0
0

1.1. Novy rok

Mili moji priznivci,

po dlouhe dobe se dostavam k internetu, jsem na jihu Laosu, tzn., ze jsem opet zmenila sve plany. ale to neva. jen tak kratce popisu, co se tak od posledniho zapisu nejdulezitejsiho udalo, detaily mam v denicku a vse z neho na net opisu po svem navratu, ktery je uz za dvermi. takze co se doposud udalo:

pred vanocemi jsem mela otravu potravinami,

stedry den a bozi hod jsem stravila v oblasti planiny dzbanu s dvema kanadany, italkou a svycarkou. navstivili jsme take vesnicky kmene hmongu,lide si zde z americkych bomb delaji korytka pro prasata, nohy ke kurnikum, ploty, proste vsechno mozny. snad vyjdou fotky.

na stepana jsem se velmi bala o zivot v malem laoskem ledadylku, ktere mne ve vichrici prenaselo zpet do luang prabangu. ale vydrzela jsem neblit jako ostatni!

v luang prabangu jsem se znovu sesla s belgicankou carine a spolecne jsme autobusem vyrazily na sever. na tuto desetihodinovou nocni jizdu v zivote nezapomenu. teste se na vesele vypraveni, ktere se bude hemzit lidmi vyskakujicimi z oken autobusu a souchotinari.

dorazily jsme na vysneny sever do mesta luang nam tha, kde jsme presedly na truck (to kvuli kvalite mistnich silnic) a pokracovaly dale do mesta muang sing. zde se muzete tesit na vypraveni o tom, kterak domoroda zena z kmene akha nablila carine do kapsy.

v muang singu jsme si s carine najaly mistniho horskeho vudce a jednoho prislusnika kmene akha a vyrazily jsme na dvoudenni trek do hor s prenocovanim ve vesnicce kmene akha. teste se na historky o opiu, o muzich s kalasniky, o zabijeni slepic, hygiene ve vsi apod. dale se muzete tesit na popis toho, co vsechno lze nalezt na trhu v muang sing a v luang nam tha.

protoze uz jsme nechtely podruhe absolvovat martyrium nocni jizdy laoskym autobusem, zakoupily jsme si s carine letenku do vientiane, kde jsme prozily silvestra. v teto sekci se dozvite blize neco o laoskem tanci a o dvou laoskych pilotech, kteri se nam dvorili.

dnes je prvniho ledna, carine odletela do kambodzi a ja na jih laosu do mesta pakse, dale cestuju s japoncem jmenem iroshi, podarilo se mi dat dohromady par lidi a pronajmout dzipa, zitra se jede na khmerske ruiny zvane champasak.

dalsi plany jsou: pozitri vyrazime s iroshim na cestu do bangkoku, kde mam 4. ledna sraz s lidmi z mnichova, ktere znam z autobusu z cesty do viang viengu, a bude trenink na oktoberfest. nekde mezi to by se mel vtesnat shopping a vylet do ayuthai, kde jsou k videni pozustatky prastareho chramu.

Mejte se, snad se mi podari napsat jeste z bangkoku. moc dekuju za vasi prizen a tesim se na vas, vase ola.

26.12. Návrat z Phonsavanu a dobrodružná cesta

chicken-busem na sever

Obloha se zakabonila a udělala se pěkná zima. Kolem deváté se necháváme odvézt z hotelu na letiště. Konečně mám více času prohlédnout si letištní budovu: je to taková ze dřeva stlučená stodola, uvnitř jsou tři dřevěné lavice, severní straně vévodí socialistická reklama na laoské aerolinky. U výstupu k letadlům je prosklená budka, ve které si hoví dva muži s tlustými sešity. Do jednoho sešitu zapisuje jeden z mužů všechny příchozí cestující a čísla jejich pasů, do druhého zaznamenává druhý muž údaje o odlétajících osobách. Budova je bez elektřiny, létá se jen ve dne, tak k čemu osvětlení. Anna poznamenává, že kde není elektřina, tam nebudou ani radary. Dává se do deště, v hale se sešeřilo. Čekáme dvě hodiny, klepeme se zimou. Zahlédneme pilota, kterého si ještě pamatujeme z cesty sem, a ptáme se ho, kdy se bude odlétat. „Ještě nevím“, odpoví, „čekám na předpověď počasí“.

Uplynou další dvě hodiny. Venku padají trakaře. Pilot bůhvíproč usoudí, že nastal čas našeho odletu, přetáhne si přes hlavu šusťákovku a rozběhne se v dešti k čínskému miniletadélku pro sedmnáct osob. Před tímto modelem, který už léta používají laoské aerolinky, varují snad všechny dostupné průvodce, neboť neodpovídá mezinárodním bezpečnostním standardům. Dozvídáme se, že nás do Luang Prabangu poletí pouze pět. V hustém lijáku nás po dvou odváží k letadélku náklaďák. Vzlétáme. Tentokrát si můžeme o krásném výhledu nechat jen zdát. Letadlo nabírá výšku, ale v silném vichru sebou hází jako malá kocábka na rozbouřeném moři. Začíná nám být špatně. Vedle mne sedící New Yorčan zezelená a začne ztěžka oddychovat. Letadlo se všelijak naklání, občas prudce klesne, připadám si jako na horské dráze v Parku kultury a oddechu. Jenže tahle jízda trvá celých 37 minut. Američan vedle mne už plní druhý papírový sáček s logem Lao Aviation. Pilot se po nás občas ustaraně ohlédne ze své kabiny. Ptám se sama sebe, jestli se tohle vůbec dá přežít.

Konečně se pod námi rýsuje Luang Prabang. Z výšky rozeznávám pozlacené střechy chrámů, černou stúpu, horu Phu-Si. Ve zdejší moderní letištní hale se loučím s Brucem a Sylvií, domlouvám cenu s tuk-tukářem a nechávám se odvézt do města, kde se mám setkat s Belgičankou Carine. Dnes večer se společně vydáme na cestu do města Luang Nam Tha ležícím na severu Laosu. V našem hotelu nejdříve zjišťuji, že mi tu Carine zanechala na malém papírku vzkaz: čeká na mne v naší oblíbené restauraci Olé-Olé. Jdu tam, ale nikoho nevidím. Není divu, díky bouřce jsem přiletěla o tří hodiny později, než bylo plánováno. Prolezu všechny kavárny a hospody v centru, ale po Carine ani vidu, ani slechu. Vracím se tedy opět do hotelu a vyptávám se čínského majitele, zda se Carine před naším dnešním odjezdem ještě vrátí. Nerozumí mi. Asi po dvaceti minutách mé nejlepší pantomimy přivádí Číňan na pomoc šest mnichů. Žádný z nich ale angličtinu moc neovládá, a tak se naše dohadování protahuje. Nakonec mi dá majitel hotelu s pomocí mnichů na vědomí, že se Carine vrátí až 29. prosince. Zdá se mi to divné. Že by tak narychlo změnila plány? Nechce se mi však opět zdlouhavě pátrat po důvodech jejího rozhodnutí a ztrácet drahocenný čas, do odjezdu autobusu už zbývají koneckonců jen dvě hodiny a já ještě nemám ani jízdenku. Vydám se znovu do centra a začnu pročesávat jednu hospodu po druhé. Slávaaa! V jedné z nich sedí Carine, sleduje ostřížím zrakem okolí a popíjí banánový shake. Celý den jsme se ukázkově míjely. Všechno si v rychlosti vysvětlujeme a vydáváme se zpět do hotelu, kde má Carine uloženy věci. Nic z toho, co tvrdil Číňan, samozřejmě není pravda.

Naším spřáteleným tuk-tukářem se necháváme odvézt na autobusové nádraží a čekáme na příjezdu autobusu do města Luang Nam Tha, který má dorazit v osmnáct hodin. Potkáváme tři Švýcarky a trochu s nimi povídáme, autobus má zpoždění hodinu a půl. Konečně přijíždí! Jaké je však naše překvapení, když zjišťujeme, že je úplně plný! Cestující otevírají okna a vyskakují jimi ven. Těšíme se, že se přece jen uvolní nějaká místa, Carine podává naše batohy řidiči, který je připevňuje na střechu autobusu, já vyrážím do autobusu zabrat místa. Ulička je však plná krabic, pytlů s rýží a vpředu je dokonce mezi sedadly přivázaná motorka! Autobusem se dá dále dozadu pohybovat jen tak, že se leze přes opěradla sedadel. Zdá se mi, že dvě sedadla vzadu ještě nejsou obsazena a tak na ně pokládám naše příruční zavazadla. Za chvilku se však okny hrnou zpět lidé a velmi nepřátelsky nás vykazují z našich čerstvě vydobytých míst. Stojíme v uličce. Co teď? Přece nebudeme celou desetihodinovou cestu, navíc v noci, stát? A jak máme stát na všech těch lepenkových krabicích a pytlích rýže? Jsme naštvané, protože jako turistky jsme samozřejmě zaplatily mnohem více než místní, odhadem pětinásobek, a za to nemáme nárok ani na sedadlo. Řidič si přes opěradla klestí cestu k nám dozadu, zvedá ze země jednu krabici za druhou a podává je okny svému kolegovi na střechu, který je tam přivazuje. Ulička se uvolnila. Řidič nám podává plastiková štokrdlata, na kterých máme cestu strávit. Z nám nepochopitelných důvodů posléze vyhazuje z autobusu jednoho z cestujících, ten vyskakuje oknem a mizí ve tmě, sláva, uvolnilo se jedno místo! Tak trošku mi zdejší nevraživá atmosféra připomíná náladu občanů stojích v dlouhých frontách před socialistickými obchody. Carine mne vybízí, abych obsadila volné místo, ostatní cestující nám posunkovou řečí naznačují, že asi tak za dvě hodiny vystupují. Uklidňujeme se a plny optimismu si naléváme Lojzův kouzelný dvaapadesátiprocetní nápoj.

Autobus, nyní již opravdu narvaný k prasknutí, se pomalu rozjíždí. S hrůzou zjišťuji, že můj soused je souchotinář. Čas od času příšerně zachrchlá, otevře okno a vyplivne z něj ven půl plic. Drkotáme přes špatné silnice, řidič zhasíná světlo a my začínáme doufat, že budeme moci usnout. Ve chvíli, kdy se nám konečně podaří pohroužit se do spánku přerušovaného tu a tam záchvaty souchotináře či silným otřesem způsobeným vjezdem autobusu do jedné z děr v cestě, rozsvítí řidič jasnou „výslechovou“ zářivku a spustí na plné pecky do reproduktorů laoský pop, což je spolu s otřesy autobusu kombinace k nepřežití. Laosané se však ve svém spánku nedají vyrušovat, jsou na svých sedadlech či štokrdlatech v uličce zkrouceni do neuvěřitelných poloh, člověk by řekl, že jim každý z mohutných otřesů autobusu musí zlomit páteř. Kolem třetí hodiny ranní se mi podaří na chvíli upadnout do jakéhosi hypnotického stavu na pomezí mdlob. V jednu chvíli procitnu, na jedno rameno mi cintá Carine, na druhém mi leží souchotinář. Rozhodnu se, že na cestě do Luang Nam Tha už nezamhouřím oka.

Za celou dobu samozřejmě nikdo z cestujících nevystoupil, občas pouze při krátkých zastávkách vyskočili někteří z okna a odběhli na záchod, my jsme na skákání z takové výšky – ale hlavně na šplhání zpátky – neměly odvahu, a tak nám nezbývalo nic jiného než protrpět oněch třináct hodin (neboť tolik jich nakonec namísto předepsaných deseti skutečně bylo) na svých místech.

Vystupujeme z autobusu totálně vyřízené, unavené, nevyspalé, mne z prudkých otřesů autobusu pořádně rozbolela záda. V malém stánku na autobusovém nádraží si dáváme snídani (Carine si ve své totální vyčerpanosti sype do čaje sůl) a povídáme si se Švýcarkami o cestě. Seděly vpředu a kolem nich prý zvracelo několik osob z oken, možná byl souchotinář přecejen lepší volba :-)

21.12 Vanoce

v devet odjizdime dale na sever,do 170 km vzdaleneho mesta luang prabang. usedam na posledni misto, takove tvrde skladaci sedatko vedle manzelskeho paru z mnichova, davame se do reci, vypraveji, ze tu byli pred peti lety, tehdy byl vang vieng jeste takova normalni vesnicka, turistu bys tu marne hledal. kroutim nad tim hlavou, je mozne, ze cely ten disneyland vybudovali behem peti let???

splhame se po uzke klikate silnicce do hor, je tu nadherne! podel silnice jsou rozesete male chude horske vesnicky, par chatrci, na strechach se susi chilli-papricky, lidi sbiraji a susi zvlastni druh travy, ze ktere se delaji kostata. pres silnici obcas prebehnou cerna prasatka, podel cesty je videt spoustu deti. v jedne takove vesnicce zastavujeme a davame si za 15 korun do sosaku, mnam, spousta moc dobrejch veci! potom se s holkama jdeme projit po vesnicce, vyfotime si par deti, vetsinou se hrozne stydi a ty malinke dokonce placi, asi se boji nasich dlouhych bilych nosu :) po sedmi hodinach umorne cesty konecne prijizdime do luang prabangu. nejdriv nemuzeme sehnat ubytovani, pak konecne nachazime trojak za 15 dolaru v novem hostelu, vse je vyvedeno v santalovem dreve, je tu cisto, voni to tu novotou. jdeme najit nejakou cestovku a poptat se na letenky. karin chce letet zacatkem ledna do kambodzi, christine hodla za pet dni odplout po mekongu do thajska, mne zajimaji letenky do hor a do severniho laosu.

JAKE JSOU ME PLANY NA JEZISKA A SVATKY??

vypada to tak, ze za penize od tatky k jezisku si udelam letecky vylet na planinu hlinenych dzbanu, je to v horach smerem na severovychod od luang prabangu. tato oblast byla nejvice znicena americany, byvale hlavni mesto teto provincie a s nim i nekolik dalsich mest a vesnic bylo prakticky vymazano z mapy laosu. po tomhle vyletu bych se mela na stepana vratit do luang prabangu a o den pozdeji odletet do mesta luang nam tha, odkud se presunu nakladakem do mesta muang sing. odsud bych si chtela udelat nejake vypravy k domorodym kmenum (ano, spravne, nekteri jiz tusi, je to oblast, kde se jedi uskrceni bobri:) a potom se poplavim po rece nam tha do huay xai, coz je mesto nedaleko thajskych hranic. a pak uz hura zpet do bangkoku. trochu se obavam, ze se v pristich dnech nedostanu na internet, neb nikde as zadny nebude. preju vam hezke svatky a hned jak to bude mozne napisu dale. moc vas pozdravuje ola

20.12. Vang Vieng

jeste ke vcerejsku. muzeum laoske revoluce opravdu stalo za navstevu. zacinalo vykopavkama dinosauru a pokracovalo bojem za nezavislost a dokumentaci americke agrese v 60. a 70. letech a koncilo vitrinami s vydobytky socialismu jako napr. leky, obrazky stroju, socialistickeho zemedelstvi a konecne velike barevne fotografie ze 7. sjezdu laoske komunisticke strany, ktery se konal loni. bylo to jak prochazet nejakym pavilonem na zemi zivitelce za socialismu, nekdy mi to zas pripominalo cimrmanovo muzeum stari. muj nejoblibenejsi exponat byla posilovaci pera ve vitrince, pod kterymi byl popisek „pomoci techto posilovacich per se tuzil soudruh ten a ten pro boj s americkym imperialismem“. taky jsem se byla podivat u hrobu neznameho vojina, coz uz neni takove haha, je venovan nespocetnym laoskym obetem americke tajne valky vedene v letech 1964-1973.

a vracim se k dnesku: jak uz jsem psala, chystam se do viang vieng, mestecka v horach, ktere je zname svymi jeskynemi a uzasnymi homolovitymi horami. chystam se tam stravit tak dva tri dny. v devet nasedam do minibusu, mymi spolucestujicimi jsou dva nemci, jedna belgicanka a jedna francouzka. s holkama jsme si padly do oka, domlouvame se, ze se ve vang viengu ubytujeme ve stejnem hostinci. s karin (belgicanka) si dokonce delim pokoj. vyrazime na obhlidku jeskyn, jdeme se podivat do jedne velikanske krapnikove, je krasna. po ceste zpatky potkavame nekolik deti, ktere po nas natahuji ruce a krici kip! kip! (kip je laoska mena). hlavni ulicka je vecer poseta restauracemi, kazda z nich nabizi pizzu nebo spagety, hraji se tam americke filmy, proste disneyland. s laosem to moc spolecneho nema, toto misto uz turismus dokonale znicil. rozhoduju se, hned rano odjedu, nema cenu tu ztracet cas. holky jsou na tom podobne, do luang prabangu vyrazime tedy opet spolecne.

jeste jeden priklad: jedna australanka, ktera mi dala pred odjezdem do laosu nekolik tipu, mi doporucila hostinec nana, je to pry mala stavba, takovy jako bungalov, stoji to 4 dolary, davaji tam zadarmo cerstve dzusy a rano te budi chrochtajici prasata na dvorku. moc se mi to vypraveni libilo – takze jsme se s holkama ubytovaly prave v tomhle hostinci. bungalov se od roku 1999, kdy tu australanka byla, zvysil o tri dalsi patra, zadarmo je jen caj a prase clovek siroko daleko neuvidi. pokoj stoji 8 dolaru.

19.12. another day in vientiane

kdyz se rano probouzim, jsem v nasem dvojaku uz sama. jdu se umyt a balim si, pristi noc chci stravit v nejakem hezcim hotelu. klidne si priplatim (tento stal 90 korun na osobu za dvojak). projdu se trochu dal k guest housu, ktery jsem si vyhlidla vcera pri sve projizdce mestem – ziskal si mne mimo jine svym jmenem, jmenuje se PRASEUTH. paaani, pokoj, do ktereho jsem uvedena, prekonava vsechna moje ocekavani. vsechno je z krasneho tykoveho dreva, vcetne parket, u postele je velka skrin a toaletka se zrcadlem, po nekolika dnech se zase vidim:) cele to stoji sest dolaru. na recepci se vyptavam na spojeni do vang viengu, kam bych rada zamirila zitra. recepcni neni zrovna velka obchodnice, neumi taky moc anglicky, a tak na vsechno radeji odpovida s okouzlujicim usmevem „ne“. nakonec se mi podari dohnat ji k tomu, aby mne napsala na seznam lidi, kteri chteji jet zitra klimatizovanym autobusem, ale nejsem si jista, jestli to vyjde. radeji to objednam jeste paralelne u nejake cestovky. pak si v hotelu chci pujcit kolo, vsechna maji ale prazdne pneumatiky, nejaka pomocnice z hotelu s jednim z nich mizi asi na pul hodiny, pak se vraci a krci rameny, kolo je pichle, nejde nafouknout. bere druhe a chce s nim zase zmizet, ale to uz beru svou objednavku zpet a vydavam se do mesta radeji pesky.

zakotvuji v jedne pekarne, ktera ma byt vyhlasena uzasnym pecivem, ocekavam nadherne krupave croissanty, ale dostava se mi neceho, co se sice tak jmenuje, ale je to desne mastne a houbovite. lao kaa-fee je ovsem dobre. na rohu si pujcuju kolo s krasnym zvonkem, jedu dal smerem na vychod podel reky a zastavuju se u jednoho watu. na chvilku si sednu, nahle se kolem mne sebehne asi osm novicu z mistniho klastera a davame se do reci. zvlaste jeden z nich je velmi inteligentni a mluvi dobre anglicky. vetsina z novicu uz je v klastere dva roky (je jim kolem 16 let), ve dvaceti se pak muzou stat mnichy. vstavaji rano v pet hodin a uci se japonsky a anglicky, ctou knihy a obcas neco udelaji v zahrade. o svem pobytu zde mluvi jako o studiu. povidame si, odkud pochazeji a o jejich rodinach, uci mne, jak se rekne laosky dekuju (uz jsem to zas zapomnela). loucim se s nimi a vydavam se do jednoho obchudku, kde si kupuju zmrzlinu a povidam si s mistnim prodavacem o povodnich v praze, jsem prekvapena, ze o nich vi, vetsine laosanu ceska republika nebo ceskoslovensko nic nerika. prodavac tvrdi, ze zpravy o povodnich sledoval v laoske televizi, pry jim bylo venovano docela dost vysilaciho casu. konecne si taky vymenuju penize. stal se ze mne prachac! za 3000 korun dostavam pres 750.000 kipu, nejvetsi bankovka je 5000 kipu, asi 15 korun. rvu si obrovske baliky penez do ruksaku a pripadam si jako bankovni lupic. taky kupuji prvni suvenyr, dve tasky, kazda z nich mne stoji 8 korun, v cechach by staly urcite nejmin trista.

ok, ted mam hlad a psani mne prestalo bavit, krom toho chci jit jeste do muzea laoske revoluce a podivat se na hrob neznameho vojina. mejte se hezky, ze zeme zaslibene vas zdravi ola.

18.12. V zemi zaslibene!

kdyz se rano probudim, hned je znat, ze jsem se ocitla v jinem klimatickem pasmu. stracham se k batohu a beru si triko s dlouhym rukavem – to naimpregnovane. puch se z neho samozrejme neztratil, pachnu „jako kdyz se kamerunskej kozel vycura na kamna“ (tot slova jednoho chemika, ktery mi temito slovy priblizoval zapach v tovarne na leciva, vid lojzi?) kolem sedme rano vystupuji na nadrazi ve meste nong khai, beru si taxika k hranicnimu mostu. pesky se pak vydam nejdrive k thajske budce. zde mi je za poplatek 10 Bahtu mrsknuto do pasu razitko. za 10 bahtu nasedam do autobusu a mirim na laoskou stranu, zde je mi za poplatek 20 bahtu mrsknuto do pasu jine razitko. ale jsem tu, v zemi medovinou a strdim oplyvajici! sedam si s mirou z hamburku, ktera cestuje s petiletou poloindickou dcerou tarou, u takoveho stanku na kavu. kolem nas rvou bagry. cekame jeste na jednoho anglicana. potom usmlouvame odvoz do asi 20 km vzdaleneho mesta vientiane na celkem 60 korun, coz je uzasne. anglican nas opousti a ja se mirou a tarou ubytovavam v hnusnem guesthousu sabaidi. nevadi, je to jen na jednu noc! vydame se do mesta, pronajimame si tu kola, projizdime se po meste, navstevujeme jeden z watu a pak se vydavame na promenadu k rece.

zivot ve vientiane se odviji velmi pomalu, i reka mekong tu jen line plyne. na promenade vidime nekolik kolonialnich jednopatrovych domu. ve vsech pruvodcich jsem se docetla, ze v ulicich laoskych mest skoro nejsou auta a kdyz, tak se daji videt jen prastare moskvice a ziguliky. aut se mi tu tedy zda byt docela dost, moskvice ani zigulika jsem nevidela ani jednoho, nejvic je tady toyot – spis vetsich aut, je tu i dost luxusnich jeepu, pak je tu jeste hodne videt kia a z motorek honda, presne takovy, na ktere jsem jezdila na ostrove ko phan gan. mezi auty a motorkami se propletaji jizdni kola o obcas jsou videt stale zvonici zelinari se svymi pojizdnymi stanky. laosane nejsou tak otevreni jako thajci, nezubi se na vas jakmile vas uzri, spis vyckavaji, jak se zatvarite vy a pak podle toho reaguji. zeny se maluji vic nez thajky, uzivaji hlavne vyrazne rtenky a pak si taky maluji oboci, coz se mi vubec nelibi, vypadaji jak marfusy. muzi nosi zase casto polodlouhe dozadu scesane vlasy a la padesata leta. krasne jsou tu stare zeny, snad mi nekdy dovolej abych je vyfotografovala. jinak tu moc starych lidi neuvidite, laosani jsou hrozne mlada populace, nekde jsem cetla, ze kolem 70 procent obyvatelstva je mladsi nez 18 let.

clovek se tady trosku citi jako nekde na vsi, jsou tu slyset slepice a po ranu samozrejme i kohouti, kolemjdouci vas obcas hlasite zdravi svym sabaidii, nikdo nikam nespecha, pani, to je balzam na dusi! pomalu mame hlad, s mirou je to ale tezky, je totiz vegetarianka, a laosani musi mit svou flakotu ve vsem. jezdime na kole od jednoho stanku k druhemu, nakukujeme do hrncu, obcas jsou tam opravdu divne veci. nakonec koncime u reky, takova babicka tam kuchti na otevrenem ohni, udela mi obrovsky kotel polivky (spis takovou salatovou misu) s knedlicky a masem z vodniho buvola za 15 korun. moc mi chutna.

vyrazime dale, mira chce v nejake kavarnicce popit tradicni kaa-fee lao, vydavame se tedy podel reky, asfaltku strida kamenita a prasna cesta, v takove chatrci si nakonec asi za sedm korun dopravame laoskou kavu – je vyborna, ale hrozne silna. mira s tarou se pak vraci do hotelu, ja mam v planu projet se jeste trosku dal. krizuji mestem a vsechny hlasite zdravim az do ochrapteni. pak se vracim do centra a domlouvam s mistnim tuk-tukarem prevoz k pha that luang, zlate stupe, ktera je narodnim symbolem laosu. mijime vientiansky vitezny oblouk a zakratko jsme u pha that luang, oficialne je sice zavreno, ale vratny mne precejen vpusti dovnitr, jsem tu uplne sama. pak se jdu podivat jeste na jeden z watu vedle pha that luang, hned za nim je skola, je pul pate a prave konci vyucovani. do parku se vyhrnou stebetajici deti v pionyrskych satcich, kluci se perou na travniku, holcicky se chichotaji ve skupinkach. mohla bych tu fotit az do haleluja, jenze se mi nejak nechce. vracim se tuk-tukem do centra a vyhledavam si ve vyhlasene ulici thanon heng boum, ktera je vyhlasena vybornymi cinskymi kuchari, nejakou fajn jidelnicku. jedna se mi libi, v prosklenych vitrinach pred ni visi za paratky nekolik mrtvych slepic, tady se najim. polevka byla jeste lepsi nez v poledne! nemuzu se dockat az vyzkousim mistni pivo beer lao, je ovsem silne jako nase plzen dvanactka a prodava se pouze v obrovskych butylkach po 650 ml. v mistnim vedru se jedna lahev neda vypit bez uhony:)

pak mirim do internetove kavarny s nazvem high speed internet, jde to tu ovsem priserne pomalu (hodinka vas stoji pouhych 15 korun), pak se jdu jeste trochu najist a projit se nocnim mestem, v deset uz jsem uplne vyrizena a vracim se do hotelu. tara uz spi, s mirou jeste chvilku klabosime, odjizdeji zitra rano, ja ve vientiane jeste den zustanu. pred usnutim se natru thajskym repelentem a posloucham jeste chvilku muziku.

17.12. Velke pripravy

dnesek jsem se rozhodla zasvetit korespondenci a priprave na laoskou cestu. nejprve jsem ve svem skromnem pokojiku rozvesila nekolik svrsku a zacala je impregnovat sprayem proti moskytum. ten spray mi poslala jedna lekarnice z berlina za strasny peniz. na lahvicce je presne napsano, kolik striku se ma dat na nohavici a rukav a hlavne tam slibuji, ze po zaschnuti neni satstvo citit. doufejme! zatim to v mem kutlochu pachne insekticidy uplne neskutecne, z vedlejsich pokoju uz slysim chrchlani. je cas utect. jdu se nasnidat do jineho hotelu, kde si zamlouvam pokoj na leden (je to dobry hotel a ma furt plno) a dokonce se mi podari za 200 korun nechat na dvacet dni nektere veci v uzamykatelne skrince, hura! pak se vratim do sveho pokojiku, stale je to tu citit jak v dome lovce svabu, sbalim si veci a odchazim do mesta. kupuju pohledy a taky pro vsechny pripady jeden poradnej visaci zamek, dopisuju denik, volam do cech, ale maj tam vypnuty mobily nebo obsazeno. jeste pojim a kolem pate se ocitam u charlieho pro laoske vizum. presne jak jsem se obavala: vizum neni hotovo, muj travel agent jmenem nivat nuansamor jen bezradne krci rameny. ztropim povyk, rikam, ze mi za hodinu a ctvrt jede z nadrazi hualamphong vlak. nastesti je pritomen i sef prasepad (prijmeni nevim, krestni se dobre pamatuje:)), ktery nivatovi ukaze vymluvnym gestem na dvere, nivat zmizi na 10 minut a pak se objevi s mym pasem i vizem. rychle si chytam taxika, v bangkoku je prave rush hour, takze se na nadrazi dostavam opravdu na posledni chvili.

ve vlaku mne ceka prekvapeni – do dvoumistneho coupe mi pridelili mnicha, coz je pekny faux pas, abyste vedeli. ja jako zena bych se totiz mohla mnicha mimodek dotknout a to by byl pekny prusvih. proto oslovuju jednoho klokana z vedlejsiho coupe, zda by si se mnou nemohl vymenit misto. mnich ani nepodekuje. zato po chvili vytahuje ze sveho mnisskeho tlumoku mobila a vesele si telefonuje. protoze ted sedim v coupe s thajskou divkou, mam prilezitost zeptat se, jak je to mozne. vzdyt buddhisticti mnisi nesmi nic vlastnit – krome misky na jidlo??? thajka jen krci rameny a rika „to vite, casy se meni“. uz nic nerikam, ale kdyz v devet rozestelou luzka, lehnu si na to sve pod mnicha, at si rika co chce. casy se meni, tak at si zvyka. nedockavosti nemohu usnout. rano se probudim v zemi zaslibene!

16.12. Navrat do civilizace

rano se probudim ve vlaku a koukam kolem sebe – jsem tu jediny „dlouhy nos“ a tudiz atrakce pro ostatni cestujici, kteri si mne zvedave prohlizeji, v umyvarne (to koukate, co je vsechno v thajskych vlacich, co?) sleduji deti s neskryvanym nadsenim muj skladaci kartacek.

kolem desate rano prijizdime do bangkoku na nadrazi hualampong, mam tak trochu pocit jako kdybych se vracela domu. taxikari na nadrazi mne neoblafnou, vim, kolik to stoji na khao san. odbiji jedenacta, ve vedru se priplazim k hotelu, kde jsem byla ubytovana prvni den, ale maji plno. tak ruzne lozim kolem, skoro vsude mne odmitaji, nakonec precejen najdu dvojak za 200 korun v hotelu „t.p. thai style guesthouse“. na chodbe pred mymi dvermi je obrovska sadrova hlava jelena, nejmin patnacterak, mam ho vyfocenyho. pokoj sam vypada presne jako v tom filmu plaz, uzounka, od ostatnich pokoju preklizkama oddelena nazluto natrena mistnost, uvnitr jen takovy zahorovo loze, v mem pripade dve! je tu ale zatim nejlevnejsi internet – 50 haliru za minutu. prosteradlo na prikryti mne stoji extra penize, ale rikam si, ze se vyplati, jak to tak tipuju, hmyzi zivot tu bude rusny. u vetsiny pokoju jsou vypaceny zamky, muj pokoj se zamyka na visaci zamek zaveseny na kdovi jiz kolikatou petlici. vsechno cenny tedy budu vlacet radeji stale s sebou.

vykoupu se a vylezu na khao san, chodniky jsou posety stanky, prodiram se do cestovky k charliemu, odevzdavam tam pas a organizuju laosky vizum, bude zitra odpoledne po paty. pak si necham udelat za 150 korun falesny studentsky prukaz isic, no docela se povedl, babky v prazskych muzeich s nim snad oblafnu. dale je na programu rabovani mistnich knihkupectvi s pouzitejma knizkama, ktery tu prodali batuzkari. jak jsem se dozvedela, mit dostatek knih v laosu je dulezity, nebot se casto dlouho na neco ceka. vyber anglickych knizek je dokonaly, ale jejich cetba se mi zda moc narocna, tak spis koukam po nemeckych, o hruzo! nez vyberu neco z hnusu typu rosamunde pilcher, simmel nebo hailey, zabere to asi hodku. nakonec trimam v rukach paula austera a jeste jednu knizku od nejake nemecke autorky. zahlidla jsem i dve rusky knizky a jednu polskou, ale cesi tu nejak nic neprodavaj. pak se najim v ulici rambutri v restauraci tuptim (vzkaz pro michala b: no takovej zazrak to zas nebyl. ale videla jsem vas green house!) stopuju taxika a jedu na nadrazi pro listek na nocni vlak do laosu, uz zase jsem zmenila trasu, tentokrat to bude pres nong khai do hlavniho mesta laosu vientiane. pozdejsi vlak uz byl kompletne vyprodan, takze jsem si musela koupit listek na pul sedmou, snad to s tim vizem casove nejak zvladnu. necham se odvezt na siam square, to je namesti, kde je obrovske mnozstvi vselijakych hypermarktetu – potrebuju si do laosu koupit baterku, moskytieru, triko s dlouhym rukavem a jeste nejaky jiny tricko jako nahradu za to, ktere mi znicila jedna pradlena.

nakupovani v bangkoku je fakt zazitek, jsou tady vseho tuny, clovek se v dzungli obchodu uplne ztraci, dost veci je tu o neco levnejsich nez u nas. asi po trech hodinach jsem totalne znicena a jdu si koupit listek do jednoho z multikin v sedmem patre jednoho nakupniho centra, ktere je na plochu srovnatelne s tescem v letnanech – ale ma holt jeste dalsich sedm stejne velkych pater. takovych monster je tady ovsem mnohem vic. v sedmem patre jsou obchody s cedecky a takove budky, ve kterych provozuji mladi thajci karaoke, taky jedna olbrimi internetova kavarna. kino ma 9 salu a vypada jako jicen nejake obrovske ryby, je to zazitek. predstaveni v sale o tisici mistech (je kompletne vyprodan) zacina v 19,50, nejdrive bezi reklamy, ktere jsou preruseny vyjevy ze zivota thajskeho krale, ke kterym hraje thajska hymna a cely sal povstane a stoji celou dobu v pozoru. pak nastupuje konecne james bond, sal je ale prezvuceny a prechlazeny, takze po dvou hodinach vychazim celkem znicena. taxikem jedu zase na khao san, trochu se projdu a jdu si lehnout. zvazuju, jestli si zitra behem dne neudelam vylet do ayuthai, byvaleho hlavniho mesta thajska, ale s vlakama to nejak nevychazi, mohla bych tam stravit pouze dve hodky, to je malo. jdu si lehnout. ve tri rano mne vzbudi vykriky, moje postel vibruje – je to ale jen laska odvedle, a to ve trech seriich. i svabi se strachy rozutecou. kolem pate se vsechno konecne uklidni, muzu spat.

15.12. Rozlouceni s dzungli

dnes nas ceka cesta zpet do surat thani, noi nam organizuje odvoz minibusem, loucime se se vsemi a fotime co to da. odvezt nas prijedou dva tak patnactileti experti s pickupem, ktery uz neco pamatuje, porad se pubertalne chechtaji a auto jim asi tak kazde tri minuty chcipne, desime se, ze se snad do surat thani snad nikdy nedostaneme. tito chlapici nas odvazeji nastesti jen do nejblizsi vesnice, zde presedame do klimatizovaneho minibusu a za dve hodinky jsme v surat thani. zde si menime jizdenky, ktere nam byly omylem vystaveny na jine datum, stoji nas to kazdeho asi 50 korun. tillova jizdenka je do kuala lumpur, moje do bangkoku. mame pred sebou asi 12 hodin cekani, zpocatku se nam zda byt nemozne zabit v teto dire tolik casu. ale pak se ruzne prochazime, sestkrat sedime v restauraci a cas precejen nejak ubiha. odpoledne till zkolabuje. vypada opravdu hrozne, sedime pak ve stinu, till se osvezuje vodou, cekame, az se da jeho krevni obeh zas do poradku. ma to z antimalarik, sice nekonzumuje lariam, ale bude to asi nejake podobne svinstvo. za sedm tydnu uz se mu to stalo poctvrty. premyslime, zda jeste nezustaneme v teto dire pro jistotu jednu noc, dalsi varianta je, ze pojedeme spolecne do bangkoku a odtud till do kuala lumpur poleti. nakonec se vsechno zlepsilo natolik, ze vecer odjizdime na nadrazi, kazdy jede svou cestou. muj vlak jede kolem jedenacte, tilluv asi po jedne. nasedam do vlaku plneho muslimu z jihu thajska, uleham na lehatko a okamzite usinam.

14.12. Prochazka dzungli

puvodne jsme chteli dnes odjet, ale nahodou jsme zjstili, ze nase jizdenky byly omylem vystaveny na uplne jine datum. rozhodujeme se, ze si udelame jeste jeden pohodovy den a ze tu jeste jednou prespime. vydali jsme se tedy na prochazku narodnim parkem, absolvovali jsme celkem 14 kilometru dzungli od vodopadu k vodopadu, nadhera. moc zviratek jsme v te spleti lian nezahlidli, zato jsme v tesne blizkosti slyseli rvat opice a slona. opet jsme museli nekolikrat prebrodit par potoku, casto jsme se museli splhat do kopcu pres koreny. kazdy z nas vypil behem te cesty tri litry vody, ktere byly obratem vypoceny do tricek. na ceste zpatky mne tak nejak divne svedila noha, sundam si pravou botu a objevim mezi prstenickem a malickem odpornou, asi dvoucentimetrovou nasatou tropickou pijavici, thajsky li-ci (jo, jako to ovoce). rozvriskam se na cele kolo, till mi ji odtrhava od nohy, stacila mi do ni vyzrat peknou diru. rana krvaci, nejde to zastavit, beru sutr a jeste zijici pijavku rozmlatim na kousky. asi po pul hodine a trech prokrvavenych kapesnicich rana pomalu zasycha, neverim vlastnim ocim: cast rozmasirovane pijavky se dava do pohybu a rada by se opet prisala na nekom z nas. tedy tomu rikam rezistence! boah, cele odpoledne se otrasam odporem nad tim hnusnym monstrem.

na ceste zpatky potkavame noi, kupujeme dva obrovske trsy bananu a mirime k rece, kde hodlame krmit tamni makaky. opicky uz jsou na lidi trochu zvykle, banany si od nas berou a nektere s nimi ani neodbehnou. vyjde-li to, budu mit par moc peknych fotek. vracime se k nasi bambusove chysi, vecerime a usporadame vecirek na rozloucenou s noi a dalsimi dvema thajci. po jednom pivu uz jsou celkem opili a zacinaji nas ucit thajsky. nejsrandovnejsi jsou jejich mnemotechnicke pomucky. tak treba pet se rekne thajsky haaa. pomucka k tomuto slovu a take jedina veta, kterou jsme za cely vecer uslyseli od chlapce jmenem lek-lek byla: „its isi, ju limembl it lajk blouken haaa“ asi v jedenact jsme celou seslost rozpustili, vzali si jeste jedno pivo na verandu a rehtali se vzpominaje na vecirek.

v noci se mi zdal hrozny sen, v tom snu jsem plula po rece mekong v laosu a ponorila na chvilinku ruku do jeji hnede vody. po chvili ze mne jako bodliny vyrazily na vsechny strany hnusne obrovske pijavice a dopadly na dno lodi. v me kuzi po nich zustaly otvory, ze kterych se rinula krev, stala jsem tam, krev ze mne prystila jako z cedniku a dole ji chlemtaly pijavky s hnusnym mlaskanim.

13.12. Dobrodruzstvi v dzungli

na dnesek mame naplanovany vylet do dzungle, v cene je plavba dlouhou lodi po jezere, trekking v dzungli a navsteva krapnikove jeskyne. ukazalo se, ze pruvodkyni nam bude noi, telnata pomocnice z nasi osady. noi nas nabadala, abychom si vzali do dzungle dobrou obuv. pochopili jsme to po svem: oba mame nepromokave goretexove trekkove boty, noi se zjevi ve vietnamkach. hm, asi se jeste prezuje, rikame si. nasedame na korbu pick upu a jedeme asi 60 km na druhou stranu jezera. jede s nami jeste jeden finsky parek, mika a maria. jsou seversky zamlkli, za cely vylet se projevi vsehovsudy trikrat: mika rekne jednou „usmejte se, budu vas fotit“. to maria je upovidanejsi, o ni vime celkem dvakrat. jednou se pri pohledu na mne, jak si vytrhavam z nohy pijavici, opta: „jsou tady pijavice?“ pozdeji jeste zarve „mika!!“ kdyz se topi v jeskyni. ale pekne poporadku.

vystupujeme z auta a presedame na dlouhou drevenou lod, ktera urcite pamatuje jeste kralova otce. till a ja sedime vepredu, za nami severani, noi je na zadi a celou dobu vybira malym skopikem z lode vodu, ktera do ni na mnoha mistech vteka. kapitan je bezzuby a stale se smeje jako nemluvne. till se ho pta, jak hluboke je jezero. odpovida: „very, very“. ritime se jezerem, duje neprijemny vitr a dava se do deste. kdyz uz jsme promoceni nakost, zastavujeme v nejake rybarske osade, kde nam nejaky chlapek rika, ze jsme stastlivci, protoze na jezere nezaprsi tak casto. jezero je lemovano bilymi vapencovymi homolovitymi skalami, vzdalene mi to tu pripomina ten dil rychlych sipu, jak jely na svatodusni svatky do skal na gumovych clunech. jen cekam, kdy se na klade mezi skalami objevi plantaznik z tamniho klubu a bude po nas metat zelenymi siskami.

prestalo prset a my pokracujeme v ceste do jine rybarske osady na jezere. obedvame trochu ryze zabalenou do bananoveho listu a cerstvy ananas. bezzuby kapitan zustava ve vesnici a k nam se pripojuje asi sestnactilety klucina. vyrazime na trek do dzungle. tamni zvirena dela straslivy rambajs, pry jsou to cikady, jejichz krik pripomina zvuk skolniho zvonku, je to ohlusujici. odpocinek by tedy clovek v dzungli hledat nemel. vsude jsou bambusove vyhonky, tykove stromy, silena spousta trni a vselijakych travin a listu, mezi tim letaji uzasne zbarveni motyli. zastavujeme pred prvni rekou, noi nam nakazuje ji prebrodit. vzpominam si na vsechna varovani z centra cestovni mediciny, ze se ma clovek za kazdou cenu vyhnout sladke vode, a obchazi mne hruza. navic se ukazuje, ze jsme jedini s goretexovou obuvi, ostatni maji take vietnamky, vcetne finu. V ocekavani, ze toto je prvni a posledni tok, se kterym se setkavame, ochotne rozvazujeme svou obuv a brodime bosky. pri druhem a tretim brodeni uz ale skupina neni ochotna na nas cekat, a tak absolvujeme tech 8 kilometru k jeskyni bosky. bosky v dzungli! tu a tam mam v noze nejaky ten trn, noi mi ho se smichem vytrhava, placne mne po zadku a naznacuje, ze mam jit dal. bosky lezeme pres ruzne klady a brodime dalsich celkem 16 potoku nebo rek, tezko rici, co to bylo. to vse za ohlusujiciho revu dzungle. konecne se dostavame k jeskyni. priserne to kolem ni smrdi sirou a hlavne – vteka do ni reka! till se pta, jestli bude voda po celou dobu v jeskyni, noi odpovida „many many many water“. uvazujeme, ze chodit po kluzkych krapnicich bosky neni to nejlepsi a rozhodujeme se obetovat boty. tesne predtim, nez si boty nasadim, objevuju na kotniku malou pijavku, takovou, na jakou jsme zvykli z nasich rybniku. na tomto miste vznese maria svou otazku a do toho vstoupi i mika se svou vetou. tolik reci najednou!

lezeme do smrdute jeskyne, mame tri baterky, jednu, moji, poustim zahy do vody a uz ji nenachazim. brodime se rychlym tokem podzemni reky, voda nam saha po kotniky, tentokrat mame s nasi obuvi vyhodu oproti tem, kteri valci se svymi vietnamkami. baterkami plasime nekolik netopiru, vzduch se da krajet. najednou nam reka saha po kolena, v dalsi casti bojujeme s proudem ve vysi podpazi. fotaky, penize, cestovni pasy a tak neseme v batuzku v zubech, potrebujeme totiz obe ruce, abychom se divokemu proudu mohli branit zachycenim se o krapniky. to by meli videt speleologove! s takovym dobrodruzem jsme samozrejme nepocitali. noi topi i svoji baterku, uz mame jenom jednu. prichazi nejnarocnejsi usek. voda je zde hluboka tri metry, musime plavat. maria se zalekla divokeho proudu, nemuze popadnout dech a jiz podruhe za den se projevuje: zarve jen kratce a tise „mika!“ mika ji chyta za tricko a tahne ji ke stene. voda je pekne zpenena a hlavne studena. v tomto useku nam nastesti batohy prenasi thajec, ktery je sice jako sirka, ale v proudu reky umi bajecne balancovat. po plavani uz voda pomalu klesa, zridka je po pas, pak uz jen po kotniky. celkem po dvou hodinach dobrodruza lezeme mokri nakost z jeskyne, thajci se muzou potrhat smichy. ceka nas jeste asi trikilometrovy usek dzungli a pak uz se objevuje rybarska vesnicka, kde si konecne davame pivicko. zaslouzeny. na nohach mi krvaceji dve rany, tillovi taky, vse zalepujeme a osetrujeme, doma to pro jistotu jeste potreme framykoinem.

v rybarske vesnicce potkavame dva svedy, kteri se nas s rozzarenyma ocima ptaji, jestli jsme zahlidli u jednoho z potoku toho odpocivajiciho krokodyla… vracime se domu lodi a autem, mame bajecny pocit, bylo to opravdove dobrodruzo. sice jsme uplne mrtvi, ale stalo to za to!!!!

11.12. Co je dnes za den?

pomalu si zvykam na zivot ostrovanu. dnesek byl cely hrozne pomaly, i tenhle zapis do denicku pisu nejak pomaleji. nejvyssi cas pomalu odjet nekam jinam. co se dnes delo? nejdrive probihala u snidane asi tak hodinova debata o tom, co je vlastne dneska vubec za den. jeste pred nevim kolika dny bych si tyhle radky asi neverila, ale vezte, ze jakmile vam tady slunicko rozzhavi kebuli, vsechno se razem zpomali, na dulezitosti nabyvaji nahle uplne jine veci. ranni debatu jsme vedli na terase restaurace, kam jsme se sli nasnidat. valeli jsme se tam na takovych specialnich poduskach, obcas si hodili zvysky nejake to sousto do pusy. ja jsem tvrdila, ze je utery, till zase, ze musi byt aspon ctvrtek. pro tato tvrzeni mel kazdy z nas pripravene pomale a nesmyslne argumenty. po snidani nas napadlo podivat se na hodinky, kde mam nastesti datumovku. je streda, ale to vy samozrejme vite:)) dalsim programem dne byla velmi pomala cetba a valeni se na plazi a debata o tom, zda to boli, kdyz na nekoho spadne kokosovy orech. odpoledne jsme si line mavli na taxi, ktere nas dovezlo do hlavniho mesta ostrova surat thani na nejaky ten zvanec.potom jsme se odplazili do cestovni kancelare, kde jsme si zakoupili listek pryc odsud. chystame se jet do narodniho parku khao sok, kde by mela byt vselijaka zvirena.

protoze jedine, co se dnes vlastne udalo, byla konzumace stravy, muzu vam jeste popsat, co tak priblizne ostrovane jedi. ke snidani byl bananovy toast a dve coly, ke svacine mistni pivo chang (znamena slon), k obedu cornetto, ktere tu stoji asi 23 korun, k veceri polevka z kokosoveho mleka, ve ktere plavaly cerstve krevety, a gin tonic. ten tu stoji jako pivo, tj. asi 65 korun. vcera byla k veceri flakota ze zraloka za 40 korun. misa buraku stoji pro informaci 80 korun. pomalu abych sla.

10.12. easy rider

den zahajuji snidani, a to „continontal“, jak ji nazyvaji mistni. rozvaluju se na polstarich v restauraci nedaleko plaze, mistnim hochum vsechno strasne trva, takze v tomto zarizeni stravim pres hodinu. pak lezu na kopec k pujcovne motorek. sice se tu daji pronajmout kdekoliv, ale rikam si, ze by prvni jizda nemela byt do kopce. jak prozirave! takze lezu nahoru, dohaduji se s pani pronajimatelkou a nakonec dostavam zbrusu novou motorku honda, takovou cervenou, vic vam k tomu bohuzel nereknu. platim necelych 150 korun a mam ji k dispozici az do zitrejsiho dopoledne. samozrejme o motorkach nevim zhola nic – ani jak se ten stroj startuje, ani jak se pridava plyn, radi ci brzdi. pani mi to trpelive vysvetluje a ja se od ni vzdaluji podivnymi kozimi skoky. myslim, ze pri pohledu na mne horce zalitovala, ze mi stroj pronajala. ritim se dolu z kopce, vsechno se komplikuje navic tim, ze se v thajsku jezdi vlevo. coz obcas zapomenu:)) luxusnejsi cesta na ostrove je betonova, pripomina dalnice v NDR, zbytek je udusana hlina. spusti se tropicky lijak. prihopsam si to k prvni pumpe, ktera pripomina spis stanek na cukrovou vatu, a chci se zde ukryt pred necasem. pumparka mi doleje benzin, ktery je za osmnact, ja si dam colu, mezitim prestane prset.

za tech par minut jsem samozrejme zapomnela, jak se startuje, pumparka mi vse pripravi, ja dosednu a odskocim od ni asi trimetrovym skokem plavmo. jeste dlouho se za mnou ozyva smich cele vesnice, nemuzu si ovsem dovolit nejak se otacet a kouknout se do zrcatek v teto fazi jeste nezvladam. behem nasledujicich peti kilometru si na sebe s motorkou trochu zvykneme, prozenu ji taky trochu blatickem, zacina mne to bavit. vydavam se na druhou stranu ostrova, smerem na plaz hat rin, kde se konavaji ony slavne uplnkove party. smerem na sever je silnice totalne zdevastovana, misty se propada na obou stranach a projet se da jen v uzkem pruhu uprostred, vzdavam to, protoze jet rovne bez neocekavanych vykmitu jeste nezvladam. druhou cestu smerem na hat rin musim brzy take ozelet, protoze na osmdesatistupnove kopce s ostrymi zatackami v hustem provozu take jeste nemam. to je jedno, na ostrove je toho i tak spoustu k videni. prohlizim si buddhisticky hrbitov a taky jeden z mistnich vodopadu v jedne z ostrovnich rezervaci. vodopad nic moc, nevyda to ani na pulku mumlavy. jeste vylezu na jedno misto dalekeho rozhledu a mam cely ostrov jako na dlani, ale pak uz se mi zasteskne po motooorce, takze po zbytek dne si to perdim po ostrove. bavi mne to cim dal vic, stava se ze mne opravdovy hell’s angel. v pet odpoledne mam sraz v pristavu s tillem, ktery se vraci z potapecske vypravy. cuca teplomer a rika, ze jestli nema malarii, tak to bude asi morska nemoc, motorkou se ode mne v zadnem pripade odvezt nechce a bere si radsi taxika. od te doby lezi v bungalovu.

8.-9.12. Zprava z ostrova ko phan gan

rano se probouzim v uplne jine krajine, vsude spousta zelene a kokosovych palem, prestupujeme na autobus a posleze na lod, ktera nas vyvazi do mesta thong sala, hlavniho to mesta ostrova ko phan gan. tenhle tip mam od michala bastana, diky za nej! till porad remca, protoze chtel jet na ko samui, ale pak jen s otevrenou pusou zira na tu nadheru kolem. nechame se vyvezt taxikem na severni plaz hat yao, ktera je dostatecne vzdalena od plaze hat ran, mista, kde se konaji zname raverske akce typu uplnkovych party. s hruzou zjistujeme, ze za dva dny se tu kona dokonce i „polouplnkova party“. na miste, kam dorazime, je vsechno v klidku, lidi je akorat tak v norme. jdeme se najist a pak z verandy sledujeme zapad slunce. mame pocit, ze se doma v obyvaku divame na obrazovou tapetu – vypada to opravdu neskutecne. nebe se barvi doruda, na mori pluji barky a to vsechno se odehrava mezi dvema kokosovymi palmami, ktere se k sobe naklani presne tak, jak to vzdycky byva na obrazovych tapetach. pak jdeme spat, ja si dam patnactihodinovku. konecne se po ni citim trosku vic pri sile. jdeme na pesi vylet do mesta thong sala, je to asi devet kilometru, ale v tom vedru se to zda jako dvojnasobek. v thong sale se najime a sledujeme cnn, kde prave oznamuji, ze v berline jsou minus ctyri stupne. cas se nachylil, vracime se zpet abychom stihli nasi „obrazovou tapetu“.

7.12. Insomnia

probouzim se, hodinky ukazuji 2:25. je tu jetlag. jsem unavena, ale nemuzu spat dal. rozsvitim. stary reflex mi veli zavrit na 10 sekund oci, aby meli pripadni svabi cas se schovat. v zrcadle vidim tvar podobnou te al pacinove ve filmu insomnia. co ted? prisel cas psat denik. pisu hodinu, unavou mi pada z ruky tuzka. zhasinam. prevaluju se, nad hlavou se mi vrti vetrak. tak-tak-tak. misto ovecek pocitam jeho klapani. zadny efekt. dnes je 7.12. od 4.12. jsem zatim naspala vsehovsudy osm hodin. pridava se kocovina. vylezu ven z pokoje. na chodbe na stene vedle meho pokoje odpociva skoro deseticentimetrova mura. nad ni prebehne jesterka a schova se v pojistkach. na chodbe je umyvadlo, omyju si tvar. vracim se do pokoje, zhasinam a domlouvam biologickym hodinam. aspon ted vim, ze je mam, uz dlouho jsem je neslysela tikat:)

na zadech. na brise. na levem boku. na pravem boku. nohama k oknu. hlavou k oknu. bez polstare. s polstarem. nic. jen ta hlava tresti. rozsvecim. na chodbe uz muru nevidim. jesterka taky nevyleza. omyt oblicej. na hodinkach je 5:05. dole na ulici nekdo zacina smazit na drevenem uhli nejake maso. mesto pomalu oziva. zakokrha jeden kohout. prectu asi ctvrtinu knizky, kterou jsem si vzala s sebou. konecne se rozednilo, jdu se osprchovat a nasnidat. a psat do cech.

6.12. At zije kral!

po deseti hodinach letu pristavame v bangkoku. je sest hodin rano mistniho casu, evropa ma prave pulnoc. poprejeme si s ivetou a milanem stastnou cestu a rozchazime se. mam dost casu, ve stredu jsem si prostrednictvim mailu domluvila sraz s tillem, ktery je na cestach v jihovychodni asii uz paty tyden. mam byt v pul devate rano na hlavnim nadrazi, setkame se pod obrazem thajskeho krale.

za cely let jsem si pospala maximalne hodinku, ale kupodivu jsem se necitila nijak unavena. na letistnim zachode jsem se prevlekla do lehciho, zabalila fleecku a rozhodla se, ze jet z letiste na nadrazi vlakem je pekna mastnarna, dobrodruznejsi bude vydat se tam autobusem. podojila jsem bankomat a vylezla z letiste. venku zavonel bangkok. pro ty z vas, kdo jste tu jeste nebyli – vzduch je vlhky, predstavte si to asi jako kdybyste vstoupili do vyhrateho skleniku v prazske botanicke zahrade. a ted si jeste primyslete, ze se v tom skleniku konaji zavody trabantu. tak zavoni bangkok nove prichozim.

kupuji si za 100 bahtu {asi 70 kc} listek do klimatizovaneho maleho autobusu linky A2, ktery jede do khao san road, mekky vsech batuzkaru v jihovychodni asii. od prodavacky vstupenek si necham vydat orientacni planek centra bangkoku a necham si v nem zakrouzkovat ulici, kde mam vystoupit {lang luang road} a nadrazi. to ovsem jeste netusim, ze orientacni tabule ve meste jsou popsany vesmes pismem, ktere vypada jako rozsypany caj a ze na planku nejsou vyznaceny zdaleka vsechny ulice.

v autobuse zkousim posilat domu smsky, mizerny oskar se vsak nechyta ani na jedne siti, mam vztek. mijime typicke asijske vezaky a jsme na jakesi autostrade. tu a tam vykukuje nejaka ta pamatka. zahlidnu neon oslavujici krale. zacina mi pomalu dochazet, ze jsem prijela do jineho sveta. ranni provoz houstne. asi tak po 45 minutach se mi zazda, ze bych mohla byt v ulici lang luang. jdu za ridicem a ptam se ho, ten prikyvne a primo v hustem provozu na krizovatce mi otevre dvere. obchodnici vytahuji rolety svych kramku, zeny zametaji chodnik pred obchudky. ani jednu z ulic, ktere mijim, nemam zakreslenou v planu. odbocuji doprava podel ramene reky, chodnik je posety stanky s oblecenim a potrebami pro domacnost. mezi tim jini stankari opekaji ruzna masa, susi ve smogu jakesi ryby, opekaji cervy, masove kulicky a jine dobroty, vymackavaji citrony a krajeji ananasy. obcas musim sejt do ulice a propletat se mezi troubicimi tuk-tuky, motorkami, taxiky a dodavkami. jsem siroko daleko jedina beloska. batoh tezkne, udela se mi soufl ze stanku, ktery je citit po zkazenych muslich. nema to cenu. nejak jsem zabloudila. zastavim nejblizsiho tuk-tukare a ptam se, zda mne vezme na nadrazi. neumi ani slovo anglicky. mapu podle vseho v zivote nevidel. druhy pokus-taxik. hura, je klimatizovany! nejdriv mi sice taky nerozumi, ale pak pozna na mape nejakou budovu pobliz nadrazi a vyrazime. taxikar se mne pta, jestli mam v planu jet nekam vlakem. odpovidam, ze mam na nadrazi sraz pod obrazem krale a on se zacne rehtat. dojedeme na hlavni a on ukazuje kolem – vsude jsou same obrazy krale. vysvetluje mi, ze kral vcera slavil sve 75. narozeniny, a proto je na jeho pocest mesto vyzdobeno stovkami jeho podobizen. I love the king, dodava. dela se mi mdlo.

dojizdime na nadrazi, taxikar se smeje a preje mi, abych nasla ten pravy obraz. nadrazi je nastesti vcelku prehledne. sazim na obraz ve zlatem ramu a sedam si pod nej. vedle mne useda muz s novinami, ktery si chce povidat. nejak nechape, ze nerozumim thajsky, on zase nema poneti o anglictine. porad opakuji dokola tri slova, ktera znam, tj. ano, ryze a cizinec. vazne pokyvuje hlavou, obcas se na neco zepta nebo ukazuje na prstech, rozumim mu jedine slovo – afrika. netusim o cem mluvi, pak mi zacne predcitat thajske noviny. vazne pokyvuji hlavou. zacina mne to bavit a sdeluji mu, ze v beroune jsou oskliva kasarna. aha, odtusi a pokracuje v predcitani novin. pronesu, ze uz jsem dlouho nemela svickovou. z tohoto surrealniho rozhovoru nas vytrhuje till. uvitame se a ja mam obrovskou radost, ze jsme se nasli. v rychlosti se domluvime, ze bychom zitra mohli spolecne vyrazit vlakem na jih a stravit par dni na nejakem ostrove. na jakem jeste nevime, na royhodovani je dost casu. kupujeme jizdenky na nocni vlak do surrathani a jedeme taxikem na khao san road. vsechno je tam jeste zavrene, vypada to tu porobne neutesene jako dopoledne na reeperbahnu.

till mi zarezervoval pokoj v siam hotelu nedaleko khao san, je cisty a svetly. pod stropem visi ctyrrychlostni vetrak a zachod se sprchou jsou na chodbe. pokoj stoji 220 bahtu. dole v restauraci snidam a popijim kavu. till cte mistni platek bangkok post. den potom venujeme prvnimu seznameni s mestem. vecerime v khao san, projdeme jeste par dalsich podniku a v kazdem z nich popijeme, nebot ja se naivne domnivam, ze tak prehlusim hrozici jetlag. jdeme spat kolem pul jedne.

5.12. Cesta z mesta

Konecne! Mikulas 2002 rano, letadlo s podivne zflikovanymi kridly ukrajinske letecke spolecnosti Aerosvit se odlepuje od zeme. Personal je neprijemny, hlavne letusak, pripomina Ivanka z Mrazika pred zakrokem Dedecka Hribecka. Je mi blbe a mam teplotu, zkousim stesti u letusky a prosim ji o prasek, slituje se nade mnou a zacne se prehrabovat v plastikove letecke lekarnicce. Zavaluje mne neznamymi lecivy, kdyz dojde konecne na „parasjetamol“, prijimam a zapijim. Kazdou chvilku putuju na zachod, coz se ukaze byt vyhodne v tom, ze si mne vsimne tech nekolik pritomnych batuzkaru, kteri maji take namireno do Bangkoku. Mame tak pri cekani na nas boeing v kyjevske letistni hale alespon prvni tema k rozhovoru. My batuzkari mirici do teplych krajin se pozname snadno: zatimco ostatni cestujici, kteri konci svou pout v kyjeve, jsou vybaveni stejne jako personal teplymi kabaty a usankami, za ktere by je asi ochranci prirody pekne hnali, my se klepeme ve fleeckach a kalhotach s odepinacima nohavicema. v kyjeve je totiz -3C. v hale, kde neni krome jednoho duty free shopu a jedne irske hospodz nic nez par lavicek, si povidame, kdo ma jake plany. Iveta s Milanem maji namireno na ostrov krabi, ostatni se chystaji pres thajsko dal az na bali.

Nastupujeme do boeingu, je to ten typ co nalitl na world trade center, poznamenava milan. tentokrat si pripadame ze letime s uplne jinou spolecnosti. letadlo je fungl nove, personal kompetentni a ochotny, jidlo fajn. behem letu davaji dva filmy, jeden z nich je od luca bessona, oba jsou v ruskem dubbingu s ukrajinskymi titulky, castecne se za velkeho rehotu ujimame dubbingu sami. je nam moc fajn, klabosime o thajsku a cesta ubiha. jedinym excesem zustava ozrala pani, ktera obtezuje spolucestujici. personal ji po nejake dobe usmerni a vykaze do zadni casti letadla. jinak je let opravdu fajn – doporucuji vsem zajemcum s nizkym cestovnim rozpoctem. preklepete-li cestu do kyjeva, ceka vas komfortni cestovani. mam-li standard aerosvitu srovnat s cestovanim treba s takovou iberii, vede aerosvit urcite alespon 3:1.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .