali vepřový maso. Bylo to výtečný, ale z toho prasete tam snad jenom odsekali. Byli tam i kosti. Po jídle jsme si nechali donést Arrack. Kokosová pálenka chutnala skvěle. A po ní nám bylo taky dobře 😉 Na druhý den jsme si domluvili schůzku s domorodcem. Že prý nás vezme na trh a ukáže pár kamenů. Cesta na hotel byla veselá.

Druhý den ráno jsme zaplatili, vzali bagáž a vyrazili na smluvený místo. To bylo hned u autobusového nádraží. Věci jsme si dali k sestře opatrovníka a dali si snídani. Protáhl nás trhem kde se u každýho krámku shlukovalo pár domorodců, a když jsme prošli nabízeli nám krystaly srahokamů. Dali se vidět i pěkný kousky. Ceny závratný ale nejspíš 10x menší něž v evropě. Pak nás naložil do auta a jeli jsme na místo kde se těží drahokamy. To bylo kousek za městem uprostřed nějaký louky. Tam nám ukázali jak těží a přímo před náma tam vytěžili z hlíny dva krystali rubínu. Už se blížil odjezd busu. Vrátili jsme se pro věci a opatrovník s náma došel k busu. Ten už byl celkem plný a pořád lidi přistupovali. Pak se to rozjelo. Popisovat cestu nebudu. Hrůza. Lidí přistoupilo asi 100 a ty co se nevešli viseli ze dveří. Docela zábavný. Nám ale do smíchu nebylo. Bylo tam trochu husto. Po 3,5 hodině jsme zastavili a ozvala se hrozná rána. Lidi najednou začli vystupovat. Vystoupili jsem taky a přední pneumatika byla bouchlá. Měli jsme štěstí, že se to nestalo v plný rychlosti. Ještě že už jsem byly v Kandy.

Z autobusu jsme vystoupili kousek od vlakového nádraží. Dobrý orientační bod. Před nádražím nás oslovil jeden z tuk-tukářů. Jestli nám může pomoc s hledáním hotelu. Řekl jsem mu, že hledáme něco levného. Měl u sebe nějaký propagační leták s jedním resthousem. Cenu za pokoj řekl Rs 600. Nechtělo se mi věřit, ale nakonec jsme nasedli a jeli se přesvědčit. Resthouse byl na kopci nad městem na odvrácené straně, takže nebylo vůbec slyšet hluk z města. Místo to bylo opravdu pěkné a když nám ukázali pokoj, myslel jsem si že cena pod Rs 800 nepůjde. Usmlouvali jsme nakonec cenu na Rs 700 (zdá se že to je dost, ale za místo, výhled a klid se opravdu vyplatí připlatit, obvzlášť tady.) Zabydleli jsme se v resthousu Forest Glen. Vydali jsme se na obhlídku města. Narazili jsme na pizzerii ve stylu „mek donald“ a dostali chuť na evrpskou kuchyni. Na Lance neumí vařit evropský jídla 😉 Už byla tma takže jsme se vrátli zpět. Od klidných večerů na předešlých místech je tady i ve 21:00 MČ dost živo. První noc bez moskytiér na velmi pohodlné posteli (musím opravdu vynachválit, konečně sem se mohl natáhnout v celé své délce 187 cm)

Druhý den po snídani jsme vyrazili do města. Cestou jsem potkali průvod. Dnes byl po celé Lance svátek a kvůli tomu jsme přece tak narychlo přejížděli. Cíl byl jasný. Chrám Zubu (Temple of Tooth). Okolo celého areálu byli všude policejní hlídky. Všude bylo hrozně moc lidí, kteří se přišli podívat na relikvii uschovanou ve zlaté schránce. Jedná se o Budhův zub. Jenže do chrámu vás pustí jen slušně oblečený a my měli na sobě šortky. Přece jen jsme se rozhodli, že se dojdem převléct a druhů den to okouknem (nakonec to dopadlo jinak). Od tuk-tukáře jsme se dozvěděli o velkým marketu, kde se dá sehnat opravdu vše co se na Lance prodává. U nás tržnice našich spoluobčanů z východu. Samozřejmě, mi tam byli jediný bílý a tím pádem obrovský zájem. Neodolali jsme a nechali se do jednoho krámku zatáhnout. Měli tam opravdu pěkné batiky. Cenu jsem usmlouval ze 600 na Rs 300 se slovy, že levnější už neseženu a že je to ta nejkvalitnější. Zbalil jsem jí a bral nohy na ramena než nás tam „oberou“ o další peníze. Nad městem se tyčí obrovská socha budhy.

Hurá k ní. Jenže cesta byla opravdu drsná. Po cestě téměř žádný stín, krpál jak Říp, ale několikrát delší, horko. Nahoře jsem byl úplně „country“. Vstupenka stojí Rs 200 pro jednoho (zjistili jsme, samozřejmě po zaplacení, že se to dá obejít, ale co snad ty peníze použijí na opravu). Socha budhy slouží jako chrám. Ve vnitř je dutá a jsou v ní namalované obrazy (fresky?). Od jednoho mini-mnicha jsme si nechali na ruku uvázat provázek pro ětestí. Já si vzápětí urazil hlavu o nějakou stříšku. Byl odsud pěkný výhled na město. Po nabrání sil jsme vyrazili zpátky do města a rovnou najít nějakou pěknou restauraci. Našli jsme něco ve stylu bufíku. Dali si „extra pálivé“ kuře s rýží za Rs 120 + zázvorové pivo (to že to bude extra pálit jsem zjistili po ochutnání 😉 V obchoďáku jsme nakouli nějaký potraviny a hromadu pití a celý zmožený vyrazili do resthousu. Po osvěžení jsme plánovali co dál. Rozhodnutí padlo na prozkoumání jungle. Nedošli jsme ani za odbočku a už dupali z kopce směrem do města. Chtěli jsme sehnat Arrack. Alkohol se zde prodává v krámcích, ve kterých je pořád plno. Ve většim obchodě bylo místo s prodejem alkoholu úplně stranou a fronta byla ještě větší než v samostatném krámku, jako kdyby to měli naposledy :-) Koupili jsem si večeři. Charlie si dal Hopper. Pošušňáníčko, hihi teda do prvního kousnutí. Bylo to hrozně pálivé.

Ráno jsme zjisitli, že vyměněné peníze docházejí a první cesta tedy vedla do banky. Cestou jsme potkali našeho tuk-tukáře a ten nám nabídl výlet do sloního sirotčínce, čajové továrny (něco pro mě), spice garden a do botanické zahrady. To vše za Rs 3000 v ceně byly všechny vstupy. Nasedli jsme a vyrazili.1. zastávka byla v čajové továrně. Po absolvování prohlídky jsem dostali ochutnávku čaje a nějaký pokoupili. 2. zastavení bylo ve Spice Garden, kde jsme potkali slováky. „Zdravíme Slovensko!“. 3. byl na řadě sirotčinec slonů v Pinnavelle. Nic horšího jsem neviděl a ještě za to vybírají peníze. Krmení slůňat přivázaných za nohu řetězem a nejspíš byli celý vyhladovělí, aby se turista mohl pochlubit. No děs, odešli jsme. Ve 14 hod. všechny slony dovedli do řeky pod sirotřinec vykoupat. Cestou zpátky jsme měli 4. zastávku. To už byla botanická zahrada. Domuvili jsme si čas setkání a vyrazili do klidu zahrady. Je to obravská plocha. Ani nevim kolik jsme jí prošli. Tady jsme ochutnali první kávu. Nedoporučuju. Nedá se pít. Pak už jen do resthousu a do budíku na večeři. Tady jsme potkali sousedy z Mirissy. Ti se právě vrátli z Nuwara Elyi. Je tam prý hrozná zima a stále prší (přeci jen tady je jakoby jaro). Plán s cestou do Nuwary tedy padá. Domluvili jsme si s Togou (náš známý tuk-tukář) na velký výlet další den.

Ráno v 8 hodin přijel Toga s tukl-tukem a vyrazili jsme na výlet. Směr Sygiria, Dambula a Matale. První jsem jeli do nejvzdálenější Sygirie. Na Lance je neděle, takže všude plno lidiček. Toga nám sehnal vstupenky a už jsme se procházeli po zahradách pod pevností. Přifařil se k nám nějaký chlápek a začal vyprávět něco z mnulosti tohoto místa. Když sem se ho zeptal jestli je průvodce a že nemáme peníze na jeho zaplacení, sbalil se a odešel. Před tím ale zkoušel smlouvat. Prošli jsme si teda celou Sygirii sami. Z pevnosti byl nádherný výhled do dalekého okolí a na přístupovou cestu. Jako na dlani. Celá prohlídka zabrala 3 hodiny. Ani nám to nepřišlo. V Dambule je chrám ve skále (Rock Temple) Tady sklidil obravský úspěch „knedlíky a zelí“. Abych vysvětlil. Přidal se k nám mladíček a pořád něco povídal. Neměli jsme na něj náladu, hlavně k chrámu vedlo asi bambilion schodů. Na jeho otázky jsem teda začal reagovat: „knedlíky a zelí“. Ten najednou vyjeveně koukal a začal zase něco anglicky. Na to já znova spustil plně česky. Hezký celý věty. Nedal se odradit, ale aspoň mlčel. Chrám je opravdu pěkný místo. Smí se tam pouze bosky a bez pokrývky hlavy. Ve vnitř k nám přišel hlídač a průvodce s otázkou, jestli známe mladíčka co s náma přišel. Nakonec z něj vypadlo, že to je zlodějíček, co nedávno před náma okradl dvě japonky. Poděkovali jsme za varování a po obhlídnutí zbytku chrámu jsem vyrazili k tuk-tuku. Čekal na nás a zase spustil anglicky. Už jsme mu nedali šanci promluvit. Dole jenom natáhl ruku, ale odešel s odpovědí jak jinak než „knedlíky a zelí :-)“ V Matale jsme jukli na hinduistický chrám a valili zpátky do Kandy. Byl to pěkný den plný historie a taky jsme se nasmáli.

Předposlední den pobytu jsme odpočívali a užívali si klidu. Šli jsme si akorát zjistit autobus na další den, Koupili místní víno, který se mi ale podařilo rozbít. Poslední den ráno pro nás přijel Toga a vzal nás na autobusové nádraží. Ještě že jsme jeli s předstihem. Autobus jel asi o 10 minut sřív než měl napsáno. Jeli jsme A/C. Zabrali zadní sedadla a hurá směrem k oceánu. Cesta trvala asi 2,5 hodiny. Jsme v Negombu.

Podle průvodce jsme jeli do předem vyhlídlého resthousu Depaveli. Pokoj za Rs 700. Vlastní apartmán s balkónem. Do Negomba to ale byl pořádný kus cesty, takže jsme se prošli. Pláže už tady nejsou tak kýčovitě pěkný a oceán je jak v Bulharsku. Takže nic moc. Nakoupili jsme si nějaký jídlo a okukovali místa kde by se dali nakopit nějaký suvenýry. Na jídlo jsme šli k sousedům. Tam přišla i skupinka čtyř dost dobře se bavících lidí, kteří nám i zazpívali v národním jazyku. Byla s nima legrace a mi dostali nabídku od toho nejvíc rozjařenýho, na prohlídku jeho resthousu, který bude otvírat přístí měsíc. Byl moc. Nikam jsme nešli akorát rovnou na kutě. Večer přišla bouřka.

Ta noc byla strašná. Nemohl jsem usnout a dvě hodiny mě otravoval komár. Ráno bylo zjištění ještě horší. Pod sítí jsme měli těch komárů snad tisíc. Oba jsme byli pěkně poštípaný. Po snídaní jsme vyrazili nalevo po silnici před resthousem. Narazili jsme na obchůdek, kde se dalo koupit všechno co jsme scháněli. Odpuzovač moskytů do sítě a doutníky (jinde se nedali sehnat). Cestu zpět jsme zvolili po pláži. Ta byla špinavá, plná nějakýho odpadu, počínaje papírkama konče střepy od skla. Po obědě jsme usnuli na pokoji. Odpoledne jsme si zvali tuk-tuk a nechali se odvést do města nakoupit nějaký dárečky. Koupili jsme si i víno (2. pokus) a sýr a pěkně jsme si poseděli na balkoně s doutníkem a pohoda jazz. Začala bouřka, ale pořádná.

Noc byla bez komárů :-) Za to nějaká potvora chodila po střeše. Zkusili jsme se jít opalovat na pláž. Vypadali jsme tam jak z klubu recesistů. Byli jsme tam jediný a to přilákalo prodavače. Bouřky začínají pořád dřív a dřív. V Negombu jsme nakoupili vzorky arracku a za zbylé peníze pokoupili dárky nejbližším. V resthousu se ubytovali dvě češky, které tady čekaly na další den, kdy se odlétalo. Od sousedů jsme měli domluvený odvoz ráno na letiště.

Ráno před resthousem zaržál motor tuk-tuku my se naskládali a vyrazili na letiště. Celý letiště je hlídaný policií a vojskem. Do haly nás pustili po předložení letenek. Po odbavení jsme prošli duty-free shopy a dali si kafe. Z automatu, ale chutnější než z botanické zahrady. Pak jsme si sedli do haly a čekali na transfer k letadlu. A teď už za námi byla dovolená definitivně u konce. Mezipřistání v Dubaii bylo ještě v tropických 30 stupních. Obhlídli jsme duty – free a znova zpět do mraků. V Praze už pilot hlásil těch stupňů jen 9. Pěkná kosa a já neměl kalhoty, takže sem tam pobíhal v kraťasech, zatímco se lidí kolem choulili do teplých bund. Ale nějak mi to nevadilo.

Dovolená skončila.

P.S.: Doufám, že jste zde našli inspiraci nebo věci, které se Vám budou hodit při plánování Vaší cesty. Nebo jste si alespoň pěkně početli jak proběhl průzkum daleké země – perly indického oceánu.

http://www.srilanka.unas.cz/pha_lanka.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .